29 A 31/2016

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobce ZETEN spol. s r.o., se sídlem Blovice, Husova 276, zastoupeného ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem Brno, Divadelní 4, proti žalovanému Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, spočívající v nevydání rozhodnutí o odvoláních proti rozhodnutím Finančního úřadu v Plzni ze dne 29. 12. 2010, č.j. 385282/10/138915402393, ze dne 17. 3. 2011, č. j. 117760/11/138915401229, a ze dne 24. 5. 2011, č.j. 327964/11/138915401229, takto:

Výrok

I. Řízení s e z a s t a v u j e .

II. Žalovaný je p o vi n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 342 Kč, a to k rukám jeho zástupce Ing. Radka Lančíka do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobci s e v r a c í z účtu Krajského soudu v Brně část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Ing. Radka Lančíka.

Odůvodnění

Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 9. 3. 2016 se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, spočívající v nevydání rozhodnutí o odvoláních žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Plzni ze dne 29. 12. 2010, č.j. 385282/10/138915402393, ze dne 17. 3. 2011, č. j. 117760/11/138915401229, a ze dne 24. 5. 2011, č.j. 327964/11/138915401229, které se týkaly daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006. Původně podaná odvolání Finanční ředitelství v Plzni zamítlo a potvrdilo shora citovaná prvostupňová rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni. Následně podanou správní žalobu směřující proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni zamítl Krajský soud v Plzni dne 26. 4. 2013, č.j. 57 Af 36/2011-59. Nejvyšší správní soud však rozhodnutím ze dne 15. 10. 2015, č.j. 5 Afs 60/2013-73, rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a současně zrušil všechna rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni o odvoláních žalobce. Věc tak vrátil žalovanému k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Žalovanému bylo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu doručeno dne 22. 10. 2015 a správní spis mu byl vrácen dne 5. 11. 2015. Jelikož nebylo o odvoláních rozhodnuto, domáhal se žalobce dne 13. 1. 2016 nápravy u Generálního finančního ředitelství s tím, aby žalovanému bylo uloženo bez průtahů rozhodnout o odvoláních žalobce proti výše uvedeným rozhodnutím nebo aby bylo žalobci sděleno, které potřebné podklady ještě chybí. Generální finanční ředitelství dne 2. 2. 2016 vyrozumělo žalobce o odložení jeho podnětu dle § 38 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), s odůvodněním, že žalovaný není nečinný. Dne 15. 4. 2016 žalobce zdejšímu soudu sdělil, že žalovaný o jeho odvoláních rozhodl, a to rozhodnutími ze dne 14. 4. 2016, č.j. 15509/16/5200-10421-709857, č.j. 15510/16/5200-10421-709857, č.j. 15511/16/5200-10421-709857. Prvním a třetím rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2016 byly zrušeny rozhodnutí finančního úřadu o přeplatku (původně jimi nebylo vyhověno žádosti žalobce o vrácení přeplatku na dani) a odvolací řízení o nich bylo zastaveno a druhým z citovaných rozhodnutí žalovaného bylo změněno rozhodnutí finančního úřadu o přeplatku (jímž bylo jen částečně vyhověno žádosti žalobce o vrácení přeplatku na dani) tak, že se vyhovuje zcela žádosti žalobce a vrací se mu celý vykázaný přeplatek na dani. V rozhodnutích žalovaného ze dne 14. 4. 2016 byl změněný postup žalovaného v odvolacím řízení odůvodněn vázaností právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí ze dne 15. 10. 2015, č.j. 5 Afs 60/2013-73 (vyloučil prekluzi práva dle § 47 ZSDP požádat o vrácení přeplatku na dani před uplynutím šestileté lhůty dle § 64 odst. 5 ZSDP, tj v daném případě žalobce požádal o vrácení přeplatku včas). Žalobce měl za to, že Nejvyšší správní soud vyložil v rozhodnutí zřetelně, co má žalovaný ve věcech správně učinit, a proto žalovaný mohl obratem o odvoláních rozhodnout. Jelikož tak neučinil, byl nečinný, čímž byla zkrácena práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů. V podání ze dne 15. 4. 2016 žalobce doplnil, že ze strohého odůvodnění rozhodnutí žalovaného lze dovodit, že pouze převzal text uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu a v konfrontaci s odpovědí Generálního finančního ředitelství ze dne 2. 2. 2016 („úřední osoba se po vrácení spisového materiálu s ním od samého začátku seznamuje, přičemž jde o obsáhlý spisový materiál související s převodem obchodních podílů a výplatu podílů na zisku“) není zřejmé, proč převzetí textu z rozsudku Nejvyššího správního soudu trvalo žalovanému půl roku. Žalovanému nic nebránilo, rozhodnout bezprostředně po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaný již o odvoláních rozhodl, žalobce soudu nejprve navrhl zastavit řízení pro uspokojení žalobce dle § 62 odst. 4 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), a rovněž přiznání náhrady nákladů řízení. Následně, podáním ze dne 25. 1. 2017, vzal žalobce svoji žalobu v celém rozsahu zpět z důvodu, že žalovaný tvrzenou nečinnost odstranil vydáním rozhodnutí o odvolání. Žalobce proto navrhl zastavit řízení v uvedené věci a žádal o přiznání náhrady nákladů řízení dle advokátního tarifu. Žalovaný v podání ze dne 30. 1. 2017 akceptoval žalobcovo zpětvzetí žaloby a z tohoto důvodu soudu navrhl zastavit řízení v uvedené věci. K nákladům řízení sice žalovaný připustil, že k vydání rozhodnutí o odvolání došlo až po podání předmětné správní žaloby, avšak s odkazem na vyrozumění Generálního finančního ředitelství ze dne 2. 2. 2016 (o odložení podnětu na ochranu před nečinností) žalovaný nebyl v nečinnosti. Ze závěrů Generálního finančního ředitelství (žalovaný odkazoval na vyrozumění ze dne 2. 2. 2016, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že pro orgány Finanční správy ČR jsou stanoveny délky lhůt pro vyřízení podání s ohledem na jejich běžnou náročnost při správě daní Pokynem Ministerstva financí, s účinností od 1. 2. 2015 šlo konkrétně o Pokyn č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní č.j. MF-21968/2015/39, v němž je stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání 6 měsíců s odkazem na § 116 odst. 1 DŘ, přičemž dojde-li ke zrušení rozhodnutí ve správním soudnictví, běží lhůty ve věci znovu ode dne, kdy se správci daně vrátí od soudu spisový materiál; v dané věci se spis vrátil dne 6. 11. 2015, tj. 6 měsíční lhůta k vydání rozhodnutí měla uplynout až dne 6. 5. 2016) žalovaný dovodil, že lhůta pro vyřízení odvolání měla uplynout až dne 6. 5. 2016. V době vydání rozhodnutí o odvoláních (dne 14. 4. 2016) tak nebyl postup žalovaného zatížen nečinností, a proto nyní zkoumaná žaloba byla dle žalovaného podána zjevně nedůvodně. Žalobce proto nemá právo na přiznání náhrady nákladů řízení. Jelikož projev vůle, jímž došlo ke zpětvzetí žaloby v této věci, nevzbuzuje pochybnosti, soud usnesením podle § 47 písm. a) s. ř. s. řízení zastavil. V dané věci žalobce uváděl, že vzal žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného (po podání žaloby), neboť teprve v souvislosti s podanou žalobou žalobce dosáhl vydání rozhodnutí o odvolání. S tímto se zdejší soud ztotožnil. Podle § 60 odst. 3 s. ř. s. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, bylo-li řízení zastaveno. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení. V posuzované věci byly splněny podmínky § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. pro přiznání náhrady nákladů řízení, kterých se žalobce domáhal. Podle posledně citovaného ustanovení soud zkoumal důvody zpětvzetí návrhu a zastavení řízení v této věci. V době podání žaloby dne 9. 3. 2016 na ochranu před nečinností žalovaného skutečně žalobce několik měsíců marně čekal na vydání konečných rozhodnutí o odvolání (finanční prostředky ke své činnosti potřeboval). Přitom rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jež se ke sporným skutečnostem v této věci vyslovilo závazným právním názorem (a původní rozhodnutí o odvolání zrušilo), bylo vydáno již dne 15. 10. 2015 (žalovanému rozhodnutí údajně doručeno dne 22. 10. 2015, spis vrácen dne 5. 11. 2016). Ze soudního spisu soud dále ověřil, že nyní posuzovanou žalobu doručil žalovanému dne 29. 3. 2016 na vědomí s tím, aby se k ní ve lhůtě 1 měsíce vyjádřil (tj. do 29. 4. 2016). Na to bylo zdejšímu soudu dne 20. 4. 2016 zasláno vyjádření žalovaného o nedůvodnosti podané žaloby s tím, že o odvoláních již bylo dne 14. 4. 2016 rozhodnuto (i s připojenými rozhodnutími). Soud však s ohledem na výše citovanou genezi případu shledal souvislost mezi zpětvzetím žaloby a pozdějším chování žalovaného (po podání žaloby). Je zřejmé, že žalovaný svůj postup urychlil a o odvoláních žalobce rozhodl již dne 14. 4. 2016 právě z důvodu zjištění, že žalobce podal v této věci žalobu na ochranu před jeho nečinností. Žalovaný totiž shodně s Generálním finančním ředitelstvím uváděl, že k nečinnosti nedošlo, neboť rozhodnutí mohlo být vydáno až do 6. 5. 2016. Lze dovodit, že bez uplatnění správní žaloby by k takovému postupu žalovaného (vydání rozhodnutí dne 14. 4. 2016) nedošlo. I přesto žalovaný rozhodl o odvoláních až po 6-ti měsících od vydání zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, což zdejší soud nepokládá za dostatečně žalovaným vysvětlené. Nejvyšší správní soud totiž v rozhodnutí vyslovil o sporné skutečnosti závazný právní názor, kterým byl žalovaný povinen se při dalším rozhodování v uvedené věci řídit. Tento právní názor žalovaný převzal do svých rozhodnutí o odvoláních, čemuž nasvědčuje jejich stručný obsah, odkazující právě na závěry Nejvyššího správního soudu. Jiné, rozsáhlejší posuzování věci tato rozhodnutí neobsahovala. Důvody pro 6-ti měsíční prodlení žalovaného s novými rozhodnutími o odvoláních nebyly žalovaným jakkoliv specifikovány. Přitom důvody odkazující pouze na interní předpisy finanční správy nemohou být relevantní (odkazovalo na ně Generální finanční ředitelství). Soud je při svém rozhodování vázán zákony a nikoliv předpisy nižší právní síly. Podaná žaloba tedy byla pro pozdější chování žalovaného vzata zpět, neboť žalobce po podání žaloby dosáhl požadovaných rozhodnutí o odvoláních. Soud proto žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odměna žalobcova zástupce (daňového poradce) a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s. ř. s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o tři úkony (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, zpětvzetí žaloby) a tři režijní paušály, ve výši 3 x 3 100 Kč a 3 x 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. b), d), § 13 odst. 3 advokátního tarifu], tedy celkem 10 200 Kč. Protože žalobcův zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 2 142 Kč odpovídající dani, kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený a soudem nevrácený (viz níže) soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (zaplaceno na soudním poplatku celkem 2 000 Kč). Celkem tedy byla žalobci vůči žalovanému výrokem II. tohoto usnesení přiznána náhrada nákladů ve výši 13 342 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu. Žalobce v rámci řízení zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Z tohoto důvodu soud rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku sníženého o částku 1 000 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 31. ledna 2017 JUDr. Zuzana Bystřická, v.r. předsedkyně senátu