29 A 41/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Ľubomíra Majerčíka a Mariana Kokeše v právní věci žalobkyně: Sprintel s. r. o., IČ: 269 74 487 sídlem Svatoplukova 3725/60a, 796 01 Prostějov zastoupena Mgr. Janem Janouškem, advokátem sídlem Soukenická 2082/7a, 110 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 1191/40a, 779 00 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 29. 2. 2024, č. j. KUOK 31605/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podstatou žaloby jsou výhrady proti dodatečnému povolení stavby podzemního komunikačního vedení optické sítě, jež je částečně situovaná v již existujícím ochranném pásmu komunikačního vedení optické sítě žalobkyně. Ta napadá rozhodnutí správních orgánů s tvrzením, že jednak narušují její veřejná subjektivní práva, jednak legalizují zjevné obcházení zákona.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

2. V prvním okruhu žalobních námitek žalobkyně vytýká Magistrátu města Prostějova (dále „stavební úřad“), že projednávanou stavbu nemohl dodatečně povolit, pokud k ní žalobkyně neudělila souhlas jako vlastník ochranného pásma již existujícího komunikačního vedení ve smyslu § 102 zákona 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), dále „ZEK“. Byl tak porušen zákaz veřejného práva, jehož podstatou je veřejný zájem na zachování ochrany již povolené veřejné sítě elektronických komunikací.

3. Důsledkem pak bylo, že do dodatečného povolení stavby nebyly vtěleny podmínky žalobkyně na ochranu její infrastruktury v té části, která byla vystavěna před rozhodnutím. Napadené rozhodnutí totiž nehovoří o tom, jak byly podmínky dodrženy u již realizovaného vedení. Stavební úřad přitom nemůže určit jiné podmínky než žalobkyně. Působnost stavebního úřadu stanovit samostatné podmínky pro činnost v ochranném pásmu je omezena toliko na řízení povolovací, předtím než dojde ke stavební činnosti. Legalizace neoprávněné činnosti, aniž by stavebník měl plnit jakékoliv podmínky, je nezákonným překročením působnosti správního orgánu.

4. Stavebník jistě prováděl činnosti ve smyslu § 102 odst. 4 výše uvedeného zákona, které se mohly dotknout bezpečnosti infrastruktury a jejího provozu. Žalobkyně byla proto jediná, kdo mohl činnost umožnit, avšak její podmínky nebyly dodrženy ani posuzovány v řízení o dodatečném povolení stavby, jakkoliv je podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), nařízeno povinné ohledání na místě. Stavební úřad tak měl ověřit, zda existuje ochranné pásmo, zda žalobkyně souhlasí s činností stavebníka, zda jsou podmínky žalobkyně legitimní a zda jsou dodrženy. Stavební úřad přitom dodržení podmínek neprověřil.

5. Další okruh žalobních námitek se týkal žalobkyní tvrzeného rozporu s veřejným zájmem, kdy dodatečné povolení stavby stojí na principu, že lze vyhovět stavebníkovi, který prokáže, že jeho stavba není v rozporu s podmínkami pro její umístění. Takové dobrodiní však není bezbřehé a na nepovolené stavby by se neměly brát přílišné ohledy. V judikatuře NSS se objevuje závěr, že pokud stavebník nepředloží potřebné podklady ani na výzvu, stavebnímu úřadu nezbývá nic jiného než řízení zastavit (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2024, č. j. 8 As 33/2023-40). Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby bylo vícekrát rušeno pro nedostatečnost předložené dokumentace, přičemž stavební úřad neměl stavebníkovi poskytovat tolik šancí napravit nedostatek podkladů pro povolení stavby. Takový postup hraničí s libovůlí správních orgánů a v porovnání s tím, jak krátké lhůty k vyjádření byly stanovovány žalobkyni, dospívá žalobkyně k tomu, že došlo k porušení rovnosti účastníků řízení.

6. V této souvislosti žalobkyně zmínila, že je nesprávné tvrzení žalovaného, že žadatel o dodatečné stavební povolení není zvýhodněn oproti žadateli o stavební povolení. Žalobkyně si je vědoma, že v řízení o dodatečném povolení stavby se uplatňují srovnatelné podmínky jako v řízení o povolení stavby, nicméně v případě dodatečného povolování liniové stavby panují taková specifika, že práva účastníků odlišných od žadatele jsou nyní oslabena. Není totiž vždy nutný souhlas vlastníků dotčených pozemků podle § 184a stavebního zákona. Dále jen stěží se vzhledem k okolnostem může vlastník dotčeného pozemku dovolat změny již vybudované trasy komunikačního vedení. Další nevýhodou je mnohost účastníků a v důsledku vybudované stavby odpadá jejich motivace proti ní aktivně brojit. Stavebník navíc získal neoprávněnou konkurenční výhodu umístěním stavby bez povolení. Žalovaným tvrzená absence zvýhodnění žadatele o dodatečné povolení stavby oproti normálnímu režimu je platná nanejvýš formálně.

7. Žalobkyně poukazuje na nepřezkoumatelnost a zmatečnost napadeného rozhodnutí a další procesní vady správního řízení. Rozhodnutí vydané v prvním stupni na jednu stranu povoluje stavbu pro futuro, na druhou stranu část stavby povoluje dodatečně. Žalobkyni není z rozhodnutí správních orgánů zřejmé, pro kterou část stavby platí ta která pasáž rozhodnutí, který právní a technický parametr se vztahuje k jedné či druhé části, pro kterou část stavby platí podmínky výstavby a zda tyto podmínky měly být dodrženy ohledně části stavby již realizované. Ohledně nekonzistentnosti obou rozhodnutí žalobkyně poukázala na nesrovnalost rozhodnutí prvního stupně, kde se uvádí, že stavba optického vedení je realizována v ulicích I. Olbrachta, M. Alše a M. Majerové. Na str. 11 napadeného rozhodnutí uvádí nadto ulice Staškova a Vrahovická. Není tak rozlišeno, která část stavby je povolována a která je vybudována. Další nedostatek se projevuje v rozhodnutí prvního stupně, kde naopak se hovoří o stavbě na ulicích I. Olbrachta, M. Alše a M. Majerové v budoucím čase. Každopádně to značí, že podmínky pro uložení stavby uvedené v rozhodnutí stavebního úřadu se vztahují na obě části zároveň. Pak by ale mělo platit, že na stavbu se aplikují podmínky žalobkyně, avšak je zjevné, že ohledně vybudované části nebyly dodrženy, neboť se nehovoří o tom, že byly zkontrolovány. Za nepřezkoumatelné považuje žalobkyně též úvahy žalovaného ohledně koordinace stavebních prací.

8. Zmatečný je pak rozkol mezi dřívějším a pozdějším postojem stavebního úřadu, který zastal v rozhodnutí ze dne 15. 9. 2022 stanovisko, že stavbu nelze dodatečně povolit, neboť pro ni nebyl udělen souhlas v ochranném pásmu žalobkyně. Tento názor stavební úřad v navazujících řízeních bez vysvětlení opustil. Další chybou je, že stavební úřad též odkázal na již neplatný zákon č. 182/2001 Sb. a vycházel z neplatného rozhodnutí Magistrátu města Prostějov, Odboru dopravy, ze dne 4. 3. 2020, č. j. PVMU 28066/2020 41.

9. Žalobkyně se ohradila proti tomu, že by její postup byl projevem konkurenčního boje. Nemůže se však ztotožnit se závěrem, že materiálně její dříve povolené stavbě není poskytnuta nezbytná ochrana, na rozdíl od stavby nelegální a pozdější. Žalobkyně nebrání umístění stavby, avšak určila k zapracování do rozhodnutí podmínky, které stavebník obešel. Žalobkyně navrhla, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

10. Žalovaný uvedl, že soudy poskytují ochranu veřejným subjektivním právům osob, přičemž námitky, které se nedotýkají právní sféry žalobkyně, nemohou vést ke zrušení napadeného rozhodnutí, i kdyby byly důvodné (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007- 83, či ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 61/2010-98 aj.). Podle § 89 odst. 4 ve spojení s § 129 odst. 2 stavebního zákona platí, že účastník územního řízení může uplatňovat námitky proti projednávanému záměru pouze v rozsahu, jakým může být jeho právo přímo dotčeno (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 As 54/2011-91). Účastník řízení tak není oprávněn hájit veřejný zájem.

11. Žalobkyně nijak nepropojila svá žalobní tvrzení (nerovnost účastníků řízení, jaké konkrétní podmínky nebyly dodrženy, jak byla dotčena na svých právech neprověřením podmínek, k jakému konkrétnímu porušení práva žalobkyně mělo dojít) s umístěním a realizací řešeného záměru a dopadem do jejích práv. Žalobkyně pouze poukázala na některé skutečnosti významné z hlediska veřejného zájmu, avšak takový úkol žalobkyni nenáleží.

12. Svůj nesouhlas se stavbou opírá žalobkyně pouze o tvrzený nezákonný postup stavebníka, který vybudoval stavbu dříve než žalobkyně, a získal tak neférovou výhodu. Žalobkyně napadá spíše samotný institut dodatečného povolování staveb, což je ale zákonem předvídané správní řízení. Neuvádí žádné skutečnosti, pro které by nebylo možné již provedené části vedení povolit.

13. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Ústní jednání konané dne 11. 8. 2026 14. Ve věci proběhlo na žádost žalobkyně ústní jednání podle § 49 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále „s. ř. s.“. Žalovaný se z jednání předem omluvil. Soud neprováděl dokazování listinami obsaženými ve správním spise.

15. Žalobkyně setrvala na své žalobní argumentaci, vyzvedla přitom, že své veřejné subjektivní právo shledává v ochraně ochranného pásma, které se vztahuje k jejím sítím. Dále nesouhlasí s legalizací zcela zjevného obcházení zákona. Rozhodnutí stavebního úřadu neuvádí, jak mohou sítě vedle sebe koexistovat. Stavebník záměrně postupoval tak, aby již povolenou stavbu komplikoval a blokoval. Žalobkyně vyjádřila obavy, že pokud by mělo být takové chování aprobované, tak by stavebník napříště mohl postavit černou stavbu s tím, že mu poté bude povolena. Tím by se mohl založit nebezpečný „precedens“. Krajský úřad k věci přistoupil tak, že Stavba se zkrátka povolit musí. Podle zákona by ale měl stavební úřad návrh nějak posuzovat, vážit. Měl by přihlédnout i k dobré víře na straně stavebníka, což se nestalo.

V. Posouzení věci soudem

16. Soud za splnění podmínek pro rozhodnutí ve věci po nařízení ústního jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

17. Dne 18. 5. 2020 zjistil Magistrát města Prostějov (dále „stavební úřad“), že společnost INFOS LEAS, spol. s r. o. (IČ: 499 77 831, dále „stavebník“) provádí Stavbu bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu, a proto zahájil řízení o nařízení odstranění stavby. Protože Stavba nebyla zcela dokončena, vyzval stavebníka, aby bezodkladně zastavil stavební práce.

18. Dne 8. 6. 2020 podal stavebník žádost o dodatečné povolení stavby „Optická síť FTTx Vrahovice“ (dále „Stavba“). Její podstatou byla stavba podzemního komunikačního vedení optické sítě v ulicích B. Martinů, Čs. odboje, Čs. armádního sboru, Hrázky, Husitská, I. Olbrachta, J. Hory, J. Köhlera, J. Rokycany, J. Suka, Kopečného, Košická, kpt. Nálepky, Kyjevská, M. Alše, M. Majerové, Majakovského, O. Nedbala, O. Ostrčila, P. Jilemnického, Podivínského, Prešová, Přemyslovka, sídl. Svornosti, Smetanova, Sokolovská, Svatoplukova, V. Nováka, Vrahovická, Z. Wintra a Zátiší na pozemcích p. č. 7490, 7504/3, 7965, 7966, 7968, 7970, 7971, 7972, 7975, 7976, 7977, 8008, 8095, 8096, 8097, 8100/1, 8116/2 v k. ú. Prostějov; p. č. 114/1, 117, 188 v k. ú. Čechůvky; p. č. 51/1, 57/1, 70, 93/1, 184/1, 230, 629/3, 654, 655/9, 740/4, 740/5, 740/8, 740/9, 740/10, 740/11, 740/28, 740/29, 740/32, 742/2, 744/10, 750/1, 753/3, 757, 761/1, 773/1, 788/20, 788/36, 797/5, 798/13, 799/3, 800/8, 804/1, 808/2, 808/5, 810/2, 840/5, 842/3, 843/3, 846/3, 847/3, 854/1, 854/2, 878/1, 879, 881, 883/1, 885/1, 886/1, 886/2, 887/1, 887/2, 891, 893/7, 894/1, 895, 897/1, 897/3, 898/2, 960, 961/1, 961/2, 972/2, 974, 975, 976/1, 976/2, 976/3, 977, 978, 979, 981/2, 985/2, 987, 989, 992, 993, 994, 995/1, 995/2, 999/1, 1002/1, 1002/3, 1002/5, 1005/6, 1005/24 v k. ú. Vrahovice.

19. Dne 28. 12. 2020 stavební úřad rozhodl o dodatečném stavebním povolení, žalovaný ho však rozhodnutím ze dne 15. 3. 2021 zrušil a věc vrátil k novému projednání. Dne 25. 2. 2022 stavební úřad opětovně Stavbu dodatečně povolil, žalovaný i toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání rozhodnutím ze dne 15. 9. 2022. Důvodem byla nedostatečnost předložené dokumentace, nejednoznačné vymezení účastníků řízení či pozemků, na nichž byla Stavba navrhována.

20. Dne 23. 7. 2021 žalobkyně vyjádřila souhlas s udělením územního souhlasu, rozhodnutí, stavebního povolení ke Stavbě ve výkresech vyznačených červeně. Nesouhlas vyjádřila s dodatečným povolením k úsekům Stavby, které byly zbudovány bez platného povolení (vyznačeny zeleně).

21. Dne 9. 5. 2023 vznesla žalobkyně stručnou námitku k podkladům rozhodnutí: a) dokumentace neobsahuje všechny zákonné náležitosti, b) dokumentace také neobsahuje souhlasné stanovisko žalobkyně k dodatečně povolovaným úsekům sítě včetně úseků, které byly umístěny v ochranném pásmu její sítě bez jejího souhlasu.

22. Dne 12. 7. 2023 se žalobkyně vyjádřila k podkladům rozhodnutí tak, že se Stavbou nesouhlasí.

23. Dne 10. 8. 2023 stavební úřad rozhodl o dodatečném povolení Stavby (č. j. PVMU 85669/2023 61, dále „prvostupňové rozhodnutí“). Zdůraznil, že § 102 odst. 3 písm. b) ZEK umožňuje vycházet buď ze souhlasu vlastníka podzemního komunikačního vedení, nebo z rozhodnutí stavebního úřadu. Opačným výkladem by oprávněný z pravomocného územního rozhodnutí o umístění podzemního komunikačního vedení disponoval absolutní a nepřezkoumatelnou pravomocí rozhodnout, že v dotčeném ochranném pásmu nebude možné nikdy realizovat žádnou stavbu. Ad absurdum by se tento soukromoprávní subjekt stal nositelem pravomoci vyhlásit v rozsahu ochranného pásma stavební uzávěru, na čemž by stavební úřad jako orgán veřejné moci nemohl nic změnit. Proto stavební úřad uzavřel, že Stavbu lze dodatečně povolit i přes nesouhlas žalobkyně.

24. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně dne 29. 8. 2023 stručné odvolání, které poukazovalo na to, že 1) dokumentace neobsahuje všechny zákonné náležitosti, 2) stavební úřad chybně určil okruh účastníků řízení, 3) dokumentace neobsahuje její souhlasné stanovisko k dodatečně povolovaným úsekům, které byly umístěny v ochranném pásmu její sítě, 4) Stavbu nelze dodatečně povolit, 5) stavební úřad nedostatečně posoudil a odvolacímu orgánu účelově zamlčel okolnosti a způsob, jakým docházelo k nelegální výstavbě Stavby.

25. Žalovaný tentokrát napadeným rozhodnutím závěr stavebního úřadu potvrdil. Připomenul, že souhlas vlastníka dle § 102 odst. 3 písm. b) ZEK je nezbytný, pokud nevydá souhlas stavební úřad. Žalobkyně podle žalovaného ani neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, pro něž by nebylo možné již provedené části vedení do ochranného pásma jejího vedení dodatečně povolit. Neuvedla ani žádné technické parametry či konkrétní argumenty, které by potvrzovaly její tvrzení, že provedené části brání v provádění její povolené stavby. Dodatečné povolení stavby je zcela legálním a legitimním institutem, jak může stavebník napravit svůj předchozí předem neodsouhlasený (neschválený) postup. Žalovaný rovněž připomenul, že k podané žádosti se kladně vyjádřily všechny příslušné dotčené správní úřady, jejichž případné připomínky stavební úřad zapracoval do podmínek svého rozhodnutí. Právní rámec 26. Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), stanoví: § 102 Ochranné pásmo komunikačního vedení (1) Ochranné pásmo podzemního komunikačního vedení vzniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí o povolení záměru podle stavebního zákona. Pokud není podle stavebního zákona vyžadováno povolení, potom dnem uvedení sítě nebo zařízení elektronických komunikací do užívání. (2) Ochranné pásmo podzemního komunikačního vedení činí 0,5 m po stranách krajního vedení. (3) V ochranném pásmu podzemního komunikačního vedení je zakázáno a) bez souhlasu jeho vlastníka nebo rozhodnutí stavebního úřadu provádět zemní práce nebo terénní úpravy, b) bez souhlasu jeho vlastníka nebo rozhodnutí stavebního úřadu zřizovat stavby či umísťovat konstrukce nebo jiná podobná zařízení, c) bez souhlasu jeho vlastníka vysazovat trvalé porosty. (4) Činnosti v ochranném pásmu podzemního komunikačního vedení, které by znemožňovaly nebo podstatně znesnadňovaly přístup k tomuto vedení nebo které by mohly ohrozit bezpečnost a spolehlivost jeho provozu, je možné vykonávat jen po předchozím souhlasu vlastníka vedení. § 118 Přestupky právnických a podnikajících fyzických osob (1) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že p) poruší některý ze zákazů v ochranném pásmu podzemního komunikačního vedení podle § 102 odst. 3, 27. Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, stanoví: § 129 Nařízení odstranění stavby, terénních úprav a zařízení (3) Stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem. Hodnocení soudu 28. Krajský soud předesílá, že v průběhu správního řízení stavební úřad zjistil, že některé úseky vedení jsou již v některých lokalitách položeny, zbývající část stavebník doposud nerealizoval. Ze správního spisu se dále podává, že vedení je navrženo v některých úsecích v ochranném pásmu komunikačního vedení ve smyslu § 102 ZEK, jehož vlastníkem je žalobkyně, neboť má v dané oblasti již vybudované komunikační vedení. Žalobkyně staví svou argumentaci zejména na skutečnosti, že v takovém případě je pro realizaci Stavby nutný její souhlas.

29. Žalobkyně v průběhu správního řízení stavebníkovi souhlas udělila (viz písemnost ze dne 23. 7. 2021, č. l. 29 správního spisu) ve smyslu § 102 ZEK, avšak pouze k nově plánovaným úsekům Stavby, které doposud stavebník nerealizoval. Žalobkyně zároveň tímto přípisem vyjádřila nesouhlas s dodatečným povolením k úsekům Stavby, které byly již realizovány. V průběhu správního řízení namítala, že realizace určitých úseků vedení stavebníka v jejím ochranném pásmu komunikačního vedení bez stavebního povolení je nelegální činností, která poskytla stavebníkovi konkurenční výhodu oproti žalobkyni. V částečném souhlasu přednesla podmínky pro udělení povolení Stavby.

30. Stavební úřad navzdory vyjádření žalobkyně Stavbu povolil v celém navrhovaném rozsahu, včetně již položených částí. Do rozhodnutí o dodatečném povolení promítl podmínky žalobkyně.

31. V prvé řadě soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně směřující k nepřezkoumatelnosti prvostupňového a napadeného rozhodnutí v tom smyslu, že není možné rozlišit, jaké části navržené Stavby považuje stavební úřad za již vybudované a jaké jsou teprve navrženy. Z napadeného rozhodnutí ve spojení s ověřenou projektovou dokumentací vyplývá, že vedení v ulicích I. Olbrachta, M. Alše, M. Majerové, Staškova a Vrahovická bylo již položeno a v dokumentaci označeno zeleně. Naproti tomu prozatím nerealizované vedení je označeno červeně (stavebník výkresy doplnil po prvním odvolacím rozhodnutí ze dne 15. 3. 2021, č. j. KUOK 30735/2021; doložil též Souhrnnou technickou zprávu se zaznačením navrženého vedení červeně a položeného vedení zeleně. Situační výkres širších vztahů C1 též zaznamenává tuto situaci).

32. Žalobkyně se s doplněním projektové dokumentace seznámila a sama v průběhu správního řízení uváděla, že se zeleně vyznačenými částmi nesouhlasí a s červeně vyznačenými částmi vyjádřila souhlas. Soud proto nemá pochybnosti o tom, že žalobkyně byla seznámena s rozsahem vybudované stavby. Projektová dokumentace je přitom součástí povolení a může objasnit jeho obsah i rozsah povolené stavby (srov. rozsudky NSS ze dne 21. 11. 2007, č. j. 3 As 24/2007-114, či ze dne 28. 3. 2014, č. j. 5 As 69/2013-67). Vzhledem k tomu, že ve správním řízení byl rozsah stavby postaven najisto, samotné užití budoucího času u již položeného vedení v některých pasážích prvostupňového rozhodnutí nezpůsobuje rozpory, které by zakládaly nepřezkoumatelnost. Dodatečné povolení se přitom vztahuje na Stavbu jako celek a vymezuje její umístění popisem jednotlivých lokalit dostatečně.

33. Jádro sporu spočívá v námitce žalobkyně, zda stavební úřad postupoval v souladu se zákonem, pokud aproboval postup stavebníka, který provedl část Stavby v ochranném pásmu podzemního komunikačního vedení žalobkyně, aniž by disponoval předchozím souhlasem vlastníka ochranného pásma nebo předchozím rozhodnutím stavebního úřadu podle § 102 odst. 3 písm. b) ZEK.

34. Podle § 102 odst. 3 písm. b) ZEK je v ochranném pásmu podzemního komunikačního vedení zakázáno bez souhlasu jeho vlastníka nebo rozhodnutí stavebního úřadu zřizovat stavby či umísťovat konstrukce nebo jiná podobná zařízení. Ze samotného znění právního předpisu vyplývá, že zákonodárce stanovil dvě alternativní možnosti pro realizaci stavby umisťované do ochranného pásma. Ve srovnání s odst. 4 tohoto ustanovení je pak zřejmé, že pouze v případě, kdy by tyto činnosti znemožňovaly nebo podstatně znesnadňovaly přístup k tomuto vedení anebo mohly ohrozit bezpečnost a spolehlivost jeho provozu, pak je souhlas vlastníka obligatorní a nelze jej nahradit rozhodnutím stavebního úřadu. V těchto kvalifikovaných případech zákon akcentuje ochranu zájmů vlastníka ochranného pásma, avšak předpokládá konkrétní skutkový podklad svědčící pro některý z uvedených následků. Pokud žalobkyně tvrdí pouze existenci ochranného pásma a ze zjištěného skutkového stavu tyto kvalifikované skutečnosti nevyplývají, aplikuje se výchozí pravidlo podle odst. 3 (viz výše).

35. Žalobkyně přitom tímto ustanovením (odst. 4) ve správním řízení neargumentovala. Ani v žalobě neuvedla konkrétní technický či skutkový důvod, pro který by Stavba měla znemožnit nebo podstatně znesnadnit přístup k jejímu vedení, případně ohrozit bezpečnost a spolehlivost jeho provozu. Pouhé žalobní tvrzení, že „stavebník jistě prováděl činnosti, které se infrastruktury mohly dotknout“, nenahrazuje konkretizaci znemožnění nebo podstatného znesnadnění přístupu k vedení. Zákon přitom počítá s tím, že zemní práce mohou být za jistých okolností v ochranném pásmu podzemního komunikačního vedení činěny, proto připouští, že bude muset dotčená osoba nějaký rozsah zemních prací strpět. Tvrzení žalobkyně však zůstala právě v rovině obecné možnosti zásahu. Proto stavební úřad postupoval v souladu s § 102 odst. 3 ZEK, pokud její souhlas nahradil svým rozhodnutím. Pokud by přípustná míra zásahu do ochranného pásma byla stanovena moc nízko, naplnil by se scénář, kterým argumentoval žalovaný, že by tedy soukromoprávní subjekt mohl vyhlásit stavební uzávěru v rozsahu „svého“ ochranného pásma. Pozemky třetích osob by pak mohly být protkány řadou vedle sebe vymezených ochranných pásem.

36. Pokud sám stavební úřad uděluje povolení činnostem zasahujícím do ochranného pásma, soud neopomíná, že stavební úřad je povinen zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), a z úřední povinnosti posoudit, zda ochranné pásmo žalobkyně existuje a zda položené, popřípadě ještě prováděné vedení, mohlo zasáhnout do jejích práv. Rozsah tohoto prověřování však odpovídá konkrétním okolnostem věci a uplatněným námitkám. Soud zdůrazňuje, že žalobkyně netvrdila žádnou konkrétní újmu na svých právech ani neuvedla, v čem by se položené vedení mělo negativně dotknout jejího ochranného pásma. Postačovalo proto posoudit, zda z podkladů, např. z dokumentace tras a uličních profilů, vyplývá možnost takového zásahu.

37. Správní orgány se přitom otázkou ochranného pásma náležitě zabývaly. Původní prvostupňové rozhodnutí ze dne 25. 2. 2022 bylo zrušeno odvolacím rozhodnutím ze dne 15. 9. 2022 právě proto, aby byl skutkový stav doplněn a aby bylo z dokumentace patrné, v jakém rozsahu je Stavba provedena, zda zasahuje do ochranného pásma žalobkyně a jaké odstupy jsou mezi Stavbou a vedením žalobkyně. Stavebník následně doložil technickou zprávu a výkresy, které odlišovaly již položené vedení zeleně od vedení navrženého, které bylo vyznačeno červeně. V dalším řízení pak stavebník doložil výkresy v podrobnějším měřítku, které umožňovaly posoudit vzájemnou polohu obou vedení. Žalobkyně ani po tomto doplnění neuvedla, ve kterém úseku a jakým způsobem má dojít k reálnému zásahu do její infrastruktury. Postačilo proto, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí touto skutečností zabýval na str. 13: „ […] optické vedení, kdy se jedná o optické (nemetalické) kabely uložené v chráničkách HDPE, je navrženo zcela v souladu s ČSN 73 6005 Prostorové uspořádání vedení technického vybavení. Podle přílohy A uvedené normy, tabulky A.1, kde jsou stanoveny nejmenší dovolené odstupové vzdálenosti ve vodorovném směru při souběhu jednotlivých vedení technického vybavení v podzemní trase, se kabely elektronických komunikací kladou volně, ale současně i těsně vedle sebe […]. Uzavřel, že Stavba splňuje požadavky na odstupové vzdálenosti mezi kabely. Žalobkyně s těmito závěry nepolemizovala.

38. Stavební úřad pak správně dospěl k závěru, že i přes nesouhlas žalobkyně ve smyslu § 102 ZEK lze Stavbu dodatečně povolit, neboť splňuje zákonné požadavky podle § 129 odst. 3 stavebního zákona ve spojení s § 102 odst. 3 ZEK. Soud v tomto postupu neshledal nezákonnost. Stavební úřad se zabýval okolnostmi ochranného pásma a podmínky žalobkyně vtělil do svého rozhodnutí ve vztahu ke Stavbě jako celku. Stavební úřad tak vyčerpal svou povinnost posoudit zásah do ochranného pásma optikou zásahu do práv žalobkyně a z povahy věci i z pohledu veřejného zájmu na ochranu komunikačního vedení jako takového. Pro úplnost lze uvést, že účastenství žalobkyně je založeno na možném přímém dotčení jejích práv k existujícímu komunikačnímu vedení. Může proto hájit konkrétní zásah do své infrastruktury. Nemůže však vystupovat jako obecný ochránce veřejného zájmu (k tomu blíže např. rozsudek NSS ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 90/2013-51, zejména body 43 až 46).

39. Žalobkyně v žalobě napadá v podstatě samotný institut dodatečného povolení a nesouhlasí s položením již realizovaného vedení stavebníka z důvodu, že v jeho postupu spatřuje neférovou konkurenční výhodu, jelikož nevyčkal na platné povolení. Není však účelem správního řízení o dodatečném povolení stavby, aby se správní orgán zabýval tím, zda byla žalobkyně poškozena a v jaké míře, z hlediska škody na jejím podnikání tím, že stavebník realizoval část Stavby „načerno“. To platí především v případě, kdy žádné skutečnosti tomuto závěru z pohledu veřejnoprávního nenaznačují, např. nedodržením odstupových vzdáleností mezi stavbami. Správní orgán se soukromoprávními skutečnostmi zabývá jen pro účely veřejnoprávního povolení v podobě zjevných potenciálních zásahů. Pokud má žalobkyně za to, že jí dřívějším umístěním Stavby ze strany stavebníka vznikla finanční škoda v podobě získání konkurenční výhody, lze tuto věc řešit soukromoprávní cestou. Porušení zákazů v ochranném pásmu podzemního komunikačního vedení je rovněž kvalifikovatelné jako přestupek podle § 118 odst. 1 písm. p) ZEK.

40. Dodatečné povolení je přitom legitimním veřejnoprávním nástrojem nápravy již vzniklého protiprávního stavu. Samotná okolnost, že stavebník zahájil nebo provedl stavbu bez povolení, není samostatným hmotněprávním důvodem pro zamítnutí žádosti o dodatečné povolení ani pro zpřísnění procesního postupu. NSS výslovně konstatoval, že předchozí porušení stavební kázně (stavění v rozporu se stavebním povolením) nelze v tomto řízení zohlednit. Může se však projevit v přestupkovém řízení a při ukládání pokuty (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2015, č. j. 6 As 49/2015-41). Využití tohoto institutu tedy nelze považovat za obcházení zákona nebo vytváření nebezpečného precedentu. Stejně tak několikeré rušení rozhodnutí stavebního úřadu žalovaný nevypovídá o tom, že by správní orgán automaticky schvaloval Stavbu, jak tvrdila žalobkyně při ústním jednání.

41. Stavební úřad přitom hodnotil projektovou dokumentaci jako dostatečnou, z níž je patrný záměr žadatele, a shledal, že podmínky podle § 129 odst. 3 stavebního zákona jsou splněny. V řízení o dodatečném povolení stavby není rozhodné, z jakého motivu stavebník zahájil stavbu bez povolení. Platí, že podmínky, které žadatel musí splnit v dodatečném řízení o povolení stavby, jsou srovnatelné s podmínkami v řízení o povolení stavby. NSS např. v rozsudku ze dne 7. 8. 2015, č. j. 5 As 58/2013-215, vysvětlil, že: [r]ozhodnutí o dodatečném povolení stavby musí tedy splňovat stejné požadavky a nároky, jaké jsou zákonem kladeny na samotné stavební povolení, resp. na souhlas stavebního úřadu s ohlášením stavby dle § 106 stavebního zákona. Provádí-li stavebník stavbu v rozporu se stavebním povolením, resp. souhlasem a následně požádá stavební úřad o její dodatečné povolení, musí v průběhu řízení o dodatečném povolení prokázat splnění podmínek vymezených v § 129 odst. 2 (nyní v § 129 odst. 3) stavebního zákona […].

42. Soud navázal na výše uvedené premisy a uzavřel, že pouze proto, že se jedná o dodatečný povolovací proces, nelze rovněž žadateli nad rámec zákona odepřít možnost odstranit vady žádosti. Stavební úřad je zpravidla povinen žadatele vyzvat k odstranění vad žádosti - např. rozsudek NSS ze dne 12. 2. 2015, č. j. 2 As 241/2014-36: „[u] žadatelů o vydání povolení lze předpokládat přirozenou míru nejistoty ohledně souladu záměru s podrobnou právní regulací. Stavební úřad, na straně druhé, disponuje dostatečným personálním a odborným zázemím, aby žádost zevrubně posoudil a v případě rozporu s právními předpisy vyzval žadatele k jejímu doplnění nebo žádost zamítl.“ Ani žalobkyní citovaný rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2024, č. j. 8 As 33/2023-40, nepodporuje její argumentaci, že po jedné výzvě je stavební úřad povinen řízení zastavit. V tomto judikátu řešil NSS jinou skutkovou otázku z pohledu dobré víry žalobkyně, která výzvě nemohla vyhovět, a požadovala přerušení řízení za účelem vyčkání na nový územní plán, čemuž správní úřad nevyhověl.

43. Stavební úřad vyzval stavebníka k doplnění projektové dokumentace dne 5. 5. 2021, č. j. PVMU 57357/2021 67, a poté dne 22. 11. 2022, č. j. PVMU 174373/2022 61, na základě výtek odvolacího orgánu k dalšímu doplnění. V obou případech mu byla poskytnuta lhůta v řádech jednotek měsíců. Stavebník na výzvy reagoval včas a v jedné věci jej nikdy nebylo nutné vyzývat opakovaně. Stavební úřad přitom v každém stavebním řízení poskytl účastníkům možnost vyjádřit se k nashromážděným podkladům ve lhůtě deseti dnů. Toho ostatně žalobkyně několikrát využila.

44. Soud proto neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že ve správním řízení došlo k porušení rovnosti práv účastníků. Žalobkyně konkrétně neuvedla, v čem by mělo spočívat nezákonné protahování řízení. Pokud jej spatřuje v samotné skutečnosti, že stavebník byl vyzýván k doložení podkladů po opakovaném rušení prvostupňového rozhodnutí ze strany odvolacího orgánu, je taková námitka založena na pouhém obecném tvrzení. Není totiž a priori nezákonný takový postup, kdy prvostupňová rozhodnutí stavebního úřadu jsou odvolacím orgánem opakovaně rušena pro skutkové nedostatky. Takový procesní vývoj nezakládá automaticky porušení zásady rovnosti účastníků. Zrušující rozhodnutí odvolacího orgánu slouží právě k odstranění vad řízení a není proto nezákonné, jak namítá žalobkyně v bodě 67 žaloby, byl-li v dalším řízení skutkový stav doplněn a vyplynul z něj jiný právní závěr. Nezákonnost nelze spatřovat ani v tom, že stavební úřad na základě rozhodnutí žalovaného vyzýval stavebníka k doplnění projektové dokumentace.

45. Žalobkyně uváděla v žalobě konkrétní příklady, pro něž se domnívá, že stavebník byl zvýhodněn a využíval dobrodiní institutu dodatečného povolení. Tato námitka však úspěšně nevyvrací naplnění zákonných podmínek pro dodatečné povolení stavby. Žalobkyně poukazuje na to, že u některých staveb technické infrastruktury nemusí stavebník předkládat souhlasy vlastníků dotčených pozemků podle § 184a stavebního zákona, je-li pro získání potřebných práv stanoven zákonný účel vyvlastnění. Tento následek však neplyne z toho, že stavba byla povolována dodatečně, ale ze samotné povahy stavby. Ani tvrzená omezená možnost prosadit po realizaci stavby změnu trasy sama o sobě nepředstavuje zkrácení procesních práv žalobkyně. Vlastník dotčeného pozemku nemá ani v řádném povolovacím řízení subjektivní právo na změnu trasy jen proto, že s ní nesouhlasí. Změna může být vyžadována tehdy, jestliže záměr porušuje jeho konkrétní práva nebo veřejnoprávní požadavky. Žalobkyně však takový konkrétní zásah do své infrastruktury nebo jiné své právní sféry netvrdila. Též mnohost dotčených osob nevede soud k závěru, že by byl stavebník neoprávněně zvýhodněn, pokud měly možnost hájit svá práva v zákonném procesu. Žalobkyně neuvádí, že by některému konkrétnímu vlastníkovi byla tato možnost upřena.

46. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že žalobkyně uspokojivě nerozporuje nesplnění veřejnoprávních předpisů, jejichž naplnění je nutné pro dodatečné povolení stavby. Pouze se domáhá toho, aby jí bylo přiznáno, že bez jejího souhlasu stavbu nelze povolit. Z tohoto předpokladu pak dovozuje, že její podmínky, které byly zakomponovány do výroku rozhodnutí, nejsou splnitelné ani kontrolované ve vztahu k již realizované části Stavby. Základ argumentace žalobkyně je však nesprávný. Jak již bylo řečeno, souhlas vlastníka ochranného pásma s realizací stavby v ochranném pásmu může nahradit stavební úřad svým rozhodnutím. Pro vydání dodatečného povolení tak nebylo nutné, aby žalobkyně vyslovila souhlas a stanovila podmínky pro provádění stavby. Proto, pokud stavební úřad zahrnul do výroku podmínky, které kladla žalobkyně, jejich převzetí nemění jejich případné nedodržení v zákonnou překážku, jež by bránila dodatečnému povolení. Touto námitkou žalobkyně vystihuje nanejvýš neuskutečnitelnost některých podmínek pro již dokončený úsek. Byť soud souhlasí s dílčím tvrzením žalobkyně, že některé podmínky jsou neuskutečnitelné pro již dokončené části, žalobkyně nevysvětluje, jak se tato okolnost promítla do zákonnosti dodatečného povolení nebo do práv žalobkyně. Samotná okolnost, že některé podmínky nemohou mít u realizovaného úseku vedení praktický význam, bez tvrzení konkrétního zásahu do infrastruktury žalobkyně, není z veřejnoprávního hlediska důvodem pro zrušení rozhodnutí.

47. Soud též neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Z rozhodnutí ve spojitosti s projektovou dokumentací je zcela jednoznačné, jaká část Stavby je již realizovaná a jaká nikoliv, přičemž podmínky stavební úřad stanovil ke Stavbě jako celku. Z § 115 ve spojení s § 129 odst. 3 stavebního zákona přitom plyne, že stavební úřad i v řízení o dodatečném povolení stavby může stanovit podmínky pro provedení stavby.

48. Skutečnost, zda bylo dodržení podmínek žalobkyně zkontrolováno, není rovněž úkolem stavebního úřadu v povolovacím procesu. Tyto skutečnosti podléhají stavebnímu dozoru při kontrolní činnosti stavebního úřadu, případně mohou mít relevanci v soukromoprávních sporech. Nepřezkoumatelnost soud neshledal ani v důsledku úvahy žalovaného uvedené na str. 14 napadeného rozhodnutí, a to z důvodu, že tvrzení je pouze podpůrné a neslouží jako nosný argument pro závěr správního orgánu.

49. Žalobkyně dále namítala, že stavební úřad odkázal na již neúčinný zákon o odpadech a vycházel z rozhodnutí Odboru dopravy Magistrátu města Prostějova, které považuje za neplatné. Soud připomíná, že účastník stavebního řízení může uplatňovat námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění či užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů pouze tehdy, je-li jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo, právo založené smlouvou provést stavbu nebo právo odpovídající věcnému břemenu. Účastník musí současně uvést důvody námitky a skutečnosti, z nichž plyne přímé dotčení jeho práv, přičemž k námitkám překračujícím tento rozsah se nepřihlíží (srov. k tomu blíže rozsudky NSS ze dne 14. 10. 2015, č. j. 1 As 249/2014-37, či ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 1 As 133/2011). Žalobkyně tomuto požadavku nedostála. Nevysvětlila, jak se tvrzené nedostatky mohly projevit v podobě nezákonného zásahu do jejích práv. Takové námitky proto nemohou založit důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí.

VI. Závěr a náklady řízení

50. Soud shledal námitky žalobkyně neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

51. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl na základě § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně ve věci úspěch neměla (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 13. srpna 2026 Zuzana Bystřická v.r. předsedkyně senátu