29 A 5/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: M. H. zastoupený advokátem Mgr. Pavlem Černohousem sídlem Lublaňská 398/18, 120 00 Praha proti žalovanému: Dopravní a energetický stavební úřad sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/17, 110 15 Praha za účasti osoby zúčastněné na řízení: 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR sídlem Na Pankráci 546/56, 140 00 Praha 4 2) Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2024, č. j. DESU/001/036743/24, SZ takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 12. 2024, č. j. DESU/001/036743/24, SZ, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 269 Kč, a to k rukám žalobcova advokáta Mgr. Pavla Černohouse, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podanou žalobou brojí proti výše označenému rozhodnutí, kterým žalovaný změnil rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, Odboru dopravy a silničního hospodářství (dále jen „stavební úřad“) ze dne 21. 11. 2018, č. j. ODSH 129/2018 Há/SP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla povolena stavba „I/38 Havlíčkův Brod JV obchvat“ (dále jen „stavba“). Konkrétně žalovaný doplnil do výroku prvostupňového rozhodnutí nové podmínky pro provádění stavby, dále doplnil do výroku odkaz na rozhodnutí Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 6. 3. 2019, č. j. ST/523/2013/Ve, o povolení kácení dřevin, a konečně v části uvádějící pozemky dotčené stavebním objektem SO 103 Mimoúrovňová křižovatka nahradil slovo „Termesivy“ slovy „Havlíčkův Brod“. Ve zbytku žalobcovo odvolání zamítl.

2. Žalovaný ve věci rozhodoval opakovaně, neboť dvě předchozí rozhodnutí žalovaného (Ministerstva dopravy) o odvolání žalobce zdejší soud zrušil rozsudky ze dne 15. 3. 2022, č. j. 29 A 109/2019-187, a ze dne 13. 12. 2023, č. j. 29 A 8/2023-361.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

3. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhl krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí stavebního úřadu zrušil.

4. Žalobce má za to, že napadené rozhodnutí je nicotné, neboť povolilo stavbu, která je již zcela dokončena. V takovém případě nemělo být vůbec vedeno „opakované odvolací řízení“, ale řízení o dodatečném povolení. Podle žalobce je takové rozhodnutí fakticky neuskutečnitelné, což dokládají i nově uložené podmínky, které musí být splněny „před zahájením stavby“. Žalovaný tím vlastně předstírá, že stavba neexistuje. Nezjistil ani skutečný stav. Žalobce k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 7 As 70/2017-29 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

5. Žalovaný se dále nedostatečným způsobem vypořádal s výskytem arzenu v zemině na pozemcích dotčených stavbou. Stavebník však ve stavebním řízení nepředložil dokumentaci zhodnocující rizika provedení stavby ani závěrečnou zprávu hydrologického monitoringu, čímž způsobil, že žalovaný rozhodoval na základě nesprávně zjištěného stavu věci. V důsledku tak došlo k zásahu do vlastnického práva žalobce, neboť pozemky v jeho vlastnictví byly kontaminovány těžkými kovy. Žalovaný se touto námitkou věcně nezabýval. Podle žalobce mělo být s kontaminovanou zeminou nakládáno jako s odpadem, a nemohla být proto použita na stavbu náspu. Žalobce dále nesouhlasí s vypořádáním otázky výsadby zeleně na jeho pozemcích, jež je v příkrém rozporu s posouzením vlivu na životní prostředí. Stanovisko EIA není taktéž pro projednávanou stavbu použitelné, neboť aktuálně povolovaná stavba obsahuje mnohem méně izolační zeleně. Argumentace zachování rozhledových poměrů je nelogická, v dotčeném místě je komunikace vedena na náspu a není zde křižovatka. Stavebník sám běžně projektuje stavby, které umožňují výsadbu zeleně v jejich blízkosti, což žalobce dokládá odkazem na propagační video. Žalobce taktéž namítá, že v řízení mělo být vydáno i závazné stanovisko podle zákona o ochraně ovzduší.

6. Žalobce žádá, aby krajský soud postupoval dle § 75 odst. 2 s. ř. s. a přezkoumal závazná stanoviska Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 21. 11. 2019, č. j. MHB_OZP/1799/2019/RU, a Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 3. 6. 2024, č. j. KUJI 47364/2024[AŠ2.1]. Žalobce žádá totožné i u „Posouzení závazného stanoviska – sdělení“ ze dne 15. 5. 2024, č. j. KUJI 47936/2024.

III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení 1)

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě s ohledem na povahu žalobních námitek toliko setrvává na své argumentaci, vyjádřené již v napadeném rozhodnutí, na níž ve vyjádření odkazuje. Z toho důvodu má za to, že postup žalovaného i stavebního úřadu byl zcela v souladu s příslušnou právní úpravou, a proto jsou žalobní námitky žalobce nedůvodné.

8. Osoba zúčastněná na řízení 1) (dále také „stavebník“) na úvod zmínila, že za nicotná je třeba považovat pouze taková správní rozhodnutí, která trpí vadami extrémního charakteru. O tuto situaci v projednávané věci nejde, neboť podmínky uložené napadeným rozhodnutím jsou proveditelné a v průběhu výstavby byly respektovány, ačkoliv je původní stavební povolení nezmiňovalo. Část nově vložených podmínek pak směřují naopak do budoucna, po dokončení stavby. Konečně stavebník upozornil, že žalovaný změnou stavebního povolení respektoval právní názor krajského soudu v rozsudku č. j. 29 A 8/2023-361. Stavebník nesouhlasí s žalobcem, že by žalovaný neposoudil skutečný stav. Ohledně kontaminované zeminy těžkými kovy žalovaný vycházel z relevantních podkladů a vyvodil z nich náležité konsekvence. Požadavek žalobce, aby krajský soud přezkoumal dokument „Posouzení závazného stanoviska — sdělení”, je podle stavebníka nepřípustný, neboť se nejedná o takový úkon správního orgánu, který by představoval závazný podklad přezkoumávaného rozhodnutí. Stavebník dále popsal, proč došlo po zjištění kontaminace zeminy ke změně organizace stavby. K otázce vegetační zeleně stavebník odkázal na odůvodnění v napadeném rozhodnutí, proč mezi km 0,570 až 0,590 výsadbu vegetace není možné realizovat. Tato limitace je podle stavebníka stanovena v co nejmenší míře. Stavebník nesouhlasí s žalobcem, že deponii kontaminované zeminy lze podřadit pod stacionární zdroj dle zákona o ochraně ovzduší. Závěrem stavebník zmínil, že změny projektové dokumentace stavby (provedené od doby vydání negativního závěru zjišťovacího řízení) nedosahovaly charakteru podstatných změn dle zákona o EIA. Změny v rozsahu sadby vegetace proto nebylo třeba podrobit novému přezkumu v rámci procesu EIA.

IV. Posouzení věci soudem

9. Krajský soud přezkoumal, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, včetně řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná [§ 78 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) a písm. c) s. ř. s.]. Napadené rozhodnutí není nicotné 10. Krajský soud se předně zabýval žalobcem tvrzenou nicotností napadeného rozhodnutí, kterou žalobce dovozuje z jeho faktické neuskutečnitelnosti a vnitřní rozpornosti. Žalobce argumentuje, že v situaci, kdy byla předmětná stavba téměř dokončena, žalovaný nemohl ukládat stavebníkovi povinnosti před jejím zahájením či v jejím průběhu. Žalovaný měl proto vést opakované stavební řízení dle § 129 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“).

11. Dle § 77 odst. 1 správního řádu je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu.

12. Vhodné je taktéž odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006–74: „Nicotnost […] představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí je rozhodnutím nicotným. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic. Nicotnost nelze zhojit ani uplynutím času.“ 13. Napadené rozhodnutí však žádnými takto závažnými vadami netrpí. Žalovaný ve věci rozhodoval poté, co předchozí rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 4. 10. 2022, č. j. 26/2019-120-STSP, krajský soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud přitom nepostupoval dle § 78 odst. 3 s. ř. s. a nezrušil i prvostupňové rozhodnutí o stavebním povolení. Žalovaný proto pokračoval v původním stavebním řízení a znovu rozhodoval o odvolání žalobce. Nebyl zde tedy prostor pro vedení opakovaného stavebního řízení dle § 129 odst. 1 písm. e) ve spojení s odst. 5 stavebního zákona, neboť nedošlo ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. Nejsou proto přiléhavé ani závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2018, č. j. 7 As 70/2017-29, jenž se zabýval situací, kdy stavební úřad zastavil stavební řízení jako zjevně bezpředmětné, byť bylo původní stavební povolení zrušeno. Ostatně v bodě [33] citovaného rozsudku sám Nejvyšší správní soud rozlišuje mezi zrušením stavebního povolení a „pouze“ zrušením rozhodnutí o odvolání proti němu, jak se stalo v nyní projednávané věci (dokonce dvakrát).

14. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že doplnil podmínky, které pro povolení stavby vyplývaly ze závazných stanovisek [dle § 149 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 4 odst. 2 písm. a) stavebního zákona]. Konkrétně žalovaný nově reflektoval: - závazné stanovisko Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru životního prostředí, ze dne 31. 10. 2018, č. j. MHB_OŽP/2631/2018/Li-3; - závazné stanovisko Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru životního prostředí, ze dne 2. 5. 2019, č. j. MHB_OZP/1268/2019/HO; - závazné stanovisko Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru životního prostředí, ze dne 21. 11. 2019, č. j. MHB_OZP/1799/2019/RU; - závazné stanovisko Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru životního prostředí, ze dne 25. 6. 2019, č. j. MHB_OZP/1425/2019/SB; - závazné stanovisko Krajského úřadu Kraje Vysočina, odbor životního prostředí a zemědělství, ze dne 16. 7. 2019, č. j. KUJI 56156/2019.

15. Mezi tyto nově uložené podmínky patřily i podmínky, že „při stavbě nesmí dojít ke znečištění vodních toků ropnými či jinými látkami závadnými pro vodu; že před zahájením stavby musí být schválen povodňový plán stavby; a že před zahájením stavby musí být schválen havarijní plán stavby“, na něž upozorňuje žalobce.

16. Krajský soud ze správního spisu ověřil, že již ve stavebním povolení je obsažena podmínka č. 15, že „stavebník zajistí taková opatření, aby v průběhu stavebních prací nedošlo ke kontaminaci půdy či ke znečištění povrchových a podzemních vod, a to zejména ropnými látkami“. Jestliže napadené rozhodnutí tuto podmínku duplikovalo, nejde určitě o vadu, která by způsobovala nicotnost rozhodnutí. S tím souvisí posouzení i zbylých nově uložených podmínek. Obecně jistě není žádoucí, aby správní orgány ukládaly adresátům povinnosti, které vzhledem k plynutí času a reálnému stavu věci pozbývaly valného smyslu, tedy směřovaly k efektivní ochraně veřejných zájmů i veřejných subjektivních práv dotčených osob. Žalovaný si jistě byl vědom, že stavba obchvatu byla dávno zahájena a blížila se dokončení (viz protokol z kontrolní prohlídky ze dne 30. 1. 2024, č. j. KUJI 10970/2024). Z pohledu krajského soudu by tedy bylo vhodnější, aby podmínku schválení havarijních a povodňových plánů žalovaný uložil k pozdějšímu okamžiku po právní moci napadeného rozhodnutí. Samo o sobě však tato formulace nezavdává k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo nicotné, což dokumentuje i obsah Průvodní zprávy k žádosti o stavební povolení, z níž se podává, že přílohou projektové dokumentace byl i povodňový plán. Z napadeného rozhodnutí (strana 19) se taktéž podává, že pro stavbu byl vypracován i havarijní řád. Tvrzení stavebníka, že později uložené povinnosti plnil již dříve na základě vlastního úsudku, tak lze v tomto ohledu přisvědčit. Žalobní tvrzení, že napadené rozhodnutí je pro svoji faktickou neuskutečnitelnost nicotné, je proto nedůvodné, neboť je zřejmé, že všechny nově uložené podmínky byly splnitelné Přezkum závazných stanovisek 17. Nyní se krajský soud bude věnovat žalobcovu požadavku, aby postupem dle § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal některé závazné podklady napadeného rozhodnutí, přičemž shledá-li krajský soud přezkoumávaná závazná stanoviska nezákonnými, zruší je podle § 75 odst. 2 in fine s. ř. s. samostatným výrokem rozsudku.

18. Podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány. Úkon, kterým nadřízený orgán dotčeného orgánu v rámci odvolacího řízení potvrdí nebo změní závazné stanovisko dotčeného orgánu, je z hlediska obsahu i formy opět závazným stanoviskem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 4 As 241/2014-30).

19. K míře soudního přezkumu závazných stanovisek pak krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 10 As 316/2021-39, podle něhož: „[s]právní soud přezkoumává odborná stanoviska dotčených orgánů a k nim vydané potvrzující nebo měnící akty nadřízených orgánů v řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí. Nejedná se o nekritické převzetí závěrů těchto stanovisek, ale správní soud se musí, aniž by závazné stanovisko hodnotil po odborné stránce (k tomu nemá odborné znalosti) zabývat zejména tím, zda stanovisko spočívá na úplných podkladech, zda dotčené orgány přihlédly ke všem rozhodným skutečnostem a námitkám, zda stanovisko není v rozporu s ostatními důkazy a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení.“ 20. Žalobce požaduje přezkoumat závazné stanovisko Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 21. 11. 2019, č. j. MHB_OZP/1799/2019/RU, na úseku ochrany vod. Ministerstvo dopravy (tehdejší žalovaný) k odvolací námitce požádalo Krajský úřad Kraje Vysočiny o změnu či potvrzení tohoto závazného stanoviska. Krajský úřad Kraje Vysočina závazné stanovisko změnil rozhodnutím ze dne 3. 6. 2024, č. j. KUJI 47364/2024. I toto závazné stanovisko žalobce požaduje přezkoumat. Konečně žalobce požaduje přezkum i „Posouzení závazného stanoviska – sdělení“ ze dne 15. 5. 2024, č. j. KUJI 47936/2024, kterým Krajský úřad Kraje Vysočina potvrdil závazné stanovisko Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 2. 5. 2019, č. j. MHB_OZP/1268/2019/HO.

21. Závaznému stanovisku Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 21. 11. 2019, č. j. MHB_OZP/1799/2019/RU, žalobce vytýká, že dotčený orgán nezjistil skutečný stav věci, tj. že stavba byla již zahájena, a přesto stanovil podmínky před jejím zahájením (schválení havarijního a povodňového plánu). Krajský soud se obdobnou argumentací zabýval již výše. Shledal, že uložení povinnosti přijmout havarijní a povodňový plán by bylo vhodnější uložit k jinému okamžiku, než „zahájení stavby“, pokud již bylo ze všech okolností zřejmé zahájení stavebních prací. Tato formulační nepřesnost, která se však nestihla negativně projevit do veřejných subjektivních práv žalobce (neboť oba zmíněné plány stavebník prokazatelně vypracoval), však podle krajského soudu nezpůsobuje nezákonnost závazného stanoviska ze dne 21. 11. 2019.

22. Na toto přirozeně navazuje posouzení potvrzujícího závazného stanoviska Krajského úřadu Kraje Vysočiny ze dne 3. 6. 2024, č. j. KUJI 47364/2024, jemuž žalobce vytýká, že vycházelo z podkladů nezaložených ve spisu, a nejsou z něj ani zřejmé úvahy, na základě kterých nadřízený dotčený orgán dospěl závěru, že stavba neovlivnila kvalitu vod. Žalobce má za to, že závazné stanovisko č. j. KUJI 47364/2024 nevypořádalo odvolací námitku ohledně dlouhodobého ohrožení jeho pozemků arsenem.

23. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009. č. j. As 21/2009-150, musí závazné stanovisko splňovat náležitosti předepsané správním řádem pro správní rozhodnutí (§ 68 správního řádu), a to včetně náležitostí formálních. Pro úplnost je nezbytné doplnit, že na základě novelizace správního řádu, provedené zákonem č. 225/2017 Sb., došlo (s účinností od 1. 1. 2018) i ke změně § 149 správního řádu, do něhož byl vložen nový odst. 2, podrobně upravující formální náležitosti závazného stanoviska („Závazné stanovisko obsahuje závaznou část a odůvodnění. V závazné části dotčený orgán uvede řešení otázky, která je předmětem závazného stanoviska, ustanovení zákona, které zmocňuje k jeho vydání a další ustanovení právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen. V odůvodnění uvede důvody, o které se opírá obsah závazné části závazného stanoviska, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, na kterých je obsah závazné části založen.“).

24. Závazné stanovisko č. j. KUJI 47364/2024 změnilo závazné stanovisko č. j. MHB_OZP/1799/2019/RU tak, že do něj vložilo novou podmínku, která spočívala v monitoringu podzemních a povrchových vod v průběhu předčasného užívání stavby a v následujících dvou letech. V závislosti na výsledcích monitoringu měla být případně navržena další opatření. Závazné stanovisko č. j. KUJI 47364/2024 vycházelo ze tří podkladů: projektové dokumentace „Návrh uložení zeminy s nadlimitními hodnotami As 200 mg/kg a výš“, dokumentace „Hodnocení rizika výkopového materiálu, zeminy, horniny použitých v rámci stavby obchvatu, plnění souhrnného vyjádření MěÚ Havlíčkův Brod, OŽP“ z března 2021 a ze souhrnného vyjádření Městského úřadu Havlíčkův Brod, OŽP ze dne 10. 12. 2020.

25. Revizí správního spisu krajský soud zjistil, že ani jeden z těchto podkladů se nenachází ve správním spisu. Současně zjistil, že část správního spisu, jež žalovaný krajskému soudu zaslal jako přílohu „05-1.zip“ datové zprávy ze dne 28. 3. 2025, ID zprávy 1501324944, není možné otevřít a ověřit tak její obsah. Dvěma výzvami ze dne 6. 5. 2026, č. j. 29 A 5/2025-128, a ze dne 15. 6. 2026, č. j. 29 A 5/2025-142, proto krajský soud žalovaného vyzval, aby znovu doručil přílohu „05-1.zip“, a aby doručil přílohu správního spisu „Hodnocení rizika výkopového materiálu, zeminy, horniny použitých v rámci stavby I/38 Havlíčkův Brod – JV obchvat“ a souhrnné vyjádření Městského úřadu Havlíčkův Brod, OŽP ze dne 10. 12. 2020. Žalovaný ani na jednu z těchto výzev nereagoval. Krajský soud poznamenává, že si výzvou ze dne 6. 5. 2026, č. j. 29 A 5/2025-129, adresovanou Krajskému úřadu Kraje Vysočina, vyžádal dokumentaci „Návrh uložení zeminy s nadlimitními hodnotami As 200 mg/kg a výš“ a závěrečnou zprávu hydrogeologického monitoringu „I/38 Havlíčkův Brod – jihovýchodní obchvat“.

26. Krajský soud proto konstatuje, že není schopen přezkoumat zákonnost závazného stanoviska č. j. KUJI 47364/2024, resp. ověřit, zda je odůvodnění stanoviska v souladu s podklady, protože dokumentace „Návrh uložení zeminy s nadlimitními hodnotami As 200 mg/kg a výš“, dokumentace „Hodnocení rizika výkopového materiálu, zeminy, horniny použitých v rámci stavby obchvatu, plnění souhrnného vyjádření MěÚ Havlíčkův Brod, OŽP“ i samotné souhrnné vyjádření Městského úřadu Havlíčkův Brod, OŽP ze dne 10. 12. 2020 nebyly založeny ve správním spisu, který krajskému soudu doručil žalovaný. S tím souvisí i posouzení, jak žalovaný vypořádal odvolací námitku, v níž žalobce namítal, že součástí správního spisu nejsou podklady o tom, odkud byla kontaminovaná zemina vytěžena, kam byla uložena a jak bylo zabezpečeno, aby nedošlo k ohrožování sousedících pozemků (strana 3 vyjádření žalobce ze dne 24. 4. 2024). Krajský soud současně upozorňuje, že pochybení žalovaného nemohl napravit tím, že by žalobce s některými zmíněnými podklady seznámil až v soudním řízení. Obral by tím žalobce o možnost na tyto podklady reagovat a porušil by tím jeho právo na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2012, č. j. 9 As 76/2011-130).

27. Napadené rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné, neboť obsah správního spisu neumožňuje přezkoumat, zda odůvodnění závazného stanoviska č. j. KUJI 47364/2024 je v souladu s podklady. Na toto pochybení přitom upozorňoval žalobce jak v odvolání, tak následně ve správní žalobě. Žalovaný proto zároveň porušil § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobci neumožnil se seznámit s podklady rozhodnutí týkající se manipulace s kontaminovanou zeminou. Obsah správního spisu krajskému soudu neumožnil ověřit, zda tyto podklady, jejichž existenci ověřil přípisem Krajskému úřadu Kraje Vysočina, jsou skutečně součástí správního spisu. Krajský soud přitom dvěma výzvami žalovanému umožnil, aby nesoulad v obsahu správního spisu napravil (obsahem přílohy „05-1.zip“ mohly například být zmíněné chybějící podklady). Žalovaný však na výzvy krajského soudu vůbec nereagoval.

28. Konečně zatřetí žalobce namítá, že „Posouzení závazného stanoviska – sdělení“ ze dne 15. 5. 2024, č. j. KUJI 47936/2024, kterým Krajský úřad Kraje Vysočina potvrdil závazné stanovisko Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 2. 5. 2019, č. j. MHB_OZP/1268/2019/HO, zcela ignorovalo zjištění, že během stavebních prací byla nalezena kontaminovaná zemina, a závazné stanovisko na úseku odpadového hospodářství tak nadřízený dotčený orgán přezkoumával jen zpětně, nikoliv dle skutečného stavu věci. Žalobce uvedené spojil s námitkou, že vytěžená kontaminovaná zemina byla uložena ve zcela jiné části stavby, než kde byla vytěžena. Nebylo možné ji vyjmout z působnosti zákona o odpadech a použít k vybudování náspu vedle pozemků ve vlastnictví žalobce.

29. Žalovaný na obdobnou námitku reagoval na straně 18 napadeného rozhodnutí tak, že plně odkázal na odůvodnění závazného stanoviska č. j. KUJI 47936/2024. To uvedlo, že kontaminovaná zemina byla při stavebních pracích objevena až po vydání závazného stanoviska č. j. MHB_OZP/1268/2019/HO, tudíž nemohla být tato skutečnost reflektována.

30. Krajský soud na úvod konstatuje, že žalovaný postupoval správně dle § 149 odst. 5 správního řádu, když námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu, na němž mělo být založeno závazné stanovisko č. j. MHB_OZP/1268/2019/HO, přenechal k vypořádání nadřízenému dotčenému orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020, č. j. 5 As 25/2020-33).

31. Dle § 2 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech, ve znění účinném do 31. 12. 2020, se „[t]ento zákon nevztahuje na nakládání s nekontaminovanou zeminou a jiným přírodním materiálem vytěženým během stavební činnosti, pokud je zajištěno, že materiál bude použit ve svém přirozeném stavu pro účely stavby na místě, na kterém byl vytěžen“.

32. Závazné stanovisko č. j. MHB_OZP/1268/2019/HO konstatovalo, že na vytěženou zeminu, která bude použita ve svém přirozeném stavu v místě stavby, se neaplikuje zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech, nejedná se tudíž o odpad, pro nakládání s nímž by bylo třeba závazné stanovisko (dle § 2 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb.). Krajský soud proto nerozumí odůvodnění přezkumného závazného stanoviska č. j. KUJI 47936/2024, které následně odmítlo vypořádání námitky žalobce s tím, že kontaminovaná zemina byla na místě stavby zjištěna až po vydání závazného stanoviska. Odvolací námitka směřovala právě proti důvodnosti aplikace § 2 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., neboť žalobce namítal, že kontaminovaná zemina byla použita na jiných místech stavby, než kde byla vytěžena. Podle žalobce tedy stavebník nedodržel podmínku uvedenou v závazném stanovisku č. j. MHB_OZP/1268/2019/HO.

33. S tím opětovně souvisí pochybení žalovaného, jemuž se krajský věnoval výše. Z důvodu absence podkladů ve správním spisu týkajících se manipulace s kontaminovanou zeminou krajský soud nemůže ověřit, zda nadřízený dotčený orgán mohl aprobovat aplikaci § 2 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb. v projednávaném případě, jak namítá žalobce. Jinak řečeno, krajský soud neví, kde byla kontaminovaná zemina vytěžena a jak byla při stavbě použita. Není tedy postaveno na jisto, zda byly splněny podmínky pro aplikaci § 2 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb. I v této části je tak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť obsah správního spisu neumožňuje přezkoumat závěry závazných stanovisek, které byla podkladem napadeného rozhodnutí.

34. Konečně správní spis neobsahuje ani souhrnné vyjádření Městského úřadu Havlíčkův Brod, OŽP ze dne 10. 12. 2020, č. j. MHB_OZP/3000/2020Km, ani vyjádření Městského úřadu Havlíčkův Brod, OŽP ze dne 23. 3. 2021 č.j. MHB_OZP/1118/2021/HO. Přitom žalovaný považoval tato vyjádření za podstatná pro problematiku těžkých kovů (strana 23 napadeného rozhodnutí).

35. Žalovaný tak bude nucen do správního spisu doplnit podklady, z nichž vycházely dotčené orgány v závazných stanoviscích. Konkrétně jde o: - „Návrh uložení zeminy s nadlimitními hodnotami As 200 mg/kg a výš“ - závěrečnou zprávu hydrogeologického monitoringu „I/38 Havlíčkův Brod – jihovýchodní obchvat“ - dokumentace „Hodnocení rizika výkopového materiálu, zeminy, horniny použitých v rámci stavby obchvatu, plnění souhrnného vyjádření MěÚ Havlíčkův Brod, OŽP“ - souhrnné vyjádření Městského úřadu Havlíčkův Brod, OŽP ze dne 10. 12. 2020, č. j. MHB_OZP/3000/2020Km - vyjádření Městského úřadu Havlíčkův Brod, OŽP ze dne 23. 3. 2021 č. j. MHB_OZP/1118/2021/HO 36. Uvedené dále souvisí se zodpovězením otázky, zda lze na kontaminovanou zeminu aplikovat zákon č. 185/2001 Sb. Krajský soud poznamenává, že i aktuálně platný zákon č. 541/2020 Sb. o odpadech upravuje problematiku použití vytěžené zeminy shodně s předchozím zákonem č. 185/2001 Sb.

37. Komentářová literatura se k otázce, co zákon č. 541/2020 Sb. považuje za kontaminovanou zeminu, vyjadřuje dvojace. Půjde o zeminy, které splní limitní hodnoty obsahu škodlivin podle tabulek č. 5.1 a 5.2 přílohy č. 5 k vyhlášce č. 273/2021 Sb. o podrobnostech nakládání s odpady. Zároveň autoři komentáře uvádějí, že „[z] hlediska definice odpadu není při použití v místě stavby otázka kontaminace vždy podstatná. Pokud zemina pochází z místa stavby a osoba, která ji vykopala, ji použije ke zpětnému zásypu nebo konstrukci násypu v těsné blízkosti, nenaplní zemina definici odpadu, protože osoba se zeminy nezbavuje, nemá úmysl ani povinnost se jí zbavit. Při zpětnému zásypu nepoužívá zeminu k jinému účelu. V případě vytvoření násypu by se sice mohlo jednat o použití k jinému účelu, ale ve většině případů s ohledem na kontaminaci v místě nezvýší míru ohrožení životní prostředí. Zde závisí na konkrétním posouzení situace. Ani použitím písmene e) a výkladu a contrario není možné dovodit, že by při zpětném zásypu inženýrských sítí nemohla být použita původní kontaminovaná zemina“ (viz JAKL, Š., BEJČKOVÁ, P., a kol. Zákon o odpadech. Praktický komentář, § 2). V případě povolení liniových staveb, kdy se jedno povolení vztahuje k velkému území (což v tomto smyslu může z pohledu krajského soudu platit i pro stavbu obchvatu), však autoři komentáře připouští, že použitím kontaminované zeminy může dojít k ohrožení životního prostředí v jiném místě stavby, které samo není doposud nijak zatíženo. „V takovém případě musí osoba ověřit obsah škodlivin a zajistit, aby byla použita pouze zemina, která splní limitní hodnoty obsahu škodlivin podle přílohy č. 5 vyhlášky o podrobnostech“.

38. Dle § 6 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 273/2021 Sb. u odpadu využívaného k zasypávání nesmí obsah škodlivin v sušině využívaných odpadů překročit nejvýše přípustné hodnoty uvedené v tabulce č. 5.1 sloupci II přílohy č. 5 k této vyhlášce. Dle tabulky č. 5.1, sloupce II. je nejvyšší přípustnou koncentrací arsenu v sušině odpadů 30 mg/kg.

39. Optikou ochrany veřejného zájmu na řádné nakládání s odpady, případně co vůbec pod tyto odpady spadá, tak musí žalovaný zvážit, jakým způsobem stavebník přistoupil k vyřešení problému kontaminované zeminy na místě stavby. Krajský soud znovu opakuje, že se řádným způsobem nemohl seznámit se všemi podklady závazných stanovisek i napadeného rozhodnutí, tudíž nemůže potvrdit ani vyvrátit kruciální závěr, že kontaminovaná zemina nebyla odpadem dle § 2 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb. Přes zmatenost žalobcovy argumentace nelze odhlédnout od faktu, že navezení zeminy s obsahem arsenu do blízkosti jakéhokoliv pozemku může ohrozit veřejná subjektivní práva jeho vlastníka. Logicky každý takový vlastník proto očekává, že dotčené orgány i stavební orgány řádně vyhodnotí, zda použitím zeminy s obsahem arzenu nedošlo k ohrožení jiných veřejných statků (ovzduší, podzemních vod, životního prostředí). Z napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že stavebník v tomto směru podnikl určité kroky, které byly projednány s dotčenými orgány. Dokumenty dokládající, jak stavebník manipuloval s kontaminovanou zeminou, však ve správním spisu absentují. Žalovaný se tudíž možná domníval, že celý problém zeminy s arsenem dostatečně vyhodnotil a vyřešil, z napadeného rozhodnutí i obsahu správního spisu však krajský soud ke stejnému závěru nedospěl. Podřazení deponií kontaminované zeminy pod stacionární zdroj dle zákona o ochraně ovzduší 40. Žalobce má taktéž za to, že deponii zeminy obsahující arzen měl žalovaný podřadit pod stacionární zdroj dle zákona č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší, v rozhodném znění do 28. 2. 2025 (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“), a to buďto jako skládku přijímající více než 10 tun odpadu denně (bod 2.2. přílohy č. 2 k uvedenému zákonu), a nebo jako kamenolom, povrchový důl paliv nebo jiných nerostných surovin, zpracování kamene, paliv nebo jiných nerostných surovin (především těžba, vrtání, odstřel, bagrování, třídění, drcení a doprava), výroba nebo zpracování umělého kamene, ušlechtilá kamenická výroba, příprava stavebních hmot a betonu, recyklační linky stavebních hmot, o celkové projektované kapacitě vyšší než 25 m3 za den (bod 5.11. přílohy č. 2 k uvedenému zákonu). Pro povolení takového stacionárního zdroje pak ale nebylo vydáno závazné stanovisko v souladu s § 11 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně ovzduší, dle kterého krajský úřad vydává závazné stanovisko k umístění stacionárního zdroje uvedeného v příloze č. 2 k tomuto zákonu k řízením podle jiného právního předpisu (např. stavební zákon, pozn. krajského soudu).

41. Námitka, že deponie zeminy měl žalovaný podřadit pod stacionární zdroj dle bodu 5.11. přílohy č. 2 k zákonu o ochraně ovzduší, je nedůvodná. Krajský soud souhlasí s žalovaným, že deponii zeminy nelze pod tento stacionární zdroj podřadit.

42. Stacionárním zdrojem může být dle § 2 písm. e) zákona o ochraně ovzduší zaprvé ucelené a nedělitelné technické zařízení, a zadruhé činnost. V obou případech ale musí znečišťovat ovzduší nebo být ze své podstaty toho alespoň schopným.

43. Krajský soud má pochybnosti o validitě žalobní argumentace již proto, že žalobce sám uvádí, že deponii zeminy je možné podřadit hned pod dva odlišné stacionární zdroje, přičemž činnost spočívající v ukládání kontaminované zeminy je opačná oproti těžbě, výrobě či přípravě stavebních hmot (zdroj pod bodem 5.5 přílohy č. 2 ke zákonu o ochraně ovzduší), stavebník deponií zeminy nevyráběl nový stavební materiál, naopak již existující „stavební materiál“ použil, jak uvádí i sám žalobce. Tento vyjmenovaný zdroj podle krajského soudu není přiléhavý na činnost prováděnou stavebníkem. Současně nelze odhlédnout od skutečnosti, že oba žalobcem zmíněné zdroje operují s denní kapacitou dané činnosti. V tomto smyslu lze odkázat na závěry komentářové literatury: „[u] činností, které mohou znečišťovat, je rovněž potřebné zohlednit čas, po který tyto činnosti trvají, a rovněž skladbu znečišťujících látek, které se do ovzduší vnášejí. Je zřejmé, že především u časově omezených stavebních prací bude docházet k činnostem, při kterých jsou vnášeny znečišťující látky do ovzduší, ale doba trvání tohoto jevu a míra vlivu tohoto znečištění je zcela zanedbatelná. Do této skupiny činností lze zařadit např. krátkodobé a rozsahem nevýznamné zemní a výkopové práce na přeložkách inženýrských sítí nebo stavby drobných dřevěných přístřešků apod.“ (viz Morávek, J., Tomášková, V., Bernard, M., Vícha, O.: Zákon o ochraně ovzduší. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 10). Naopak rozsahem a rovněž z hlediska délky trvání obdobné činnosti, např. demolice objektů, při kterých ale může docházet k emisi často předem neznámých a neočekávaných znečišťujících látek, je vhodné posuzovat jako stacionární zdroj, byť s omezenou „životností“.

44. V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že kontaminovaná zemina obsahovala arsen, žalovaný s touto skutečností v napadeném rozhodnutí opakovaně pracuje. I zde ale bohužel platí, že ve správním spisu absentují podklady, v jakém množství byl arsen v půdě obsažen. Krajský soud však není přesvědčen o tom (a žalobce v tomto směru ani nijak blíže neargumentuje), zda při jednorázové deponii této zeminy v náspech obchvatu skutečně docházelo k emisím arsenu do ovzduší v takovém rozsahu, aby bylo možné kvalifikovat tuto činnost jako stacionární zdroj. Z tohoto pohledu tedy překročení denních kapacit navážené kontaminované zeminy ještě neznamená, že deponie zeminy musely být nutně stacionárním zdrojem.

45. Ohledně druhého stacionárního zdroje – skládky přijímající více než 10 tun odpadu denně, musí krajský soud znovu konstatovat, že ve správním spisu nejsou obsaženy podklady o tom, zda lze či nelze na kontaminovanou zeminu aplikovat zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech, tj. zda se vůbec jedná o odpad ukládaný na skládku. Ve správním spisu nelze dohledat ani podklady o tom, kolik kontaminované zeminy bylo vytěženo, zpracováno a uloženo ve stavbě. Zákon o ochraně ovzduší přitom na zákon č. 185/2001 Sb. odkazuje tam, kde normuje vliv nakládání s odpady. Odůvodnění odvolací námitky v napadeném rozhodnutí proto krajský soud považuje za nepřezkoumatelné [§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.], neboť z podkladů rozhodnutí není zřejmé, proč žalovaný považoval podřazení deponie zeminy pod stacionární zdroj – skládku za „zjevně zcela nepřiléhavé“. Jestliže měl v napadeném rozhodnutí žalovaný za to, že deponie zeminy nemohla být vůbec skládkou proto, že kontaminovaná zemina nebyla odpadem, musí v tomto smyslu doplnit obsah správního spisu o podklady, které tento závěr podporují. Stejné platí pro závěr, že rozsah dané aktivity nedosahoval limitů pro daný stacionární zdroj. Absence závazného stanoviska EIA 46. Žalobce konečně namítl, že pro záměr stavby mělo být provedeno nové posuzování vlivu záměru na životní prostředí dle zákona č. 100/2001 Sb. Žalobce tvrdí, že povolený záměr stavby obsahuje mnohem méně izolační zeleně, než byl předmětem posuzování v procesu EIA. Došlo tedy ke změně záměru ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/2001 Sb.

47. Dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/2001, v účinném znění, jsou předmětem posuzování podle tohoto zákona změny záměru uvedeného v příloze č. 1 k tomuto zákonu kategorii I, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí, zejména pokud má být významně zvýšena jeho kapacita a rozsah nebo pokud se významně mění jeho technologie, řízení provozu nebo způsob užívání a nejedná-li se o změny podle písmene a); tyto změny záměrů podléhají posouzení vlivů záměru na životní prostředí, pokud se tak stanoví ve zjišťovacím řízení.

48. Žalovaný na obdobnou odvolací námitku reagoval na stranách 20 a 21 napadeného rozhodnutí, kde s odkazem na projektovou dokumentaci uvedl, že u pozemků parc. č. XA a parc. č. XB ve vlastnictví žalobce nemůže být realizována výsadba zeleně, jelikož se zde nachází mostní estakáda. Krajský soud takové vypořádání považuje za dostatečné vzhledem k tomu, že žalobce ve svých námitkách nijak blíže nerozvedl, jak konkrétně došlo ke snížení rozsahu izolační zeleně ve vztahu ke změně celého stavebního záměru.

49. Žalobce se krajský soud snaží přesvědčit, že změna projektové dokumentace (viz Průvodní zpráva k žádosti o stavební povolení) dosahovala v oblasti izolační zeleně takových rozdílů oproti původně povolovanému záměru, že původní závěr dotčeného orgánu ohledně (ne)provedení procesu EIA (viz stanovisko Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 17. 3. 2004, č. j. KUJI 13128/03/OŽP/has-8) je již neudržitelný. Zákon ale ve výše citovaném ustanovení vyžaduje, aby případná změna záměrů mohla mít významný negativní vliv na životní prostředí. O takto významném rozsahu změn v projednávaném případě nelze z pohledu krajského soudu uvažovat. Jak vyplývá z rozhodnutí o povolení kácení dřevin Městského úřadu Havlíčkův Brod ze dne 6. 3. 2019, č. j. MHB_OZP/78/2019/Du, (jenž žalovaný výrokem II. napadeného rozhodnutí vložil mezi rozhodnutí, na než navazuje stavební povolení), stavebník je povinen provést výsadbu nové izolační zeleně. Žalobcovu tvrzení, že nyní povolená stavba obsahuje mnohem méně izolační zeleně, pročež jde o změnu záměru, která podléhá posouzení vlivu na životní prostředí ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 100/2001 Sb., proto krajský soud nepřisvědčil.

V. Závěr a náklady řízení

50. Krajský soud z výše uvedených důvodů ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) a písm. c) s. ř. s. zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

51. Konkrétně v něm bude potřeba nejprve zákonným způsobem učinit součástí správního spisu všechny podklady rozhodné pro posouzení věci, ať už jde o podklady vyžadované zákonem (závazná stanoviska) či o podklady, z nichž správní orgány (potažmo dotčené orgány) fakticky vycházely (dokumenty ohledně manipulace s kontaminovanou zeminou). Následně musí být účastníkům řízení umožněno se s těmito podklady seznámit a vyjádřit se k nim (§ 36 odst. 3 správního řádu). Při rozhodování ve věci samé pak žalovaný musí reagovat na veškeré odvolací námitky. Jestliže se námitky týkají závazného stanoviska, může žalovaný odkázat na konkrétní úvahy obsažené v potvrzujícím závazném stanovisku, které na tyto námitky reagují, a tímto způsobem vzít dané úvahy za vlastní. Musí být ovšem vždy zřejmé, z jakých konkrétních důvodů nebyly námitky shledány důvodnými. Žalovaný se bude muset znovu a podrobněji zabývat otázkou, zda deponie zeminy spadaly pod stacionární zdroj (skládku) podle zákona o ochraně ovzduší. Jestliže z podkladů doplněných do spisu dospěje žalovaný znovu k závěru, že se o tento vyjmenovaný stacionární zdroj nejedná, ať už z důvodu rozsahu aktivity (denní kapacity), tak z hlediska charakteru činnosti, musí svůj závěr zdůvodnit s odkazem na tyto podklady.

52. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

53. Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení žalobce sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobce. Odměna zástupce činí dle § 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za dva úkony právní služby (příprava a převzetí věci a sepis žaloby) 2 x 4 620 Kč a náhrada hotových výdajů činí dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky 2 x 450 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobce tak činí 10 140 Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku 2 129 Kč, odpovídající dani (21 %), kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobci dále přísluší náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3 000 Kč.

54. Celkem tedy byla žalobci vůči žalovanému přiznána náhrada nákladů ve výši 15 269 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

55. O náhradě nákladů osoby zúčastněné na řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobám zúčastněným na řízení soud plnění žádné povinnosti neuložil, krajský soud jim náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jim v souvislosti s plněním povinnosti, uložené soudem, žádné náklady nevznikly, a na náhradu jiných nákladů řízení ze zákona nárok nemají. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 28. července 2026 Zuzana Bystřická v.r. předsedkyně senátu