29 A 78/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Bystřické a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Faisala Husseiniho, Ph.D., v právní věci žalobce: D. U. proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 9. 2014, č.j. MV-102641-3/SO-2013, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Včas podanou žalobou napadl žalobce v záhlaví označené rozhodnutí žalované, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 30. 5. 2013, č. j. OAM-6063-17/TP-2013. Tímto rozhodnutím byla podle ustanovení § 87k odst. 1 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu.

2. Žalobce podal dne 3. 4. 2013 správnímu orgánu I. stupně žádost o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky dle ustanovení § 87h odst. 1 písmeno a) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 30. 5. 2013, č. j. OAM-6063- 17/TP-2013, žádost žalobce podle ustanovení § 87k odst. 1 písm. g) zamítl pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že bylo prokázáno, že žalobce nežije se svou nezletilou dcerou A. N., nar. XX, českou státní občankou, ve společné domácnosti. V této souvislosti správní orgán I. stupně zjistil, že místem trvalého pobytu nezletilé A. je P., N. H. 1213, kde je rovněž k trvalému pobytu hlášena její matka L. N., nar. XX. Místem hlášeného pobytu žalobce je J., R. H.

9. Na základě provedených pobytových kontrol bylo zjištěno, že žalobce na adrese P., N. H. 1213 s nezletilou dcerou nežije ve společné domácnosti, o dceru nepečuje, dlouhodobě o ní nejeví zájem. Žalobce žije sám na ubytovně na adrese J., R. H. 9, a nic nesvědčí o návštěvách dcery na tomto místě (např. osobní věci, hygienické potřeby). Spolubydlící i ubytovatel potvrdili, že dceru žalobce na uvedené adrese nikdy neviděli. Sám žalobce uvedl, že dceru viděl naposledy asi před rokem. K důkazu o svém zájmu o nezletilou dceru žalobce doložil čestné prohlášení taxikáře B. V., který dle jeho tvrzení vezl žalobce za nezletilou dcerou v měsíci lednu, únoru, březnu a dubnu, přičemž zastihnout dceru na uvedené adrese se podařilo až v květnu. Žalobce chtěl předat nezletilé nějaké dárky (dle jeho odhadu asi za 2.500 Kč), avšak B. V. bylo matkou nezletilé řečeno, že žalobce nezná a že si od něj žádné dárky nevezme.

3. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že byla prokázána neexistence společné domácnosti žalobce a jeho dcery, která je spolu s nepřetržitým přechodným pobytem na území základní podmínkou aplikace ustanovení § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka nezletilé dcery – občana Evropské unie (České republiky) ve smyslu ust. § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

4. Žalobce se proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bránil odvoláním, v němž uvedl, že není pravdou, že by o dceru neprojevoval zájem. Z důvodu psychických problémů matky se s dcerou nemůže stýkat, ačkoli se o to v poslední době snažil. Žalobce je osobou bezúhonnou, pracuje, odvádí daně a odvody. Zdravotní stav matky se v poslední době zhoršil, prohlásila, že žalobce nezná. Žalobce dále uvedl, že dle zákona o rodině a mezinárodní úmluvě o právech dítěte je toto jednání matky protiprávní. V případě zhoršení zdravotního stavu matky nezletilé, která by nebyla schopna péči o dceru zajistit, je žalobce jediným rodinným příslušníkem nezletilé. Žalobce navrhl, aby odvolací orgán zjistil a posoudil zdravotní stav matky nezletilé.

5. Žalovaná napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. V odůvodnění rozhodnutí popsala průběh řízení před správním orgánem I. stupně a dále konstatovala, že úprava zákona o pobytu cizinců vymezující postavení cizince jako rodinného příslušníka pro účely zákona o pobytu cizinců je úpravou speciální a má přednost před úpravou zvláštní. Tímto není dotčeno postavení žalobce jako osoby blízké vůči nezletilé dceři. Tato okolnost však nepostačuje, neboť ustanovení § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců vyžaduje kromě plnění vyživovací povinnosti také soužití ve společné domácnosti. Žalovaná nemá žádnou kompetenci ke zjišťování zdravotního stavu matky nezletilé. Matka nezletilé není účastníkem řízení a její zdravotní stav není pro posouzení žádosti odvolatele o povolení k trvalému pobytu okolností, jež by mohla mít vliv na způsob rozhodnutí. Žalovaná se ztotožnila s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně a pro stručnost na něj odkázala.

II. Obsah žaloby

6. Žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V úvodu stručně shrnul dosavadní průběh řízení a dále uvedl, že nesouhlasí se závěry správních orgánů týkajících se právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu. Žalobce skutečně nežije s nezletilou dcerou ve společné domácnosti, avšak nikoli z vlastní vůle, nýbrž proto, že se rozpadl jeho vztah s matkou nezletilé, která opustila spolu s nezletilou společnou domácnost. Žalobce se i nadále s nezletilou stýkal a přispíval na její výživu. Na přelomu let 2012 a 2013 matka nezletilé začala žalobci styk s nezletilou dcerou odpírat. Žalobce se opakovaně pokoušel dceru kontaktovat, což dokládá i čestné prohlášení B. V. Žalobce má i nadále zájem o dceru pečovat. Jelikož je žalobce vedle matky jediným rodinným příslušníkem nezletilé, je jeho pobyt na území České republiky žádoucí. Na nezletilé nelze požadovat, aby se v případě nutnosti přesídlila do země původu žalobce. Žalobce dále namítl, že se správní orgány nevypořádaly s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, dle něhož má dítě právo na péči obou rodičů a čl. 9 a 16 Úmluvy o právech dítěte, dle kterých má dítě právo na život se svými rodiči a ochranu před zásahem do jeho soukromého a rodinného života.

7. Rozhodnutí správních orgánů považuje za nepřezkoumatelné z důvodu nedostatku odůvodnění. Je striktně formalistické. Žalobce projevuje vážný zájem o nezletilou a pravidelně se jí snaží navštěvovat. Existence společné domácnosti může být chápána jako jedna z podmínek žádosti o udělení trvalého pobytu rodinného příslušníka EU. Odmítavé rozhodnutí sice odpovídá liteře zákona, je však v rozporu s jeho účelem a smyslem. Žalobce žije na území ČR již více jak deset let, ovládá jazyk, je bezúhonný, pracuje, odvádí daně a další povinné platby.

III. Vyjádření žalované

8. Žalovaná konstatovala, že trvá na zákonnosti a správnosti napadeného rozhodnutí. Rozhodnou okolností je nesporný fakt, že žalobce nežije s nezletilou dcerou ve společné domácnosti, a proto nesplňuje podmínku pro přiznání postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie, resp. České republiky podle § 15a odst. 1 písm. b) a odst. 4 zákona o pobytu cizinců. V důsledku toho mu nemůže být vydáno povolení k pobytu podle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Svůj důvod žalobce uvedl v žádosti o povolení k trvalému pobytu a o tomto právním důvodu žádosti správní orgán rozhodl. Napadené rozhodnutí nijak nezasahuje do žalobcem citovaných práv zakotvených v Úmluvě o právech dítěte, neboť žalobce usiluje o získání nejvyššího a nejvýhodnějšího pobytového oprávnění na území České republiky, kterým je povolení k trvalému pobytu. I když toto oprávnění žalobci nebylo vydáno, není vytvořena překážka, aby se svým dítětem nemohl stýkat jako doposud.

IV. Posouzení věci Krajským soudem v Brně

9. Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.).

10. Vzhledem k tomu, že žalobce ani žalovaná ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy nevyjádřili nesouhlas s projednáním věci bez nařízení jednání, ačkoli byli poučeni o tom, že nevyjádří-li svůj nesouhlas, bude se mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

11. Dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

12. Vzhledem k tomu, že žalobce v podané žalobě uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalované, krajský soud se nejprve zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí způsobilé soudního přezkumu. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro jeho nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) je totiž vadou natolik závažnou, že k ní krajský soud přihlíží i z úřední povinnosti (ex offo) a pokud ji shledá, musí být rozhodnutí žalované dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušeno.

13. V této souvislosti žalobce namítal nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud na úvod připomíná, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. V případě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů pak soud posuzuje, zda se žalovaná v rozhodnutí vypořádala se všemi žalobcem uplatněnými okolnostmi a zda srozumitelným způsobem uvedla, jaké skutečnosti vzala při svém rozhodování za prokázané a kterým naopak nepřisvědčila, jakými úvahami byla ve svém rozhodování vedena, o které důkazy opřela svá skutková zjištění a které důvody ji vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí.

14. Vychází-li krajský soud z výše uvedených závěrů, jakož i ze základních zásad vztahujících se k obsahovým náležitostem odůvodnění rozhodnutí, pak je zřejmé, že žalobou napadené rozhodnutí tyto základní obsahové náležitosti nepostrádá. Ačkoliv je odůvodnění napadeného rozhodnutí stručné, žalovaná v něm výstižně popsala dosavadní průběh řízení, shrnula obsah odvolání žalobce, reagovala na jednotlivé odvolací námitky žalobce a tyto vypořádala, přičemž pro stručnost odkázala na rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které ve svém souhrnu tvoří jeden celek, je tak možno seznat, jakými úvahami byla žalovaná ve své rozhodovací činnosti vedena, jakými skutečnostmi se zabývala a jaké důvody ji vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí. Z rozhodnutí jsou patrné závěry, které žalovaná ve vztahu k uplatněným námitkám žalobce zaujala a na základě jakých konkrétních skutečností k nim dospěla. Namítanou nepřezkoumatelnost proto krajský soud v daném případě neshledal, a proto mohl přistoupit k věcnému přezkumu v žalobě uplatněných námitek.

15. Ze správního spisu soud zjistil, že obsahuje všechny listiny, na něž žalovaná a potažmo správní orgán I. stupně v napadeném rozhodnutí odkazuje. S těmito materiály měl žalobce možnost se v průběhu správního řízení seznámit a vyjádřit se k nim. K podkladům pro vydání rozhodnutí se žalobce vyjádřil tak, že matka nezletilé má deprese, těžko se s ní domlouvá, žalobce předloží svědectví taxikáře, žalobce je jedinou rodinou, kterou dcera má. Žalobce následně předložil Čestné prohlášení B. V., který měl žalobce za nezletilou několikrát odvézt.

16. Na základě údajů ze správního spisu soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Dne 3. 4. 2013 podal žalobce žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců – jako rodinný příslušník občana Evropské unie. Podle tohoto ustanovení ministerstvo vydá rodinnému příslušníkovi občana Evropské unie na jeho žádost povolení k trvalému pobytu po 5 letech jeho nepřetržitého přechodného pobytu na území.

17. Ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců upravuje, kdo je rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Dle odst. 1 písm. b) citovaného ustanovení se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí jeho rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti. Dle odst. 4 se ustanovení tohoto zákona týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je rodinným příslušníkem státního občana České republiky.

18. Podle § 87i odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců k žádosti o povolení k trvalému pobytu občan Evropské unie nebo jeho rodinný příslušník předloží doklad potvrzující splnění podmínky podle § 87h odst. 1.

19. Podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo žádost o povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže žadatel nepředloží náležitosti stanovené zákonem.

20. Na základě výsledků pobytových kontrol a vyjádření samotného žalobce vzal soud za nesporné, že žalobce nežije s nezletilou dcerou ve společné domácnosti. Žalobce při provedené kontrole uvedl, že dceru viděl naposledy asi před rokem.

21. Stěžejním a v podstatě výlučným žalobním důvodem podané žaloby je tvrzení žalobce, že je rodinným příslušníkem nezletilé dcery podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ačkoliv s nezletilou dcerou společnou domácnost nesdílí. Správní orgán I. stupně na základě zjištění, že žalobce nežije s nezletilou dcerou ve společné domácnosti, dospěl k závěru, že žalobce nelze považovat za rodinného příslušníka ve smyslu zákona o pobytu cizinců.

22. Podstatným ve věci je tedy výklad pojmu rodinný příslušník. Ustanovení § 15a zákona o pobytu cizinců zcela jednoznačně upravuje, koho a za jakých podmínek je možné pro účely tohoto zákona považovat za rodinného příslušníka, přičemž jedním z těchto důvodů je sdílení společné domácnosti. Za situace, kdy sám žalobce nezpochybňuje, že společnou domácnost s nezletilou dcerou nesdílí, správní orgány rozhodly správně, že není naplněna podmínka pro udělení povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Na tento závěr nemá žádný vliv, z jakého důvodu žalobce se svou dcerou společnou domácnost nesdílí.

23. Podle § 51 odst. 3 správního řádu, je-li v souladu s požadavky § 3 zjištěna skutečnost, která znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne. Správní orgán prvého stupně postupoval plně v souladu s tímto ustanovením.

24. Soud připomíná rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009, čj. 10 Ca 220/2007-35, podle kterého „pokud správní orgán zjistil, že žadatel o udělení trvalého pobytu dle § 87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, s občanem Evropské unie ve společné domácnosti nežije [§ 15a odst. 4 písm. a) citovaného zákona], není chybou, pokud žádost bez dalšího zamítl [§ 87k odst. 1 písm. a) citovaného zákona]“.

25. Ve vztahu k námitkám žalobce, že neudělením povolení k trvalému pobytu jsou porušována práva dítěte týkající se práva na péči obou rodičů, soud uvádí, že neudělení povolení k trvalému pobytu neznamená, že by cizinec, a tedy rovněž žalobce, nemohl setrvat a legálně pobývat na území České republiky na základě jiného pobytového oprávnění (doposud tak žalobce činil na základě povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU).

26. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, čj. 7 As 112/2011-65 „ …odepření práva trvalého pobytu je sice opatřením omezujícím volný pohyb osoby (tj. odepírajícím jedno z práv vyplývajících z práva volného pohybu), nicméně jde o omezení velmi nízké intenzity. Není jím totiž samo o sobě dotčeno právo pobytu tohoto cizince na území České republiky (kapitola III směrnice 2004/38/ES); dochází zde pouze k odepření výhod plynoucích ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky v rámci trvalého pobytu.“

27. Jinými slovy tedy povolení k trvalému pobytu není jediným titulem, na jehož základě je žalobce oprávněn na území České republiky pobývat. Naopak, jedná se o nejvyšší pobytový titul, jehož cizinec může na území České republiky dosáhnout a který v zásadě vede ke zrovnoprávnění cizince s občany České republiky v mnoha oblastech veřejného práva. Odepření povolení k trvalému pak současně neznamená, že by žadatel nebyl nadále oprávněn pobývat na území České republiky.

28. Ačkoliv žalobce k žalobě připojil návrh na úpravu rodičovské zodpovědnosti ze dne 15. 10. 2014, tedy s datem podání až po podání žádosti o povolení k trvalému pobytu a rovněž po podání žaloby, tento návrh soud dále nehodnotil, neboť dle výše citovaného ustanovení § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel ze skutkového a právního stavu k době rozhodnutí správního orgánu. Nad rámec soud uvádí, že důvody, pro které není dána existence společné domácnosti žalobce a jeho nezletilé dcery, nejsou otázkami, které by měly být řešeny a posuzovány v rámci správního řízení. K řešení otázek rodičovské odpovědnosti a s tím souvisejících vztahů slouží jiné procesy.

29. Stran tvrzeného zájmu o nezletilou a námitky žalobce, že společnou domácnost nevede s nezletilou z důvodu odmítavého přístupu matky, soud uvádí, že tyto okolnosti nejsou pro posouzení, zdali je žalobce rodinným příslušníkem nezletilé, významné. Nadto žalobce ani netvrdil, že by o nezletilou jakkoli osobně pečoval.

V. Závěr a náklady řízení

30. Krajský soud v Brně tedy shledal žalobní námitky nedůvodnými. Žalovaná přezkoumatelně, přesvědčivě a správně posoudila žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podanou podle § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

31. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku). Úspěšné žalované nevznikly náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti. Proto krajský soud žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III. uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 26. července 2016 JUDr. Zuzana Bystřická, v.r. předsedkyně senátu