29 A 87/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Mariana Kokeše a Ľubomíra Majerčíka v právní věci žalobce: Share CAR!, IČO: 06853854 sídlem Příbramská 67, 407 25 Verneřice zastoupený advokátkou Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou sídlem Husovo náměstí 139, 584 01 Ledeč nad Sázavou proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2025, č. j. KUJI 63955/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Vymezení věci a rekapitulace průběhu správního řízení 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, kanceláře tajemníka, (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 11. 6. 2025, č. j. MMJ/KT/182164/2025. Tímto rozhodnutím povinný subjekt odmítl žádost žalobce ze dne 13. 2. 2025 o poskytnutí informací, kterou žalobce ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“), požadoval po povinném subjektu poskytnutí informací ohledně nenárokové složky platu úředníka odboru dopravy Magistrátu města Jihlavy Ing. Z. Ch. (v žádosti je nesprávně uvedeno jméno Ch.), a to konkrétně: - 1. „Jaká byla výše nenárokové složky platu ing. Z. Ch. za měsíc listopad 2024, prosinec 2024 a leden 2025. - 2. Žádáme o poskytnutí rozhodnutí či jiného aktu, kterým byla Ing. Ch. odměna přiznána. - 3. Kolik procent z každé uložené pokuty získává Ing. Ch. jako bonus ke svému základnímu platu.“ (dále též „žádost o poskytnutí informací“).

2. Jak vyplývá ze správního spisu, tuto žádost povinný subjekt hodnotil jako formulovanou příliš obecně, a to vzhledem k absenci prokázání veřejného zájmu při nárokování informace týkající se výše finanční odměny úředníka. Proto povinný subjekt zaslal žalobci dne 19. 2. 2025 v souladu s § 14 odst. 5 písm. b) InfZ výzvu k upřesnění žádosti a poučil žalobce o tom, které skutečnosti je třeba pro zpřístupnění individualizované informace o výši platu či odměně příjemce veřejných prostředků konkrétně uvést a řádně zdůvodnit, a to právě s ohledem na prokázání veřejného zájmu na této informaci.

3. Následně dne 4. 3. 2025 povinný subjekt obdržel od žalobce písemnost označenou jako „Stížnost“ dle § 16a odst. 1 písm. b) InfZ, ve které uvedl, že důvodem stížnosti je skutečnost, že mu informace v zákonné lhůtě nebyla poskytnuta.

4. Vzhledem k tomu, že žalobce již na zaslané sdělení nereagoval a ani na základě dříve zadané výzvy neprokázal právní zájem na poskytnutí informace související s výší platu úředníka odboru dopravy Magistrátu města Jihlavy, vydal povinný subjekt rozhodnutí pod č. j. MMJ/KT/108064/2025 dne 3. 4. 2025 o odmítnutí žádosti. Jako důvod pro odmítnutí poskytnutí informace povinný subjekt uvádí § 14 odst. 5 písm. b) InfZ, tedy že žalobce ani po výzvě k upřesnění žádosti neprokázal veřejný zájem na individuálním poskytnutí informace o výši finanční odměny a platu konkrétní osoby.

5. K odvolání žalobce, ve kterém vyjadřuje nesouhlas s postupem povinného subjektu, žalovaný citované rozhodnutí povinného subjektu rozhodnutím ze dne 27. 5. 2025, č. j. KUJI 46907/2025, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Povinný subjekt žádost o poskytnutí informace žadatele znovu posoudil, na základě právního názoru žalovaného provedl test proporcionality ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 ze dne 17. 10. 2017 (N 188/87 SbNU 77, dále též „platový nález“, dostupný na http://nalus.usoud.cz) a na základě výsledku provedeného testu rozhodl na základě § 8c odst. 1 písm. b) InfZ o odmítnutí žádosti výše citovaným rozhodnutím ze dne 11. 6. 2025.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

7. Ve včas podané žalobě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), splňující též ostatní podmínky řízení (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.), žalobce navrhuje krajskému soudu, aby rozhodnutí žalovaného zrušil.

8. Žalobce, po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení, se s vysvětlením povinného subjektu i žalovaného ve většině ztotožňuje a uznává, že úvahy povinného subjektu a žalovaného odůvodňují odmítnutí žádosti v rozsahu bodu 1) a 2). Svou žalobní argumentaci nicméně soustředí na zpochybnění závěrů žalovaného (i povinného subjektu) ve vztahu k odmítnutí žádosti v rozsahu bodu 3), a to z důvodu nesplnění podmínek pro poskytnutí informací o platu a odměnách zaměstnance na základě § 8c InfZ, vymezených v citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16. Žalobce namítá, že rozhodnutí nijak nerozlišuje mezi jednotlivými požadovanými informacemi, proto žalobci nezbývá, než rozhodnutí interpretovat tak, že jeho důvody dopadají na všechny body žádosti. Dle žalobce tyto důvody rozhodnutí nemohou obstát ve vztahu k bodu 3) žádosti. Jakkoli žalobce chápe nutnost ochrany osobních údajů či v širším pojetí právo na ochranu soukromí, sdělení informace o procentu z uložených pokut, které jdou formou „bonusu“ k základnímu platu úřední osobě, nepředstavuje přímou informaci o výši jeho platu či nenárokové složky platu, a nezasahuje tedy nepřiměřeně do jeho soukromí; jde o pouhou informaci o způsobu výpočtu části nenárokové složky platu. Samotné sdělení informace o tom, jakou měrou jsou úřední osoby hmotně zainteresované na ukládaných pokutách, nezasahuje do jejich práva na ochranu soukromí v míře, která by převažovala nad právem na informace. Žalobce shledává vadu rozhodnutí v tom, že je proveden jen zcela generický test proporcionality, který posuzuje střet základních práv při poskytnutí informací o výši platu. Takto provedený test proporcionality však nedopadá na případ žádosti o pouhé sdělení procenta uložené pokuty, která je formou odměny vyplácena úředníkovi, jenž ji uložil.

9. Žalobce pak zejména považuje informaci o výši procenta, které získává z každé uložené pokuty úřední osoba, za natolik zásadní pro kontrolu nad transparentností výkonu veřejné správy, že v rozsahu této informace musí jít jakákoli ochrana soukromí úřední osoby stranou. Jde totiž o informaci, která má potenciál ohrozit nestrannost rozhodování celého úřadu a založit podjatost úřední osoby pro svůj osobní zájem na jí projednávaných věcech. Dle žalobce proto měla být informace o tom, kolik procent z uložené pokuty získává Ing. Z. Ch. jako bonus ke svému základnímu platu, poskytnuta, protože takové informaci nemůže svědčit ochrana. Veřejný zájem na poskytnutí této informace jednoznačně převažuje nad zájmem na ochranu soukromí úřední osoby, jejíž konkrétní výše platu zůstává poskytnutím této informace veřejnosti nadále neznámá.

III. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

10. Ve vyjádření k žalobě žalovaný setrvává na svém stanovisku o správnosti postupu odmítnout žalobcem požadované informace, neboť zde převažuje ústavně zaručené právo dotčené osoby na soukromí ve smyslu čl. 10 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a proto byla žádost správně odmítnuta s odkazem na závěry citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 a nesplnění tam formulovaných podmínek pro zpřístupnění informace o platu nebo odměně konkrétního zaměstnance. Žalovaný nesouhlasí s argumentací žalobce, že informace o výši procenta, které získává z každé uložené pokuty konkrétní úřední osoba, je natolik zásadní pro kontrolu nad transparentností výkonu veřejné správy, že v rozsahu této informace musí jít jakákoli ochrana soukromí úřední osoby stranou. Dle žalovaného u žádosti formulované ve vztahu ke konkrétní fyzické osobě určené jménem a příjmením se jedná v případě platu i v případě odměny o požadavek na zpřístupnění osobního údaje. Informace jak o výši platu, tak o výši odměny konkrétní fyzické osoby, mají povahu osobního údaje a dle zákonné úpravy je nutné v obou případech (tzn. jak u „základního“ platu, tak „odměny“) postupovat v souladu s § 8c odst. 1 písm. b) InfZ, provést test proporcionality k řešení vzájemného konfliktu práva na informace dle čl. 17 Listiny a práva na ochranu osobnosti zaručeného čl. 10 Listiny pro posouzení, zda žadatel naplňuje všechny podmínky pro poskytnutí požadované informace. Poskytnutím požadované informace o výši odměny žalobcem definované konkrétní fyzické osoby si žadatel o informace neučiní bližší představu o řádném hospodaření povinného subjektu, pouze se dozví konkrétní příjem určité osoby. Dle názoru žalovaného v této souvislosti by k uspokojení informačního požadavku žadatele za účelem kontroly transparentnosti výkonu veřejné správy a kontroly hospodaření s veřejnými prostředky postačovalo poskytnutí anonymizovaných údajů o tom, podle jakých pravidel se případně povinný subjekt při poskytování takovéto formy odměny řídí, avšak bez možnosti přiřazení ke konkrétní fyzické osobě.

11. V replice k vyjádření žalovaného žalobce setrvává na své žalobní argumentaci, a to s důrazem na povahu požadované informace pro kontrolu nad transparentností výkonu veřejné správy. Žalobce vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Afs 363/2018-113, přičemž zdůrazňuje, že je-li úřední osoba motivována k tomu, aby ukládala pokuty v co možná největší souhrnné výši, protože z těchto uložených pokut profituje, pak lze o nestrannosti – a tedy řádném výkonu veřejné moci – pochybovat. Žalobce nesouhlasí ani s aplikací § 8c InfZ, neboť v tomto případě nejde o informaci „o výši příjmu“ určité osoby (příjemce veřejných prostředků). Žalobce by se totiž prostřednictvím požadované informace informaci o „výši příjmů“ nedozvěděl. Žalobce by se dozvěděl toliko informaci o způsobu odměňování ve vztahu k jedné z částí nenárokové složky platu. Žalobce požadoval informaci, která se vztahovala k osobnímu příplatku, avšak nikoli k celé výši pracovního příplatku, ale jen k obecnému vyjádření jedné z jeho částí. Odvolává-li se tedy žalovaný v obecné rovině na to, že dle platového nálezu nelze poskytovat žádnou informaci o platu úřední osoby, jde o přílišné zjednodušení platového nálezu. Nelze ztrácet ze zřetele, že Ústavní soud posuzoval konflikt práva na informace a práva na ochranu soukromí. Které z těchto práv obstojí v testu proporcionality, pak záleží na každém konkrétním případě. V nyní souzené věci by poskytnutí požadované informace nepředstavovalo zásah do soukromí úřední osoby, protože by nebyl ohrožen účel ochrany soukromí úřední osoby – veřejnost by se nedozvěděla o její ekonomické situaci zhola nic, neboť by se nedozvěděla, jaká je konkrétní výše jejího platu, ani jaké je její ekonomické postavení ve společnosti, a dokonce ani, zda je její příjem v komparaci s jinými úředními osobami vyšší či nižší. Veřejnost by se dozvěděla pouze to, zda je úřední osoba odměňována na základě zákonných a etických kritérií, a to ještě jen ve vztahu k jedinému kritériu jejího odměňování.

IV. Posouzení věci soudem

12. Krajský soud, za splnění podmínek dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) napadené rozhodnutí žalovaného, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

13. Nejprve považuje krajský soud za vhodné shrnout obecná východiska. Právo na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny zaručuje – společně se svobodou projevu – každému možnost aktivně vyhledávat nebo být příjemcem informací z nejrůznějších oblastí jeho zájmu a tyto informace šířit. Stát je povinen zdržet se jednání, které by výkon tohoto práva ztěžovalo nebo znemožňovalo, případně jej dodatečně sankcionovalo, ledaže by takovýto zásah v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny umožňoval zákon jako opatření nezbytné v demokratické společnosti pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví nebo mravnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2024, č. j. 9 As 26/2024–44).

14. Ústavní záruka práva na informace nechrání jen svobodu informace získávat a šířit. Její význam je širší, neboť zahrnuje i odpovídající povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, kterou stanoví čl. 17 odst. 5 Listiny. V tomto smyslu je právo na informace základním prostředkem, kterým může veřejnost kontrolovat činnost veřejné moci a bránit tak jejímu zneužití [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10 (N 223/59 SbNU 217), bod 18, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13 (N 118/77 SbNU 721), bod 20, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (N 101/85 SbNU 679), body 50 až 52; obecně k významu práva na informace srov. též rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012– 62, č. 3155/2015 Sb. NSS, odst. (66) až (72)].

15. Základním právním předpisem, na jehož základě může kdokoli uplatnit své právo na informace, je InfZ. Tento zákon neupravuje jen samotné řízení o žádosti o poskytnutí informace, ale také vymezuje, které informace nelze na jeho základě poskytnout. Novelou provedenou zákonem č. 241/2022 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2023, bylo do InfZ včleněno nové ustanovení § 8c nazvané „Informování o příjmech fyzických osob“, které obsahuje výslovnou úpravu podmínek přístupu k informacím o platech, mzdách, odměnách a dalších obdobných plněních zaměstnanců či dalších osob vykonávajících činnost pro povinné subjekty. Do účinnosti této novely bylo poskytování takových informací řešeno pouze judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu (a tyto informace byly řazeny do kategorie stanovené v § 8b InfZ).

16. Konkrétně ustanovení § 8c InfZ uvádí: (1) Povinný subjekt poskytne informaci o výši příjmu osoby, které poskytl nebo poskytuje veřejné prostředky mající povahu příjmu ze závislé činnosti nebo funkčních požitků podle zákona o daních z příjmů: a) jako 1. veřejnému funkcionáři, na kterého se vztahovaly nebo vztahují povinnosti podle zákona o střetu zájmů, 2. poradci prezidenta republiky, člena vlády, náměstka člena vlády nebo vedoucího ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlády, nebo 3. členovi svého statutárního, řídicího, dozorčího nebo kontrolního orgánu, anebo b) pokud žadatel prokáže veřejný zájem na poskytnutí informace o výši příjmu této osoby a tento veřejný zájem v jednotlivém případě převažuje nad zájmem na ochraně této informace. (2) Informace o výši příjmu podle odstavce 1 se poskytne v rozsahu jméno, příjmení, funkční, pracovní či jiné obdobné zařazení a výše veřejných prostředků, na kterou vznikl nárok, před zdaněním a dalšími povinnými odvody za období podle obsahu žádosti. Při poskytování informace podle věty první se § 5 odst. 3 nepoužije.“ 17. Z důvodové zprávy k citované novele InfZ vyplývá, že návrh tohoto ustanovení vyšel z platového nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16 a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudku ze dne 27. 5. 2020, č. j. 2 As 88/2019-29 a dalších), které v zásadě připouští – při určité míře zjednodušení – „snadnější“ zpřístupňování informací o čelních představitelích povinných subjektů a „přísnější“ posuzování podmínek zpřístupnění u osob stojících na nižších organizačních stupních u povinného subjektu. Ustanovení § 8c tedy vymezuje v odst. 1 písm. a) určité obecné kategorie, u nichž se informace o platu (odměně apod.) poskytne bez dalšího; u těchto osob existuje silný a zjevný veřejný zájem na zpřístupnění takové informace za účelem obecné kontroly povinného subjektu. Dále odst. 1 písm. b) dopadá na ostatní případy, v nichž se tato informace poskytne na základě přísně provedeného testu proporcionality, jak jej definoval Ústavní soud v platovém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1378/16.

18. Ústavní soud v něm zdůraznil, že před případným poskytnutím těchto informací musí povinný subjekt porovnat dotčení základních práv (zde práva na přístup k informacím dle čl. 17 Listiny a práva na ochranu soukromého života dle čl. 10 Listiny dotčených zaměstnanců), a zajistit, aby mezi nimi byla dodržena spravedlivá rovnováha, „přičemž povinný subjekt žádost odmítne, nejsou-li splněny následující čtyři podmínky: (a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu, (b) informace samotná se týká veřejného zájmu, (c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“, (d) informace existuje a je dostupná.“ Na tyto závěry následně navázal i Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, v níž konstatoval, že „poměření kolidujícího práva na informace a ochrany soukromí je nutno provést v každém individuálním případě“ (srov. např. rozsudky ze dne 17. 5. 2018, č. j. 2 As 313/2017-56; ze dne 20. 2. 2018, č. j. 9 As 399/2017- 38; či ze dne 7. 11. 2024, č. j. 1 As 239/2024-63).

19. Citované ustanovení § 8c odst. 1 písm. b) InfZ i kritéria testu proporcionality dle platového nálezu Ústavního soudu byly správními orgány aplikovány i na nyní posuzovanou žádost o informace, kterou žalobce podal dne 13. 2. 2025, přičemž dospěly k závěru, že v případě žádosti o poskytnutí informace o platu a odměně řadového zaměstnance povinného subjektu nebyly naplněny všechny stanovené podmínky.

20. Krajský soud se s tímto závěrem ztotožňuje, neboť je toho názoru, že v případě posuzované žádosti žalobce nebyly splněny výše formulované podmínky a); c) a do jisté míry i d) platového nálezu Ústavního soudu, promítnuté i do citovaného ustanovení § 8c odst. 1 písm. b) InfZ. Pochybnosti má krajský soud i pokud jde o splnění podmínky b).

21. Žalobce v podané žalobě nicméně již činí sporným, zda ve vztahu k odmítnutí žádosti v rozsahu bodu 3) mělo být povinným subjektem vůbec aplikováno ustanovení § 8c odst. 1 písm. b) InfZ, neboť v tomto případě nejde o informaci „o výši příjmu“ určité osoby, jelikož by se žalobce informaci o „výši příjmů“ nedozvěděl; dozvěděl by se toliko informaci o způsobu odměňování ve vztahu k jedné z částí nenárokové složky platu. S tímto hodnocením se krajský soud neztotožňuje. Přestože žalobce požadoval sdělení informace toliko o výši „bonusu k základnímu platu“, dle krajského soudu se stále jedná o údaj podřaditelný pod obecný pojem „příjem“ ve smyslu § 8c odst. 1 písm. b) InfZ. Koneckonců i dle úpravy v pracovněprávních vztazích jsou odměny (bonusy, osobní příplatky) považovány za nedílnou součást platu (mzdy), byť se jedná o nenárokovou fakultativní složku (srov. např. § 131 zákoníku práce). Proto poskytnutí informace i o této části příjmu a její zveřejnění má rovněž potenciál zasáhnout do práva na soukromí dotčeného jednotlivce ve smyslu čl. 10 Listiny. A současně případné odmítnutí tuto informaci poskytnout povinným subjektem s odůvodněním, že se nejedná o příjem ve smyslu § 8c odst. 1 písm. b) InfZ, by mohlo významným způsobem narušit jeden z primárních účelů práva na informace a s tím spojený veřejný zájem na znalosti požadované informace, coby jednoho z aspektů kontroly veřejné moci při nakládání s veřejnými prostředky ze strany veřejnosti.

22. Pokud jde o otázku splnění podmínek dle platového nálezu Ústavního soudu, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu, hodnocení podmínky a), tj. zda účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu, a podmínky b), tj. zda se informace samotná týká veřejného zájmu, je provázáno. Obě podmínky se totiž vztahují k veřejnému zájmu. Jen pokud se požadovaná informace týká veřejného zájmu, může být žadatelem vyžadována za účelem přispět s ní k diskusi o věcech veřejného zájmu (viz již zmiňovaný rozsudek č. j. 2 As 88/2019-29, bod 25). Jinak řečeno, není-li splněna podmínka b), nemůže být splněna ani podmínka a). Vzhledem k tomu Nejvyšší správní soud v některých případech přistupuje ke společnému posuzování obou podmínek (tamtéž, viz body 25 až 28), přičemž posuzuje nejprve podmínku b) (rozsudek ze dne 14. 4. 2022, č. j. 10 As 542/2021-99, č. 4346/2022 Sb. NSS, bod 40 a násl.). Tento postup volí i krajský soud v nyní projednávané věci.

23. Pokud jde o samotnou podmínku b), tj. že informace samotná se týká veřejného zájmu, informace o platu či mzdě hrazené z veřejných prostředků v obecné rovině vždy souvisejí s veřejným zájmem, aby nakládání s veřejnými prostředky bylo transparentní a pod veřejnou kontrolou. Jak Nejvyšší správní soud vyložil v citovaném rozsudku č. j. 2 As 88/2019-29, veřejný zájem je dán v případě všech příjemců veřejných prostředků. Významným aspektem ovlivňujícím způsob hodnocení splnění této podmínky (a koneckonců i všech ostatních) je ovšem skutečnost, jaké postavení dotčená osoba v rámci veřejné sféry má. Takové hodnocení vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které požadavek na „sílu důvodů“ existence veřejného zájmu na poskytnutí informace postupně klesá se zvyšujícím se postavením dotčených osob v rámci veřejné sféry. Platí, že čím větší kompetence osoba má, tím přirozenější je bez nějakého konkrétnějšího zdůvodnění veřejný zájem na její kontrole (viz rozsudky NSS ze dne 27. 5. 2020, čj. 2 As 88/2019–29, č. 4044/2020 Sb. NSS, bod 28, či ze dne 1. 3. 2022, čj. 4 As 337/2021–33, bod 22). Jak kupříkladu konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2022, č. j. 6 As 188/2021 – 57: „V případě žádosti o poskytnutí informace o platových poměrech „běžné“ úřední osoby bez jakýchkoli řídicích pravomocí (např. referenta obecního či krajského úřadu, ale i ústředního orgánu státní správy nebo jiných veřejných institucí) je nezbytné, aby žadatel v žádosti uvedl přesvědčivé a detailní důvody, pro něž by v dané konkrétní situaci měl existovat veřejný zájem na vyhovění jeho žádosti. Požadavek na „sílu důvodů“ existence veřejného zájmu na poskytnutí informace pak postupně klesá se zvyšujícím se postavením dotčených osob v rámci veřejné sféry. Platí, že čím větší kompetence osoba má, tím přirozenější je bez konkrétnějšího zdůvodňování veřejný zájem na její kontrole.“ Judikatura tedy nevychází z paušálního závěru, že poskytnutí informací o platu či mzdě je vždy ve veřejném zájmu, ale diferencuje případy na základě pozice dotčené osoby ve struktuře veřejné správy. Tento aspekt ostatně reflektuje i citované ustanovení § 8c odst. 1 InfZ rozlišením osob dle písm. a) a písm. b).

24. Krajský soud proto i v nyní projednávané věci považuje za významný aspekt skutečnost, že žalobcovou žádostí dotčený jednotlivec je řadovým úředníkem na příslušném odboru u povinného subjektu, a proto s ohledem na jeho podíl na výkonu veřejné moci „slábne“ zájem na transparentnosti a kontrole jeho odměňování ze strany veřejnosti.

25. Krajský soud v nyní projednávaném případě obecně nezpochybňuje existenci žalobcem tvrzeného veřejného zájmu na znalosti způsobu odměňování úředních osob. V tomto ohledu žalobce správně vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Afs 363/2018-113, v němž Nejvyšší správní soud upozornil na nebezpečí, pokud by systém odměňování úředních osob byl navázán kupříkladu na počet či výši uložených pokut, jak naznačuje žalobce. „Je třeba ovšem zdůraznit, že při stanovení kritérií pro udělení takových odměn v orgánech veřejné moci, které vykonávají zákonem svěřenou pravomoc a působnost, se musí orgán formulující tato kritéria pohybovat výlučně v prostoru, který je vymezen a ohraničen touto pravomocí a působností. A naopak. Nesmí kritéria nastavit tak, aby státní zaměstnanec (zde úřední osoba správce daně), který je v rámci svého služebního zařazení pověřen výkonem pravomoci orgánu veřejné moci, a je motivován výlučně k co nejodpovědnějšímu plnění svých povinností, nebyl jako adresát předpisu o odměňování zaměstnanců vystaven dilematu, zda nedat přednost zvýšení svého platového ohodnocení splněním kritérií, která se vymykají z prostoru pravomoci a působnosti tohoto orgánu a případně přitom porušovat, nevykonávat či překračovat stanovenou pravomoc tohoto orgánu. Jinak řečeno, aby jeho „horlivost“ či „laxnost“ v přístupu k výkonu pravomoci byla ovlivněna něčím jiným než zákonnými povinnostmi a odváděna tak od základního nestranného přístupu.“ (viz cit. rozsudek č. j. 1 Afs 363/2018-113).

26. Krajský soud nicméně zpochybňuje skutečnost, že žalobcem formulovaná žádost ve vztahu k bodu 3) výše stanovený veřejný zájem skutečně sleduje, resp. má za to, že by mohl být naplněn prostřednictvím žádosti o informaci, která bezprostředně nezasahuje do práva na soukromí konkrétní úřední osoby. Krajský soud nesouhlasí s názorem žalobce, že právo na ochranu soukromí dotčené úřední osoby zde nemá prostor. Naopak má za to, že žalobce si zde do jisté míry protiřečí, neboť žalobce na straně jedné dovozuje veřejný zájem z požadavku na znalosti systému odměňování úředních osob u povinného subjektu, na straně druhé nicméně setrvává na žádosti o sdělení výše odměny u konkrétní jmenované úřední osoby, jejíž rozhodovací činnost zpochybňuje, a proto trvá na znalosti informace pouze toliko ve vztahu k této osobě (viz replika žalobce k vyjádření žalovaného). Jak naznačuje i žalovaný, k uspokojení informačního požadavku žadatele za účelem kontroly transparentnosti výkonu veřejné správy by postačovalo poskytnutí informace toliko o samotném systému odměňování úředních osob na příslušném odboru povinného subjektu s anonymizovanými údaji o tom, podle jakých pravidel se případně povinný subjekt při poskytování takovéto formy odměny řídí, avšak bez možnosti přiřazení ke konkrétní fyzické osobě. Uvedený postup se krajskému soudu jeví být racionálním i z toho důvodu, že žalobce již apriori vychází z premisy, že dotčená úřední osoba je odměňována na základě výše popsaného problematického systému, aniž by však měl tuto skutečnost postavenu najisto. Proto krajský soud v této souvislosti vyslovuje i pochybnosti, pokud jde o splnění podmínky d) platového nálezu Ústavního soudu, tj. že požadovaná informace existuje a povinný subjekt jí disponuje.

27. Za stěžejní důvody vedoucí k odmítnutí žádosti žalobce nicméně krajský soud (ve shodě s žalovaným i povinným subjektem) shledává nenaplnění podmínek a) a c) platového nálezu Ústavního soudu, tzn. že by účelem vyžádání informace bylo přispění k diskusi ve veřejném zájmu, resp. že žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“.

28. Pro naplnění podmínky a) je nezbytné, aby cílem žadatele bylo s poskytnutou informací vstoupit do veřejné diskuse. Získání informací má totiž umožnit žadateli realizovat svobodu projevu a zahájit veřejnou debatu či do ní vstoupit (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 8. 11. 2016 ve věci Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, body 157 až 170). Poskytnuté informace totiž nemají sloužit pouze potřebám žadatele nebo jeho úzkého okolí. Účel žádosti vyžadovaný Ústavním soudem je proto zpravidla naplněn, pokud žadatel „plausibilně tvrdí, že s [poskytnutou informací] hodlá nějakým způsobem přispět k veřejné diskusi (získanou informaci chce např. zveřejnit třetím osobám k dalšímu posouzení, komentování či statistickému porovnání jinými relevantními informacemi, nebo ji hodlá sám analyzovat a vzešlé výstupy sdělit veřejnosti). (…) Není již však namístě zkoumat, natož chtít po žadateli, aby sám prokázal, zda poskytnutá informace skutečně následně vzbudí žadatelem avizovanou veřejnou diskusi; relevantní pouze je, zda ji žadatel v podobě k tomu podle běžných zkušeností způsobilé hodlá veřejnosti k diskusi předložit a tím i potenciálně umožnit“ (srov. rozsudek NSS č. j. 2 As 88/2019-34, bod 25).

29. Z judikatury správních soudů sice vyplývá, že v žádosti o informace nemusí být účel odpovídající podmínce a) výslovně vyjádřen, lze-li ho ovšem seznat z okolností případu. Nejvyšší správní soud např. požadovaný účel dovodil v případě informací, jež měly být použity v diplomové práci, kterou by vysoká škola byla povinna zveřejnit, ačkoli v žádosti nebyl účel takto přímo vyjádřen (srov. rozsudek ze dne 29. 9. 2020, č. j. 4 As 91/2020-45).

30. V nyní posuzované věci povinný subjekt účel podání žádosti z jejího obsahu nemohl dovodit, a proto žalobce (na základě závazného pokynu ze strany žalovaného v prvotním rozhodnutí ze dne 27. 5. 2025) vyzval v souladu s § 14 odst. 5 písm. b) InfZ k upřesnění žádosti a poučil žalobce o tom, které skutečnosti je třeba pro zpřístupnění individualizované informace o výši platu či odměně příjemce veřejných prostředků konkrétně uvést a řádně zdůvodnit, a to právě s ohledem na prokázání veřejného zájmu na této informaci. Žalobce nicméně reagoval strohým konstatováním, že veřejný zájem již byl prokázán samotnou žádostí. Uvedené konstatování odpovídá i žalobní argumentaci, v níž žalobce, jak již bylo výše konstatováno, nesprávně nadřazuje (absolutizuje) sledovaný veřejný zájem nad potřebu ochrany práva na soukromí dotčené úřední osoby dle čl. 10 Listiny, neboť žádný zásah do tohoto základního práva v daném případě ani nespatřuje. Žalobce nicméně nikterak neuvádí, jakým způsobem hodlá přispět k veřejné diskusi, ani nezmínil reálný záměr informaci zpřístupnit veřejnosti nebo ji ve veřejném prostoru kvalifikovaně využít, aby byl naplněn onen primární účel jejího poskytnutí (shodně např. rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2023, č. j. 10 As 276/2021-110).

31. Není proto dle krajského soudu vyloučeno, že žalobce byl k podání žádosti o informace motivován soukromými (podnikatelskými) zájmy, a to s přihlédnutím k činnosti žalobce (dle Veřejného rejstříku účelem spolku je ochrana životního prostředí a ochrana ekonomických zájmů členů spolku vzájemným sdílením svých motorových vozidel). Z úřední činnosti je totiž krajskému soudu známo, že žalobce před zdejším soudem vedl a nadále i vede nemalé množství řízení o žalobách proti rozhodnutím povinného subjektu týkajících se desítky přestupků žalobce coby provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu (srov. např. rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2026, č. j. 22 A 26/2025-58). Ostatně na tuto činnost poukazuje i sám žalobce v replice, v níž rozporuje rozhodovací činnost konkrétní dotčené úřední osoby vůči žalobci samotnému.

32. S činností žalobce koneckonců souvisí i hodnocení splnění poslední z uvedených podmínek platového nálezu Ústavního soudu, tj. zda žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“ [podmínka c)].

33. Pojem společenský hlídací pes byl převzat z judikatury ESLP, která jím rozumí novináře, neziskové organizace, ale i jednotlivce z akademické sféry, autory literatury týkající se záležitostí veřejného zájmu, a s ohledem na význam internetové komunikace také tzv. blogery či populární uživatele sociálních sítí (rozsudek ESLP Magyar Helsinki Bizottság, bod 168). Na toto pojetí navázal i Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 2 As 88/2019- 29 (viz bod 30), dle kterého roli společenského hlídacího psa vedle novinářů, neziskových organizací a spolků věnujících se transparentnosti, hospodaření a odměňování v rámci veřejné správy mohou naplňovat také „jednotlivci (např. nejrůznější političtí aktivisté, blogeři či jinak se o veřejné záležitosti zajímající lidé), kteří relativně koncentrovaně (ať už v dlouhodobějším časovém horizontu nebo v širším záběru „hlídaných“ povinných subjektů) do veřejného prostoru jakýmkoli kvalifikovaným způsobem vnášejí informace či názory ohledně fungování veřejného života, díky čemuž o nich může být zahájena a vedena diskuse, případně se s nimi širší veřejnost alespoň může seznámit. Podmínkou pro naplnění role tzv. „společenského hlídacího psa“ tedy je, aby si žadatel jemu dříve poskytnuté informace (zde o příjemcích veřejných prostředků) nenechával výlučně pro sebe a svou vlastní soukromou potřebu, nýbrž s nimi veřejně „pracoval“ (typicky s nimi seznamoval veřejnost, komentoval je apod.)“.

34. Podmínka c), jak ji formuloval v platovém nálezu Ústavní soud, neklade důraz na právní status nebo charakteristiky jednotlivce, nýbrž na to, jakou úlohu žadatel o informace plní. Proto není podstatné, zda o informace požádal např. novinář, nýbrž zda „o informace žádal v rámci výkonu své profese“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2021, č. j. 5 As 440/2019-63, bod 35). Je tedy zřejmé, že nezáleží samo o sobě pouze na tom, kdo o informace žádá, nýbrž jakou úlohu při tom plní. Jelikož je klíčová úloha, a nikoli status žadatele, může pak podmínka c) naplnit i jednotlivec, který obecně není společenským hlídacím psem. V konkrétní věci ovšem musí platit, že plní úlohu dozoru veřejnosti, musí se tedy stát společenským hlídacím psem ad hoc. Podstatná je míra, v níž je takový jednotlivec schopen přispět do veřejné debaty. Mohla-li by být informace poskytnuta novináři, není důvod neposkytnout ji jednotlivci, který sice novinářem není, avšak je schopen vyvolat veřejnou debatu či do ní ve srovnatelné míře přispět.

35. K obdobnému závěru Nejvyšší správní soud dospěl též ve věci týkající se odměňování úředníků finanční správy. Žadateli totiž postačovalo, aby se prokázalo, anebo jinak jevilo přiměřeně pravděpodobné (např. s ohledem na minulé aktivity žadatele a na jeho účast ve veřejné debatě v minulosti), že „hodlá vstoupit do veřejné sféry a diskutovat problematické aspekty odměňování úředníků finanční správy“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2021, č. j. 10 As 411/2020-34, bod 17). Pro posouzení, zda žadatel o informace o platech v konkrétním případě „plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. společenského hlídacího psa“ podle platového nálezu Ústavního soudu, je tedy rozhodující, jakou úlohu žadatel reálně plní, nikoli jaký je jeho právní status nebo charakteristiky. Žadatel o platové informace tak může být společenským hlídacím psem ad hoc, pokud v konkrétní věci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti.

36. V nyní projednávané věci nicméně žalobce (ani přes výzvy povinného subjektu) nejen, že konkrétně netvrdil a neprokazoval, že zamýšlel informace o odměně sdělit veřejnosti nebo s nimi veřejně pracovat a jakým způsobem, ale ani z obsahu spisu neplyne, že by žádost o informace přesahovala jeho soukromý (podnikatelský) zájem a že by při jejím podání vystupoval jako tzv. společenský hlídací pes.

37. Za dané situace krajský soud (ve shodě s žalovaným i povinným subjektem) shledal, že v případě žalobce a jím podané žádosti o poskytnutí požadovaných informací nejsou splněny podmínky stanovené v § 8c odst. 1 písm. b) InfZ a v platovém nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1378/16, a proto byla žádost žalobce správně odmítnuta.

V. Závěr a náklady řízení

38. Na základě výše uvedeného krajský soud žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, neboť není důvodná.

39. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl (žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta), a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, pročež mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 30. července 2026 Zuzana Bystřická v.r. předsedkyně senátu