29 Af 8/2021

Rubrum

č. j. 29 Af 8/2021 - 616 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Zuzany Bystřické a soudců Ľubomíra Majerčíka a Mariana Kokeše ve věci žalobce: OSA, z.s., IČ: 638 39 997 sídlem Čs. armády 786/20, 160 00 Praha zastoupen JUDr. Robertem Nerudou, Ph.D., advokátem sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, 605 55 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. ÚOHS-R0002/2020/HS, č. j. ÚOHS-37341/2020/310/Aši, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. ÚOHS-R0002/2020/HS, č. j. ÚOHS-37341/2020/310/AŠi., a rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 18. 12. 2019, č. j. ÚOHS-S0249/2018/DP- 35137/2019/830/DKl, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 143 075 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Roberta Nerudy, Ph.D.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 2 29 Af 8/2021

1. Žalobce je jedním ze sedmi kolektivních správců autorských děl v Česku. Žalobou brojí proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále „Úřad“ či „žalovaný“), který shledal, že žalobce zneužil své dominantní postavení tím, že od poskytovatelů ubytovacích služeb vyžadoval platby autorských odměn i z neobsazených ubytovacích zařízení. Podle Úřadu si tak žalobce vynucoval nepřiměřené obchodní podmínky a současně mohl ovlivnit obchod mezi členskými státy Evropské unie v oblasti výkonu autorských práv. Za tento přestupek uložil Úřad žalobci pokutu ve výši 10 676 000 Kč a dále mu zakázal v jeho protiprávním jednání pokračovat. Krajský soud rozhoduje ve věci podruhé. První rozsudek nejdříve zrušil Nejvyšší správní soud. Poté krajský soud řízení přerušil, neboť položil ve věci předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie (dále „SD EU“). V návaznosti na rozsudek Soudního dvora nyní krajský soud přistoupil ke zrušení obou rozhodnutí Úřadu.

II. Skutkové okolnosti a rozhodnutí správního orgánu

2. Na základě podnětu Svazu léčebných lázní České republiky (IČ 477 24 455) z roku 2017 začal Úřad prověřovat, jakým způsobem stanovují kolektivní správci výši autorských odměn pro jimi zastupované majitele práv za poskytnutí licence k zpřístupňování děl pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání [§ 23 ve spojení s § 95a zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)]. Konkrétně Úřad sledoval, jakým způsobem zohledňují kolektivní správci obsazenost ubytovacích zařízení, od nichž požadují autorské odměny za zpřístupnění díla.

3. Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2019, č. j. ÚOHS-S0249/2018/DP-35137/2019/830/DKl (dále „prvostupňové rozhodnutí“), rozhodl Úřad: výrokem I., že žalobce tím, že za poskytování licencí poskytovatelům ubytovacích služeb na území České republiky k zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání a k zpřístupňování díla ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí technického přístroje ubytovaným v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním uplatňoval bez objektivně ospravedlnitelných důvodů v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 sazby odměn stanovené ve svém sazebníku autorských odměn za provozování děl hudebních, literárních, dramatických, hudebně dramatických, choreografických, pantomimických, audiovizuálních, děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, aniž by v nich zohlednil četnost využití ubytovacích prostor (obsazenost ubytovacích zařízení), a tedy požadoval od poskytovatelů ubytovacích služeb platby autorských odměn i z neobsazených pokojů, v nichž nedošlo k užití díla prostřednictvím jeho zpřístupnění, zneužil své dominantní postavení vynucováním nepřiměřené obchodní podmínky v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům hudebním prostřednictvím zvukových a zvukově obrazových přístrojů včetně přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení v České republice a na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům literárním, dramatickým, hudebně dramatickým, choreografickým, pantomimickým a audiovizuálním prostřednictvím přístrojů umožňujících rozhlasové a televizní vysílání v pokojích ubytovacích zařízení v České republice a v období od 12. 11. 2008 do 6. 11. 2014 na trhu poskytování licence k užití autorských práv k dílům výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl prostřednictvím přístrojů umožňujících televizní 3 29 Af 8/2021 vysílání v pokojích ubytovacích zařízení v České republice k újmě poskytovatelů ubytovacích služeb a současně potenciálně ovlivnil obchod mezi členskými státy v oblasti výkonu autorských práv, čímž porušil v období od 19. 5. 2008 do 6. 11. 2014 zákaz stanovený v § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb. o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), dále „ZOHS“, a spáchal správní delikt dle § 22a odst. 1 písm. c) ZOHS a rovněž porušil zákaz stanovený v čl. 102 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále „SFEU“); výrokem II., že žalobci zakazuje jednání popsané ve výroku I. podle § 11 odst. 2 ZOHS; výrokem III., že žalobci ukládá pokutu v celkové výši 10 676 000 Kč podle § 22a odst. 2 ve spojení s § 21h odst. 5 zákona ZOHS za správní delikt dle § 22a odst. 1 písm. c) ZOHS a za porušení čl. 102 písm. a) SFEU popsaná ve výroku I. tohoto rozhodnutí; výrokem IV., že žalobci ukládá povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 3 500 Kč dle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s § 6 vyhlášky č. 520/2005 Sb., o rozsahu hotových výdajů a ušlého výdělku, které správní orgán hradí jiným osobám, a o výši paušální částky nákladů řízení.

4. Úřad dospěl především k závěru, žalobce v daném období účtoval hotelům a jiným ubytovacím zařízením poplatky za možnost používat televizi a rádio v jejich pokojích, i pokud nebyly některé z těchto pokojů obsazené. Poplatky byly stejné bez ohledu na to, zda se pokoje skutečně využívaly. Ubytovací zařízení proto musela platit stejnou částku i za pokoje, které zůstaly prázdné a kde hosté provozovatelů ubytovacích zařízení dané služby vůbec nevyužívali. Tím žalobce vynucoval nepřiměřené obchodní podmínky na třech různých trzích poskytování licence k užití autorských práv (k dílům hudebním, k dílům literárním apod., k dílům výtvarného umění apod.). Činil tak v daném období navzdory tomu, že v období předchozím i následujícím obsazenost ubytovacích zařízení zjišťoval.

5. Následně podal žalobce rozklad směřující proti všem výrokům prvostupňového rozhodnutí. Poukazoval v něm na rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí, který spatřoval v tom, že nebylo zřejmé, zda Úřad za zneužití dominantního postavení žalobce považuje způsob výběru poplatku nebo způsob stanovení poplatku. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřoval také v pasážích věnovaných narušení hospodářské soutěže, existenci újmy vzniklé v důsledku posuzovaného jednání, existenci dominantního postavení žalobce na podstatné části vnitřního trhu, podstatnému ovlivnění obchodu mezi členskými státy a stanovení závažnosti přestupku pro účely výpočtu výše pokuty.

6. Předseda Úřadu napadeným rozhodnutím potvrdil prvostupňové rozhodnutí ve výrocích I. a II. a podaný rozklad zamítl (výrok I.), potvrdil dále prvostupňové rozhodnutí ve výroku III. a podaný rozklad zamítl (výrok II.) a rovněž ho potvrdil ve výroku IV. a podaný rozklad zamítl (výrok III.).

7. Obě rozhodnutí správního orgánu napadl žalobce před zdejším soudem. Ve své žalobě primárně požadoval, aby krajský soud vynesl rozsudek, jímž prohlásí obě vydaná rozhodnutí za nicotná. Pokud by se snad soud neztotožnil s námitkou nicotnosti a přistoupil k meritornímu přezkumu správních rozhodnutí, navrhoval žalobce, aby je soud obě zrušil pro nepřezkoumatelnost a nezákonnost. Žalobce také připustil, že při přezkumu může vyvstat potřeba předložit SD EU předběžnou otázku podle čl. 267 SFEU. V takovém případě 4 29 Af 8/2021 proto navrhl, aby krajský soud přerušil soudní řízení a předložil SD EU konkrétně formulované předběžné otázky.

8. Krajský soud v Brně vyhověl hlavnímu petitu žalobce a vyslovil nicotnost obou rozhodnutí Úřadu dle § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále „s. ř. s.“, rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 29 Af 8/2021-330. Shledal, že Úřad neměl vůbec pravomoc o věci rozhodnout, proto také považoval za nadbytečné se dále zabývat argumentací k meritorním otázkám. Tento svůj závěr založil na výkladu § 102 odst. 3 autorského zákona ve znění účinném od 20. 4. 2017. Dle tohoto ustanovení mohl Úřad rozhodovat v rozsahu, v jakém se na věc nevztahoval autorský zákon. Stanovení plateb poskytovatelům ubytovacích služeb jakož i obecně problematiku kolektivní správy autorský zákon upravoval, což rozhodování žalovaného vylučovalo, a naopak zakládalo pravomoc ministerstva kultury. Ministerstvo mohlo vykonávat nad dodržováním povinností kolektivních správců dohled a v případě potřeby ukládat opatření k nápravě či kolektivní správce sankcionovat. Zároveň autorský zákon obsahoval ve vztahu ke kolektivním správcům úpravu lex specialis vůči ZOHS.

9. Následně však Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti Úřadu a uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 6 As 210/2023–52. Vysvětlil, že dle zákonného vymezení kompetencí, které je podpořené judikaturou i komentářovou literaturou, to byl Úřad, který měl pravomoc u žalobce jakožto kolektivního správce prověřovat, zda nenarušil hospodářskou soutěž zneužitím dominantního postavení. Tato pravomoc Úřadu byla dána jak dle § 103 odst. 7 autorského zákona ve znění do 19. 4. 2017, tak i po novele dle § 102 odst. 3 autorského zákona ve znění od 20. 4. 2017. Opačný závěr krajského soudu neměl zákonnou oporu a zároveň by ve výsledku znamenal, že by oblast kolektivní správy byla vyňata z dosahu ochrany hospodářské soutěže. Autorský zákon totiž ministerstvu kultury v tomto směru žádnou kompetenci neposkytoval. Zároveň k prověřování narušení hospodářské soutěže nemělo ministerstvo ani příslušné nástroje, neboť ty ZOHS svěřuje výhradně Úřadu. Úřad tedy měl pravomoc prověřovat, zda žalobce jakožto kolektivní správce nezneužil své dominantní postavení v oblasti hospodářské soutěže, proto jím vydaná rozhodnutí nicotná nebyla.

10. Krajský soud poté přistoupil k přerušení řízení dle § 48 odst. 1 písm. b) s. ř. s. usnesením ze dne 29. 2. 2024, č. j. 29 Af 8/2021-388. Důvodem bylo, že rozhodl dle čl. 267 SFEU o položení následujících předběžných otázek SD EU: 1) Může být čl. 102 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie vykládán tak, že zneužitím dominantního postavení ve smyslu tohoto článku je jednání organizace kolektivní správy, která má v členském státě faktický monopol a uplatňuje vůči provozovatelům ubytovacích zařízení ceny za poskytování licence ke zpřístupňování autorských děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích určených k soukromému ubytování hostů, ve kterých nezohledňuje skutečnou obsazenost jednotlivých pokojů daných ubytovacích zařízení? 2) Pokud je odpověď na první předběžnou otázku kladná, je třeba takovou praktiku hodnotit z pohledu (a) uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, nebo (b) uplatňování excesivních cen? - Pokud je správným standardem uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, jakým konkrétním testem je třeba jej posuzovat? 5 29 Af 8/2021 - Pokud je správným standardem uplatňování excesivních cen, jakým konkrétním testem je třeba jej posuzovat – obecným „United Brands testem“ nebo jeho určitou upravenou verzí? 3) Je třeba při prokazování porušení čl. 102 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie v souvislosti s jednáním uvedeným v první položené otázce prokazovat skutečné nebo potenciální negativní účinky na soutěž (včetně dopadů na spotřebitelský blahobyt a vykořisťovacích účinků jednání dominanta)? 4) Je třeba při prokazování porušení čl. 102 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie v souvislosti s jednáním uvedeným v první položené otázce prokazovat podstatný vliv jednání na obchod mezi členskými státy EU, nebo postačuje důvodný předpoklad, že by k takovému dopadu mohlo dojít a není nutné zkoumat jeho skutečnou míru?

11. Krajský soud k tomu vysvětlil, že jádro věci má výsostně unijní povahu. V každém z jednotlivých dílčích témat se žalobce s Úřadem neshodnou na tom, jak unijní právo vykládat. Ve hře jsou přitom důležitá základní práva žalobce – svoboda podnikání, právo na vlastnictví i právo na spravedlivý proces podle čl. 16, 17 a 47 Listiny základních práv EU. Žalobce je přesvědčený, že otázku, zda se dopustil porušení čl. 102 písm. a) SFEU zneužitím dominantního postavení, lze zodpovědět interpretací judikatury SD EU. Relevantní je podle něj hlavně rozsudek ve věci SABAM. Úřad měl podle žalobce posoudit věc standardem uplatňování excesivních cen za použití dvoustupňového testu United Brands, jehož jednotlivé kroky Soudní dvůr ve vztahu k oblasti kolektivní správy upřesnil v rozsudcích ve věci AKKA a SABAM. Sám žalobce však uznával, že mezi rozsudkem SABAM a projednávanou věcí lze vnímat rozdíly. Naopak podle Úřadu nebylo možné na projednávanou problematiku použít rozsudek SABAM. I krajský soud měl pochybnosti, nakolik lze z rozsudku SABAM dovozovat konkrétní použitelné standardy pro posouzení postupu žalobce, který v autorských odměnách požadovaných po ubytovacích zařízeních nezohledňoval obsazenost pokojů.

12. Stejně tak nebylo krajskému soudu zřejmé, zda měl Úřad jednání žalobce hodnotit z pohledu (a) excesivních cen (postoj žalobce) nebo (b) nepřiměřených obchodních praktik (postoj Úřadu). Ani jedna ze stran krajskému soudu nenabídla jednoznačné vodítko, jak daný spor posoudit a rozhodnout. Soudní dvůr podle všeho nenabídl ve své judikatuře recept v podobě konkrétních kritérií, na jejichž základě by vnitrostátní orgány mohly hodnotit, jakou z daných dvou cest se vydat, jaké problémy může způsobit jejich záměna a jak zkrátka tento problém vyřešit v kontextu nezohledňování obsazenosti pokojů ve výši sazby autorské odměny. Nejasnosti dle zdejšího soudu přetrvávaly, i pokud by se prosadil názor, že Úřad postupoval správně, vyhodnotil-li věc perspektivou nepřiměřených obchodních podmínek. To samé platí, pokud by se prosadil názor, že je správnou perspektivou optika excesivních cen. Soudní dvůr může po položení předběžných otázek případně objasnit, zda lze i v kontextu této věci navázat na test United Brands a jakou konkrétní podobu by měl tento test mít.

13. V návaznosti na posouzení výše uvedených témat bude nutno vyřešit také otázku materiální stránky přestupku v podobě narušení hospodářské soutěže. Účastníci řízení se neshodnou, zda má tento znak pouze ohrožovací charakter. Nebo zda Úřad měl prokázat, že jednání žalobce vedlo alespoň k nepatrným faktickým protisoutěžním účinkům. Pokud by měl Úřad povinnost to prokázat, pak by to vyvolávalo další otázku, zda 6 29 Af 8/2021 je nutné prokázat i přímý či nepřímý dopad na spotřebitelský blahobyt, resp. dopad vykořisťovacích praktik na úkor obchodních partnerů žalobce. S tím poté souvisí i otázka, zda je nutné prokazovat podstatný vliv jednání žalobce na obchod mezi členskými státy EU (postoj žalobce). Nebo zda postačuje důvodný předpoklad, že by k takovému dopadu mohlo dojít, a není proto nutné zkoumat jeho skutečnou míru (postoj Úřadu). Jde přitom o jednu z podmínek použití čl. 102 SFEU.

14. Krajský soud měl za to, že ani v jednom z uvedených aspektů nejde o téma, jehož řešení by bylo jasné (clair) nebo vyjasněné (eclairé). Neexistovala judikatura Soudního dvora, která by nabízela řešení popsaných problémů v kontextu kolektivní správy autorských děl a ubytovacích zařízení, resp. konkrétní řešení problému účtování autorských odměn bez ohledu na obsazenost pokojů.

15. Ve věci vedené jako C-161/24 proběhlo před Soudním dvorem dne 13. 3. 2025 ústní jednání a dne 5. 6. 2025 sdělil generální advokát M. Szpunar k věci své stanovisko. Dne 18. 12. 2025 pak vydal Soudní dvůr rozsudek, jímž zodpověděl na položené otázky následujícím způsobem: 1) Článek 102 druhý pododstavec písm. a) SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že organizace kolektivní správy autorských práv při výpočtu poplatků, které hotelovým zařízením účtuje za poskytnutí licence ke zpřístupňování děl chráněných autorským právem, nezohledňuje obsazenost těchto zařízení, může vzhledem ke všem relevantním okolnostem přispět ke konstatování zneužití dominantního postavení spočívajícího v uplatňování nepřiměřených cen, s výhradou ověření, zda je výše těchto poplatků nepřiměřená ve vztahu k povaze a rozsahu užívání děl, jakož i hospodářské hodnotě vytvořené tímto užíváním. 2) Článek 102 druhý pododstavec písm. a) SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že konstatování zneužití dominantního postavení je dostatečně podloženo, je-li prokázáno, že uvedené jednání může narušit strukturu účinné hospodářské soutěže, aniž je nutné prokazovat, že toto jednání může mimoto způsobit přímou újmu spotřebitelům. 3) Článek 102 druhý pododstavec písm. a) SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že orgán pro hospodářskou soutěž musí prokázat, že zneužití může mít podstatný vliv na obchod mezi členskými státy. Je-li poplatková praxe organizace kolektivní správy autorských práv kvalifikována jako zneužívající, k prokázání, že na obchod mezi členskými státy může mít toto zneužití podstatný vliv, postačuje prokázat, že tato organizace kolektivní správy autorských práv spravuje nejen práva majitelů, kteří jsou státními příslušníky členského státu, v němž má monopol, ale i práva majitelů z jiných členských států.

16. Usnesením ze dne 19. 12. 2025, č. j. 29 Af 8/2021-555, vyslovil zdejší soud, že po odpadnutí překážky se v řízení pokračuje dle § 48 odst. 6 s. ř. s.

III. Argumentace účastníků řízení

17. Soud předesílá, že navzdory hloubce argumentace účastníků řízení, správních i soudních orgánů se nyní zaměří na právní názory, které se vyjevily jako pádné ve světle aktuálního rozhodnutí Soudního dvora. Účastníci si vyměnili za celou dobu vedení sporu řadu podání, 7 29 Af 8/2021 počínaje ve správním řízení a konče na ústním jednání před Soudním dvorem. Toho se však žel zdejší soud podle procesních pravidel řízení před SD EU účastnit nemohl. Žalobní tvrzení 18. Jak bylo výše rekapitulováno, žalobce nejdříve namítal nicotnost obou rozhodnutí správního orgánu. Tento žalobní bod však vyvrátil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2023. Žalobce dále brojil proti nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti obou rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že zdejší soud přistoupil k položení předběžné otázky SD EU a podrobně vyložil protichůdné argumentační linie účastníků řízení, implicitně tak zavrhl námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Jejich výklad tak zjevně považoval za dostatečně nosný na to, aby mohl být předložen ke zvážení unijnímu soudnímu rozhodovacímu tělesu, tudíž nikoliv za nepřezkoumatelný.

19. Věcně žalobce namítal zkrácení na svém právu na spravedlivý proces, garantovanému čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“) a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále „Listina EU“), a právu na svobodu podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny a čl. 16 Listiny EU. Uložením pokuty v nesprávné výši měl navíc žalovaný zasáhnout do práva žalobce vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 17 Listiny EU. V neposlední řadě měl žalovaný svým nezákonným postupem porušit zákaz libovůle ze strany veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny.

20. Podstatou pochybení Úřadu je dle žalobce nesprávné právní posouzení jeho jednání. Fakticky mezi stranami není sporu o tom, že posuzované jednání spočívá ve způsobu stanovení výše autorské odměny. K tomu však měl Úřad přistoupit pohledem standardu uplatňování excesivních cen, nikoli nepřiměřené obchodní podmínky. Ostatně i v jejím případě nesprávně stanovil a aplikoval příslušný test. Pokud by postupoval správně, zjistil by, že sporné sazby autorských odměn nebyly excesivní. Úřad by pak musel uzavřít, že žalobce se nedopustil zneužití svého dominantního postavení. Úřad také neprokázal naplnění materiálního znaku přestupku, kterým je narušení hospodářské soutěže. Žalovaný nebyl oprávněn k jednání přistupovat jako k per se zakázanému, ale mohl a měl řádně posoudit jeho faktické dopady na hospodářskou soutěž. Rezignoval na naplnění důkazního standardu, který na něj v tomto ohledu klade judikatura Soudního dvora. Absentující odůvodnění prvostupňového rozhodnutí v tomto ohledu nahrazoval předseda Úřadu ve svém rozhodnutí. Úřad také neprokázal jakýkoli negativní dopad na spotřebitelský blahobyt. Újma vzniklá přímo či nepřímo spotřebitelům je předpokladem pro aplikaci zákazu zneužívání dominantního postavení. V souzené věci však k újmě spotřebitelů nesporně nedošlo. Navíc, pokud by Úřad správně zohlednil skutkový stav, musel by zjistit, že jednání žalobce bylo v celkovém kontextu přiměřené protiplnění, které provozovatelům ubytovacích zařízení jako uživatelům děl bylo poskytováno. Způsob výpočtu autorských odměn byl legitimní reakcí na změnu právní úpravy, která poškozovala autory děl. Žalobce přitom důsledně zohledňoval zájmy provozovatelů ubytovacích zařízení a snažil se nalézt kompromis, který by pro ně byl co nejméně zatěžující.

21. Úřad dále neprokázal podstatný vliv na obchod mezi členskými státy Evropské unie. Autorům děl z jiných členských států mohly ze souzeného jednání plynout (pokud vůbec) jen zanedbatelné autorské odměny (v řádu desítek korun ročně). Souzené jednání tedy nemělo na vnitřní trh významný dopad. Úřad tedy vůbec neprokázal použitelnost čl. 102 písm. a) SFEU. Nezákonně a libovolně jednal Úřad i při výpočtu pokuty. Účelově totiž 8 29 Af 8/2021 vyčkával na vydání nové interní metodiky, která mu umožnila uložit řádově vyšší pokutu. Podle žalobce trpělo správní řízení také závažnými procesními nedostatky, když zejména předseda Úřadu doplnil dokazování, aniž by o tom ve správním spise zanechal jakoukoli procesní stopu. Stejně tak žalobce namítal nezákonnost uložené pokuty. Vyjádření Úřadu 22. Žalovaný zaslal soudu správní spis a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Věcnou argumentaci žalobce označil za značně zjednodušující a zkreslující. Především nesouhlasil, že měl posuzované jednání žalobce hodnotit z hlediska excesivních cen. Detailní argumentace obsažená v obou rozhodnutích je podpořena unijní i tuzemskou judikaturou. Podle žalovaného žalobce také pomíjí, že ke sdělování díla veřejnosti dochází pouze v případě, kdy je na pokoji, který je vybaven televizním či rozhlasovým přijímačem, ubytován nějaký host. Na neobsazeném pokoji tedy nemůže dojít ke sdělování díla veřejnosti, ubytovací zařízení tedy neužívá autorské dílo. I přesto však žalobce tuto skutečnost při výpočtu autorské odměny nezohlednil a po svých smluvních partnerech (provozovatelích ubytovacích zařízeních) vyplacení odměny požadoval. Docházelo tedy k plnění, aniž by existovalo jakékoli protiplnění ze strany autorů, resp. žalobce jako subjektu, který práva autorů spravuje. Za nepřiměřenou obchodní podmínku proto žalovaný považoval požadavek platby autorské odměny i tehdy, kdy u provozovatele ubytovacího zařízení prokazatelně nemohlo dojít k užití díla. Úřad se nijak nevyjadřoval k tomu, jaká konkrétní výše autorské odměny by měla být žalobcem stanovena. Pouze konstatoval, že žalobce nemůže vůči svým obchodním partnerům účtovat cenu za služby, které nebyly poskytnuty. Protože žalovaný uvedenou praktiku neposuzoval z pohledu excesivních cen, logicky ani neprováděl za účelem posouzení přiměřenosti celkové výše autorských odměn testy požadované žalobcem, resp. test excesivních cen.

23. Co se týče materiální stránky přestupku, z judikatury správních soudů vyplývá důležitý fakt, a to, že pro účely závěru o materiálním narušení hospodářské soutěže si lze vystačit s dostatečně věrohodnými predikcemi o negativním vlivu na soutěž. Žalovaný nepřistupoval k dané praktice jako k cílové praktice (by object), u které není potřeba prokazovat protisoutěžní účinky. Ve vztahu k prokázání narušení hospodářské soutěže v podobě vynucování nepřiměřených obchodních podmínek proto žalovaný v souladu s tuzemskou i unijní judikaturou posoudil, zda daným jednáním došlo alespoň k potenciálnímu narušení hospodářské soutěže. Z napadených rozhodnutí je tak zcela seznatelné, že jednáním žalobce došlo k narušení hospodářské soutěže, a to konkrétně tím, že žalobce vykořisťoval své obchodní partnery (provozovatele ubytovacích zařízení) tím, že po nich vynucoval nepřiměřené obchodní podmínky, aniž by pro jeho jednání existovalo jakékoliv objektivní ospravedlnění, čímž uvedeným obchodním partnerům vznikla materiální újma. Navíc za situace, kdy obchodní partneři žalobce neměli prakticky jinou možnost než s těmito podmínkami souhlasit, neboť žalobce na dotčených relevantních trzích disponoval de facto monopolním postavením a provozovatelé ubytovacích zařízení tak nebyli objektivně schopni získat licenci k poskytování služeb od jiného subjektu. V prvostupňovém rozhodnutí provedl žalovaný i přibližný výpočet újmy, přičemž vycházel z podkladů poskytnutých žalobcem a z dat Českého statistického úřadu. Sice žalovaný neprokázal, zda mělo posuzované jednání žalobce dopad na spotřebitele (a také tak činit nemusel), ale naopak prokázal, že posuzované jednání mělo dopad na ostatní soutěžitele, kterými byli smluvní partneři žalobce – tedy provozovatelé ubytovacích zařízení. K tomu žalovaný dodal, že narušení hospodářské soutěže vyžadované jako materiální znak skutkové podstaty pro 9 29 Af 8/2021 porušení práva [zde tedy § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS, resp. čl. 102 písm. a) SFEU] má pouze ohrožovací charakter. Není proto nutné ze strany soutěžního úřadu prokázat skutečné dopady na základní parametry hospodářské soutěže, jakými je i spotřebitelský blahobyt.

24. Pokud jde o prokázání podstatného vlivu na obchod mezi členskými státy Evropské unie, žalovaný zdůrazňuje, že vycházel z Oznámení Komise k výkladu pojmu „vliv na obchod mezi členskými státy“ a judikatury SD EU. O existenci dominantního postavení žalobce na dotčených relevantních trzích na území České republiky není pochyb, a ani sám žalobce nenamítá opak. Z povahy dotčených relevantních trhů a rovněž z autorského zákona vyplývá, že žalobce jako kolektivní správce měl postavení faktického monopolu. Pokud se jedná o podmínku spočívající v posouzení, zda mělo dané jednání podstatný vliv na obchod mezi členskými státy, žalovaný připomíná, že takovýto dopad může být také potenciální, tj. postačí důvodný předpoklad, že k takovému dopadu by mohlo dojít. Není nutné zkoumat skutečnou míru zasažení. SD EU ve své judikatuře nepřímo uznal, že poplatky účtované organizací pro správu autorských práv, která se nachází v monopolním postavení, mohou mít vliv na přeshraniční obchod, takže se na tuto situaci uplatní článek 102 SFEU. Žalobce sám přiznává, že spravuje i díla zahraničních autorů, jeho jednání tedy nezasahuje pouze hospodářskou soutěž na území České republiky, ale i dalších členských států.

25. Jde-li o namítané procesní pochybení, postup Úřadu nemůže způsobovat nezákonnost napadeného rozhodnutí, natož nezákonnost obou napadených rozhodnutí, jak naznačuje žalobce. Nejednalo se o vypořádání stěžejní rozkladové námitky žalobce. Předseda žalovaného ke konkrétní námitce žalobce týkající se tvrzené velké ekonomické výhody oproti dalším ubytovacím zařízením v případě poskytování audio a audiovizuálních děl provedl namátkově několik vyhledání na platformě Booking.com. Toto ověření sloužilo v bodě 119 pouze jako podpůrný argument, nikoli jako důkaz (natož takové váhy, aby omezil právo žalobce jako účastníka řízení na obhajobu). Podstata poněkud vágně popsaného vyhledání směřovala k tomu, aby obdobné vyhledání na platformě Booking.com (či Expedia nebo Trivago, jak nabízí žalobce) mohl provést i žalobce, soud, či kdokoli jiný, a výsledek tohoto hledání kdykoli ověřit, aniž by toto ověření argumentace žalobce bylo závislé na okamžiku vyhledání. I pokud by snad soud dospěl k závěru, že se ze strany žalovaného jednalo o procesní pochybení, odkazuje žalovaný na ustálenou judikaturu, z níž plyne, že dílčí pochybení procesního charakteru musí dosáhnout určité intenzity, aby ohrozilo zákonnost napadeného rozhodnutí. V tomto případě se žalovaný domnívá, že by toto jeho případné procesní pochybení nemohlo vykazovat takovou intenzitu. Navíc závěry v nich uvedené zcela jistě obstojí i bez těchto jen dokreslujících argumentů. Stejně tak žalovaný podrobně argumentoval k zákonnosti uložené pokuty.

IV. Vyjádření účastníků řízení k rozsudku Soudního dvora

26. Po vynesení rozsudku Soudním dvorem se zdejší soud dotázal účastníků řízení na jejich aktuální stanoviska k věci ve světle tohoto rozsudku.

27. Žalobce uvedl, že daný rozsudek potvrdil dva klíčové důvody nezákonnosti napadených rozhodnutí: a) žalovaný použil nesprávný hodnotící test, když způsob stanovení ceny posuzoval jako nepřiměřenou obchodní podmínku, nikoli optikou nepřiměřených cen a b) žalovaný neprokázal narušení hospodářské soutěže v tom smyslu, že by posuzované jednání narušilo strukturu trhu a mělo nepřímý negativní dopad na spotřebitele. Žalobce zdůraznil, že Soudní dvůr považuje nezohlednění skutečné obsazenosti ubytovacích zařízení nanejvýš za indicii možného zneužití dominantního postavení. Soutěžní úřad měl dále ověřit, zda jsou 10 29 Af 8/2021 autorské odměny přiměřené hospodářské hodnotě licence k šíření děl a služby kolektivní správy jako takové, a to zejména srovnáním jejich výše s výší autorských odměn účtovaných v okolních státech na základě parity kupní síly. Považoval-li by soutěžní úřad takovou odměnu nepřiměřeně vysokou, musel by dále prokázat, že kolektivní správce mohl při vynaložení přiměřených nákladů použít metodu výpočtu zohledňující tuto obsazenost a že by tato metoda vedla k výraznému snížení výše autorských odměn. Takto však Úřad nepostupoval. Navíc ani nesměřoval k naplnění formálního znaku přestupku spočívajícího ve zneužití dominantního postavení formou účtování nepřiměřených cen. Stejně tak neprokázal materiální znak přestupku. Nevysvětlil totiž, že by nezohlednění určitého prvku cenotvorby bylo v konkurenčním boji (na trhu, kde by žádný soutěžitel neměl dominantní postavení) něčím nestandardním. Naopak platí, že v posuzovaném období obsazenost ubytovacích zařízení ve svých sazebnících autorských odměn (výslovně) nezohledňovalo více kolektivních správců, ať už v České republice nebo v zahraničí. Nešlo tedy o přístup, který by v rámci daného odvětví nebyl „běžný“. Žalovaný neprokázal ani to, že by souzené jednání citelně narušilo strukturu hospodářské soutěže mezi provozovateli ubytovacích zařízení, a to zejména v kontextu jejich celkových nákladů a výše autorských odměn.

28. Žalovaný připomenul, že § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS zakazuje podniku v dominantním postavení vynucování nepřiměřených podmínek, respektive vynucování plnění, které je v nápadném nepoměru vůči poskytovanému protiplnění. Jde o obecně formulované ustanovení, které se vztahuje na vynucování nepřiměřených obchodních podmínek, které mohou a nemusí souviset s cenou. Čl. 102 písm. a) SFEU pak hovoří o uplatňování nepřiměřených cen a jiných nerovných obchodních podmínek. Dopadá tedy stejně jako národní právní úprava na celé široké spektrum obchodních podmínek – cenového i necenového charakteru. Oba typy jednání jsou zahrnuty pod písm. a) čl. 102 SFEU, neboť mají společný základ. I cenová podmínka je obchodní podmínkou a musí splňovat požadavky proporcionality (přiměřenosti), stejně jako obchodní podmínky necenové. Rozsudek SDEU dává jasně najevo, že jednání, kterého se žalobce dopustil, může s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem představovat porušení čl. 102 písm. a) SFEU a tím i § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS.

29. Ač Úřad nepřiměřenost obchodní podmínky spočívající v nezohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení posoudil podle testu obecně užívaného pro necenové obchodní podmínky, tento postup se od posouzení přiměřenosti cenové podmínky významně nelišil. Z rozsudku SDEU dle žalovaného závazně vyplývá, že nezohledňování obsazenosti ubytovacích zařízení je relevantní okolností, která může nasvědčovat tomu, že takový kolektivní správce v dominantním postavení daný postup zneužívá k vynucování nepřiměřených cen. Velikost publika, kterému jsou díla zpřístupňována, dle SDEU může významně ovlivňovat hospodářskou hodnotu plnění, které je ze strany dominantního podniku poskytováno. Tomu musí být přizpůsobeny i sazby účtovaných odměn, respektive způsob jejich výpočtu. Nezohlednění obsazenosti kolektivním správcem nelze podle Soudního dvora (bod 33 rozsudku) v zásadě připustit. Národnímu soudu přísluší posoudit, zda žalobce mohl při stanovení poplatku zohlednit předpokládanou obsazenost hotelových zařízení, aniž by to vedlo k nepřiměřenému navýšení nákladů. Tímto způsobem žalobce postupoval mimo rozhodné období. Prokazatelně tedy existoval pro žalobce ekonomicky udržitelný způsob zohlednění toho, do jaké míry může skutečně ke zpřístupňování díla ubytovaným docházet. 11 29 Af 8/2021 30. Soudní dvůr ponechal výběr a užití metodiky k určení nadměrných cenových podmínek na vnitrostátních soutěžních orgánech. Úřad provedl srovnání stanovení výše autorské odměny v čase, přičemž však neposuzoval (nadměrnou) nepřiměřenost ve vztahu k výši autorských odměn jako takové, ale ve vztahu k množství autorských děl, které mohlo být zpřístupněno, a to vzhledem k obsazenosti ubytovacích zařízení, která v posuzovaném období v průměru nepřesahovala 50 %. Žalovaný dodal, že rozsudek SDEU konstatuje, že není nutné prokazovat přímý dopad na spotřebitele, může jít o dopady nepřímé v důsledku narušení struktury účinné hospodářské soutěže. Jednání žalobce bylo zaměřeno na jeho obchodní partnery v podobě provozovatelů ubytovacích zařízení, jejichž prostředky byly jednáním žalobce odčerpávány. Provozovatelům ubytovacích zařízení rovněž neplynul žádný zisk z neobsazených pokojů, avšak museli žalobci odvádět platby, které tím pádem zmenšovaly jejich zisk z obsazených pokojů, a to tím markantněji, čím nižší celková obsazenost ubytovacích kapacit byla. Tím došlo k narušení struktury účinné hospodářské soutěže, a tedy k nepřímým dopadům na spotřebitele. Konečně rozsudek Soudního dvora závazně dospěl k závěru, že pro konstatování podstatného vlivu jednání kolektivního správce na obchod mezi členskými státy postačuje prokázat, že spravuje také práva subjektů z jiných členských států. To je v případě žalobce prokázáno, neboť zastupoval každý rok přibližně 100 000 zahraničních autorů.

31. Žalovaný shrnul, že podle rozsudku SD EU není třeba prokazovat přímé účinky na spotřebitelský blahobyt a že jednání žalobce jako správce autorských práv subjektů z jiných členských států má vliv na obchod mezi členskými státy. Žalovaný nemá pochybnosti, že jednání žalobce bylo v rozporu s předpisy na ochranu hospodářské soutěže, jak vnitrostátními, tak unijními, a vedlo k narušení hospodářské soutěže. Je právě úkolem žalovaného ve veřejném zájmu tato jednání odhalit a potrestat. Protisoutěžní jednání se nesmí vyplácet a nesmí zůstat nepotrestáno. Setrvává proto na svém návrhu, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V. Ústní jednání dne 13. 5. 2026 32. Ve věci proběhlo dne 13. 5. 2026 na žádost žalobce ústní jednání podle § 49 s. ř. s. Žalobce setrval na své žalobní argumentaci a vyzvedl dopad rozsudku Soudního dvora na projednávanou věc i na obecnou praxi Úřadu. Žalovaný odkázal na svá rozhodnutí a rovněž poukázal na pasáže rozsudku Soudního dvora, které odpovídají jím zastávanému výkladu.

33. Protože mezi stranami zůstávaly sporné primárně otázky právního hodnocení, nepožadoval žádný z účastníků provádění důkazů. Ani soud neshledal nezbytnost provádět důkazy.

VI. Hodnocení věci soudem

34. Krajský soud na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Právní úprava 35. Smlouva o fungování Evropské unie stanoví: Článek 102 S vnitřním trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení na vnitřním trhu nebo jeho podstatné části. 12 29 Af 8/2021 Takové zneužívání může zejména spočívat: a) v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek; 36. Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), stanoví: § 11 (1) Zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů je zakázáno. Zneužitím dominantního postavení je zejména (2) přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném nepoměru k poskytovanému protiplnění. Právní posouzení 37. Soud předesílá nezbytnost eurokonformního výkladu § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS, z čehož vyšel už ve svém usnesení, jímž položil předběžnou otázku SD EU.

38. Hlavní argumentační linií žalobce byl nesouhlas s právní kvalifikací Úřadu, který označil posuzované jednání jako zneužití dominantního postavení ve formě aplikace nepřiměřených obchodních podmínek. Tento výchozí předpoklad pak Úřad promítl i do testu, jímž poměřoval jednání žalobce. Žalobce naopak od počátku tvrdil, že Úřad měl vytýkané jednání hodnotit testem zneužití dominantního postavení ve formě vynucování nepřiměřených cen.

39. Soudní dvůr ve svém rozsudku jednoznačně vyslovil, že nezohlednění obsazenosti ubytovacích zařízení při výpočtu poplatků, které jim účtuje organizace kolektivní správy autorských práv, může přispět ke konstatování zneužití dominantního postavení spočívajícího v uplatňování nepřiměřených cen. Protože zdejší soud položil druhou předběžnou otázku vylučujícím způsobem, tedy zda má být daná praktika hodnocena jako uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, nebo jako uplatňování excesivních cen, je nutno vyložit odpověď Soudního dvora (k první a druhé otázce) tak, že sledovanou praktiku nelze hodnotit optikou nepřiměřených obchodních podmínek. O tom ostatně vypovídá i odůvodnění rozsudku Soudního dvora (body 28-29). Soudní dvůr se tedy přiklonil k právnímu náhledu žalobce co do formy zneužití dominantního postavení v podobě uplatňování nepřiměřených cen.

40. Úřad nicméně ve výroku I. prvostupňového rozhodnutí konstatoval: „…zneužil své dominantní postavení vynucováním nepřiměřené obchodní podmínky“. V napadeném rozhodnutí poté předseda Úřadu odmítl rozkladovou námitku žalobce ohledně kvalifikace skutku na stranách 67 an. Uzavřel v bodě 300: „Vzhledem k výše uvedenému, považuji celou tuto námitku za irelevantní, neboť skutková podstata deliktu spočívala v nepřiměřených obchodních podmínkách, nikoli nepřiměřených cenách a ve správním řízení tak Úřad ani neposuzoval zneužívající praktiku aplikace excesivních cen.“ 41. Podle rozsudku Soudního dvora však zdejším soudem předestřené jednání, jehož popis žalovaný nezpochybnil, bylo nutno vnímat optikou vynucování nepřiměřených cen. Správní orgán tedy uznal žalobce vinným ze skutkové podstaty přestupku, jehož formální stránku nemohl žalobce podle Soudního dvora svým jednáním naplnit. Obě rozhodnutí 13 29 Af 8/2021 žalovaného jsou postavena na dovozování odpovědnosti žalobce za vynucování nepřiměřených obchodních podmínek.

42. Soudní dvůr nijak nepředjímal, zda je či není žalobce za nějaký přestupek odpovědný, ani tak z povahy řízení o předběžné otázce učinit nemohl. Popřel však za předestřených skutkových okolností možnost označit žalobcovo jednání za zneužití dominantního postavení ve formě vynucování nepřiměřené obchodní podmínky jako takové. Protože však Úřad opřel o takto formulovaný právní závěr svá rozhodnutí, už tato skutečnost způsobuje jejich nezákonnost. Skutková zjištění Úřadu tak neodpovídala právní kvalifikaci, kterou dovodil Soudní dvůr, a tedy náležité skutkové podstatě přestupku.

43. Ve svém vyjádření k rozsudku Soudního dvora poznamenal Úřad, že § 11 odst. 1 písm. a) ZOHS představuje obecně formulované ustanovení, které se vztahuje na vynucování nepřiměřených obchodních podmínek, jež mohou a nemusí souviset s cenou. Čl. 102 písm. a) SFEU pak hovoří o uplatňování nepřiměřených cen a jiných nerovných obchodních podmínek. Dopadá tedy stejně jako národní právní úprava na široké spektrum obchodních podmínek – cenového i necenového charakteru. Oba typy jednání jsou zahrnuty pod písm. a) čl. 102 SFEU, neboť mají společný základ. I cenová podmínka je obchodní podmínkou a musí splňovat požadavky proporcionality (přiměřenosti), stejně jako obchodní podmínky necenové.

44. Podle zdejšího soudu ani žalobce nezpochybňuje, že oba typy jednání zapovězeného čl. 102 odstavec druhý písmeno a) SFEU mají společný základ. Na poli správního trestání je však klíčová aplikace odpovídající skutkové podstaty na skutková zjištění správního orgánu. Úřad přitom explicitně a opakovaně v odůvodnění obou rozhodnutí odmítl kvalifikovat jednání žalobce jako vynucování nepřiměřených cen. Soud k tomu zdůrazňuje, že ve správním trestání platí základní zásada jednoty výroku a odůvodnění.

45. Zmíněná nesprávná právní kvalifikace se poté promítla i do dalšího odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Předseda Úřadu uvedl, že skutková podstata deliktu spočívala v nepřiměřených obchodních podmínkách. Proto ve správním řízení Úřad ani neprováděl test excesivních cen, resp. srovnání s ostatními zahraničními kolektivními správci (bod 300 napadeného rozhodnutí, resp. bod 199-202 prvostupňového rozhodnutí).

46. Nicméně zdejší soud připomíná, že z první odpovědi rozsudku Soudního dvora vyplývá, že nezohlednění obsazenosti ubytovacích zařízení může pouze přispět ke konstatování zneužití dominantního postavení. Tuto indicii (bod 37 rozsudku Soudního dvora) mohou potvrdit nebo vyvrátit jakékoli jiné skutečnosti relevantní pro posouzení přiměřenosti výše poplatků. Soudní dvůr v této souvislosti mluví dokonce o povinnosti zohlednit jiné relevantní skutečnosti. Tato povinnost nemůže být na jednu stranu bezbřehá. Na druhou stranu se žalovaný nemůže vyhnout např. srovnání s poplatky uplatňovanými v ostatních členských státech, mluví-li o ní přiléhavá judikatura a nastolí-li ji žalobce.

47. Jak bylo řečeno výše, předseda Úřadu vysvětlil, že tento test excesivních cen, resp. srovnání se zahraničními kolektivními správci, Úřad neprováděl. Přesto v prvostupňovém rozhodnutí přistoupil k porovnání souhrnné platby za tento typ užití práv na Slovensku, v Portugalsku, Belgii, Chorvatsku, Maďarsku, Německu a Rakousku (bod 55 an.). Dospěl přitom k závěru (bod 59): „stanovený limit celkových autorských odměn za užití autorských práv prostřednictvím televizního přístroje dle autorského zákona se pohyboval v intervalu souhrnných sazeb aplikovaných v porovnávaných zemích…“ V bodě 198 prvostupňového rozhodnutí Úřad připustil, že nerozporuje, že celková výše autorských odměn aplikovaná v 14 29 Af 8/2021 České republice nebyla v kontextu porovnávaných zemí nepřiměřeně vysoká. K jeho závěru o zneužití dominantního postavení žalobcem však postačovalo, že v důsledku cenových podmínek, které nezohledňovaly obsazenost ubytovacích zařízení, došlo k vynucování peněžního plnění, aniž by existovalo jakékoliv protiplnění ve formě užití autorských práv. Test excesivních cen dovozený Soudním dvorem je však detailnější a vyžaduje zohlednění širšího okruhu relevantních skutečností. Této povinnosti však Úřad nedostál, ač žalobce dokládal další faktory, k nimž bylo nutno přihlédnout.

48. Soud na tomto místě nemůže nahrazovat správní orgán a předjímat, k jakým závěrům by tyto komplexnější, a pro Úřad nepochybně podstatně náročnější, úvahy vedly. Úřad se totiž vědomě vydal jinou argumentační cestou, z níž nelze činit závěry pro odlišnou právní kvalifikaci, kterou měl podle Soudního dvora správně zvolit.

49. I výše uvedené postačuje ke konstatování, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Předčasné by v této fázi bylo, i kdyby se zdejší soud vyjadřoval k hodnocení materiální stránky přestupku, jíž se věnoval rozsudek Soudního dvora v odpovědi na třetí a čtvrtou položenou předběžnou otázku. Účastníci totiž dostali od Soudního dvora dostatečně jasná vodítka, jak k hodnocení materiální stránky daného přestupku přistupovat. Ta nemusí zdejší soud rekapitulovat. Navíc Soudní dvůr vnesl do odůvodnění svého rozhodnutí odkazy na svou novou judikaturu (bod 43), již nemohl ani jeden z účastníků řízení v době rozhodování o přestupku zohlednit. Stejně tak by bylo nadbytečné, kdyby zdejší soud nyní hodnotil výši pokuty a tvrzené procesní nedostatky. Ve světle rozsudku Soudního dvora bude Úřad muset nově přistoupit k hodnocení odpovědnosti žalobce za vytýkané jednání.

50. Soud proto shrnuje, že závěr Úřadu, že žalobce zneužil své dominantní postavení vynucováním nepřiměřené obchodní podmínky, čímž spáchal správní delikt dle § 22a odst. 1 písm. c) ZOHS a rovněž porušil zákaz stanovený v čl. 102 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie, je nezákonný. Úřad totiž podřadil skutek pod jinou právní kvalifikaci, než jakou dovodil Soudní dvůr. Skutkovým zjištěním tedy neodpovídá skutková podstata přestupku, za nějž shledal Úřad odpovědným žalobce. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil jako nezákonné (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Jelikož žalobce navrhl zrušení obou rozhodnutí správního orgánu, a protože soud spatřuje primární pochybení již v rámci prvostupňového rozhodnutí, zrušil i to. Soud přitom zrušil napadená rozhodnutí jako celek, neboť se vady výroku I. rozhodnutí následně promítly i do zbylých výroků. Věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

VII. Náklady řízení

51. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci plně úspěšný, soud mu proto přiznal právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému.

52. Žalobce předložil soudu vyčíslení nákladů ve výši 148 383 Kč vč. DPH. Zahrnovaly: a) úkony právní služby - 12 úkonů uskutečněných v období do 31. 12. 2024, tedy vypočtených podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění novely č. 176/2020 Sb. (dále „Původní AT“), 15 29 Af 8/2021 - 7 úkonů uskutečněných v období od 1. 1. 2025, tedy vypočtených podle advokátního tarifu ve znění novely č. 258/2024 Sb. (dále „Nový AT“), b) náhradu hotových výdajů počítaných (podle Původního i Nového AT) vynaložených na - letenky z Vídně do Lucemburku a zpět ve výši 15 458 Kč, - dopravu z místa bydliště právního zástupce do Vídně a zpět ve výši 7 800 Kč bez DPH, - tomu odpovídající paušální částky podle § 13 odst. 4 Původního a Nového AT, c) náhradu za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) AT ve výši 3 000 Kč, d) soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, e) DPH ve výši 21 195 Kč.

53. Žalovaný výši udávané náhrady nákladů zpochybnil. Poukázal na judikaturu správních soudů k posuzování účelnosti vynaložení daných nákladů a k navyšování odměny z důvodu mimořádné obtížnosti úkonů dle § 12 AT. Východiska formulovaná touto judikaturou podle něj nenaplnily tři úkony právní služby vyžadující mimosmluvní odměnu advokáta v trojnásobné výši a pět podání k řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem. Žalovaný rovněž označil za velmi nestandardní cestovní náklady vynaložené na dopravu do Vídně a zpět ve výši 7 800 Kč bez DPH. K tomu žalovaný uvedl, že jeho zástupci využili k dopravě do Vídně na identický let autobusovou dopravu s cenou jedné jízdenky ve výši 429 Kč. I kdyby měli zástupci žalobce využít osobní automobil, náklady by činily modelově 2 376 Kč.

54. Soud nepovažuje za sporné náklady vyčíslené žalobcem, které nezpochybnil ani žalovaný. Vyjádří se tedy pouze k okruhu nákladů zpochybňovaných žalovaným. Co se týče mimosmluvní odměny advokáta v trojnásobné výši, tu uplatňoval žalobce v případě tří úkonů (žaloba a písemné vyjádření v řízení před Soudním dvorem dle Původního AT, účast na ústním jednání před krajským soudem dle Nového AT). Navýšení odůvodnil mimořádnou časovou náročností sepisu žaloby, a to s ohledem na charakter věci, týkající se velmi komplikované a specifické problematiky práva na ochranu hospodářské soutěže a nutnost zapojení expertů na soutěžní právo, autorské právo, správní právo a ústavní právo; resp. mimořádnou náročností účasti na ústním jednání před Soudním dvorem s ohledem na odbornost, specifickou povahu řízení, nutnost důkladné přípravy zahrnující oblasti soutěžního práva, autorského práva, unijního práva a potřebu reagovat na otázky a argumenty vznesené v průběhu jednání. Zdejší soud k tomu připomíná, že již jednou přiznal témuž žalobci zvýšení mimosmluvní odměny za podání žaloby v rozsudku č. j. 29 Af 8/2021- 330. Ač byl tento rozsudek zrušen Nejvyšším správním soudem, žalovaný (stěžovatel) tehdy podle znění zrušujícího rozsudku toto navýšení nezpochybňoval a nevyjádřil se k němu ani Nejvyšší správní soud. Zdejší soud je přesvědčen, že důvodnost navýšení odměny za podání žaloby trvá. Žalovaný v této souvislosti odkázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020, č. j. 30 Af 28/2018-373, který v soutěžní věci s unijním rozměrem mimořádné zvýšení přiznal pouze za podání žaloby, a to jen v dvojnásobném navýšení. Soud k tomu však dodává, že v této věci neshledal krajský soud důvod k položení předběžné otázky SD EU a evropské právo v ní nakonec aplikováno nebylo (bod 80 citovaného rozsudku). Tím se odkazovaná věc liší od nyní projednávané kauzy. 16 29 Af 8/2021 55. Pokud jde o písemné vyjádření v řízení před Soudním dvorem a účast na jednání před Soudním dvorem v řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, soud uznává důvody pro mimořádné trojnásobné zvýšení mimosmluvní odměny. Splňují podmínku mimořádné obtížnosti. Byť lze uznat argument žalovaného, že právní zástupce žalobce se specializuje na oblast soutěžního práva a jednání probíhalo v českém jazyce, přesto je řízení před Soudním dvorem značně ojedinělý typ soudního procesu, s nímž má osobní zkušenost málokterý český advokát. O obtížnosti řešených otázek vypovídá i usnesení zdejšího soudu č. j. 29 Af 8/2021-388, které podrobně popsalo nejednoznačnost a hlavně nevyjasněnost stávající judikatury Soudního dvora k řadě projednávaných právních otázek. Ke složitosti posuzované věci (ve správním řízení) přihlédl nakonec i žalovaný, když rozhodl o navýšení paušální částky náhrady nákladů správního řízení. Pokud by neměl soud přiznat mimořádné zvýšení odměny za vyjádření a účast na řízení před Soudním dvorem ve věci přestupku za zneužití dominantního postavení s uloženou pokutou přesahující 10 milionů Kč, pak by se pro toto zvýšení z důvodu obtížnosti stěží kvalifikoval nějaký jiný úkon právní služby v oboru správního práva.

56. Žalovaný dále namítal, že podmínku účelnosti uplatňování nebo bránění práva nesplnily následující úkony: doplňující vyjádření k žalobě ze dne 15. 2. 2022, vyjádření k duplice žalovaného ze dne 20. 5. 2022, vyjádření ke kasační stížnosti žalovaného ze dne 18. 9. 2023, duplika ke kasační stížnosti žalovaného ze dne 2. 11. 2023 a sdělení stanoviska žalobce k věci samé ze dne 30. 1. 2026. Soud podrobně prošel všechna tato podání a dospěl k závěru, že podmínku účelnosti uplatňování nebo bránění práva splnily. Žalobce v nich buď nosným způsobem reagoval na argumenty žalovaného nebo vnesl argumenty novou rozhodovací činností relevantních orgánů (generální advokát SD EU či Protimonopolný úrad Slovenskej republiky). Případně žalobce reagoval na dotaz zdejšího soudu ohledně aplikace rozsudku Soudního dvora na projednávanou věc. Co se týče dvou podání žalobce před Nejvyšším správním soudem, žalovaný jejich význam zpochybnil tím, že toto řízení žalobce prohrál (výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 210/2023–52). Zdejší soud sice nedisponuje kasačním spisem, nicméně z textu rozsudku je zřejmé, že Nejvyšší správní soud argumenty z obou těchto podání ve svém rozsudku rozepsal, nepovažoval je tedy za nic nového nepřinášející. Navíc je pro výpočet náhrady nákladů řízení podstatný celkový výsledek řízení. Dílčí či dočasný neúspěch strany nemůže být důvodem pro označení jejích argumentů za neúčelně vynaložené, když této straně nakonec daly soudy za pravdu.

57. V souvislosti s účastí na jednání dále náleží náhrada cestovních výdajů. Za účast na jednání je za okolností projednávané věci nutno považovat i cestovní výdaje vynaložené na účast na jednání před Soudním dvorem, jehož se žalobce účastnil jako strana řízení. Žalovaný zpochybňoval výši uplatněnou žalobcem za cestu automobilem na letiště do Vídně a zpět ve výši 7 800 Kč bez DPH jako přemrštěnou. Soudu předložil vlastní jízdenku autobusovou dopravou v trase Brno – letiště Vídeň v celkové ceně 429 Kč. Modelově pak vypočítal náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu a základní náhradu za jízdu automobilem ve výši 2 376 Kč. Žalobce předložil soudu fakturu svého smluvního přepravce ze dne 31. 3. 2025, uvádějící cestu 12. 3. 2025 z Brna na letiště Vídeň v hodnotě 3 900 Kč a zpáteční cestu následující den ve stejné hodnotě. Bez bližšího vysvětlení účelnosti vynaložení takto zjevně vysokých nákladů (např. zdravotní či jiné mimořádné důvody; parkovné) na délku trasy 150 km (zjištěnou ze serveru mapy.cz) bude soud vycházet z výpočtů na základě § 13 odst. 5 AT ve spojení se zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Za každý 1 km jízdy se podle § 157 odst. 3 zákoníku práce přiznává základní náhrada a náhrada výdajů za spotřebovanou pohonnou hmotu. Sazba základní náhrady za 1 km jízdy činí u osobních silničních 17 29 Af 8/2021 motorových vozidel podle § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce 5,80 Kč. Soud proto zvolil tuto hodnotu a dospěl k částce 1 740 Kč (300 x 5,80 Kč; zaokrouhleno na celé koruny nahoru podle § 183 odst. 5 zákoníku práce). Pokud jde o výdaje na pohonné hmoty, žalobce nepředložil technický průkaz, proto soud kalkuluje s kombinovanou průměrnou spotřebou 7 l/100 km. Advokát neprokázal cenu nakoupených pohonných hmot žádným dokladem, proto soud tuto cenu určil dle § 158 odst. 3 zákoníku práce odkazem na § 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb., dle něhož činí 35,80 Kč/1 l. Jako náhrada za pohonné hmoty tak přísluší částka 752 Kč (7/ 100 x 300 x 35,80 Kč). Celkem se tedy jedná o částku 2 492 Kč bez DPH. Od žalobcem uplatňované náhrady je tedy nutno odečíst rozdíl mezi částkou 7 800 Kč a 2 492 Kč. Celková náhrada nákladů tedy činí 143 075 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 20. května 2026 Zuzana Bystřická v.r. předsedkyně senátu