30 A 120/2016

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobců: a) J. D., b) M. D., proti žalovanému: Městský úřad v Třešti, odbor stavební úřad, se sídlem Revoluční 20/1, Třešť, o žalobě proti sdělení žalovaného k ohlášení stavebních úprav ze dne 24. 4. 1997, č. j. 1811/97, rozhodnutí žalovaného o dodatečném povolení stavby ze dne 25. 6. 1997, č. j. 1337/97-21/97 a souhlasu žalovaného ze dne 29. 4. 1999, č. j. 1997/99-Du, takto:

Výrok

I. Žaloba s e o d m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou domáhají zrušení v záhlaví uvedených správních aktů, jež označili jako rozhodnutí. Jedná se o správní akty v podobě sdělení ze dne 24. 4. 1997, č. j. 1811/97, resp. souhlasu ze dne 29. 4. 1999, č. j. 1997/99-Du, obojí vydané podle § 57 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon z roku 1976“) a rozhodnutí o dodatečném povolení stavby ze dne 25. 6. 1997, č. j. 1337/97-21/97, vydané podle § 88 téhož zákona. Mimo v žalobním petitu vymezených aktů se pak v žalobě hovoří i o rozhodnutí ze dne 9. 7. 1974, č. j. 1558/74-Še, jež je uvedeno i přímo v úvodu žaloby. Žalobci namítali, že byla porušena jejich práva účastníka územního řízení vyjadřovat se k vlastnictví pozemku, na kterém měly být stavební záměry uskutečněny a práva účastníka stavebního řízení vyjadřovat se k projektové dokumentaci, záměru a účelu stavby a k souladu s územním plánem města Třeště. Žalobcům tak bylo ve všech případech zabráněno zákonným způsobem uplatňovat odůvodněné a oprávněné námitky. Závěrem proto navrhli, aby byly zrušeny v záhlaví vymezené správní akty žalovaného. Vzhledem k tomu, že tyto akty žalobci k žalobě nedoložili, krajský soud je vyzval, aby tak učinili a aby současně sdělili, kdy jim byly doručeny či jinak oznámeny. Žalobci tak učinili a s výjimkou rozhodnutí z roku 1974 tyto doložili. Současně uvedli, že den doručení se jim ani u jednoho z nich nedochoval. Pokud jde o nedoložené rozhodnutí z roku 1974, tímto se již krajský soud blíže nezabýval. Toto rozhodnutí sice bylo uvedeno ve vymezení žaloby, v žalobním petitu však jeho zrušení žalobci nepožadovali. I z obsahu žaloby je zřejmé, že požadovali soudní přezkum pouze v záhlaví uvedených správních aktů, nikoli rozhodnutí z roku 1974. Toto rozhodnutí tak bylo zjevně uvedeno k doplnění kontextu celé věci, když na něj navazuje napadený souhlas žalovaného z roku 1999 k provedení stavebních úprav původní stavby kůlny-dřevníku, jež byla podle žaloby kolaudována právě uvedeným rozhodnutím z roku 1974. Žalobci zjevně zpochybňovali změnu (úpravy) původní stavby a nikoli původní stavbu jako takovou [písm. c) a e) žaloby]. K obsahu předložených správních aktů lze říct následující: i) sdělením k ohlášení stavebních úprav ze dne 24. 4. 1997, č. j. 1811/97, žalovaný sděloval žadateli panu O. K., že nemá námitek proti provedení stavebních úprav spočívajících v zapuštění laminátové nádrže 1.20 m x 1.20 m a ve zpevnění plochy před drobnou stavbou vybetonováním, a to dle situace v ul. U V., k.ú. Třešť na pozemku parc. č. 2132; ii) rozhodnutím o dodatečném povolení stavby ze dne 25. 6. 1997, č. j. 1337/97-21/97, žalovaný rozhodl podle § 88 odst. 1 písm. b) stavební zákon z roku 1976 o dodatečném povolení stavby – dřevěného rozebíratelného hrazení výběhu drůbeže stavebníkům O. K. a spol. V rámci tohoto rozhodnutí současně žalovaný rozhodl i o námitkách žalobce a), kterým nepřesvědčil. Namítané vlastnictví celé délky plotu manželi R. [rodiči žalobkyně b)] mezi sousedními pozemky stavebníků (O. K. a spol.) a pozemků žalobců se neprokázalo, ostatní námitky pak směřovaly k řešení občanskoprávní otázky, která nebyla předmětem řízení; iii) souhlasem ze dne 29. 4. 1999, č. j. 1997/99-Du žalovaný souhlasil s provedením stavebních úprav vedlejší stavby u rodinného domu čp. x v T. na pozemku parc. č. 2132 spočívajících v opravě střechy a zřízení přístřešku do 16 m2 bez stavebního povolení. V případě sdělení, resp. souhlasu ad i) a iii) musel krajský soud v prvé řadě posoudit, jakou povahu tyto akty mají, a zda vůbec lze proti nim brojit žalobou proti rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). O tom, že žalobce podal tento typ žaloby, soud neměl žádných pochyb. Přestože byla žaloba původně označena jako žaloba proti nesprávnému úřednímu postupu, byla výslovně podána ve věci čtyř rozhodnutí. Žalobní petit pak směřoval ke zrušení v záhlaví uvedených „rozhodnutí“, jejichž soudní přezkum také žalobci v žalobě po soudu požadovali. Samotné označení žaloby přitom musí ustoupit jejímu skutečnému obsahu (srov. § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 64 s. ř. s.). Krajský soud ostatně předmětnou žalobu označil jako žalobu proti rozhodnutí již ve výzvě k doplnění žaloby a žalobci proti tomuto označení nic nenamítali, naopak jej převzali. O povaze souhlasů podle stavebního zákona, avšak podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (nového stavebního zákona), rozhodoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Ten usnesením ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76 rozhodl, že „souhlasy vydávané dle stavebního zákona, zejména dle § 96, § 106, § 122, § 127, které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle IV. části zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; soudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle § 82 a násl. tohoto zákona.“ V rozsudku ze dne 12. 10. 2012, č. j. 5 As 65/2010 – 121, pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že lze „..tyto závěry mutatis mutandis vztáhnout i na obdobný institut souhlasu s provedením drobné stavby, stavebních úprav či udržovacích prací vydaného podle § 57 starého stavebního zákona, a to případně i v době účinnosti starého správního řádu, jak tomu bylo v nyní posuzované věci; (…) Lze tedy konstatovat, že ani souhlas stavebního úřadu s provedením ohlášené stavby, stavebních úprav či udržovacích prací podle § 57 starého stavebního zákona, ať již výslovný nebo konkludentní, nebyl vydáván ve správním řízení a nebylo tedy možné proti němu ani brojit odvoláním. Souhlas stavebního úřadu, resp. sdělení, že proti provedení stavby, stavebních úprav či udržovacích prací nemá stavební úřad námitek, byl v souladu s § 57 odst. 2 starého stavebního zákona doručován pouze stavebníkovi. Tento souhlas mohly osoby, jež se jím cítily být dotčeny na svých právech, napadnout v příslušných lhůtách, jež nejsou vázány na doručení napadeného aktu (§ 84 odst. 1 s. ř. s.), žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 a násl. s. ř. s.“ Z tohoto rozsudku je zřejmé, že správní akty ad i) a iii), jež byly vydány právě podle § 57 stavebního zákona z roku 1976, nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 s. ř. s., proto není možné proti nim brojit žalobou proti rozhodnutí. Tyto akty jsou naopak ze soudního přezkumu ve smyslu § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeny. Ve vztahu k napadenému sdělení a souhlasu proto krajský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. jako nepřípustnou. Jak vyplývá z citovaného usnesení rozšířeného senátu, v takových případech je možné se bránit zásahovou žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. Žalobci by se tak nyní mohli teoreticky bránit právě takovouto žalobou, nicméně soud pro úplnost dodává, že s ohledem na datum vydání předmětného sdělení a souhlasu (roky 1997 a 1999) je zřejmé, že již beznadějně promeškali objektivní lhůtu k podání žaloby podle § 84 odst. 1 s. ř. s. v délce dvou let. Pokud jde o poslední z napadaných aktů, tj. rozhodnutí o dodatečném povolení stavby [ad ii)], toto rozhodnutí jistě je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., žaloba však byla podána opožděně. Otázka včasnosti žaloby logicky vyvstala již v návaznosti na to, že rozhodnutí bylo vydáno v roce 1997, tedy před téměř 20 lety. Proto také soud žalobce vyzýval, aby sdělili, kdy jim toto rozhodnutí bylo doručeno. Žalobci sice nebyli schopni sdělit přesné datum doručení těchto rozhodnutí (ten se jim nezachoval), potvrdili však, že jim toto rozhodnutí bylo doručeno, a to poštou. Součástí jimi předložené kopie tohoto rozhodnutí přitom byly i poštovní obálky se jmény obou žalobců, na kterých se objevují razítka s datem 26. 6. 1997; v jednom případě špatně čitelné (neúplné), ale ve spojení s druhým razítkem rozpoznatelné. Žalovaný tak předmětné rozhodnutí ze dne 25. 6. 1997 bezpochyby doručoval již následující den a lze tak důvodně předpokládat, že někdy v této době rovněž bylo žalobcům doručeno. Tomu, že napadené rozhodnutí o dodatečném povolení stavby bylo žalobcům doručeno v dávné minulosti, ostatně svědčí i jejich sdělení, že přesný den doručení se jim nedochoval. Ve vztahu k rozhodnutí o dodatečném povolení stavby proto soud žalobu jako opožděnou odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Soud neprojednával věc samu, a proto mohl rozhodnout bez jednání (§ 49 odst. 1, věta prvá, s. ř. s. a contrario). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 3. 11. 2016 Mgr. Milan Procházka předseda senátu