30 A 148/2016

Rubrum

č. j. 30A 148/2016 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Ing. Venduly Sochorové ve věci žalobce: Mgr. M. B. zastoupen advokátem Mgr. Danielem Chmelou sídlem Kounicova 13/271, Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2016, č. j. JMK 107723/2016, sp. zn. S- JMK 89449/2016/ODOS/Př takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví tohoto rozsudku označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto předchozí prvostupňové správní rozhodnutí Magistrátu města Brna, Odboru dopravněsprávních činností ze dne 13. 5. 2016, č. j. ODSČ-32860/16/18. Tímto rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč za správní delikt dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na 2 30A 148/2016 pozemních komunikacích, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se měl žalobce jako provozovatel motorového vozidla reg. zn. x dopustit tím, že v rozporu s ust. § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Porušení pravidel silničního provozu citovaným vozidlem bylo zjištěno Městskou policií Brno na pozemní komunikaci tř. Kpt. Jaroše 30 v Brně dne 1. 9. 2014 v 8:35 hod, přičemž šlo o neoprávněné zastavení nebo stání, tedy porušení povinnosti podle § 53 odst. 2 zákona o silničním provozu, mající znaky přestupku dle ust. § 125c písm. k) zákona o silničním provozu. Současně byla prvostupňovým rozhodnutím žalobci uložena povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že deliktu, jenž je mu kladen za vinu, se měl dopustit dne 1. 9. 2014. Podle ust. § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu, ve znění účinném ke dni spáchání deliktu na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro povinnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125d. Ust. § 125d ve znění účinném v rozhodném období definovalo určité správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob, těchto se však žalobce v předmětné věci nedopustil. Teprve s účinností od 7. 11. 2014 byl § 125e odst. 5 citovaného zákona novelizován, přičemž na základě této novely s účinností od uvedeného data platí, že na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby a obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f. Právě toto ustanovení definuje správní delikt, který je v dané věci žalobci kladen za vinu. Z uvedeného žalobce dovozuje, že u správního deliktu, vůči němuž bylo zahájeno správní řízení v projednávané věci, nebyla zákonem o silničním provozu (ani jiným zákonem) prekluzivní lhůta pro zánik odpovědnosti za tento delikt v době jeho spáchání žalobcem stanovena. Za situace, kdy zákonodárce v rozhodném období výslovně zakotvil možnost využití § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu pouze na správní delikty podle § 125d téhož zákona spáchané osobami právnickými či osobami fyzickými, ovšem pouze při jejich podnikání nebo v přímé souvislosti s ním, je nutné stanovit lhůtu pro zánik odpovědnosti u správních deliktů spáchaných podle § 125f citovaného zákona fyzickými osobami za použití analogie zákona. Judikatura přitom dovodila, že nejpřiléhavější se jeví postupovat v analogii se zákonem o přestupcích. Správní delikt žalobce jako provozovatele vozidla nelze projednat, neboť uplynula ode dne spáchání v projednávaném deliktu doba delší jednoho roku. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 30 A 80/2015. Analogické použití § 20 odst. 1 zákona o přestupcích lze odůvodnit rovněž odkazem na zásadu platnou v oblasti správního trestání „in dubio mitius“ (viz závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55). Žalobou napadené rozhodnutí však uvedené závěry nerespektuje.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

3. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za správné, přičemž jak prvostupňový správní orgán, tak žalovaný, postupovali zcela 3 30A 148/2016 v souladu s platnou právní úpravou. Žalovaný se s námitkou žalobce vypořádal již v odůvodnění žalobou napadeného odvolacího rozhodnutí. Zákon o silničním provozu neupravoval zánik odpovědnosti za tento správní delikt, k tomu došlo až přijetím zákona č. 230/2014 Sb., s účinností od 7. 11. 2014, kdy bylo mj. novelizováno ust. § 125 odst. 5 tohoto zákona. I když došlo ke spáchání správního deliktu provozovatele vozidla před účinností tohoto zákona, nebyl porušen princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti, který je v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod vymezen ve vztahu k posouzení trestnosti jednání, nikoliv k posouzení doby, po který lze trestný čin stíhat. Žalovanému je znám rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 30 A 80/2015, tento však byl překonán rozsudkem téhož soudu ze dne 27. 4. 2016, č. j. 52 A 100/2015 – 63. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

IV. Posouzení věci krajským soudem

4. Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný výslovně souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání.

5. Dle § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

6. Vzhledem k tomu, že žalobce v podané žalobě předně uplatnil námitku promlčení správního deliktu provozovatele vozidla (z pohledu právní teorie je přiléhavější hovořit o prekluzi, tj. o zániku odpovědnosti pachatele za správní delikt), krajský soud byl ex offo povinen se touto námitkou zabývat přednostně, neboť dovodil-li by prekluzi odpovědnosti žalobce za spáchaný správní delikt, již sama tato skutečnost by představovala vadu natolik závažnou, která by znemožňovala další soudní přezkum napadeného rozhodnutí a věcné posouzení v žalobě vznesených námitek, pro kterou by muselo být napadené rozhodnutí žalovaného ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušeno. K prekluzi odpovědnosti je přitom krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srovnej obdobně např. již rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, publikovaný pod č. 845/2006 Sb. NSS), povinen přihlížet z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na skutečnost, zda tato námitka byla v podané žalobě vznesena, či nikoli.

7. V této souvislosti krajský soud na úvod připomíná, že institut odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče vozidla vykazující znaky přestupku byl do zákona o silničním provozu s účinností od 19. 1. 2013 včleněn novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., a to vložením nových ustanovení § 125f, § 125g a § 125h. Podle ustanovení § 125f odst. 1 4 30A 148/2016 zákona o silničním provozu se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ustanovením § 10 téhož zákona nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Příslušná novela ovšem v případě tohoto správního deliktu neobsahovala žádnou úpravu prekluzivní lhůty, tj. lhůty, po jejímž uplynutí by odpovědnost provozovatele vozidla zanikla.

8. Zákon o silničním provozu výslovně obsahoval toliko prekluzivní lhůtu u správních deliktů právnických osob, a to v ustanovení § 125e odst. 3, dle kterého odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Podle § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu se toto ustanovení vztahovalo i na správní delikty fyzických osob, k nimž došlo při jejich podnikání nebo v přímé souvislosti s ním a na správní delikty fyzických osob podle ustanovení § 125d tohoto zákona. Teprve s účinnosti od 7. 11. 2014 pak byla novelou zákona o silničním provozu (provedenou zákonem č. 230/2014 Sb.) výslovně upravena prekluzivní lhůta správních deliktů provozovatele vozidla dle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu také u fyzických osob nepodnikajících, a to tak, že v ustanovení § 125e odst. 5, věta za středníkem, zákona o silničním provozu bylo ustanovení „§ 125d“ nahrazeno „§ 125f“. Po takto provedené novele se tedy ustanovení o zániku odpovědnosti za správní delikty právnických osob nyní výslovně vztahuje také na správní delikty nepodnikajících fyzických osob podle §125f zákona o silničním provozu.

9. Rozhodnou otázku tedy představuje to, zda shora uvedená mezera v právu měla být překlenuta pomocí analogie iuris, za využití § 20 odst. 1 přestupkového zákona, nebo analogie legis, ve smyslu užití § 125e odst. 3 silničního zákona. Nejvyšší správní soud se přitom k této otázce ve své judikatuře již opakovaně vyslovil, a to např. v rozsudcích ze dne 3. 8. 2017, č. j. 9 As 346/2016 - 56, ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 As 308/2016 - 20, nebo ze dne 2. 10. 2017, č. j. 3 As 266/2016 - 28, všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz. V rozsudku ze dne 5. 6. 2018, č. j. 3 As 46/2017 - 40, kterým Nejvyšší správní soud zrušil přímo rozsudek senátu 30 A zdejšího krajského soudu ve věci vedené pod sp. zn. 30 A 31/2016, což byl krajský soud nucen reflektovat ve své další rozhodovací činnosti, Nejvyšší správní soud uzavřel, že „smyslem části poslední věty za středníkem v § 125e odst. 5 silničního zákona je (a vždy bylo) vztáhnout pravidla o odpovědnosti právnických osob i na fyzické osoby nepodnikající, dopustily-li správního deliktu podle silničního zákona. Jediným ustanovením v celém silničním zákoně, které upravuje právě takový typ protiprávního jednání nepodnikajících fyzických osob, byl a je § 125f. Pokud tedy § 125e odst. 5, in fine silničního zákona ve znění před novelou nelogicky odkazoval na § 125d, šlo o zjevnou chybu a ve skutečnosti měl odkaz mířit k § 125f“. K tomu Nejvyšší správní soud doplnil, že „(k)rom toho, což považuje zdejší soud za stěžejní, je třeba dát stěžovateli za pravdu i v tom, že není ani z věcných důvodů namístě, aby pachateli tohoto speciálního správního deliktu (byť je jím fyzická osoba nepodnikající) svědčila kratší lhůta pro zánik odpovědnosti ve smyslu § 20 odst. 1 přestupkového zákona. Popíralo by to totiž samotnou konstrukci tohoto typu deliktu a jeho subsidiární povahu. (…) Nejvyšší správní soud přitom dodává, že použití lhůty pro zánik 5 30A 148/2016 odpovědnosti za správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob (dvouleté subjektivní, respektive čtyřleté objektivní) není v neprospěch žalobce, protože jinak by (pro konstatovanou neaplikovatelnost § 20 přestupkového zákona) jeho odpovědnost nebyla časově ohraničena vůbec, což je zcela nepřijatelné. S ohledem na výše uvedený proces, při němž je třeba nejprve zjišťovat pachatele přestupku, je tato lhůta i přiměřená“.

10. V posuzované věci je přitom zjevné, že ke spáchání přestupku (na který je v daném případě navázán správní delikt žalobce) došlo dne 20. 8. 2014. Řízení o správním deliktu bylo se žalobcem zahájeno dne 14. 7. 2015, kdy byl žalobci doručen příkaz o uložení pokuty provozovateli vozidla ze dne 7. 7. 2015, č. j. MR-S 12358/14/ODO KOC/5. Doručením příkazu tak bylo v souladu s § 46 odst. 1 správního řádu, z moci úřední zahájeno správní řízení, a to do dvou let ode dne, kdy se o něm správní orgán dozvěděl (nejdříve 20. 8. 2014). Lhůta vyplývající z ustanovení § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu (aplikovatelná v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu), tedy nebyla překročena, a proto k prekluzi odpovědnosti žalobce za spáchání správního deliktu v projednávaném případě nemohlo dojít.

V. Závěr a náklady řízení

11. Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Krajský soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. 6 30A 148/2016 Brno 30. 7. 2018 Mgr. Milan Procházka předseda senátu