30 A 190/2016

Rubrum

USNESENÍ Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců JUDr. Petra Polácha a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6 Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2016, č. j. 1 As 199/2016 - 26, takto:

Výrok

I. Žaloba s e o d m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení označeným žalobcem výslovně jako „správní žaloba proti usnesení ČR-Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 199/2016 – 26 ze dne 16. 8. 2016“, se žalobce domáhá vydání rozsudku, kterým by krajský soud toto rozhodnutí zrušil. Podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou, nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen „správní orgán“). V daném případě se však o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nejedná, nýbrž jde o žalobu proti rozhodnutí soudu. Z obsahu podané žaloby, jakož i vydaného soudního rozhodnutí, proti kterému žaloba směřuje, neplyne, že by byl napadán úkon správního orgánu; napadáno je zřetelně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Napadené usnesení tak nemůže být v režimu správního soudnictví krajským soudem přezkoumáno, neboť zde chybí pravomoc soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud není správním orgánem, jak jej definuje výše citované ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale jedná se o orgán moci soudní ve smyslu čl. 81 a násl. Ústavy České republiky. V případě žalobou napadeného usnesení se tak nejedná o správní rozhodnutí, proti kterému by bylo možno brojit žalobou dle § 65 a násl. s. ř. s., ale o rozhodnutí samotného Nejvyššího správního soudu. Krajskému soudu přitom je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce je dostatečně právně na výši (vedle řady svých vlastních věcí vystupuje v řízeních též jako obecný zmocněnec), aby své podání odpovídajícím způsobem označil a správně je také adresoval. V daném případě přitom žalobce svůj návrh výslovně označil jako správní žalobu. Z tohoto důvodu proto krajský soud podanou správní žalobu odmítl jako nepřípustnou postupem dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl, nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá, nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný, nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat. V uvedené věci se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť zde není dána pravomoc krajského soudu rozhodnout o podaném návrhu žalobce. Nad rámec výše uvedeného pak krajský soud podotýká, že pokud žalobce opakovaně podává žaloby proti rozhodnutím soudu, z nichž je patrné, že jeho snahou není skutečné vyřešení sporů, ale pouze zpochybňování jednotlivých rozhodnutí soudu v nekonečně se řetězícím procesu, vykazuje tento přístup žalobce znaky obstrukční hry bez smysluplného významu. Jak přitom judikoval také Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25. 10. 2012 ve věci sp. zn. 21 Nd 299/2012: „Procesní obstrukce jsou zneužitím procesních práv (negují efektivní působní práva) a nepožívají žádnou právní ochranu“. I z tohoto důvodu proto zdejší soud nemohl přiřknout žalobci obranu tak, jak ji ve svém návrhu požadoval. Soud neprojednával věc samu, a proto mohl rozhodnout bez jednání (§ 49 odst. 1, věta prvá, s. ř. s. a contrario). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.

Poučení

Proti tomuto usnesení lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 21. prosince 2016 Mgr. Milan Procházka předseda senátu