30 A 63/2023

Plný text

č. j. 30 A 63/2023 - 105 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Karla Černína, Ph.D., ve věci žalobkyně: FTVA Alfa s.r.o., IČO: 28615344 sídlem Na Moráni 6052, Chomutov zastoupená advokátem JUDr. Filipem Seifertem, MBA sídlem Na Florenci 1332/23, Praha proti žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2023, č. j. 16374-15/2022-ERU takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

1. Žalobkyni byla rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 12. 2010, č. j. 14050-5/2010-ERU, udělena licence na výrobu elektřiny č. 111018115 pro výrobnu o výkonu 2,36 MW v Chomutově.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byly za přípravu a spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu odsouzeny tři osoby – revizní technik pan Š., který vypracoval nepravdivou zprávu o revizi elektrické instalace 2 30 A 63/2023 kabelové přípojky mezi dvěma rozvodnami fotovoltaické elektrárny, revizní technik pan B., který vypracoval nepravdivou zprávu o výchozí revizi dalších částí fotovoltaické elektrárny, a Ing. K., předseda představenstva společnosti, která fotovoltaickou elektrárnu zhotovila, jenž tyto revizní zprávy předložil žalovanému a podepsal protokol o předání hmotného majetku do vlastnictví žalobkyně. Ve skutečnosti totiž podle trestních rozsudků nebyly v areálu nainstalované podstatné části elektrárny - fotovoltaické panely (9440 ks), dvě rozvodny a jiné zařízení.

3. Žalovaný proto rozhodnutím ze dne 14. 12. 2022, č. j. 16374-8/2022-ERU, rozhodl podle § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) o obnovení licenčního řízení z moci úřední. Současně nerozhodl o vyloučení účinků obnovy řízení podle § 106 odst. 6 věty druhé správního řádu.

4. Žalobkyní podaný rozklad proti rozhodnutí o obnově řízení zamítla Rada Energetického regulačního úřadu rozhodnutím označeným v záhlaví (dále jen „napadené rozhodnutí“).

5. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení napadeného a prvostupňového rozhodnutí. Žaloba 6. Žalobkyně v prvé řadě namítá, že žalovaný nepostupoval podle § 94 odst. 4 a 5 správního řádu. Rezignoval na aplikaci zásady proporcionality a nesprávně posoudil existenci dobré víry žalobkyně. Proporcionalita je podle judikatury NSS jednou z podmínek pro obnovu řízení, které musí být naplněny. Žalovaný proto měl posoudit, zda žalobkyně nabyla práva z rozhodnutí o udělení licence v dobré víře, jaká újma jí rozhodnutím o obnově řízení vznikne a zda tato újma není ve zjevném nepoměru k újmě na veřejném zájmu. Dobrou víru lze dovodit i v případě, kdy byl rozpor rozhodnutí s právními předpisy zapříčiněn činností třetích osob, nikoli jen postupem správního orgánu. V daném případě nebylo zjištěno, že nepravdivé údaje uvedla úmyslně žalobkyně.

7. Žalobkyně byla po celou dobu v dobré víře v zákonnost rozhodnutí o udělení licence, přičemž ani v trestním řízení nebyl zjištěn důkaz svědčící o opaku. Výstavbu elektrárny objednala na klíč včetně získání licence a neznala okolnosti výstavby a získání licence. Odsouzené osoby nebyly v žádném vztahu k žalobkyni a trestní rozsudky neobsahují závěry naznačující, že úmyslně uvedla v žádosti o udělení licence nepravdivé údaje. Žalobkyně nesouhlasí s názorem, že dobrá víra není dána, protože od ní lze jako od investora očekávat kontrolu nad činností zhotovitele a že nepřevezme nedokončené dílo. Postupovala s péčí řádného hospodáře, neboť svěřila realizaci zhotoviteli s odbornými zkušenostmi s výstavbou fotovoltaických elektráren, které sama nemá. Ze stejného důvodu udělila plnou moc k zastupování v licenčním řízení zaměstnanci zhotovitele. Nelze uvažovat ani o tom, že žalobkyně podepsala předávací protokol k v elektrárně s vědomím, že není dokončená a provozuschopná. Důvěra v zákonnost a neměnnost rozhodnutí o udělení licence je navíc utvrzena plynutím času, kdy od jejího udělení uplynulo 13 let.

8. Obnova řízení zakládá významnou újmu, která spočívá v nutnosti zastavení výroby, což znamená ztrátu jediného příjmu. Nové rozhodnutí bude mít za následek snížení příjmů z podpory na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Žalovaný však takto vyvolanou újmu ani nepoměřil s veřejným zájmem na zřizování a provozování výroben elektřiny z obnovitelných zdrojů. Poukazuje jen na neurčitý veřejný zájem spočívající v ochraně před trestnou činností, který byl ale naplněn potrestáním pachatelů trestné činnosti. 3 30 A 63/2023 9. Jak druhý žalobní bod žalobkyně namítá, že při posouzení podmínek pro vyloučení odkladného účinku rozhodnutí o obnově řízení postupoval žalovaný v rozporu s § 100 odst. 6 a § 85 odst. 2 správního řádu. Žalobkyni hrozí nevyloučením odkladného účinku vážná újma, a sama proto o jeho vyloučení požádala. Odkladným účinkem nevznikne újma na veřejném zájmu. Žalovaný nicméně vyloučení odkladného účinku odmítl s poukazem na absenci dobré víry žalobkyně. Citovaná ustanovení však takovou podmínku (existenci dobré víry) neobsahují, a žalovaný tak překročil meze správního uvážení. Žalovaný navíc ignoroval přiléhavou judikaturu správních soudů týkající se přiznávání odkladného účinku žalobě, jakož i svůj dřívější postup ve skutkově obdobných věcech. Diskreční oprávnění žalovaného není bezbřehé a nemůže jej aplikovat zcela libovolně a arbitrárně. Podle žalobkyně je smysl a účel § 100 odst. 6 a § 85 odst. 2 správního řádu podobný jako u institutu odkladného účinku žaloby, o kterém soudy rozhodují podle § 73 odst. 2 s. ř. s.. Žalovaný i před vědomí o likvidačních účincích obnovy řízení, nevyloučil její odkladný účinek, ačkoliv ve skutkově obdobných věcech soudy zpravidla takovou ochranu přiznávají. Žalovaný sám v některých případech odkladný účinek obnovy vyloučil. Napadené rozhodnutí je tak v rozporu i se zásadou předvídatelnosti, právní jistoty a legitimního očekávání, principem rovnosti a zákazem diskriminace. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobkyně nereflektuje dvoufázovost obnovy řízení. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v první fází, tj. v řízení o obnově, které předchází novému rozhodování o meritu věci. V první fázi se posuzuje pouze otázka, zda jsou splněny podmínky pro obnovu. Rozhodná je v tomto případě skutečnost, že došlo ke spáchání trestného činu, jímž bylo dosaženo vydání rozhodnutí, k němuž se obnova vztahuje. Není podstatné, kdo trestný čin spáchal. Požadavek proporcionality se sice vztahuje již na první fázi řízení o obnově, což vyplývá z § 2 odst. 3 správního řádu. A v tomto ohledu odůvodnil žalovaný napadené rozhodnutí nesprávně. Otázku dobré víry v tomto případě ale zkoumal v dostatečném rozsahu již v prvostupňovém rozhodnutí. Žalovaný trvá na tom, že dobrá víra žalobkyně byla v tomto případě vyloučena. Pokud jde o otázku vyloučení odkladného účinku obnovy řízení, žalovaný poukázal na skutečnost, že újma nemohla žalobkyni vzniknout již z toho důvodu, že odkladný účinek přiznal žalobě soud. Nezákonnost nevyloučení odkladného účinku navíc nemůže být důvodem nezákonnosti celého rozhodnutí o nařízení obnovy řízení. Podmínky řízení a rozsah soudního přezkumu 11. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde o žalobu věcně projednatelnou.

12. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by musel přihlédnout i bez námitky, soud neshledal.

13. Soud rozhodl ve věci samé bez jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žádný z účastníků se k výzvě soudu, zda trvá na nařízení jednání, nevyjádřil. Soud má proto za to, že oba účastníci s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Dokazování soud 4 30 A 63/2023 neprováděl, neboť všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení věci jsou zachyceny v přeloženém správním spisu. Posouzení věci 14. Soud předně poznamenává, že obdobně formulovanými žalobními body se již zabýval v rozsudcích ze dne ze dne 7. 12. 2023, čj. 62 A 31/2022-158 (potvrzen rozsudkem NSS ze dne 11. 3. 2024, čj. 7 As 328/2023-40), v rozsudku ze dne 23. 5. 2024, čj. 62 A 63/2023-114, nebo v rozsudku ze dne 23. 5. 2024, č.j. 62 A 64/2023-128. Ve všech případech žaloby zamítl, přičemž nemá důvodu se od již vyslovených závěrů odchýlit.

15. Podle § 100 odst. 4 správního řádu o obnově řízení rozhodne příslušný správní orgán z moci úřední též v případě, že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem. Lhůta podle odstavce 3 začíná běžet dnem následujícím po dni nabytí právní moci rozsudku.

16. Podle § 100 odst. 5 správního řádu se na obnovu řízení se obdobně užije ustanovení § 94 odst. 4 a 5.

17. Podle § 100 odst. 6 věty druhé správního řádu rozhodnutí, jímž bylo řízení obnoveno, má odkladný účinek, pokud napadené rozhodnutí nebylo dosud vykonáno, ledaže správní orgán v rozhodnutí odkladný účinek vyloučil z důvodů uvedených v § 85 odst. 2 nebo ledaže vykonatelnost nebo jiné účinky rozhodnutí již zanikly podle zvláštního zákona.

18. Obnova řízení je prostředkem, jehož účelem je zohlednit skutkové okolnosti, které existovaly již v době vydání původního rozhodnutí, nicméně v té době nemohly být zohledněny. V nyní posuzované věci byla obnova řízení založena důvodem podle § 100 odst. 4 správního řádu, tj. tím, že rozhodnutí o udělení licence bylo dosaženo trestným činem.

19. Obnova řízení podle § 100 odst. 4 správního řádu předpokládá existenci pravomocného rozhodnutí o spáchání trestného činu a příčinnou souvislost mezi tímto trestným činem a vydáním původního rozhodnutí o licenci. Zákon ani judikatura přitom neomezují okruh pachatelů trestného činu. Není tedy rozhodné, zda jej spáchal přímo držitel licence, jeho statutární orgán, zhotovitel, revizní technik, zmocněnec či jiná osoba (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 3. 2024, čj. 7 As 328/2023-40, ze dne 19. 10. 2004, čj. 3 As 16/2004-73, nebo rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2024, čj. 31 A 45/2023-315, a ze dne 18. 6. 2025, čj. 30 A 35/2024-369). Z § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu přitom plyne, že správní orgán je závěry pravomocného trestního rozhodnutí o spáchání trestného činu vázán. To platí jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Ostatně i zdejší soud, přezkoumává-li nyní rozhodnutí žalovaného, je podle § 52 odst. 2 s. ř. s. takovým trestním rozhodnutím vázán ve stejném rozsahu.

20. Obnova řízení má zajistit, aby v obnoveném řízení byly objektivně eliminovány veškeré možné vlivy zjištěného trestného činu na výsledek správního řízení, a to bez ohledu na to, kdo konkrétně jej spáchal (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 6. 2023, čj. 3 As 54/2021-38, ze dne 17. 2. 2022, čj. 7 As 5/2022-34, či ze dne 13. 10. 2020, čj. 5 As 221/2018-52). Je tedy bez významu argumentace žalobkyně, že ona sama ani osoby za ni jednající nebyly za trestnou činnost v souvislosti se žádostí o povolení licence odsouzeny, a proto by jí obnova řízení neměla jít k tíži.

21. Dále je třeba rozlišovat dvě fáze obnovy řízení. V první fázi se rozhoduje o tom, zda se původní řízení obnoví. V této fázi se zkoumá naplnění podmínek § 100 odst. 4 správního řádu. Nejde však ještě o nové meritorní posouzení žádosti o licenci ani o definitivní 5 30 A 63/2023 rozhodnutí, zda licence obstojí. Rozhodnutí o obnově řízení pouze otevírá prostor pro nové rozhodnutí ve věci, přičemž odkladný účinek je zákonným důsledkem tohoto rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 11. 2024, čj. 3 As 75/2024-65).

22. Řízení o udělení licence je řízením o žádosti. NSS k němu v rozsudku ze dne 18. 6. 2024, čj. 5 As 83/2023-86, uvedl, že: „je ovládáno dispoziční zásadou a odpovědnost za správnost podkladů pro vydání rozhodnutí předkládaných stěžovatelkou náleží právě stěžovatelce, jelikož je to ona, kdo jejich prostřednictvím hodlá prokazovat svá tvrzení“. V témže rozsudku NSS také odmítl argument, že elektrárna byla dodána externím dodavatelem „na klíč“, neboť „vůbec nepřipadají do úvahy argumenty stěžovatelky ohledně dodání továrny ‚na klíč‘ externím dodavatelem (zhotovitelem)“. Výběr externího dodavatele je věcí žadatele a případnou újmu způsobenou zhotovitelem má řešit soukromoprávní cestou. Dobrá víra je kategorií ochrany práv nabytých z aktu veřejné moci. Její existence se posuzuje podle toho, zda držitel licence mohl legitimně spoléhat na zákonnost a neměnnost rozhodnutí, jímž mu bylo právo přiznáno, a zda nezákonnost tohoto rozhodnutí nevyvolal či podstatně nezpůsobil sám nebo osoby jednající v jeho sféře. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 18. 6. 2025, čj. 30 A 35/2024-369, v této souvislosti zdůraznil, že „chybějící podvodný úmysl ještě sám o sobě k závěru o existenci dobré víry na straně žalobce nepostačuje. I pouhá nedbalost žalobce v roli objednatele může dobrou víru vylučovat.“ 23. Tato judikatura navazuje na ústavní rámec vymezený nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16 (N 105/89 SbNU 543). Ústavní soud v něm rozlišil situace podle toho, kdo způsobil nezákonnost správního aktu. Pokud byla nezákonnost způsobena především či výlučně osobou oprávněnou ze správního rozhodnutí, zejména uvedením orgánu veřejné moci v omyl, předložením nepravdivých podkladů nebo dosažením příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem, zpravidla není důvod tuto osobu chránit před dopady jejího jednání. V takové situaci nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Ústavní soud tyto závěry následně použil i ve věcech obnovy řízení o udělení licence, mimo jiné v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 2082/17 (U 6/89 SbNU 813).

24. Z uvedeného plyne, že proporcionalita podle § 100 odst. 5 ve spojení s § 94 odst. 4 a 5 správního řádu se neuplatní jako samostatná překážka obnovy řízení odtržená od dobré víry držitele licence. Je-li zjištěno, že licence byla dosažena trestným činem prostřednictvím nepravdivých či podvržených podkladů předložených v licenčním řízení, je veřejný zájem na odstranění účinků takového rozhodnutí mimořádně silný. Prostor pro ochranu držitele licence prostřednictvím proporcionality se otevírá pouze tam, kde lze současně hovořit o právech nabytých v dobré víře. Chybí-li dobrá víra, nemůže samotná ekonomická ztráta spojená s pozastavením účinků licence nebo s budoucím nepříznivým výsledkem obnoveného řízení bránit nařízení obnovy.

25. V nyní posuzované věci ze správního spisu vyplývá, že důvodem pro nařízení obnovy řízení bylo vydání rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. 12. 2020, čj. 1 T 5/2018-6570, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2022, čj. 2 To 32/2021-6868, kterými byli J. B. a V. Č. uznáni vinnými ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se dopustili mj. tím, že vyhotovili revizní zprávy fotovoltaické elektrárny žalobkyně v Chomutově, do kterých vědomě uvedli nepravdivé údaje. Týmiž rozsudky byl Ing. A. K. jako předseda představenstva společnosti, která byla generálním dodavatelem stavby, shledán vinným ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) 6 30 A 63/2023 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že podepsal nepravdivý předávací protokol, ačkoli si byl vědom, že fotovoltaická elektrárna nebyla řádně dokončena. Těchto jednání se všichni dopustili s vědomím toho, že předmětné dokumenty budou užity před žalovaným v řízení o udělení licence k výrobě elektřiny.

26. Nejsou žádné pochybnosti o tom, že popsané trestné činy vyústily v předložení nepravdivých dokumentů žalovanému, které jej pak vedly k rozhodnutí o udělení licence. Pokud by nebyly zprávy o výchozí revizi předloženy spolu s předávacím protokolem žalovanému, nebo pokud by byly sice předloženy, ale odpovídaly by objektivnímu stavu fotovoltaické elektrárny v rozhodné době (zejm. nesplnění deklarovaného počtu nainstalovaných fotovoltaických panelů, absence rozvoden), rozhodnutí o udělení licence v té podobě, v jaké bylo vydáno, by žalovaný nevydal (nemohl vydat). Licence by udělena být nemohla. Revizní zprávy jsou totiž povinným dokladem pro vyhovení žádosti o udělení licence podle § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění účinném do 26. 12. 2011. Revizi přitom může podléhat jen dokončená fotovoltaická elektrárna (srov. rozsudky NSS ze dne 16. 6. 2023, čj. 3 As 54/2021-38, ze dne 16. 12. 2015, čj. 4 As 132/2015–102, či ze dne 10. 12. 2015, čj. 7 As 204/2015-66).

27. Byla-li žalovanému již na základě těchto skutečností příčinná souvislost mezi spáchanými trestnými činy a vydáním licence jednoznačně zřejmá a přistoupil-li již v návaznosti na tato zjištění k nařízení obnovy řízení, pak postupoval v souladu se zákonem. První z podmínek podle § 100 odst. 4 správního řádu pro nařízení obnovy řízení, tj. že rozhodnutí bylo dosaženo trestným činem, totiž byla splněna. Současně byla s ohledem na datum právní moci uvedených trestních rozsudků splněna i druhá z podmínek podle § 100 odst. 4 správního řádu. Tříletá lhůta se totiž neodvíjí od právní moci původního správního rozhodnutí, nýbrž od nabytí právní moci trestního rozsudku (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 3. 2024, čj. 7 As 328/2023-40, či ze dne 17. 2. 2022, čj. 7 As 5/2022-34).

28. Žalobkyni nelze přisvědčit ani v té části žalobní argumentace, podle níž žalovaný pochybil tím, že nerespektoval zásadu proporcionality a nezohlednil, že žalobkyně byla v dobré víře v zákonnost rozhodnutí o udělení licence.

29. Podle § 100 odst. 5 správního řádu se na obnovu řízení obdobně užije § 94 odst. 4 a 5 správního řádu. Podle § 94 odst. 4 správního řádu přezkumné řízení správní orgán zastaví, byla-li by újma vzniklá některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu. Podle § 94 odst. 5 správního řádu je správní orgán při rozhodování v přezkumném řízení povinen šetřit práva nabytá v dobré víře.

30. Citovaná ustanovení především hájí práva účastníků řízení nabytá v dobré víře, přičemž úvahu o existenci takových práv, které jsou hodny právní ochrany, je správní orgán povinen učinit již v první fázi řízení o obnově (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 11. 2011, čj. 2 As 77/2011-70). Dobrá víra účastníka řízení o žádosti je ovšem vyloučena, pokud účastník uvedl v žádosti nepravdivé údaje (ať už úmyslně, či nikoli) a současně věděl, že postup správního orgánu, který vyústil ve vyhovění jeho žádosti, je v rozporu se právními předpisy (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2012, čj. 1 As 145/2012-48).

31. Namítá-li žalobkyně, že se žalovaný otázkou její dobré víry nezabýval, pak s ním nelze souhlasit, neboť žalovaný se touto otázkou zabýval opakovaně a poměrně podrobně (str. 12-13 prvostupňového rozhodnutí, str. 6-8 napadeného rozhodnutí). Otázkou dobré víry 7 30 A 63/2023 žalobkyně se sice zabýval primárně k posouzení, zda nevyloučit odkladný účinek obnovy řízení, avšak tyto jeho úvahy se bezpochyby uplatní i ve vztahu k otázce proporcionality samotné obnovy řízení.

32. Se závěry, k nimž žalovaný v otázce dobré víry žalobkyně dospěl, přitom zdejší soud souhlasí. Žalobkyně existenci dobré víry vyvozovala z toho, že po jejím statutárním orgánu nebylo možno požadovat, aby disponoval takovou mírou technických znalostní, která by mu umožnila posoudit pravdivost dokumentů předložených osobami s odbornou kvalifikací. Zdejší soud však má za to, že za správnost (řádnost a úplnost) podkladů nezbytných pro udělení licence je odpovědný výlučně účastník správního řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2016, čj. 9 As 256/2015-229), přitom lze po žadateli o udělení licence přinejmenším požadovat, aby nebyl pouhým pasivním příjemcem výstupů jím zvoleného revizního technika, eventuálně generálního dodavatele, nýbrž aby též přiměřeně kontroloval, zda tyto výstupy netrpí vadami a zda – alespoň prima facie – odpovídají stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2017, čj. 2 As 313/2015-492).

33. Je pak vyloučeno dovozovat dobrou víru takového žadatele o licenci, který se o proběhlou revizi ani o stav fotovoltaické elektrárny, k jakému měla revize proběhnout a v jakém měla být předána, nezajímal a spoléhal se jen na to, že předkládané podklady budou správné a úplné. Dobrá víra podléhající zákonné ochraně nemůže vyvěrat z pasivního přístupu žadatele, jen věřícího třetím (byť odborným) osobám, aniž by přijal jakékoli přiměřené opatření směřující k ověření faktického stavu dokončenosti fotovoltaické elektrárny, a tím i k elementárnímu posouzení pravdivosti podkladů, které pro udělení licence předkládal (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2016, čj. 9 As 256/2015-229). Pro elementární posouzení, zda vůbec mohly být předkládané podklady pravdivé, přitom v nyní posuzované věci postačovalo zjištění (kupř. krátkou prohlídkou na místě), jež by odpovídalo skutkovým zjištěním podávaným ze shora uvedených trestních rozsudků, že významná část fotovoltaické elektrárny ke dni vyhotovení příslušných podkladů nebyla vůbec dokončena.

34. Zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře je namístě aplikovat pouze tehdy, pokud nevěděl účastník řízení a ani nemohl vědět, že skutkový stav je v rozporu se zákonem (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 9. 2011, čj. 1 As 94/2011-102). To v nyní posuzované věci splněno nebylo. Žalobkyně tedy v dobré víře v nyní posuzované věci být nemohla, a nebylo tedy na místě detailně zkoumat proporcionalitu obnovy řízení.

35. Pokud jde o druhý žalobní bod, rozhodnutí o nařízení (či povolení) obnovy řízení má odkladný účinek ve vztahu k původnímu rozhodnutí přímo ze zákona, správní orgán však – s využitím diskreční pravomoci – může odkladný účinek vyloučit. Platí přitom, že v rámci správního uvážení mají správní orgány relativně volný prostor (srov. například rozsudek NSS ze dne 8. 3. 2016, čj. 7 As 282/2015-32), což má vliv rovněž na navazující řízení před správními soudy. Soudy mohou správní uvážení přezkoumat pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srov. například usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, či rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2017, čj. 10 Azs 137/2017-27).

36. V nyní posuzované věci žalovaný těmto požadavkům dostál. Založil-li přitom důvody nevyloučení odkladného účinku na neexistenci dobré víry žalobkyně ve správnost (a neměnnost) původního rozhodnutí a z toho plynoucí neexistenci důvodu chránit ji před 8 30 A 63/2023 okamžitými nepříznivými dopady obnovy řízení a pokládal-li tento důvod, v kontextu skutečnosti, že došlo ke spáchání trestného činu, jako silnější ve vztahu k tvrzené újmě, pak takové úvaze nelze nic podstatného vytýkat. Úvaha o významu prokázaného trestného činu ve vztahu k rozhodnutí o udělení licence a o neexistenci dobré víry žalobkyně, což mělo převážit nad zájmem žalobkyně na pokračování dodávek elektrické energie do sítě a nad negativními důsledky plynoucími z jejich zastavení, je v souladu s pravidly logického usuzování, přičemž žádná z premis takového úsudku nebyla zjištěna vadným procesním postupem či nedostatečně.

37. Tvrdí-li žalobkyně, že zohledněním nedostatku její dobré víry žalovaný překročil zákonné meze správního uvážení, pak s ním zdejší soud nesouhlasí. Stěží by žalovaný mohl posuzovat tvrzenou hrozící závažnou újmu v kontextu zbylých skutkových okolností, pokud by nepřihlížel vůbec k těm skutkovým okolnostem, které jejímu vzniku předcházely, tedy k protiprávnímu jednání, jež vedlo k předložení nepravdivých údajů v řízení o udělení licence, a k neexistenci dobré víry žalobkyně, že licenci získala po právu.

38. Doplňující odkaz žalobkyně na to, že správní soudy v obdobných případech přiznávají žalobám odkladný účinek, na shora uvedeném nic změnit nemůže, a nic na tom změnit nemůže ani odkaz na rozhodnutí NSS ze dne 24. 3. 2016, čj. 9 As 245/2015-150, v němž byl odkladný účinek původního rozhodnutí vyloučen, protože v něm především vůbec nebylo operováno s otázkou vlivu trestné činnosti na obnovu řízení.

39. Poukazuje-li pak žalobkyně na to, že je ve veřejném zájmu, aby dodávky elektřiny i nadále pokračovaly, pak ani takovému pohledu přisvědčit nelze. Je naopak primárním veřejným zájmem zajištění, aby finanční prostředky na podporu obnovitelných zdrojů byly vypláceny tomu, kdo splnil zákonem předvídané podmínky a současně aby správní orgány nebyly při výkonu veřejné správy ovlivněny trestnou činností (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 2. 2022, čj. 7 As 5/2022-34, či ze dne 16.1.2017, čj. 7 As 140/2016-99).

40. Žádný z obou žalobních bodů tedy soud neshledal důvodným. Závěr a náklady řízení 41. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl [§ 78 odst. 7 s. ř. s.].

42. Důkazy navržené žalobkyní soud neprovedl pro nadbytečnost. Jde v převážné většině o písemnosti, které jsou obsahem správního spisu, jehož obsahem se v řízení před správními soudy dokazování neprovádí. Rozhodnutí o změně udělené licence ze dne 19. 4. 2023 soud jako důkaz neprovedl, neboť neobsahuje skutečnosti relevantní pro posouzení věci, stejně jako listiny, které žalobkyně doložila k prokázaní tvrzení pro návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, náleželo by mu proto právo na náhradu nákladů řízení. Nad rámec jeho běžné úřední činnosti mu ovšem žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, 9 30 A 63/2023 jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno, 25. května 2026 Mgr. Milan Procházka předseda senátu