30 A 72/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Karla Černína, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: Jaroslav Špaček – TEPELNÉ IZOLACE sídlem Blanická 834/140, 724 00 Ostrava zastoupen advokátem JUDr. Janem Polou sídlem Teslova 1129/2b, Ostrava proti žalovanému: Energetický regulační úřad sídlem Masarykovo nám. 5, Jihlava o žalobě proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 17. 9. 2024, č. j. 05240-9/2024-ERU takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Janu Polovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování žalobce v řízení před krajským soudem ve výši 47 251 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady právního zastoupení žalobce nese stát.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podanou žalobou brojí proti rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu (dále jen „Rada žalovaného“) ze dne 17. 9. 2024, č. j. 05240-9/2024-ERU (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým Rada žalovaného rozhodla o rozkladu žalobce proti usnesení žalovaného ze dne 22. 4. 2024, č. j. 05240-3-2024-ERU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) odložil podání žalobce ze dne 9. 4. 2024, kterým se domáhal vydání závazného stanoviska podle § 149 správního řádu ve věci stanovení, zda parametr vnitřního prostoru distribuční elektrické stanice 10/0,4 kV DTS OS_9525 bez funkčního osvětlení je či není nedostatek v rozporu s Pravidly provozování distribuční soustavy (dále jen „PPDS“) a s bezpečnostními zásadami na ochranu obecných zájmů.

3. Rada žalovaného rozklad žalobce zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

II. Obsah žaloby

4. Žalobce uvádí, že se domáhal vydání „odborného“ stanoviska, které by vyjadřovalo, že parametr vnitřního prostoru distribuční elektrické stanice žalobce 10/0,4 kV DTS OS_9524 bez osvětlení je porucha v rozporu s PPDS a nepřijatelně zvyšuje rizikovost práce v prostoru.

5. Žalobce namítá, že žalovaný posoudil věc pouze formálně, přičemž přehlíží účel správního řádu.

6. Žalobce uvádí, že se v podaném rozkladu distancoval od nesprávně označené žádosti o vydání závazného stanoviska podle § 149 odst. 1 správního řádu (viz odst. 6 doplnění rozkladu ze dne 11. 5. 2024), přičemž upřesnil, že podání s žádostí o vydání stanoviska je ve věci PPDS, jedná se o bezprostřední zásah ve prospěch ochrany života, zdraví a majetku.

7. Žalobce namítá, že žalovaný měl kompetenci k vydání stanoviska. Odkazuje na § 17 odst. 7 písm. g) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „energetický zákon“), podle něhož žalovaný schvaluje nebo stanovuje PPDS, a dále na předmluvu a úvod PPDS, kde je uvedeno, že žalovaný řeší nejasnosti a spory. Podle žalobce z těchto ustanovení vyplývá, že žalovaný má kompetenci posoudit, zda je konkrétní technický stav zařízení v souladu s PPDS.

8. Žalobce tvrdí, že žalovaný měl povinnost jednat podle § 2903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), a přijmout opatření k odvrácení hrozící újmy, neboť stav trafostanice představuje bezprostřední ohrožení života, zdraví a majetku. Podle žalobce energetický zákon (§ 1 energetického zákona) i PPDS staví na principech bezpečnosti a prevence, a proto má žalovaný povinnost zasáhnout, pokud je ohrožen bezpečný provoz distribuční soustavy. Odkaz na § 2903 občanského zákoníku žalobce sice uvedl až v rozkladu, avšak podle něj šlo pouze o zpřesnění původní námitky, nikoli o námitku novou.

9. Žalobce namítá, že žalovaný se neprávem zříká své pravomoci provést dozor podle § 18 energetického zákona. Podle žalobce měl žalovaný prověřit, zda stav energetické stanice neporušuje PPDS, které sám schválil. Žalovaný je povinen dohlížet na bezpečný a spolehlivý provoz distribuční soustavy, a proto měl jeho podání věcně prošetřit.

10. Žalobce zdůrazňuje, že stav energetické stanice představuje vysoké riziko úrazu elektrickým proudem (10 kV) a že jde o otázku ochrany života, zdraví a majetku. Uvádí osobní a majetkové souvislosti (probíhající dědické řízení, provoz hospodářského statku, předchozí zásahy dodavatelů energií) a tvrdí, že žalovaný měl jednat v zájmu ochrany obecně chráněných hodnot. Podle žalobce je odmítnutí věcného posouzení v rozporu se smyslem energetického zákona a PPDS.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě a replika žalobce

11. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhuje podanou žalobu zamítnout, jelikož vznesené námitky považuje za nedůvodné. Dále žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí a argumentuje k jednotlivým žalobním bodům.

12. Žalobce v podání ze dne 21. 7. 2025 setrval na svých žalobních tvrzeních a dále uvedl, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a nepřezkoumatelné. Podle žalobce je základní vadou postupu žalovaného to, že se odmítl zabývat samotnou podstatou věci, ačkoliv k tomu měl pravomoc i povinnost. Žalobce zdůrazňuje, že jeho podání nebylo snahou vynutit konkrétní formu řízení, ale upozorněním na vážný bezpečnostní nedostatek v distribuční elektrické stanici 10/0,4 kV DTS OS_9524, konkrétně na absenci funkčního osvětlení, která podle něj představuje zvýšené riziko úrazu elektrickým proudem.

13. Žalobce uvádí, že je provozovatelem lokální distribuční soustavy (PLDS), přičemž předmětná stanice je zapojena smyčkou a je trvale propojena s regionální distribuční soustavou. Odkazuje na PPDS, podle nichž provozovatel distribuční soustavy odpovídá za bezpečný a spolehlivý provoz. Tvrdí, že ignorování závady ze strany žalovaného vede k diskriminaci provozovatele lokální DS ze strany provozovatele regionální DS, neboť PPDS mají zajišťovat nediskriminační přístup všech uživatelů k síti.

14. Dále žalobce namítá, že žalovaný nesprávně posoudil jeho podání jako žádost o závazné stanovisko podle § 149 správního řádu. Podle žalobce šlo o podnět k věcnému posouzení technického stavu a případnému výkonu dozoru, nikoli o závazné stanovisko jako podklad pro jiné řízení. Tvrdí, že žalovaný porušil § 37 odst. 2 správního řádu, neboť neposuzoval podání podle jeho skutečného obsahu.

15. Žalobce dále uvádí, že žalovaný má pravomoc posoudit soulad stavu zařízení s PPDS, neboť tato pravidla nejen schvaluje podle § 17 odst. 7 písm. g) energetického zákona, ale podle předmluvy PPDS též řeší nejasnosti a spory. Podle žalobce je proto nelogické, aby žalovaný odmítal posoudit, zda je konkrétní technický stav v souladu s pravidly, která sám stanovil. Tvrdí, že žalovaný má rovněž dozorovou pravomoc podle § 18 energetického zákona, kterou měl využít.

16. Žalobce dále namítá, že žalovaný nesprávně odmítl možnost zakročit podle § 2903 občanského zákoníku. Tvrdí, že ERÚ je „jiným orgánem“ ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), na který se lze obrátit s žádostí o ochranu před hrozící škodou. Podle žalobce měl žalovaný posoudit oznámený stav jako rizikový a jednat v souladu s principem ochrany života, zdraví a majetku.

17. Žalobce rovněž uvádí, že pokud se žalovaný považoval za nepříslušného, měl podle § 12 správního řádu věc postoupit jinému orgánu nebo žalobce poučit o možnosti domáhat se ochrany podle § 2903 občanského zákoníku. Tím, že tak neučinil, porušil zásady vstřícnosti, předvídatelnosti a ochrany veřejného zájmu.

18. Závěrem žalobce tvrdí, že postup žalovaného je zatížen nadměrným formalismem, neboť odmítl podání na základě jeho názvu a doslovného znění petitu, aniž by zohlednil jeho skutečný účel. Navrhuje, aby soud žalobě vyhověl, a žádá vyloučení veřejnosti z jednání z důvodu možného ohrožení utajovaných informací podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“).

IV. Ústní jednání

19. Krajský soud se zabýval návrhem žalobce na vyloučení veřejnosti z jednání z důvodu možného ohrožení utajovaných informací podle zákona o ochraně utajovaných informací. Krajský soud konstatuje, že v projednávané věci nebyly předloženy ani označeny žádné informace, které by měly povahu utajovaných informací ve smyslu uvedeného zákona. Žalobce neuvedl, jaké konkrétní utajované skutečnosti by měly být při jednání soudu projednávány, a krajský soud z obsahu spisu takové skutečnosti neshledal. Podmínky pro vyloučení veřejnosti podle § 49 odst. 1 s. ř. s. proto nebyly splněny. Soud návrhu žalobce nevyhověl.

20. Při ústním jednání dne 30. 7. 2026 obě strany setrvaly na své dosavadní argumentaci a procesních stanoviscích a odkázaly na svá písemná podání ve věci.

21. Soud provedl důkaz PPDS, a to pouze v rozsahu pasáží, na které žalobce ve své argumentaci výslovně odkazoval. Vzhledem k tomu, že žalobce neoznačil žádná další konkrétní ustanovení PPDS, z nichž by měla vyplývat kompetence žalovaného vydat požadované stanovisko, nebylo třeba provádět dokazování celým zněním PPDS. Pro posouzení žalobních námitek postačovalo vycházet z těch částí, které žalobce sám označil.

22. Na str. 3 PPDS, v části označené jako Předmluva, je uvedeno: „PPDS a PPPS schvaluje ERÚ, který též řeší případné nejasnosti a spory.“ 23. Na str. 8 PPDS, v části označené jako Úvod, je uvedeno: „Provozovatel DS je fyzická či právnická osoba, která je držitelem licence na distribuci elektřiny; na částech vyjmutých z vymezeného území provozovatele velké regionální DS mohou působit provozovatelé lokálních DS s vlastním vymezeným územím. Provozovatel DS odpovídá za její bezpečný a spolehlivý provoz způsobem přiměřeným ochraně životního prostředí a za její rozvoj. Činí tak prostřednictvím svého technického dispečinku provozovatele DS (pokud ho zřídil) a svých provozních a rozvojových útvarů.“ „PPPS a PPDS jsou nezbytná k tomu, aby společně zajistila průhledná a nediskriminační pravidla přístupu všech uživatelů k sítím.“ 24. Soud zamítl návrh na provedení ostatních důkazů – třemi žalobcem u jednání předloženými listinami (dopisem spol. ČEZ ze dne 25. 11. 2005, dopisem spol. SmE ze dne 20. 12. 2005 a schématem zapojení). Jimi chtěl žalobce prokázat, že dle jeho názoru je provozovatelem lokální distribuční soustavy, jenž není držitelem licence, ale na něhož tato povinnost nedopadá. Žalobce toto tvrzení neuplatnil v řízení před žalovaným, ani v žalobě. V žalobě uváděl, že „… Konkrétní ES tvoří neoddělitelnou část distribuční sítě, musí ji provozovat s ohledem na obecné zájmy. ES je bytostně důležité zařízení pro provoz hospodářského statku v Ostravě – Zábřehu… Žalobce má za to, že žalovaný se neprávem zříká kompetence, jestliže zejména odmítá řešit nejasný stav v ES je či není v souladu se schválenými PPDS, potažmo pak rozhodovat spor. Stejně tak není správné, pakliže se žalovaný zříká pravomoci provést dozor ve smyslu § 18 e.z. zda konkrétně daný nejasný stav v ES neporušuje předpis PPDS, který ERÚ schválil nebo stanovil.“ Otázka, zda žalobce může být provozovatelem lokální distribuční soustavby bez toho, aniž by byl držitelem licence, není pro posouzení nyní projednávané věci podstatná (viz níže důvody rozhodnutí soudu).

V. Posouzení věci krajským soudem

24. Žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a jedná se o žalobu přípustnou. Soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

25. Na úvod krajský soud zdůrazňuje, že žalobce podal žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Tím vymezil předmět soudního přezkumu a určil, v jakém rozsahu a v jaké oblasti má soud jeho věc posuzovat. Je plně v dispozici žalobce, zda brojí proti rozhodnutí správního orgánu, proti jeho nečinnosti, nebo proti nezákonnému zásahu. V projednávané věci žalobce zvolil žalobu proti rozhodnutí, a soud proto přezkoumává pouze zákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s.

26. Soud se proto zabývá výhradně tím, zda správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když dospěly k závěru, že žalobce požadoval po žalovaném úkon, k němuž žalovaný ani žádný jiný správní orgán nemá zákonnou kompetenci, a zda z tohoto důvodu bylo možné žádost žalobce podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu odložit.

27. Krajský soud nepřezkoumává, zda žalovaný mohl či měl být v návaznosti na žádost žalobce aktivní v jiném směru. Takové úvahy přesahují rámec soudního přezkumu, který je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vymezen výhradně posouzením zákonnosti napadeného rozhodnutí a postupu, který k jeho vydání vedl.

28. Podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu platí, že řízení o žádosti (§ 44) není zahájeno a správní orgán věc usnesením odloží v případě, že bylo učiněno podání, k jehož vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán.

29. Podle § 12 správního řádu platí, že dojde-li podání (§ 37) správnímu orgánu, který není věcně nebo místně příslušný, bezodkladně je usnesením postoupí příslušnému správnímu orgánu a současně o tom uvědomí toho, kdo podání učinil (dále jen „podatel“). Má-li správní orgán, jemuž bylo podání postoupeno, za to, že není věcně nebo místně příslušný, může je usnesením postoupit dalšímu správnímu orgánu nebo vrátit jen se souhlasem svého nadřízeného správního orgánu. Usnesení vydaná podle tohoto ustanovení se pouze poznamenají do spisu.

30. Podle § 37 odst. 1 správního řádu platí, že podání je úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu. Podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno.

31. Podle § 149 odst. 1 správního řádu platí, že závazné stanovisko je úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Správní orgány příslušné k vydání závazného stanoviska jsou dotčenými orgány.

32. Podle § 17 odst. 7 písm. g) energetického zákona platí, že ERÚ schvaluje nebo stanovuje Pravidla provozování přenosové soustavy a Pravidla provozování distribučních soustav v elektroenergetice, obchodní podmínky operátora trhu, Řád datového centra, Řád provozovatele přepravní soustavy, Řád provozovatele zásobníku plynu a Řád provozovatele distribuční soustavy v plynárenství.

33. Podle § 17 odst. 7 písm. u) energetického zákona platí, že ERÚ vydává závazné stanovisko o ceně za využívání vyhrazeného zásobníku plynu nebo o způsobu jejího určení, jakož i o způsobu nákupu a prodeje plynu.

34. Podle § 18 odst. 1 energetického zákona platí, že ERÚ vykonává dozor nad dodržováním a) tohoto zákona v odvětvích elektroenergetiky, plynárenství a teplárenství a povinností stanovených zákonem o ochraně spotřebitele v elektroenergetice a plynárenství, b) zákona o cenách v rozsahu podle zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, c) Nařízení o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s elektřinou, Nařízení o podmínkách přístupu k plynárenským přepravním soustavám a Nařízení o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu a Nařízení o velkoobchodním trhu s energií a přímo použitelných předpisů vydaných na jejich základě nebo k jejich provedení, d) povinností vyplývajících z rozhodnutí Komise nebo Agentury vydaných na základě právních předpisů podle písmene c) nebo povinností vyplývajících z rozhodnutí Energetického regulačního úřadu vydaného podle § 18 odst. 3 nebo § 18a odst. 3, e) zákona o podporovaných zdrojích energie.

35. Podle § 18 odst. 2 energetického zákona platí, že ERÚ provádí kontroly z vlastního podnětu nebo na návrh ministerstva. Pokud Energetický regulační úřad vykonal kontrolu na návrh ministerstva, je povinen jej seznámit s výsledky kontroly a předat mu protokol o kontrole.

36. Podle § 2903 občanského zákoníku platí, že při vážném ohrožení může ohrožený požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

37. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. platí, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

38. Podle § 7 odst. 2 o. s. ř. platí, že spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona.

39. Krajský soud uvádí, že z podání žalobce ze dne 9. 4. 2024 označeného jako „Návrh na vydání závazného stanoviska“ i z rozkladu žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí (včetně jeho doplnění ze dne 11. 5. 2024) je zcela zřejmé, že žalobce se domáhal vydání stanoviska či odborného posouzení, jímž by žalovaný autoritativně určil či posoudil, zda technický stav určité distribuční elektrické stanice je v souladu s PPDS.

40. Žalobce ve svém podání ze dne 9. 4. 2024 výslovně požadoval, aby úřad „závazně stanovil“ nesoulad technického stavu s PPDS, poukazoval na rozpor s bezpečnostními zásadami pro ochranu obecných zájmů a zvýšení rizikovosti práce v daném prostoru. Z předmětného podání a jeho přílohy (protokolu o kontrole provedené Oblastním inspektorátem práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj) je zřejmé, že se žalobce obrátil mimo jiné na zmíněný inspektorát práce, který provedl kontrolu v objektu distribuční elektrické trafostanice a dle kontrolního zjištění nebyly zjištěny nedostatky. Dále z předmětného podání vyplývá, že žalobce hodlá podat námitky proti zmíněnému protokolu o kontrole s tím, že inspektorátu práce navrhne přerušení řízení, neboť probíhá řízení, v němž má být vydáno závazné stanovisko.

41. V podaném rozkladu žalobce namítal, že žalovaný posoudil věc pouze formálně a přehlíží účel zákona. V bodě 6 doplnění rozkladu žalobce uvedl, že je sice zřejmé, že podal návrh na vydání stanoviska, ale uvedl především důvody a účel, proč toto stanovisko potřebuje. Žalobce dále tvrdil, že je evidentní, „že se toliko nejedná o vydání závazného stanoviska na základě zvláštního zákona a v něm obsaženém zákonném zmocnění, ale hlavně se jedná o bezprostřední zásah na ochranu života, zdraví a majetku“. Žalobce navrhoval zrušení prvostupňového rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení nebo aby Rada žalovaného sama vydala k věci „odborné“ stanovisko, které vyjádří, že „parametr vnitřního prostoru distribuční elektrické stanice navrhovatele 10/0,4 KV DTS OS_9524 bez funkčního osvětlení je poruchový stav v nesouladu s předpisem PPDS, nepřijatelně zvyšuje rizikovost práce v daném prostoru.“ 42. Krajský soud vyhodnotil, že v daném případě žalobce jednoznačně žádal o posouzení technického stavu zařízení (elektrické stanice). Ustanovení § 37 správního řádu sice ukládá správnímu orgánu posuzovat podání podle jeho skutečného obsahu, avšak neumožňuje měnit smysl a účel podání, pokud je z něj objektivně zřejmé, že směřovalo k určitému typu úkonu.

43. Rovněž v rámci žalobní argumentace žalobce uvádí, že je zcela zjevné, že „upozorňoval na technickou závadu a žádal její odborné posouzení, nikoli o stanovisko ve smyslu stanoviska, které by sloužilo jako podklad pro jiné řízení“ nebo že „účel podání byl zřejmý, a to poukázat na stav, který může být v rozporu s bezpečnostními pravidly a požádat o jeho vyhodnocení odborným orgánem“. V podaném rozkladu měl žalobce dle svého tvrzení upřesnit, že „nejde o žádost o závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu, ale o podnět k věcnému posouzení stavu a případnému výkonu dozoru“ (viz replika žalobce ze dne 21. 7. 2025).

44. Z rozhodnutí správních orgánů vyplývají následující závěry. Závazné stanovisko podle § 149 správního řádu je úkonem učiněným správním orgánem jen na základě zákona, tj. jestliže zvláštní zákon takovou pravomoc správnímu orgánu založí. Žalovaný v dané věci takovou pravomoc neměl. Kompetenci k vydání stanoviska požadovaného žalobcem nezakládá žalovanému ani § 17 odst. 7 písm. g) nebo písm. u) energetického zákona. Ustanovení § 17 odst. 7 písm. g) energetického zákona se vztahuje k procesní úpravě schvalování provozního předpisu provozovatele energetické sítě. Ustanovení § 17 odst. 7 písm. u) energetického zákona se vztahuje ke stanovisku o ceně za využívání vyhrazeného zásobníku plynu nebo způsobu jejího určení, jakož i o způsobu nákupu a prodeje plynu. Vydání stanoviska nelze dosáhnout ani při výkonu dozorové činnosti podle § 18 energetického zákona. Žalovaný nemohl postupovat ani podle žalobcem namítaného § 2903 občanského zákoníku, neboť dané ustanovení upravuje preventivní povinnost soudu k odvracení škody, nesouvisí s projednávaným případem a nelze povinnost soudu analogicky přenášet na správní orgán. Požadavek na vyjádření k řádnému chodu trafostanice nelze směšovat s vážnou újmou a ohrožením při ochraně zdraví, života a majetku. Rada žalovaného také upozornila žalobce, že požadoval vydání závazného stanoviska a až v podaném rozkladu nepřípustně mění svůj požadavek na bezprostřední zásah.

45. Krajský soud se se závěry vyplývajícími ze správních rozhodnutí ztotožnil.

46. Žalobce tvrdil existenci závadného stavu, konkrétně absenci osvětlení v distribuční elektrické stanici, a domáhal se, aby žalovaný autoritativně posoudil, zda tento stav odporuje PPDS. Takový postup však energetický zákon (ani jiný právní předpis) neumožňuje, a to ani tehdy, pokud žalobce následně argumentoval, že se nedomáhá posouzení podle § 149 odst. 1 správního řádu a poukazoval na ohrožení života, zdraví a majetku či bezpečnosti práce.

47. Zákon neupravuje vydání žalobcem požadovaného stanoviska ani jako samostatný správní úkon učiněný mimo správní řízení, ani jako úkon vydávaný v rámci jakéhokoli správního procesu. Nelze je podřadit pod žádné ustanovení správního řádu ani energetického zákona. Nejde o závazné stanovisko podle § 149 správního řádu, neboť zde neprobíhalo žádné jiné správní řízení, v jehož rámci by takové stanovisko mělo být podkladem rozhodnutí. Nejde ani o stanovisko podle § 17 odst. 7 písm. g) nebo písm. u) energetického zákona, protože tato ustanovení upravují schvalování či stanovování pravidel, nebo stanoviska vydávaná v přesně vymezených situacích, které se na posuzovaný případ nevztahují. Pokud by zákonodárce zamýšlel svěřit žalovanému pravomoc vydávat stanoviska k technickému stavu zařízení, musel by tak učinit výslovně, obdobně jako v případě § 17 odst. 7 písm. u) energetického zákona (resp. § 17 odst. 7 písm. t) energetického zákona ve znění účinném od 1. 8. 2025). Skutečnost, že tak neučinil, svědčí o tom, že úmyslem nebylo svěřit úřadu pravomoc poskytovat na žádost technické expertizy či autoritativně hodnotit stav jednotlivých zařízení.

48. Ani z § 18 energetického zákona nelze dovodit povinnost žalovaného vydat stanovisko požadované žalobcem. Toto ustanovení upravuje dozorovou činnost žalovaného a kontrolní činnost žalovaného, kterou úřad vykonává z moci úřední nebo na návrh Ministerstva průmyslu a obchodu. Nejde o řízení zahajované na návrh jednotlivce a zákon jednotlivci nezakládá subjektivní právo na to, aby na základě jeho podnětu byla kontrola zahájena, natož aby mu bylo vydáno stanovisko či technické posouzení. Dozor či kontrola podle § 18 energetického zákona je nástrojem veřejné správy k zajištění dodržování povinností v energetickém odvětví, nikoli prostředkem k poskytování individuálních posouzení technického stavu energetické stanice. Zákon neupravuje vydání stanoviska ani jako součást dozorové či kontrolní činnosti, ani jako její výstup.

49. Pokud jde o PPDS, soud připomíná, že ačkoli platí zásada iura novit curia, v tomto případě jde o specifickou technickou úpravu, která není obecně známá a jejíž obsah musí být v řízení konkretizován účastníkem, který se na ni dovolává. Bylo tedy na žalobci, aby označil konkrétní ustanovení PPDS, z nichž by vyplývala pravomoc žalovaného vydat stanovisko nebo provést technické posouzení tvrzené závady. Ustanovení, na která žalobce poukázal, však takovou kompetenci nezakládají.

50. Argumentace žalobce založená na § 2903 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. není pro posuzovanou věc relevantní. Ustanovení § 2903 občanského zákoníku zaručuje ve vymezených případech ohroženému soudní ochranu proti hrozící újmě, a ani ve spojení s § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř. vymezujícím pravomoc soudů v občanském soudním řízení nezakládá žádnou povinnost správního orgánu vydávat stanoviska.

51. Pokud žalobce předpokládá, že žalovaný má povinnost fungovat jako inspekční orgán, který na základě jakéhokoli podání provede fyzickou kontrolu zařízení a o výsledku posouzení vyhotoví písemný výstup, pak takový předpoklad nemá zákonnou oporu. Pravomoc správního orgánu musí být založena výslovným zákonným zmocněním, nikoli odvozována z jiných ustanovení či z obecné role orgánu v systému energetického práva. Správní orgány mohou postupovat pouze v mezích zákona a na základě zákona; jakýkoli úkon, který není zákonem výslovně svěřen, nemohou vykonat.

52. V daném případě tak nelze dovodit, že by žalovaný měl povinnost vydat stanovisko či jakékoli odborné posouzení, ani že by jeho nevydáním mohlo dojít k zásahu do veřejných subjektivních práv žalobce. Žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když podání žalobce odložil, neboť nebyl oprávněn požadovaný úkon učinit a taková povinnost nevyplývá ani z žádného jiného právního předpisu.

53. Povinnost vydat stanovisko či jakékoli odborné posouzení požadované žalobcem není svěřena žádnému správnímu orgánu. Právní řád takový úkon nezná a neupravuje jej ani energetický zákon, ani správní řád, ani žádný jiný zvláštní předpis.

54. Žalovaný proto postupoval správně, když podání žalobce odložil, neboť nebyl oprávněn požadovaný úkon učinit a nebylo možné jej postoupit jinému orgánu, neboť neexistoval žádný správní orgán, který by byl k vyřízení žádosti příslušný. Za této situace nebylo možné postupovat podle žalobcem namítaného § 12 správního řádu.

55. Žalobce namítá, že mu žalovaný neposkytl jakoukoli alternativní cestu k ochraně jeho práv. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný měl být aktivní v oblasti dozoru, kontroly či přijímání preventivních opatření a zásahů.

56. K tomu krajský soud opakovaně zdůrazňuje, že může posuzovat pouze to, zda bylo zákonné rozhodnutí o odložení podání žalobce, ve kterém požadoval vydání stanoviska či jiného odborného posouzení. Námitky směřující k tomu, že pokud žalovaný nevydal stanovisko ani jiné odborné posouzení, měl vyvíjet aktivitu v jiném směru, proto nemohou obstát, neboť se netýkají zákonnosti napadeného rozhodnutí, ale hypotetických povinností žalovaného. Ty však nemohou být předmětem soudního přezkumu v nyní řešené věci.

57. Žalobce nemůže v tomto řízení hájit obecný zájem na ochraně zdraví, života či bezpečnosti osob v blízkosti energetického zařízení. V řízení před správním soudem nemá postavení „veřejného žalobce“ a nemůže se domáhat ochrany obecných či kolektivních zájmů. Správní soudnictví je založeno na ochraně veřejných subjektivních práv jednotlivce, nikoli na prosazování veřejného zájmu obecně.

58. Žalobce se tedy může domáhat pouze ochrany svých vlastních veřejných subjektivních práv. K jejich porušení však v projednávané věci nedošlo. Žalovaný žádost odložil proto, že žalobce požadoval úkon, k němuž žalovaný ani žádný jiný správní orgán nemá zákonnou kompetenci, a proto bylo odložení žalobcova podání v souladu se zákonem. Skutečnost, že žalobce spatřuje v absenci osvětlení energetické stanice rizika pro zdraví či bezpečnost osob, nemůže založit povinnost správního orgánu vydat stanovisko, které právní řád nezná a jehož vydání není žádnému správnímu orgánu svěřeno.

VI. Závěr a náklady řízení

59. Krajský soud na základě všech výše uvedených skutečností a úvah neshledal žalobu důvodnou, proto ji postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

60. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu těch nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který úspěch ve věci neměl. Žalobce před soudem neuspěl (soud žalobu zamítl jako nedůvodnou), proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, však žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu je nelze přiznat.

61. Usnesením ze dne 12. 6. 2025, č. j. 30 A 28/2023-138, ustanovil krajský soud žalobci jako zástupce pro řízení JUDr. Jana Polu, advokáta. Dle § 35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. zástupci žalobce, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.

62. Krajský soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za 7 úkonů právní služby, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, porady s klientem ze dne 11. 7., 18. 7., 21. 7. 2025 a 22. 7. 2026, přesahující jednu hodinu, písemné podání ve věci samé – replika ze dne 21. 7. 2025, a účast na jednání před soudem ve výši 7 × 4 620 Kč [§ 11 odst. 1 písm. b), c), d) a g) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném od 1. 1. 2025], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 7 × 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, opět ve znění účinném od 1. 1. 2025) a cestovné osobním motorovým vozidlem z místa sídla advokáta k soudu a zpět (spotřeba 7,2 l/100 km BA 95, náhrada za použití vozidla 5,9 Kč/1 km) – celkem 3 455 Kč. Zástupce žalobce je plátcem DPH, proto se odměna a náhrada hotových výdajů zvyšují o částku odpovídající této dani (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Celkově se tedy jedná o částku 47 251 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Brně do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady žalobce nese stát (§ 60 odst. 4 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 30. 7. 2026 Mgr. Milan Procházka předseda senátu