30 A 99/2023

Rubrum

č. j. 30 A 99/2023 - 152 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Karla Černína, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. K. b) M. K. oba zastoupeni advokátkou Mgr. Lenkou Čihákovou sídlem Palackého nám. 67, Slavkov u Brna proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno za účasti osoby zúčastněné na řízení: MUDr. Mgr. H. Z. bytem X zastoupená advokátem Mgr. Radkem Motzke sídlem Opletalova 600/6, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 10. 2023, č. j. JMK 14083/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Účastníci řízení a osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. 2 30 A 99/2023

Odůvodnění

1. Klíčovou otázkou, jejímž posouzením se soud v projednávané věci zabýval, je posouzení přiměřenosti omezení soukromí žalobců v důsledku povolení novostavby určenou k bydlení, jež má nahradit dosavadní hospodářské stavby na sousedním pozemku.

2. Městský úřad Slavkov u Brna (dále jen „stavební úřad“) vydal ve společném územním a stavebním řízení na žádost osoby zúčastněné na řízení (dále jen „stavebník“) rozhodnutím ze dne 2. 2. 2022, č. j. SU/57771-21/12064-2021/BAR, společné povolení, kterým podle § 94p zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 403/2020 Sb. (dále jen „stavební zákon“) schválil stavební záměr označený jako stavební úpravy a přístavba rodinného domu – X na pozemcích p. č. XA a XB, k. ú. X.

3. Žalobci podali proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, v němž namítali mj. nesoulad záměru s územním plánem a cíli územního plánování a omezení svého soukromí pohledovými imisemi. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání zamítl a společné povolení potvrdil.

4. Žalobci se společnou žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhají zrušení napadeného rozhodnutí. Žaloba 5. Žalobci jsou vlastníky pozemku p. č. XC, který přímo sousedí se stavebními pozemky. Na pozemku mají rodinný dům, na který navazuje dvorek a zahrada. Tvrdí, že realizací stavby dojde k citelnému zásahu do soukromí jejich bydlení.

6. Namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí, resp. závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen „ministerstvo“), o nějž žalovaný opřel závěr o přípustnosti záměru z hlediska požadavků územního plánování. V daném případě stavební úřad vycházel ze závazného stanoviska orgánu územního plánování ze dne 30. 9. 2021, dle kterého byl stavební záměr posouzen jako přípustný. Toto závazné stanovisko bylo podrobeno přezkumu v odvolacím řízení podle dle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Výsledkem bylo závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování ze dne 5. 1. 2023, kterým bylo předchozí závazné stanovisko změněno tak, že záměr byl posouzen jako nepřípustný. Na podnět stavebníka vydalo ovšem ministerstvo ve zkráceném přezkumném řízení rozhodnutí ze dne 8. 8. 2023, č. j. MMR-54841/2023-81, kterým opět změnilo závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování tak, že záměr je přípustný.

7. Podle žalobců ale ministerstvo nevysvětlilo, jaké konkrétní úvahy ho vedly k závěru o přípustnosti záměru a jak posoudilo rozpor mezi zájmy účastníků. Ministerstvo konstatovalo, že přestavba hospodářských staveb je nevyhnutelným trendem a poukázalo dále na osobní a bytovou situaci stavebníka. Nezohlednilo však principy a zásady územního plánování a nehodnotilo navzájem si konkurující zájmy. Argumentace o tom, že i stavebník přijde o část soukromí je na hranici svévole. Rozhodnutí ministerstva neobsahuje vypořádání uplatněných námitek ani hodnocení střetu mezi zájmem na ochraně soukromí žalobců a zájmem na nové výstavbě. Vesnická zástavba je tradičním způsobem uspořádána tak, že dvorní část nesloužila pro hlavní bydlení – k tomuto byla určena část přední. Změna by měla vyplynout z postupné koncepční proměny územního plánování. Napadené 3 30 A 99/2023 rozhodnutí ovšem staví zájmy a přání stavebníka na první místo a až následně se snaží dohledat argumentaci pro změnu zástavby vyvolávající zásah do soukromí. Nejde o koncepční územní plánování.

8. Žalobci dále namítají, že napadeným rozhodnutím ztrácí možnost vést soukromý rodinný život na svém pozemku, mimo vnitřní prostory. Přichází tak o hlavní charakteristickou vlastnost vesnické zástavby. Žalovaný nesprávně uvedl, že ze strany stavebníka byla učiněna opatření na ochranu soukromí. Tato údajná opatření totiž nejsou způsobilá soukromí žalobců ochránit. Osoby nacházející se v části přístavby umístněné v 2. nadzemním podlaží nemohou omezit pohledy na pozemek žalobců, jako by tomu bylo v případech, kdy je nutné se z okna vyklonit či vyhlédnout z něj v určitém úhlu. Umístění a velikost oken (a balkonu) způsobuje, že při běžném způsobu života nelze eliminovat (a ani omezit) pohledy na dvůr žalobců. Ti tak o soukromí na dvoře přijdou, neboť zde nezůstane žádný soukromý prostor. Jen stěží si lze představit výstavbu více omezující práva sousedů. Za určitých okolností lze omezit imise pohledem např. pořízením žaluzií, zastínění apod. Zde však toto řešení není možné a nebylo by ani přiměřené. Okna stavebního záměru neposkytují jiný výhled než ten, který směřuje na dvůr žalobců.

9. Žalobci konečně namítají nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, jak se žalovaný vypořádal s námitkami žalobců, jaké úvahy použil, či jak posuzoval správnost argumentace správního orgánu a jakými kritérii ji posuzoval. Pokud dospěl žalovaný k závěru, že v návrhu byly provedeny změny pro dostatečné zajištění soukromí, pak není zřejmé, o jaké změny by se mělo jednat a jak by jimi mělo být soukromí zajištěno. Pohled na celou dvorní část sousedního stavení jistě není obvyklou záležitostí řadové zástavby – nadto pak této konkrétní řadové zástavby ve X. Žalovaný nerozlišuje dvorní část nemovitosti od navazující zahrady. Neuvádí konkrétní důvody, jak byla posouzena ztráta soukromí žalobců, pouze stroze konstatuje, že záměr soukromí nenarušuje. Navíc se v dané části pozemku nenachází žádné vzrostlé stromy, ačkoli to žalovaný uvádí. Vyjádření žalovaného 10. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se s uplatněnými námitkami řádně vypořádal. Pokud jde rozhodnutí ministerstva, kterým byla posouzena přípustnost záměru z hlediska územního plánování, jde o závazné stanovisko, kterým byl žalovaný vázán. Pohled na zahradu souseda je v poměrech řadové zástavby obvyklý, soukromí žalobců nebude ve větší míře dotčeno. V návrhu byly provedeny změny (kouřové sklo plnící funkci zábradlí u balkonu a zástěna terasy), které jsou dostatečné k zajištění soukromí, jež tedy není dotčeno nad přípustnou míru. Balkon bude sloužit jen jako spojovací prostor mezi terasou a místnostmi. Vyjádření stavebníka 11. Stavebník uvádí, že záměr společně s původním obytnou částí domu má tvar písmene L (tzv. hákový typ zástavby) a odpovídá tak uspořádání mnoha okolních domů, včetně žalobců. V okolí se běžně nacházejí dvoupodlažní obytné domy, nebo domy s obytným podkrovím. Dvorní části domů tvoří soukromé zázemí, které je ovšem omezeno zázemím sousedních domů. Je běžné, že si tak ve stísněných poměrech sousedé navzájem vidí do dvorů a zahrad. Přestavba nezpůsobí žádnou výraznou změnu ve hmotě současné zástavby a směrem do ulice nebude vůbec viditelná. Žalobci namítají, že ztratí soukromí, podle 4 30 A 99/2023 stavebníka však již před provedením záměru vidí na dvůr a zahradu žalobců kdykoli vyjde do dvora a zahrady. Projekt přesto upravil tak, že na nově vzniklé terase bude dvoumetrová dřevěná zástěna a že skleněné výplně zábradlí na novém pochozím balkóně budou z kouřového skla.

12. Pokud jde o přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, zdůraznil stavebník, že tvoří jeden celek se společným povolením, které je detailně odůvodněné. Závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování ze dne 5. 1. 2023 bylo vnitřně rozporné (výrok původně uváděl, že záměr je v souladu s územním plánem), a proto stavebník podal podnět k jeho přezkoumání ministerstvem. Ministerstvo rozhodnutím ze dne 8. 8. 2023 konstatovalo, že záměr je přípustný. Vyjádřilo se přitom i k otázce zásahu do soukromí žalobců. Stavebník v této souvislosti uvedl, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) nelze sousedovi automaticky zakázat výhled z okna na cizí pozemek. Při pocitu ztráty soukromí má dotčená osoba vytvořit pohledové překážky (plot, žaluzie) na svém pozemku. Důležité je rovněž, že ani dřívější stav dvorů nezajišťoval soukromí, nebo dokonce intimitu. Stavebník při společné hranici vysadil v minulosti zelený plot a i žalobci mohou činit další opatření k ochraně svého soukromí. Vyjádření ministerstva 13. Žalobci namítají jedním ze žalobních bodů nezákonnost rozhodnutí ministerstva ze dne 8. 8. 2023, č. j. MMR-54841/2023-81. Toto rozhodnutí má podle ustálené judikatury NSS povahu závazného stanoviska (srov. rozsudek ve věci rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2015, čj. 10 As 97/2014-127). Podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 314/2025 Sb. platí, že soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán. Před rozhodnutím o námitce soud umožní správnímu orgánu, o jehož úkon jde, aby se k námitce vyjádřil. Shledá-li soud žalobní námitku důvodnou, zruší přezkoumávaný úkon samostatným výrokem pro nezákonnost. Soud proto vyzval i ministerstvo k vyjádření se k žalobě.

14. Podle ministerstva je námitka směřující proti jeho rozhodnutí nedůvodná. Ministerstvo v jeho odůvodnění popsalo zjištěný skutkový stav, charakter dotčeného území a vady napadeného závazného stanoviska, které označilo záměr za nepřípustný. Zásadním důvodem pro změnu závazného stanoviska byla skutečnost, že záměr odpovídá hlavnímu způsobu využití plochy pro bydlení v rodinných domech a naplňuje i podmínky maximálně přípustné podlažnosti (2 nadzemní podlaží) a intenzity zastavění stavebního pozemku. Obecné cíle a úkoly územního plánování jsou konkretizovány v územním plánu, který je závazným podkladem pro rozhodování v území. Pokud nebyly zjištěny konkrétní okolnosti rozporu záměru s úkoly a cíli územního plánování, nelze nezákonnost dovozovat jen z obecného odkazu na § 18 a § 19 stavebního zákona. Záměr splňuje podmínky pro hospodárné využití území, dodržuje charakter okolní zástavby a neohrožuje využitelnost navazujícího území. Rozhodnutí ministerstva je přezkoumatelné a odůvodněné. Ústní jednání 15. Účastníci řízení setrvali během jednání na svých stanoviscích. Žalobci uvedli, že závěry ministerstva obsažené v jeho rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě jsou v rozporu s principy ochrany vesnické zástavby, které ministerstvo dlouhodobě prosazuje. Poukázali v této 5 30 A 99/2023 souvislosti na odbornou publikaci Charakter a struktura zástavby venkovských sídel v územních plánech, Ústavu územního rozvoje z roku 2018, která uvádí (str. 7), že je třeba věnovat pozornost třem typům jevů, které mohou negativně narušit urbanistickou strukturu vesnice: 1. výrazně odlišná struktura zástavby vložená do struktury převládající, 2. výrazný objekt netradičního tvaru nebo odlišný tvar pozemku, 3. stavba odlišného měřítka. Povolený záměr naplňuje podle žalobců všechny tyto znaky. Vybočuje z okolní zástavby, neboť i přes zachování půdorysného rozvržení není na rozdíl od okolních staveb jednopodlažní, nemá sedlovou střechu, a okna směřují přímo do dvora žalobců. Chybí zde bariéra, která by dvůr žalobců chránila a záměr tak vybočuje typické vesnické zástavby.

16. Dům žalobců a dům stavebníka tvořil historicky jediné stavení jedné rodiny, a proto mezi nimi ve dvoře nevzniklo hospodářské křídlo oddělující oba dvory v plné délce. Až v 60. letech byl dům fakticky rozdělen na dvě části a odděleno bylo i vlastnictví obou částí. Záměr v dané podobě nabízí přímý pohled do dvora žalobců na rozdíl od případu, o němž rozhodoval NSS ve věci v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, čj. 4 As 97/2013-40, č. 2968/2014 Sb. Jde o nepřiměřený zásah do soukromí, přičemž imisím pohledem z novostavby v tomto případě nelze zabránit. Pohledová bariéra je nemožná, neboť plot by musel být minimálně 6 m vysoký. Opatření, jež navrhl stavebník k ochraně soukromí žalobců, jsou nedostatečná. Záměr je podle žalobců bezohledný k jejich soukromí, je naddimenzovaný a změna, ke které došlo činí z jejich pozemku výkladní skříň.

17. Nad rámec písemného vyhotovení žaloby v průběhu jednání namítli žalobci, že stavba není v souladu s územním plánem, který vyžaduje zachování venkovského obrazu sídla. Záměr totiž nerespektuje venkovský charakter sídla, který je typický mj. prostorem soukromí ve dvorní části stavení.

18. Samotný žalobce dále vylíčil historii vztahů se sousedy a důvody, proč došlo k jejich pokažení. Před koupí žili s manželkou v různých místech, a dům vybírali mj. i kvůli soukromí, které poskytoval. Nikdy nebrojili proti tomu, aby vůbec mohl stavebník stavět. Žádná podobná stavba se ale v okolí nevyskytuje. Podle názoru žalobce by plot, který by bránil pohledům, musel mít minimálně 15 m na výšku. Soukromí by neposkytla ani rostlá zeleň, neboť na zimu stromy opadávají. Cítí se v této situaci jako ve výloze. Dále žalobce vyjádřil pochybnosti o nestrannosti stavebního úřadu, který ve věci rozhodoval.

19. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a vyjádřil se obdobně jako v napadeném rozhodnutí.

20. Stavebník se ztotožnil se stanoviskem žalovaného a navrhl zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že se snažil o kompromis a učinil dílčí opatření k zachování jejich soukromí. Dále uvedl, že z ulice není dvorní přístavba vidět, a nenarušuje tedy venkovský charakter obce. Přístavba má rovnou střechu, ale jiný typ střechy by stavební úřad nepovolil kvůli tomu, že srážky je třeba odvádět na dvůr stavebníka. Žalobci mají přístavbu do dvora sice v menším rozsahu, ale existuje. Jako zábrana pohledům může být dostačující i plot mnohem nižší než 15 m, jak uváděl žalobce. Aktuálně stavebník vystavěl hrubou stavbu, ale s ohledem na narození dítěte stavbu pozastavil. Hodlá ale ve výstavbě pokračovat. Záměr není naddimenzovaný, ale odpovídá potřebám stavebníka, tedy bydlení pro pět osob.

21. Soud provedl během jednání dokazování fotodokumentací předloženou žalobci (č.l. 14-18 soudního spisu), fotodokumentací z místního šetření založenou již ve správním spisu, a výkresy které jsou součástí dokumentace stavby. Žalobci dále soudu při ústním jednání předložili fotografické snímky hrubé stavby, bývalé podoby a stavu po demolici 6 30 A 99/2023 hospodářských budov na pozemku stavebníka a dále též kopii rozhodnutí o rozdělení stavby a historický snímek stavení. Těmito listinami soud rovněž provedl dokazování. Pouze pro případ, že by se soud musel zabývat též otázkou rozporu záměru s územním plánem, soud provedl jako důkaz rovněž relevantní části územního plánu (Základní koncepce rozvoje území obce, ochrany a rozvoje jeho hodnot, body 2, 3, 4 a 19, str. 2). Podmínky řízení a rozsah soudního přezkumu 22. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Jde o žalobu věcně projednatelnou.

23. Při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vady, k nimž by musel přihlédnout i bez námitky, soud neshledal.

24. Soud již na tomto místě konstatuje, že žalobci vznesli během ústního jednání dva nové žalobní body, které nejsou ani v zárodku obsaženy v písemném podání žaloby, a nebyly tedy uplatněny před uplynutím žalobní lhůty podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Jde jednak o namítanou podjatost pracovnice stavebního úřadu a jeho nadřízeného a za druhé o tvrzený rozpor záměru s územním plánem. V souvislosti s touto druhou námitkou musí soud zdůraznit, že se žalobci v podané žalobě setrvale vymezují proti úvahám a závěrům ministerstva a orgánu územního plánování vysloveným v souvislosti s posouzením souladu záměru s cíli a úkoly územního plánování. Zdůrazňovali přitom zejména narušení soukromí a narušení tradičního uspořádání vesnické zástavby, což dali do souvislosti s porušením § 18 a § 19 stavebního zákona. Z písemného vyhotovení neplyne, že by žalobci měli za to, že je záměr rozporný s územním plánem, a nezmínili ani konkrétní regulativ, který by umístění stavby bránil. Soud má proto za to, že obě shora uvedené námitky byly uplatněny opožděně a jsou nepřípustné (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Posouzení věci 25. Žalobci v prvé řadě namítají nedostatečné odůvodnění a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí ministerstva, kterým došlo ke změně závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování.

26. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů může vyvstat např. tehdy, opřel-li správní orgán rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované nebo pokud zcela opomenul vypořádat s některou z podstatných námitek účastníků (viz např. rozsudky NSS ze dne 27. 6. 2007, čj. 3 As 4/2007-58, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, či ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74). Nepřezkoumatelnost však musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro skutečnou nemožnost zjistit samotný obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. např. usnesení NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74). Povinnost orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit také nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každé dílčí tvrzení nebo argument. Postačuje, jsou-li vypořádány klíčové námitky (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2009, čj. 9 Afs 70/2008-13) a vysvětleny klíčové úvahy, na nichž je rozhodnutí vystavěno. Za podmínek tomu přiměřeného 7 30 A 99/2023 kontextu se lze v určitých případech spokojit i s odpovědí implicitní, což připouští i Ústavní soud (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09).

27. V souvislosti s projednávanou věcí soud je také podstatné, že na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je třeba v rámci soudního přezkumu nahlížet jako na jeden celek. To znamená, že se rozhodnutí mohou vzájemně argumentačně doplňovat v obou směrech (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 7. 2008, čj. 2 As 20/2008-73, a ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně a naopak.

28. Soud konečně připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy účastníka o tom, jak podrobně by mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která brání přezkoumání daného správního aktu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, čj. 3 Azs 69/2016-24). Zákonnost rozhodnutí je předmětem přezkumu merita věci, nikoliv otázkou jeho přezkoumatelnosti.

29. V projednávané věci soud neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Klíčové body vypořádání námitek vznesených žalobci jsou obsaženy již v prvostupňovém společném souhlasu, jenž námitky posoudil velice pečlivě. Žalovaný pak srozumitelně a logicky vysvětlil, proč má za to, že závěry stavebního úřadu jsou správné. Zabýval se přitom klíčovými body odvolání, zdůvodnil své úvahy a předložil argumentaci oponující námitkám žalobců. Určitá stručnost argumentace v kontextu s tím, že žalovaný aproboval závěry vyslovené stavebním úřadem, proto není na závadu. Z napadeného rozhodnutí a společného povolení je seznatelné, z jakých podkladů správní orgány vycházely, jaké skutkové okolnosti považovaly za rozhodné pro posouzení věci a jak věc posoudily po právní stránce. O tom, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné není, konečně svědčí i skutečnost, že žalobci přednesli v žalobě širokou argumentaci, kterou závěry žalovaného zpochybňují. Ačkoliv tedy namítají, že je rozhodnutí nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné, ve skutečnosti brojí proti napadenému rozhodnutí věcnými námitkami. Nic tedy ani soudu nebrání, aby zákonnost napadeného rozhodnutí meritorně přezkoumal.

30. Námitka není důvodná. Soulad záměru s územně plánovací dokumentací 31. Pokud jde o posouzení souladu záměru s územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů územního plánování (§ 96b odst. 3 stavebního zákona), žalobci namítají, že rozhodnutí ministerstva, kterým bylo změněno a nahrazeno odůvodnění závazného stanoviska nadřízeného orgánu územního plánování, je nedostatečně odůvodněné a nezákonné. Není zřejmé, jaké úvahy vedly ministerstvo k závěru o přípustnosti záměru, jakým způsobem hodnotilo ministerstvo jednotlivé protichůdné zájmy. Ministerstvo jednostranně upřednostnilo soukromé zájmy stavebníka, aniž by vysvětlilo důvody takového posouzení. Navíc stavební záměr neodpovídá stávajícímu tradičnímu charakteru zástavby, která je typická tím, že k bydlení byla určena přední část stavby při ulici a zadní (dvorní) část sloužila hospodářskému využití. Případná změna by měla být koncepční a územní plán by s ní měl kalkulovat. 8 30 A 99/2023 32. Z obsahu správního spisu plyne, že na pozemku stavebníka se již před povolením záměru nacházely stavby. Ty byly na relativně úzkém a podlouhlém pozemku situovány tak, že měly hákový tvar (tvar písmene L). K obytné části umístěné u ulice v řadové zástavbě přiléhaly kolmo přistavěné hospodářské budovy v zadní (dvorní) části skryté veřejnosti. Na ně dále navazuje zahrada. Není přitom sporu o tom, že tento půdorysný tvar je pro danou lokalitu zcela typický a drží se ho většina historických domů v obci. Schválený stavební záměr je koncipován tak, že hospodářské budovy v dvorní části zcela nahrazuje novostavbou o podobných půdorysných rozměrech. Namísto jednopatrových hospodářských budov se sedlovou střechou se však již jedná o obytnou budovu o dvou nadzemních patrech s plochou střechou a obytnými místnostmi v patře. Pouze v zadní části směrem k zahradě se nad „technickými“ místnostmi nachází rozlehlá terasa a objekt je zde tedy jednopatrový. Celý objekt je umístěn při hranici pozemku stavebníka a sousedního pozemku p. č. XD, tedy nikoliv u hranice pozemku žalobců, ale na opačné straně.

33. Stavebník původně doložil k žádosti kladné závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 30. 9. 2021. Orgán shledal záměr přípustným, přičemž konstatoval, že záměr je v souladu s prostorovými a funkčními regulativy, které pro danou plochu stanoví územní plán. Konstatoval také bez bližšího detailního odůvodnění, že záměr odpovídá cílům a úkolům územního plánování podle § 18 a § 19 stavebního zákona, neboť dodržuje umístění a uspořádání staveb a splňuje charakter bydlení venkovského typu.

34. Proti tomuto posouzení se ovšem postavil nadřízený orgán územního plánování, který původní stanovisko ze dne 30. 9. 2021 změnil, a to závazným stanoviskem ze dne 5. 1. 2023. Souhlasil sice, že záměr je v souladu s územním plánem obce X, nicméně dospěl k odlišnému posouzení souladu s cíli a úkoly územního plánování. Konstatoval, že stávající typická historická zástavba vytvořila velikostí, stavebními objemy i zastřešením podmínky pro vzájemnou koexistenci bydlení mezi jednotlivými rodinnými domy, přičemž vnitřní část pozemků je využívána jako soukromé zázemí rodinných domů. Z tohoto důvodu je území velmi citlivé na prostorové zásahy do vnitřní části zázemí rodinných domů. Dotčený stavební záměr je problematický z hlediska koordinace soukromých zájmů, neboť umístění bytové jednotky v dříve klidové části není v území typické a negativně ovlivní i soukromé zázemí domu žalobců. Záměr nerespektuje založenou strukturu zastavění a svým řešením negativně ovlivňuje klidové soukromé zázemí sousedních rodinných domů. Nadřízený orgán územního plánování proto dospěl k závěru, že záměr není z hlediska cílů a úkolů územního plánování přípustný.

35. Na základě podnětu stavebníka ministerstvo provedlo přezkum závazného stanoviska ze dne 30. 9. 2023 mimo odvolací řízení. Dospělo přitom k závěru, že závazné stanovisko je nezákonné, a proto je změnilo rozhodnutím ze dne 8. 8. 2023 tak, že záměr je přípustný. Ministerstvo se ztotožnilo se závěrem, že záměr je souladný s územním plánem. Pokud ale jde o posouzení z hlediska úkolů a cílů územního plánování, ministerstvo vytklo, že úvahy nadřízeného orgánu územního plánování o narušení soukromí rodinných domů v sousedství nejsou relevantní, neboť jsou na úrovni stavebního řízení a řešení v kompetenci stavebního úřadu. Podle ministerstva je třeba primárně vycházet z územního plánu, jehož součástí je základní koncepce rozvoje území a urbanistická koncepce. Cíle a úkoly územního plánování se sice uplatňují na všechny nástroje územního plánování, ale s ohledem na jejich měřítko. Územní plán tak s ohledem na § 43 odst. 3 stavebního zákona nesmí vyžadovat cíle a úkoly územního plánování, které svou podrobností náleží 9 30 A 99/2023 územnímu rozhodnutí. Ministerstvo dále zdůraznilo, že přestavba bývalých hospodářských stavení ve dvorech, která už neslouží svému účelu, na stavby pro bydlení je nevyhnutelným trendem. Záměr využívá potenciál bývalého hospodářského stavení a vhodně je transformuje. Navýšení počtu bytových jednotek na dvě je v souladu s definicí rodinného domu. Zásadní proto je, že se záměr nachází v ploše pro bydlení, jejíž funkční a prostorové regulativy respektuje.

36. Soud rozumí argumentaci vyslovené v závazném stanovisku nadřízeného orgánu územního plánování ze dne 5. 1. 2023. Ztotožňuje se ale s názorem vysloveným ministerstvem v rozhodnutí ze dne 30. 9. 2023, které musí pouze zčásti zkorigovat a upřesnit.

37. Soud v prvé řadě nesouhlasí s názorem ministerstva o tom, že závazné stanovisko ze dne 5. 1. 2023 není řádně odůvodněné a není z něj zřejmé, s jakými cíli a úkoly územního plánování je záměr v rozporu. Nadřízený orgán územního plánování srozumitelně popsal, že chráněnou hodnotou, která ho vedla k závěru o nepřípustnosti záměru, je zachování tradiční vesnické zástavby, která je charakteristická mj. tím, že vytváří ve dvorech a navazujících zahradách prostor soukromí pro obyvatele domu odstíněný pohledům z veřejného prostranství a do značné míry i pohledům od sousedů. Jednoznačně tedy popsal, že záměr neodpovídá tradičnímu urbanismu venkovských stavení v dané obci, která je podstatná pro vzájemné nekonfliktní soužití sousedů, a tak zdůraznil, že daný způsob výstavby hraje roli i při udržení soudržnosti obyvatel a ochranu jejich soukromých zájmů. Úvahy, kterými se řídil, tedy bezpochyby vyjadřují hodnoty, které jsou zahrnuty mezi cíle a úkoly územního plánování, byť je nadřízený orgán územního nekonkretizoval jasným odkazem na konkrétní ustanovení stavebního zákona (srov. § 18 odst. 1 stavebního zákona: vytvářet předpoklady … pro soudržnost společenství obyvatel území; § 18 odst. 2 stavebního zákona: dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území; § 18 odst. 3 stavebního zákona: chrání a rozvíjí přírodní, kulturní a civilizační hodnoty území, včetně urbanistického, architektonického a archeologického dědictví).

38. Žalobci namítají, že ministerstvo jednostranně upřednostnilo soukromé zájmy stavebníka před konkurujícími veřejnými zájmy a zájmem žalobců na ochraně jejich soukromí. Tak tomu ovšem podle soudu není. Ministerstvo totiž pouze konstatovalo, že střet záměru s ochranou soukromí žalobců je třeba posoudit až ve stavebním řízení a že k tomuto posouzení je příslušný stavební úřad, nikoliv orgány územního plánování. A s tím výkladem se ztotožňuje i soud.

39. Ministerstvo má pravdu v tom, že cíle a úkoly územního plánování se uplatňují vždy s ohledem na míru podrobnosti jednotlivých nástrojů územního plánování (§ 43 odst. 3 stavebního zákona). Cíle a úkoly územního plánování se uplatňují ve všech fázích vedoucích ke změnám v území, počínaje politikou územního rozvoje až po rozhodnutí o umístění konkrétních stavebních záměrů, resp. jiných typů územních rozhodnutí. Není tedy pravdou, že by v případě souladu záměru s formálními požadavky územního plánu, bylo posouzení cílů a úkolů územního plánování zcela irelevantní a nemohlo by vstoupit do hry znovu při posouzení umístění konkrétního záměru v území. Tomu ostatně nasvědčuje systematické umístění cílů a úkolů územního plánování v obecné části stavebního zákona, která je společná pro všechny nástroje a instituty územního plánování, ale i doslovné znění § 96b odst. 3 stavebního zákona, který výslovně uvádí, že se záměry posuzují nejen z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací, ale i z hlediska souladu s úkoly a cíli územního plánování. Proto si orgány územního plánování nemohou při posuzování 10 30 A 99/2023 záměrů vystačit pouze s konstatováním, že je stavební záměr v souladu s regulativy územního plánu, do něhož již byly cíle a úkoly územního plánování promítnuty.

40. Na druhou stranu ale platí, že v různých fázích posouzení změn v území se cíle a úkoly územního plánování uplatňují s různou mírou intenzity a podrobnosti. Cílem územního plánu je stanovit mj. základní podmínky pro funkční a prostorové uspořádání území, které zajistí předpoklady pro udržitelný rozvoj území podle představ samotné obce. Mezi takové cíle může patřit i představa o zachování tradičního typu urbanismu a prostorového uspořádání staveb, který umožňuje zachování soukromí ve dvorní části jednotlivých stavení. Zároveň ale má svůj význam i skutečnost, že územní plán v tomto konkrétním případě nebrání tomu, aby docházelo k přestavbě hospodářských budov ve dvorní části jednotlivých stavení na objekty na bydlení. Je bezesporu pravdou, že v dnešní době s měnícím se životním stylem, k němuž dochází i na venkově, klesá význam hospodářských budov a mění se způsob jejich využití. Namísto ustájení dobytka či jiných domácích zvířat nebo uskladnění úrody, píce, slámy apod. plní tyto stavby většinou odlišné účely. Nelze se tedy divit, pokud ministerstvo konstatovalo, že přestavba bývalých hospodářských stavení ve dvorech na stavby pro bydlení je nevyhnutelným a vhodným trendem z hlediska hospodárného využití území. Ostatně účelem územního plánování není konzervace dosavadního způsobu využití území, ale zajištění podmínek pro jeho hospodárné využití a udržitelný rozvoj.

41. S ministerstvem tedy soud souhlasí v tom, že sama skutečnost, že dojde k přeměně stávající hospodářské části stavení na obytný objekt nikterak nenarušuje tradiční urbanismus a venkovský obraz území. Dotčený stavební záměr se totiž drží tradičního půdorysného uspořádání staveb na pozemku, nevytváří vizuální dominantu, není viditelný z veřejných prostranství a zachovává soukromí proti pohledům z veřejných prostranství (tj. z ulice). Podle soudu je přípustné i v těchto podmínkách při vhodném architektonickém ztvárnění a umístění stavby nalézt prostor pro výstavbu dvoupatrových obytných budov, jako je tomu v tomto případě. Ostatně ani územní plán umístění takových staveb, jako je dotčený záměr, v dané lokalitě výslovně bez dalšího nevylučuje a výslovně připouští na stavebním pozemku, který je součásti ploch pro bydlení, i stavby o dvou nadzemních podlažích.

42. Jinak by tomu mohlo být, pokud by např. stavebník navrhl záměr na jižní hranici s pozemkem žalobců s okny situovanými směrem na jejich pozemek. V takovém případě by bylo možné bez dalšího konstatovat, že takový záměr je v rozporu s urbanistickou koncepcí daného území, kde jsou bývalé hospodářské objekty situované vždy při severní hranici jednotlivých pozemků se stavebními otvory do dvora. Tak tomu ale není a záměr tak respektuje již existující historické půdorysné uspořádání staveb, které je v místě obvyklé.

43. Soud proto souhlasí se závěrem ministerstva, že záměr není v rozporu s cíli a úkoly územního plánování podle § 18 a § 19 stavebního zákona. Otázka, zda nedochází umístěním konkrétního záměru k excesivnímu zásahu do soukromí žalobců nad míru přiměřenou poměrům v daném místě, je až otázkou navazující, kterou přísluší posoudit stavebnímu úřadu v územním, resp. společném řízení, nikoliv orgánům územního plánování při hodnocení přípustnosti záměru podle § 96b stavebního zákona.

44. K tomuto závěru vede soud mj. procesní režim, v němž se pohybuje stavební úřad při rozhodování o umístění stavby na straně jedné, a dotčený orgán územního plánování na straně druhé. Závazné stanovisko orgánu územního plánování se vydává jako úkon podle 11 30 A 99/2023 části čtvrté správního řádu, tedy postupem, který není správním řízením a bez účastníků řízení. Účastníci, s výjimkou žadatele, tak zpravidla mají jen omezenou možnost přímo ovlivnit závěry orgánu územního plánování svými námitkami a návrhy. K tomu se jim otvírá prostor pouze v řízení vedeném stavebním úřadem, v němž mohou uplatňovat své námitky v plném rozsahu a stavební úřad má povinnost se těmito námitkami zabývat a vypořádat je. Otázky týkající narušení soukromí vlastníků okolních pozemků a staveb tedy mají být primárně posuzovány právě v rámci územního řízení, nikoliv při vydání závazného stanoviska orgánu územního plánování.

45. Konečně pokud by soud nyní v tomto případě vyslovil, že stavební záměr zahrnující dvoupatrový obytný objekt umístěný v daném půdorysu je apriori nepřípustný pro rozpor s cíli a úkoly územního plánování, tedy na úrovni posouzení záměru orgány územního plánování, pak by to znamenalo, že obdobné stavební objekty nelze realizovat v podstatě na celém území obce v plochách pro bydlení, aniž by bylo třeba hodnotit konkrétní okolnosti, např. míru zásahu do soukromí sousedů v každém konkrétním případě. To si však soud nemyslí. Vždy je potřeba vážit konkrétní okolnosti a hodnotit míru a přiměřenost zásahu do soukromí. I kdyby určitý záměr zasahoval nepřiměřeně do práv souseda, tak to neznamená, že k nepřiměřenému zásahu musí dojít i při umístění obdobného záměru na jiném stavebním pozemku. Je právě úkolem stavebního úřadu, nikoliv orgánu územního plánování, aby se zabýval soukromoprávními námitkami týkajícími se pohledových imisí a narušení soukromí obytného zázemí domu s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu.

46. Žalobní bod týkající se nezákonnosti rozhodnutí ministerstva tedy soud shledal nedůvodným. Narušení soukromí žalobců pohledovými imisemi 47. Žalobci dále namítají narušení kvality prostředí jejich bydlení a trvalou ztrátu soukromí ve dvorní části jejich pozemku. Za problematickou přitom považují primárně možnost pohledů do dvora za jejich stavením, a to z oken a balkonu ve 2. nadzemním patře záměru a původně i z terasy v zadní části objektu směrem do zahrady. Žalovaný podle jejich názoru vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu a posoudil tuto otázku nesprávně a nepřezkoumatelně.

48. Je pravdou, že žalovaný věnoval posouzení zásahu do soukromí v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 7) užší prostor než stavební úřad ve společném povolení. Nicméně to samo o sobě neznamená, že je jeho hodnocení nepřezkoumatelné či nezákonné. Žalovaný se zjevně přiklonil k závěrům stavebního úřadu a pouze stručně shrnul kostru jeho úvah, které jsou detailně popsané ve společném povolení. Obě rozhodnutí tvoří jeden celek a navzájem se doplňují. Dílčí mezery napadeného rozhodnutí tedy jsou vyplněny detailním odůvodněním společného povolení.

49. Judikatura vychází z toho, že umístění nové stavby v zastavěném území může vést ke snížení dosavadní míry soukromí vlastníků sousedních nemovitostí, nikoli však každé takové snížení představuje nezákonný zásah do jejich práv. Vlastník sousední nemovitosti nemá nárok na zachování dosavadních poměrů ani na vyloučení jakékoli stavební změny v sousedství. NSS v rozsudku ze dne 12. 10. 2010, čj. 7 As 13/2010-145, uvedl, že sousedé „si nemohou osobovat právo na to, aby byla vyloučena každá stavební změna v jejich sousedství, která by podstatně snížila míru jejich soukromí. Skutečnost, že na sousedním pozemku doposud 12 30 A 99/2023 nestála stavba, jejíž povaha umožní, aby někteří její uživatelé viděli na pozemek stěžovatelů či do oken jejich domu, nezakládá stěžovatelům právo na to, aby tento stav přetrval i do budoucna. Stěžovatelé vůči sousednímu pozemku „nevydrželi“ žádné právo na to, aby se výstavba na něm omezila více, než jaká omezení standardně vyžadují obecné poměry v území, jež jsou vyjádřeny v územním plánu.“ 50. Ochrana se proto uplatní až tehdy, přesahuje-li zásah míru přiměřenou místním poměrům. Obtěžování pohledem může být právně relevantní jen výjimečně. NSS v rozsudku ze dne 19. 10. 2016, čj. 2 As 168/2016-28, s odkazem na civilní judikaturu připomněl, že „aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti“. Na tento závěr navázal rozsudek ze dne 9. 9. 2019, čj. 7 As 253/2018- 42, podle něhož imisí „není samotná možnost nahlížet z oken do oken v sousední budově nebo z oken na pozemek či z pozemku na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by se jednat o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů. Při jejím posuzování je ale třeba přihlížet k oprávněným zájmům všech účastníků řízení, takže obecně nelze ukládat těm, kdo mají faktickou možnost nahlížet do cizích oken, zahrad apod., aby provedli taková opatření, kterými by tuto možnost vyloučili, respektive jen z těchto důvodů možného nahlížení zamítat návrhy na umístění staveb. V rámci zástavby v intravilánu obce je zpravidla nemožné dosáhnout úplného soukromí, pokud jde o možný pohled do oken, na dvory či zahrad sousedních nemovitostí.“ 51. To však neznamená, že by správní orgány mohly námitku zásahu do soukromí v zahradě či dvoře odmítnout pouze obecným poukazem na hustou, městskou nebo řadovou zástavbu. Posouzení musí vycházet z konkrétních místních poměrů, zejména z charakteru zástavby, odstupových a výškových poměrů, orientace oken, balkonů a teras, dosavadní míry nahlížení a povahy dotčeného prostoru. NSS v rozsudku ze dne 13. 9. 2019, čj. 1 As 329/2018-66, aproboval závěr, že „pokud dojde v okolí nemovitosti k zásadní změně výhledových poměrů jako nepochybné složce pohody bydlení, bude nutno se s takovou námitkou objektivně vypořádat“. Současně uvedl, že „součástí kvality prostředí (pohody bydlení) v rodinném domku je právě i možnost užívat obvyklým způsobem a s minimem narušení i přilehlou zahradu“. Význam této úvahy se projeví zejména tehdy, je-li zahrada či dvůr dlouhodobě užívána jako klidová zóna domu a záměr vytváří novou a systematickou, nikoli pouze nahodilou možnost nahlížení.

52. Judikatura dále odlišuje běžný pohled z okna od pohledu z terasy, balkonu či obdobného pobytového prvku. NSS v rozsudku čj. 4 As 97/2013-40 uvedl, že „zorné pole při výhledu z okna je, v závislosti na míře vyklonění, relativně omezené a pohled ven vyžaduje určitý záměr. Přestože i cílenými pohledy z oken je možné zasáhnout soukromí vlastníka sousední nemovitosti, při výkonu vlastnického práva v souladu s dobrými mravy jsou nežádané pohledy marginální.“ Oproti tomu „terasa je a priori určena k trávení volného času, výhled z ní je neomezený a bezděčně je možné pohledem registrovat okolní dění“. Samotný pohled z oken nově umisťované stavby na sousední dvůr či zahradu proto zpravidla nepostačuje k závěru o nepřípustném zásahu do soukromí. Jinak tomu může být tehdy, pokud stavební řešení vytváří bezprostřední, trvalou a obtížně odvratitelnou možnost sledování dosud relativně 13 30 A 99/2023 uzavřeného nebo zvlášť chráněného prostoru, zejména z terasy, balkonu či jiného pobytového prvku umístěného v těsné blízkosti sousední nemovitosti.

53. V projednávané věci žalobci považují za problematické především nahlížení na jejich dvůr z balkonu, terasy a oken obytných pokojů ve druhém nadzemním podlaží povolované stavby. Tuto námitku je však třeba posuzovat diferencovaně, neboť každý z uvedených stavebních prvků vyvolává jinou míru intenzity zásahu do jejich práv.

54. Pokud jde o terasu v prvním patře v zadní části objektu, je klíčové, že projektová dokumentace byla po zahájení řízení s ohledem na námitky podané žalobci upravena tak, že terasa byla zahrazena vybudováním dřevěné stěny. Tím byla pohledově odstíněna, což znamená, že možnost výhledu a narušení soukromí žalobců jsou již podstatně omezeny. Balkon ve druhém nadzemním podlaží pak podle projektové dokumentace zjevně není určen k dlouhodobému pobývání. Nejde o samostatný pobytový prostor, ale o úzký koridor o šířce přibližně 1 m, který primárně propojuje jednotlivé pokoje v patře s terasou. Jeho funkce je tedy převážně komunikační a není určen k trvalému pobytu. Nelze a priori předpokládat, že obyvatelé budou tento prostor využívat či spíše zneužívat k intenzivnímu „pozorování“ a znepříjemňování života žalobcům.

55. Problematické proto zůstávají zejména pohledy z oken obytných pokojů ve druhém nadzemním podlaží směrem do dvorní části pozemku žalobců.

56. Soud nepřehlíží, že záměr oproti dřívějšímu stavu omezí soukromí žalobců. Dosavadní hospodářská část stavení dosud nebyla určena k dlouhodobému pobývání, ale nově zde má vzniknout obytný objekt, kde lze předpokládat trvalou přítomnost osob. Z oken pokojů ve druhém nadzemním podlaží přitom bude možné hledět do dvorní části pozemku žalobců. Půjde o pohled shora a do prostoru, který žalobci vnímají jako součást svého obytného soukromého zázemí. Takový zásah nelze bagatelizovat, neboť dvůr rodinného domu není z hlediska ochrany soukromí a pohody bydlení bezvýznamným prostorem. To plyne z již citovaného rozsudku NSS čj. 1 As 329/2018-66. Tato okolnost však neznamená, že každý nový pohled do dvora sousedního domu zakládá nepřiměřenou a nepřípustnou pohledovou imisi.

57. Pro posouzení věci je naopak podstatné, že problematická možnost pohledu vychází především z oken obytných místností (pokojů a ložnic). Primární funkcí oken je osvětlení a větrání pokojů v obytné části stavby. Z jejich existence nelze bez dalšího dovozovat, že budou užívána k cílenému sledování žalobců nebo k jejich záměrnému obtěžování. Podstatná je také skutečnost, že přístup do domu budou mít pouze obyvatelé rodinného domu, nikoliv širší veřejnost. Míru zásahu do soukromí žalobců tedy nezvyšuje okolnost, že by přístup do domu a pohledům na dvůr žalobců měl široký okruh návštěvníků veřejně přístupné stavby, jak tomu bylo ve věci řešené rozsudkem čj. 1 As 329/2018-66.

58. Významné jsou i místní poměry. Záměr je umístěn v tradiční zástavbě venkovského charakteru, kde jsou obytné a hospodářské části stavení orientovány do dvorů. Soukromí ve dvorních částech je v takové zástavbě zcela chráněno proti pohledům z ulice, nikoliv však nutně od sousedů. Ze zadní části zahrady lze již za dosavadního stavu na dvůr žalobců nahlížet. Jejich dvůr totiž není ani dnes zcela skryt pohledům od z pozemku stavebníka, a to zejména z toho důvodu, že hospodářská část rodinného domu žalobců je oproti ostatním stavením v okolí mimořádně krátká. Sama tak poskytuje dvorní části jejich pozemku jen omezenou míru přirozeného krytí před sousedy. Nelze tak striktně vycházet z 14 30 A 99/2023 předpokladu, že soukromí ve dvoře žalobců bylo dosud neomezené a mělo by zůstat absolutní i do budoucna. Je pravda, že uspořádání zástavby v okolí zpravidla poskytuje vlastníkům vysokou míru soukromí ve dvoře, což v případě žalobců platí v menší míře. Samotné uspořádání stavení přitom podle soudu nelze přičítat žalobcům k tíži. Na druhou stranu je ale zřejmé, že již za současného stavu lze ze strany stavebníka nahlédnout do dvora žalobců směrem od zahrady, a to i přes dodatečné zakrytí plotu fólií. Tím se míra nynějšího zásahu do práv žalobců snižuje, resp. nelze ji posuzovat tak, že dosud měli na dvoře absolutní soukromí a do budoucna ho zcela ztratí.

59. Soud se rovněž neztotožňuje s názorem žalobců, že nemají možnost, jak zabránit pohledům na jejich dvůr ze strany stavebníka. Žalobci mohou přijmout určitá opatření, chtějí-li dosáhnout vyšší míry soukromí. Takový důsledek je v zastavěném území zpravidla nevyhnutelný. Podle ustálené judikatury nelze po stavebníkovi požadovat, aby vyloučil jakýkoli pohled z oken obytných místností na sousední pozemek. To by ve svém důsledku znemožnilo běžné stavební využití řady nemovitostí v hustě zastavěném území. V posuzované věci navíc nejde o stav, kdy by žalobci mohli soukromí chránit pouze vysokou stavební bariérou ve formě plotu. Jako reálné se jeví i měkčí prostředky, např. vysazení vhodného druhu stromu či jiné zeleně, vedení popínavých rostlin po treláži nebo jiné opoře, využití zastíněné pergoly. Stavebník i žalobci ostatně již oba přistoupili k vysazení živých plotů a lze rozumně předpokládat, že časem zamezí pohledům do podstatné části dvora žalobců.

60. Ve prospěch zákonnosti závěrů správních orgánů svědčí také to, že stavebník v průběhu řízení provedl dílčí úpravy záměru ve prospěch ochrany soukromí žalobců. Nejde tedy o případ, kdy by záměr zcela ignoroval postavení sousedů. Stavebník přistoupil k odstínění terasy a k použití mléčného skla u balkonu. Tato opatření sice neodstraňují zcela možnost pohledů z oken pokojů, a žalobci je vnímají jako nedostatečná. Snižují však bezpochyby intenzitu zásahu z pobytových částí stavby, které by jinak byly z hlediska soukromí žalobců problematičtější.

61. Soud proto dospěl k závěru, že povolený záměr je z hlediska sousedských poměrů nepochybně problematický a necitlivý k požadavkům žalobců na zachování soukromí. To však pro jeho nezákonnost nestačí. Rozhodné je, zda zásah přesahuje míru přiměřenou místním poměrům. V nynější věci záměr neumožňuje přímý pohled do obytných místností uvnitř domu žalobců (nic takového ostatně ani žalobci netvrdí). Není umístěný těsně při hranici pozemku žalobců a umožňuje vybudování pohledové zábrany. Nejde ani o neodstíněnou terasu či jiný stavební prvek určený k trvalému pobytu s možností pozorovat pozemek žalobců. Problematická je především možnost pohledu z oken obytných pokojů do dvora. Tato okolnost však sama o sobě podle ustálené judikatury nepředstavuje mimořádnou pohledovou imisi, neboť nejde o narušení soukromí neurčeným širokým kruhem osob (veřejností) a nejde ani o bezúčelná okna určená zjevně jen k narušení soukromí sousedů.

62. Soud tak uzavírá, že správní orgány nepochybily, pokud námitku narušení soukromí žalobců neshledaly důvodem pro zamítnutí žádosti. Záměr povede ke snížení dosavadní míry soukromí žalobců ve dvorní části jejich pozemku. Toto omezení však v konkrétních místních poměrech nedosahuje intenzity nepřípustného zásahu do jejich práv.

63. Je třeba ještě dodat, že vzrostlé stromy (ořešáky) se nacházejí na zahradě stavebníka skutečně až za stavbou. Žalobci tedy mají pravdu, že tyto stromy netvoří překážku pohledům 15 30 A 99/2023 z novostavby na jejich dvůr. To však samo o sobě na posouzení věci nic nemění. A nelze také přisvědčit dílčí námitce podle níž žalovaný nerozlišuje v napadeném rozhodnutí dvůr, jenž má poskytovat soukromí, od navazující zahrady. S tímto tvrzením soud nesouhlasí. Z kontextu napadeného rozhodnutí a jeho odůvodnění je zřejmé, že se žalovaný zabýval možným omezením soukromí právě pohledy z novostavby směrem do dvora žalobců. Užil přitom sice na několika místech odůvodnění napadeného rozhodnutí matoucí pojem zahrada, i tak je ale zjevné, že se zabýval primárně narušením soukromí žalobců v části dvora navazující na jejich stavení. Soud přitom také souhlasí s tím, že část pozemku bezprostředně navazující na dům poskytuje žalobcům vyšší soukromí než vzdálenější zahrada a míra soukromí je v tomto smyslu odstupňovaná. Ani tato okolnost však nic nemění na správnosti závěru správních orgánů o tom, že míra omezení soukromí žalobců ve dvoře navazujícím na jejich stavení není mimořádná a nepřiměřená okolním poměrům.

64. Žalobní bod proto není důvodný. Závěr a náklady řízení 65. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji zamítl [§ 78 odst. 7 s. ř. s.].

66. Nezákonným neshledal soud ani rozhodnutí ministerstva ze dne 8. 8. 2023, a proto nepostupoval podle § 75 odst. 2 poslední věty s. ř. s.

67. Soud neprováděl pro nadbytečnost dokazování většinou navržených důkazů. Žalobci jednak navrhovali jako důkaz listiny, které jsou součástí správního spisu (napadené rozhodnutí, doručenka závazná stanoviska a rozhodnutí ministerstva). Jeho obsahem se ale v řízení před správním soudem dokazování neprovádí. Dalším důkazem mělo být oznámení o zahájení stavby, které ale pro posouzení věci nepřináší žádnou relevantní skutečnost, a proto by bylo jeho provedení nadbytečné. Navržené místní šetření, účastnický výslech žalobců a dokazování krátkým videozáznamem soud neprovedl, neboť skutečnosti podstatné pro posouzení věci vyplývají v dostatečném rozsahu již z obsahu správního spisu a provedených důkazů. Soud neprováděl zvlášť dokazování ani fotografiemi a digitálními modely, které jsou součástí podání stavebníka. Jde o součást písemného podání, k němuž se mohli účastníci řízení vyjádřit písemně či ústně během celého řízení.

68. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, náleželo by mu proto právo na náhradu nákladů řízení. Nad rámec jeho běžné úřední činnosti mu ovšem žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly.

69. Osobě zúčastněné na řízení (stavebníkovi) soud neuložil žádnou povinnost a nejsou dány ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by jí bylo možné přiznat náhradu nákladů řízení. Náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží. Přiznávání náhrady nákladů řízení se přitom řídí právní úpravou obsaženou v § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2024 (čl. XI bod 2 zákona č. 314/2025 Sb.).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, 16 30 A 99/2023 jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno, 17. června 2026 Mgr. Milan Procházka předseda senátu