31 A 3/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravní správy, se sídlem Žerotínovo nám. 3, Brno, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 10. 11. 2014, č.j. JMK 123468/2014, sp.zn. S-JMK 123468/2014/ODOS/St, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 12. 1. 2015 domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, č. j. JMK 123468/2014, sp. zn. S – JMK 123468/2014/ODOS/St, ze dne 10. 11. 2014, včetně jemu předcházejícího rozhodnutí správního orgánu prvého stupně ve všech výrocích, Městského úřadu Židlochovice, č. j. OD/58333/2014-4, ze dne 6. 10. 2014. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí prvého stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle ust. § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. V rámci jednotlivých žalobních námitek brojil žalobce nejprve proti nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu, že žalobce není za porušení povinností řidiče odpovědný, neboť porušení pravidel silničního provozu nebylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy ve smyslu § 125f odst. 2 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (silniční zákon). Podle žalobce v napadené věci bylo měřeno zařízením Ramer AD9T, u kterého správní orgán nijak neprokázal, že by bylo používáno bez lidské obsluhy, ani tuto skutečnost nekonstatoval, a namítl, že zařízení Ramer AD9T je užíváno nikoli bez lidské obsluhy. Dále žalobce brojil proti nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí, neboť ani v jednom výroku rozhodnutí není přesně specifikováno místo měření vozidla. Z výroku rozhodnutí nelze nijak dovodit, v jakém směru jízdy ke spáchání přestupku došlo a z toho důvodu není přezkoumatelné, jaké je v předmětném úseku komunikace dopravní značení. Není ani přezkoumatelné, zda k měření došlo na území obce, nebo mimo obec, případně v těsné blízkosti dopravní značky IS 12a nebo IS 12 b, neboť místo měření není blíže specifikováno např. číslem popisným a ulice Žerotínovo nábřeží začíná již mimo obec. Není ani zjistitelné, zda obecní policie je v předmětném úseku komunikace oprávněna měřit rychlost, neboť souhlas policie s měřením rychlosti na ulici Žerotínovo nábřeží nesubsumuje celou tuto ulici. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010-56, a na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. ledna 2008, č. j. 2 As 34/2006-73. Žalobce sice připustil, že jistou vágnost v definici místa spáchání přestupku připouští odborná literatura tehdy, pokud se přesné místo spáchání skutku nepodaří přesně zjistit po provedení dostupných důkazů, ale zastával názor, že místo protiprávního jednání nebylo dostatečně určeno a nelze tak ani přezkoumat, zda jednání řidiče vozidla bylo skutečně v rozporu s právními předpisy. V závěrečné námitce namítl žalobce porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť na něj bylo od počátku hleděno jako na osobu, které (bezpochyby) vznikne povinnost finančního plnění, což lze dovodit z rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, jakož i z jemu předcházejícího příkazu, kdy o obviněném (žalobci) správní orgán hovoří jako o „povinném“. Správní orgán v žádném případě nemohl na žalobce proto hledět jako na nevinného. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 23. 2. 2015 s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. K jednotlivým žalobním námitkám uvedl, že žalobce se proti prvoinstančnímu rozhodnutí bránil blanketním odvoláním, které ani přes výzvu nedoplnil. Žalovaný tak nemohl reagovat na konkrétní výhrady žalobce a přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, z hlediska souladu s právními předpisy v plném rozsahu. V souvislosti s námitkou, že ke změření předmětného vozidla došlo rychloměrem, který dle návodu k použití není plně automatizovaný, a k jehož použití je nezbytná manuální obsluha, žalovaný odkázal na text stanoviska Ministerstva dopravy ze dne 29. 5. 2013, č. j. 102/2013-160-OST/4, s nímž se plně ztotožňuje. Dále k tomu žalovaný dodal, že ze záznamu o přestupku je patrné, že v době měření předmětného vozidla přístroj fungoval v automatizovaném režimu s tím, že je mu z úřední činnosti známo, že rychlost vozidla byla zjištěna pevně zabudovaným měřičem, nikoliv přenosným, umístěným „na trojnožce“ a obsluhovaným policisty. Za nedůvodnou považuje žalovaný i námitku, že ve výroku rozhodnutí nebylo dostatečně specifikováno místo, kde k přestupku došlo. Z fotodokumentace, která je součástí záznamu o měření, lze dovodit, že k měření došlo před přechodem pro chodce, jelikož je patrná dopravní značka A11 „Pozor, přechod pro chodce“, dále je patrný most přes řeku Svratku, a tyto ukazatele jsou dostatečným ukazatelem pro jednoznačné a nezaměnitelné určení místa měření. Bližší určení místa pomocí popisného čísla přilehlé budovy, jak navrhoval žalobce, není možné. Závěrem pak k námitce porušení práva na spravedlivý proces žalovaný uvedl, že volba označení účastníka je na správním orgánu. Z pouhého označení účastníka řízení pak nelze dovozovat podjatost či neobjektivnost správního orgánu, pokud zahájil a vedl správní řízení v souladu se zákonem. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. Předně rozsudku je třeba uvést, že obdobnými námitkami se zdejší soud již zabýval v obdobné skutkové situaci v rozsudku ze dne 8. 7. 2016, č. j. 62A 7/2015-36, a od v tomto rozsudku uvedených závěrů není důvod odchylovat se ani v nyní souzené věci. Podle§ 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu odpovídá právnická nebo fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání. Z uvedeného plyne, že k tomu, aby mohl být provozovatel vozidla sankcionován za rychlost, musí dojít ke změření rychlosti vozidla automatizovaným technickým prostředkem, k jehož provozu není třeba obsluhy. Shodně se senátem 62A je třeba i v nyní posuzované věci konstatovat, že žádný právní předpis nedefinuje to, co se rozumí automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. A opět shodně má i senát 31A za to, že se bude jednat především o technické prostředky trvale nainstalované a zpravidla pevně zabudované na určitém místě, které nevyžadují přítomnost obsluhujícího personálu. Takové měřidlo je obsluhou toliko umístěno, nainstalováno, případně spuštěno, avšak samotné měření již probíhá automaticky bez toho, aby obsluha takové zařízení ovládala. Charakter automatizovaného technického prostředku je tak dán automatizovaným měřením, které probíhá bez vlivu obsluhy. Mezi účastníky není sporné, že měření bylo provedeno silničním radarovým rychloměrem značky Ramer AD9T. Pro posouzení toho, zda se jedná o automatizovaný technický prostředek, je zcela nerozhodné to, že se jedná o rychloměr, který lze používat pouze v souladu s návodem k obsluze (u každého přístroje je nutno při nastavení, resp. uvedení do provozu, dbát na dodržení podmínek výrobcem uvedených v návodu k obsluze), i to, že dle záznamu o měření byl předmětný rychloměr nastaven konkrétní osobou, jejíž jméno je v záznamu uvedeno (neboť každý silniční radar někdo musí nastavit bez ohledu na to, zda je umístěn na mýtné bráně, pevném, stálém stanovišti u silnice, nebo je umisťován ad hoc). Podstatné je pouze to, zda je rychloměr schopen fungovat samostatně, tedy automaticky zaznamenávat a vyhodnocovat rychlost všech projíždějících vozidel, nebo zda je k výběru a měření rychlosti toho kterého konkrétního vozidla nutná součinnost lidské obsluhy. V případě jakéhokoli stacionárního rychloměru je nezbytné přístroj před uvedením do provozu správně nastavit a umístit v souladu s pokyny výrobce tak, aby byla zajištěna jeho správná funkčnost. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že by se nejednalo o automatizovaný technický prostředek používaný bez obsluhy při samotném měření, nebo to, že by se jednalo o přístroj, který je používán ke změření rychlosti příslušníkem (městské) policie. V daném případě ze správního spisu, konkrétně ze záznamu o měření, vyplynulo, že měření proběhlo v automatizovaném režimu. Z fotografie předmětného měřidla, která je rovněž obsažena ve správním spisu, je zřejmé, že bylo měřeno stacionárním pevně nainstalovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy, tedy že na změření rychlosti projíždějícího vozidla reg. zn. „X“ aktivně neparticipovala žádná konkrétní osoba. Skutečnost, na kterou poukazuje žalobce, tedy že předmětný rychloměr obsluha nastaví, ustaví do správné polohy, vybírá měřící stanoviště apod. je pro způsob měření (automatický nebo manuální režim) absolutně irelevantní. Zároveň stejná argumentace by byla možná k jakémukoliv rychloměru, protože každý i stacionární rychloměr musí někde nastavit, ustavit do správné polohy a dokonce i vybrat měřící stanoviště. Jinak by za automatizovaný technický prostředek bylo možno ad absurdum považovat pouze takový rychloměr, který se sám nastaví, ustaví do správné polohy a dokonce si vybere samostatně měřící stanoviště, což ani při současném technologickém pokroku není reálně představitelné. Podle názoru zdejšího soudu nelze rozlišovat mezi automatizovanými technickými prostředky na základě toho, zda jsou nastaveny jen jednou a následně se stále nachází na jediném místě nebo jsou opakovaně nastavovány a umisťovány na rozličných stanovištích. Jediným dělícím kritériem je režim měření, tedy automatický, kdy jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost, a manuální, kdy výběr měřeného vozu a měření rychlosti provádí obsluha rychloměru. Žalobní námitka opírající se skutkově pouze o způsob uvedení rychloměru do provozu, proto není důvodná. Tvrzení o tom, že z návodu k použití radaru Ramer AD9T není schopen fungovat bez lidské obsluhy, žalobce nijak nedoložil, když v jím předložené části návodu nic takového obsaženo není. Naopak je toto tvrzení v přímém rozporu se záznamem o přestupku, ze kterého vyplývá automatický režim rychloměru. Skutečnost, že se k předmětnému rychloměru obsluha připojuje přes WiFi (nebo ethernet), není důvodem pro závěr o tom, že je to obsluha rychloměru, kdo provádí měření. Bez možnosti konektivity by samotný radar nebyl k ničemu, neboť by nebylo možno z něho získat uložená data, a je zcela irelevantní, jaký komunikační protokol výrobce zvolil, tedy výběr dat a možnost nastavení zařízení prostřednictvím USB portu, WiFi nebo ethernetu. Zároveň soud nutně musí poukázat na to, že samotný „stativ“, na kterém je radar umístěn, je nepodstatný. Stejný rychloměr typu Ramer AD9 může být umístěn v pevné „budce“ u silnice, na mýtné bráně, na trojnožce, nebo v zavazadlovém prostoru služebního vozidla. Nic z toho ale nevypovídá o tom, jak tento rychloměr měří, a je holým nesmyslem rozlišovat při definici automatizovaného technického prostředku např. mezi stejnými rychloměry typu Ramer AD9 podle toho, jak jsou nainstalovány. Soud tedy uzavírá, že v daném případě byl rychloměr Ramer AD9T použitý při měření žalobcem provozovaného vozidla v automatizovaném režimu a splňuje tak definici automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Soud neshledal důvodnou ani námitku nesrozumitelnosti výroku rozhodnutí z důvodu nedostatečné identifikace místa měření a směru, kterým vozidlo jelo. Jakkoliv je ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně místo měření vymezeno pouze názvem ulice a obce, není to důvod pro to, aby byla napadená rozhodnutí označená jako nepřezkoumatelná. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že přesný čas měření, jakož i fotodokumentace, která je součástí záznamu o měření, tyto informace jednoznačně konkretizují. Soud nezpochybňuje, že na formulaci tzv. skutkových vět ve výrocích rozhodnutí ve věcech správního trestání je nutno klást přísné požadavky. Smyslem co možná nejpreciznějšího vymezení skutku ve výroku rozhodnutí ve věci správního trestání je zamezení možnosti záměny skutku a případného opakovaného postihu za týž skutek, čímž by došlo k prolomení zásady ne bis in idem. Ve stejném duchu dříve již judikoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, v němž uvedl, že „v rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (…) jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě“. S ohledem na princip právní jistoty je tedy nezbytné klást relativně přísné nároky na vymezení skutku ve výroku rozhodnutí o přestupku, potažmo o správním deliktu. Je však nutno vždy zhodnotit, zda se jedná o požadavky přiměřené a nikoliv přemrštěné, jež by odhlížely od výše nastíněného smyslu přesné specifikace skutku. Správní orgán tak vždy musí přihlédnout k individuálním podmínkám a skutkovým okolnostem daného případu. V souvislosti s posuzovaným případem lze dále odkázat na závěr Nejvyššího správního soudu obsažený v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, že „nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. Zcela přesné místo změření vozidla přestupce je zřejmé z fotografie z měřícího zařízení, jež je součástí záznamu o přestupku“. V posuzovaném případě je ve výroku rozhodnutí uvedeno, že bylo zjištěno, že 1) „dne 7. 1. 2014 v 15:29 hodin v Židlochovicích, na ul. Žerotínovo nábřeží blíže neustanovený řidič vozidla r.z.: „X“, provozovaného J. K., nar. „X“, B. 168, překročil nejvyšší povolenou rychlost“, 2) „dne 7. 1. 2014 v 12:43 hodin v Židlochovicích, na ul. Žerotínovo nábřeží blíže neustanovený řidič vozidla r.z.: „X“, provozovaného J. K., nar. „X“, B. 168, překročil nejvyšší povolenou rychlost“, 3) „dne 17. 1. 2014 v 14:59 hodin v Židlochovicích, na ul. Žerotínovo nábřeží blíže neustanovený řidič vozidla r.z.: „X“, provozovaného Janem Kučerou, nar. „X“, B. 168, překročil nejvyšší povolenou rychlost“, 4) „dne 19. 1. 2014 v 15:54 hodin v Židlochovicích, na ul. Žerotínovo nábřeží blíže neustanovený řidič vozidla r.z.: „X“, provozovaného J. ., nar. „X“, B. 168, překročil nejvyšší povolenou rychlost“, 5) „dne 27. 1. 2014 v 15:51 hodin v Židlochovicích, na ul. Žerotínovo nábřeží blíže neustanovený řidič vozidla r.z.: „X“, provozovaného J. K., nar. „X“, B. 168, překročil nejvyšší povolenou rychlost“. Ze záznamu o měření a přiložené fotodokumentace je pak patrné, že ke změření předmětného vozidla došlo opakovaně ve dnech 7. 1. 2014 v 15:29:01, 7. 1. 2014 v 12:43:13, 17. 1. 2014 v 14:59:33, 19. 1. 2014 v 15:54:52, 27. 1. 2014 v 15:51:11 v blízkosti přechodu pro chodce, neboť je zřetelně vidět svislá dopravní značka A 11 „Pozor, přechod pro chodce“. Zároveň je na fotografiích zcela jasně patrný most, a to v její pravé horní části. Nelze tak souhlasit se žalobcem, že by nebylo zřejmé, kde přesně k měření došlo a zda bylo měřeno v obci či mimo ní. Bližší určení místa měření, např. pomocí čísla popisného přilehlé nemovitosti, nebylo v tomto případě možné, neboť se jednalo o nezastavěnou část obce. Záznam o přestupku však obsahuje dostatek určujících znaků, z nichž lze místo měření jasně identifikovat, a soud považuje za dané situace popis místa spáchání deliktu za dostatečně konkrétní. Stěžejní totiž je, že v daném případě nemohlo dojít k záměně skutku s jiným skutkem žalobce, neboť předmětný skutek je zcela jednoznačně vymezen jak popisem a časovým údajem, tak i určitým úsekem komunikace. Soud má tedy za to, že určení místa názvem ulice a obce spolu s uvedením času ve výroku rozhodnutí konkretizuje skutek natolik, aby při zohlednění obsahu záznamu o přestupku nemohlo dojít k jeho záměně s jiným skutkem. Vymezení skutkové věty v předmětném rozhodnutí prvostupňového orgánu je proto dostatečné a nezakládá nezákonnost ani nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí. Soud pouze nad rámec uvedeného konstatuje, že v obci Židlochovice jsou na ulici Žerotínovo nábřeží mosty pouze přes řeku Svratku a řeka Svratka v této obci teče po pravé straně ulice Žerotínovo nábřeží, jak vyplývá z jakékoliv volně dostupné mapy ČR. Tudíž směr jízdy je zcela jasně identifikovatelný ze záznamu o přestupku a nelze o něm jakkoliv pochybovat. Stejně tak lze značkou přechod pro chodce, zachycenou další komunikací vedle silnice na ulici Žerotínovo nábřeží a zachyceným mostem zcela přesně určit i místo měření, a to před křižovatkou ulic Žerotínovo nábřeží a ulice Havlíčkova ve směru na obec Nosislav (a dále Hustopeče). Zcela přesné místo lze určit i s využitím zachyceného „zálivu“ na pravé straně vozovky. Soud uvedené konstatuje zcela nad rámec nosných důvodů svého rozhodnutí uvedených v předcházejících odstavcích, když identifikace místa jasně vyplývá z volně dostupné mapy na serveru www.mapy.cz. Nelze souhlasit se žalobcem ani v tom, že by nebylo zřejmé, zda je obecní policie oprávněna v daném úseku měřit. Součástí správního spisu je totiž listina vydaná Policií České republiky dne 15. 11. 2013 nazvaná „Schválení úseků pro měření rychlosti MP Židlochovice“, kde je jako schválené místo měření rychlosti uvedeno Žerotínovo nábřeží v Židlochovicích v části „od křižovatky Náměstí Míru až po konec obce ve směru Nosislav – obousměrně“. Právě v tomto úseku pak k měření došlo. Konečně se soud neztotožnil ani s názorem žalobce, že označením jeho osoby jakožto povinného došlo k porušení principu presumpce neviny a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zdejší soud připouští, že termín povinný uvedený ve výroku rozhodnutí prvostupňového orgánu jako zkratka pro účastníka řízení, může v dané situaci vyhlížet jako poněkud zavádějící, neboť z hlediska striktně jazykového výkladu evokuje osobu, které již vznikla povinnost něco splnit. Právní předpisy zakotvující úpravu správního řízení však nezavádí pro účastníky správních řízení jednotnou zkratku, kterou by musely správní orgány ve svých rozhodnutích pro účely zjednodušení a zpřehlednění textu používat. Byl-li tedy žalobce v prvostupňovém rozhodnutí, kterým mu byla ukládána (byť v době vydání rozhodnutí nepravomocně) povinnost zaplatit pokutu a náklady řízení, označen jako povinný, nepostupoval správní orgán nezákonně. Naopak, je třeba souhlasit se žalovaným, že v případě, že správní řízení bylo zahájeno a po celou dobu svého trvání vedeno v souladu s příslušnými právními předpisy, nelze hovořit o porušení principu presumpce neviny či práva na spravedlivý proces. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovaný, který měl v řízení plný úspěch, náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 29. září 2016 JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu