31 A 36/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové ve věci žalobců: a) L. S. b) L. S. c) P. S. všichni bytem X proti žalovanému: Městský úřad Boskovice sídlem Masarykovo náměstí 4/2, 680 11 Boskovice o žalobách žalobců a), b) a c) na ochranu proti nečinnosti žalovaného v opakovaném řízení o povolení stavby domovní čistírny odpadních vod (SO 11) na pozemcích parc. č. st. X, parc. č. XA a parc. č. XB v k. ú. X, takto:

I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí, kterým se končí opakované řízení ve věci stavby domovní čistírny odpadních vod (SO 11) na pozemcích parc. č. st. X, parc. č. XA a parc. č. XB v k. ú. X, ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá ve zbývající části, v níž se žalobci a), b) a c) domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost bezodkladně vyrozumět žalobce a), b) a c) o opakovaném řízení a povinnost učinit procesní kroky v souladu s pokynem Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 31. 3. 2026, č. j. JMK 5159/2026.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 6. 2024, č. j. DMBO 40202/2024, vydal společný souhlas, jímž podle § 96a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), umístil a povolil stavbu cca 70 domovních čistíren odpadních vod v obci Jabloňany. Na základě žaloby podané žalobci a), b) a c) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 1. 2023, č. j. 31 A 44/2025-98, rozhodnutí žalovaného zrušil v části umístění stavby domovní čistírny odpadních vod SO 11 na pozemcích parc. č. st. X, parc. č. XA, a parc. č. XB v k. ú. X a v této části věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozhodnutí byla skutečnost, že stavebník (obec Jabloňany) k žádosti o společný souhlas nedoložil souhlasy žalobců a), b) a c) s navrhovaným záměrem, ačkoliv jsou žalobci spoluvlastníky sousedních nemovitých věcí a mohou být umístěním záměru domovní čistírny odpadních vod SO 11 a jejím provedením přímo dotčeni. Rozsudek nabyl právní moci dne 26. 1. 2026.

2. Žalobci a), b) a c) podali dne 23. 2. 2026 u Krajského úřadu Jihomoravského kraje („krajský úřad“) žádost o přijetí opatření proti nečinnosti. Uvedli, že žalovaný nijak nereagoval na to, že stavba čistírny SO 11 je bez právního titulu, čímž zasahuje do jejich práv. Přípisem ze dne 4. 3. 2026 krajský úřad vyzval žalovaného, aby se k věci vyjádřil a předložil správní spis. Žalovaný dne 23. 3. 2026 oznámil zahájení řízení o odstranění stavby čistírny SO 11 podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006 a poučil stavebníka, že může ve lhůtě 30 dnů od zahájení řízení podat žádost o dodatečné povolení stavby. Dne 24. 3. 2026 stavebník podal žádost o dodatečné povolení stavby čistírny SO 11.

3. Krajský úřad opatřením ze dne 31. 3. 2026, č. j. JMK 30588/2026 OKSÚ, přikázal žalovanému, aby do 15 dnů „učinil procesní kroky za účelem projednání opakovaného řízení vedoucí k vydání výsledného rozhodnutí ve věci“. Krajský úřad dospěl k závěru, že žalovaný měl ve věci vést opakované řízení podle § 250 odst. 1 písm. c) zákona č. 283/2021 Sb. stavební zákon, a nikoliv zahájit řízení o odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006. Podle krajského úřadu je tak nezbytné řízení o odstranění stavby zastavit a provést potřebné úkony v opakovaném řízení; lhůta pro vydání rozhodnutí v opakovaném řízení přitom žalovanému začala běžet od 27. 1. 2026, a žalovaný je proto ve věci nečinný.

4. Dne 19. 6. 2026 zaslal žalovaný krajskému úřadu přípis, v němž zpochybnil jeho názor, že se má ve věci postupovat podle stavebního zákona z roku 2021. Podle § 330 odst. 1 tohoto zákona je totiž určující okamžik zahájení řízení, k němuž došlo před účinností stavebního zákona z roku 2021. Podle žalovaného je tak třeba ve věci postupovat podle § 129 odst. 1 písm. e) stavebního zákona z roku 2006. Žalovaný proto požádal krajský úřad o sdělení, zda má skutečně postupovat dle stavebního zákona z roku 2021.

II. Podání účastníků

5. Žalobci podali obsahově totožné žaloby, v nichž uvedli, že dle pokynu nadřízeného správního orgánu měl žalovaný vést opakované řízení dle stavebního zákona z roku 2021, přičemž lhůta pro vydání rozhodnutí mu začala plynout dne 27. 1. 2026 a marně uplynula. Žalovaný neprovedl žádný úkon ani nevydal rozhodnutí a setrvává v nečinnosti z důvodu, že s řešením navrženým nadřízeným správním orgánem nesouhlasí. Žalobci proto navrhli, aby soud žalovanému uložil povinnost:  bezodkladně vyrozumět žalobce a), b) a c) o opakovaném řízení;  učinit procesní kroky v souladu s pokynem Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 31. 3. 2026, č. j. JMK 5159/2026;  vydat rozhodnutí ve věci samé v opakovaném řízení ve věci stavby domovní čistírny odpadních vod (SO 11) na pozemcích parc. č. st. X, parc. č. XA a parc. č. XB v k. ú. X ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na svůj přípis krajskému úřadu ze dne 19. 6. 2026. Žalovaný má za to, že závěr krajského úřadu o použití stavebního zákona z roku 2021 není správný. Pokud by žalovaný podle něj postupoval, porušil by zákon. Žalovaný přitom dosud neobdržel odpověď krajského úřadu. Jelikož jsou v řízení činěny úkony vedoucí k rozhodnutí, žalovaný není nečinný. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

7. Soud usnesením ze dne 1. 7. 2026, č. j. 31 A 36/2026-19, spojil žaloby žalobců ke společnému projednání.

III. Posouzení věci

8. Podle § 79 odst. 1 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“), ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

9. Žalobci jsou aktivně procesně legitimováni k podání nečinnostní žaloby, neboť jsou spoluvlastníky pozemků v bezprostřední blízkosti stavby domovní čistírny SO 11, a mohou být tudíž jejím umístěním a provedením přímo dotčeni. Vydání rozhodnutí v tomto řízení se tedy bezprostředně dotýká jejich právní sféry. Žalobci rovněž bezvýsledně vyčerpali prostředek ochrany podáním ke krajskému úřadu. Bezvýslednost tu lze přitom spatřovat hned ve dvou okolnostech. Jednak krajský úřad sice uložil žalovanému pokyn k odstranění nečinnosti, avšak učinil tak značně neurčitým způsobem. Jednak žalovaný namísto provádění úkonů směřujících ke skončení věci vstoupil do polemiky s právním názorem krajského úřadu ohledně použitelné právní úpravy.

10. Žaloba je zčásti důvodná.

11. Soud nejprve považoval za nutné vyjasnit, podle jaké právní úpravy má žalovaný v této věci postupovat. Podle přechodného ustanovení § 330 odst. 1 stavebního zákona z roku 2021 platí, že řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Přechodné ustanovení tedy za určující kritérium pro aplikovatelnou právní úpravu považuje okamžik zahájení příslušného řízení či postupu. Bylo-li řízení (postup) zahájeno před 1. 7. 2024 (což je dle § 334a odst. 3 stavebního zákona z roku 2021 pro účely § 330 odst. 1 stavebního zákona den nabytí jeho účinnosti), pak je třeba jej dokončit dle norem stavebního zákona z roku 2006. Z citovaného přechodného ustanovení přitom nevyplývá, že by mělo být postupováno jinak, pokud již bylo v řízení vydáno pravomocné rozhodnutí, které bylo následně zrušeno správním soudem a věc vrácena stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. I v takové situaci je nadále určující, kdy bylo zahájeno (původní) správní řízení nebo postup. V takovém případě se totiž věc vrací zpět do okamžiku před vydáním zrušeného správního rozhodnutí (řízení či postup nejsou znovu zahajovány). Byly-li tedy v těchto případech správní řízení nebo postup původně zahájeny před 1. 7. 2024, postupuje stavební úřad po zrušení jeho rozhodnutí soudem nadále podle dosavadních právních předpisů. K podrobnější argumentaci k této otázce, s níž se zdejší soud ztotožňuje, viz Bursíková, L. a kol. Stavební zákon, 1. vydání, C. H. Beck, 2025 s. 2487 – 2491.

12. V nyní projednávané věci není sporu o tom, že postup stavebního úřadu byl zahájen před 1. 7. 2024 podáním žádosti stavebníka o společné povolení. Jestliže byl tedy společný souhlas následně částečně zrušen správním soudem, pak má žalovaný pravdu, že je v daném případě třeba dále postupovat podle stavebního zákona z roku 2006. Tím ovšem úspěch argumentace žalovaného v této věci končí. Podle § 129 odst. 1 písm. e) stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku nebo stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené podle rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem, které bylo pravomocně zrušeno a stavba nebyla povolena v opakovaném stavebním řízení. Na toto ustanovení navazuje § 129 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006, podle nějž u stavby podle odstavce 1 písm. e) vede stavební úřad opakované stavební řízení. Za žádost se pro tento účel považuje žádost nebo podání, k nimž bylo dle stavebního zákona vydáno následně zrušené rozhodnutí nebo opatření. V opakovaném stavebním řízení postupuje stavební úřad podle § 109 až 115; doplnění podkladů požaduje pouze v rozsahu nezbytném pro opakované projednání stavby. Lhůta pro vydání rozhodnutí začíná běžet dnem následujícím po nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí. Nebude-li v opakovaném stavebním řízení stavba povolena, stavební úřad bez předchozího řízení rozhodnutím nařídí odstranění stavby.

13. V posuzované věci vydal žalovaný společný souhlas, jímž bylo umístěno a povoleno cca 70 domovních čistíren odpadních vod, které byly následně realizovány. Rozsudkem zdejšího soudu pak byl společný souhlas v části týkající se čistírny SO 11 zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Právě na tuto situaci pamatuje výše citovaný § 129 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006. Ze zákona je tak vedeno opakované řízení (jeho zahájení se neoznamuje) na základě původní žádosti stavebníka, v němž stavební úřad postupuje podle § 109 až § 115 stavebního zákona z roku 2006. Podle § 112 odst. 3 tohoto zákona přitom platí, že v jednoduchých věcech, zejména lze-li rozhodnout na základě dokladů předložených stavebníkem, rozhodne stavební úřad bez zbytečného odkladu, nejdéle však ve lhůtě do 60 dnů ode dne zahájení stavebního řízení; ve zvlášť složitých případech stavební úřad rozhodne nejdéle ve lhůtě do 90 dnů. Lhůta pro rozhodnutí pak v souladu s § 129 odst. 5 téhož zákona začíná běžet dnem následujícím po nabytí právní moci zrušujícího rozhodnutí. I kdyby se tedy v nyní projednávaném případě jednalo o zvlášť složitý případ, lhůta k vydání rozhodnutí v opakovaném stavebním řízení začala plynout dne 27. 1. 2026 a marně uplynula dne 27. 4. 2026. Pokud žalovaný v této lhůtě ani poté nevydal rozhodnutí v opakovaném řízení týkajícím se čistírny SO 11, pak je ve věci nečinný. Na tento závěr nemá vliv skutečnost, že žalovaný zahájil řízení o odstranění stavby dle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona z roku 2006, neboť takový postup zákon nepředpokládá a pro zahájení takového řízení nebyly splněny podmínky. Z hlediska nečinnosti žalovaného je pak irelevantní i jeho polemika s krajským úřadem ohledně aplikovatelné právní úpravy. Soud se proto neztotožňuje s obranou žalovaného, že jsou v řízení činěny úkony vedoucí k rozhodnutí.

IV. Závěr a náklady řízení

14. Na základě uvedených skutečností soud podle § 81 odst. 2 s. ř. s. uložil nečinnému žalovanému povinnost vydat rozhodnutí v opakovaném řízení, k čemuž mu stanovil přiměřenou lhůtu. Žalobci navrhli lhůtu 30 dnů. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl vydat rozhodnutí nejpozději do 90 dnů ode dne právní moci zrušujícího rozsudku krajského soudu a že je celou řadu měsíců nečinný, neshledal soud důvod stanovit lhůtu delší, něž jakou navrhovali žalobci.

15. Jak nicméně vyplývá z výše citovaného § 79 odst. 1 věta první s. ř. s., žalobou na ochranu proti nečinnosti se žalobci mohou domáhat výlučně vydání rozhodnutí nebo osvědčení. Pokud žalobci dále požadovali, aby soud uložil žalovanému povinnost bezodkladně vyrozumět žalobce o opakovaném řízení a povinnost učinit procesní kroky v souladu s pokynem krajského úřadu, pak soud takovému petitu nemohl vyhovět, neboť mu to zákonná úprava neumožňuje. V této části proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 81 odst. 3 s. ř. s.

16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 věta druhá s. ř. s. podle níž soud přizná účastníkovi právo na náhradu poměrné části nákladů, měl-li ve věci částečný úspěch. Žalobci a), b) a c) byli úspěšní co do uložení povinnosti žalovanému vydat ve věci rozhodnutí. Naopak ve zbývající části žaloby úspěšní nebyli. Neúspěch žalobců pak znamená naopak úspěch žalovaného v této části předmětu řízení. Jelikož úspěch obou stran řízení se soudu jeví jako srovnatelný, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 2. září 2026 Mgr. Petr Šebek v. r. předseda senátu