31 A 41/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. v právní věci žalobkyně Mgr. L. F., zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem ve „Společná advokátní kancelář“, se sídlem Kobližná 19, Brno, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánovaní a stavebního řádu, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osoby zúčastněné na řízení Města Kunovice, se sídlem náměstí Svobody 361, Kunovice, zastoupené JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, se sídlem V Grni 759, Kunovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2014, č. j. KUZL 18413/2014, sp. zn. KUSP 8126/2014 ÚP-Vy, takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 15. 5. 2014, č. j. KUZL 18413/2014, sp. zn. KUSP 8126/2014 ÚP-Vy s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 15.342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ludvíka Ševčíka, ml., advokáta ve „Společná advokátní kancelář“, se sídlem Kobližná 19, Brno.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 3. 7. 2014 domáhala vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánovaní a stavebního řádu, ze dne 15. 5. 2014, č. j. KUZL 18413/2014, sp. zn. KUSP 8126/2014 ÚP-Vy (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného rozhodnutí, rozhodnutí Městského úřadu Kunovice, odboru stavební úřad (dále jen „stavební úřad“) ze dne 28. 11. 2013, č. j. STU/6027-11/593- 2011/HOR (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo podle ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánovaní a stavebním řádu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „stavební zákon“) rozhodnuto o změně stavby a o změně vlivu stavby na využití území označené jako „Silnice I/55 Kunovice, průtah – dopravně bezpečnostní opatření“ na pozemcích a za podmínek uvedených v prvostupňovém rozhodnutí. Žalobkyně dále požaduje uhrazení náhrady nákladů řízení.

II. Obsah žaloby

2. Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné a vymezila následující žalobní námitky.

3. Námitka občanskoprávní povahy – žalobkyně předně namítá, že napadené rozhodnutí nemůže obstát z důvodu, že je postiženo nezhojitelnou vadou, jelikož bylo nezákonně rozhodováno o jejím majetku, neboť byly naplněny podmínky pro vydržení vlastnického práva k pozemku p. č. 3014/12, v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště, přičemž však s žalobkyní nebylo v rámci předmětného správního řízení jednáno jako s majitelkou uvedeného pozemku. Dále žalobkyně podrobně rozvádí důvody, proč došlo podle jejího názoru k vydržení předmětného pozemku, a proč je tedy jeho vlastníkem.

4. Rozpor s územním plánem města Kunovice – žalobkyně uvádí, že má za to, že zřízení místní komunikace s obratištěm tvaru T (tzv. parkovací plocha – stavební objekt SO 104.1) od 74,656 km není v souladu s územním plánem města Kunovice, jelikož se stále jedná o místní účelovou komunikaci s několika parkovacími místy (která byla účelově dodána po změně projektu), nikoliv o parkovací plochu, jak je tvrzeno správními orgány, a proto nemůže být uvedená plocha v souladu s územním plánem, který vylučuje umístění místní účelové komunikace na této ploše (i když parkovací plochu podmínečně povoluje). Podle žalobkyně je zřejmé, že došlo ze strany žadatele o územní rozhodnutí k účelové změně předložené projektové dokumentace tak, aby formálně splnil požadavky územního plánu, nicméně podle žalobkyně platí obecně odvoditelný závěr, že pro posouzení druhu navržené stavby v územním řízení je rozhodující skutečný charakter stavby (zde místní účelová komunikace), nikoliv označení stavby v projektové dokumentaci (zde parkovací plocha). Žalovaný v napadeném rozhodnutí postupoval ryze formalisticky a neposoudil skutečný účel předmětného stavebního objektu.

5. Nedostatečné vypořádání s dalšími odvolacími námitkami – žalobkyně uvádí, že žalovaný i další její námitky v odvolacím řízení vypořádal zcela nedostatečně. Jedná se jak o námitku, že rozšíření předmětné silnice objektivně nepřinese žádné zlepšení dopravní situace a ani zvýšení bezpečnosti provozu v Kunovicích (neřeší tzv. „zácpy“), dále také nevyřešil námitku stran umístění stávajícího chodníku, přičemž řešení uvedené ve správních rozhodnutích by vedlo k zvýšenému ohrožení osob, které by přicházely k jednotlivým rodinným domům, ale také samotných chodců a dětí a nebyl ani dostatečně vyřešen bezproblémový a bezbariérový přístup z chodníku k dotčeným jednotlivým rodinným domům. Také byla nedostatečně vyřešena námitka, že by umístěním stavby došlo ke zvýšené zátěži obyvatel přilehlých rodinných domů, a to hlukem, prachem, exhalacemi a vibracemi. Žalovaný se s těmito námitkami vypořádal zcela nedostatečně často pouhým odkazem na závazná stanoviska dotčených orgánů, bez toho, aby požádal o potvrzení či změnu příslušených závazných stanovisek.

6. Změna odvolacího rozhodnutí v neprospěch odvolatele – žalovaný porušil ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) a § 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), když vypustil v napadeném rozhodnutí podmínku č. 20 prvostupňového rozhodnutí, a v návaznosti na to změnil výrok tím způsobem, že se společné námitce žalobkyně a dalších subjektů nevyhovuje. Došlo k rozhodnutí v neprospěch odvolatelů, čímž byl porušen zákaz reformationis in peius. Ze všech výše uvedených důvodů se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného, replika žalobkyně, vyjádření osoby zúčastněné na řízení

7. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 12. 8. 2014, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zároveň žalovaný k námitce občanskoprávní povahy uvedl, že podle názoru správních orgánů lze tuto námitku považovat za účelovou, neboť není naplněna základní podmínka vydržení, tj. užívání předmětné věci v dobré víře, a tudíž podmínky pro vydržení zde nejsou – žalobkyně totiž opakovaně žádala osobu zúčastněnou na řízení o odkoupení tohoto pozemku, tudíž nemohla být v dobré víře, neb prokazatelně věděla, že pozemek je ve vlastnictví jiného vlastníka, avšak žalobu na vydržení tohoto pozemku nepodala. K námitce rozporu s územním plánem města Kunovice, žalovaný uvádí, že tato námitka byla vypořádána na str. 5, 7 a 8 napadeného rozhodnutí a setrvává na svém právním názoru, že předmětná parkovací plocha je podmíněně přípustná v předmětném území, a že lze konstatovat, že předmětný záměr je v souladu s územně plánovací dokumentací. K námitce nedostatečného vypořádání s odvolacími námitkami žalovaný uvádí, že své odůvodnění uvedené na str. 7 – 10 napadeného rozhodnutí považuje za zcela dostatečné, srozumitelné a přesvědčivé, a že nebylo důvodu vyžádat potvrzení nebo změnu závazných stanovisek dotčených orgánů, jelikož odvolání žádného z účastníků nesměřovalo proti obsahu závazných stanovisek, proto nebyl tento postup namístě. K poslední žalobní námitce, tedy k údajné změně odvolacího rozhodnutí v neprospěch odvolatele, pak žalovaný uvádí, že změna rozhodnutí nebyla provedena v neprospěch odvolatelů, neboť, jak je patrné z obsahu podaných odvolání, odvolatelé svými námitkami brojili proti předloženému záměru, a to mimo jiné i proti umístění chodníku a parkovací plochy před výše uvedenými rodinnými domy i přesto, že se jim snažil podmínkou č. 20 stavební úřad vyhovět. Z podaného odvolání a následného vyjádření žadatele k podaným odvoláním je zřejmé, že postup žalovaného nebyl v neprospěch odvolatelů, ani žádného z účastníků řízení a změna provedená rozhodnutím žalovaného nebyla v rozporu s ustanovením § 90 odst. 3 správního řádu. Opačný postup žalovaného (tedy zrušení a vrácení věci stavebnímu úřadu) by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti správního řízení. Žalovaný odkazuje na obsah prvostupňového a napadaného rozhodnutí, setrvává na svých právních závěrech v nich uvedených, a navrhuje zamítnutí žaloby.

8. Žalobkyně ve své replice, doručené soudu dne 2. 10. 2014, setrvala na svých právních názorech uvedených v žalobě, rozvedla svou žalobní argumentaci k námitce občanskoprávní povahy s tím, že podle jejího názoru je zřejmé, že vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržela. K námitce nesouladu záměru s územním plánem zdůraznila, že formální přístup, který zvolil žalovaný, je v rozporu také se závěry Ústavního soudu, a že tento postup není v moderní právní kultuře možný. V ostatním odkázala na podanou žalobu a servala na svém žalobním petitu.

9. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 26. 1. 2015, soudu sdělila, že město Kunovice je vlastníkem pozemku parc. č. 3014/12 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště, a že ani u žalobkyně, ani u jejích právních předchůdců, nedošlo k nabytí vlastnictví tohoto pozemku vydržením.

10. Vzájemná podání účastníci řízení a osoba zúčastněná na řízení obdrželi a jejich obsah je jim znám.

IV. Posouzení věci krajským soudem

11. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

12. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a na základě ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. bez nařízení jednání napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

13. Zdejší soud úvodem konstatuje, že územní řízení bylo zahájeno dne 30. 11. 2011, přičemž čl. II. odst. 14 zákona č. 350/2012 Sb., kterým se mění stavební zákon s účinností od 1. 1. 2013 (tzv. „velká novela stavebního zákona“), mimo jiné upravuje, že správní řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů. Proto soud, stejně jako správní orgány, přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí z hlediska zákonnosti dle znění stavebního zákona účinného do 31. 12. 2012. IV.A. Námitka občanskoprávní povahy

14. Obsahem této žalobní námitky je tvrzení žalobkyně, že vydržela vlastnické právo k pozemku p. č. 3014/12, v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště, přičemž však s žalobkyní nebylo v rámci předmětného správního řízení jednáno jako s majitelkou uvedeného pozemku.

15. Z povahy této žalobní námitky je zřejmé, že se jedná o námitku občanskoprávní povahy a žalobkyně se domáhá ochrany svých tvrzených soukromých práv – konkrétně práva vlastnického – nicméně dle ustanovení § 2 s.ř.s.: „Ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.“ Úkolem správního soudu tedy není v dané věci přezkoumávat to, jestli vlastnické právo k předmětnému pozemku bylo řádně vydrženo či nikoliv (toto je případně otázka pro soud civilní – ostatně viz dále), ale musí se zabývat tou otázkou, jestli stavební úřad, resp. žalovaný, se s touto tvrzenou námitkou občanskoprávní povahy řádně v průběhu územního řízení vypořádali.

16. Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně již ve svém přípisu ze dne 26. 1. 2013, doručeném stavebnímu úřadu dne 30. 1. 2013, stavebnímu úřadu sdělila, že „Přestože se jedná z velké části o pozemek formálně patřící městu, je již vzhledem k výše uvedené době užívání mnou dávno vydržen.“ Žalobkyně pak tuto svou námitku zopakovala v odvolání (proti prvostupňovému rozhodnutí) ze dne 18. 12. 2013, doručeném stavebnímu úřadu dne 20. 12. 2013, ve kterém konstatovala, že „Zásadní námitkou je, že je rozhodováno o mém majetku, neboť jsem vydržela vlastnické právo k parcele č. 3014/12 a správní orgán nemá věcnou příslušnost o této námitce rozhodovat“.

17. Stavební úřad na to reagoval ve svém „Doplnění vyjádření k předanému odvolání“, ze dne 11. 4. 2014, č. j. STU/1770-14/SZ/593-2011/HOR, který byl zaslán žalovanému, a kde stavební úřad (správní orgán I. stupně) sdělil mj., že „[…] Mgr. F. zřejmě nevadilo, že užívá pozemek, který není v jejím vlastnictví, byť si toho byla sama dobře vědoma. Pokud si až nyní nárokuje vlastnické právo k předmětnému pozemku, nelze k takovému domnění snad ani přihlížet, neboť […] pozemek p.č. 3014/12 k.ú. Kunovice u Uherského Hradiště není v jejím vlastnictví a do dnešní doby neučinila žádné jiné kroky, kterými by předmětný pozemek nabyla či chtěla nabýt do svého vlastnictví, než žádosti o jeho odkoupení od současného vlastníka. Na základě všech výše uvedených argumentů stavební úřad předpokládal, že námitka uplatněná v předmětném územním řízení týkající se vydržení předmětného pozemku, je více než neodůvodněná či neopodstatněná.“

18. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí konstatoval na str. 10, kde se s podanou námitkou vypořádával, mj., že „Po doplnění podkladů pro rozhodnutí odvolací správní orgán dospěl k závěru, že podmínky pro vydržení nejsou. Odvolatelka ještě před zahájením a také po zahájení územního řízení dne 8. 12. 2011 opakovaně, naposledy žádostí ze dne 20. 5. 2012, žádala Město Kunovice o odkoupení předmětného pozemku p.č. 3014/12 k.ú. Kunovice u Uherského Hradiště, tudíž si byla vědoma toho, že předmětný pozemek není v jejím vlastnictví, byť ho užívala bez jakéhokoliv souhlasu či smluvního vztahu s vlastníkem tohoto pozemku.“

19. Ustanovení § 89 odst. 5 stavebního zákona stanoví: „O námitce, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, obecných požadavků na využití území, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv.“

20. Ustanovení § 57 správního řádu stanoví: „(1) Jestliže vydání rozhodnutí závisí na řešení otázky, již nepřísluší správnímu orgánu rozhodnout a o které nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, správní orgán a) může dát podnět k zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci; v případech stanovených zákonem je správní orgán povinen takový podnět dát, nebo b) může vyzvat účastníka, popřípadě jinou osobu, aby podala žádost o zahájení řízení před příslušným správním orgánem nebo jiným orgánem veřejné moci ve lhůtě, kterou správní orgán určí, nebo c) si o ní může učinit úsudek; správní orgán si však nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, ani o otázkách osobního stavu. (2) Probíhá-li před příslušným správním orgánem nebo před jiným příslušným orgánem veřejné moci řízení o předběžné otázce nebo jestliže dal správní orgán k takovému řízení podnět podle odstavce 1 písm. a) či učinil výzvu podle odstavce 1 písm. b), postupuje správní orgán podle § 64. Pokud řízení na podnět správního orgánu nebylo zahájeno nebo nebyla podána žádost o zahájení řízení v určené lhůtě, lze v řízení pokračovat. (3) Rozhodnutím příslušného orgánu o předběžné otázce, které je pravomocné, popřípadě předběžně vykonatelné, je správní orgán vázán.“

21. Podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) bod 2 správního řádu může správní orgán řízení usnesením přerušit, probíhá-li řízení o předběžné otázce.

22. Zdejší soud konstatuje, že z předložené spisové dokumentace je zcela zřejmé, že správní orgány na výše uvedený procesní postup rezignovaly a učinily si o sporné otázce úsudek samy. Tedy správní orgány nepostupovaly ve smyslu ustanovení § 57 správního řádu, a v průběhu celého správního řízení nikdy nevyzvaly žalobkyni ve smyslu cit. ustanovení.

23. K tomu je však dle soudu nutné uvést, že předmětné ustanovení § 89 odst. 5 poslední věta stavebního zákona nelze podle zdejšího soudu vykládat tak, že každá námitka občanskoprávní povahy stran existence nebo rozsahu vlastnických práv způsobuje výše uvedený procesní postup, tedy nutnost vyzvat žalobkyni, aby podala příslušnou žalobu k civilnímu soudu a poté (v případě podání takovéto žaloby) nutnost vyčkání rozhodnutí soudu a nemožnost stavebního úřadu udělat si o sporné otázce úsudek sám. Je nesporné, že námitka žalobkyně má občanskoprávní povahu. K tomu, aby mohl být učiněn přezkoumatelný závěr o zákonnosti procesního postupu správních orgánů, je nutno především posoudit, zda tato námitka žalobkyně má povahu předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 57 správního řádu, tj. zda nezbytným předpokladem pro rozhodnutí v dané věci je vyřešení otázky existence vlastnického práva k předmětnému pozemku. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by bylo na místě, aby stavební úřad vyzval žalobkyni ve smyslu cit. ustanovení a poté, v případě podání žaloby, předmětné územní řízení přerušil. V opačném případě, tj. pokud by stavební úřad dospěl k závěru, že se nejedná o předběžnou otázku ve smyslu citovaného ustanovení, pak by mu nic nebránilo o této námitce rozhodnout (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2010, č. j. 7 As 52/2010-83).

24. V dané věci je ze spisové dokumentace zřejmé, že stavební úřad i žalovaný se tím, zda uplatněná námitka má či nemá povahu předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 správního řádu, vůbec nezabývali a konstatovali toliko to, co je shrnuto v bodech [17] a [18] tohoto rozsudku.

25. Zdejší soud shledává, že výše uvedené zdůvodnění je však naprosto nedostatečnou odpovědí na otázku, zda uplatněná námitka má či nemá povahu předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 správního řádu a zdůvodnění správních orgánů, že tím, že žalobkyně chtěla předmětný pozemek odkoupit, tak nesplnila podmínku dobré víry pro vydržení, nemá jednak oporu v zákoně, ani v judikatuře, ale zejména jim učinění takovéhoto závěru vůbec nepřísluší. Zdejší soud má jednoznačně za to, že jediným orgánem, který může učinit závěr (je věcně příslušný) k tomu, jestli došlo či nedošlo k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, je soud v civilním soudnictví. Na základě tohoto konstatování je pak třeba učinit závěr, že uvedená námitka žalobkyně (která byla prokazatelně podána ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí!) je bezpochyby námitkou občanskoprávní povahy týkající se vlastnických práv (§ 89 odst. 5 stavebního zákona) a má povahu předběžné otázky ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 správního řádu. Zdejší soud s ohledem na výše uvedené a s ohledem na obsah spisové dokumentace konstatuje, že správní orgány v daném případě, když nevyzvaly žalobkyni ve smyslu předmětného ustanovení, a pak případně nepřerušily řízení a nevyčkaly na rozhodnutí soudu, postupovaly nezákonně. Zdejší soud dodává, že se v daném případě bezpochyby jednalo o námitku žalobkyně, která znemožňovala vydání územního rozhodnutí v takové podobě, jaké je přezkoumáváno zdejším soudem. Soud tedy uzavírá, že v případě, kdyby stavební úřad vyzval žalobkyni a ta by podala předmětnou žalobu a civilní soud by této žalobě vyhověl a konstatoval vydržení vlastnického právo, byla by to zcela zásadní okolnost pro podobu (či vůbec existenci) vydaného prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Správní orgány tedy postupovaly v příkrém rozporu s ustanovením § 89 odst. 5 stavebního zákona, když si samy udělaly úsudek o námitce občanskoprávní povahy týkající se rozsahu vlastnických práv, i když k tomu nebyly oprávněné, čímž podstatně porušily ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Uvedená žalobní námitka je tedy důvodná. IV.B. Rozpor s územním plánem města Kunovice

26. Podstatou této žalobní námitky je tvrzení žalobkyně, že tím, že stavební objekt SO 104.1 je veden účelově v projektové dokumentaci jako parkovací plocha, i když se fakticky jedná o místní účelovou komunikaci, dochází k nesouladu povolovaného záměru s územním plánem města Kunovice, který v daném území umístění místních účelových komunikací vylučuje.

27. Ustanovení § 90 písm. a) stavebního zákona stanoví: „V územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací.“

28. Ustanovení § 92 odst. 2 stavebního zákona stanoví: „Není-li záměr žadatele v souladu s požadavky uvedenými v § 90 nebo jestliže by umístěním a realizací záměru mohly být ohroženy zájmy chráněné tímto zákonem nebo zvláštními právními předpisy, stavební úřad žádost o vydání územního rozhodnutí zamítne.“

29. Mezi stranami není ani v průběhu správního řízení, ani v řízení před soudem, sporu o právním statusu řešené plochy. Tedy, že podle účinného územního plánu města Kunovice se daná plocha nachází v plochách označených VZ – sídelní zeleň – veřejná, přičemž podmíněně přípustné je v těchto plochách možné umístění mj. parkoviště, avšak není možné v těchto plochách umístit místní účelové komunikace. Jádro sporu je však ve faktickém (skutkovém) posouzení dané věci, tedy jestli stavební objekt SO 104.1 plní v území funkci parkoviště, jak uvádí správní orgány a ostatně i žadatel o územní rozhodnutí ve své projektové dokumentaci, nebo se jedná o místní účelovou komunikaci (formálně označenou jako parkoviště, aby splnila požadavky územního plánu), jak uvádí žalobkyně.

30. Zdejší soud musí jednoznačně setrvat na právním názoru (dlouhodobě judikaturou potvrzeném), že pro posouzení druhu navržené stavby v územním řízení je rozhodující skutečný charakter stavby, nikoli označení stavby v projektové dokumentaci (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2002, č. j. 10 Ca 21/2002-21, publikován ve Sbírce NSS pod č. 1019/2002). Není proto možné akceptovat takový postup správních orgánů a ani ostatně správních soudů (který by byl výsledkem čirého nepřijatelného formalismu), že jen proto, že je (argumentum reductione ad absurdum) stavba označená v projektové dokumentaci jako garáž, ale fakticky je to rodinný dům, budou orgány veřejné moci trvat na tom, že je to garáž. Proto se zdejší soud musel ve vztahu k této věci zabývat otázkou, jaká je skutečná funkce navržené plochy – jestli se jedná o místní účelovou komunikaci (jak uvádí žalobkyně) či parkoviště (jak tvrdí žalovaný). V případě, kdyby soud dospěl k závěru, že skutečná funkce plochy je parkoviště, tak záměr by byl souladný s územně plánovací dokumentací; v případě, kdyby soud dospěl k závěru, že se jedná o místní účelovou komunikaci, tak tento záměr by nebylo možné v území realizovat z důvodu rozporu s územním plánem města Kunovice.

31. Podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“): „Místní komunikace je veřejně přístupná pozemní komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce.“

32. Ustanovení § 7 odst. 1 věta první zákona o pozemních komunikacích stanoví: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.“

33. Ustanovení § 12 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích stanoví: „Veřejné parkoviště je stavebně a provozně vymezená plocha místní nebo účelové komunikace anebo samostatná místní nebo účelová komunikace určená ke stání silničního motorového vozidla.“

34. Z předložené spisové dokumentace (zejména z textové i grafické části předložené projektové dokumentace) soud shledává, že navržený stavební objekt je vymezen následovně: „Na místní komunikaci se napojuje parkovací plocha podél přilehlých rodinných domů. Tato parkovací plocha je ukončena obratištěm tvaru T.“ Z mapových podkladů pak soud shledává, že navržený stavební objekt má vymezena jednotlivá parkovací místa a pak také jedno vyhrazené parkovací místo pro invalidy. Nicméně tento stavební objekt také vymezuje sjezd k autobazaru se šířkou 6m a dále pak sjezdy k rodinným domům, a to konkrétně k rodinným domům č. p. 1288, č. p. 186, č. p. 1146, č. p. 1293, č. p. 1266, a bezpochyby by také sloužil jako příjezdová komunikace k domu žalobkyně – č. p. 1141. Soud dále konstatuje, že v projektové dokumentaci je sice stavební objekt ukončen obratištěm ve tvaru T, ale jak z projektové dokumentace, tak z fotografií obsažených ve správním spise, je zřejmé, že na tento stavební objekt navazuje v současnosti nezpevněná komunikace (nicméně jednoznačně v terénu patrná, rozeznatelná a zcela jistě využívaná – viz tzv. „vyježděné koleje“ na štěrkovém základu), která je v katastru nemovitostí vedená pod způsobem využití „ostatní komunikace“ na p. č. 3013 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště. Z územního plánu města Kunovice je pak také naprosto zřejmé, že tato navazující komunikace nacházející se na p. č. 3013 směřuje k již umístěným a plánovaným průmyslovým a jiným objektům v prostoru za rodinnými domy, které se tam nacházejí nebo se tam nacházet do budoucna mají, pročež z celkové situace v území a z předložené projektové dokumentace soud nemá pochyb, že navržený stavební objekt SO 104.1 by do budoucna sloužil i jako možný příjezd (průjezd) z hlavní komunikace I/55 k těmto průmyslovým a jiným objektům (přes komunikaci na p. č. 3013 v k. ú. Kunovice u Uherského Hradiště).

35. Nicméně i při současné podobě navrženého stavebního objektu SO 104.1 je z výše uvedeného podle soudu jednoznačné, že tento stavební objekt by zajišťoval dopravní obslužnost jednotlivých rodinných domů, ale i přilehlého autobazaru, tedy sloužil by ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí a také jejich návštěv a zákazníků (zákazníků autobazaru) a také ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi. Tento stavební objekt tedy dle posouzení zdejšího soudu bezpochyby jednoznačně naplňuje zákonnou definici místní účelové komunikace. To, že na této ploše, která má sloužit k (jejím hlavním jednoznačným cílem je) dopravní obsluze přilehlých rodinných domů a autobazaru, je umístěno několik parkovacích míst, z této plochy v žádném případě nečiní podle zdejšího soudu parkoviště jako celek. Označení této plochy jako „parkovací plochy“ je z pohledu zdejšího soudu zcela účelové tak, aby předmětná projektová dokumentace splnila podmínky stanovené územním plánem města Kunovice. O tomto faktu svědčí bezpochyby i ta skutečnost (a soud od ní odhlédnout v žádném případě nemohl), že v původní projektové dokumentaci byla plocha označena jako místní účelová komunikace a poté, kdy žadatel o územní rozhodnutí zjistil, že je tento záměr v rozporu s územně plánovací dokumentací, změnil (podle soudu zcela účelově) využití plochy na parkoviště se stanovením několika málo parkovacích míst. Takovýto postup, který, do očí bijícím způsobem, obchází územně plánovací dokumentaci, je podle přesvědčení zdejšího soudu neakceptovatelný a soud jej, na rozdíl od správních orgánů, tolerovat nehodlá. Zdejší soud jen dodává, že správní orgány pak o této ploše samy hovoří poněkud schizofrenním způsobem – jednou jako o „parkovací ploše“; jindy pak jako o „komunikaci s parkovacími místy“ apod., což věrohodnosti jejich počínání také nepřidává.

36. Zdejší soud shrnuje, že správní orgány učinily chybný závěr o skutečné funkci navrženého stavebního objektu SO 104.1 v záměru žadatele, pročež zdejší soud konstatuje, že v současné podobě je z důvodů výše uvedených uvedený záměr žadatele v rozporu s vydanou územně plánovací dokumentací – územním plánem města Kunovice, a proto stavební úřad měl podle ustanovení § 92 odst. 2 stavebního zákona žádost o územní rozhodnutí zamítnout. Nepostupoval-li tak, a nenapravil-li jeho pochybení žalovaný, nelze jejich počínání hodnotit jinak než jako nezákonné. Uvedená žalobní námitka je důvodná. IV.C. Nedostatečné vypořádání s dalšími odvolacími námitkami

37. Žalobkyně v tomto žalobním bodě namítá, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně vypořádal s jejími odvolacími námitkami, tak, jak je shrnuto v bodě [5] tohoto rozsudku.

38. Zdejší soud po studiu předložené spisové dokumentace shledává, že se žalovaný odvolacími námitkami žalobkyně kasuisticky zabýval „bod po bodu“, a že přezkoumatelně a z pohledu soudu zcela dostatečně přezkoumal všechny námitky žalobkyně po věcné stránce. Žalovaný dostál své odpovědnosti a povinnosti tím, že se zabýval všemi odvolacími námitkami v celém rozsahu, a uvedl, proč považuje uvedené námitky za nedůvodné. Takovéto vypořádání námitek je patrné z obsahu napadeného rozhodnutí, a to konkrétně na str. 7 – 10 napadeného rozhodnutí, na které zdejší soud v podrobnostech odkazuje.

39. Z pohledu soudu je klíčová zejména ta skutečnost, že se v případě námitek žalobkyně jednalo povětšinou o odborné námitky, které spadají do posouzení dotčených orgánů, které v případě územního řízení vyhotovují jako nutný podkladový akt pro samotné rozhodnutí svá stanoviska a závazná stanoviska, ve kterých stanovují své podmínky a požadavky na možnou realizaci záměru v území (srov. ustanovení § 4 odst. 2 – 7 stavebního zákona).

40. Zdejší soud z předložené spisové dokumentace podává, že do územního řízení byla doložena všechna potřebná kladná stanoviska a závazná stanoviska dotčených orgánů, které hají veřejné zájmy dle zvláštních právních předpisů, a že obsah těchto nutných podkladových aktů byl stavebním úřadem akceptován. Prvostupňové (i napadené) rozhodnutí tak obsahuje podmínky, kterými se zabezpečí podmínky a požadavky vyplývající z těchto stanovisek a závazných stanovisek dotčených orgánů.

41. Žalobkyně v žalobě uvádí, že se žalovaný s jejími námitkami vypořádal zcela nedostatečně, často pouhým odkazem na závazná stanoviska dotčených orgánů, bez toho, aby požádal o potvrzení či změnu příslušených závazných stanovisek.

42. Ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu stanoví: „Jestliže odvolání směřuje proti obsahu závazného stanoviska, vyžádá odvolací správní orgán potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Tomuto správnímu orgánu zasílá odvolání spolu s vyjádřením správního orgánu prvního stupně a s vyjádřením účastníků. Po dobu vyřizování věci nadřízeným správním orgánem správního orgánu, který je příslušný k vydání závazného stanoviska, lhůta podle § 88 odst. 1 neběží.“

43. Zdejší soud z obsahu předložené spisové dokumentace však konstatuje, že žalobkyně ani v případě konaného ústního jednání (srov. protokol z ústního jednání ze dne 26. 11. 2013), ani v podaném odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, neuvedla námitky směřující proti obsahu konkrétního závazného stanoviska a neuvedla, v čem toto konkrétní závazné stanovisko je nezákonné a proč. Takto ostatně nečiní ani v probíhajícím soudním řízení, kdy toliko setrvává na obecném konstatování, že její námitky nebyly řádně vypořádány.

44. Zdejší soud shledává, že vzhledem k tomu, že odvolání žalobkyně nesměřovalo konkrétně proti obsahu žádného ze závazných stanovisek dotčených orgánů předložených do územního řízení, se kterými se účastníci řízení (tedy i žalobkyně) mohli v průběhu správního řízení seznámit, postupoval žalovaný zcela správně a zákonně, jestliže neaplikoval postup upravený v ustanovení § 149 odst. 4 správního řádu a při vypořádání odvolacích námitek odkázal na obsah závazných stanovisek dotčených orgánů. Takovýto postup lze považovat za zákonný.

45. Zdejší soud závěrem shrnuje, že s ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že vypořádání námitek žalovaným způsobem pojatým v napadeném rozhodnutí v žádném případě nemohlo samo o sobě způsobit nezákonnost napadeného rozhodnutí (když soud pomine ostatní žalobní námitky rozvedené na jiných místech v tomto rozsudku), a vypořádání odvolacích námitek žalobkyně je dostatečné, srozumitelné a přesvědčivé. Soud k této žalobní námitce uzavírá, že rozhodnutí žalovaného je postaveno na řádně uvedených ustanovení zákona a v napadeném rozhodnutí byly žalovaným vypořádány všechny žalobcem uplatněné námitky. Žalovaný také jasně uvedl, z jakých důkazních prostředků při svém rozhodnutí vycházel. Nelze tak dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí neobsahovalo zákonnou úpravu, o kterou se opírá, a neobsahovalo vypořádání některé z odvolacích námitek, či, že by toto vypořádání bylo nedostatečné. Tato žalobní námitka je nedůvodná. IV.D. Změna odvolacího rozhodnutí v neprospěch odvolatele

46. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu tak, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí v části Ostatní podmínky stanovená podmínka č. 20 na straně 17/35 znějící: „V projektové dokumentaci pro stavební řízení bude zohledněn požadavek upřednostňující řešení předmětné parkovací plochy (komunikace s parkovacími místy) před RD č.p. 263, č.p. 1288, č.p. 186, č.p. 1146, č.p. 1293, č.p. 1266 a č.p. 1141 tak, že od RD bude nejprve chodník, pak parkovací plocha, zelený pruh a silnice I/55“, se vypouští. Dále žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že v části rozhodnutí o námitkách účastníků řízení bod XVII. na straně 18/35 znějící: „Společné námitce, kterou podali účastníci řízení Mgr. L. F., pan V. V., město Kunovice a manželé M. a Z. V. týkající se upřednostnění řešení předmětné komunikace s parkovacími místy (parkovací plocha) před RD č.p. 263, č.p. 1288, č.p. 186, č.p. 1146, č.p. 1293, č.p. 1266 a č.p. 1141 tak, že od RD bude nejprve chodník, pak komunikace s parkovacími místy (parkovací plocha), zelený pruh a silnice I/55, se vyhovuje podmínkou č. 20 tohoto rozhodnutí“, se nahrazuje textem tohoto znění: „Společné námitce.....“ se nevyhovuje, z důvodu vypuštění stanovené podmínky č.

20. Žalobkyně namítá, že tímto postupem žalovaného došlo k porušení zákazu reformationis in peius.

47. Ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu stanoví: „Jestliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.“

48. Ustanovení § 90 odst. 3 správního řádu stanoví: „Odvolací správní orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem.“

49. Z předložené spisové dokumentace (a ostatně i z obsahu napadeného rozhodnutí) je zřejmé, že žalobkyně společně s dalšími osobami podala v průběhu řízení před stavebním úřadem (správním orgánem I. stupně) námitku týkající se upřednostnění řešení předmětné komunikace s parkovacími místy (parkovací plocha). Této námitce stavební úřad vyhověl a do prvostupňového rozhodnutí (vydaného územního rozhodnutí) zařadil podmínku č. 20 zohledňující obsah předmětné námitky. V tomto ohledu tedy byla žalobkyně ve správním řízení před správním orgánem I. stupně úspěšná. Nicméně žalobkyně podala proti územnímu rozhodnutí jako celku odvolání, a to z jiných důvodů, než by bylo konkrétně znění této podmínky. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že původně důvodné (tedy úspěšné) námitce žalobkyně nevyhověl a podmínku, která byla odrazem úspěšně uplatněné námitky, vypustil. Výsledkem postupu žalovaného podle napadeného rozhodnutí tedy bylo, že žalobkyně nejen, že nebyla úspěšná se svým odvoláním, ale současně také její odvolání znamenalo, že je v horším hmotněprávním postavení, než kdyby toto odvolání nepodala – tedy jinými slovy řečeno: výsledkem napadeného rozhodnutí (vydaného z důvodu podání odvolání žalobkyně) je skutečnost, že jsou hmotná práva žalobkyně dotčena více, než vydaným prvostupňovým rozhodnutím, proti kterému svým odvoláním brojila. Z tohoto konstatování je podle zdejšího soudu zcela zřejmé, že lze bezpochyby souhlasit se žalobkyní, že došlo k reformationis in peius, tedy k rozhodnutí k horšímu v neprospěch odvolatele. Zdejší soud musí posoudit, jestli takovéto jednání žalovaného je přípustné.

50. Již jen ze samotné dikce ustanovení § 90 odst. 3 správního řádu, jak jej soud výše ocitoval, je zřejmé, že takový postup žalovaného možný není. Z předložené spisové dokumentace také vyplývá, že nebylo podáno odvolání jiného účastníka řízení, jehož zájmy nejsou shodné, anebo, že by bylo prvostupňové rozhodnutí (v této podmínce) v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. Žalovaný tuto změnu totiž odůvodnil toliko tak, že „by toto řešení bylo nekoncepční a nebylo by v souladu s celkovým pojetím akce spočívající ve zlepšení průjezdnosti křižovatky silnice I/55 s nájezdem a sjezdem ze silnice I/50. […] Vyjádření investora, který neprojevil zájem o úpravu svého záměru ani neopravil dokumentaci k územnímu řízení, svědčí o postupu žalovaného, který přistoupil ke změně napadeného rozhodnutí, a to vypuštěním podmínky č. 20.“ Takovéto odůvodnění žalovaného nesvědčí ani o rozporu prvostupňového rozhodnutí v této věci (stanovené podmínce) s právními předpisy ani o rozporu s jiným veřejným zájmem. K tomu soud dodává, že platí, že uplatňuje-li odvolací správní orgán výjimku z obecně platného zákazu změny k horšímu podle § 90 odst. 3 správního řádu, je vždy (vyjma případů, kdy odvolání podal i jiný účastník, jehož zájmy nejsou se zájmy odvolatele shodné) nezbytné, aby v rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil, proč je přezkoumávané rozhodnutí „v rozporu s právními předpisy“, případně v rozporu s „jiným veřejným zájmem“. Neobsahuje-li rozhodnutí odvolacího správního orgánu takové odůvodnění, což v nyní přezkoumávané věci neobsahuje, soud jej zruší (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2015, č. j. 43 Ad 55/2013- 36).

51. Zdejší soud také zdůrazňuje, že žalobkyně správně uvádí, že správný postup žalovaného by byl takový, aby zrušil prvostupňové rozhodnutí s tím, že stavební úřad by poté případně mohl rozhodnout o vyhovění předmětné námitce při jiném znění stanovené podmínky, nebo i případně námitce žalobkyně nevyhovět, proti čemuž by však poté žalobkyně mohla podat odvolání. Postupem žalovaného tedy došlo k situaci, že žalobkyni hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se, a tedy žalovaný nebyl oprávněný ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.

52. Zdejší soud uzavírá, že žalovaný svým postupem porušil výše citované právní předpisy a tím, že porušil zásadu prohibitio reformationis in peius, přičemž nebyla dána žádná z podmínek stanovených v § 90 odst. 3 správního řádu, se dopustil podstatného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a toto jeho jednání je samo o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. (k tomuto závěru srov. obdobné závěry vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 43 Ad 22/2015-34). Žalobní námitka je důvodná.

V. Shrnutí a náklady řízení

53. S ohledem na vše výše uvedené, po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, zdejší soud zjistil, že v dané věci bylo vydáno rozhodnutí, které zdejší soud musel zrušit pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Soud proto zrušil žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém budou správní orgány vázány právními názory zdejšího soudu dle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s, zejména uvedenými v bodech [25], [34] až [36] a [50] až [52] tohoto rozsudku.

54. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

55. Úspěšné žalobkyni zastoupené advokátem přísluší právo na náhradu nákladů řízení dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění k datu podání jednotlivých podání (§ 15 advokátního tarifu), které představuje odměna za právní zastoupení advokátem (tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu), a to za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí zastoupení, sepis žaloby a podání repliky) a dále 3x režijní paušál dle § 13 advokátního tarifu. Celkově je mimosmluvní odměna stanovena ve výši vyčíslené na částku 10.200 Kč, tj. 12.342 Kč s DPH a dále pak žalobkyni náleží zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Vše tedy celkem vyčísleno na částku 15.342 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit v soudem stanovené třicetidenní lhůtě k rukám právního zástupce žalobkyně.

56. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože soud osobě zúčastněné na řízení neuložil žádnou povinnost, nebylo proto možné jí přiznat právo na náhradu nákladů řízení, jelikož jí žádné náklady ve smyslu § 60 odst. 5 věta první s.ř.s. nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 27. července 2016 JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu