31 A 73/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové, v právní věci žalobce: R. V. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Janem Vylegalou, Ph.D. sídlem 1. máje 869/27, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1 za účasti: Rybářský spolek Napajedla - Spytihněv sídlem Spytihněv 442, 763 64 Spytihněv zastoupena advokátem JUDr. Stanislavem Knotkem sídlem Kvítková 1569/56, 760 01 Zlín o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2025, č. j. MZE-28534/2025-16232, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Soud se v této věci zabýval tím, zda byl rybářský revír Morava 11 A platně vytvořen rozhodnutím žalovaného z roku 1994, nebo zda se jedná o nicotné rozhodnutí. Dále se zabýval výkladem přechodných ustanovení zákona č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství).

2. Žalobce podal ke Krajskému úřadu Zlínského kraje („krajský úřad“) podání nazvané jako podnět ke zrušení rybářského revíru, deklarování neexistence rybářského revíru Morava 11 A („rybářský revír“) štěrkopískoviště U jezu v k. ú. Spytihněv o ploše 20 ha a Bezedné v k. ú. Spytihněv o ploše 12 ha, voda mimopstruhová a dále návrh na odnětí výkonu rybářského práva Rybářskému spolku Napajedla – Spytihněv („rybářský spolek“) v této části rybářského revíru.

3. Správní orgány toto podání nejdříve posoudily jako žádost o změnu rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru spočívající ve vyjmutí vodních ploch U jezu a Bezedné z předmětného rybářského revíru, tedy žádost o změnu rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30. 8. 1994, č. j. 2370/1/94-310 („rozhodnutí ministerstva 1994“, nebo „dekret“). Tuto žádost pak správní orgány zamítly. Zdejší soud však obě správní rozhodnutí rozsudkem ze dne 30. 10. 2024, č. j. 31 A 58/2023-83, zrušil, neboť v nich správní orgány posuzovaly jiný předmět řízení. V dalším řízení proto byly povinny rozhodovat jednak o existenci rybářského revíru a svěření výkonu rybářského práva rybářskému spolku (v řízení o určení právního vztahu ve smyslu § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), a dále o odnětí rybářského práva podle § 10 zákona č. 99/2004 Sb. Kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2025. č. j. 2 As 251/2024-21.

4. Krajský úřad tedy pokračoval v řízení a rozhodnutím ze dne 6. 2. 2025, č. j. KUZL 11819/2025 („rozhodnutí krajského úřadu“), potvrdil existenci rybářského revíru a jeho přenechání do užívání rybářskému spolku s tím, že tyto právní vztahy trvají (výrok I. a II.). Výrokem III. pak zamítl návrh žalobce na odnětí výkonu rybářského práva v rybářském revíru podle § 10 zákona č. 99/2004 Sb. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 8. 2025, č. j. MZE- 28534/2025-16232 („napadené rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí krajského úřadu.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

5. Žalobce namítal, že žalovaný vydává za správní rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru listinu, která rozhodnutím o vyhlášení rybářského revíru vůbec není. Aby se totiž jednalo o rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru, musí listina obsahovat esenciální náležitosti takového rozhodnutí. Rozhodnutí ministerstva 1994 ale obsahuje výrok a odůvodnění pouze ve vztahu k přenechání výkonu rybářského práva, nikoliv ve vztahu k vyhlášení rybářského revíru. Poučení a podpis oprávněné úřední osoby pak absentuje zcela. Rozhodnutí ministerstva 1994 proto ve vztahu k vytvoření rybářského revíru za rozhodnutí vůbec nelze považovat, jedná se v tomto směru o paakt. Jde o rozhodnutí o přenechání výkonu rybářského práva, které nelze s rozhodnutím o vytvoření rybářského revíru zaměňovat. Presumpce správnosti se proto uplatní pouze na rozhodnutí o přenechání výkonu rybářského práva, kterým rozhodnutí ministerstva 1994 fakticky je. Žádné rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru neexistuje, doloženo nebylo ani v předcházejícím správním řízení. Rybářský revír tak vůbec nebyl platně a v souladu se zákonem vyhlášen. K rybářskému revíru, který neexistuje, pak nelze ani přenechat výkon rybářského práva.

6. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani holý odkaz na § 7 zákona o rybářství obsažený v rozhodnutí ministerstva 1994. Pouhý odkaz na zákonné ustanovení bez konkrétního vykonatelného výroku a odůvodnění nelze interpretovat tak, že byl rozhodnutím ministerstva 1994 vyhlášen rybářský revír. O tom, že rozhodnutí ministerstva 1994 je pouhým přenecháním výkonu rybářského práva, svědčí i původní rozhodnutí ministerstva ze dne 28. 1. 1993, č. j. 201/97/93-310, které rozhodnutí ministerstva 1994 zrušilo. Obě mají totiž totožný obsah, pouze jiného adresáta. Je tak zcela zjevné, že účelem bylo pouze změnit uživatele rybářského práva. Postrádalo by logiku již jednou vyhlášený revír zrušit a hned jej opět vyhlašovat, jak se snažil nastínit žalovaný. Rybářský revír se navíc nevyhlašuje vůči konkrétnímu uživateli.

7. Žalovaný namísto přesvědčivého a přezkoumatelného vypořádání námitek absenci náležitostí odůvodnil tím, že jde o obsahovou úspornost či bagatelní nedostatky. Údajně se jednalo o tehdejší praxi a stejným způsobem bylo vyhlášeno až 1 500 rybářských revírů. Nelze však konvalidovat nezákonnost tím, že se jednalo o běžnou praxi. Existenci rybářského revíru nelze vyvozovat ani z holého popisu rybářského revíru na zadní straně rozhodnutí mimo jeho vlastní text. Jedná se pouze o místní určení, které slouží rybářskému spolku jako informace, kde může rybářské právo vykonávat. To ostatně plyne i přímo z rozhodnutí ministerstva 1994, v němž je uvedeno, že popis rybářského revíru je uveden na zadní straně rozhodnutí.

8. Kromě toho dosavadní uživatel rybářského revíru, který nabyl právo podle zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve své činnosti pokračuje podle ustanovení nyní platného zákona o rybářství č. 99/2004 Sb. Tento zákon pak povoluje výkon rybářského práva na dobu 10 let, jejímž uplynutím právo zanikne. Smysl a účel přechodné úpravy je nutno vykládat tak, že byl uživateli od účinnosti zákona č. 99/2004 Sb., tj. od 1. 1. 2004, povolen výkon rybářského práva na 10 let a uplynutím této doby právo automaticky zaniklo. Přechodné ustanovení tedy neomezuje platnost rozhodnutí vydaného podle dřívější úpravy, avšak omezuje jeho časovou účinnost. I kdyby rybářský revír platně vznikl v roce 1994, výkon rybářského práva již musel zaniknout ze zákona. Akceptací názoru žalovaného, že platnost rozhodnutí uděleného na dobu neurčitou není přechodným ustanovením omezena, by došlo k neústavní kategorizaci uživatelů rybářského práva na uživatele privilegované s neomezenou dobou platnosti oprávnění, a na ty limitované zákonem na 10 let s potřebou právního titulu k pozemku.

9. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení

10. Žalovaný zdůraznil, že historicky se rybářské revíry nevyhlašovaly rozhodnutím ve správním řízení, neboť rybářské právo patřilo výlučně státu; nejednalo se tak o rozhodování o právech a právem chráněných zájmech. Rybářské revíry tím pádem nebyly vytvářeny, ale přenechávány k výkonu rybářského práva vybraným organizacím. Ministerstvo přenechávalo právo rybolovu bezplatně organizačním složkám rybářského svazu, šlo o proces sui generis. Zákon č. 102/1963 Sb. ani nevyžadoval výsledek „vytváření revíru“ někomu sdělit a ani v § 7 či v § 8 vůbec nehovořil o správním rozhodnutí, o jeho vydání ve správním řízení, ani o správním řízení jako takovém, (na správní řád zákon vůbec neodkazuje). Veškeré související právní akty, tzv. dekrety, tudíž nebyly správními rozhodnutími ve smyslu zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ale řídícím a plánovacími akty žalovaného vydávanými na základě § 23 zákona č. 102/1963 Sb. Rozhodnutí ministerstva 1994 je tedy spíše než správním rozhodnutím podle § 47 správního řádu, osvědčením nebo jiným opatřením ve smyslu § 3 odst. 5 tohoto zákona, na jehož vydání se aplikovaly jen základní zásady správního řízení.

11. Rozhodnutí ministerstva 1994 pak nelze interpretovat jinak, než že jím byl rybářský revír vytvořen, a zároveň přenechán k užívání rybářskému spolku. V dokumentu je uveden slovní popis rybářského revíru, údaje o výměře i o tom, zda se jedná o revír pstruhový nebo mimopstruhový, což jsou náležitosti podle § 7 zákona č. 102/1963 Sb., na který rozhodnutí odkazuje. Ostatně o právní a faktické uskutečnitelnosti rozhodnutí ministerstva 1994 svědčí i to, že po dobu téměř 30 let neměl o stanovení rybářského revíru nikdo pochybnosti.

12. Rozhodující není ani fakt, že byl obdobně rybářský revír vyhlášen již dřívějším rozhodnutím z roku 1993. Zákon č. 102/1963 Sb. neumožnoval změnu rozhodnutí, bylo proto třeba vydat rozhodnutí nové. Vydáním nového rozhodnutí se původní rozhodnutí zrušilo – zrušil se tedy i původně vyhlášený rybářský revír, který byl následně opět vyhlášen v totožných hranicích.

13. Podle zákona č. 99/2004 Sb. je pak způsob vyhlášení rybářských revírů stanoven zcela jinak, než tomu bylo v zákoně č. 102/1963 Sb. Rozhodnutí o vyhlášení rybářských revírů vydaná podle zákona č. 102/1963 Sb. ovšem zrušena nebyla, a je tak třeba jejich existenci respektovat. Byly-li dekrety vydávány bez časového omezení, platí bez časového omezení i nadále. Výkon rybářského práva svěřený rybářskému spolku podle předešlé právní úpravy je tak ukončen nikoliv uplynutím časového období, ale pouze vydáním nového rozhodnutí o povolení výkonu rybářského práva. Platnost původních rozhodnutí přechodným ustanovením omezena není.

14. Žalovaný proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

15. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě nevyjádřila.

IV. Posouzení věci

16. Žaloba není důvodná. IV.A. Vytváření rybářského revíru v režimu zákona č. 102/1963 Sb.

17. Cíle rybářství jako odvětví zemědělské výroby bylo podle § 1 zákona č. 102/1963 Sb. ve znění účinném do 28. 11. 2000 dosahováno dvěma způsoby: plánovitým hospodařením na rybnících, nebo plánovitým výkonem rybářského práva v tekoucích vodách. V nynější věci jde o druhý případ.

18. Rybářské právo zákon č. 102/1963 Sb. definoval v § 6 odst. 1 jako oprávnění a povinnost plánovitě chovat, chránit a lovit ryby a jiné vodné živočichy v tekoucích vodách a ulovené ryby a vodní živočichy si přivlastňovat, jakož i oprávnění užívat k tomu v nezbytné míře pobřežních pozemků. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení rybářské právo patřilo státu; bylo lze je vykonávat jen v rybářských revírech.

19. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb. ve znění účinném do 28. 11. 2000 Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství po projednání s Československým rybářským svazem vytvářelo z vod, v nichž náleží státu rybářské právo, rybářské revíry. Těmi byly myšleny vodní celky umožňující řádný a plánovitý výkon rybářského práva, zejména trvalý chov vhodných druhů ryb. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení se při vytváření rybářských revírů stanovilo, které revíry (výjimečně části revírů) jsou vodami pstruhovými a které jsou vodami mimopstruhovými.

20. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 102/1963 Sb. ve znění účinném do 28. 11. 2000 Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství přenechávalo bezplatně výkon rybářského práva v rybářských revírech především organizačním složkám Československého rybářského svazu, a dále podnikům státního rybářství a jiným státním organizacím v oboru rybářství, popřípadě státním organizacím lesního hospodářství.

21. Úprava zákona č. 102/1963 Sb. tedy vycházela z toho, že rybářské revíry se vytváří z vod, v nichž náleží státu rybářské právo. Stát však rybářské právo sám svými orgány nevykonával, ale výkon rybářského práva v těchto rybářských revírech prostřednictvím ministerstva bezplatně přenechával především organizačním složkám Československého rybářského svazu a dalším taxativně vyjmenovaným subjektům. Zákon č. 102/1963 Sb. tedy v tomto ohledu rozlišoval jak samotné vytváření rybářských revírů (§ 7), tak následné přenechání výkonu rybářského práva v těchto revírech konkrétnímu uživateli (§ 8).

22. Žalobce z výše uvedeného dovozuje, že tedy musely být vydávány také dvě samostatná rozhodnutí naplňující všechny náležitosti § 47 zákona č. 71/1967 Sb. Nejdříve podle něj muselo být vydáno rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru, a následně rozhodnutí o přenechání výkonu rybářského práva v tomto již existujícím rybářském revíru. Soud však tuto právní konstrukci nepovažuje za správnou.

23. Soud předesílá, že není možné tehdejší právní akty posuzovat dnešní optikou a klást na ně požadavky, které jsou kladeny na rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru a o přenechání výkonu rybářského práva vydávaná podle aktuálních právních předpisů. Soud se proto zabýval tím, jaké požadavky byly na vyhlášení rybářského revíru a přenechání rybářského práva kladeny v době jejich vzniku. Zda vyhlášení rybářského revíru podle zákona č. 102/1963 Sb. vůbec vyžadovalo vydání správního aktu, a pokud ano, zda stanovené požadavky dostatečně naplňuje posuzovaný dekret.

24. Soud se proto nejdříve zabýval charakterem vyhlášení rybářského revíru. Rybářský revír je část povrchových vod vymezená za účelem výkonu rybářského práva. Smyslem a účelem vymezení rybářského revíru je deklaratorně postavit najisto povahu vodních útvarů, z nichž je vytvářen. Rybářský revír tedy fakticky definitivně určuje právní režim vodní plochy a tím determinuje budoucí rozsah výkonu rybářského práva a předurčuje navazující oprávnění a omezení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2012, č. j. 2 As 54/2011-63).

25. Podle soudu pak i ze samotného znění § 7 zákona č. 102/1963 Sb. plyne, že rybářské revíry nevznikaly pouhou faktickou správní praxí nebo samotným užíváním určité vodní plochy, nýbrž byly výsledkem vrchnostenské činnosti příslušného správního orgánu. K uvedenému ostatně dospěl již Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 12. 4. 1996, č. j. 6 A 78/94-27, v němž konstatoval, že nejen rozhodování o přenechání výkonu rybářského práva, ale také o vytváření rybářských revírů, je vrchnostenským rozhodováním, zakládajícím mnohá veřejnoprávní oprávnění i řadu povinností. Právní vztah mezi Českým rybářským svazem a Ministerstvem zemědělství byl právním vztahem, kde správní úřad mocensky prosazoval vůli státu autoritativním rozhodováním a takový právní vztah je vztahem práva veřejného. Jednalo se tak o rozhodování o právech a povinnostech v oblasti státní správy ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. Podle tohoto ustanovení se zákon č. 71/1967 Sb. vztahuje na řízení, v němž o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů a organizací rozhodují v oblasti státní správy národní výbory, ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy, orgány Slovenské národní rady a jiné orgány státní správy.

26. S ohledem na výše uvedené tak podle soudu není podstatné, zda zákon č. 102/1963 Sb. výslovně odkazoval na tehdejší správní řád, či nikoliv. Příslušné správní orgány byly povinny jej ve věci aplikovat s ohledem na výše uvedený § 1 tehdejšího správního řádu. Vyhlášení rybářského revíru nepochybně předpokládalo právní akt veřejné správy. Nešlo o pouhou evidenční nebo technickou operaci, ale o autoritativní určení, že daný vodní celek bude nadále podléhat režimu rybářského revíru.

27. Dále se soud zabýval tím, jakou formou byl rybářský revír vyhlašován. Zda se jednalo o správní rozhodnutí, jak se domnívá žalobce, nebo o osvědčení či opatření, na jehož vydávání se podle § 3 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb. použijí pouze základní zásady správního řízení, jak tvrdil žalovaný ve vyjádření k žalobě. Jakou konkrétní formu mělo vyhlášení revíru mít nelze dovozovat pouze z toho, že zákon o rybářství o vydávání rozhodnutí výslovně nehovoří. Je třeba se zaměřit na podstatu příslušného správního aktu. Správní řád z roku 1967 formu osvědčení konkrétně neupravoval. Jak ovšem konstatoval Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 7. 2025, č. j. 4 As 91/2024-56, osvědčení se vydávalo v případech, kdy nebylo třeba autoritativního zjištění (o věci nebyla pochybnost či spor, nebylo třeba užít správního uvážení ani výkladu neurčitého právního pojmu). Šlo o veřejnou listinu, které svědčila presumpce správnosti. Nebylo možné se proti němu bránit opravným prostředkem, nýbrž důkazem opaku.

28. Osvědčení tedy sloužilo k potvrzení již existujícího stavu v nesporných věcech a bez potřeby autoritativního posouzení. Naproti tomu rozhodnutí bylo vydáváno tam, kde orgán autoritativně zakládal, měnil, rušil nebo závazně určoval práva či povinnosti, kde byla věc sporná, případně kde bylo třeba žádost zamítnout.

29. Vytvořením rybářského revíru nebyl pouze potvrzen již existující stav, ale ustaven právní režim konkrétního vodního celku jako rybářského revíru. Nešlo o pouhý evidenční popis. Ministerstvo nově určovalo, kde a v jakém vodním celku bude následně možné vykonávat rybářské právo. Vyhlášení revíru podle § 7 bylo materiálně aktem, který konstituoval nebo měnil právní režim konkrétní vodní plochy. Nejen přenechání rybářského revíru do užívání, ale také vyhlášení rybářského revíru, tak byly v rozhodné době vydávány formou správního rozhodnutí. Nelze tudíž přisvědčit konstrukci žalovaného, že bylo vyhlášení revíru pouze jakýmsi plánovacím aktem řízení rybářství. Chybný je také odkaz žalovaného na § 23 zákona č. 102/1963 Sb. Uvedené ustanovení stanovilo pouze příslušnost správních orgánů, nikoliv formu vydávaných řídících aktů.

30. To ovšem neznamená, že je správný kategorický závěr žalobce o nutnosti existence dvou plnohodnotných a autonomních správních rozhodnutí. Soud opakuje, že není možné na rozhodnutí z roku 1994 nahlížet dnešní optikou (tuto skutečnost akcentuje také např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 7. 12. 2023, č. j. 62 A 64/2022-147). Tehdy platná a účinná právní úprava totiž institut „vyhlášení revíru“ a institut „povolení či přenechání výkonu rybářského práva“ neodlišovala tak, jak to činí dnes platná a účinná právní úprava. Ani z té navíc nevyplývá povinnost správního orgánu vydat dvě zcela samostatná rozhodnutí.

31. Naopak, systematika § 7 a § 8 zákona č. 102/1963 Sb. ukazuje, že šlo o dva sice obsahově odlišné, avšak těsně související prvky jednoho správního režimu. Vyhlášení revíru určovalo, jaký vodní celek je revírem, a přenechání výkonu rybářského práva určovalo, kdo bude právo v takto vymezeném revíru vykonávat. Nic v textu zákona přitom nenasvědčovalo tomu, že by tyto dva prvky nemohly být v konkrétním případě zachyceny v jediné listině. Naopak, z hlediska praktického fungování celé úpravy je takové spojení podle soudu logické. Správní orgán v jedné listině identifikuje revír a současně stanoví jeho uživatele. Soud proto uzavírá, že v případě vytvoření rybářského revíru a přenechání výkonu rybářského práva v něm podle § 7 a § 8 zákona č. 102/1963 Sb. se jednalo o správní rozhodnutí, která mohla být obsažena na jedné listině.

32. Na základě těchto východisek soud posoudil rozhodnutí ministerstva 1994. To je nadepsáno „Rybářské revíry – předání do užívání“ a obsahuje výslovný odkaz jak na § 7, tak na § 8 zákona č. 102/1963 Sb. Již samotný název dekretu podle soudu značí, že došlo jednak k vymezení rybářského revíru, a zároveň k jeho předání do užívání. Zahrnutí odkazu na § 7 pak nelze bez dalšího považovat za bezobsažné, nahodilé či zmíněné omylem. Právě naopak, jednou z náležitostí rozhodnutí podle § 47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. je, že výrok obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu. Pokud by šlo tedy pouze o individuální akt přenechání výkonu rybářského práva konkrétnímu uživateli, nebyl by tento odkaz zapotřebí. Uvedení ustanovení § 7 naopak jasně značí, že byl dekretem nejen přenechán výkon rybářského práva v rybářském revíru, ale že byl tento revír také vytvořen, právě podle § 7.

33. Ostatně součástí posuzované listiny je i přesný popis rybářského revíru a hospodářský plán, na něž sama listina výslovně odkazuje. Žalobce tvrdí, že jde pouze o místní určení, které slouží rybářskému spolku jako informace, kde může rybářské právo vykonávat. Soud se však s tímto výkladem neztotožňuje. Bez vymezení revíru by akt přenechání výkonu rybářského práva postrádal svůj předmět. Není-li zřejmé, jaký revír je aktem dotčen, nebylo by možné ani určit, k čemu se výkon rybářského práva přenechává. Popis revíru proto neplní jen funkci faktické orientace adresáta, ale především funkci identifikační a konstitutivní. Umožňuje určit vodní celek, jenž je rozhodnutím právně dotčen. Vymezení revíru je obsahovou a právní součástí aktu o jeho vytvoření. Nejde o údaj vedlejší, nýbrž o jádro celé věci.

34. Za této situace považuje soud za nepřesvědčivé žalobcovo tvrzení, že rozhodnutí ministerstva 1994 obsahuje výrok a odůvodnění pouze ve vztahu k přenechání výkonu rybářského práva, nikoli ve vztahu k vyhlášení revíru. V dekretu stojí „Ministerstvo zemědělství ČR v Praze, podle § 7 a § 8 zákona č. 102/1963 Sb., o rybářství, Vám tímto rozhodnutím přenechává výkon rybářského práva v rybářském revíru Morava 11 A.“ Z hlediska dnešního stylu rozhodování by nepochybně bylo vhodnější, aby byly oba prvky formulovány odděleně a explicitně. Z absence slova „vyhlašuje“ však podle soudu nelze dovozovat chybějící výrok, zvláště v situaci, kdy dnešní formulaci „vyhlášení rybářského revíru“ tehdejší zákon vůbec neznal. Dekret je proto třeba vykládat v tom smyslu, že žalovaný v rybářském revíru Morava 11 A, specifikovaném v inkorporované části dekretu, vytvořeném ve smyslu § 7 zákona č. 102/1963 Sb. (tedy žalobcem rozporovaný výrok I.), přenechává výkon rybářského práva podle § 8 (výrok II.). IV.B. Nicotnost rozhodnutí o vytvoření rybářského revíru Morava 11 A 35. Žalobcem tvrzená nicotnost představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Nicotné rozhodnutí tedy není „běžným“ nezákonným rozhodnutím, nýbrž „rozhodnutím“, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejně mocenské rozhodnutí správního orgánu považovat a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Jejím smyslem je odstranění rozhodnutí, která nikdy nemohla být respektována, tj. rozhodnutí, která trpí absolutní věcnou nepříslušností rozhodujícího orgánu, rozhodnutí adresovaná někomu, kdo neexistuje, nebo rozhodnutí ukládající absolutně nemožné plnění. K nicotnosti správního aktu tedy vedou pouze takové obzvláště závažné formální a obsahové chyby, které nejsou za žádných okolností slučitelné s právním řádem, přičemž jsou zcela zjevné pro každého občana schopného úsudku. Vada je zjevná, pokud by laik seznámený se základními okolnostmi případu dospěl k závěru o nicotnosti správního aktu. Nevyžaduje se právní znalost, ani patřičná orientace v dané oblasti, ale naopak běžný úsudek, což je podstatné z hlediska účinků, které jsou s nicotností spojeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43 nebo ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001-96, či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021, č. j. 18 A 42/2020-73).

36. Podle soudu je na základě výše uvedeného zřejmé, že o takovou zcela excesivní neslučitelnost s právním řádem či právní prázdnotu se zde nejedná. Z dekretu jako celku lze jednoznačně zjistit vůli správního orgánu vytvořit, resp. právně konkretizovat určitý rybářský revír a svěřit výkon rybářského práva v něm konkrétnímu subjektu. Dekret tedy žalobcem rozporovanou složku vztahující se k vyhlášení revíru zcela nepopiratelně obsahuje. Z hlediska obsahu, právního základu a funkce aktu je posuzovaný dekret způsobilý plnit úlohu právního aktu o vytvoření rybářského revíru i o přenechání výkonu rybářského práva. Je z něj zřejmé, který orgán jej vydal, podle jakých zákonných ustanovení postupoval, komu je určen, čeho se týká a jaký rybářský revír je jeho prostřednictvím identifikován. Má-li tedy žalobce za to, že listina není po formální stránce ideální nebo že neodpovídá dnešní představě o precizně strukturovaném správním rozhodnutí, může jít nejvýše o výtku směřující k její formální nedokonalosti, nikoli o argument způsobilý založit závěr, že ve vztahu k revíru neexistuje vůbec žádný právní akt.

37. Charakter případných nedostatků by tak mohl spočívat pouze ve vadách spočívajících v nezákonnosti, nikoliv nicotnosti. Pokud jde tedy o tvrzenou absenci poučení či absenci podpisu oprávněné úřední osoby, ty mohou mít význam pro procesní postavení adresáta nebo běh lhůt, nikoli bez dalšího pro samotnou existenci právního aktu. Proti takovým vadám bylo možné vznášet námitky pouze v rámci opravného řízení, nikoliv po více než 30 letech od vydání dekretu. Tak se zjevně nestalo, a rozhodnutí ministerstva 1994 je proto třeba považovat za platné, účinné a bezvadné rozhodnutí o vytvoření revíru Morava 11 A a o přenechání výkonu rybářského práva v něm rybářskému spolku.

38. Závěru o legálnosti vytvoření rybářského revíru prostřednictvím dekretu ostatně nasvědčují i další soudní rozhodnutí vztahující se k obdobným historickým listinám. Zdejší soud v již zmíněném rozsudku ze dne 7. 12. 2023, č. j. 62 A 64/2022-147, obdobně pracoval s dekretem z roku 1996 tak, že jím byl revír vyhlášen a současně přenechán do užívání. Také např. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 10. 11. 2010, č. j. 10 Ca 101/2008-34, vycházel z toho, že dekretem ministerstva byl předmětný revír vytvořen a výkon rybářského práva v něm byl přenechán Českému rybářskému svazu.

39. Relevantní není ani odkaz žalobce na rozhodnutí ministerstva ze dne 28. 1. 1993. Lze souhlasit s žalobcem, že hlavním smyslem zrušení původního rozhodnutí byla nejspíše změna uživatele. Jelikož však dekret představuje jeden historický správní akt se dvěma navzájem souvisejícími obsahovými složkami, zrušením dekretu z roku 1993 došlo také ke zrušení již vyhlášeného rybářského revíru. Soud opět připomíná, že nelze tehdejší rozhodnutí poměřovat dnešní optikou, kdy se žalobci jeví logičtější a jednodušší vydat pouze rozhodnutí o změně uživatele rybářského práva. Soudu se naopak jeví, že bylo pro žalovaného zjevně jednodušší využít formulářovou listinu ve formě dekretu, který pokryl všechny podstatné náležitosti, a jen do něj doplnit, že tento dekret ruší dekret předcházející. Pouze ze skutečnosti, že tehdejší správní praxe používala jednotný typ aktu, v němž byly vždy spojeny dva prvky: právní konkretizace revíru a určení jeho uživatele, nelze dovozovat, že revír nikdy platně nevznikl.

40. Soud tak shrnuje, že posuzovaný dekret byl vydán s odkazem na § 7 i § 8 zákona č. 102/1963 Sb., obsahuje určení uživatele a současně i popis a hospodářský plán revíru. Je proto třeba jej vyložit jako správní rozhodnutí, které v sobě spojuje jak vytvoření rybářského revíru, tak přenechání výkonu rybářského práva v něm. Námitka žalobce, že žádné rozhodnutí o vyhlášení rybářského revíru neexistuje a že revír nikdy nevznikl, proto není důvodná. IV.C. Stanovení doby trvání povolení k výkonu rybářského práva dle právní úpravy zákona č. 99/2004 Sb.

41. Dále se soud zabýval tím, zda je výkon rybářského práva svěřený rybářskému spolku podle staré právní úpravy v režimu zákona č. 99/2004 Sb. časově neomezený, či nikoliv.

42. Podle § 6 odst. 2 věta před středníkem zákona č. 99/2004 Sb. příslušný rybářský orgán povolí výkon rybářského práva na dobu 10 let osobě, která splňuje podmínky pro řádný výkon rybářského práva stanovené tímto zákonem (§ 8 odst. 5).

43. Podle § 10 odst. 2 zákona č. 99/2004 Sb. výkon rybářského práva zanikne uplynutím doby, na kterou byl povolen, zemře-li fyzická osoba nebo zanikne-li právnická osoba, které byl výkon rybářského práva povolen, bez právního nástupce.

44. Podle § 34 odst. 1 zákona č. 99/2004 Sb. platí, že právní akty o vyhlášení rybářských revírů, o povolení výkonu rybářského práva v příslušném revíru nebo o prohlášení části rybářského revíru, popřípadě celého rybářského revíru, za chráněnou rybí oblast, vydané podle dosavadních právních předpisů, zůstávají v platnosti.

45. Podle § 34 odst. 2 zákona č. 99/2004 Sb. dosavadní uživatel rybářského revíru, rybářská stráž a rybářský hospodář, ustavení v rybářském revíru podle dosavadních právních předpisů, pokračují ve své činnosti podle ustanovení tohoto zákona do dne nabytí právní moci rozhodnutí o povolení výkonu rybářského práva vydaného podle § 9 odst. 1 tohoto zákona.

46. Přechodná ustanovení zákona o rybářství jednoznačně stanoví, že rozhodnutí vydaná podle dosavadních předpisů zůstávají v platnosti. Zákon tedy starší rozhodnutí neruší ani na tato rozhodnutí neklade žádné další podmínky. Pouze bez dalšího konstatuje jejich pokračující platnost. Časové omezení rozhodnutí vydaných podle zákona č. 102/1963 Sb. nevyplývá ani z § 6 odst. 2 zákona č. 99/2004 Sb., neboť tam stanovená doba pro výkon rybářského práva se vztahuje pouze na povolení nově vydávaná, nikoliv ta již existující. Konečně zánik výkonu rybářského práva nelze v těchto případech dovozovat ani z § 10 odst. 2 zákona č. 99/2004 Sb., pokud nebyl v příslušných rozhodnutích výslovně stanoven na určitou dobu. Jelikož v nyní projednávané věci byl výkon rybářského práva rozhodnutím ministerstva 1994 povolen na dobu neurčitou, uplynutím doby zaniknout nemůže. Tento způsob zániku tak dopadá pouze na případy, kdy bylo povolení vydáno podle nové právní úpravy, která dobu platnosti výkonu rybářského práva nově stanovuje.

47. Formulace „pokračují ve své činnosti podle ustanovení tohoto zákona“ uvedená v § 34 odst. 2 tedy znamená, že dosavadní uživatelé se od účinnosti nové úpravy řídí pravidly nového zákona při výkonu své činnosti. Neznamená však, že jejich dosavadní oprávnění bylo zákonem nově „uděleno“ na 10 let. Zákon totiž nikde nestanoví fikci, že by se dřívější oprávnění automaticky považovala za časově omezená.

48. Výše uvedený výklad podporuje také průběh přijímání zákona č. 99/2004 Sb. Původní vládní návrh zákona totiž s dosavadními rozhodnutími nakládal jiným způsobem. Navrhované znění § 34 platnost rozhodnutí o vyhlášení revíru vydaných za starší právní úpravy limitovalo dobou 5 let a rozhodnutí o přiznání výkonu rybářského práva dobou 6 let. Důvodová zpráva k uvedenému návrhu uváděla, že „Z důvodu zachování kontinuity existence současných rybářských revírů, které byly v minulosti vyhlášeny a pro zajištění nerušeného hospodaření těch právnických i fyzických osob, které hospodaří v rybářských revírech v současné době, mohou zůstat v platnosti do 5 let od nabytí účinnosti tohoto zákona rozhodnutí o vyhlášení rybářských revírů. Rozhodnutí o přiznání výkonu rybářského práva vydané podle dosavadních předpisů mohou zůstat v platnosti až do 6 let od nabytí účinnosti tohoto zákona.“ (tisk 312/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu, 4. volební období, www.psp.cz). Původní vládní návrh zákona tedy jednoznačně počítal s tím, že budou muset být vydána nová rozhodnutí o vyhlášení revíru i o přiznání výkonu rybářského práva naplňující všechny náležitosti nového zákona o rybářství. Dočasným zachováním platnosti dosavadních aktů přitom stanovil přiměřenou lhůtu pro vydání nových rozhodnutí. Vládní návrh zákona naopak nepočítal s tím, že bude doba platnosti nově vydávaných rozhodnutí jakkoliv omezena.

49. Ke změně výše uvedené konstrukce došlo přijetím poslaneckých pozměňovacích návrhů (tisk 312/2, Poslanecká sněmovna Parlamentu, 4. volební období, www.psp.cz). Desetiletá doba platnosti byla do zákona vložena přijetím pozměňovacího návrhu poslance Jana Grůzy uvedeného pod písm. C. Tímto návrhem byla desetiletá doba uzákoněna jak do § 6, tedy jako doba platnosti povolení výkonu rybářského práva, tak do § 10 upravujícího zánik povolení uplynutím této doby. Součástí pozměňovacího návrhu pod písm. C přitom původně bylo zahrnout 10letou lhůtu také do přechodných ustanovení v § 34. Poslanec Grůza ke svému návrhu při obecné rozpravě uvedl následující: „Znamená to v podstatě to, že by stávající systém pronájmů revírů, v podstatě rybářského práva, byl zakotven na dobu deseti let, a po dobu deseti let by stávající rybářské svazy měly právo hospodařit, tyto revíry obhospodařovat. Bylo by tam opční ustanovení, že po deseti letech v případě, že jsou zachovány podmínky, které stanoví Ministerstvo zemědělství příslušným prováděcím předpisem, a že jsou řádně obhospodařovány rybářské revíry, budou řádně zarybňovány, budou řádně udržovány vodní toky a další náležitosti, které jsou s tím spojené, pak v tom případě budou mít přednostní právo, aby s nimi ministerstvo nebo správce vodního toku jednalo. A to je podstata opčního ustanovení.“ (stenoprotokol z 22. schůze poslanecké sněmovny ze dne 24. 10. 2003, Poslanecká sněmovna Parlamentu, 4. volební období, www.psp.cz). Vyhlášení rybářských revírů nebo povolení výkonu rybářského práva v příslušném revíru vydaná podle dosavadních právních předpisů tak měla dle tohoto návrhu pozbýt platnosti nabytím právní moci nového rozhodnutí vydaného podle nového zákona, nejpozději však uplynutím deseti let od nabytí účinnosti tohoto zákona. V odst. 2 pak pozměňovací návrh zaváděl právo dosavadního uživatele revíru, aby s ním podle podmínek stanovených pro výběrové řízení bylo jednáno jako s prvním, pokud za předchozího užívání neporušil podmínky nebo mu nebyla udělena pokuta.

50. Pozměňovací návrh C však nebyl přijat v celé podobě; přechodná ustanovení § 34 byla změněna dle pozměňovacího návrhu B poslance Pavla Kováčika. Do přechodných ustanovení tak nebyl uzákoněn ani automatický desetiletý zánik, ani zamýšlená opční ustanovení. Naopak byl § 34 přijat ve znění, které, jak již bylo vysvětleno výše, přejímá dosavadní správní akty bezpodmínečně, v plném rozsahu a nestanoví jim žádná časová omezení. Za takové situace však nelze desetiletou lhůtu dovozovat z jiných ustanovení zákona o rybářství. Je naopak třeba respektovat vůli zákonodárce dosavadní správní akty nijak neomezovat. Soud proto uzavírá, že platnost rozhodnutí o vytvoření rybářského revíru a přenechání výkonu rybářského práva v něm vydaná podle § 7 a § 8 zákona č. 102/1963 Sb. nebyla novou právní úpravou časově omezena.

51. Důsledkem platné a účinné právní úpravy tedy skutečně je paralelní existence jednak dříve vydaných rozhodnutí s neomezenou dobou platnosti, a zároveň rozhodnutí s omezenou dobou platnosti na deset let vydaných podle právní úpravy nové. Odlišné postavení dřívějších a nových oprávnění je však běžným důsledkem přechodných ustanovení a sama o sobě protiústavní není. Ostatně ani žalobce v tomto duchu ničeho nenamítá, pouze konstatuje obecnou neústavní kategorizaci uživatelů rybářského práva, aniž by jakkoliv specifikoval, jak se tvrzená nerovnost konkrétně dotýká jeho (veřejných subjektivních) práv.

52. Pro úplnost soud podotýká, že uvedená odlišnost neznamená, že by byl žalobce povinen poskytovat svůj pozemek pod uzavřenou vodou k výkonu rybářského práva bezplatně. Výkon rybářského práva přestal být bez dalšího bezplatný již od 29. 11. 2000 (zákonem č. 410/2000 Sb.). Na úplatnost tohoto vztahu nemá vliv ani to, že právní úprava zákona č. 102/1963 Sb. nepožadovala v případě uzavřené vody uzavření nájemní smlouvy mezi uživatelem rybářského revíru a vlastníkem pozemku, na němž je revír vyhlášen. Ostatně civilní judikatura ustáleně vychází z toho, že užívá-li subjekt k výkonu rybářského práva vodní plochu a pozemky pod ní ve vlastnictví jiné osoby bez nájemní smlouvy nebo jiného soukromoprávního titulu, vzniká mu na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení, neboť se jeho majetek nesnižuje o úplatu, kterou by jinak musel za užívání cizí věci vynaložit (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 21 Co 334/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1142/2008). Otázky soukromoprávního vypořádání žalobce s rybářským spolkem však spadají do oblasti civilního soudnictví a správnímu soudu je posuzovat nepřísluší.

53. Žalobcem navržené důkazy soud neprováděl, neboť šlo o listiny, jež jsou součástí správního spisu. Tím se v soudním řízení správním dokazování zpravidla neprovádí a soud k tomu neshledal důvod ani v této věci.

V. Závěr a náklady řízení

54. Soud tedy shledal námitky žalobce neopodstatněnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s. ř. s.“).

55. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

56. Výrok o náhradě nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení se opírá o § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil, a proto právo na náhradu nákladů řízení nemá. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 16. června 2026 Mgr. Petr Šebek v. r. předseda senátu