31 A 77/2024

Rubrum

č. j. 31 A 77/2024-69 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové v právní věci žalobkyně a): L. N. bytem X žalobkyně b): Bc. J. N. bytem X obě zastoupeny JUDr. Kamilem Jelínkem, Ph.D., advokátem sídlem Dominikánské náměstí 656/2, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno za účasti: EG.D, s.r.o., IČO: 21055050 sídlem Lidická 1873/36, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2024, č. j. JMK 149313/2024 OKSÚ, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení. 2 31 A 77/2024

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Shrnutí podstaty věci 1. Žalobkyně se žalobou domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Medlánky, stavební úřad, ze dne 20. 2. 2024, č. j. MCBMED/00416/2024/Nos. Tímto rozhodnutím stavební úřad podle § 129 odst. 3 stavebního zákona dodatečně nepovolil stavbu Dvě zahrádkářské chaty, Brno, Medlánky, Turistická. Podle správních orgánů není stavba v souladu s územně plánovací dokumentací, neboť v dotčené ploše pro individuální rekreaci lze umisťovat novostavby objektů pro individuální rekreaci o maximální výměře 25 m². V posuzované věci došlo k účelovému rozdělení stavby a ve skutečnosti se jedná o stavbu jedinou.

II. Shrnutí procesního postoje žalobkyní

2. Žalobkyně namítají, že správní orgány v tomto případě uplatnily nepřípustný výklad pojmu samostatnost stavby. Stavební zákon ani jeho prováděcí předpisy nedefinují pojem samostatná stavba takovým způsobem, aby jej bylo možné vykládat izolovaně, bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu a na smysl a účel stavebního zákona. Stejně tak právní předpisy nedefinují intenzitu rozdělení, o níž žalovaný v napadeném rozhodnutí hovoří. V běžné praxi jsou dvojdomky považovány za samostatné stavby, a to i při jejich stavebním propojení. Správní orgány chybně vycházely z předpokladu, že samostatnost stavby musí být zajištěna výlučně konstrukčním nebo provozním oddělením, přičemž ignorovaly faktické okolnosti, jako je vlastnické rozdělení a způsob užívání stavby. Podle žalobkyň byly veškeré podmínky pro uznání samostatnosti obou staveb splněny a tvrzení o účelovém rozdělení a tzv. salámové metodě jsou nepodložené a neopodstatněné.

3. Ze shora uvedených důvodů žalobkyně navrhují, aby zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Na svém procesním postoji setrvaly po celou dobu řízení před zdejším soudem.

III. Shrnutí procesního postoje žalovaného

4. Žalovaný uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že nejde o dvě samostatné stavby, které by byly schopny samostatné existence a samostatného užívání, a to i v případě, že by jedna ze staveb byla plně odstraněna. Stavební zákon definuje samostatnou stavbu a podmínky, jak se posuzují vzájemně provozně propojené stavby. Nemůže jít tedy o samostatné stavby z hlediska stavebního práva, pokud jsou stavby provozně i stavebně technicky propojeny. V daném případě vznikla stavba jednou stavební činností a je konstrukčně i provozně propojenou stavbou. Stavba přesahuje zastavěnou plochu 25 m², a není proto v souladu s územním plánem. Stavba byla navíc realizována odlišně oproti vydanému povolení.

5. Žalovaný se domnívá, že žaloba není důvodná, a proto navrhuje, aby ji zdejší soud zamítl. Na svém procesním postoji setrval během celého řízení před zdejším soudem. 3 31 A 77/2024 IV. Posouzení věci 6. Žaloba byla podána včas (§ 72 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního /dále jen „s. ř. s.“/), osobami k tomu oprávněnými (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Za splnění podmínek § 51 s. ř. s. rozhodl zdejší soud bez jednání.

7. Zdejší soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

8. V posuzované věci je mezi stranami sporné, zda je stavba Dvě zahrádkářské chaty, Brno, Medlánky, Turistická stavbou jedinou, či se jedná o dvě samostatné stavby a zda je tak záměr v souladu s územně plánovací dokumentací, či nikoli. Není přitom sporu o tom, že podle Územního plánu města Brna (1994) a Obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 2/2004, o závazných částech Územního plánu města Brna, účinných v době rozhodování stavebního úřadu prvního stupně (dále jen „územní plán účinný v rozhodné době“), byly v daném území přípustné zahradní chatky o maximální výměře 25 m² a dále stavby doplňkového charakteru (kolny, přístřešky na nářadí apod.) o maximální výměře 4 m².

9. Podle § 330 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, „[ř]ízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů“. S ohledem na citované ustanovení bude zdejší soud při posuzování sporné otázky vycházet ze znění zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), účinného do 31. 12. 2023.

10. Žalobkyně v žalobě namítají, že stavební zákon pojem samostatnost stavby nezná, veškeré podmínky pro uznání samostatnosti staveb byly splněny a k účelovému rozdělení stavby nedošlo. Podle žalobkyň žalovaný v napadeném rozhodnutí neodůvodnil, proč by měla být absence fyzického oddělení pozemků nebo propojení stavební konstrukce pro posouzení samostatnosti staveb relevantní.

11. Zdejší soud se nejprve vyjádří k namítanému nedostatku v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Podle zdejšího soudu odůvodnění napadeného rozhodnutí naplňuje veškeré zákonem stanovené požadavky (§ 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Žalovaný se v napadeném rozhodnutí vypořádal se všemi odvolacími námitkami a v dostatečné míře vysvětlil, proč považuje záměr, který žalobkyně prezentují jako dvě stavby, za stavbu jedinou a které okolnosti jej k tomuto závěru vedly. Na základě toho pak dovodil rozpor realizovaného záměru s územním plánem účinným v rozhodné době (viz str. 8 napadeného rozhodnutí). Z hlediska přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí není povinností žalovaného odůvodňovat, proč absenci fyzického oddělení pozemků či propojení stavební konstrukce považuje za relevantní pro posouzení samostatnosti staveb. Žalovaný měl v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnit, proč stavbu dodatečně nepovolil čili z jakého důvodu záměr posoudil jako stavbu jedinou a v čem shledal rozpor s územním plánem účinným v rozhodné době, a tak také učinil.

12. V následujících odstavcích se již zdejší soud bude věnovat posouzení otázky, zda je objekt Dvě zahrádkářské chaty, Brno, Medlánky, Turistická tvořen stavbou jedinou, či se jedná o dvě samostatné stavby.

13. Zdejší soud musí dát žalobkyním za pravdu v tom, že stavební zákon skutečně pojem samostatnost stavby výslovně nedefinuje a neužívá; právní předpisy stavebního práva je však 4 31 A 77/2024 třeba vykládat v kontextu relevantní judikatury, která je v otázce posuzování samostatnosti staveb poměrně hojná.

14. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 As 33/2012-48, „pro posouzení druhu navržené stavby v územním řízení je rozhodující skutečný charakter stavby a nikoliv její označení v projektové dokumentaci či v dalších podkladech pro vydání rozhodnutí o umístění stavby“. V této věci Nejvyšší správní soud rozhodoval o tom, zda daná stavba skutečně, bez ohledu na její formální označení v projektové dokumentaci, plní funkci domu pro seniory, či spíše bytového domu, a zda je tak její umístění v souladu s územně plánovací dokumentací, či nikoli. Závěr plynoucí z citovaného rozhodnutí lze zobecnit i na nyní řešený případ. Pro posouzení otázky, zda záměr žalobkyň sestává ze dvou staveb, anebo jde o stavbu jedinou, je tak rozhodný skutečný charakter stavby, nikoli její formální označení v předložené projektové dokumentaci.

15. V rozsudku ze dne 12. 3. 2014, č. j. 6 As 120/2013-41, Nejvyšší správní soud posuzoval případ stěžovatelky, která vybudovala stavbu jedinou, ač ta byla formálně ohlášena jako dvě samostatné stavby. Výsledná stavba svou rozlohou výrazně překročila zákonné limity pro ohlášení stavby a měla být řešena v řádném stavebním řízení. Nejvyšší správní soud svůj závěr, že se jedná o stavbu jedinou, založil na vzájemné provozní propojenosti obou částí stavby. K provozní propojenosti se Nejvyšší správní soud vyjádřil také v rozsudku ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 72/2006-83, kde uvedl, že „rozhodujícím pro posouzení provozní propojenosti staveb není účel jejich využití, nýbrž existence či neexistence jejich komunikačního propojení. Jsou-li stavby (jejich části) jakýmkoli způsobem průchozí (dveřmi, chodbou, přístupem z jedné části stavby na plochou střechu druhé apod.), je … nutno vycházet z toho, že provozní (funkční) propojení mezi nimi dáno je, a to bez ohledu na to, k jakému účelu ta která z nich slouží.“ 16. Jak žalovaný správně uvedl, aby bylo možno na části záměru nahlížet jako na dvě samostatné stavby, muselo by být jejich užívání navzájem nezávislé. Z protokolu z ústního jednání spojeného s ohledáním na místě stavby ze dne 24. 1. 2024, č. j. MCBMED/00312/2024/Nos, zdejší soud zjistil, že stavba žalobkyň je „dvoupodlažní podsklepená stavba, krytá střechou v mírném spádu (3%). Je provedena jako zděná z pórobetonových tvárnic, ztužena po obvodu průběžným věncem, strop 1.PP betonový, strop 1.NP a 2.NP trámový, zastropení 2.NP šikmé. Rozestavěná stavba není vybavena vnitřním schodištěm. V části stropu 1.PP a 1.NP jsou ponechány prostupy mezi jednotlivými podlažími. Ke garáži v 1.PP je vytvořen příjezd mezi dvěma zárubními zdmi. Stavba je ve fázi hrubé stavby s osazenými okny a dveřmi, částečně provedenými vnitřními omítkami. Stavba je vybavena vodovodními, kanalizačními a elektro rozvody, v garáži je podlahová vpusť se zaústěním do venkovního trativodu, který se nachází před vstupem do garáže. Stavba je zastřešená. Mezi oběma částmi stavby na pozemcích parc.č. X a XA k.ú. M. jsou prostupy, takže je možno procházet z jedné části do druhé, vyjma 1.PP.“ Z citované pasáže je patrno, že ačkoli je stavba žalobkyň stále rozestavěna, je možné z jedné části stavby průchodem projít do části druhé, a to jak v prvním, tak v druhém nadzemním podlaží. Aplikuje-li zdejší soud na posouzení samostatnosti stavby ustálenou judikaturu citovanou výše, dospěje k závěru, že o nezávislém užívání částí stavby v posuzovaném případě hovořit nelze. S ohledem na zjištění, že jsou části stavby vzájemně průchozí, je třeba uzavřít, že obě části stavby jsou mezi sebou provozně i komunikačně propojeny.

17. Příměr posuzovaného záměru ke dvojdomům zdejší soud nepovažuje za přiléhavý, neboť dvojdomy jako samostatné stavby se od posuzovaného záměru významně liší, a to právě 5 31 A 77/2024 absencí provozního propojení. Pro dvojdomy jako samostatné stavby je typické, že mají vlastní vstup, nejsou komunikačně propojeny a jednotlivé části lze užívat nezávisle na sobě. Jediné, co pojí posuzovaný případ s dvojdomy, je společná příčka oddělující jednotlivé stavby. Obdobné platí také pro bytové jednotky. Pro úplnost je nutno uvést, že ne vždy jsou dvojdomy ve smyslu stavebního práva samostatnými stavbami; záleží totiž na konkrétních okolnostech případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024-52). Stavebně-technické propojení samo o sobě pro určení, že se jedná o stavbu jedinou, nepostačuje, rozhodným kritériem je provozní propojení částí stavby.

18. Stejně tak není pravdivé tvrzení žalobkyň, že navazující stavby jsou považovány za stavby samostatné. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 312/2016-32, „rozdíl mezi přístavbou stávající stavby a mezi (pouze přiléhající) stavbou novou spočívá prakticky jen v tom, že přístavba je s původní stavbou vzájemně provozně propojena, zpravidla dveřmi [srov. § 2 odst. 5 písm. b) stavebního zákona], zatímco nová stavba nikoliv. Hmotově a z hlediska dopadu na práva vlastníků okolních pozemků však může mít přístavba zcela stejné parametry jako nová stavba.“ Roli tak opět hraje posouzení, zda jsou obě části objektu provozně propojeny, či nikoli.

19. Žalobkyně dále pokládají za přepjatě formalistický názor správních orgánů, že obě stavby musí přiléhat stěnami o šířce 200 mm. Zdejší soud k tomu uvádí, že stěžejním důvodem dodatečného nepovolení stavby je rozpor realizovaného záměru se souhlasy s ohlášením stavby a s územním plánem účinným v rozhodné době. Rozpor záměru se souhlasy s ohlášením stavby spočívá především v tom, že stavby byly provedeny odchylně jako jeden konstrukční celek, s jinými konstrukčními výškami podlaží a s odchylným umístěním vůči hranicím pozemku. Jak z napadeného rozhodnutí, tak z rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně je patrné, že správní orgány ve svých rozhodnutích pro úplnost uvedly reálnou šířku stěny lišící se od šířky uvedené v projektové dokumentaci, neboť se jedná o jeden z aspektů, v nichž se realizovaný záměr liší od projektové dokumentace, jež byla podkladem pro vydání souhlasů s ohlášením stavby. Stěžejním argumentem však zůstává rozpor s územním plánem spočívající v překročení limitů stanovených pro velikost zastavěné plochy v důsledku realizace jedné stavby namísto dvou. Nelze proto žalovanému vytýkat, že v napadeném rozhodnutí vedle odlišného technického řešení a s ním související realizace jedné stavby namísto dvou zmiňuje i odchylnou šířku stěny.

20. Jak vyplývá z dosud uvedeného, zdejší soud je, stejně jako žalovaný, toho názoru, že obě části stavby žalobkyň jsou provozně propojeny, a tvoří tak jeden celek, na který je z hlediska stavebního práva nutné nahlížet jako na stavbu jedinou. Ostatně nelze přehlédnout, že sám stavebník stavbu označil jako jeden funkční celek již v řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby, vedeném pod č. j. 941/2015.

21. Pro posuzovaný případ je také přiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 88/2008-301, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že za určitých okolností vnímá „dělení stavby (tvrzení samostatnosti jednotlivých staveb, z nichž záměr sestává) jako účelové obcházení zákona“. Záměr, který řešil Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku, sestával ze souboru dopravních staveb a úprav. Spor spočíval mimo jiné v tom, zda je možné záměr chápat jako více samostatných staveb, nebo je nutné jej posuzovat jako jeden celek. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jednotlivé části záměru jsou funkčně provázané a plní společný účel, a proto je nutné k záměru přistupovat jako k jednomu celku. Na rozdíl od žalobkyň má zdejší soud za to, že závěry citovaného 6 31 A 77/2024 rozsudku jsou aplikovatelné i na posuzovaný případ. Pro účely záměru žalobkyň lze zobecnit, že správní orgán má záměr posuzovat materiálně a při posuzování vycházet z faktických charakteristik záměru, a nikoli přijmout jeho čistě formální rozdělení, pokud je zjevné, že takovým rozdělením dochází k obcházení limitů územně plánovací dokumentace (srov. např. odst. 26 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024-52).

22. Žalobkyně v žalobě též namítají, že skutečnost, že každá část stavby je součástí jiného pozemku ve výlučném vlastnictví, jednoznačně zakládá samostatný právní režim obou staveb. Podle zdejšího soudu samotná skutečnost, že jednotlivé části stavby leží na různých pozemcích ve výlučném vlastnictví různých osob, nijak neprokazuje, že jde z pohledu stavebního práva o samostatné stavby. Pojem stavby ve smyslu stavebního práva je od pojetí občanskoprávního odlišný. Jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 41/2009-109, zatímco „[o]bčanský zákoník upravuje občanskoprávní vztahy související s vlastnictvím a užíváním stavby, cílem stavebního zákona je ochrana veřejného zájmu v souvislosti se stavbami a stavební činností obecně“. Zdejší soud tak konstatuje, že pro účely posouzení samostatnosti stavby žalobkyň je rozhodující především provozní a komunikační propojení částí stavby a nikoli režim vlastnictví; z pohledu stavebního práva se jedná o stavbu jedinou a tak je třeba s ní v rámci stavebního řízení zacházet.

23. Zdejší soud považuje za nezbytné na tomto místě připomenout také důležitost ochrany charakteru území vymezeného územně plánovací dokumentací.

24. Podle § 19a stavebního zákona „[c]harakter území se určuje zejména podle funkčního využití, struktury a typu zástavby, uspořádání veřejných prostranství, dalších prvků prostorového uspořádání a urbanistických, architektonických, estetických, kulturních a přírodních hodnot území, včetně jejich vzájemných vztahů a vazeb, a to především vymezením v územně plánovací dokumentaci“.

25. Jak judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 3. 2023, č. j. 1 As 238/2022-46, „[ú]zemní plán představuje základní nástroj, kterým obec ovlivňuje využití pozemků nacházejících se na jejím území. Územní plán pak stanoví charakter území a vymezí typy a využití staveb, které je možno v dané lokalitě umístit. Pro posouzení otázky souladu stavby s charakterem území je proto nutné se také zabývat otázkou, zda územní plán umožňuje požadovaný objekt takového charakteru v dané ploše umístit.“ Územní plán tak stanoví určité podmínky a limity, s nimiž musí být stavba v souladu, aby mohla být v daném území legálně umístěna.

26. Stavba žalobkyň byla umístěna v oblasti územním plánem účinným v rozhodné době označené jako plochy s objekty pro individuální rekreaci, kde lze umisťovat pouze objekty o maximální zastavěné ploše 25 m2 (včetně verand, vstupů a teras) a stavby doplňkového charakteru o maximální zastavěné ploše 4 m2. Protože pro účely stavebního práva je nutné na záměr žalobkyň nahlížet jako na jeden celek o zastavěné ploše 58 m2, je zjevné, že stavba nesplňuje limit velikosti zastavěné plochy stanovený územním plánem účinným v rozhodné době. Žalobkyně také namítají, že pro posouzení věci je rozhodující účel regulace výstavby, kterým je umísťování staveb, jež slouží k individuální rekreaci. Naopak budování objektů, které neslouží k rekreaci vlastníka daného pozemku (např. bydlení), je zde nežádoucí. Žalobkyně objekty užívají pouze k individuální rekreaci a toto užívání je v souladu s účelem regulace dané plochy. Zdejší soud s úsudkem žalobkyň nemůže souhlasit. Pro legální 7 31 A 77/2024 umístění stavby v dané oblasti musí být splněny všechny podmínky a limity vymezené územně plánovací dokumentací. Nelze tolerovat stav, za kterého by stavba byla v souladu s územním plánem pouze částečně. Posuzovaný záměr je tak v souladu s územním plánem účinným v rozhodné době ve vztahu k účelu regulace dané plochy, ale s ohledem na rozsah zastavěné plochy neodpovídá limitům stanoveným územním plánem. Nezbývá než konstatovat, že stavba žalobkyň byla v dané oblasti umístěna v rozporu s územním plánem účinným v rozhodné době.

27. Před zdejším soudem neobstojí ani námitka, že územní plán účinný v rozhodné době neobsahoval informaci, že jednotlivé stavby nelze stavebně spojovat. Územní plán města Brna vydaný Zastupitelstvem města Brna jako opatření obecné povahy č. 1/2025 (dále jen „nový územní plán“) v kapitole 6.3.2.19 REKREACE JINÁ – RX stanoví, že v těchto oblastech „zahradní chaty nelze stavebně spojovat proti smyslu stanovené prostorové regulace“. Ze skutečnosti, že územní plán účinný v rozhodné době obdobnou tezi neobsahoval, nelze automaticky dovodit, že v této době bylo účelové spojování více staveb přesahující limit zastavěné plochy stanovený územním plánem v souladu s právními předpisy. Zdejší soud si naopak dovede představit, že předmětná věta byla do nového územního plánu zanesena právě na základě zkušeností s obcházením limitů stanovených územním plánem prostřednictvím účelového rozdělování (spojování) staveb.

28. Na posouzení souladu záměru s územním plánem účinným v rozhodné době nemůže nic změnit ani argument, že 140 m západně od posuzované stavby se nacházejí hangáry a stavby související s medláneckým letištěm a 140 m východně začíná standardní zástavba rodinných domů v Medlánkách. Pokud by bylo možné argumentovat tím, že v blízkosti stavby žalobkyň je územním plánem vymezena plocha s mírnější regulací, hranice mezi jednotlivými plochami jasně dané územním plánem by ztratily na významu. Je tudíž nezbytné, aby posuzovaná stavba byla v souladu s regulací stanovenou územním plánem, a to bez ohledu na její vzdálenost od plochy s odlišným funkčním využitím (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2020, č. j. 6 As 276/2019-48).

29. Jak žalovaný správně vyhodnotil, na stavbu žalobkyň je nutno nahlížet jako na jeden celek bez ohledu na skutečnost, že leží na dvou pozemcích náležejících dvěma různým vlastníkům. Realizace záměru byla ze strany žalobkyň provedena v rozporu s územně plánovací dokumentací. Nelze připustit, aby byl limit pro zastavěnou plochu v daném území stanovený územním plánem obcházen tím, že je jedna stavba vystavěna na dvou pozemcích ve výlučném vlastnictví různých osob, které následně tvrdí samostatnost své části stavby, ačkoli jsou tyto části provozně a komunikačně propojeny.

30. S ohledem na to, že byla realizována stavba jediná o zastavěné ploše 58 m2, nebylo třeba posuzovat, zda územní plán účinný v rozhodné době umožňoval konstrukčně napojit stavbu doplňkového charakteru o maximální zastavěné ploše 4 m2 na stavbu hlavní o maximální zastavěné ploše 25 m2; proto se zdejší soud touto otázkou nezabýval.

31. Žalovaný tedy shledal rozpor mezi záměrem realizovaným žalobkyněmi a územním plánem účinným v rozhodné době regulujícím výstavbu v daném území.

32. Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona „[s]tavební úřad nařídí odstranění stavby b) vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazující anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena“. 8 31 A 77/2024 33. Podle § 129 odst. 3 stavebního zákona „[s]tavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem“.

34. Ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona umožňuje stavebnímu úřadu stavbu dodatečně povolit pouze tehdy, není-li umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování. Tak tomu v daném případě nebylo. Žalovaný tedy v souladu se zákonem odvolání žalobkyň zamítl a rozhodnutí, jímž stavba dodatečně povolena nebyla, potvrdil.

V. Závěr a náklady řízení

35. Zdejší soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 s. ř. s. Podle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Neúspěšné žalobkyně nemají právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno dne 30. 6. 2026 9 31 A 77/2024 Petr Šebek v. r. předseda senátu