31 A 79/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: S. B., bytem R. 3228/7, J., proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2014, č. j. MV-2993-3/SO-2012, takto:

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. 10. 2014, č.j. MV-2993-3/SO-2012, s e z r u š u j e a věc s e vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodně ní:

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 11. 11. 2014 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2014, č. j. MV-2993-3/SO-2012 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky (dále též „prvostupňový orgán“) ze dne 9. 11. 2011, č. j. OAM-273-9/ZR-2011 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým prvostupňový orgán zrušil povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále též „zákon o pobytu cizinců“) a kterým stanovil žalobci lhůtu k vycestování dle ustanovení § 77 odst. 3 zákona o pobytu cizinců 30 dní od právní moci rozhodnutí, nejpozději do 30 dnů od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Spolu s žalobou žalobce podal návrh na přiznání odkladného účinku žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Usnesením ze dne 19. 12. 2014, č. j. 31A 79/2014-55, byl žalobě odkladný účinek přiznán.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce ve své žalobě brojí proti jednání správních orgánů. Odvolací orgán vydal rozhodnutí o odvolání téměř tři roky po podání odvolání, žalobce má za to, že správní orgán několikanásobně překročil zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí. Žalobce zdůrazňuje, že za tu dobu se změnily zásadním způsobem jeho osobní poměry, jelikož se stal rodinným příslušníkem občana České republiky ve smyslu ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) a odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce má za to, že dostatečně doložil, že žije ve společné domácnosti s V. H., která je státní občankou České republiky. Žalobce o této skutečnosti informoval odvolací orgán formou doplněného odvolání, přičemž žalobce tvrdí, že žalovaný se ke skutečnosti nevyjádřil a považuje tak rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Žalobce uvádí, že žalovaný měl posuzovat žádost dle ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a ne dle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále odkazuje na směrnice Evropského parlamentu a na judikaturu Evropského soudu a tvrdí, že jednání cizince kvalifikované jako trestný čin samo o sobě nelze považovat za porušení veřejného pořádku. K existenci odsouzení pro trestný čin lze podle žalobce vycházet pouze tehdy, pokud osobní jednání a chování cizince trvale ohrožuje základní zájmy společnosti. Žalobce konstatuje, že správní orgány musí dostatečně prokázat, v čem konkrétně spatřují existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti. Žalobce uvádí, že správní praxe, která dovoluje postup, který umožňuje vytvořit systematickou a automatickou spojitost mezi odsouzením pro trestný čin a opatřením k ukončení pobytu, není v souladu se Směrnicí. Žalobce odkazuje na stanovisko veřejného ochránce práv, které uvádí, že hrozba musí existovat v okamžiku, kdy je omezující opatření přijato vnitrostátními orgány nebo jej přezkoumává soud. Žalobce se domnívá, že od okamžiku svého podmíněného propuštění v roce 2011 do dnešního dne nepředstavuje žádnou aktuální skutečnou hrozbu pro zájmy společnosti. Závěrem žalobce brojí proti postupu správního orgánu, který dle žalobce porušil svým jednáním ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu, když dostatečně nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo a neodůvodnil dostatečně svůj závěr.

III. Vyjádření žalovaného a vyjádření žalobce

3. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 13. 1. 2015 navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný uvádí, že v případě aplikace ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců jsou podmínky splněny jen tehdy, když cizinec představuje skutečné, aktuální a dostatečně vážné hrožení jednoho ze základních zájmů společnosti. Žalovaný konstatuje, že mu byl zrušený trvalý pobyt dle správného ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, v němž je skutková podstata formulována odlišně a to, že je vyžadována opakovanost narušení veřejného pořádku, nikoliv však aktuálnost nebezpečí představovaného cizincem. Žalovaný dále tvrdí, že podmínky, pro které by mohl být cizinec považován za druha rodinného příslušníka občana Evropské unie, jsou poměrně přísné a je zde vysoký nárok na unesení důkazního břemene. Žalovaný uvádí, že po prostudování spisu shledal, že žádné doplnění odvolání spis neobsahuje a proto nebylo doplnění zmíněno ani v napadeném rozhodnutí. Žalovaný dále konstatuje, že o přítelkyni žalobce v žádném svém podání nehovořil. Žalovaný dále popisuje svoji úvahu při posuzování přiměřenosti dopadu na vydané rozhodnutí. Na jedné straně si je žalovaný vědom velkého zásahu do soukromého a rodinného života, ale na straně druhé je nutné vzít v potaz, že se jedná o vysokou intenzitu narušení veřejného pořádku, kdy byl žalobce dvakrát odsouzen za loupežné přepadení. V případě loupeže to byl právě žalobce, kdo namířil pistoli na obsluhu herny, mimo jiné strhl za použití násilí hosta herny k zemi a donutil ho k vydání cenností. Dopustil se tří trestných činů ve formě přímého úmyslu za účelem zisku. Žalovaný si je vědom toho, že od svých šesti let žije v České republice se svojí celou rodinou, ale žalovaný poukazuje, že mu bylo odebráno nejvyšší možné pobytové oprávnění, zákaz pobytu mu vystaven nebyl. Žalovaný dále uvádí, že žalobce je dospělý jedinec, schopný se o sebe postarat a nejsou mu známy žádné závažné důvody, proč by se nemohl do své rodné země vrátit.

4. Žalobce doručil zdejšímu soudu dne 27. 7. 2015 přípis, kde uvádí, že jeho partnerka, se kterou žije ve společné domácnosti, čeká jeho dítě. Žalobce je přesvědčen, že jsou zde důvody k tomu, aby soud jeho žalobě vyhověl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

5. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Zdejší soud dospěl k závěru, po nařízeném jednání ze dne 26. 10. 2016, že žaloba je důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu se zákonem.

6. Z nařízeného jednání byla omluvena strana žalovaného a žalobce setrval na svých požadavcích a obsahově odkázal na svá podání obsažena ve spise, přičemž doplnil, že se hluboce omlouvá a lituje svého trestního jednání. Žalobce předložil soudu rodný list svého syna, kde ještě nebyl zapsán jako otec z důvodu nevyřízených cestovních dokladů.

7. Na nařízeném jednání byl proveden výslech svědkyně V. H., která popsala vztah s žalobcem a potvrdila, že žalobce je otcem dítěte.

8. Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 12. 1. 2011 Ministerstvo vnitra oznámilo žalobci zahájení správního řízení č. j. OAM-273-1/ZR-2011 ve věci zrušení povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců z důvodu opakovaného závažného narušení veřejného pořádku, kterého se dopustil opakovaným odsouzením pro spáchání trestných činů. Součástí spisového materiálu jsou i rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, č. j. 2T 3/2010-668, kde je žalobce obžalovaný z trestného činu loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 a odsuzuje se ke společnému trestu odnětí svobody za pokračování v trestném činu v trvání tří let do věznice s ostrahou a ukládá se mu trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy v délce pěti let. Dne 9. 11. 2011 bylo vydáno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, č. j. OAM-273-9/ZR-2011, kde se ruší povolení k trvalému pobytu dle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců a stanovuje se žalobci lhůta 30 dní k vycestování z území. Dne 15. 12. 2011 podal žalobce odvolání a dne 1. 10. 2014 bylo vydáno napadené rozhodnutí.

9. Zdejší soud zdůrazňuje, že žalobou napadené rozhodnutí posuzuje dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů, v době vydání napadeného rozhodnutí.

10. Zdejší soud rozhodl o jednotlivých námitkách následovně. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí

11. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť se jedná, o tak závažnou vadu, že se jí soud musí zabývat z úřední povinnosti i nad rámec dalších uplatněných žalobních námitek. Je-li totiž správní rozhodnutí nepřezkoumatelné, lze jen stěží uvažovat o jeho přezkumu správním soudem, což ostatně vyplývá již z lingvistické stránky věci, kdy nepřezkoumatelné rozhodnutí prostě nelze věcně přezkoumat.

12. Z rozsáhlé judikatury Nejvyššího správního soudu k tomuto tématu (srov. např. rozsudky ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 76, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 27/2008 - 76, ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, a ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaný pod č. 244/2004 Sb. NSS) je zřejmé, že rozsudek je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, například pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí; pokud je jeho odůvodnění vnitřně rozporné, popřípadě je-li výrok v rozporu s odůvodněním; pokud z jeho výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Dále se jedná o případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán. I nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů je soudní judikaturou bohatě zmapována. Zmínit lze například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 - 64, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). Z nich se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené; či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl přezkoumat některou ze žalobních námitek včas uplatněných, či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci.

13. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost v nedostatečném vypořádání námitek žalovaným. Krajský soud v napadeném rozhodnutí neshledal pochybení, které vede k nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.

14. Ze spisového materiálu vyplývá, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 11. 2011. Žalobce podal ve lhůtě odvolání dne 15. 12. 2011 a tvrdí, že dne 1. 8. 2013 doplnil odvolání o aktuální informace týkající se jeho soukromého a rodinného života, přičemž ze soudního ani správního spisu nebylo doloženo, že by správní orgán tento přípis obdržel. Ze samotného správního spisu tak nelze potvrdit, ani z nařízeného soudního jednání, že by žalovaný měl a mohl vypořádat nové skutečnosti žalobcem doložené. Zdejší soud tak námitku nepřezkoumatelnosti, spatřenou v nevypořádání námitek žalobce, považuje za nedůvodnou.

15. Žalovaný se tak zabýval všemi námitkami žalobce, o kterých tvrdí, že mu byly doručeny a jejich vypořádání dostatečně odůvodnil. Z jejich posouzení je zřejmé na základě jakých argumentů a podkladů rozhodoval. Správní orgán při své úvaze jednal zcela v souladu se zákonem. Napadené rozhodnutí nevykazuje žádné prvky libovůle či neopodstatněného jednání. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že se s celým případem důkladně seznámil a neopomenul žádné skutečnosti, které jsou v dané věci podstatné. Krajský soud proto neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, která spočívá v nedostatečném vypořádání námitek žalobce. Je zřejmé, že žalovaný výrok řádně odůvodnil, je zřejmé, kdo jsou účastníci řízení, neobsahuje žádnou vnitřní rozpornost v hodnocení žalovaného, když vede celá právní argumentace ke stejnému závěru. Krajský soud konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí ve vztahu k námitkám, které žalovaný označil jako jemu doručené, vadou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. Neúplnost správního spisu

16. Zdejší soud konstatuje, že v případě žalobcem tvrzeného přípisu o doplnění odvolaní ze dne 1. 8. 2013, který obsahoval tvrzení o jeho vážném vztahu s novou partnerkou, nebylo doloženo, zda byl přípis řádně doručen žalovanému. Správní spis listinu neobsahuje a sám žalovaný tvrdil, že mu listina doručena nebyla. Vzniká zde tudíž spor o doručení listiny mezi účastníky řízení a doručení, resp. odeslání předmětného přípisu žalovanému bude muset sám žalobce doložit v dalším řízení u žalovaného.

17. V případě, že by přípis doručen žalovanému byl, jednalo by se o neúplnost správního spisu a následně o nedostatečné vypořádání námitek žalovaným v napadeném rozhodnutí. I přestože by bylo doplněno odvolání po zákonné lhůtě, je povinností správního orgánu přihlížet k těmto skutečnostem především z toho důvodu, že se jedná o skutečnosti dle ustanovení § 82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu v účinném znění (dále též „s.ř.“), kde má správní orgán přihlédnout k novým skutečnostem v průběhu odvolacího řízení, pokud jde o takové skutečnosti, které účastník nemohl uplatnit dříve. Je zřejmé, že žalobce nemohl vědět v době podání odvolání, že si najde přítelkyni, se kterou by mohl být vztah tak vážný, že by mohl být považován za vztah obdobný manželskému a mohl by být tudíž žalobce považován za osobu blízkou. Námitka žalobce, že žalovaný porušil ustanovení § 50 odst. 4 s.ř. by tak byla důvodná, v případě, že by se prokázalo, že listina o nových skutečnostech byla žalovanému řádně doručena. Na základě výše uvedeného zdejší soud tak námitku žalobce o porušení ustanovení § 50 odst. 4 s.ř. považuje za nedůvodnou, jelikož nebylo prokázáno, že listina byla žalovanému doručena. Lhůta pro vydání rozhodnutí

18. Zdejší soud zdůrazňuje, že samotné napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zásadou vydání rozhodnutí bez zbytečného odkladu dle ustanovení § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v účinném znění (dále též „s.ř.“). Žalobce namítá nepřiměřeně dlouhou dobu pro vydání napadeného rozhodnutí. Zdejší soud konstatuje, že žalovaný nesplnil ani podmínku pro vydání rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, přičemž je možné k této době přičíst dalších 30 dnů v případě, že je potřeba nařídit ústní jednání nebo místní šetření. V projednávaném případě nebylo nutné ani zpracovat znalecký posudek či doručit písemnost do ciziny.

19. Na základě výše uvedeného soud uvádí, že žalovaný procesně pochybil, když napadené rozhodnutí vydal až po téměř třech letech od podaného odvolání žalobcem. Problematika pobytu cizinců navíc ze své povahy apeluje na co nejrychlejší vyřízení, jelikož se jedná o vyřešení pobytového a tudíž i právního statusu cizince na území České republiky, který tak byl po dobu do vydání napadeného rozhodnutí v nevědomosti, jakým způsobem se jeho pobytová situace vyřeší. Námitku žalobce týkající se délky vydání napadeného rozhodnutí zdejší soud považuje za důvodnou. Prolomení zásady ustanovení § 75 s.ř.s.

20. Zásadní otázku, kterou zdejší soud v projednávané věci řešil, bylo prolomení procesní zásady v ustanovení § 75 soudního řádu správního.

21. Zdejší soud se zabýval tvrzením žalobce, že by se žalovaný měl zabývat dlouhodobým vztahem a sdílením domácnosti žalobce s občankou České republiky, V. H. Tato okolnost však nebyla v rámci správního řízení prokázána, a to z důvodu nedoložení prokázaného doručení listiny obsahující nové skutečnosti, žalovanému. Avšak v rámci řízení před zdejším soudem žalobce doplnil svoji žalobu dne 15. 7. 2015, kde uvádí skutečnost, že má trvalý vztah s výše uvedenou občankou České republiky s tvrzením, že s ní čeká dítě. Zdejší soud tak vycházel z předpokladu, že žalobce uvedl nové skutečnosti až v žalobě proti napadenému rozhodnutí.

22. Obecně platí, že při přezkumu správního rozhodnutí vycházejí krajské soudy ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na určité zvláštnosti řízení v cizineckých věcech je třeba připomenout, že tato kogentní procesní pravidla mohou být prolomena jinou normou, která požívá aplikační přednosti, a to zejména Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“) (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 15/2010 – 76, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05).

23. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012 – 65 konstatoval, že „[s]oud bude povinen prolomit pravidlo stanovené v § 75 odst. 1 s. ř. s. z důvodu možného porušení čl. 8 Úmluvy pouze ve výjimečných případech. A to tehdy, pokud (1) stěžovatel v řízení před soudem uvede skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu, (2) tyto skutečnosti nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele předmětem zkoumání správního orgánu, (3) zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany, a (4) soud neshledá dostatečné záruky, že tyto nové skutečnosti budou dodatečně posouzeny v novém správním řízení (srov. rozsudky čj. 5 Azs 15/2010 – 76 a čj. 5 Azs 3/2011 – 131). “ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 163/2015 – 28)

24. I přestože se v judikatuře Nejvyššího správního soudu, ve vztahu k prolomení kogentního procesního pravidla, hovoří nejčastěji u problematiky mezinárodní ochrany cizinců a azylu, má zdejší soud za to, že v souladu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2015, č. j. 7 Azs 193/2015 – 28, je možné aplikovat toto pravidlo i v případě problematiky cizinců v rámci zákona o pobytu cizinců. Jedná se o pravidlo, které není bezvýjimečné a jeho aplikace může být i přes výslovné znění zákona, v praxi v některých případech omezena (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 – 99, publ. č. 1275/2007 Sb. NSS). Na základě názoru Ústavního soudu, který se k problematice vyjádřil tak, že možnost prolomení není principiálně vyloučena; musí jít ovšem o případy výjimečné, kdy by, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci, nebylo možné důslednou aplikaci citovaného ustanovení z ústavně právního hlediska akceptovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03), zdejší soud konstatuje, že shledal závažné důvody pro prolomení zásady ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 s.ř.s. a to z toho důvodu, že se jedná u žalobce o nové skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu. Jedná se o skutečnosti, které nebyly bez vlastního zavinění stěžovatele předmětem zkoumání správního orgánu, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být zásadní pro možné posouzení zrušení trvalého pobytu v dalším řízení před žalovaným.

25. Na základě výše uvedeného soud konstatuje, že k prolomení kogentní procesní zásady ustanovení § 75 soudního řádu správního musel zdejší soud přistoupit, jelikož v průběhu řízení nastaly takové skutečnosti, které zásadním způsobem mění situaci žalobce a posouzení jeho situace ve vztahu ke zrušení jeho trvalého pobytu a je povinností správních orgánů jeho novou nastalou situaci znovu přehodnotit s přihlédnutím k aktuálním rodinným a soukromým poměrům. Zdejší soud má za to, že se jedná o výjimečný případ, a proto přistoupil k prolomení zásady § 75 odst. 1 s.ř.s. Veřejný pořádek, zásah do veřejného pořádku a zásah do rodinného a soukromého života

26. Žalobce ve své žalobě dále brojí proti tvrzení žalovaného, že není rodinným příslušníkem občana České republiky. Žalobce má za to, že jeho situace má být posuzována dle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b) a odst. 4 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném pro projednávanou věc, které zní, „že stanovení tohoto zákona, týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti“ a zrušení povolení k trvalému pobytu by tak mělo být posuzováno dle ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a ne dle ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců.

27. K problematice zásahu do veřejného pořádku a zásahu do rodinného a soukromého života zdejší soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který problematiku řešil ve svém rozhodnutí ze dne 3. 10. 2013, č. j. 7 As 90/2013 – 41 a uvádí, že „[p]odle ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu. V posuzovaném případě bylo stěžovateli zrušeno povolení k trvalému pobytu z důvodu spáchání většího množství trestných činů, v čemž bylo spatřováno opakované závažné narušení veřejného pořádku. V této souvislosti je třeba uvést, že vzhledem k nejednotnosti dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu se výkladem pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“ v kontextu zákona o pobytu cizinců zabýval rozšířený senát zdejšího soudu, a to v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, publikovaném pod č. 2420/2011 Sb. NSS. Rozšířený senát přitom konstatoval, že „[p]ři výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity.“ Závěry o tom, jaké konkrétní jednání je závažným narušením veřejného pořádku, učiněné ve vztahu k určitému ustanovení, pak nelze bez dalšího přebírat při výkladu ustanovení jiných, nýbrž je třeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je třeba pak dané ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž ve vztahu k individuálním okolnostem jednotlivých případů. Především tedy nelze citované ustanovení interpretovat ve spojení se směrnicí 2004/38/ES, respektive ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie vztahující se k této směrnici, jak požadoval stěžovatel v řízení o žalobě. Ust. § 77 zákona o pobytu cizinců nedopadá na situace řešené danou směrnici, tj. na případ volného pohybu občanů Evropské unie, potažmo jejich rodinných příslušníků. Jeho předmětem je zrušení povolení k trvalému pobytu na území České republiky cizinci, který není občanem Evropské unie ani rodinným příslušníkem takového občana. V obecné rovině lze vyslovit, že veřejný pořádek zahrnuje vedle norem právních také normy morální, sociální, politické, případně náboženské. Narušením veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců pak logicky může být pouze jednání narušující veřejný pořádek výraznou intenzitou. Pro posouzení závažnosti jednání pak hraje roli řada faktorů, jako je význam porušené normy, forma zavinění apod. Zároveň musí být při posuzování konkrétního případu dbáno na zachování přiměřenosti mezi intenzitou porušení normy a jeho následkem. Takovým následkem může být například zásah do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Posouzení intenzity narušení veřejného zájmu je tak neodmyslitelně spjato s posouzením, jakým způsobem bude vydávaným rozhodnutím zasaženo do soukromého a rodinného života cizince. Čl. 8 odst. 1 Úmluvy stanoví, že „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.“ Podle odst. 2 pak „státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území České republiky vytvořil, by v souvislosti s čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinné či osobní vazby byla již pouhá nutnost jeho vycestování. Otázku existence rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy je přitom dle Evropského soudu pro lidská práva třeba posuzovat s ohledem na stav v době, kdy zákaz pobytu nabyl právní moci (srov. například rozsudky ze dne 26. 9. 1997, ve věci El Boujaïdi proti Francii, stížnost č. 25613/94, ze dne 13. 2. 2001, ve věci Ezzouhdi proti Francii, stížnost č. 47160/99, ze dne 31. 10. 2002, ve věci Yildiz proti Rakousku, stížnost č. 37295/97, ze dne 15. 7. 2003, ve věci Mokrani proti Francii, stížnost č. 52206/99, a ze dne 28. 6. 2007, ve věci Kaya proti Německu, stížnost č. 31753/02; vše dostupné na http://echr.coe.int). Ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1996, ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94) a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, respektive soukromý život na jeho území. Aby tedy nedošlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince, je nutno poměřovat intenzitu zásahu spočívajícího ve zrušení povolení k trvalému pobytu a intenzitu narušení veřejného pořádku, které bylo důvodem tohoto zásahu státu. Pro tyto účely musí být nejprve v každém konkrétním případě identifikována jak intenzita zásahu, tak intenzita narušení veřejného pořádku. Nelze přitom vyslovit paušální závěr, že by opakované spáchání více úmyslných trestných činů bylo vždy opakovaným narušením veřejného pořádku závažným způsobem ve smyslu ust. § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V řadě případů tomu tak být může, přičemž postačí jednoduchá úvaha správního orgánu k učinění závěru o přiměřenosti zásahu, spočívajícího ve zrušení oprávnění k trvalému pobytu, do soukromého a rodinného života cizince. Bude tomu tak zejména v situaci, kdy závažnost spáchaných trestných činů bude vysoká a integrace cizince na území České republiky naopak velmi nízká. V nyní posuzované věci je však podle obsahu správního spisu stěžovatelovo rodinné zázemí na území České republiky velmi silné a stabilní. Na území České republiky přicestoval roku 1990 jako patnáctiletý spolu se svými rodiči. Nyní zde žije spolu s nimi, manželkou a dvěma nezletilými dětmi narozenými v letech 2006 a 2008. Jeho otec je po mrtvici a matka má cukrovku. V Makedonii podle svých slov žádné rodinné příslušníky nemá. Za této situace je nutno obzvláště pečlivě vážit důsledky zrušení povolení stěžovatele k trvalému pobytu a podrobně zkoumat okolnosti spáchání trestných činů, v nichž je spatřováno závažné narušení veřejného pořádku.“

28. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobce v situaci, kdy žalovaný dle listinných důkazů nevěděl, že má přítelkyni, nemohl být považován za osobu příbuznou občanovi České republiky dle ustanovení § 15a odst. 3 písm. b), nemohla tak být na jeho situaci aplikována Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/838/ES ze dne 29. 4. 2004 a nemohlo být zrušení pobytu posuzováno dle ustanovení § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V případě, že by bylo dostatečně prokázáno, že vztah s přítelkyní žalobce, V. H., je na takové úrovni, že jej lze považovat za vztah obdobný manželskému a že spolu žijí v jedné domácnosti, bylo by poté zřejmé, že dle výše uvedené judikatury Nejvyššího správního soudu musí správní orgán posuzovat situaci dle jiného ustanovení zákona s přihlédnutím k právním předpisům Evropské unie. Z tohoto důvodu však zdejší soud považuje námitku žalobce za nedůvodnou, jelikož nebylo prokázáno, že by bylo doplněné odvolání žalovanému doručeno.

29. Zdejší soud nad rámec dále uvádí, že s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2014, č. j. 9 Azs 41/2014- 34, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2014, č. j. 7 As 103/2013 – 37) konstatuje, že správní orgán musí brát dostatečně v potaz přiměřenost zásahu do života cizince, tak, aby byl zásah poměřován od intenzity porušení veřejného pořádku. Žalobce v projednávané věci porušil právní řád České republiky, přičemž svůj trest za nezákonné jednání řádně vykonal. Od vykonání trestu uběhlo již více jak pět let a situace u žalobce se za uvedenou dobu zásadně změnila. Zásah do soukromého života je tak, i přestože nebyla zhodnocena situace s přítelkyní žalobce, zásadní a vysoký a dle zdejšího soudu v nepoměru s aktuální situací (kdy není zřejmé, že by jakákoli hrozba porušení veřejného pořádku hrozila).

V. Shrnutí a náklady řízení

30. S ohledem na vše shora uvedené soud shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení postupem dle § 78 odst. 1 s. ř. s.

31. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož byl úspěšný žalobce, který nebyl zastoupen, má právo na náhradu nákladů ve výši správního poplatku, který činí 3.000 Kč za podanou žalobu a 1.000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žaloby proti napadenému rozhodnutí, celkem 4.000 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 26. října 2016 JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu