31 A 95/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. v právní věci žalobců: a) Ing. J. K., b) M. K., oba zastoupeni Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem ve STRNAD JOCH LOKAJÍČEK advokáti s.r.o., se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, odbor územního plánování a stavebního řádu, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. K., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 10. 2014, č. j. KUJI 69725/2014, sp. zn. OUP 333/2014 Fu- 2, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobci se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 23. 12. 2014 domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 21. 10. 2014, č. j. KUJI 69725/2014, sp. zn. OUP 333/2014 Fu-2 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobců (proti) a bylo potvrzeno usnesení Městského úřadu Velká Bíteš, odboru výstavby a životního prostředí (dále jen „stavební úřad“), ze dne 12. 6. 2014, č. j. MÚVB/1206/14/VÝST/PEL/750/2014 (dále jen „prvostupňové usnesení“), kterým bylo podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“), zastaveno řízení o žádosti žalobců ze dne 17. 2. 2014 o vydání rozhodnutí o určení právního vztahu dle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu ve věci nabytí práva výstavby z rozhodnutí ze dne 2. 8. 2010, č. j. MÚVB/3206/10/VÝST/PE304/2010 vydaného pro „stavební úpravy hospodářského objektu u rod. domu č.p. 106 ve Velké Bíteši“, na pozemku parc. č. 96 v obci a v kat. území Velká Bíteš (dále jen „stavební povolení“). Stavebníkem oprávněným z předmětného stavebního povolení byla osoba zúčastněná na řízení a cílem podané žádosti žalobců bylo objasnit, zda právo výstavby stavebník nabyl oprávněně, a tudíž mu toto právo vzniklo, nebo jej nabyl neoprávněně, a tudíž mu toto právo nikdy nevzniklo. Žalobci se domáhají zrušení napadeného rozhodnutí i prvostupňového usnesení a požadují uhrazení náhrady nákladů řízení.

2. Prvostupňovým usnesením bylo zastaveno řízení o výše uvedené žádosti žalobců z důvodu, že se žádost žalobců stala zjevně bezpředmětnou, jelikož stavební úřad v dané věci vydal podle ustanovení § 154 ve vazbě na ustanovení § 142 odst. 2 správního řádu osvědčení ze dne 12. 6. 2014, č. j. MÚVB/4242/14/VÝST/PEL (dále jen „osvědčení“), kterým deklaroval pravomocnost, vykonatelnost a platnost předmětného stavebního povolení vč. oprávnění stavebníka (osoby zúčastněné na řízení) k realizaci povolené stavební činnosti. Toto usnesení o zastavení řízení bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím, které je napadeno podanou žalobou.

II. Obsah žaloby

3. Žalobci odůvodnili žalobu tím, že napadené rozhodnutí žalovaného je nezákonné, protože podali ke stavebnímu úřadu žádost podle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu, kterou se domáhali, aby bylo vydáno rozhodnutí, že osobě zúčastněné na řízení nevzniklo právo výstavby na základě dříve vydaného stavebního povolení ze dne 12. 6. 2014, č. j. MÚVB/4242/14/VÝST/PEL. Žalobci tento postup zvolili, protože podle nich neměli jinou možnost, jak se domoci ochrany svých práv, než iniciací řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, kterému by předcházelo posouzení skutkového stavu. V odůvodnění své žádosti pak poukázali na pochybení a nesprávnosti, ke kterým došlo v průběhu stavebního řízení, včetně toho, že dochází k neoprávněnému zásahu do práv žalobců jako vlastníků sousední nemovitosti a účastníků řízení. Z postupu stavebního úřadu, který o věci nerozhodl postupem podle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu, ale tím, že vydal toliko osvědčení podle ustanovení § 142 odst. 2 správního řádu, je zřejmé, že zvolenými procesními kroky hodlá stavební úřad (což posvěcuje žalovaný v napadeném rozhodnutí) zamezit tomu, aby žalobci mohli důsledným postupem v intencích ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu dosáhnout ochrany svých práv, která byla porušena předchozím správním řízením. Žalobci nesouhlasí se závěry žalovaného, že pochybení v původním stavebním řízení lze zkoumat pouze v rámci opravných prostředků proti vydanému stavebnímu povolení a konstatují, že podle jejich názoru není vyloučeno ani zapovězeno, aby se řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu stalo možným postupem k ochraně jejich práv a možným prostředkem pro nápravu vad způsobených ve správním řízení, kterého se jejich žádost týká. Žalobci, jak výslovně v žalobě uvádějí, pochopitelně spatřují jádro problému a celého sporu ve vydaném stavebním povolení, přičemž však nemohou souhlasit s restriktivním výkladem ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu, který vylučuje možnost posouzení dřívějšího skončeného řízení z hlediska jeho správnosti a zákonnosti v řízení vedeném podle tohoto ustanovení. Nesouhlasí ani s tím, aby správní orgány mohly podle své libovůle nahradit postup podle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu postupem podle ustanovení § 142 odst. 2 správního řádu, což se v daném případě stalo. Žalobci navrhují zrušení napadeného rozhodnutí i prvostupňového usnesení a domáhají se uhrazení náhrady nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného a další podání

4. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 19. 2. 2015, navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Zároveň žalovaný uvedl, že žalobci zastavením řízení nemohli být nikterak zkráceni na svých právech, jelikož o právním vztahu bylo vydáno zákonně osvědčení. Nelze ani akceptovat snahu žalobců [účastníkem stavebního řízení byl M. K. – žalobce b)] revidovat prostřednictvím ustanovení § 142 správního řádu předmětné pravomocné stavební povolení v důsledku jejich procesní pasivity ve stavebním řízení či v důsledku neuplatnění řádných opravných či mimořádných opravných prostředků. Žalovaný je přesvědčen, že žaloba není důvodná a navrhuje, aby byla zamítnuta.

5. Žalobci ve své replice, doručené zdejšímu soudu dne 4. 3. 2015, i ve svém dalším podání, doručeném soudu dne 22. 9. 2016, setrvali na své žalobě, dále rozvedli, i s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, svou žalobní argumentaci a zejména zdůraznili tu skutečnost, že podle nich došlo k nezákonnému vydání osvědčení, které vedlo k nezákonnému zastavení řízení o žádosti, přičemž tento postup již pouze aproboval nezákonný předcházející postup stavebního úřadu ve stavebním řízení o vydání stavebního povolení. Žalobci setrvali na svém návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí i prvostupňového usnesení.

6. Osoba zúčastněná na řízení ve svém přípise, doručeném soudu dne 28. 4. 2015, konstatovala, že podle jejího názoru je namístě žalobu zamítnout, a ve svém právním posouzení věci se obsahově shoduje s právními závěry stavebního úřadu i žalovaného uvedenými v napadeném rozhodnutí a prvostupňovém usnesení.

7. Vzájemná podání účastníci i osoba zúčastněná na řízení obdrželi a jejich obsah je jim znám.

IV. Posouzení věci krajským soudem

8. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

9. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a na základě ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. ji zamítl.

10. Na nařízeném jednání dne 5. 10. 2016 setrvali účastníci řízení na svých procesních stanoviscích.

11. Podstata věci je založena jen a pouze na zodpovězení otázky, zda v dané věci bylo správně rozhodnuto o zastavení předmětného správního řízení o žádosti žalobců ze dne 17. 2. 2014 o vydání rozhodnutí o určení právního vztahu dle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu ve věci vydaného stavebního povolení.

12. Zdejší soud zcela jednoznačně musí úvodem svého odůvodnění uvést, že veškeré žalobní námitky směřující k procesu vydání stavebního povolení nebo k obsahu vydaného stavebního povolení jdou zcela nad rámec nyní přezkoumávané věci a jsou v tomto řízení nepřípustné, jelikož předmět tohoto soudního řízení je vymezen toliko přezkumem zákonnosti usnesení o zastavení řízení, které bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím. V tomto soudním řízení není žádný prostor pro posouzení jakýchkoliv pochybení v původním stavebním řízení, není možné přezkoumávat jakákoliv skutková zjištění, nebo procesní pochybení, či nedostatečnost podkladů v procesu vydávání stavebního povolení či nesprávné právní závěry správních orgánů v původním řízení. Tyto námitky žalobců bylo případně možné přezkoumávat výhradně v rámci řádných či mimořádných opravných prostředků v rámci původního správního řízení řešící stavební povolení [jehož žalobci dle vlastního tvrzení byli sami účastníky – soud uvádí, že z předložené spisové dokumentace ověřil, že účastníkem stavebního řízení byl žalobce b)], či v soudním řízení přezkoumávajícím vydané stavební povolení. Tvrdit jakékoliv pochybení správních orgánů v procesu vydání stavebního povolení v tomto soudním řízení je beznadějně zpozdilé a soud se takovýmito námitkami zabývat nemůže.

13. Zdejší soud na základě výše uvedeného tedy zdůrazňuje, že předmětem tohoto soudního řízení je výlučně posouzení zákonnosti konkrétního procesního úkonu stavebního úřadu (potvrzeného žalovaným v napadeném rozhodnutí), tedy v tomto případě zda pro vydání usnesení o zastavení řízení byly splněny zákonné předpoklady.

14. Ustanovení § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu stanoví: „Řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žádost se stala zjevně bezpředmětnou.“

15. Z obsahu prvostupňového usnesení i z obsahu napadeného rozhodnutí je podle soudu zřejmé, že „zjevnou bezpředmětnost žádosti“ správní orgány spatřují v posuzované věci v tom, že žalobcům bylo místo vydání rozhodnutí podle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu vydáno osvědčení podle ustanovení § 142 odst. 2 správního řádu. Skutečnost, že bylo v dané věci vydáno osvědčení, je mezi stranami nesporná, a soud tento fakt ověřil také z předložené spisové dokumentace (viz osvědčení ze dne 12. 6. 2014, č. j. MÚVB/4242/14/VÝST/PEL). Právě zákonnost tohoto postupu (tedy vydání osvědčení ve smyslu § 142 odst. 2 správního řádu namísto deklaratorního rozhodnutí podle § 142 odst. 1 správního řádu) bude v tomto soudním řízení soud zkoumat.

16. Ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu stanoví: „Správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo.“

17. Ustanovení § 142 odst. 2 správního řádu stanoví: „Podle odstavce 1 správní orgán nepostupuje, jestliže může o vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu vydat osvědčení anebo jestliže může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení.“

18. Ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu stanoví: „Správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit. Při opatřování údajů podle tohoto ustanovení má správní orgán vůči třetím osobám, jichž se tyto údaje mohou týkat, stejné postavení jako dotčená osoba, na jejíž požádání údaje opatřuje.“

19. Zdejší soud konstatuje, že ustanovení § 142 odst. 2 správního řádu reflektuje skutečnost, že je třeba respektovat rozdíl mezi vydáváním deklaratorního rozhodnutí a vydáváním osvědčení. Tento rozdíl je podle soudu nutno spatřovat v tom, že deklaratorním rozhodnutím se řeší spor, zda někdo určité právo nebo povinnost má, anebo nemá. Naproti tomu při vydávání osvědčení podle části čtvrté se nejedná o rozhodování sporné záležitosti, ale o potvrzení určité nesporné skutečnosti. Osvědčení tak správní orgán vydává tam, kde o daných skutečnostech, které jsou takto osvědčovány, není právní spor ani jiná pochybnost a jsou obecně známé z úřední činnosti správního orgánu (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 26. 1. 2010, čj. 59 Ca 68/2009-34). Podle soudu pak platí, že je-li podána žádost o vydání deklaratorního správního aktu a správní orgán, v nyní projednávané věci stavební úřad, zjistí, že v dané věci lze vydat osvědčení, neboť jde o věc nespornou, vydá osvědčení a poté zastaví řízení o žádosti o deklaratorní rozhodnutí z toho důvodu, že se podaná žádost stala zjevně bezpředmětnou (pro doktrinální názor srov. např. VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006, s. 796).

20. V nyní posuzované věci je situace veskrze jednoduchá. Mezi účastníky řízení není po celou dobu spor o tom, jestli bylo vydáno stavební povolení ze dne 2. 8. 2010, č. j. MÚVB/3206/10/VÝST/PE304/2010 a co je jeho obsahem (stran reálné činnosti stavebníka v území), ale předmětem sporu je zejména otázka toho, jestli právo provedení stavby nabyl stavebník oprávněně nebo jej nabyl neoprávněně, a tudíž mu toto právo nikdy nevzniklo – spornými jsou tedy samotné předpoklady vydání stavebního povolení, nikoliv otázka toho, jestli toto stavební povolení vůbec bylo vydáno. Ovšem sporná otázka oprávněnosti či neoprávněnosti práva provést stavbu je výhradně otázkou posuzovanou v rámci procesu vydání stavebního povolení, případně v rámci řádných (či mimořádných) opravných prostředků vůči němu (nebo následně v soudním přezkumu). Institut zakotvený v ustanovení § 142 správního řádu neslouží a nemůže sloužit k přezkumu podmínek pro vydání již pravomocně ukončeného stavebního řízení [jehož žalobce b) byl řádným účastníkem] či pro obnovu takového stavebního řízení. Pokud žalobci nehájili svá práva v rámci stavebního řízení (i když jim v tom prokazatelně nic nebránilo), činit tak až ve formě žádosti podle ustanovení § 142 správního řádu je podle názoru zdejšího soudu beznadějně zpozdilé.

21. Jestli stavební úřad vydal osvědčení ze dne 12. 6. 2014, č. j. MÚVB/4242/14/VÝST/PEL, kterým potvrdil nespornou skutečnost známou mu z jeho úřední činnosti, že rozhodnutí (stavební povolení) ze dne 2. 8. 2010, č. j. MÚVB/3206/10/VÝST/PE304/2010 vydané pro „stavební úpravy hospodářského objektu u rod. domu č.p. 106 ve Velké Bíteši“, na pozemku parc. č. 96 v obci a v kat. území Velká Bíteš, nabylo právní moci dne 26. 8. 2010 a je k tomuto datu vykonatelné a na jeho základě byl stavebník (osoba zúčastněná na řízení) oprávněn stavbu realizovat v souladu se schválenou projektovou dokumentací, postupoval podle posouzení zdejšího soudu zcela zákonně v souladu s citovanou právní úpravou, protože tímto osvědčením byla potvrzena určitá nesporná skutečnost. Zdejší soud nadto ověřil tyto skutečnosti (o nabytí právní moci a vykonatelnosti předmětného stavebního povolení) z předložené spisové dokumentace a konstatuje, že tyto skutečnosti v něm mají oporu a nemohou být zpochybněny.

22. A vzhledem k faktu, že zdejší soud již výše dovodil, že v případě, kdy je zákonně vydáno osvědčení dle ustanovení § 142 odst. 2 správního řádu, tak je nutné zastavit řízení [podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu] o žádosti o deklaratorní rozhodnutí podle ustanovení § 142 odst. 1 správního řádu z toho důvodu, že se podaná žádost stala zjevně bezpředmětnou, tak musí zdejší soud shledat postup stavebního úřadu, jehož postup správně a zcela zákonně potvrdil žalovaný v napadeném rozhodnutí, za zákonný a důvodný.

23. Zdejší soud opakuje, že ostatní žalobní námitky směřující do obsahu stavebního povolení soud přezkoumávat nemohl, a to z důvodů uvedených v bodě [12] tohoto rozsudku. K tvrzení žalobců, že v řízení podle ustanovení § 142 správního řádu je možné přezkoumávat pravomocné stavební povolení, zdejší soud konstatuje, že tomu tak není, jelikož opravné prostředky v obecném správním řízení jsou soustředěny do části druhé, hlavy VIII., IX. a X. správního řádu; řízení o určení právního vztahu je obsaženo v části třetí hlavě IV. správního řádu nazvané zvláštní ustanovení o některých řízeních. Již z hlediska systematického je zřejmé, že řízení o určení právního vztahu nemůže být považováno za opravný prostředek. Takovému výkladu však nesvědčí ani smysl a účel této úpravy. Řízení o určení právního vztahu je zvláštním řízením (v I. stupni), které umožňuje správnímu orgánu vydat v pochybnostech deklaratorní rozhodnutí, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo. Správní orgán tedy v tomto řízení nemůže konstituovat žádná práva ani povinnosti a nemůže jakkoliv napravovat vady či nezákonnosti v předcházejících řízeních. Předmětná právní úprava tedy postrádá základní charakteristiky opravného prostředku (pro více srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2011, č. j. 1 As 92/2011-182).

24. K odkazu žalobců na judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to konkrétně na rozsudky Nejvyššího správního soudu vydané v řízeních pod sp. zn. 9 As 31/2012, resp. sp. zn. 1 As 185/2015, zdejší soud konstatuje, že tyto rozsudky se týkaly skutkově a právně zcela odlišných věcí, kdy předmětem těchto řízení bylo posouzení existence či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, nikoliv otázka stavebního povolení jako v nyní přezkoumávané věci. Stejně tak odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. 7 As 100/2014, musí zdejší soud odmítnout jako nepřiléhavý, protože se týkal otázky uzavírání veřejnoprávní smlouvy, což také není případ soudem nyní přezkoumávané věci.

V. Shrnutí a náklady řízení

25. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnout.

26. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci v řízení úspěšní nebyli, proto jim právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto ani tento nemá právo na náhradu nákladů řízení, pročež soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

27. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože soud osobě zúčastněné na řízení neuložil žádnou povinnost, nebylo proto možné jí přiznat právo na náhradu nákladů řízení, jelikož jí žádné náklady ve smyslu § 60 odst. 5 věta první s.ř.s. nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 5. října 2016 JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu