31 Af 11/2024

Plný text

č. j. 31 Af 11/2024-112 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Šebka a soudců Mgr. Jana Jiráska, Ph.D., a JUDr. Terezy Matuškové v právní věci žalobce: Severočeská vodárenská společnost a.s. sídlem Přítkovská 1689, 415 50 Teplice zastoupen advokátem JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M. sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže sídlem třída Kpt. Jaroše 7, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 2. 2. 2024, č. j. ÚOHS-04738/2024/162, takto:

I. Žaloba se v části směřující proti výrokům I. a II. rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 2. 2. 2024, č. j. ÚOHS-04738/2024/162, zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2 31 Af 11/2024 Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 11. 2023, č. j. ÚOHS-46335/2023/500, shledal žalobce vinným ze spáchání dvou přestupků podle § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (dále jen „ZZVZ“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že nedodržel pravidlo pro zadávání veřejných zakázek stanovené v § 2 odst. 3 ZZVZ, neboť tam specifikované veřejné zakázky nezadal v některém z v úvahu připadajících druhů zadávacího řízení podle § 55 ZZVZ, ačkoliv k tomu byl povinen, jelikož se jedná o nadlimitní sektorové veřejné zakázky na stavební práce. Tímto nezákonným postupem mohl ovlivnit výběr dodavatele a na předmět plnění veřejných zakázek uzavřel smlouvy o dílo. Žalovaný za to uložil žalobci podle § 268 odst. 2 písm. a) ZZVZ pokutu ve výši 1 200 000 Kč.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce rozkladem. Předseda žalovaného v části (týkající se jednoho přestupku) rozklad zamítl a rozhodnutí žalovaného ve výrocích I. a V. potvrdil (výrok I. napadeného rozhodnutí) a v části (týkající se druhého přestupku) správní řízení o přestupku zastavil (výrok II. napadeného rozhodnutí). Výrokem III. napadeného rozhodnutí pak změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že uloženou pokutu snížil na 500 000 Kč.

II. Žaloba

3. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nesprávné a nezákonné. Předseda žalovaného provedl nesprávné právní posouzení skutku, neboť na případ žalobce aplikoval druhou časovou podmínku dle § 16 odst. 5 ZZVZ namísto první časové podmínky dle téhož ustanovení. Výklad § 16 odst. 5 ZZVZ, který předseda žalovaného podává v rámci napadeného rozhodnutí, je tak v rozporu se základním účelem a smyslem zákona a současně v rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2014/25/EU, o zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb a o zrušení směrnice 2004/17/ES (dále jen „sektorová směrnice“).

4. Předseda žalovaného dostatečně neodůvodnil svůj závěr o tom, že byl naplněn jeden ze znaků přestupku spočívající v ovlivnění nebo možnosti ovlivnění výběru dodavatele dle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ. Předseda žalovaného tedy dospěl k závěru, že postup žalobce byl způsobilý ovlivnit výběr dodavatele, aniž by zohlednil konkrétní skutečnosti případu, jakož i materiální stránku jednání žalobce. Tento závěr předsedy žalovaného je tak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a nemá oporu v podkladech pro napadené rozhodnutí.

5. Předseda žalovaného při stanovení výše trestu postupoval v rozporu s pravidly pro ukládání správních trestů; nezohlednil totiž povahu a závažnost přestupku a veškeré polehčující okolnosti případu. Žalobci také odepřel možnost opravného prostředku, neboť o sankci za přestupek dle výroku I. prvostupňového rozhodnutí rozhodl v řízení o rozkladu jako první správní orgán.

6. Žalobce proto navrhuje, aby zdejší soud napadené rozhodnutí ve výrocích I. a III. i jemu předcházející rozhodnutí ve výrocích I., IV. a V. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Na svém procesním stanovisku setrval žalobce po celou dobu řízení před zdejším soudem. 3 31 Af 11/2024 III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný ve svém vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a setrvává na svém právním názoru. Podrobně se vypořádává s jednotlivými žalobními námitkami, aniž by jakoukoli shledal důvodnou.

8. Žalovaný navrhuje, aby zdejší soud žalobu zamítl. Žalovaný na svém procesním postoji setrval během celého řízení před zdejším soudem.

IV. Posouzení věci

9. Zdejší soud o žalobě již rozhodoval. Rozsudkem ze dne 22. 9. 2025 výrok III. napadeného rozhodnutí zrušil (výrok I. rozsudku), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II. rozsudku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. rozsudku). Zdejší soud přisvědčil žalovanému v tom, že sektorová zakázka na stavební práce je zakázkou nadlimitní a že pro stanovení předpokládané hodnoty zakázky byl podle § 16 odst. 5 ZZVZ rozhodný okamžik uzavření smlouvy o dílo, ke kterému měl žalobce ověřit, zda smlouvu o dílo může uzavřít či nikoli. Protože žalobce tak neučinil, dopustil se přestupku podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ. Předseda žalovaného však postupoval nesprávně, pokud v napadeném rozhodnutí změnil výši uložené pokuty, ač tak mohl učinit pouze za situace, kdy by plně vyhověl rozkladu. O takovou situaci se ale nejednalo a napadené rozhodnutí proto bylo v tomto rozsahu překvapivé. Žalobce tak neměl v rozkladovém řízení možnost na nové úvahy předsedy žalovaného reagovat a až z napadeného rozhodnutí se žalobce dozvěděl výši a důvody uložené pokuty. Byť by samo o sobě porušení § 152 odst. 6 písm. a) správního řádu (snížení pokuty) nezpůsobilo nezákonnost napadeného rozhodnutí, v daném případě zdejší soud napadené rozhodnutí v části, kterým byla uložena pokuta, nezákonným shledal a ve výroku III. jej zrušil.

10. Tento rozsudek však neobstál před Nejvyšším správním soudem, který rozsudkem ze dne 12. 3. 2026, č. j. 22 As 212/2025-119, zrušil výroky II. a III. rozsudku zdejšího soudu, neboť shledal rozsudek v této části nepřezkoumatelným. Podle Nejvyššího správního soudu se zdejší soud nedostatečně vypořádal s námitkou žalobce, že žalovaný nesprávně, v rozporu s čl. 16 odst. 4 sektorové směrnice, vyložil § 16 odst. 5 ZZVZ. Zdejší soud se totiž nevyjádřil k tomu, zda je stanovení okamžiku, ke kterému je zadavatel povinen určit předpokládanou hodnotu veřejné zakázky (a potažmo právní úprava zakotvená v § 16 odst. 5 ZZVZ), v souladu s unijním předpisem či nikoli. Nejvyšší správní soud uvedl, že v „novém řízení krajský soud posoudí, zda zde existuje žalobcem namítaný rozpor mezi zákonem o zadávání veřejných zakázek a sektorovou směrnicí. Pokud ano, tak posoudí nejen možnost eurokonformního výkladu, jak již učinil, ale také, zda jsou splněny podmínky pro přímou aplikaci směrnice.“ 11. Výrok I. původního rozsudku zdejšího soudu shledal Nejvyšší správní soud zákonným a kasační stížnost žalovaného směřující proti němu zamítl. Původní rozsudek zdejšího soudu tedy v této části zrušen nebyl a výrok III. napadeného rozhodnutí tedy zůstal zrušen.

12. Krajský soud výroky I. a II. napadeného rozhodnutí přezkoumal znovu, v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“) podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), byl při tom vázán závěry obsaženými ve zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst. 4 s. ř. s.); rozhodoval bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky dle § 51 s. ř. s. 4 31 Af 11/2024 13. Podle žalobce předseda žalovaného k posouzení okamžiku stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky při výkladu § 16 odst. 5 ZZVZ použil pouze doslovný jazykový výklad a v rámci napadeného rozhodnutí se nijak nezabýval účelem a smyslem daného pravidla. Takový postup podle žalobce však není možný, neboť postrádá racionální odůvodnění, zakládá rozpor se smyslem a účelem zákona a představuje pouze neodůvodněný sankční mechanismus. Dle žalobce nelze přistoupit k výkladu, že předpokládaná hodnota se stanovuje poprvé až k okamžiku uzavření smlouvy. K tomu dále žalobce rozvíjí argumentaci v tom směru, že výklad žalovaného a jeho předsedy v zásadě automaticky presumuje, že předpokládaná hodnota byla stanovena na začátku zadávacího řízení nesprávně, a tedy je nutné ji „dodatečně zkontrolovat“. Nadto se již nejedná ani o předpokládanou (odhadovanou) hodnotu, pokud v době uzavření smlouvy je již známa konečná (v případě veřejné zakázky pak dokonce vysoutěžená) hodnota veřejné zakázky.

14. Podle § 16 odst. 5 ZZVZ se předpokládaná hodnota veřejné zakázky stanoví k okamžiku zahájení zadávacího řízení, nebo k okamžiku zadání veřejné zakázky, pokud nebyla zadána v zadávacím řízení.

15. Zdejší soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2022, č. j. 30 Af 64/2021-47, k citovanému ustanovení uvedl, že zákon jasně uvádí, kdy má zadavatel přistoupit ke stanovení předpokládané hodnoty, a poskytuje pouze dvě možné alternativy: (i) k okamžiku zahájení zadávacího řízení, nebo (ii) k okamžiku zadání veřejné zakázky, pokud nebyla zadána v zadávacím řízení. Podrobněji pak vzhledem k tamní věci zdejší soud rozvedl, že žalobce zadal zakázku mimo zadávací řízení na základě výjimky podle § 31 ZZVZ. Proto na něj dopadá druhá alternativa stanovení předpokládané hodnoty – k okamžiku zadání veřejné zakázky.

16. Důvodová zpráva k § 16 odst. 5 ZZVZ říká, že předpokládaná hodnota se stanoví k okamžiku zahájení zadávacího řízení. To neznamená, že by zadavatel musel stanovit předpokládanou hodnotu v den zahájení zadávacího řízení (v praxi bude předpokládaná hodnota stanovována v předstihu), ale měla by být k okamžiku zahájení zadávacího řízení stále aktuální. V případě, že zadavatel zadávací řízení neprovádí (např. pokud jde o některou z výjimek), je rozhodující okamžik zadání veřejné zakázky, tedy okamžik uzavření smlouvy. To může být podstatné, pokud zadavatel aplikuje výjimku pro zadání podlimitní veřejné zakázky nebo zadává veřejnou zakázku malého rozsahu a nabídka vybraného dodavatele přesahuje stanovené limity. V tom případě zadavatel nesmí smlouvu uzavřít, neboť při stanovení předpokládané hodnoty je zřejmé, že limit bude překročen. Pokud zadavatel nezadává veřejnou zakázku v zadávacím řízení (například pokud aplikuje některou z podlimitních výjimek), stanoví předpokládanou hodnotu k okamžiku zadání veřejné zakázky, tedy k okamžiku uzavření smlouvy.

17. Obdobně na danou problematiku nahlíží také komentářová literatura: „Toto pravidlo se tedy uplatní v případě, kdy zadavatel hodlá využít výjimku pro zadání podlimitní veřejné zakázky nebo zadat veřejnou zakázku malého rozsahu, nicméně úplata požadovaná za nabízené plnění, která by měla být sjednána ve smlouvě, přesahuje stanovené limity. Za takových okolností zadavatel nesmí smlouvu s vybraným dodavatelem bez zadávacího řízení uzavřít, neboť v okamžiku zadání veřejné zakázky, což je zároveň okamžik stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky, je zřejmé, že příslušný finanční limit bude překročen.“ (Kruták Tomáš, Krutáková Lenka, Gerych Jan, Zákon o zadávání veřejných zakázek s komentářem k 1. 1. 2024, ANAG). 5 31 Af 11/2024 18. Uvedenou námitku (konkrétně, že rozhodný okamžik pro stanovení předpokládané hodnoty veřejné zakázky je nutné vztáhnout ke dni 25. 11. 2019, neboť v ten den bylo zahájeno zadávání veřejné zakázky), vymezil žalobce již v průběhu správního řízení a správní orgány se jí podrobně zabývaly, viz např. body 37–51 napadeného rozhodnutí. Zdejší soud se přitom s právním posouzením provedeným správními orgány zcela ztotožnil.

19. Znění § 16 odst. 5 ZZVZ jednoznačně vymezuje okamžik rozhodný pro stanovení předpokládané hodnoty k okamžiku zadání zakázky, tj. k okamžiku uzavření smlouvy. Z tohoto faktu ostatně vycházel zdejší soud již ve výše zmíněném rozsudku. Jednoznačně se v tomto směru vyjadřuje také citovaná důvodová zpráva a komentářová literatura.

20. Žalovaný současně poukázal na to, že argumentace žalobce je účelově vedena tak, aby byl jako rozhodný finanční limit posouzen ten, který byl platný v době prvního úkonu zadavatele učiněného při zadávání dotčené veřejné zakázky, neboť to by bylo z pohledu příslušných limitů pro žalobce výhodnější. Takové argumentaci, která však nemá oporu v textu zákona, v důvodové zprávě, judikatuře či komentářové literatuře nemůže zdejší soud přisvědčit.

21. Žalobce byl s ohledem na skutečnost, že zakázku zadal jako podlimitní na základě výzvy k předložení nabídek, povinen ve smyslu § 16 odst. 5 ZZVZ před samotným uzavřením smlouvy ověřit, že smlouvu může uzavřít, tj. že předpokládaná hodnota veřejné zakázky stanovená dle ZZVZ k okamžiku zadání veřejné zakázky nedosahuje finančního limitu stanoveného nařízením č. 172/2016 Sb. pro nadlimitní veřejnou zakázku.

22. Dále se zdejší soud zabýval otázkou, zda existuje rozpor mezi § 16 odst. 5 ZZVZ a čl. 16 odst. 4 sektorové směrnice či nikoli.

23. Sektorová směrnice stanoví pravidla pro zadávání zakázek zadavateli a organizování soutěží o návrh, pokud jde o zakázky a soutěže o návrh, jejichž odhadovaná hodnota dosahuje alespoň finančních limitů stanovených v článku 15. Zadáváním zakázek ve smyslu této směrnice je pořízení, dodávek, stavebních prací, nebo služeb prostřednictvím zakázky na dodávky, stavební práce a služby jedním či více zadavateli od hospodářských subjektů vybraných těmito zadavateli, pokud příslušné stavební práce, dodávky nebo služby jsou určeny k výkonu některé z činností uvedených v článcích 8 až 14 (čl. 1 odst. 1 a 2 sektorové směrnice).

24. Sektorová směrnice se tak vztahuje na formalizovaná zadávací řízení. To plyne jak z její systematiky, tak z její terminologie. Jakkoli žalobce tvrdí, že jeho postup při zadávání veřejné zakázky byl formalizovaný, nelze jej označit za zadávací řízení, a to ani ve smyslu sektorové směrnice, ani ve smyslu ZZVZ.

25. Podle čl. 16 odst. 3 sektorové směrnice nesmí být výběr metody použité pro výpočet odhadované hodnoty zakázky proveden s úmyslem vyloučit ji z oblasti působnosti této směrnice. Zakázka nesmí být rozdělena tak, aby to vedlo k jejímu vyloučení z oblasti působnosti této směrnice, pokud to není odůvodněno objektivními důvody.

26. Čl. 16 odst. 4 sektorové směrnice (podle něhož se odhad hodnoty zakázky musí vztahovat k okamžiku, kdy je odesílána výzva k účasti v soutěži nebo v případech, kdy se taková výzva nepoužije, k okamžiku, kdy zadavatel zahájil zadávací řízení, a to například kontaktováním hospodářských subjektů ve věci zadání zakázky, je-li to vhodné), upravuje okamžik stanovení předpokládané hodnoty pro formalizované zadávací řízení. Tomu odpovídá první část § 16 odst. 5 ZZVZ, podle něhož se předpokládaná hodnota veřejné zakázky stanoví k okamžiku zahájení zadávacího řízení. Druhá část § 16 odst. 5 ZZVZ pak upravuje stanovení 6 31 Af 11/2024 předpokládané hodnoty v případě, že je veřejná zakázka zadána mimo formální zadávací řízení (v takovém případě se předpokládaná hodnota stanoví k okamžiku zadání veřejné zakázky). Naposled citované ustanovení ZZVZ tak sektorovou směrnici doplňuje tím, že obsahuje pravidlo, které má zabránit obcházení sektorové směrnice ve smyslu jejího čl. 16 odst.

3. Takové pravidlo (druhá část § 16 odst. 5 ZZVZ) tak s čl. 16 odst. 4 sektorové směrnice nemůže být v rozporu, neboť sektorová směrnice tuto situaci neřeší.

27. Protože zdejší soud při aplikaci předmětné právní úpravy na případ žalobce neshledal rozpor mezi § 16 odst. 5 ZZVZ a sektorovou směrnicí, nebude se již dále zabývat otázkou použití eurokonformního výkladu ani posouzením možného přímého účinku sektorové směrnice.

28. Žalobce v podané žalobě také namítal, že žalovaný nezákonným způsobem posoudil důsledky postupu žalobce, neboť je zřejmé, že v nyní projednávaném případu a) absentuje vliv na výběr dodavatele, a b) prosoutěžní postup žalobce vedl k nejvýhodnějšímu výsledku a napadené rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Žalobce je tedy přesvědčen, že svým jednáním neovlivnil ani nemohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, a tedy nebyl naplněn znak skutkové podstaty přestupku dle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ a jeho jednání nebylo společensky škodlivé. Nemohl se tedy dopustit předmětného přestupku.

29. Podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ se zadavatel dopustí přestupku tím, že nedodrží pravidla stanovená tímto zákonem pro zadání veřejné zakázky nebo pro zvláštní postupy podle části šesté s výjimkou soutěže o návrh, přičemž tím ovlivní nebo může ovlivnit výběr dodavatele, a zadá veřejnou zakázku nebo uzavře rámcovou dohodu.

30. Zdejší soud v namítaném ohledu neshledal napadená rozhodnutí nepřezkoumatelnými. V prvostupňovém rozhodnutí je k této námitce uvedeno, že „pokud by obviněný postupoval v zadávacím řízení, není vyloučeno, že by obviněný obdržel i další, potenciálně výhodnější nabídky, a to i s ohledem na uveřejňovací povinnosti, které se vážou na postup v zadávacím řízení. Úřad nemůže pominout ani skutečnost, že kdyby přistoupil na argument obviněného, mohlo by to vést k situaci, že by zadavatel mohl zcela rezignovat na zadávací řízení, pokud by si zajistil určitý počet nabídek, který mu vyplývá ze statistických údajů, přičemž uvedený stav zcela jistě není v souladu se smyslem zákonné úpravy.“ 31. Rovněž předseda žalovaného se s uvedenou námitkou v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal: „Pokud se týče obviněným namítaného nenaplnění materiálního znaku přestupku, nelze mu v tomto přisvědčit. Ve správním řízení bylo nade vši pochybnost prokázáno, že postupoval v rozporu se zákonem, pokud zadával předmětnou veřejnou zakázku mimo zadávací řízení. Ačkoliv svým jednání nevyloučil hospodářkou soutěž o veřejnou zakázku zcela, když provedl „výběrové řízení“ a oslovil celkem 7 možných dodavatelů, přesto jeho jednáním došlo k výraznému omezení hospodářské soutěže, neboť z účasti byli (kromě uvedených 7) vyloučeni všichni další potenciální dodavatelé plnění veřejné zakázky. Jak totiž správně uvedl Úřad v napadeném rozhodnutí (konkrétně např. bod 172) nelze vyloučit, že pokud by zadavatel postupoval v zadávacím řízení, mohl by obdržet další, potenciálně výhodnější nabídky. Společenská nebezpečnost jednání obviněného, a tedy naplnění materiálního znaku přestupku je tedy dána již tím, že došlo k ohrožení zájmu na co nejširší hospodářské soutěži o veřejnou zakázku, přičemž takový zájem naplňuje základní smysl a účel zákona. Posouzení, které provedl Úřad v napadeném rozhodnutí, a tedy, že jednání obviněného naplňuje formální a materiální znak přestupku, je tedy správné a zákonné.“ 32. Následkem postupu žalobce bylo vyloučení hospodářské soutěže mezi možnými zájemci o veřejnou zakázku dle ZZVZ, kteří by byli schopni poptávaný předmět plnění realizovat, 7 31 Af 11/2024 neboť tito se v důsledku nezákonného postupu žalobce o poptávání předmětného plnění neměli šanci dozvědět zákonem předvídaným způsobem (tj. ve Věstníku veřejných zakázek a v Úředním věstníku Evropské unie). V posuzované věci tak nebyl naplněn základní cíl zákona, jímž je zajištění transparentního prostředí pro soutěž za účelem následného výběru dodavatele z co nejširšího okruhu potenciálních dodavatelů. Nelze vyloučit, že postupem žalobce mohlo dojít k omezení okruhu potenciálních dodavatelů veřejné zakázky, tj. jednání zadavatele mohlo mít nepříznivý dopad do konkurenčního prostředí v daném tržním odvětví. Jelikož žalobce zjevně nečinil za účelem získání poptávaného předmětu plnění kroky v souladu se zákonem, byla v této souvislosti rovněž porušena konkrétní zákonná pravidla a ve výsledku pak byla v daném případě limitována zejména možnost uplatnit zákonem stanovené nástroje obrany proti možnému nezákonnému postupu zadavatele.

33. Vzhledem ke skutečnosti, že přestupek podle § 268 odst. 1 písm. a) ZZVZ je svojí povahou přestupkem ohrožovacím, postačuje k jeho dokonání potenciální ohrožení chráněného zájmu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 10. 2015, č. j. 8 As 50/2015-39, k ohrožovacím deliktům uvedl, že „ohrožovací následek znamená vyvolání stavu, který představuje pro objekt přestupku (tedy pro určitý zájem společnosti chráněný zákonem) hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí“. V daném případě soud nemá pochyb, že jednání žalobce mohlo ovlivnit výběr dodavatele (žalobce uzavřel smlouvu bez zadávacího řízení, čímž zabránil tomu, aby se o veřejnou zakázku ucházeli i další potencionální dodavatelé). Ani v tom žalovaný nepochybil.

34. Žalobce v podané žalobě také namítá, že postupem předsedy žalovaného, který změnil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu a uložil pokutu v „nové“ výši 500 000 Kč, mu byla odňata možnost využít řádného opravného prostředku. Současně pak žalobce namítá, že trest byl uložen ve výši, která je v rozporu se zákonem, neboť nebylo zohledněno, že žalobce jednal v dobré víře, jeho jednání nebylo úmyslné, nebyl řádně posouzen materiální znak přestupku a dosud nebyl trestán.

35. Soud tedy žalobu proti výrokům I. a II. napadeného rozhodnutí zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s 36. Tuto námitku zdejší soud přezkoumal ve svém původním rozsudku a shledal ji důvodnou. Proto také výrok III. napadeného rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaného zavázal k tomu, aby umožnil žalobci reagovat na nové úvahy týkající se odůvodnění výše pokuty. Tato část původního rozsudku zdejšího soudu před Nejvyšším správním soudem obstála.

37. Vzhledem k tomu bylo předčasné, aby se soud zabýval dalšími námitkami proti výši uložené pokuty.

V. Náklady řízení

38. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Soud přitom rozhodoval o nákladech řízení i o žalobě proti výroku III. napadeného rozhodnutí (o které rozhodl v původním rozsudku), neboť Nejvyšší správní soud zrušil celý nákladový výrok původního rozsudku. Rovněž rozhodoval o nákladech řízení o kasační stížnosti žalobce. 8 31 Af 11/2024 39. Žalobce i žalovaný měli ve věci úspěch pouze částečný (původním rozsudkem byl zrušen toliko výrok o pokutě, výrok o vině obstál i v rozsudku nynějším). Pokud jde o náklady řízení o kasační stížnosti žalobce, tak žalobce sice byl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, tento úspěch se však nijak neprojevil na výsledku řízení o žalobě, neboť ta byla ve stejné části zamítnuta i v rozsudku nynějším. Vzhledem k rozsahu vyhovění návrhu je procesní úspěch obou stran – s přihlédnutím k jeho obtížné kvantifikovatelnosti – přibližně shodný. Z tohoto důvodu zdejší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Brno 7. 7. 2026 Mgr. Petr Šebek v. r. předseda senátu