31 Af 31/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: MNG Trade a.s., sídlem Věstonická 4289/12, Brno, zast. Mgr. Petrem Houžvičkou, sídlem Jana Palacha 121/8, Břeclav, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2014, č. j. 1005/14/5000-14303-711458, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 14. 4. 2014 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2014, č. j. 1005/14/5000-14303-711458 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále též „prvostupňový orgán“) ze dne 2. 4. 2013, č. j. 1096464/13/3002- 24806-705358 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým prvostupňový orgán nevyhověl žádosti žalobce o vrácení přeplatku v souladu s ustanovením § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu ve znění účinném pro projednávanou věc (dále též „daňový řád“), který vznikl žalobci na dani z přidané hodnoty za měsíc říjen 2012.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítá ve své žalobě, že napadeným rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech. Žalobce se před orgány finanční správy domáhal vrácení vratitelného přeplatku, který vznikl na dani z přidané hodnoty za měsíc říjen 2012 (v době probíhající reorganizace) ve výši 11.602 Kč. Žalobce měl za to, že přeplatek na DPH představuje daňovou povinnost – nadměrný odpočet, jenž nezahrnuje částku v hodnotě 84.159 Kč, která představuje hodnotu opravy výši daně u pohledávek uplatněných věřiteli v souladu s ustanovením § 44 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále též „zákon o DPH“), tj. právo věřitelů za splnění podmínek uvedených v zákoně o dani z přidané hodnoty opravit daň u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení. Žalobce uvádí, že za období měsíce října 2012 mu vznikly z jeho ekonomické činnosti v insolvenčním řízení následující uskutečněná zdanitelná plnění – dodání zboží nebo poskytnutí služby v základní sazbě ve výši 261.009 Kč bez DPH a k tomu DPH ve výši 52.220 Kč, dále přijatá plnění v základní sazbě v ceně bez DPH 312.320 Kč a k tomu DPH ve výši 62.466 Kč ve snížené sazbě přijatá plnění ve výši 9.684 Kč v ceně bez DPH a DPH ve výši 1.356 Kč. Rozdíl mezi zdanitelnými plněními uskutečněnými a zdanitelnými plněními přijatými činil daňovou povinnost, v tomto případě nadměrný odpočet, v částce 11.602 Kč. Žalobce měl za to, že správce daně s ohledem na skutečnost, že neexistuje formulář přiznání k DPH, který by zohledňoval vzniklou pohledávku za majetkovou podstatou a pohledávku z titulu opravy provedené dle ustanovení § 44 zákona o DPH, jenž dle původního žalobce není pohledávkou za majetkovou podstatou a nevstupuje do daňové povinnosti původního žalobce, vyměří daňovou povinnost žalobce, a to s rozdělením na pohledávku žalobce spočívající v nadměrném odpočtu, který se v rámci insolvenčního řízení vrací, a současně na pohledávku, která není pohledávkou za majetkovou podstatou.

3. Žalobce namítá nesoulad postupu správního orgánu s právními předpisy, interními dokumenty subjektů a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Svá tvrzení opírá o výkladové stanovisko č. 6 Ministerstva spravedlnosti ČR zpracovaného Expertní pracovní skupinou pro insolvenční právo, které uvádí, že pohledávka vzniklá státu tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle ustanovení § 44 odst. 5 zákona o DPH, není pohledávkou za majetkovou podstatou a bez přihlášení této pohledávky do insolvenčního řízení nemůže být v průběhu insolvenčního řízení uspokojena. Žalobce tvrdil, že v návaznosti na výše uvedené nemůže zahrnout předmětná plnění do daňového přiznání a následně je vykázat na řádku 34 daňového přiznání za příslušné období, neboť by tak zvýšil svoji daňovou povinnost a tím ovlivnil celkovou výši daňové povinnosti, která by jako pohledávka vzniklá státu v případě DPH v období reorganizace byla pohledávkou za majetkovou podstatou. Původní žalobce uvádí, že by takovým postupem došlo k poškození přihlášených věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Konstatuje dále, že tiskopis daňového přiznání k DPH neřeší uvedenou problematiku, tudíž že nelze opravné daňové doklady vystavené věřitelem úpadce zahrnovat do běžných daňových přiznání v průběhu insolvenčního řízení. Závěrem původní žalobce uvádí, že na přeplatek má nárok a vratitelný přeplatek mu vznikl. Tvrdí, že vůči orgánům finanční správy nemá a nemůže mít žádný nedoplatek, který by musel být přeplatkem snížen.

III. Vyjádření žalovaného, replika žalobce k vyjádření žalovaného a vyjádření žalovaného k replice žalobce

4. Žalovaný ve svém vyjádření, doručeném soudu dne 16. 5. 2014 navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, jelikož má za to, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nezákonnosti. Žalovaný konstatuje, že žalobci vznikla za měsíc říjen 2012 daňová povinnost ve výši 72.557 Kč, a to na základě žalobcem uvedenými údaji v podaném daňovém přiznání. Dle žalovaného mu tak nemohl vzniknout přeplatek. Žalovaný definuje přeplatek jako částku, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu. Žalovaný dále uvádí, že žalobci nemohl vzniknout vratitelný přeplatek ani v době podání žádosti o vrácení přeplatku, ani ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti (dle ustanovení § 155 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu). Dle žalovaného osobní účet žalobce na DPH naopak vykazoval nedoplatek. Žalovaný dále poukazuje na skutečnost, že žalobce podal dne 27. 12. 2013 dodatečné daňové přiznání k DPH za říjen 2012, ve kterém uplatnil opravu výše pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení ve výši mínus 84.159 Kč a vyčíslil nárok na odpočet daně ve výši 84.159 Kč s nárokovaným rozdílem oproti poslednímu vyměření této daně mínus 84.159 Kč. Z toho vyplývá, že teprve podáním dodatečného daňového přiznání dne 27. 12. 2013 si původní žalobce uplatnil nárok na snížení daňové povinnosti z důvodu, který obhajuje poukazem na výše uvedené stanovisko č. 6 Ministerstva spravedlnosti ČR. Žalovaný uvádí, že ve věci dodatečného daňového přiznání byl zahájen postup k odstranění pochybností.

5. Žalobce ve své replice, doručené soudu dne 19. 6. 2014, uvádí, že trvá na svém návrhu. Má za to, že se žalovaný dopustil vydání nesprávného rozhodnutí. Odkazuje na podanou žalobu. Dále konstatuje, že jakákoliv byť i jen potencionální pohledávka žalovaného (resp. státu) za žalobcem, a to ta přihlášená i nepřihlášená v souladu s ustanoveními insolvenčního zákona, účinností reorganizačního plánu zanikla. Žalobce dále reaguje na postup k odstranění pochybností u dodatečného platebního výměru, přičemž uvádí, že toto řízení a skutečnosti se k němu pojící nemohou mít vliv na řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, neboť se dle žalobce, jedná o další prostředek, kterým může být nesprávný postup správce daně napraven, kdy tato řízení mohou probíhat simultánně.

6. Ve vyjádření žalovaného k replice žalobce, doručené soudu dne 4. 8. 2014, žalovaný trvá na tom, že žalobou napadené rozhodnutí netrpí nezákonností a trvá na svém návrhu, aby soud žalobu zamítl. Žalovaný uvádí, že ve věci dodatečného přiznání byl správcem daně zahájen postup k odstranění pochybností, na základě jehož výsledků byl správcem daně Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II, vydán dodatečný platební výměr na DPH za říjen 2012, kterým byl stanoven rozdíl oproti poslední daňové povinnosti mínus 11.896 Kč. Dále žalovaný uvádí totožnou argumentaci jako ve svém vyjádření.

IV. Posouzení věci krajským soudem

7. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Zdejší soud po nařízeném soudním jednání dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem.

8. Dne 15. 12. 2011 byl doručen Krajskému soudu v Brně insolvenční návrh týkající se společnosti K Maso, spol. s r.o., sídlem Věstonická 4289/12, Brno (dále též „původní žalobce“). Dne 16. 12. 2011 Krajský soud v Brně oznámil zahájení insolvenčního řízení ve věci původního žalobce. Dne 4. 5. 2012 bylo Krajským soudem v Brně vydáno usnesení o povolení reorganizace původního žalobce. Dne 2. 7. 2013 vydal Krajský soud v Brně usnesení o splnění reorganizačního plánu původního žalobce. Dne 1. 9. 2014 došlo k převodu jmění společnosti K Maso, spol. s r.o. na základě Projektu převodu jmění společnosti K Maso, spol. s r.o. na společníka, tj. na společnost MNG trade a.s., sídlem Věstonická 4289/12, Brno. Tento projekt převodu jmění byl připraven dle ustanovení § 339 zákona č. 125/2007 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Projektem převodu jmění došlo k zániku společnosti K Maso, spol. s r.o., společnost byla zrušena bez likvidace a dne 6. 1. 2015 byla vymazána z obchodního rejstříku. Převodem jmění došlo k právnímu nástupnictví společnosti MNG trade a.s. v celém rozsahu do právního postavení společnosti K Maso, spol. s r.o. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2016, č. j. 31 Af 31/2014 – 60 bylo nástupnické společnosti oznámeno, že s ní bude pokračováno, na straně žalobce, v jednání vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Af 31/2014.

9. Dne 23. 11. 2012 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce října roku 2012 původního žalobce. Dne 17. 1. 2013 byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena písemnost, která byla označená jako Výzva k vyplacení nadměrného odpočtu za měsíc říjen 2012. Společnosti K Maso, spol. s r.o. bylo dne 4. 4. 2013 doručeno rozhodnutí o přeplatku, kterým prvostupňový správce daně požadavku na vrácení přeplatku na DPH nevyhověl.

10. Spor mezi stranami tkví v otázce, zda žalobci vznikl na dani z přidané hodnoty za měsíc říjen 2012 na osobním účtu přeplatek nebo nevznikl. Žaloba směřuje proti rozhodnutí o nevyhovění žádosti o vrácení přeplatku, nikoliv proti rozhodnutí, kterým byla žalobci daň vyměřena.

11. Správce daně vede pro každý daňový subjekt osobní daňový účet, na kterém eviduje daňové a platební povinnosti, úhrady nebo zánik, aby měl přehled o daňových nedoplatcích nebo vratitelném přeplatku. Vedení evidence je podrobně uvedeno v ustanovení § 149 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu ve znění účinném pro projednávanou věc (dále též „daňový řád“). Tato evidence slouží správci daně, aby mohl provádět opatření potřebná ke správnému a úplnému splnění daňových povinností daňovým subjektem. Daňový přeplatek vzniká tehdy, pokud je na splatnou daň zaplaceno, včetně záloh a příslušenství, více, než kolik činí stanovená daňová povinnost. Přeplatek je definován ustanovení § 154 daňového řádu jako částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu. Správce daně převede přeplatek na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu. Není-li takového nedoplatku, stává se přeplatek vratitelným přeplatkem. Dle ustanovení § 155 odst. 2 daňového řádu správce daně vrátí vratitelný přeplatek daňovému subjektu na základě žádosti daňového subjektu o vrácení vratitelného přeplatku. V ustanovení § 105 zákona o DPH je přeplatek definován jako institut, který vzniká v důsledku vyměření nadměrného odpočtu.

12. Přeplatek jako takový vznikne v důsledku vyměření nadměrného odpočtu. V rámci podaného daňového přiznání ale žalobci nárok na nadměrný odpočet nevznikl a nemohlo tak dojít ke vzniku přeplatku. K nároku na nadměrný odpočet se vyjadřuje Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013 – 34, kde uvádí, že „nárok na odpočet vzniká plátci okamžikem, kdy nastaly skutečnosti zakládající povinnost tuto daň přiznat (§ 72 odst. 3 zákona o DPH). Nadměrným odpočtem se pro účely zákona o DPH ve smyslu jeho ust. § 4 odst. 1 písm. e) rozumí daň odpovídající rozdílu mezi daní na výstupu a odpočtem daně za zdaňovací období v případě, že daň na výstupu je nižší než odpočet daně. Nárok na nadměrný odpočet k tomu, aby se přeměnil v peněžitou částku, na jejíž vyplacení má plátce nárok vůči správci daně, musí být uplatněn. Uplatnění je zároveň signálem pro správce daně, že podle plátce takový nárok existuje. Před uplatněním nároku, resp. bez uplatnění, nelze po správci daně spravedlivě požadovat, a z toho vychází i rozhodná právní úprava, aby se otázkou existence odpočtu zabýval. Velmi specifickou výjimkou může být za určitých okolností např. stanovení DPH podle pomůcek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, č. j. 7 Afs 69/2012 – 33). Na druhé straně uplatnění nároku musí být za běžných okolností (tj. není-li důvodu k domněnce, že nárok je uplatňován podvodně, zcela nedůvodně, bez jakéhokoli opory ve skutkových důvodech apod.) považováno za okolnost, která významně ovlivňuje hospodaření plátce a dotýká se jeho legitimních zájmů. Nárok na odpočet, včetně odpočtu nadměrného, je přitom majetkový nárok vůči státu vyplývající přímo ze základních strukturálních principů DPH, na nichž je tato daň postavena. Je to negativní daňová povinnost, která vzniká jako logický důsledek toho, že v určitých časových intervalech je u určitého plátce jeho daň na vstupu vyšší než daň na výstupu. Pracuje-li konstrukce DPH s relativně krátkými zdaňovacími obdobími, je jen logické, že nadměrný odpočet bude u řady plátců vcelku často se opakující jev.“ Nárok na odpočet vzniká na základě podaného daňového přiznání. Žalobce však na svém osobním účtu neměl daň na vstupu vyšší než daň na výstupu. Nadměrný odpočet tak v jeho případě nemůže být vyměřen.

13. V projednávané věci správce daně vyměřil daňovou povinnost za měsíc říjen 2012 dle ustanovení § 139 daňového řádu, platebním výměrem, v souladu s tím, co uvedl žalobce ve svém řádném daňovém přiznání ze dne 13. 11. 2012. Zdejší soud zdůrazňuje, že ve vyměřovacím řízení se uplatňuje zásada tzv. autoaplikace, což znamená, že je na daňovém subjektu, aby určil základ daně a výši daně. U podaného daňového přiznání pak správce daně pouze konstatuje soulad nebo rozpory s vlastním zjištěním v rámci vyměřovacího řízení. Obecně se uplatňuje v daňovém řízení povinnost daňového subjektu daň tvrdit a tvrzenou daň doložit. V případě, že nevzniknou na straně správce daně pochybnosti o správnosti daňového přiznání a neodchyluje-li se vyměřovaná daň od daně tvrzené daňovým subjektem, dojde k vyměření daně pouze na základě daňového přiznání (§ 140 odst. 1 daňového řádu). V opačném případě správce daně zahájí postup k odstranění pochybností (dle ustanovení § 89 daňového řádu) k odstranění těchto pochybností. V tomto případě k postupu k odstranění pochybností došlo až v rámci dodatečného daňového přiznání. U řádného dodatečného řízení nevznikly pochybnosti, které by zakládaly nutnost zahájit postup k odstranění pochybností a provést dokazování ze strany daňového subjektu. Na základě řádného daňového přiznání přiznal sám žalobce svoji daňovou povinnost ve výši 72.557 Kč. Na základě informací uvedených v řádném daňovém přiznání správce daně vyměřil daň, kterou žalobce nezpochybnil. Žádný přeplatek na základě řádného daňového přiznání nemohl vzniknout a nevznikl, jelikož v řádném daňovém přiznání sám žalobce netvrdil a neuplatňoval nadměrný odpočet, který by zakládal vznik vratitelného přeplatku.

14. V dodatečném daňovém přiznání, které žalobce podal dne 27. 12. 2013, až po podání žádosti o vrácení přeplatku, žalobce opětovně uplatňoval opravu výše pohledávek za dlužníky. V rámci řízení o dodatečném daňovém přiznání byl správcem daně zahájen postup k odstranění pochybností, ve kterém leží na daňovém subjektu důkazní břemeno (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006-107, příp. rozhodnutí téhož soudu ze dne 19. 12.2014, č. j. 4 Afs 153/2014-31). Dodatečný platební výměr však není předmětem přezkumu v tomto řízení a soud proto nemůže hodnotit zákonnost tohoto rozhodnutí, ani postup, který vedl k jeho přijetí. Soud však v této souvislosti připomíná, že ani v řízení o dodatečném daňovém přiznání (bez jakéhokoliv hodnocení soudem) nebyly akceptovány všechny skutečnosti tvrzené žalobcem.

15. Pro souzenou věc je podstatné, že k vyměření daně za měsíc říjen 2012, po němž následovala žádost o vrácení přeplatku, došlo na základě akceptace řádného daňového přiznání ze strany správce daně, a proto nebyl prostor k dokazování ani v řízení před správními orgány, ani v řízení před zdejším soudem, kde předmětem přezkumu již nebyl pravomocný a vykonatelný platební výměr na DPH za měsíc říjen 2012. Soud musí zásadně zdůraznit, že prvostupňový správce daně nerozporoval daň tvrzenou daňovým subjektem za měsíc říjen 2012, a tudíž došlo na základě daňového přiznání k vyměření daně platebním výměrem ve smyslu § 140 odst. 1 daňového řádu se všemi důsledky tohoto postupu. Žalobce se ve vyměřovacím řízení nijak nebránil s tím, že by daň byla vyměřena v rozporu s jeho tvrzením, resp. že mu byla daň vyměřena odchylně od jeho tvrzení. Tuto skutečnost začal tvrdit teprve v řízení o přeplatku, když jeho základní argumentace, týkající se opravy výše daně u pohledávek uplatněných věřiteli v souladu s ustanovení § 44 zákona o DPH, byla ta, že jeho daňové tvrzení spočívalo na dvou různých režimech, a to na existenci daňových pohledávek za majetkovou podstatou a ostatních daňových povinností.

16. Dne 17. 1. 2013 žalobce vyzval žádostí správce daně o vyplacení nadměrného odpočtu. Žádost o vyplacení nadměrného odpočtu správce daně vyhodnotil jako žádost o vrácení vratitelného přeplatku. Žádosti prvostupňový orgán nevyhověl, jelikož měl za to, že žalobci žádný vratitelný přeplatek nevznikl. Ze spisového materiálu vyplývá, že v době podání žádosti o vrácení přeplatku, ani ve lhůtě do 60 dnů ode dne podání žádosti dle ustanovení § 155 odst. 3 daňového řádu nevznikl na osobním daňovém účtu žalobce žádný vratitelný přeplatek.

17. Vydaným pravomocným platebním výměrem ze dne 3. 12. 2012 bylo pravomocně rozhodnuto o daňové povinnosti žalobce. Žádostí o vrácení přeplatku nelze měnit již pravomocné rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti, ze kterého je zřejmé, že přeplatek nevznikl. Zdejší soud zdůrazňuje, že v řízení o vrácení přeplatku (ať již před prvostupňovým správcem daně nebo před žalovaným) nelze zpětně zasahovat do vyměřovacího řízení a přezkoumávat rozhodnutí o daňové povinnosti (platební výměr). Řízení o přeplatku není mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí o stanovení daně, nýbrž je systematicky řazeno v Hlavě V. - Placení daní, ve které správce daně již pouze zpracovává důsledky pravomocných rozhodnutí o stanovení daně. V této fázi daňového řízení nelze již konstitutivně rozhodovat o daňové povinnosti, čehož se fakticky domáhá žalobce, který primárně v žalobě zpochybňoval vyměření daně, jak sám uvedl u jednání.

18. Soud na základě výše uvedeného konstatuje, že žalobce neprokázal, že mu na základě platebního výměru ze dne 3. 12. 2012 vznikl nárok na vratitelný přeplatek, přičemž žalovaný doložil, že žalobce je na svém osobním daňovém účtu v mínusu a žádný přeplatek mu tak ani vzniknout v rámci daňové povinnosti nemohl.

V. Shrnutí a náklady řízení

19. S ohledem na vše shora uvedené soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

20. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31.3.2015 č.j. 7 Afs 11/2014-47). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 1. 7. 2016 Za správnost vyhotovení: JUDr. Jaroslava Skoumalová,v.r. Romana Lipovská předsedkyně senátu