31 Af 46/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: Bio Oil Development GmbH, se sídlem Markthof 11, A-2294 Markthof, Rakousko, zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem Brno, Křížová 18, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 17. 9. 2015, č. j. 42854-5/2015-900000-302, takto:

I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 17. 9. 2015, č. j. 42854-5/2015- 900000-302, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 15.342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ing. Ivana Rotta, advokáta se sídlem Brno, Křížová 18. Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 1. 10. 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2015, č. j. 42854-5/2015-900000-302, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 10. 7. 2012, č. j. 1983/2012-010100-23, kterým prvostupňový orgán rozhodl o stanovení náhrady nákladů za uskladnění vybraných výrobků a uložil žalobci nahradit náklady za uskladnění zajištěných vybraných výrobků v částce 17.717 Kč.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce namítl, že teprve žalobou napadené rozhodnutí vysvětluje a odůvodňuje prvostupňové rozhodnutí v tom smyslu, co vlastně bylo podkladem pro vydání tohoto rozhodnutí, přičemž žalobce považuje takový zásah odvolacího orgánu do meritorního prvostupňového rozhodnutí za nepřípustný, neboť ve správním řízení dle žalobce platí zásada, že odvolací orgán toliko přezkoumává prvostupňové rozhodnutí stran odvolacích námitek. Dále žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je dočasně nevykonatelné do doby rozhodnutí o žalobě. Následně žalobce odkázal na argumentaci uplatněnou v odvolání a zdůraznil, že si žádné skladování vybraných výrobků u soukromé společnosti AGROPODNIK, a.s., Jihlava, neobjednal a jestliže Celní ředitelství Brno takovou smlouvu uzavřelo, nelze po žalobci požadovat úhradu nákladů sjednaných za pro něj neznámých smluvních podmínek. Závěrem žalobce odkázal na související žalobu projednávanou u zdejšího soudu pod sp. zn. 31Af 120/2012 a má za to, že dosud pravomocně neskončené výše uvedené řízení o žalobě ve věci, je dalším důvodem pro to, aby byla odložena vykonatelnost rozhodnutí o tom, aby žalobce zaplatil náklady. Žalobce dále ve své žalobě zdůrazňuje, že v daném případě nelze hovořit o obvyklé ceně, když se jedná o náhradu nákladů. Žalobce konstatuje, že v případě, že se vychází z dosavadního znění § 42 e) zákona č. 353/2013 Sb., o spotřebních daních jedná se o čisté náklady, které by mělo Generální ředitelství cel vynaložit z hlediska dispozice se zabaveným majetkem a z toho vyplývá, že je nutno vyloučit z nákladů DPH. Žalobce má za to, že i po poskytnutí informací od společnosti Čepro zůstává situace totožná se situací před vydáním rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 6. 8. 2012, č. j. 29314-2/2012-90000- 302.

3. Žalovaný se k věci vyjádřil podáním doručeným soudu dne 18. 11. 2015, ve kterém nejprve shrnul důvody skladování vybraných výrobků – motorové nafty v celkovém množství 29.841 litrů a okolnosti vydání žalobou napadeného rozhodnutí. K jednotlivým námitkám uvedl, že úhrada nákladů byla směřována na účet celní správy nikoliv skladovatele, neboť náklady primárně uhradila celní správa a poté v souladu s ustanovením § 42e odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, stanovila tyto náklady k úhradě žalobci. Tato skutečnost vyplývá z faktur, které byly součástí správního spisu, ale které prvostupňový správce daně ve svém rozhodnutí neuvedl, což žalovaný napravil. Zároveň žalovaný nesouhlasil s názorem žalobce, že nemohl napravit vady prvostupňového rozhodnutí a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a na principy daňového práva. Následně se žalovaný vyjádřil k obsahu institutu zajištění vybraných výrobků a k výpočtu nákladů za uskladnění. K výši ceny uvedl, že celní správa postupuje při uzavírání smluv o skladování plně v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky. Dále žalovaný konstatuje, že na základě závazného právního názoru Krajského soudu a Nejvyššího správního soudu vyzval společnost Čepro a.s., za účelem zjištění, za jaké ceny poskytovala tato společnost služby při nakládání s minerálními oleji v období březen až květen 2012 v oblasti Vysočina, přičemž žalovaný na základě poskytnuté smlouvy vypočetl ceny, za které by podle daného množství byly minerální oleje skladovány u společnosti Čepro a.s. Žalovaný poukazuje na to, že sám žalobce mohl v rámci řízení předkládat důkazy o tom, že na trhu jsou ceny obvyklé za uskladnění tohoto typu zboží v jiné výši, v případě, že by tomu tak bylo. Žalovaný tvrdí, že s podklady o posouzení cen se mohl v rámci seznámení s poklady žalobce seznámit. Žalobce se však ke konkrétnímu výpočtu nevyjádřil a pouze ho nepřipustil jako způsob stanovení ceny obvyklé.

4. Žalobce se vyjádřil k zaslanému podání žalovaným ve své replice dne 11. 1. 2016. Žalobce má za to, že v souladu s ustanovením § 42e zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních v odst. 1 má správce daně stanovenou lhůtu 120 dní od právní moci rozhodnutí o propadnutí zajištěných výrobků, přičemž dle žalobce tato lhůta skončila 7. 9. 2012 a dle žalobce se jedná o lhůtu prekluzivní a nelze již žádné náklady za uskladnění žalobci stanovit. Žalobce má za to, že během této lhůty musí být rozhodnutí vydáno a musí nabýt i právní moci. Žalobce poukazuje na zrušení původního pravomocného rozhodnutí, tudíž lhůta 120 dní již byla překročena. Žalobce opět konstatuje, že v projednávaném případě se nemůže jednat o cenu obvyklou a odkazuje na svá předešlá podání. Žalobce závěrem uvádí, že se žalovaný nevypořádal s námitkou týkající se daně z přidané hodnoty, která by neměla být zahrnuta, dle žalobce v ceně za uskladnění minerálních olejů.

III. Posouzení věci krajským soudem

5. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s.ř.s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, že napadené rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno v souladu se zákonem. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 76 odst. 1 s.ř.s.

6. O jednotlivých námitkách zdejší soud rozhodl následovně. Námitka prekluze lhůty

7. Žalobce ve své replice namítá prekluzi lhůty dle ustanovení § 42e odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních, které zní „náhradu nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků a dopravního prostředku v řízení o zajištění vybraných výrobků nebo dopravního prostředku stanoví správce daně nejpozději do 120 dní od právní moci rozhodnutí o propadnutí nebo zabrání vybraných výrobků nebo dopravního prostředku.“

8. Zdejší soud při výkladu a interpretaci lhůty vycházel z platného a účinného daňového řádu a to z ustanovení § 2 odst. 3 daňového řádu ve spojení se zákonem č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění účinném pro projednávanou věc, z ustanovení § 41 s.ř.s. o běhu některých lhůt, ze kterého vyplývá, že lhůta pro zánik odpovědnosti, popřípadě pro výkon rozhodnutí neběží po dobu řízení před soudem.

9. V projednávaném případě, se jedná o lhůtu zákonnou, propadnou, se kterou je spojen účinek nemožnosti rozhodnout o náhradě nákladů z uskladnění po uplynutí této lhůty. Uvedená lhůta je prekluzivní, jelikož po jejím uplynutí zcela zaniká nárok na uplatnění práva, v projednávané věci uplatnění práva na náhradu nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků. Stanovení je třeba vykládat jako úkon správce daně, který musí učinit prostřednictvím rozhodnutí (viz ŠIMEK, Karel. Daňový řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2011. ISBN 978-80-7357-564-9).

10. Zásadní v projednávané věci je, že ke stanovení nákladů za uskladnění zajištěných vybraných výrobků musí dojít ve stanovené lhůtě pravomocně.

11. Dne 22. 6. 2012 nabylo právní moci rozhodnutí o propadnutí vybraných výrobků ze dne 7. 5. 2012, č. j. 1983-25/2012-010100-23 (dále též „rozhodnutí o propadnutí“). Dne 10. 7. 2012 bylo vydáno rozhodnutí o stanovení náhrady za uskladnění zajištěných vybraných výrobků, č. j. 1983-36 (dále též „rozhodnutí o stanovení náhrady“). Žalobce den poté, dne 11. 7. 2012 podal odvolání, čímž rozhodnutí o stanovení náhrady nebylo vykonatelné a nenabylo právní moci. Právní moci rozhodnutí nabylo až dne 6. 8. 2012, kdy bylo rozhodnuto odvolacím orgánem o odvolání proti rozhodnutí o stanovení náhrady, rozhodnutí č. j. 29314-2/2012-900000-302. Ode dne vydání rozhodnutí o propadnutí do dne nabytí právní moci rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o stanovení náhrady uplynulo 45 dní. Žalobce podal správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně dne 20. 8. 2014. O žalobě soud rozhodl dne 28. 5. 2015, rozhodnutím č. j. 31Af 129/2012-37, rozhodnutí nabylo právní moci dne 11. 6. 2014. Ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správní žalobě, které napadené rozhodnutí zrušilo, pokračuje lhůta určená k vydání rozhodnutí o náhradě o nákladech. Žalobce podal kasační stížnost, čímž byla lhůta opět zastavena. Od právní moci rozhodnutí do podání kasační stížnosti uplynulo 14 dní. O kasační stížnosti bylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto dne 20. 5. 2015, č. j. 10 Afs 146/2014-29, rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti nabylo právní moci 2. 6. 2015. Od nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti do vydání nového rozhodnutí žalovaným, které bylo vydáno dne 17. 9. 2015, č. j. 42854- 5/2015-900000-302, uplynulo 107 dní. Celkem tedy uplynulo 166 dní.

12. V době rozhodnutí o propadnutí byl účinný zákon o spotřebních daních ve znění do 31. 12. 2012, kde byla lhůta dle ustanovení § 42e odst. 1 stanovena na 60 dní. Ustanovení bylo novelizováno novelou č. 331/2014 Sb. ze dne 10. 12. 2014, kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony (dále též „novela“) a lhůta byla prodloužena na 120 dní. Prodloužení lhůty se aplikuje na projednávanou věc, jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. 9. 2015. Přechodná ustanovení se ke změně nevyjadřují a je tak nutné přezkoumat skutkový a právní stav ke dni vydání napadeného rozhodnutí.

13. Prekluzivní lhůta tak uplynula dne 2. 8. 2015, a to 61 dní po nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 10 Afs 146/2014-29 (právní moc 2. 6. 2015). Z výše uvedeného a ze správního spisu vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 46 dní po lhůtě k vydání rozhodnutí o náhradě nákladů o uskladnění výrobků.

14. Námitka žalobce je důvodná a zdejší soud konstatuje, že z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty. Žalobce nemůže po prekluzivní lhůtě požadovat po žalobci náhradu nákladů za uskladnění výrobku. Soulad napadeného rozhodnutí s právními závěry předcházejících rozsudků správních soudů (§ 78 odst. 5 s.ř.s.)

15. Zdejší soud dále nad rámec konstatuje, že žalovaný byl vázán závazným právním názorem zdejšího soudu a Nejvyššího správního soudu. Žalovaný měl povinnost dostatečně odůvodnit a srozumitelně předložit, v případě stanovení náhrady nákladů ex lege, skutečnosti, na jejichž základě byla náhrada nákladů stanovena a musí z něj být také zřejmé, zda náklady odpovídají ceně obvyklé, resp. zda nebyla při stanovení náhrady nákladů porušena zásada přiměřenosti.

16. Obvyklou cenou se, dle zákona o cenách č. 526/1990 Sb., rozumí cena shodného nebo z hlediska užití porovnatelného nebo vzájemně zastupitelného zboží volně sjednávaná mezi prodávajícími a kupujícími, kteří jsou na sobě navzájem ekonomicky, kapitálově nebo personálně nezávislí na daném trhu, který není ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže. Nelze-li zjistit cenu obvyklou na trhu, určí se cena pro posouzení, zda nedochází ke zneužití výhodnějšího hospodářského postavení, kalkulačním propočtem ekonomicky oprávněných nákladů a přiměřeného zisku.

17. Obvyklou cenou se, dle zákona o oceňování majetku č. 151/1997 Sb., rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu věci a určí se porovnáním.

18. Cena obvyklá je definovaná jako průměrná cena stanovená z dostatečného počtu srovnatelných subjektů. Jedná se o cenu, která se snaží vycházet z empirických údajů o cenách, za nichž by byly realizovány srovnatelné zakázky či obchody. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 Afs 147/2008 – 56 konstatuje, že „Zákon o oceňování majetku uvádí v § 2 odst. 1, že majetek a služba se oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Zákon o oceňování majetku tak má pojmem ´obvyklá cena´ na mysli cenu, která bývá někdy označována za cenu tržní či obecnou. Jde o cenu, za kterou je možné stejnou nebo porovnatelnou věc v daném místě a čase na volném trhu prodat nebo koupit. U této ceny zákon o oceňování majetku nestanovuje povinný postup (metodu) jejího zjištění; obvyklá cena se tak zpravidla zjišťuje porovnáním s již realizovanými prodeji a koupěmi obdobných věcí v daném místě a čase, případně kombinací různých metod a odborným odhadem.“

19. Žalovaný měl zjistit cenu obvyklou, kterou měl až následně porovnat s cenou stanovenou žalobci za uskladnění. Cena obvyklá vzniká porovnáním. Porovnání lze provést nejméně mezi dvěma subjekty, přičemž ani jeden z nich nemůže být smluvní subjekt žalovaného. Žalobce však vyzval pouze jeden subjekt a nedošlo tudíž k porovnání ceny obvyklé a ceny uložené za uskladnění, ale došlo pouze k porovnání ceny uložené a jiné ceny, která je stanovena u jiného subjektu. Nedošlo tudíž ke skutečnému zjištění situace na trhu a následnému porovnání, který je v projednávané věci stěžejní.

20. Žalovaný mohl jako srovnávací vzorek bezpochyby použít další subjekty provozující sklady primárně zaměřené na uskladnění minerálních olejů na území České republiky. Srovnávací vzorek k posouzení, porovnání a vytvoření ceny obvyklé mohl žalovaný použít buď z oblasti, kde došlo k zabavení zboží, případně mohl použít i celorepublikový průměr.

21. Zdejší soud tak na základě výše uvedeného konstatuje, že nelze považovat výzvu žalovaného zaslanou pouze společnosti Čepro a.s. za dostatečné zjištění skutkového stavu tak, jak požadoval ve vysloveném závazném právním názoru zdejší soud i Nejvyšší správní soud. Závěrem zdejší soud uvádí, že žalovaný nedostál povinnosti jednat v souladu se závazným právním názorem soudu a zároveň zatížil napadené rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

IV. Shrnutí a náklady řízení

22. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, jelikož vydal napadené rozhodnutí po uplynutí prekluzivní lhůty stanovení pro vydání rozhodnutí, a dále zdejší soud konstatuje, že napadené rozhodnutí vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu v důsledku toho, že se žalovaný nedostatečně vypořádal se závazným právním názorem zdejšího soudu týkající se obvyklé ceny, a zároveň je v této části i nepřezkoumatelné.

23. Ze shora uvedených důvodů nezbylo soudu, než napadené rozhodnutí žalovaného zrušit, a to i bez nařízení jednání podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a), b) a c) s.ř.s. a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem tohoto soudu (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

24. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož byl úspěšný žalobce zastoupen daňovým poradcem, tak mu dle ustanovení § 35 odst. 2 správního řádu ve spojení s ustanovením § 57 odst. 1 správního řádu přísluší právo na náhradu nákladů řízení dle Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění k datu podání jednotlivých podání (§ 15 advokátního tarifu), které představuje odměna za právní zastoupení advokátem (tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu v účinném znění) a to za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí zastoupení, žaloba a replika) a 3x režijní paušál dle § 13 advokátního tarifu, celkově ve výši vyčíslené na částku 10.200 Kč, tj. 12.342 Kč vč. DPH. Žalobci pak dále náleží zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Vše tedy celkem vyčísleno na částku 15.342 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 18. ledna 2017 JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu