31 Af 6/2015

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. a Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. v právní věci žalobce ENDL + K a.s., se sídlem Riegrova 390/25, Olomouc, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem v TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Trojanova 12, Praha 2, proti žalovanému Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2014, č. j. MMB/0458515/2014, takto:

I. Rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, ze dne 25. 11. 2014, č. j. MMB/0458515/2014, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaroslava Nováka, Ph.D., advokáta v TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Trojanova 12, Praha 2. Odůvodnění:

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 3. 2. 2015 domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, ze dne 25. 11. 2014, č. j. MMB/0458515/2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), které nabylo právní moci dne 2. 12. 2014, a žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.

2. Napadeným rozhodnutím byl změněn platební výměr ze dne 15. 8. 2014, č. j. BKPO/15352/14/2100 (dále jen „platební výměr“), kterým byl žalobci Úřadem městské části města Brna, Brno – Královo Pole, vyměřen místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí ČR, jehož zrušení se také domáhá.

II. Obsah žaloby

3. Žalobce po shrnutí řízení předcházejícího žalobě a po zdůraznění namítané nepřehledné situace týkající se problematiky místních poplatků a nesrozumitelnosti novely předmětného zákona o loteriích považuje rozhodnutí žalovaného a platební výměr za nezákonné z důvodu neexistence podmínek pro sankční navýšení místního poplatku, nepřezkoumatelnosti sankčního navýšení místního poplatku a nepřiměřenosti sankčního navýšení místního poplatku. Tuto svou argumentaci pak v žalobě dále rozvádí.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

4. Žalovaný ve vyjádření doručeném zdejšímu soudu dne 24. 2. 2014 odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný dále uvádí, že k sankčnímu navýšení došlo zcela zákonně, přezkoumatelně a že toto navýšení bylo řádně odůvodněno. Žalovaný je přesvědčen, že platební výměr ani napadené rozhodnutí nevykazují vady vytýkané žalobcem a navrhuje, aby soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

5. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), osobou k tomu oprávněnou dle ustanovení § 65 odst. 1 s.ř.s. a jde o žalobu přípustnou ve smyslu ustanovení § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.

6. Krajský soud v Brně bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí správce poplatku včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

7. Předně vlastního rozhodnutí soud konstatuje, že hodnocení otázek vznesených žalobcem v rámci podané žaloby (zejména stran namítané nepřehledné situace týkající se problematiky místních poplatků a nesrozumitelnosti novely předmětného zákona) je v obecné rovině součástí již konstantní judikatury správních soudů (srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věcech sp. zn. 29Af 33/2011, event. sp. zn. 29Af 60/2011 či ev. sp. zn. 31Af 113/2011 nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 2 Afs 37/2013 a další). Soud proto odkazuje a vychází ze závěrů zaujatých i ostatními senáty zdejšího soudu a Nejvyšším správním soudem, a to s ohledem na zásadu jednoty rozhodování a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Zdejší soud také zdůrazňuje, že v případě žalobce zdejší soud rozhodoval v celé řadě sporů (srov. z těch nejnovějších např. rozsudky ve věcech sp. zn. 31Af 114/2012; sp. zn. 31Af 115/2012 nebo sp. zn. 31Af 116/2012), na jejichž závěry taktéž odkazuje. Sankční navýšení místního poplatku

8. Žalobce je přesvědčen (a jedná se de facto o jedinou žalobní námitku), že správce poplatku a následně i žalovaný nedostatečně odůvodnili sankční navýšení místního poplatku a je to tak v rozporu s požadavky právních předpisů a judikatury Nejvyššího správního soudu. Platební výměr byl podle žalobce vydán, aniž by byly splněny zákonem stanovené podmínky pro sankční navýšení místního poplatku. Žalobce považuje sankci za zjevně nepřiměřenou a nezákonnou.

9. K námitce žalobce, že žalovaný není oprávněn doodůvodňovat platební výběr, a nahrazovat tak činnost správce poplatku, zdejší soud uvádí následující. Dle ustálené judikatury soudů ve správním soudnictví je třeba vnímat obě správní rozhodnutí (a to i ve věcech místních poplatků) jako celek. Za tímto účelem krajský soud odkazuje na své předchozí rozhodnutí, které bylo publikováno jako rozhodnutí sbírkové, ze dne 29. 5. 2007, č. j. 62Ca 20/2006-65 (publikováno ve Sbírce NSS pod č. 1296/2007 Sb.), ve kterém zdejší soud uvedl: „Soubor podkladů rozhodnutí opatřovaných za účelem zjištění skutečného stavu věci může zásadně vznikat ve všech stupních správního řízení, a tedy ve všech těchto stupních mohou být utvářena i jednotlivá skutková zjištění opírající se o tyto podklady [§ 59 odst. 1 správního řádu z roku 1967 (pozn. krajského soudu – bezpochyby použitelné i pro řízení v této věci]. Dospěje-li správní orgán vyšší instance k závěru, že jednotlivá východiska dalších úvah správního orgánu nižší instance a nadto i jeho závěry vyplývající z těchto východisek jsou opodstatněné, nic mu nebrání, aby v té části, v níž se s rozhodnutím vydaným v nižší instanci ztotožní, na příslušné závěry odkázal, vyslovil s nimi souhlas, a tím je do svého rozhodnutí převzal. Takový postup sám o sobě nečiní rozhodnutí vydané ve vyšší instanci nepřezkoumatelným [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].“ Soudní praxe jde ve výkladu ještě dál, a to dokonce tak, že lze v druhostupňovém rozhodnutí korigovat závěry rozhodnutí prvostupňového. Tento postup lze např. vypozorovat z rozsudku zdejšího soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 62Ca 31/2008-114 (rozhodnutí potvrzeno Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. 9. 2010, č. j. 1 Afs 45/2010-159), ve kterém bylo rozhodnuto, že „Na rozhodnutí žalovaného je pak třeba hledět jako na celek, který je tvořen jak rozhodnutím prvního stupně, tak rozhodnutím druhého stupně. Jinak řečeno ve druhostupňovém řízení a rozhodnutí je žalovaný oprávněn napravovat pochybení a nesrovnalosti prvního stupně.“ Při aplikaci těchto závěrů je pak nutno shledat procesní postup žalovaného, kdy doplňuje závěry prvostupňového rozhodnutí – platebního výměru – o své vlastní další úvahy (odůvodnění) stran navýšení místního poplatku, jako zákonný.

10. Soud na tomto místě upozorňuje, že správce poplatku měl možnost nezaplacenou část poplatku navýšit okamžitě bez poskytnutí dodatečné lhůty pro splnění poplatkové povinnosti. V případě, že žalobce i nadále setrval na svém právním názoru a předmětný místní poplatek nezaplatil ani v dodatečné lhůtě, vědomě se tak vystavil možnosti sankčního navýšení nezaplacené části poplatku až na trojnásobek. Důvody, které žalobce vedly k postupu, při kterém nedodržel lhůtu splatnosti místního poplatku, nejsou relevantní, neboť žalobce je vázán při své podnikatelské činnosti platnými právními předpisy, tedy konkrétně zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění rozhodném pro projednávanou věc, a dále ustanoveními obecně závazné vyhlášky, a to i v případě, že má o oprávněnosti uložených povinností závažné pochybnosti. Žalobce byl srozuměn s možným postupem správce poplatku vedoucím ke zvýšení místního poplatku až na jeho trojnásobek. Za daných okolností je podle názoru soudu legitimní navýšení místního poplatku.

11. Zdejší soud uvádí, že žalobce sice splnil ohlašovací povinnost a na základě tohoto ohlášení odvedl místní poplatky. Následně pak správce poplatku zjistil, že ohlášení žalobce bylo neúplné a poplatky tak nebyly zaplaceny ve správné výši. Podle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích nebudou-li poplatky zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním výměrem. Včas nezaplacené (neodvedené) poplatky nebo jejich nezaplacenou (neodvedenou) část může obec zvýšit až na trojnásobek (§ 11 odst. 3 tohoto zákona). Vyhlášky č. 9/2010 a č. 21/2010 pak stanovily lhůtu pro zaplacení místního poplatku. Z uvedených ustanovení vyplývá, že pokud správce poplatku zjistí, že poplatek nebyl odveden ve správné výši, může přistoupit k sankčnímu navýšení nezaplacené části poplatku až na trojnásobek. Z řízení před správcem poplatku, jakož i žalovaným je zřejmé, že byl poplatník veden k řádnému splnění poplatkové povinnosti. To, že k tomuto postupu poplatníka vedla skutečnost, že zastával odlišný právní názor, je v dané věci z hlediska zákonnosti udělené sankce irelevantní.

12. Soud tedy průběžně shrnuje, že tvrzení žalobce, že nebyly splněny podmínky pro sankční navýšení místního poplatku, je nesprávné. Zákon o místních poplatcích stanoví pro možnost navýšit místní poplatek až na trojnásobek pouze předpoklad, že místní poplatek není zaplacen včas. Lhůtu pro zaplacení místního poplatku pak stanoví obec v obecně závazné vyhlášce. Pokud tedy nebyl místní poplatek žalobcem uhrazen ve lhůtách stanovených vyhláškami, což nebyl, nebyl poplatek zaplacen včas a s ohledem na vše výše uvedené, tedy měl správce poplatku zákonnou možnost sankčně zvýšit místní poplatek až na trojnásobek.

13. Nicméně zdejší soud musel hodnotit také odůvodnění a přiměřenost dané sankce ve výši 3x násobku vyměřeného poplatku, tedy v maximální možné sankční výši. Při tomto hodnocení pak vycházel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014, č. j. 9 Afs 68/2013-75, i ze svých závěrů uvedených v řízení vedených u zdejšího soudu např. pod sp. zn. 31Af 25/2014 nebo sp. zn. 31Af 176/2013 a věc posoudil následovně.

14. K námitce nepřiměřenosti uložené sankce krajský soud uvádí, že navýšení poplatku podle ustanovení § 11 zákona o místních poplatcích představuje rozhodnutí založené na volné správní úvaze správního orgánu, neboť je zde dána pouze možnost správního orgánu rozhodnout o zvýšení, bez dalších zákonem stanovených konkrétních omezení. Nicméně i takové rozhodnutí musí být postaveno na racionálních důvodech, pro které správce poplatku k uložení předmětného navýšení přistoupil. Je věcí správního orgánu, jaká kritéria pro své rozhodnutí zvolí, podstatné je, aby důvody správního orgánu byly transparentní a z rozhodnutí jednoznačně seznatelné a to tak, aby úvahy správního orgánu mohly být posléze případně předmětem soudního přezkumu z hlediska předkročení mezí libovůle.

15. V této souvislosti lze poukázat kupříkladu na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1998, č. j. 6 A 168/95-15, ve kterém je uvedeno, že „tam, kde rozhodnutí je vydáno na základě zákonem povolené volné úvahy, je povinností správního orgánu volné úvahy užít, to je zabývat se všemi hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a v souladu s pravidly logického usuzování, dospět k rozhodnutí“.

16. Přestože zákon o místních poplatcích neobsahuje žádná kritéria, která by byl správní orgán povinen při své úvaze o navýšení poplatku zohlednit, nezbavuje tato skutečnost správní orgán povinnosti řádně odůvodnit, proč k navýšení přistoupil, včetně důvodů, které ho vedly ke stanovení výsledné částky. Sankční platební výměr vydaný správcem poplatku (i napadené rozhodnutí žalovaného) sice obsahuje konstatování, že k navýšení poplatku bylo přistoupeno z důvodu, že místní poplatek nebyl ani po upozornění uhrazen, nicméně v něm absentuje přesvědčivě odůvodněná úvaha, jakým způsobem dospěl správce poplatku ke stanovení jeho konkrétní výše. Zejména za situace, kdy správce poplatku ze zákonem stanoveného sankčního rozmezí uložil navýšení poplatku v maximální možné výši sazby (trojnásobek), se nelze spokojit s pouhým konstatováním správce poplatku, že navýšení bylo stanoveno s ohledem jednak na samotnou délku prodlení s úhradou části místního poplatku a za druhé také s ohledem na postup žalobce, který komplikoval správu místního poplatku podáváním neúplných a nejasných podání. Je nutné zdůraznit, že krom uvážení správního orgánu spočívajícího v samotném uložení či neuložení sankce je třeba také podrobit správnímu uvážení volbu její výše. V rozhodnutí bylo na místě, aby se správce poplatku zabýval konkrétními okolnostmi vzniku nedoplatku a řádně uložení navýšení poplatku a jeho výše odůvodnil, zvláště tehdy, když je navyšováno v maximální možné výši. Nadto se nelze podle soudu ztotožnit s odůvodněním žalovaného, že žalobce v řízení nespolupracoval a komplikoval jeho vedení, a že tato okolnost je důvodem pro stanovení maximálního možného sankčního navýšení. O tom, že žalobce v řízení činil konkrétní kroky a se správcem poplatku spolupracoval, svědčí listiny založené ve spisové dokumentaci. Jedná se konkrétně např. o dopis označený jako „výpočet místního poplatku“ ze dne 25. 3. 2011; dopis označený jako „výpočet místního poplatku“ ze dne 12. 10. 2011; dopis označený jako „odpověď na výzvu k prokázání skutečností“ ze dne 16. 12. 2011; dopis označený jako „výpočet místního poplatku – doplatek“ ze dne 25. 2. 2013; dopis označený jako „výpočet místního poplatku – doplatek za povolené“ ze dne 14. 10. 2013; dopis označený jako „odpověď na výzvu“ ze dne 5. 12. 2013 nebo konečně dopis označený jako „odpověď na výzvu“ ze dne 10. 1. 2014. Tyto listiny obsažené v předložené spisové dokumentaci podle zdejšího soudu jednoznačně dokládají, že žalobce činil konkrétní kroky v dané věci, a že jeho spolupráce se správcem poplatku byla standardní a nevykazovala žalovaným namítané nedostatky.

17. Je nutné také přihlédnout k tomu, že definice pojmu „jiné technické herní zařízení“ a otázka vyměřování posuzovaného poplatku a s tím spojená možnost případné obrany v případě nesouhlasu poplatníka s poplatkovou povinností způsobuje v praxi nemalé výkladové problémy a jsou pravidelným předmětem přezkumu správních soudů, a to i ve věcech žalobce a žalovaného.

18. Výše uvedené okolnosti správní orgány při odůvodnění provedeného navýšení zcela pominuly, resp. přezkoumatelná úvaha o výši navýšení, ke kterému v posuzovaném případě přikročily, v jejich rozhodnutích chybí, případně je chybná (viz závěry výše o nespolupráci žalobce). Jednou ze základních povinností správce poplatku je šetřit práva a právem chráněné zájmy poplatníků (§ 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád). Mezi tyto chráněné zájmy patří též ochrana vlastnictví a ochrana důvěry jednotlivce v právo (součást principu právního státu), tedy ústavně chráněné hodnoty. Stejně tak tato práva musí brát v úvahu i soudy, neboť dle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. V demokratickém právním státě nemůže být zájem na vybrání co možná nejvyššího poplatku samoúčelný, ale musí v konečném důsledku respektovat základní ústavní příkazy. Ve věci žalobce tedy bylo na místě, aby správce poplatku (resp. žalovaný) zohlednil konkrétní skutkové a právní okolnosti věci a tyto úvahy promítl do odůvodnění navýšení poplatku, případně od tohoto navýšení zcela upustil, a vše toto řádně a velmi důsledně odůvodnil. Toto však neučinil. Z tohoto důvodu tak krajský soud shledal žalobu důvodnou dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. Žalovaný v případě, že setrvává na svém právním názoru o nutnosti sankčního navýšení poplatku, by měl důsledně zvážit všechny okolnosti řešené kauzy a důkladně se vypořádat se všemi výhradami stran navýšení místního poplatku, který žalobce uvedl mj. v části VII. svého odvolání proti platebnímu výměru ze dne 27. 10. 2014, a které uvedl zdejší soud výše tak, aby byly jeho závěry řádně a přesvědčivě odůvodněné.

19. Stran návrhu žalobce na zrušení také platebního výměru, zdejší soud konstatuje, že k tomuto postupu neshledal důvod, a to s odkazem na ustanovení § 78 odst. 3 s.ř.s. a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps 2/2008-76: „Přezkoumává-li soud rozhodnutí odvolacího správního orgánu v daňovém řízení a shledá-li důvody k jeho zrušení, může zrušit zároveň i platební výměr vydaný správcem daně prvního stupně tehdy, pokud neměl být vůbec vydán nebo pokud předchozí daňové řízení trpělo takovými vadami, že v něm nelze dále pokračovat.“ – tento případ však v řešené kause dle zdejšího soudu nenastal.

V. Shrnutí a náklady řízení

20. Po provedeném řízení soud shledal, že napadené rozhodnutí má takové vady, pro které je třeba jej zrušit bez jednání rozsudkem, jelikož rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění, a proto dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s.ř.s. napadené rozhodnutí soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V něm žalovaný rozhodne vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

21. Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož byl úspěšný žalobce zastoupen advokátem, tak mu přísluší právo na náhradu nákladů řízení dle Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění k datu podání jednotlivých podání (§ 15 advokátního tarifu), které představuje odměna za právní zastoupení advokátem (tarifní hodnota dle § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu), a to za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí zastoupení a žaloba) a 2x režijní paušál dle § 13 advokátního tarifu, celkově ve výši vyčíslené na částku 6.800 Kč bez DPH, tj. 8.228 Kč s DPH, a dále pak zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Vše tedy celkem vyčísleno na částku 11.228 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci v soudem stanovené třicetidenní lhůtě. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 23. června 2016 JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu