31 Af 64/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA v právní věci žalobce: P. Y., zastoupeným JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem náměstí Míru 341/15, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutím ze dne 20. 7. 2016, č.j. 32214/16/5200- 10424-709923 a č.j. 32216/16/5200-10424-709923, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 21. 9. 2016 domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 7. 2016, č. j. 32214/16/5200- 10424/709923 a 32216/16/5200-10424-709923, kterými bylo zamítnuto odvolání a byly potvrzeny platební výměry vydané Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno II dne 6. 1. 2016, č. j. 22467/16/3002/50524/707037 a 25632/16/3002-50524- 707037, kterými byla žalobci uložena pokuta za opožděné tvrzení daně.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce namítal, že výše pokuty za opožděné tvrzení daně byla stanovena v nesprávné výši. Správce daně nerespektoval § 250 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění platném pro projednávanou věc, neboť výši pokuty za opožděné tvrzení daně vypočítal z celkové výše daně (příjem ze závislé činnosti a příjem z kapitálového majetku) bez ohledu na již stanovenou daň z příjmu ze závislé činnosti na základě zaměstnavatelem podaného vyúčtování dle § 38j odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., zákona o daních z příjmů, ve znění platném pro projednávanou věc ve spojení s § 139 odst. 1 daňového řádu. Daň měla být stanovena z rozdílu mezi původně stanovenou daní na základě podaného vyúčtování a nově stanovenou daní na základě podaného daňového přiznání. Kromě daňového přiznání je i vyúčtování (např. právě vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti) daňovým tvrzením, na základě kterého dochází ke stanovení (tj. k vyměření/doměření) daně.

III. Vyjádření žalovaného

3. Žalovaný uvedl, že pokuta dle § 250 daňového řádu představuje sankci za opožděné tvrzení daně, nikoliv za její pozdní úhradu. Fakt, že zaměstnavatelem žalobce byla sražena a odvedena daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání nemá vliv na výpočet výše pokuty. Povinnost uhradit pokutu vzniká ex lege a výše pokuty nezávisí na vůli správce daně, ale je pevně stanovena § 250 daňového řádu a závisí pouze na délce prodlení a výši stanovené daně. Nelze sankcionovat jen část stanovené daně, ani přihlížet ke skutečnosti, zda daň již byla řádně a včas uhrazena či nikoliv. Roční zúčtování zde nesupluje přiznání k dani z příjmu fyzických osob, slouží pouze k vypořádání daňové povinnosti poplatníka (zaměstnance) prostřednictvím plátce dane (zaměstnavatele). Žalobce byl v souladu s § 38g odst. 2 zákona o daních z příjmů povinen za příslušná zdaňovací období podat daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob.

IV. Posouzení věci krajským soudem

4. Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s. ř. s.), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s.

5. Spornou právní otázkou mezi účastníky je, zda může být daň stanovena nejen na základě daňového přiznání, ale i na základě zúčtování. A v návaznosti na tuto otázku, zda měla být pokuta žalobci za opožděné tvrzení daně stanovena z celkové výše daně stanovené platebními výměry na základě daňových přiznání (daň z příjmů ze závislé činnosti i daň z příjmů z kapitálového majetku za zdaňovací období 2012 a 2014), nebo pouze z daně snížené o daň z příjmů ze závislé činnosti již stanovené na základě zaměstnavatelem podaného vyúčtování.

6. Žalobce podal obsahově totožné žalobní námitky jako v odvolání proti platebním výměrům, kterými mu byla stanovena pokuta za opožděné tvrzení daně. Dle názoru krajského soudu se žalovaný s námitkami vypořádal řádně, úplně a po věcné stránce správně. Proto krajský soud v prvé řadě odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí a nad rámec napadeného rozhodnutí doplňuje následující.

7. Při posuzování předmětné věci krajský soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu správního spisu a shodného tvrzení účastníků. Dne 26. 10. 2015 podal žalobce daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2012 a roku 2014, ve kterých uplatnil kromě příjmu ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů rovněž příjmy z kapitálového majetku dle § 8 zákona o daních z příjmů vyšší než 6 000,- Kč (úroky z peněžních prostředků na bankovním účtu vedeném u zahraniční banky ve Španělsku). Na základě uvedených daňových přiznání správce daně stanovil daň a následně vydal platební výměry, kterými uložil pokutu za opožděné podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2012 a 2014. Proti platebním výměrům podal žalobce odvolání, o kterých žalovaný rozhodl napadenými rozhodnutími tak, že odvolání žalobce zamítl a napadená rozhodnutí správce daně potvrdil.

8. Podmínky kdy je poplatník povinen podat daňové přiznání k dani z příjmů a výjimky z této povinnosti blíže stanovuje § 38g zákona o daních z příjmů. Odstavec 1 předmětného ustanovení říká, že podat daňové přiznání k dani z příjmů je povinen každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 15 000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně. Odstavec 2 pak stanovuje podmínky, kdy poplatník není povinen daňové přiznání podat. Mimo jiné případy se jedná o situaci, kdy má poplatník příjmy ze závislé činnosti podle § 6 pouze od jednoho anebo postupně od více plátců daně včetně doplatků mezd od těchto plátců. Podmínkou je, že poplatník učinil u všech těchto plátců daně na příslušné zdaňovací období prohlášení k dani podle § 38k, a vyjma příjmů od daně osvobozených a příjmů, z nichž je vybírána daň srážkovou sazbou daně podle § 36, nemá jiné příjmy podle § 7 až 10 vyšší než 6 000 Kč.

9. S ohledem k nesporné skutečnosti, že žalobce měl ve zdaňovacím období roku 2012 a 2014 kromě příjmu ze závislé činnosti dle § 6 zákona o daních z příjmů rovněž příjmy dle § 8 zákona o daních z příjmů vyšší než 6 000,- Kč, byl v souladu s § 38g zákona o daních z příjmů povinen podat daňové přiznání, neboť na něj nedopadla žádná ze zákonem stanovených výjimek. Skutečnost, že žalobce předpokládal, že banka srazí z předmětných úroků daň tzv. srážkovou daní ve prospěch České republiky, což nebylo učiněno, nic nemění na tom, že žalobce měl v předmětném období takové příjmy, že byl povinen příjmy takto vzniklé v daňovém přiznání uvést a toto v řádném termínu podat.

10. Dle § 136 odst. 1 daňového řádu se daňové přiznání u daní vyměřovaných za zdaňovací období, které činí nejméně 12 měsíců, podává nejpozději do 3 měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Platí tak, že u daně z příjmů za příslušný rok, kde zdaňovací období je shodné s kalendářním rokem, je lhůta pro podání daňového přiznání 1. 4. následujícího roku. Žalobci tak vznikla povinnost podat daňová přiznání do 3 měsíců od konce příslušného zdaňovacího období, tj. za zdaňovací období roku 2012 do 1. 4. 2013 a za zdaňovací období roku 2014 do 1. 4. 2015.

11. Žalovaný podal řádné daňové přiznání až 26. 10. 2015, díky čemuž mu vznikla ex lege povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně, kterou žalovaný vyměřil platebním výměrem v souladu s pravidly stanovenými § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu.

12. Dle § 250 odst. 1 daňového řádu vzniká daňovému subjektu povinnost uhradit pokutu, nepodá-li daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání, ačkoliv měl tuto povinnost, nebo učiní-li tak po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů, ve výši 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně.

13. Žalobce podanou žalobou rozporuje výši pokuty a způsob, jakým byla stanovena. Tuto námitku krajský soud nepovažuje za důvodnou z následujících důvodů.

14. Výše pokuty za opožděné tvrzení daně se dle § 250 odst. 1 daňového řádu vypočte ze stanovené daně. Daň správce daně stanovuje v souladu s § 147 odst. 1 daňového řádu rozhodnutím, které se označuje jako platební výměr, dodatečný platební výměr nebo hromadný předpisný seznam. Dle § 139 odst. 1 daňového řádu lze daň vyměřit na základě daňového přiznání nebo vyúčtování, nebo z moci úřední. V posuzovaném případě správce daně stanovil daň platebními výměry na základě daňových přiznání žalobce, ve výši daně shodné s daňovými přiznáními podanými dne 26. 10. 2015 (žalobce v nich uvedl jak příjmy ze závislé činnosti, tak příjmy z kapitálového majetku).

15. Námitce daňového subjektu, že daňové přiznání, které v dané věci podal, ve skutečnosti nebylo novým (opožděně podaným) daňovým tvrzením, ale daňovým tvrzením dodatečným, neboť mu přecházelo podání ročního zúčtování, resp. vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, tj. daňového tvrzení řádného, nelze přisvědčit.

16. Roční zúčtování nenahrazuje přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Slouží pouze k vypořádání daňové povinnosti poplatníka prostřednictvím plátce. Dle § 38ch odst. 1 zákona o daních z příjmů může poplatník, který ve zdaňovacím období pobíral mzdu pouze od jednoho nebo od více plátců daně postupně (…..) a učinil u těchto plátců prohlášení k dani podle § 38k odst. 4 a 5, požádat o provedení ročního zúčtování záloh a daňového zvýhodnění posledního z uvedených plátců daně. Roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění neprovede plátce u poplatníka, který podá nebo je povinen podat přiznání k dani.

17. Při řešení problému, zda poplatník (zaměstnanec) má povinnost podat daňové přiznání, nebo zda může požádat pouze o roční zúčtování stanovených záloh, je jednou z podmínek skutečnost, že poplatník není povinen podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Roční zúčtování daňových záloh tedy v určitých případech nahrazuje přiznání k dani z příjmů fyzických osob ( viz. PELECH, P., PELC, V.: Daně z příjmů s komentářem 2016. 16. vydání, Praha: Anag, spol. s r. o., 2016, 1040 s.), nicméně žalobce byl dle § 38g zákona o daních z příjmů povinen podat daňová přiznání k dani z příjmů za příslušná zdaňovací období, neboť měl jak příjmy ze závislé činnosti, tak z kapitálového majetku vyšší než 6 000, bez ohledu na to, zda o této skutečnosti věděl, respektive spoléhal na to, že tomu tak není.

18. Podmínky, kdy poplatník není povinen podat daňové přiznání, žalobce nenaplnil, k čemuž se již zdejší soud shora podrobně vyjádřil. Žalobce tedy měl povinnost podat daňová přiznání a své povinnosti nedostál.

19. Pouze v případě, že by žalobce podal v termínu pro podání daňového přiznání řádné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob a následně podal za stejné zdaňovací období opožděně dodatečné daňové přiznání, na základě kterého by byla dodatečně doměřena daňová povinnost z příjmů z kapitálového majetku, byla by základem pro výpočet pokuty za opožděné dodatečné tvrzení daně částka dodatečně doměřené daně.

20. Pokuta dle § 250 daňového řádu představuje sankci za opožděné tvrzení daně, nikoliv za její pozdní úhradu. Fakt, že zaměstnavatelem žalobce byla sražena a odvedena daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání nemá vliv na výpočet výše pokuty. Pokuta se vypočte ze stanovené daně a v tomto případě byla daň stanovena až platebními výměry, které správce daně vydal po podání daňových přiznání v roce 2015. Žalovaný tak nepochybil, když za základ pro výpočet pokuty za opožděné tvrzení daně považoval daňovou povinnost vypočtenou ze součtu dílčích základů daně v podobě dílčího základu daně ze závislé činnosti a dílčího základu daně z kapitálového majetku za období 2012 a 2014.

IV. Shrnutí a náklady řízení

21. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, pak žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 15. listopadu 2017 JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu