32 A 1/2024

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: P. P. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí ze dne 2. 11. 2023, č. j. KUJI 102092/2023, sp. zn. OOSČ 778/2023 OOSC/193, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice, odbor dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 10. 10. 2023, č. j. MUMB/ODSH/25198/2023, sp. zn. ODSH/03023/2023-LuL (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve formě zavinění z nedbalosti podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Přestupku se dopustil tím, že dne 7. 8. 2023 ve 12:49 hod na pozemní komunikaci č. I/38 v 211,6 km (GPS 49°3′40.48″ N 015°47′04.14″ E) ve směru jízdy od obce Znojmo na obec Jihlava jako řidič motorového vozidla Mercedes-Benz Sprinter, X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec, kde je obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h, naměřena byla rychlost 123 km/h, po odečtení tolerance měřicího zařízení ± 3 % – 119 km/h, zaokrouhlená na celá čísla ve prospěch řidiče, tj. překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 29 km/h. Uvedeným jednáním porušil ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu.

3. Za spáchání přestupku byla žalobci podle ustanovení § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 2 500 Kč. Současně byla žalobci podle ustanovení § 95 zákona o odpovědnosti za přestupky, § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

II. Žaloba

4. Žalobce namítal, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s odvolacími námitkami, které žalobce uvedl v doplnění odvolání. Žalovaný se odvolacími námitkami zabýval nedostatečně, když neuvedl konkrétní důkaz, z něhož při svém rozhodování vyšel. Žalovaný při svém rozhodování vyšel pouze z úředního záznamu a oznámení o přestupku. Ve spisovém materiálu je pouze důkaz o tom, že vozidlu X byla změřena rychlost, ale neobsahuje žádný důkaz o tom, kdo vozidlo v daný okamžik řídil, ani o jiných skutečnostech. Žalobce zpochybnil úřední záznam a oznámení o přestupku jako jediné dva podklady, v nichž je označován za pachatele přestupku. A v průběhu správního řízení předestřel odlišnou skutkovou verzi. Z uvedeného důvodu považuje žalobce napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

5. Dále žalobce již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítal, že ve věci nebylo provedeno dokazování, a pokud ano, stalo se tak nezákonně v nepřítomnosti žalobce. Žalovaný pak výslovně uvedl, že správní orgány ve věci vydaly rozhodnutí, aniž by prováděly dokazování. Takový postup je nezákonný. I listiny jsou důkazy, které je potřeba provést, a to v přítomnosti žalobce. Tak postupováno nebylo, proto byl žalobce zkrácen na svých právech.

6. Proto žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

III. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že prvostupňové rozhodnutí o přestupku žalobce je opřeno o dostatečné důkazy. Správní orgán I. stupně mohl objektivně rozhodnout o vině žalobce, aniž by byl v důkazní nouzi.

8. Námitky uvedené v obsáhlém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaný s ohledem na srozumitelnost a efektivitu řízení neodůvodnil jednotlivě, ale vypořádal se v odůvodnění napadeného rozhodnutí se stěžejními námitkami, které interpretují dílčí námitky v rámci odvolání.

9. Podle žalovaného je napadené rozhodnutí věcně správné a zákonné, proto navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

10. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

11. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

12. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání.

13. Soud ve věci rozhodnul rozsudkem ze dne 24. 10. 2025, č.j. 32 A 1/2024-21 tak, že rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2026, č.j. 10 As 219/2025-32 byl rozsudek zdejšího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

14. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku především uvedl: „

16. NSS setrvale judikuje, že pro prokázání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti tak, aby o zjištěném stavu nebyly důvodné pochybnosti v souladu s požadavky § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, je zpravidla dostatečné vycházet z oznámení přestupku, záznamu o přestupku obsahujícího fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovacího listu silničního radarového rychloměru (např. rozsudky ze dne 22. 5. 2014, čj. 2 As 39/2014-30, ze dne 19. 8. 2016, čj. 6 As 144/2016-36, či ze dne 14. 3. 2019, čj. 1 As 391/2018 - 23). Obdobný názor vyslovil rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1838/14, dle nějž je tento postup ústavně konformní a: „Další dokazování je pak potřeba provádět pouze v případech, kdy z účastníkem řízení uplatněných námitek vyplývají důvodné pochybnosti o správnosti výroku o vině či trestu.“

17. Správní orgány v posuzované věci vycházely z oznámení přestupku ze dne 7. 8. 2023, úředního záznamu PČR ze dne 7. 8. 2023, záznamu o přestupku ze dne 7. 8. 2023 (výstup z měřicího zařízení s fotografií), ověřovacího listu k měřicímu zařízení ze dne 29. 3. 2023, formuláře oznámení přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti ze dne 7. 8. 2023, jenž byl přílohou oznámení přestupku, a z výpisu z evidenční karty řidiče. Z uvedených listin vyplývá, že překročení rychlosti u vozidla Mercedes-Benz Sprinter, blíže specifikované RZ, bylo změřeno dne 7. 8. 2023 v 12:49 hod. na pozemní komunikaci č. I/38 v 211,6 km. V úředním záznamu je pak popsán průběh postupu policejní hlídky, která se za vozidlem vydala bezprostředně po změření rychlosti a vyzvala jej k zastavení, čehož řidič vozidla uposlechl a zastavil ihned, jakmile to bylo možné, v obci Litohoř. Zde byl řidič ztotožněn jako žalobce a bylo mu sděleno, že se v místě měření dopustil přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti. S tím žalobce nejprve souhlasil, pak si to ale rozmyslel a odmítl vyřešení přestupku v příkazním řízení na místě. Policejní hlídka tedy sepsala oznámení přestupku, s nímž byl žalobce seznámen a bylo mu umožněno se k věci vyjádřit. Toho však nevyužil a oznámení odmítl podepsat.

18. Následně byla věc postoupena městskému úřadu, který vydal dne 8. 9. 2023 příkaz, jímž shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku. Proti příkazu podal žalobce blanketní odpor. Věc proto městský úřad projednal ve standardním správním řízení, nicméně žalobce v něm nevyužil svých procesních práv, k věci se nevyjádřil, nic nenamítal ani nenavrhl žádné důkazy. Městský úřad dne 10. 10. 2023 vydal rozhodnutí, kterým opět shledal žalobce vinným. Proti rozhodnutí městského úřadu podal žalobce blanketní odvolání, které dne 31. 10. 2023 písemně doplnil mj. rovněž o námitku, že vůbec nebyl zastaven a ztotožněn, ale policisté stáli u zaparkovaného vozidla v době, kdy žalobce cca ve 13 hod. vyšel z Motorestu u Nováků, kde jej ztotožnili a sdělili mu, že „před nějakou dobou“ mu bylo změřeno překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Žalobce na to měl reagovat tak, že neví, o co se jedná, a k věci se nechce vyjadřovat. Následně měla policie sepsat oznámení přestupku a žalobci neměla být předložena žádná listina k podpisu a nebyla mu ani dána možnost se k věci písemně vyjádřit. Žalobce v doplnění odvolání tvrdil, že v době změření rychlosti vozidlo neřídil a nebylo mu to prokázáno. Neuvedl ovšem, kdo měl vozidlo v době spáchání přestupku řídit, a nenavrhl jakýkoli důkaz k prokázání své verze skutkového stavu.

19. Stěžejní otázkou v posuzované věci tedy je, zda tvrzení žalobce (obviněného z přestupku), že se přestupku nedopustil (v době změření vozidlo neřídil), uvedené poprvé 2 měsíce od spáchání přestupku v odvolacím řízení, zakládá důvodnou pochybnost o osobě pachatele přestupku, pro niž je třeba přistoupit k dalšímu dokazování.

20. Krajský soud věc posoudil tak, že žalobcova obecná námitka, že vozidlo neřídil, vznesená poprvé až v odvolacím řízení, založila rozumnou pochybnost, že se přestupku nedopustil, a proto krajský úřad žalobce nemohl shledat vinným v souladu se zásadou in dubio pro reo. S tímto závěrem NSS nesouhlasí.

21. Krajský soud správně odkázal na judikaturu zdejšího soudu, dle níž obviněnému k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, postačí, aby o otázce, kdo se deliktního jednání dopustil, vznikla rozumná pochybnost (srov. rozsudek ze dne 24. 5. 2006, čj. 2 As 46/2005-55). Nesprávně však posoudil právě onu způsobilost žalobcovy námitky vnést do řízení rozumnou pochybnost o osobě pachatele.

22. Jak NSS vyložil již dříve v usnesení ze dne 18. 12. 2023, čj. 4 As 72/2022-38: „Za situace, kdy stěžovatel v řízení před správním orgánem prvního stupně aktivně podal odpor a prostřednictvím svého zmocněnce se dále seznamoval s obsahem správního spisu, měl uvedená tvrzení učinit již v tomto řízení. Pokud tomu tak nebylo, nezakládá jeho obecné a ničím neprokázané tvrzení, kterým se snažil zpochybnit, že byl pachatelem (…), ve srovnání s důkazy obsaženými ve správním spise rozumné pochybnosti o totožnosti stěžovatele jako pachatele přestupku…“ K názoru, že uvedení ničím nepodloženého tvrzení až v odvolacím řízení nasvědčuje jeho účelovosti, se NSS přiklonil i v rozsudku ze dne 25. 2. 2016, čj. 9 As 220/2015-47. Skutkově téměř totožnou věc, kdy obviněný vznesl námitku, že vozidlo při změření rychlosti neřídil, až v odvolacím řízení, zdejší soud posuzoval v rozsudku ze dne 25. 11. 2025, čj. 1 As 156/2025-38 (ten ovšem nemohl mít krajský soud dne 24. 10. 2025, kdy nyní napadený rozsudek vydal, k dispozici). V posledně odkazovaném rozsudku NSS přisvědčil žalovanému správnímu orgánu a dovodil, že hodnocení krajského soudu bylo příliš paušální a zjednodušující, neboť krajský soud se vůbec nezabýval obsahem žalobcových tvrzení ve smyslu jejich věrohodnosti a schopnosti důvodně zpochybnit skutkový stav vyplývající z listin pořízených policií, přičemž zdůraznil, že: „…nepostačí, pokud přestupce zpochybní skutečnosti plynoucí z listin shromážděných policií jakýmikoliv (byť dostatečně konkrétními) tvrzeními, nýbrž se musí jednat o myslitelnou verzi událostí, která vnese do zjištěného skutkového stavu důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku.“

23. Nelze tedy souhlasit s tím, že jakékoli tvrzení obviněného z přestupku, vznesené bez rozumných důvodů až v odvolacím řízení, jež zpochybňuje skutkový stav vyplývající z listinných podkladů ve spise, založí důvodnou pochybnost znemožňující rozhodnout o vině obviněného, resp. nutnost dalšího dokazování. K věci je třeba vždy přistupovat individuálně, je nutné zvažovat celkovou procesní strategii obviněného, věrohodnost jeho tvrzení, důkazy, které pro svá tvrzení navrhuje, apod.

24. V nyní posuzované věci přitom žalobce průběh správního řízení sledoval a aktivně podal odpor již proti příkazu prvostupňového správního orgánu, z jehož odůvodnění vyplývala i verze skutkového stavu, kterou žalobce zpochybnil až v odvolacím řízení. Za daných okolností nelze přehlížet, že pro otálení s naprosto zásadním tvrzením, že vozidlo v době měření neřídil, žalobce neměl rozumný důvod. Své tvrzení navíc nepodepřel žádnými důkazy ani nekonkretizoval, kdo měl vozidlo v době měření řídit. Jakkoli bylo právem žalobce takovou procesní strategii zvolit, ubírají popsané okolnosti na věrohodnosti jeho tvrzení, a tedy i na způsobilosti tohoto tvrzení založit důvodnou pochybnost o skutkovém stavu plynoucím z listin ve správním spisu.

25. NSS tak dospěl k závěru, že skutkový děj, jak jej popsal žalobce v odvolacím řízení, se jeví jako vysoce nepravděpodobný. Shodně dle úředního záznamu i tvrzení žalobce došlo k silniční kontrole v obci Litohoř. Žalobce pak specifikoval místo, kde měl být zastižen policejní hlídkou, jako parkoviště Motorestu u Nováků. Z úředního záznamu plyne, že policie vozidlo do zastavení neztratila z dohledu. Jen těžko si přitom lze představit situaci, kdy by policejní hlídka vozidlo pronásledovala na parkoviště Motorestu u Nováků, skutečný řidič by z vozidla vystoupil a odešel, aniž by si toho hlídka všimla, policisté by počkali na místě a poté oslovili žalobce po odemknutí vozidla s tím, že mu bylo před nějakou chvílí změřeno překročení rychlosti. To vše navíc v rozpětí cca 10 minut, neboť žalobce tvrdí, že byl zastaven cca v 13:00 hod. a z listin ve spise vyplývá, že ke změření rychlosti došlo ve 12:49 hod.

26. NSS nepřehlédl, že krajský soud ve své argumentaci odkázal na rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, dle nějž pachatele přestupku nelze postihnout výhradně na základě úředního záznamu, a na rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2013, čj. 6 As 22/2013- 27, a ze dne 9. 9. 2010, čj. 1 As 34/2010-73, dle nichž má úřední záznam význam zejména pro posuzování rozporů mezi prováděnými svědeckými výpověďmi nebo pro posuzování významu jednotlivých výpovědí. Závěry plynoucí z těchto rozhodnutí však byly později korigovány a částečně překonány, jak již bylo rozvedeno (např. rozsudek NSS ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 60/2016-30, který v bodech 17-20 shrnuje vývoj judikatury NSS ohledně přípustnosti úředního záznamu jako důkazu). Nemožnost rozhodnout o vině obviněného na základě úředního záznamu se omezuje toliko na případy, kdy by o spáchání přestupku svědčil výhradně úřední záznam, což však není situace v posuzované věci. Jeho užití k dokreslení celkového průběhu skutkového děje v návaznosti na další důkazy je naopak v souladu s aktuální judikaturou NSS.

27. NSS po zhodnocení všech okolností věci tedy souhlasí s argumentací stěžovatele, podle níž se tvrzení žalobce, že v rozhodnou dobu vozidlo neřídil, jeví jako účelové a nevěrohodné. Takové tvrzení proto nebylo způsobilé založit rozumnou pochybnost o skutkovém stavu, který byl dostatečně prokázán na základě listin obsažených ve správním spisu.“ 15. Pokud jde o námitku týkající se neprovedení dokazování, tak soud k věci dále uvádí, že v řízení o přestupku podle zákona o odpovědnosti za přestupky je konání ústního jednání fakultativní. Nařízení ústního jednání není pro správní orgány povinné, mají pouze možnost ústní jednání nařídit. Správní řízení je obvykle řízením písemným a neveřejným, přičemž správní orgány ústní jednání nařídí pouze v situaci, kdy o to požádá obviněný a současně je to nezbytné k uplatnění jeho práv, popř. pokud ústní jednání může relevantně přispět k nalezení skutečného stavu projednávané věci (viz § 80 zákona o odpovědnosti za přestupky). Obecně tedy postačuje vycházet z listinných podkladů založených ve správním spise, na základě, nichž má správní orgán dostatečné podklady pro vydání meritorního rozhodnutí, pokud správní orgány neshledají důvody, pro které by bylo nezbytné konat ústní jednání k uplatnění práv přestupce.

16. Co se týče provádění dokazování mimo ústní jednání, povinnost uvědomovat účastníky o termínu provádění dokazování mimo ústní jednání se vztahuje na situaci, kdy je prováděno dokazování výslechem svědků, u něhož je nutné zachovat právo účastníka řízení na kladení otázek svědkovi, vyjádřit se apod. Pokud by však šlo pouze o dokazovaní listinami, to lze i podle judikatury Nejvyššího správního soudu provést tak, že se předmětné listiny založí do správního spisu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 1 As 157/2012-40). Pokud jsou tedy všechny listinné důkazy řádně založeny do spisu, o dokazování mimo ústní jednání je pořízen protokol a správní orgán listinné důkazy vezme v potaz při svém rozhodování, jedná se o zákonný procesní postup.

17. S ohledem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, soud žalobu zamítnul, neboť skutkový stav byl dostatečně prokázán na základě listin založených do správního spisu.

V. Závěr a náklady řízení

18. Soud tedy nepovažuje žádný z uplatněných žalobních bodů za důvodný a nad rámec toho nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Rozhodnutí bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

19. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny § 60 odst. 1 s. ř. s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Kasační stížnost je však podle § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního nepřípustná, neboť soud rozhodl znovu poté, co bylo jeho původní rozhodnutí zrušeno Nejvyšším správním soudem. To neplatí, je-li namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V Brně dne 30. července 2026 JUDr. Petr Polách v. r. samosoudce