32 A 26/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: O. M., nar. X, státní příslušnost X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Tašlem sídlem Jezuitská 582/17, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 8. 2024, č. j. MV-109886-5/SO-2024 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 21. 8. 2024, č. j. MV-109886-5/SO-2024, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 200 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jiřího Tašla, advokáta se sídlem Jezuitská 582/17, 602 00 Brno.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou ze dne 8. 9. 2024 domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 23. 5. 2024, č. j. OAM-90496-21/ZM-2023 (dále též „prvostupňové správní rozhodnutí“). Tím byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 28. 12. 2023 o prodloužení doby platnosti jeho zaměstnanecké karty a bylo rozhodnuto, že doba platnosti zaměstnanecké karty se dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46 odst. 6 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“) neprodlužuje, neboť žalobce vykonával nelegální práci.

2. Žalovaná v napadeném rozhodnutí konstatovala, že žalobce byl oprávněn k výkonu práce výhradně pro zaměstnavatele DVP.Logistic s.r.o. na pracovní pozici Montážní dělníci výrobků z kombinovaných materiálů, s místem výkonu práce Vlastimila Pecha 1276/5, Brno. Jestliže žalobce pracoval sice v tomto místě výkonu práce, ale pro společnost 1CSC a.s., ke které byl od 1. 1. 2023 do 24. 3. 2023 přidělen svým zaměstnavatelem a pro kterou mu nebyla vydána zaměstnanecká karta nebo oznámena změna zaměstnavatele, muselo mu být zřejmé, že takový výkon závislé práce je v rozporu s právními předpisy. Žalobce se tímto svým jednáním dopustil výkonu nelegální práce podle § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Komise zdůraznila, že neměla prostor pro správní uvážení, resp. poměřování závažnosti výkonu nelegální práce žalobcem s ohledem na ohrožení zájmů České republiky na dodržování právních předpisů či ochranu trhu práce. Žalovaná akcentovala, že prvostupňový správní orgán sice není orgánem, který je oprávněn rozhodovat o tom, zda se žalobce dopustil přestupku na úseku zaměstnanosti; je však nepochybně oprávněn učinit si na základě provedených důkazů úsudek o tom, zda žalobce svým jednáním naplnil důvod pro zamítnutí podané žádosti či pro zrušení povoleného pobytového oprávnění, a to včetně toho, zda se dopustil výkonu nelegální práce. Dle komise je z protokolu oblastního inspektorátu práce o kontrole zřejmé, že žalobce vykonával pro společnost 1CSC a.s. závislou práci v podřízeném postavení; nevykonával tedy práci pro DVP.Logistic s.r.o., jak měl povoleno v zaměstnanecké kartě. Žalovaná nepřisvědčila námitce, že se prvostupňový správní orgán dostatečně nezabýval skutečným stavem věci, když při svém rozhodování vycházel pouze z protokolu o kontrole, aniž se vypořádal vnitřní rozpory mezi součinnostmi poskytnutými v rámci dané kontroly, na nichž závěry kontroly staví. Komise k tomu uvedla, že zaměstnavatel žalobce podal proti protokolu o kontrole námitky, které byly zamítnuty. Uzavřela proto, že prvostupňový správní orgán postupoval správně, když při hodnocení výkonu nelegální práce žalobcem vycházel (toliko) ze skutečností uvedených v protokolu o kontrole. Konečně žalovaná shledala, že jí přezkoumávané rozhodnutí není nepřiměřené z hlediska jeho dopadu do soukromého a rodinného života žalobce; nepřisvědčila ani tomu, že je nezbytné jej zrušit pro rozpor s nejlepším zájmem žalobcova dítěte. II. Podání účastníků II.1 Žaloba 3. Proti napadenému rozhodnutí brojí žalobce žalobou, jíž se domáhá jeho zrušení a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Namítá, že žalovaná neměla oprávnění učinit si úsudek o tom, zda žalobce vykonával nelegální práci. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) explicitně stanoví, že správní orgán není oprávněn si učinit úsudek o tom, zda byl spáchán přestupek. Jelikož žalovaná sama pouze na základě protokolu o kontrole (který ovšem není pravomocným rozhodnutím o spáchání přestupku) posoudila, že se žalobce dopustil výkonu nelegální práce, která je dle § 139 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti přestupkem, byl její postup nutně v rozporu se zákonem.

4. Žalobce odmítá, že by se výkonu nelegální práce dopustil. Komise v této otázce ignorovala jeho argumentaci a bez přesvědčivého odůvodnění převzala závěry oblastního inspektorátu práce provádějícího kontrolu. Žalobce v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí prezentoval důvody, proč se mezi jeho zaměstnavatelem DVP.Logistic s.r.o. a společností 1CSC a.s. jednalo o řádnou spolupráci na základě smlouvy o dílo, nikoliv o zastřené zprostředkování zaměstnání; tuto argumentaci v žalobě zopakoval. Oblastní inspektorát práce a žalovaná však tyto důvody přehlížejí. Své závěry, že došlo k zastřenému zprostředkování zaměstnání, staví pouze na informacích zjištěných prostřednictvím poskytnutí součinnosti od fyzických osob v průběhu výkonu kontroly. Záznamy o takto poskytnutých součinnostech ovšem mohou být pouze podkladem pro zahájení řízení, nikoliv důkazním prostředkem. Navíc se oblastní inspektorát práce ani žalovaná nijak nevypořádávají s vnitřními rozpory mezi součinnostmi poskytnutými jednotlivými osobami. Žalobce tvrdí, že pracoval pro zaměstnavatele DVP.Logistic s.r.o. v místě výkonu práce a na pracovní pozici, pro kterou měl vydanou zaměstnaneckou kartu. Vzhledem k tomu, že v době kontroly působil jako koordinátor zaměstnanců svého zaměstnavatele určených pro provádění díla pro společnost 1CSC a.s., je jasné, že musel spolupracovat i se zaměstnanci této společnosti. Z žádného podkladu doloženého do řízení o prodloužení zaměstnanecké karty nevyplývá jakákoliv skutečnost, ze které by bylo možné dovodit údajné zaměstnání žalobce u společnosti 1 CSC a.s. Uzavírá proto, že se výkonu nelegální práce nedopustil.

5. Dále žalobce brojí proti tomu, jak žalovaná vypořádala námitky týkající se zásahu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života a jak posoudila nejlepší zájem jeho dítěte. II.2 Vyjádření žalované 6. Žalovaná ve svém vyjádření uvádí, že správní orgány rozhodující ve věcech pobytu cizinců byly oprávněny si na základě provedených důkazů učinit úsudek o tom, zda žalobce svým jednáním naplnil důvod pro zamítnutí podané žádosti o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty, včetně toho, zda se dopustil výkonu nelegální práce. Správní orgány nepřekročily své pravomoci vzhledem k tomu, že nerozhodovaly, zda je žalobce vinen ze spáchání jakéhokoli přestupku, neukládaly mu za spáchání přestupku sankci, ani jej ze spáchání přestupku neobviňovaly. Správní orgány na úseku pobytových oprávnění cizinců si pouze na základě podkladů obsažených ve spisovém materiálu učinily úsudek o výkonu nelegální práce žalobcem.

7. Napadené rozhodnutí nepředstavuje dle žalované nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Setrvala též na svém názoru, že nejlepší zájem dcery žalobce nepřevažuje nad veřejným zájmem státu, aby nebyl na území umožněn pobyt cizinci, který získává finanční prostředky způsobem, jenž shledává zákon nelegálním. II.3 Replika žalobce 8. Žalobce i přes argumentaci žalované trvá na tom, že výkon nelegální práce je přestupkem. Žalovaná sama posoudila, že došlo k výkonu nelegální práce; nepochybně si tedy učinila úsudek o tom, že byl spáchán přestupek, k čemuž nebyla oprávněna.

9. Dále žalobce nesouhlasí s názorem, že napadené rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Žalované též vytýká, že nepojmenovala, co konkrétně považuje za nejlepší zájem jeho dcery, a jak byl poměřován s dalšími důležitými zájmy.

III. Posouzení věci krajským soudem

10. Žaloba byla podána osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

11. Soud rozhodl bez jednání postupem podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

12. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

13. Podle § 44a odst. 11 ZPC platí, že ministerstvo platnost zaměstnanecké karty neprodlouží, nesplňuje-li cizinec podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. a), b) a c), § 42g odst. 3 větě první nebo v § 42g odst. 4 anebo je-li důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty (§ 46e), a dále, jestliže Úřad práce České republiky - krajská pobočka nebo pobočka pro hlavní město Prahu vydal závazné stanovisko, že další zaměstnávání cizince nelze vzhledem k situaci na trhu práce povolit. Ustanovení § 42g odst. 3 věta druhá a § 46 odst. 6 písm. d), jde-li o důvody uvedené v § 178f odst. 1 písm. a) a c) až f), a dále § 46 odst. 6 písm. e) a f) se použije obdobně.

14. Podle § 46 odst. 6 písm. e) ZPC ministerstvo zaměstnaneckou kartu nevydá, pokud cizinec vykonával nelegální práci.

15. Platí tedy, že k prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty nedojde, vykonával-li žadatel práci v rozporu se zaměstnaneckou kartou. Jak shrnul Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 2. 2023, č. j. 6 Azs 117/2022-33, výkon práce v rozporu se zaměstnaneckou kartou je podle § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti považován za výkon nelegální práce.

16. Pokud jde o žalobcem sporované oprávnění správních orgánů rozhodující ve věcech pobytu cizinců si samostatně posoudit skutečnost, zda se cizinec dopustil výkonu nelegální práce, k této otázce již existuje bohatá judikatura. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2019, č. j. 6 Azs 373/2018-30, jednoznačně dospěl k závěru, že „při posuzování otázky, zda cizinec plní účel povoleného pobytu, je správní orgán rozhodující ve věcech pobytu cizinců oprávněn sám hodnotit charakter vykonávané výdělečné činnosti cizince (podnikání nebo závislá práce) a činit si o této otázce vlastní úsudek bez nutnosti obracet se dle § 57 odst. 1 písm. a) správního řádu s podnětem k zahájení řízení na příslušný správní orgán rozhodující ve věcech zaměstnanosti“. Tento právní názor je následnou judikaturou NSS jednotně a bezrozporně dále aplikován (srov. např. rozsudky NSS ze dne 20. 9. 2021, č. j. 5 Azs 243/2020-30, ze dne 13. 7. 2022, č. j. 2 Azs 275/2021-62, ze dne 23. 9. 2022, č. j. 5 Azs 141/2020-30, ze dne 21. 4. 2023, č. j. 5 Azs 281/2022-37, či ze dne 16. 2. 2023, č. j. 6 Azs 117/2022-33).

17. Ke stejnému závěru ostatně již dříve dospěl také Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 26. 6. 2017, č. j. 29 A 97/2015-88, právě z nějž vycházela žalovaná v napadeném rozhodnutí. Zdejší soud vyslovil: „i když ministerstvo ani žalovaná nevykonávají kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti ve smyslu § 125 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, přesto si mohou i při výkonu vlastní působnosti nepochybně učinit úsudek o povaze činnosti vykonávané cizincem [§ 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád]. (….) Ministerstvo, ani žalovaná neprovádějí kontrolní činnost na úseku zaměstnanosti, kontrolují toliko naplnění podmínek povolení k pobytu. V daném případě nedošlo k překročení pravomoci či působnosti správních orgánů. Poněkud jinou záležitostí by bylo, pokud by pobytové správní orgány překročily meze stanovené § 57 správního řádu, za nichž si mohou o určité dílčí (předběžné) otázce učinit úsudek. Tak by tomu bylo například tehdy, pokud by presumovaly spáchání trestného činu nebo správního deliktu, popř. osobní stav cizince (v rozsahu, o němž samy nejsou oprávněny věcně rozhodovat).“ Žalobce dezinterpretuje shora citované odůvodnění, pokud z něj dovozuje, že jelikož každý výkon nelegální práce je přestupkem a o tomto nemůže žalovaná uvážit, pak nebyla vůbec oprávněna posuzovat, zda se žalobce nelegální práce dopustil, a to ani pro účely posouzení žádosti o prodloužení zaměstnanecké karty.

18. S ohledem na jednoznačné závěry judikatury NSS k této otázce nepovažuje krajský soud za potřebné s odlišným názorem žalobce více polemizovat. Postačí konstatovat, že žalobcova úvaha není správná. Krajský soud uzavírá, že správní orgány byly v projednávané věci oprávněny posuzovat, zda se žalobce dopustil výkonu nelegální práce jakožto zákonné překážky pro udělení zaměstnanecké karty, resp. prodloužení doby její platnosti [nikoliv, zda spáchal přestupek dle § 139 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti]. V tomto ohledu tedy správní orgány nijak nepochybily a z tohoto důvodu není napadené rozhodnutí vadné.

19. Dále se soud zabýval žalobní námitkou, že správní orgány v projednávané věci vycházely pouze z protokolu o kontrolu provedené oblastním inspektorátem práce u zaměstnavatele žalobce, aniž provedly vlastní dokazování. Žalobce je proto přesvědčen, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, resp. že v řízení nebylo prokázáno, že skutečně vykonával nelegální práci.

20. K této problematice Nejvyšší správní soud shrnul, že z jeho judikatury vyplývá, že „protokol o kontrole (byť prováděné vůči osobě odlišné od účastníka řízení), případně jiné důkazy získané v jiném řízení, mohou být způsobilým důkazním prostředkem, přičemž skutečnosti obsažené v protokolu o kontrole provedené u zaměstnavatele cizince mohou poskytnout východisko pro další úvahy správních orgánů v řízení s cizincem. Judikatura nicméně vyžaduje, aby správní orgány za účelem zjištění relevantního skutkového stavu ve věci cizince skutečnosti zjištěné kontrolou u zaměstnavatele cizince prověřily a dokazování doplnily tak, aby dostály svým povinnostem vyplývajícím ze zásady materiální pravdy“ (srov. např. rozsudky NSS ze dne 11. 6. 2020, č. j. 1 Azs 82/2020-43, ze dne 19. 2. 2022, č. j. 1 Azs 156/2022-63, či usnesení NSS ze dne 20. 11. 2024, č. j. 6 Azs 95/2024-44, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2025, č. j. 32 A 34/2023-28).

21. Je tedy zjevné, že správní orgány rozhodující ve věcech pobytu cizinců mohou v jimi vedených řízeních vycházet z protokolu o kontrole vyhotoveného oblastním inspektorátem práce.

22. Současně však Nejvyšší správní soud zdůraznil, že protokol o kontrole není bez dalšího (automaticky) dostatečným podkladem. V rozsudku ze dne 11. 6. 2020, č. j. 1 Azs 82/2020- 43, vyslovil: „správní orgány své závěry plně založily na protokolu o kontrole. Z něj je však v zásadě možno dovodit jen tolik, že žalobce fakticky vykonával práci na jiném místě a jím vykonávaná činnost byla formálně označena jinak než práce, kterou měl úřadem práce povolenu. Skutečnosti obsažené v protokolu o kontrole tak jistě mohly poskytnout dobré východisko pro další úvahy správních orgánů. Pokud ovšem správní orgány hodlaly vycházet ze závěru, že se žalobce dopustil výkonu nelegální práce, musely tuto skutečnost v řízení dostatečně prokázat. Sám protokol o kontrole tuto skutečnost neprokazuje, resp. obsahuje tvrzení, která bylo nutno za účelem správného zjištění skutkového stavu v nynější věci dále řádně prověřit“ (obdobně srov. rozsudky NSS ze dne 16. 6. 2020, č. j. 1 Azs 83/2020-44, ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 Azs 399/2020-31, či ze dne 19. 12. 2022, č. j. 1 Azs 156/2022-63).

23. K nezbytnosti prokazování výkonu nelegální práce cizincem nad rámec protokolu o kontrole se vyjádřil také Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2024, č. j. 55 A 24/2023-54 (na nějž v napadeném rozhodnutí odkazovala také žalovaná). Konstatoval, že žalobce samozřejmě mohl v řízení o pobytovém oprávnění správnost závěrů kontrolních orgánů vyslovených v protokolu o kontrole zvrátit. „Mohl tak však učinit předestřením věrohodné skutkové verze reality, na základě které by bylo možné dospět k závěru, že se vše událo jinak, než jak bylo zaznamenáno v listinách vyhotovených oblastním inspektorátem práce. Teprve tako konkrétně tvrzená skutková verze reality by se mohla stát předmětem dalšího dokazování. Vzhledem k tomu, že tak žalobce neučinil, nemůže správním orgánům důvodně vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu.“ Obdobně Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 30. 10. 2023, č. j. 30 A 124/2021-40, argumentoval tím, že „žalobce v rámci správního řízení ani v rámci řízení před krajským soudem neuvedl žádné konkrétní námitky vyvracející zjištěné skutečnosti vyplývající z protokolu o kontrole. (…) Za uvedeného stavu, kdy ani obsah předmětného protokolu a navazujícího rozhodnutí o námitkách nevzbuzuje pochybnosti či rozpory a žalobce proti jeho závěrům konkrétně nic nenamítá, nelze dojít k závěru, že by správní orgány rozhodly na základě nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu věci.“ 24. V nyní projednávané věci ovšem krajský soud zdůrazňuje, že správní orgány neměly pro svůj závěr o výkonu nelegální práce žalobcem žádný jiný podklad než právě protokol o kontrole vyhotovený oblastním inspektorátem práce. Ve správním spise vedeném k žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti jeho zaměstnanecké karty nejsou k faktickému výkonu jeho závislé práce žádné další podklady, není zde založeno ani inspektorátem avizované rozhodnutí o námitkách proti předmětnému protokolu. Prvostupňový správní orgán ani žalovaná neprovedly žádné jiné dokazování.

25. Žalobce přitom (na rozdíl od shora citovaných případů) v průběhu správního řízení výsledky kontroly proběhnuvší u jeho zaměstnavatele opakovaně zpochybňoval a aktivně proti nim brojil; namítal, že jsou založeny jen na poskytnutí součinnosti a že sdělení jednotlivých kontrolovaných osob jsou vzájemně protichůdná. Dále žalobce předložil vlastní „skutkovou verzi reality“, totiž že vykonával závislou práci pro svého zaměstnavatele (uvedeného v zaměstnanecké kartě), který na základě smlouvy o dílo plnil dodávky pro svého odběratele.

26. Žalobce v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí konkrétně (obdobně jako následně v žalobě) uvedl následující: „Dle odborné literatury má být posouzení, zda došlo k zastřenému zprostředkování zaměstnaní, nebo naopak k řádnému zhotovování díla, založeno zejména na následujících faktorech: způsob vymezení díla, způsob stanovení ceny díla, ujednání o způsobu předání a způsob předání díla, místo a časový rámec zhotovování díla, způsob vedení evidence opracované doby zaměstnanců zhotovitele, určení, jakými pracovníky zhotovitele je dílo zhotovováno, způsob provádění díla, jak subjektivně svou pozici vnímají zaměstnanci zhotovitele, způsob placení mzdy zaměstnancům zhotovitele a zajištění školení zaměstnanců zhotovitele. Vztah kontrolované osoby (DVP.Logistic s.r.o.) a společnosti 1CSC a.s., byl založen rámcovou smlouvou o dílo, jež byla Oblastnímu inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj řádně doložena, a to včetně příslušných objednávek, vystavených faktur a předávacích protokolů. Předmět každého zhotovovaného dílčího díla byl vždy jasně definován. V žádném případě tedy nebyli zastřeně zprostředkováni zaměstnanci, jak se uvádí v napadeném protokolu, ale jednalo se o zhotovování díla (provádění prací) v souladu s uzavřenou smlouvou. Dané práce byly v souladu se sjednanými podmínkami zhotovovány v podnikatelských prostorech objednatele. Dílčí díla byla vždy řádně dokončena a předána, což bylo oblastnímu inspektorátu práce rovněž řádně doloženo. Každé dílčí plnění kontrolované osoby bylo řádně a konkrétně vymezeno v rámci dokumentů souvisejících s rámcovou smlouvou o dílo, a to formou přesného počtu zhotovených kusů či rozsahu prací. Cena byla stanovena vždy za přesný počet zhotoveného plnění a dílo bylo řádně předáváno a kontrolováno pomocí protokolů. Zákonnou odpovědnost za případné vady plnění nesla přímo kontrolovaná osoba. V této souvislosti odkazuje žalobce na ustanovení § 2587 občanského zákoníku, dle kterého se dílem rozumí zhotovení určité věci, nespadá-li pod kupní smlouvu, a dále údržba, oprava nebo úprava věci nebo činnost s jiným výsledkem. Předmět plnění, jak již bylo výše uvedeno, byl vždy v rámci smluvního vztahu řádně vymezen, specifikován, proveden a předán. Pracovníci kontrolované osoby pro ni vykonávali činnost na její pokyn a na její odpovědnost. Na pracovištích se rovněž vždy vyskytovaly určené odpovědné osoby kontrolované osoby, jež řídily a kontrolovaly zhotovování plnění jejími pracovníky. Evidenci odpracované doby vedla kontrolovaná osoba. Kontrolovaná osoba určovala, jací pracovníci budou každé konkrétní dílo zhotovovat a tyto rovněž sama proškolila. Sami zaměstnanci kontrolované osoby zcela jasně vnímají svou pozici ve vztahu ke kontrolované osobě, nikoliv k objednateli.“ 27. Žalovaná se ovšem s touto argumentací žalobce dostatečně nevypořádala. Svědčí o tom ostatně i skutečnost, že v rámci vypořádání odvolacích námitek komise ani jednou nepojednává o „díle“, byť podstatou tvrzení žalobce bylo právě to, že pro svého zaměstnavatele realizoval dílo dodávané odběrateli 1CSC a.s. Žalovaná zcela rezignovala také na posouzení vztahů mezi společnostmi DVP.Logistic s.r.o. a 1CSC a.s., i když i v tomto ohledu žalobce aktivně rozporoval zjištění učiněná v protokolu o kontrole. O těchto otázkách přitom dříve nepojednal ani prvostupňový správní orgán. Komise k veškeré shora citované odvolací argumentaci velmi stroze uvedla, že žalobce byl dle protokolu „úkolován ze strany mistra společnosti 1CSC a.s.; díly, se kterými pracuje, mu přiváží skladník a operátor ze společnosti 1CSC a.s. a on je pak předává na kvalitu společnosti 1CSC a.s. Z výše uvedeného je zřejmé, že účastník řízení vykonával pro společnost 1CSC a.s. závislou práci v podřízeném postavení. Komise proto hodnotí námitku účastníka řízení, že vykonával práci pro zaměstnavatele DVP.Logistic s.r.o., jako nedůvodnou“ (srov. str. 8 napadeného rozhodnutí).

28. Žalobce však v průběhu správního řízení rozporoval mimo jiné právě kontrolní zjištění, že jeho práci neřídil zaměstnavatel DVP.Logistic s.r.o., nýbrž společnost 1CSC a.s. Správní orgány rozhodující ve věci pobytu cizinců tento svůj závěr bez dalšího převzaly toliko z protokolu o kontrole, aniž by jej podrobily jakékoli vlastní kritice. Oblastní inspektorát práce jej přitom učinil na základě poskytnutých součinností (samotného žalobce a jiných osob, jejichž jména jsou v protokolu začerněna). Nejvyšší správní soud ovšem dovodil, že závěry týkající se podání vysvětlení dle § 137 správního řádu dopadají analogicky též na vyjádření osob učiněná v rámci poskytnutí součinnosti dle § 8 písm. f) kontrolního řádu nebo učiněná jako přímé ústní sdělení kontrolnímu orgánu při šetření na místě. Tyto formy součinnosti sice představují podklady pro rozhodnutí správních orgánů, jedná se však o jiné podklady pro rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 1 správního řádu. Sdělení zde obsažená nemohou nahrazovat plnohodnotné svědecké výpovědi podle § 55 správního řádu. Uvedenými úkony je toliko zjišťován skutkový stav v rámci kontroly, nikoli prováděno dokazování výslechem svědků ve správním řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 6. 2024, č. j. 6 Ads 307/2023-24). Byť tedy protokol o kontrole sám o sobě není vyloučen jako důkaz ve správním řízení (srov. rozsudky NSS ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 21/2007-80, či ze dne 21. 4. 2021, č. j. 6 As 227/2020-53), neznamená to, že by v něm zaznamenané výpovědi učiněné v rámci kontroly bylo možné jeho prostřednictvím provádět jako důkaz. Nejvyšší správní soud proto konstatoval, že pokud obviněný z přestupku dostatečně projeví svůj nesouhlas s vyjádřeními osob poskytnutými v rámci součinnosti, jsou správní orgány povinny provést svědecké výslechy; to platí tehdy, pokud mají předchozí vyjádření těchto osob představovat stěžejní podklad pro zjištění skutkového stavu (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2024, č. j. 6 Ads 344/2023-30).

29. Přestože se v nynější věci nejedná o obvinění z přestupku, shora uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout také na projednávanou věc. Nelze akceptovat, aby se zjištění skutkového stavu věci správními orgány (výkon nelegální práce žalobcem) opíralo pouze o protokol o kontrole založený na poskytnutých součinnostech, pokud je žalobce aktivně rozporuje.

30. Soud nadto poukazuje též na dílčí závěr oblastního inspektorátu práce uvedený v kontrolním protokolu, že „na základě výše uvedeného bylo kontrolním šetřením zjištěno, že fyzické osoby (mimo jiné žalobce) v kontrolovaném období vykonávaly na uvedeném pracovišti pro kontrolovanou osobu práci osobně, ve vztahu podřízenosti, jménem kontrolované osoby a na základě jejích pokynů“ (srov. str. 12 kontrolního protokolu); kontrolovanou osobou přitom byl zaměstnavatel žalobce společnost DVP.Logistic s.r.o. Žalovaná dostatečně nevysvětluje, jak je tento závěr oblastního inspektorátu práce kompatibilní s jejím závěrem, že se žalobce dopustil výkonu nelegální práce, pokud měl zaměstnaneckou kartu udělenu k zaměstnavateli DVP.Logistic s.r.o.

31. Pokud žalovaná podpůrně argumentuje tím, že zaměstnavatel žalobce (společnost DVP.Logistic s.r.o.) podal proti předmětnému protokolu o kontrole námitky, které byly zamítnuty, pak soud konstatuje, že rozhodnutí o těchto námitkách není součástí správního spisu. Nelze na něj odkazovat a dovolávat se argumentace v něm uvedené. Ta ostatně není známa ani soudu, který ji nemá při přezkumu napadeného rozhodnutí žalované k dispozici.

32. V projednávaní věci tedy rozhodně nelze uzavřít, že správní orgány (s ohledem na aktivitu žalobce, který plausibilně rozporoval skutková zjištění kontrolních orgánů zaměstnanosti) dostatečně zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, když vyšly pouze a jedině z protokolu o kontrole zaměstnavatele žalobce. Krajský soud proto shledal, že skutkový stav, který vzala žalovaná za základ napadeného rozhodnutí (tedy že se žalobce dopustil výkonu nelegální práce) nemá ve spisovém materiálu dostatečnou oporu. Napadené rozhodnutí proto zrušil pro tuto vadu postupem podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

33. S ohledem na nedostatečně zjištěný skutkový stav se již krajský soud nezabýval žalobními námitkami brojícími proti posouzení (ne)přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce ani problematikou nejlepšího zájmu jeho dítěte.

IV. Závěr a náklady řízení

34. S ohledem na shora uvedené krajský soud rozhodl o žalobě tak, že jí v plném rozsahu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil s tím, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

35. V dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

36. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch. Žalobce měl ve věci plný úspěch a přísluší mu proto právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem, které důvodně vynaložil proti žalované, která ve věci úspěch neměla (neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno).

37. Za účelně vynaložené náklady považoval krajský soud zaplacený soudní poplatek v celkové výši 4 000 Kč (3 000 Kč za návrh na zahájení řízení, 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku spojený s žalobou). Dále se jedná o mimosmluvní odměnu zástupce žalobce za celkem tři úkony právní služby: 1/ převzetí a příprava zastoupení; 2/ návrh ve věci samé - žaloba, včetně návrhu na přiznání odkladného účinku ze dne 8. 9. 2024 (oba návrhy jsou součástí jednoho podání); 3/ písemné podání - replika ze dne 2. 11. 2024. Za všechny úkony odměna činí 3 100 Kč [§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024]. K tomu je nutné připočíst hotové výdaje 3x po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024). Zástupce žalobce není plátcem DPH.

38. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 200 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jiřího Tašla, advokáta se sídlem Jezuitská 582/17, 602 00 Brno. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V Brně dne 21. července 2026 JUDr. Petr Polách v. r. samosoudce