32 A 29/2023

Rubrum

č. j. 32 A 29/2023-123 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: M. E., bytem X proti žalovanému: Magistrát města Brna se sídlem Malinovského náměstí 3, Brno o žalobě proti rozhodnutí ze dne 7. 9. 2023, č. j. MMB/0390804/2023, sp. zn. 3220/OVV/MMB/0187291/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Komise pro projednání přestupků městské části Brno-Bystrc pokračování 2 32 A 29/2023 (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 1. 2023, č. j. 23-03756/VV, sp. zn. OVV/KPP/357-20 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, který spáchal dne 13. 7. 2017 v Brně-Bystrci na ul. Chudčická 6, a to přestupek podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), tím, že úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání.

3. Za spáchání tohoto přestupku byl žalobci podle ustanovení § 35 písm. b), § 46 a § 57 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a v souladu s § 7 odst. 4 písm. b) zákona o některých přestupcích uložen správní trest – pokuta ve výši 1 500 Kč. Současně byla žalobci podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

II. Žaloba

4. Žalobce nejprve zrekapituloval napadené rozhodnutí a procesní úkony učiněné v řízení. Specifikoval, že napadá rozhodnutí odvolacího správního orgánu co do potvrzení výroku I. prvostupňového rozhodnutí, které má nezákonné a řízení, jenž vedlo k jeho vydání má za vadné.

5. Svoji argumentaci žalobce stavil na tvrzení, že došlo k zániku jeho odpovědnosti za přestupek, jelikož mezní lhůta tří let průběhu předchozího trestního řízení nestavila. Správní rozhodnutí mají nesprávně interpretovat znění § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění od 1. 7. 2017 do 31. 1. 2022. Měl za to, že daná lhůta je generálně nepřekročitelná, jelikož se v dotčeném ustanovení zákona vůbec neuplatňuje pojem promlčení a je v něm užito pouze slovní spojení „zaniká nejpozději“. Pokud by se na tuto tříletou lhůtu mělo uplatnit stavění nebo přerušení promlčecí doby a o toto ji dále prodlužovat, tak by podle žalobce v textu zákona nebylo užito slova „definitivně“ a namísto „zaniká“ by zákonodárci užili pojmu „je promlčena“.

6. Podle žalobce bylo nezapočítání jiných skutečností v § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky do doby tří let, například právě trestního řízení vedeného pro ten samý skutek, toliko novátorskou myšlenkou dalších novelizací zákona o odpovědnosti za přestupky. Na přestupky spáchané před 1. 1. 2022 se dané nedá uplatnit. Žalobce uvedl, že má za to, že správní rozhodnutí vycházelo ze Závěru č. 165 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a správnímu trestání ze dne 21. 9. 2018, který prolomení mezní lhůty připouští. Ten má nicméně za neaplikovatelný, když má směřovat k úvahám de lege ferenda a nadto byl vydán až po dni spáchání přestupku.

7. Podle právního názoru žalobce je i současná právní úprava § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění od 31. 1. 2022 protiústavní, konkrétně směřuje proti čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobce poukázal na to, že pokud je vedeno trestní řízení po třicet let a následně se věc projednává v rámci přestupkového řízení, vzniká osobě neproporcionální újma a překračují se garance dané ústavním právem. Stejně tak podle žalobce i soudní řízení správní, kdy je-li žalobce v tomto úspěšným, tak takové řízení ve spojení s řízením správním zpravidla nad jeho rámec představuje další újmu/trest žalobce, nehledě na přiznání nákladů řízení, tedy další prolamování pokračování 3 32 A 29/2023 definitivně stanovené maximální lhůty ve smyslu o toto delšího trvání správního/přestupkového řízení již také neodpovídalo oprávněnému veřejnému zájmu jakožto nepřiměřené a dále již nedůvodné navyšování „trestu“ za prohřešek.

8. Žalobce tuto část podaní uzavřel s tím, že jeho výklad § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 1. 2022 je v souladu se závazným právním názorem mající pevnou oporu v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 76/2017-88, ze kterého analogicky vyplývá, že tříletá lhůta k projednání věci je definitivní, bez možnosti uplatnění jejího prodloužení. Ke zpřísnění ve smyslu aplikovatelnosti jejího prolomení došlo až změnou dotčeného ustanovení s uplatněním na skutky spáchané až od 1. 2. 2022. Správní orgán I. stupně měl ve spojení s oznámením o zahájení řízení žalobci dne 22. 3. 2021 zastavit řízení o přestupku usnesením podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona o odpovědnosti za přestupky.

9. Žalobce měl za to, že zároveň zanikla jeho odpovědnost i tím, že žalovaný nedodržel lhůtu jednoho roku mezi rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 28. 1. 2022 a vydáním prvostupňového rozhodnutí. Z důvodu jeho opravy totiž mělo být vydáno až ke dni 8. 3. 2023. Nadto měl správní orgán I. stupně doručit rozhodnutí nesprávnému zmocněnci žalobce a až následně jej zaslat tomu správnému. Proto k vydání prvostupňového rozhodnutí došlo nejdříve až dne 2. 3. 2023, dnem doručení zmocněnkyni žalobce, tedy týden po uplynutí roční lhůty. Napadené rozhodnutí proto mělo potvrdit rozhodnutí rozporné se zákonem.

10. Dále se žalobce věnoval údajnému porušení jeho práv jako účastníka. K tomuto mělo dojít porušením § 36 odst. 1 a 2 správního řádu. Žalobce se měl konkrétně neúspěšně domáhat uplatnění práva na navrhování důkazů a vyjádření svého stanoviska. Dále mělo být provedeno dokazování, aniž by mohl žalobce správní orgán I. stupně srozumět s obsahem svých návrhů. V tomto spatřuje žalobce mj. zcela zásadní a neakceptovatelné upření jeho práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces např. ve smyslu článku 47 Listiny základních práv EU.

11. Žalobci mělo být upřeno i právo na možnost vyjádřit se k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu. Při nahlížení spisu v tomto podle něj chyběla řada klíčových podkladů. Žalobce proto požádal o zaslání těchto podkladů. Skutečnost, že správní orgán namísto jejich zaslání poštou, např. doručil žalobci dne 3. 11. 2022 přípis se stanovením termínu nahlížení, kdy však toto bylo stanoveno již na den předcházející (2. 11. 2022). Tento a podobné ústrky stran správního orgánu I. stupně není možné vykládat k tíži žalobce, stejně jako jeho omluvy z nahlížení. Správní orgán doručovací adresou žalobce či každého z jeho zmocněnců v řízení disponoval.

12. Konečně se vyjádřil i ke své nevině. Žalovaný měl podle něj vycházet z nesprávných skutkových zjištění, jelikož nebyly provedeny důkazy, které jsou (resp. by měly být) obsahem spisu. Stalo se tak i přesto, že prokazují skutečnost, že uznání viny žalobce je toliko v rovině jedné z možností, jak se skutek věci mohl odehrát, avšak té méně pravděpodobnější, resp. té která budí větší míru pochybností. Pokud by se tyto důkazy provedly, tak by podle žalobce bylo prokázáno, že svědek D. R. křivě vypovídal před Městským soudem v Brně (dále jen „trestní soud“), a tedy je zcela nevěrohodným svědkem. Žalobce zpochybňuje věrohodnost i poškozeného Ing. K. P. a svědkyni L. P. Naopak podtrhuje věrohodnost a kontinuálnost verze událostí tvrzené jím a svědky N. B. a R. M. pokračování 4 32 A 29/2023 13. Na závěr žalobce navrhl k provedení další důkazy a učinil návrh k přiznání odkladného účinku žalobě.

14. Z výše uvedených důvodů žalobce finálně navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrátil věc k dalšímu řízení správnímu orgánu I. stupně, a aby přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

III. Vyjádření žalovaného

15. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žaloba představuje ne zcela srozumitelnou kompilaci různých částí rozhodnutí správního orgánu I. a II. stupně a judikatury převážně Nejvyššího správního soudu. Žalobce svým způsobem vykládá ustanovení správního řádu, přičemž opakuje svoje námitky ze správního řízení. Žalovaný měl za to, že se se všemi námitkami již vypořádal ve svých předchozích rozhodnutích. Proto neshledal důvodné přiznání odkladného účinku a souhlasil s rozhodnutím o věci samé bez nařízení jednání.

16. Žalovaný závěrem navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Replika žalobce a další přípisy

17. Žalobce podal dne 9. 2. 2024 zdejšímu soudu přípis označený jako „Žádost o vyrozumění“. V něm navrhl připojení jeho trestního spisu a prověření jeho obsahu, vč. číslování, příp. o nápravu zjištěných pochybení. Sdělil také, že na základě toho, jak jej soud o daném bude informovat, se následně rozhodne o vyjádření nesouhlasu s projednáním bez nařízení jednání.

18. Dále žalobce žádal o zaslání veškerých záznamů a protokolů z jednání.

19. Dne 23. 2. 2024 pak žalobce vyjádřil nesouhlas s projednáním věci bez jednání a žádal o stanovení termínu ve věci samé.

20. Dne 10. 3. 2024 zaslal žalobce přípis označený jako „Replika k vyjádření žalovaného“. Vyjádření má za granuitní a nevyjadřující žádné podstatné skutečnosti. Nesouhlasí s tím, že by jeho podání nebylo srozumitelné. Neztotožnil se ani s tím, že by se žalovaný vypořádal s jím tvrzenými skutečnostmi. Neměl za případné odkaz na usnesení o postoupení Městského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 6 T 84/2019. Opětovně zdůraznil, že dokazování provedené správním orgánem I. stupně bylo nedostatečné, když neprovedl zásadní a rozhodné důkazy jím předložené. Naopak například provedl jen protokoly místo audionahrávek, čímž měl obejít právo na spravedlnost. Tím si měl umetat cestičku pro uznání viny namísto zjišťování objektivní pravdy.

21. Správní orgán I. stupně si měl alibisticky obhajovat neprovedení jednotlivých dalších důkazů. Zejména žalobce napadal svědka D. R., jehož výpověď má z vícero důvodů za nevěrohodnou oproti závěrům žalovaného.

22. Na závěr opětovně požádal o připojení trestního spisu a přestupkového spisu a následně aby jej soud vyrozuměl o možnostech nahlížení.

V. Jednání před soudem

23. Krajský soud nařídil ústní jednání ve věci na den 28. 5. 2026. pokračování 5 32 A 29/2023 24. Žalobce se k němu nedostavil. Soud shrnul způsob doručování předvolání žalobci, když se pokusil doručovat do datové schránky a následně mu z důvodu její nefunkčnosti bylo doručováno cestou poštovního doručovatele, kdy mu byla vložena zásilka do poštovní schránky. Proto bylo jednáno v nepřítomnosti žalobce.

25. Žalovaný se stručně vyjádřil k přestupkovému jednání žalobce, kterého se měl podle něj bezpochyby dopustit. Ve věci nemělo dojít k zániku odpovědnosti, jelikož je nové znění zákona pouhým odstraněním výkladových problémů znění předchozího. Žalovaný neměl další návrhy k provedení dokazování.

26. Soud se vyjádřil k důkazním návrhům, které k provedení předložil žalobce, a to k audionahrávkám z hlavního líčení u trestního soudu, čtení úředního záznamu o podání vysvětlení svědka D. R., čtení posudku MUDr. N. v celém jeho rozsahu, čtení posudku MUDr. R. v celém jeho rozsahu, zadání vypracování doplňku stávajícího posudku MUDr. D. a to z důvodů v části B21 a B22 přípisu „Vyjádření před vydáním druhého rozhodnutí“ ze dne 31. 8. 2022. Tyto důkazy neshledal nezbytné k provedení, a proto důkazní návrhy zamítl.

27. Žalovaný navrhl zamítnout žalobu jako nedůvodnou.

VI. Posouzení věci krajským soudem

28. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

29. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

30. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. VI.

1. Rekapitulace podstatných skutečností z obsahu spisu 31. Z důvodu jisté komplikovanosti celého případu krajský soud nejprve rekapituluje jednotlivé relevantní skutečnosti, které zjistil ze správního spisu.

32. Žalobce byl prvostupňovým rozhodnutím uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, jelikož měl dne 13. 7. 2017 v době kolem 15:00 hodin v Brně na adrese X společně s N. B. a R. M. zazvonit u hlavních vstupních dveří do bytového domu na zvonek Ing. K. P. a poté co mu tento pootevřel vchodové dveře, strčil mezi dveře nohu a začal na ně tlačit směrem dovnitř domu. Ing. K. P. se po chvíli přetahování podařilo dveře zavřít, přičemž při přetahování o dveře utrpěl lehké, povrchní zranění. Následně bylo pro jednání vedeno trestní řízení před Městským soudem v Brně. Ten usnesením ze dne 13. 10. 2020, č. j. 6 T 84/2019-577, které nabylo právní moci dne 17. 11. 2020, rozhodl o postoupení věci k řízení o přestupku.

33. Řízení před správním orgánem I. stupně, Komisí pro projednávání přestupků MČ Brno- Bystrc, bylo zahájeno přípisem ze dne 18. 3. 2021, který byl žalobci doručen dne 22. 3. 2021. Správní orgán I. stupně rozhodl dne 27. 1. 2022, č. j. 22-02245/VV tak, že žalobce uznal vinným ze tří přestupků proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b), písm. pokračování 6 32 A 29/2023 c) bod 1, 4 a zákona o některých přestupcích, za které mu uložil pokutu ve výši 2.000 Kč (dále jen „první rozhodnutí Komise“).

34. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání ze dne 5. 4. 2022. Odvolací správní orgán rozhodl rozhodnutím ze dne 28. 7. 2022 č. j. MMB/0334049/2022 tak, že rozhodnutí ve výroku o vině zrušil a věc vrátil k novému projednání. Správní orgán I. stupně pak prvostupňovým rozhodnutím ze dne 31. 1. 2023 rozhodl tak, jak je uvedeno výše. Na základě žádosti obviněného správní orgán I. stupně následně vydal opravné rozhodnutí ze dne 8. 3. 2023 č.j. 23-05019/VV, kterým opravil zřejmou nesprávnost v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí, spočívající v chybně uvedeném roku narození obviněného. Odvolací správní orgán jeho rozhodnutí napadeným rozhodnutím potvrdil.

35. Žalobce podal dne 8. 9. 2023 i podnět k provedení přezkumného řízení. Ten odvolací správní orgán dne 18. 9. 2023 vyhodnotil jako nedůvodný. Následně, dne 7. 11. 2023, podal žalobce žalobu ke zdejšímu soudu.

36. Žalobce zejména namítá zánik odpovědnosti za přestupek proto, že uplynula mezní promlčecí lhůta v délce tří let od spáchání podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky, dále, že nezávisle na tomto zanikla i lhůta v trvání jednoho roku mezi vydáním prvostupňového rozhodnutí a jemu předcházejícímu v téže věci podle § 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, dále také podle žalobce došlo k porušení práv žalobce, když mu nebylo umožněno seznámit se s podklady ani nahlížet do kompletního spisu správního orgánu a ani nebyly provedeny rozhodující důkazy a konečně brojí proti zjištěnému skutkovému stavu obecně. Proto se soud dále vyjádří v těchto třech hlavních argumentačních liniích. VI.

2. Zánik odpovědnosti za přestupek a jeho promlčení 37. Podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4 zákona o některých přestupcích fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání.

38. Podle § 29 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění mezi 1. 7. 2017 - 31. 1. 2022) odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby.

39. Podle § 30 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění mezi 1. 7. 2017 - 31. 1. 2022) promlčecí doba činí 1 rok.

40. Podle § 31 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění mezi 1. 7. 2017 - 31. 1. 2022) promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán.

41. Podle § 32 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění mezi 1. 7. 2017 - 31. 1. 2022) do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení (…). Promlčecí doba se přerušuje oznámením o zahájení řízení o přestupku (…); přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. Byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání.

42. Žalobce již od počátku řízení tvrdí, že jeho odpovědnost zanikla na základě uplynutí tříleté mezní promlčecí doby. Již první rozhodnutí Komise uvádí, že obviněný dne 23. pokračování 7 32 A 29/2023 3. 2021, 1. 4. 2021 a 16. 4. 2021 žádal o zastavení řízení z důvodu tvrzeného zániku odpovědnosti za přestupek. Žalobce pak námitku zániku odpovědnosti obšírně uplatnil také v rámci svého odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, přičemž k tomu přidal i námitku promlčení z důvodu údajného uplynutí jednoroční promlčecí lhůty mezi prvním rozhodnutí Komise a prvostupňovým rozhodnutím (viz dále).

43. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí v první řadě uvedl, že promlčecí lhůta nejprve vůbec nezačala běžet, neboť ta stavěla v průběhu trestního řízení. K započetí jejího běhu došlo až od 17. 11. 2020 s právní mocí usnesení trestního soudu o postoupení. Žalovaný dále deklaroval, že byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká v souladu s § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky nejpozději 3 roky od jeho spáchání. S ohledem na započetí jejího běhu po skončení trestního řízení (trvající 3 roky 4 měsíce a 3 dny), tak mohl být přestupek obviněného pravomocně projednán nejpozději do dne 16. 11. 2023. Pokud by se tak nestalo, k zániku odpovědnosti za přestupek (tzv. prekluze) by podle žalovaného došlo dnem 17. 11. 2023.

44. S výše uvedeným závěrem žalovaného se zdejší soud ztotožňuje.

45. Je pravdou, že § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky byl ve svém původním znění účinném od 1. 7. 2017 zákonodárcem formulován relativně nedůsledně. Zákon výslovně stanovil pouze to, že byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději za 3 roky, resp. za 5 let od jeho spáchání. Naopak § 32 odst. 1 písm. a) již tehdy výslovně určoval, že se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. V tomto případě pak prekluzivní doba tzv. stavěla. Sporným pro posouzení věci pak je, zda se tato doba stavení promítá i do tzv. mezní promlčecí doby podle odst. 3 daného ustanovení.

46. Na nejasném znění zákona pak staví svoji argumentaci i žalobce, když ustanovení interpretuje ve svůj prospěch. Žalobce zejména zdůrazňuje, že nové znění ustanovení (od 1. 2. 2022, ke kterému došlo prostřednictvím zákona č. 417/2021 Sb.) právní úpravu zpřísnilo, a proto by bylo protiústavní daný výklad uplatňovat v rámci řízení o jeho přestupku, spáchaným před datem účinnosti nové právní úpravy. Konkrétně má za to, že jeho odpovědnost za přestupek spáchaný dne 13. 7. 2017 zanikla uplynutím tří let od jeho spáchání, tj. dne 13. 7. 2020 a správní řízení o přestupku, zahájené dne 22. 3. 2021, mělo být ihned zastaveno podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona o odpovědnosti za přestupky.

47. V projednávané věci je tedy nezbytné v podrobnostech se zabývat interpretací § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky a zdůvodněním změny jeho znění. Z důvodové zprávy ke zmíněné novelizaci zákona je přitom zřejmé, že si zákonodárce byl vědom uvedených obtíží s aplikací ustanovení. Důvodová zpráva totiž sama poukazuje na zjevně excesivní a ojedinělý závěr rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2018, č. j. 8 Afs 76/2017-88, kde soud skutečně dobu průběhu soudního řízení o totožném skutku do prekluzivní lhůty započítal. Důvodová zpráva ale jednoznačně uvádí, že „podle navržené úpravy by v budoucnu již neměly vznikat výkladové pochybnosti o tom, že při určování konce mezní promlčecí doby stanovené v § 32 odst. 3 je nutno přičíst dobu, po kterou trvala některá ze skutečností uvedených v § 32 odst. 1 písm. a) až d) [zákona o odpovědnosti za přestupky]“ (Vláda: Důvodová zpráva k zákonu č. 417/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 417/2021 Dz). Jinak řečeno, pokud nastane některý pokračování 8 32 A 29/2023 z důvodů podle § 32 odst. 1 (např. se vede trestní řízení pro tentýž skutek), tak se tato doba nezapočítává ani do „konečné“ tříleté či pětileté prekluzivní lhůty, přičemž to takto bylo i za původní právní úpravy ustanovení od 1. 7. 2017.

48. Dané potvrzuje i závěr č. 165 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu a správnímu trestání ze dne 21. 9. 2018, který cituje i žalobce: „Mezní promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky neběží po dobu, kdy se běh promlčecí doby staví. Při určování konce této mezní promlčecí doby je tudíž nutno přičíst dobu, po kterou trvala některá ze skutečností uvedených v § 32 odst. 1 písm. a) až d) zákona o odpovědnosti za přestupky.” Žalobce má však za to, že na základě Statutu sboru se tento vyjadřuje toliko k právní úpravě de lege ferenda a vydává stanoviska nezávazného charakteru. S daným se zdejší soud nemůže ztotožnit.

49. Na interpretaci právní úpravy § 32 před novelizací nabízí jednoznačnou odpověď i judikatura Nejvyššího správního soudu datovaná před novelizaci ustanovení. V rozsudku ze dne 7. 9. 2022, č. j. 8 As 178/2020-38, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl stavení lhůty (resp. doby) v řízení před soudem spočívá v tom, aby správnímu orgánu zůstala zachována část lhůty (resp. doby) nevyčerpaná pro případ, že jeho rozhodnutí bude soudem zrušeno a věc mu bude vrácena k dalšímu řízení. V průběhu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí nemůže správní orgán ve věci činit žádné úkony, neboť správní řízení bylo pravomocně skončeno, a musí vyčkávat ukončení soudního řízení, na jehož délku nemá žádný vliv (rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2012, č.j. 2 Afs 79/2011-171, č. 2652/2012 Sb. NSS).“ I když se dané vztahuje k § 32 odst. 1, písm. c) a nikoli k písm. a) stejného zákonného ustanovení, není možné dojít k jinému názoru než k tomu, že se závěr vztahuje na veškeré skutečnosti uvedené v odst. 1, které staví prekluzivní lhůtu. Stejný význam stavení lhůt v době, kdy se vede řízení před (správními) soudy, potvrdil Nejvyšší správní soud i Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 2877/18, opětovně před datem novelizace § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky.

50. K stavění lhůty z důvodu probíhajícího trestního řízení se explicitně vyjadřuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 3 Tdo 538/2019, které dochází ke stejnému závěru, jako výše specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020, č. j. 14 Af 48/2019-127 pak také uvedl, že při určování konce této mezní promlčecí doby je nutno přičíst dobu, po kterou trvala některá ze skutečností uvedených v § 32 odst. 1 písm. a) až d) zákona o odpovědnosti za přestupky.

51. Judikatura soudů tedy jednoznačně potvrzuje, že mezní promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona o přestupcích se nevztahuje na dobu, po kterou trvala některá ze skutečností uvedených v § 32 odst. 1 písm. a) až d) zákona o odpovědnosti za přestupky, jak nyní výslovně uvádí i aktuální znění § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky 52. Nezbývá než shrnout, že výklad, podle něhož mezní promlčecí doba podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky ve znění před 1. 2. 2022 běžela bez ohledu na stavení podle § 32 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, je nesprávný. Jestliže zákon výslovně stanovil, že se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení, nelze současně tvrdit, že po tuto dobu nadále běžela mezní doba odpovědnosti. Dané potvrdila i soudní judikatura. Novela § 32 zákona o odpovědnosti za přestupky účinná od 1. 2. 2022 tedy nepřinesla nové pravidlo, nýbrž pokračování 9 32 A 29/2023 pouze výslovně potvrdila, že při určování konce mezní promlčecí doby je nutno přičíst dobu trvání skutečností uvedených v § 32 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

53. Současně bylo ustáleno, že pro účely stavení promlčecí doby z důvodu probíhajícího trestního řízení nejde jen o soudní fázi trestního řízení, nýbrž o celé trestní řízení od zahájení úkonů trestního řízení až do právní moci rozhodnutí o odevzdání či postoupení věci správnímu orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2007, č. j. 6 As 56/2004-68, ze dne 23. 6. 2016, č. j. 10 As 232/2015-53, či ze dne 24. 4. 2018, č. j. 8 Afs 76/2017-88). V případě žalobce tedy tříletá promlčecí lhůta vůbec nezačala běžet, když byl přestupek spáchán dne 13. 7. 2017 a ihned 14. 7. 2017 s ním byly zahájeny úkony trestního řízení. Trestní řízení trvalo až do usnesení o postoupení věci trestního soudu ze dne 13. 10. 2020, které nabylo právní moci 17. 11. 2020. Teprve pak započala běžet prekluzivní objektivní lhůta trvající tři roky podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ta byla nicméně přerušena rozhodnutím správního orgánu I. stupně doručením oznámení o zahájení řízení žalobci dne 22. 3. 2021.

54. Žalobce má za to, že žalovaný dále zmeškal i jednoletou subjektivní promlčecí lhůtu. Konkrétně tvrdí, že tato lhůta uplynula mezi prvním rozhodnutím Komise ze dne 27. 1. 2022, vydaným dne 28. 2. 2022 a prvostupňovým rozhodnutím, které správní orgán I. stupně vydal dne 2. 3. 2023 poštou na adresu (nové) zmocněnkyně. Nicméně toto bylo neplatným z důvodu uvedení nesprávného roku narození žalobce a dané bylo napraveno až opravným rozhodnutím ze dne 8. 3. 2023. Podle žalobce nicméně jednoroční lhůta uplynula už ke dni 1. 3. 2023, kterouž správní orgán I. stupně promeškal jak prvostupňovým rozhodnutím, tak i rozhodnutím opravným.

55. Žalovaný k tomu uvedl, že běh jednoroční promlčecí lhůty byl poprvé přerušen (terminologií § 32 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky) dne 22. 3. 2021 oznámením o zahájení řízení obviněnému. K dalšímu přerušení došlo dne 28. 2. 2022 vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 27. 1. 2022, jímž byl obviněný uznán vinným ze spáchání třech přestupků proti občanskému soužití (§ 32 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky). Naposledy byla jednoroční promlčecí doba přerušena dne 17. 2. 2023 vydáním přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 31. 1. 2023, a to odesláním do datové schránky W. G., kterého obviněný zmocnil ke svému zastupování v přestupkovém řízení udělením plné moci dne 15. 11. 2022. Podle něj je podstatný okamžik „vydání rozhodnutí“, nikoli doručení přípisu. Dále žalovaný zdůraznil, že to, že žalobce změnil svého zmocněnce, na zmocněnkyni J. E., se správní orgán I. stupně dozvěděl až ke dni 20. 2. 2023. V moment vydání rozhodnutí tedy daná skutečnost nehrála žádnou roli, neboť o ní nevěděl.

56. Podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: „Vypraveno dne:“ .

57. V posuzované věci se v tomto bodě soud také ztotožnil se závěry žalovaného. Ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu navazuje okamžik vydání rozhodnutí na předání stejnopisu k doručení. Vydáním rozhodnutí se pak přerušuje promlčecí doba (viz § 32 odst. 2 písm. b) správního řádu ve znění 1. 7. 2017 - 31. 1. 2022). Dané potvrzuje i judikatura Nejvyššího správního soudu, který explicitně s okamžikem vydání rozhodnutí o vině spojuje přerušení původní promlčecí doby a započetí nové (srov. např. pokračování 10 32 A 29/2023 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2021, č. j. 5 As 327/2020-25). Správní orgán I. stupně přitom napadené rozhodnutí dne 17. 2. 2023 odeslal do datové schránky zmocněnce žalobce. Doručuje-li správní orgán stejnopis písemného vyhotovení rozhodnutí prostřednictvím datové schránky, rozumí se vydáním rozhodnutí podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu provedení tzv. jiného úkonu směřujícího k doručení, tzn. odeslání elektronické verze rozhodnutí prostřednictvím datové schránky (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2020, č. j. 1 Azs 504/2019-29, ze dne 13. 6. 2019, č. j. 4 As 73/2019-24, či ze dne 14. 10. 2020, č. j. 6 As 199/2020-43).

58. Lhůta jednoho roku tedy v daném případě nebyla zmeškána. Dále je třeba se ztotožnit i s tvrzením žalovaného, že na okamžik vypravení a přerušení běhu promlčecí doby nemá vliv ani skutečnost, že obviněný dne 16. 2. 2023, tj. den před vydáním rozhodnutí, vypověděl W. G. plnou moc a ke stejnému dni udělil plnou moc pro zastupování v řízení zmocněnkyni J. E. Správní orgán I. stupně sice dne 17. 2. 2023 odeslal rozhodnutí v ten den již bývalému zmocněnci, procesní důsledky vypovězení plné moci W. G. však nastaly vůči správnímu orgánu I. stupně až v den, kdy se o tom dozvěděl, tj. doručením výpovědi plné moci, což nastalo dle podacího razítka úřadu až dne 20. 2. 2023. Správní orgán I. stupně tedy dne 2. 3. 2023 opětovně vypravil rozhodnutí, které zmocněnkyně převzala dne 6. 3. 2023. Druhým vypravením rozhodnutí však správní orgán I. stupně pouze reagoval na procesní úkon žalobce, na přerušení běhu promlčecí doby nemá tato skutečnost vliv.

59. Obdobně ani vydání opravného rozhodnutí pro formální vadu rozhodnutí spočívající v evidentním písařském pochybeních v podobě nesprávného roku narození žalobce (místo 1980 uveden rok 1990) nemůže mít vliv na přerušení běhu promlčecí lhůty. Ustanovení § 32 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky spojuje přerušení běhu prekluzivní doby pouze s jeho vydáním. V případě toliko formální vady pak podle zdejšího soudu nelze dospět k závěru, že by tato mohla způsobovat neúčinnost přerušení běhu prekluzivní doby, resp. že k tomuto přerušení v jejím důsledku vůbec nedošlo. Podstata věci totiž zůstává nedotčena. Obviněný z přestupku je správním orgánem v souladu s objektivním právem uznán vinným již primárním rozhodnutím s tím, že v předmětném rozhodnutí následně dojde toliko k opravě zjevných písařských pochybení. Komentářová literatura uvádí, že i případný závěr o nepřerušení (nepřetržení) běhu prekluzivní lhůty v důsledku této vady spadající do kategorie nejméně závažných vad správních rozhodnutí, by byl ostatně ve zjevném rozporu se smyslem a účelem právní úpravy přerušení běhu prekluzivních dob i zjevně nepřiměřený k povaze těchto vad, jelikož se vůbec nedotýkají podstaty samotného výroku o vině obviněného, na nějž právě § 32 odst. 2 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky směřuje (Grygar, T. 7.4 Přerušení běhu prekluzivní doby. In: Grygar, T. Zánik odpovědnosti za přestupek. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 116-117.)

60. Pod výše uvedené závěry spadá i daný případ, kdy bylo správním orgánem I. stupně vydáno opravné rozhodnutí ze dne 8. 3. 2023, č.j. 23-05019/VV, kterým opravil zřejmou nesprávnost v písemném vyhotovení meritorního rozhodnutí, spočívající v chybně uvedeném roku narození obviněného. Nelze tedy dojít k závěru, že by správní orgán promeškal promlčecí dobu v délce 1 roku. Pouze pro úplnost krajský soud upozorňuje i na postupující rozhodnutí trestního soudu, který v poslední větě dochází ke stejnému závěru, tedy, že k zániku odpovědnosti nedošlo. VI.

3. Porušení práv žalobce s důsledkem nezákonnosti napadeného rozhodnutí pokračování 11 32 A 29/2023 61. Další žalobní námitka se vztahovala k tomu, že v řízení před správními orgány došlo k vadě, spočívající v tom, že žalobce neměl možnost (a) navrhovat důkazy, (b) vyjádřit své stanovisko a (c) seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí ve smyslu § 36 správního řádu. Žalobce má předně za to, že se správní orgán I. stupně rozhodl bez toho, aniž by žalobce měl možnost seznámit jej s jím navrhovanými důkazy. Dále sice měl možnost nahlížet do spisu, ale ten byl neúplný. Proto požádal o zaslání chybějících podkladů, načež mu správní orgán I. stupně stanovil další termín nahlížení, který ale byl stanoven na den před doručením přípisu. Konečně správní orgán I. stupně neprovedl ani jím předložené důkazy prokazující jeho nevinu, zejména audiozáznamy z trestního řízení.

62. Podle § 36 odst. 1 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy.

63. Podle § 36 odst. 2 správního řádu účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví-li zákon jinak.

64. Podle § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal.

65. Krajský soud ze správního spisu zjistil, že správní orgán I. stupně provedl v řízení celou řadu důkazů, které navrhl žalobce i důkazy provedené z vlastní iniciativy. Příkladmo správní orgán I. stupně v řízení provedl výslech obviněného, poškozeného, čtení srovnávací výpovědi poškozeného z hlavního líčení před trestním soudem; výpovědi dalších svědků z hlavního líčení před trestním soudem; výslech D. R., čtení jeho výpovědi z hlavního líčení před trestním soudem; úřední záznam Policie ČR ze dne 6. 11. 2017; znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství zpracovaný soudní znalkyní MUDr. S. D. ke dni 28. 11. 2017; lékařskou zprávu Kliniky psychiatrie FN Olomouc; znalecký posudek z oboru psychiatrie zpracovaný soudní znalkyní MUDr. M. H.; vyjádření ČHMÚ ze dne 16. 7. 2019 ve věci stanovení klimatologických údajů ze dne 13. 7. 2017 pro místo Brno-přehrada podle měření klimatologické stanice Brno-Žabovřesky; znalecké posudky zpracované oponentně, revizní znalecké posudky, fotografie ze spis a celou řadu dalších důkazů. Správní orgány tedy nelze nařknout z nedostatečné snahy provést dokazování v celku.

66. K důkazům, které správní orgán I. stupně odmítl provést se nicméně podrobně vyjádřil. Dané považoval za nadbytečné a časově nadměrně zatěžující, přičemž by podle něj možný výsledek zkoumání ani neměl odpovídající vypovídací hodnotu. Proto nebylo vyhověno návrhu zmocněnce obviněného na provedení rekonstrukce skutku či vyšetřovacího pokusu, na základě kterého by bylo zjištěno, na jakou vzdálenost je svědkyně P. s ohledem na svůj zrakový handicap schopna rozpoznat osobu obviněného, což s ohledem na časový odstup de facto ani nešlo realizovat. Dále správní orgán například neprovedl důkaz audionahrávkou telefonátu mezi žalobcem a klientem poškozeného p. Ševčíkem, jelikož měl za to, že se jedná o podružnou záležitost související jen okrajově s rozpory mezi obviněným a poškozeným v rámci předchozího společného podnikání a tato nahrávka nemá souvislost s průběhem skutkového děje pokračování 12 32 A 29/2023 předmětného incidentu ze dne 13. 7. 2017 (viz v podrobnostech prvostupňové rozhodnutí, str. 11-12).

67. Dále žalobce navrhoval čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 trestního řádu svědka D. R., když z něj vyplývající informace si mají protiřečit s tím, co uvedl u soudu a při výpovědi před správním orgánem. Ty ale žalovaný rozptýlil opětovným výslechem tohoto svědka. Svědek se přitom odkázal na podle jeho slov nejpřesnější výpověď, která měl být ta učiněná u soudu a potvrdil v ní uvedené skutečnosti. Další upřesnění jeho výpovědi provedením úředního záznamu či dalším výslechem svědka by podle žalovaného mohlo být podstatné toliko pro posouzení protiprávního jednání dalších zapojených osob a nikoli žalobce.

68. Dále považuje zdejší soud za důležité vyjádřit se k audionahrávkách z hlavních líčení u Městského soudu v Brně ze dne 9. 7. a 27. 8. 2019, nahrávce z jednání odvolacího Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, nahrávce z dalšího hlavního líčení u Městského soudu ze dne 7. 10. 2020, a nahrávce vyhlášení usnesení Městským soudem dne 13. 10. 2020. Ty byly součástí spisového materiálu, ale současně nebyly samostatně provedeny k důkazu. V rámci správního řízení byly totiž použity relevantní části protokolů, které jsou přesným přepisem audionahrávek. Zejména byly čteny výpovědi různých účastníků pro to, aby se potvrdila či případně vyvrátila jejich (ne)věrohodnost. Zdejší soud má za to, že správní orgány v této věci nijak nepochybily, pokud k jejich přehrání skutečně nepřistoupily, ale přistoupily pouze ke čtení důležitých částí protokolů z nich.

69. Z výše uvedeného vyplývá, že obstojí závěr žalovaného o tom, že dokazování bylo provedeno kompletně a neprovedení důkazů navrhovaných žalobcem bylo řádně odůvodněné.

70. Je také zřejmé, že žalobce je účastníkem v řízení velmi aktivním vzhledem k množství přípisů směřující (mimo jiné) na správní orgán. Žalovaný se v průběhu řízení opakovaně obšírně vyjadřoval k provedenému dokazování (např. přípisy ze dne 30. 11. 2021, 2. 12. 2021, 7. 12. 2021, 31. 8. 2022, 25. 11. 2022, 13. 12. 2022). Obdobné námitky týkající se omezení jeho práv vznesl i ve vyjádření k předkládací zprávě komise ze dne 16. 4. 2023 či dále v podnětu k provedení přezkumného řízení ze dne 8. 9. 2023. Je tedy zřejmé, že se správní orgány obdobnými námitkami žalobce zevrubně zabývaly již opakovaně, a to v různých perspektivách. Jeho návrhy a doplnění braly v potaz, což promítaly i do svých rozhodnutí.

71. Co se týče práva žalobce na to se seznámit se spisovým materiálem, správní orgán I. stupně opakovaně umožnil žalobci nahlížení do spisu ve dnech 3. 10. 2022 (omluva žalobce z důvodu stáže), 24. 10. 2022 (omluva z důvodu nemoci), 2. 11. 2022 (bez omluvy, doručeno dne 3. 11. 2022), 16. 11. 2022 (omluva z důvodu nemoci), a 5. 12. 2022 (nedostavil se). Žalobce se ani v jenom z termínů nedostavil. Následně byla zmocněnci žalobce zaslána kopie nosičů DVD ze spisu v řízení před trestním soudem s audiozáznamy z jednání před soudem. Tato nebyla převzata a následně byla vrácena správnímu orgánu I. stupně. Je pravdou, že jedenkrát bylo doručeno oznámení o možnosti nahlížet do spisu z blíže neurčených důvodů až po datu jeho stanovení. Nicméně ve světle toho, že měl žalobce možností vícero, nelze dojít k závěru o jeho diskriminaci či krácení jeho práv. pokračování 13 32 A 29/2023 72. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán I. stupně řádně vyrozuměl žalobce, resp. jeho zástupce, o tom, že již ukončil dokazování ve věci a umožnil žalobci seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Povinnost stanovenou v § 36 odst. 3 správního řádu tedy správní orgán I. stupně splnil. Obdobně splnil své povinnosti i v rámci těch daných v § 36 odst. 1 a 2. Žalobce nebyl na svých právech nikterak zkrácen. Žalobce se mohl volně vyjadřovat k probíhajícímu řízení, přičemž tohoto svého práva hojně využíval. Správní orgány I. stupně mu umožnil nahlížet do spisu, který byl na základě zjištění žalovaného kompletní. VI.4 Nesprávně zjištěný skutkový stav 73. Konečně se soud vyjadřuje ke skutkovému stavu, jak jej postavil žalovaný i správní orgán I. stupně. V rámci toho soud posoudí i výpověď svědka D. R. a další žalobcem rozporované důkazy. Nutno podotknout, že správními orgány zjištěný skutkový stav potvrdilo i usnesení trestního soudu ze dne 13. 10. 2020, č. j. 6 T 84/2019-577.

74. Mezi stranami není sporné, že došlo dne 13. 7. 2017 ke konfliktu žalobce s poškozeným, Ing. K. P., ve vchodových dveřích u domu na adrese X. Sporným bodem však je, jak k tomuto došlo a jak konflikt probíhal. Žalobce tvrdí, že dojel společně se svými dvěma přáteli k domu poškozeného, se kterým chtěl mluvit, ten jej ale vulgárně napadl, přibouchl mu nohu ve dveřích, které nakonec zavřel, přičemž žalobce se z místa následně vzdálil. Poškozený má za to, že jej jeden z přátel žalobce lstí vylákal k otevření vstupních dveří, jelikož se vydával za kurýra, a když dveře pootevřel, tak k nim přistoupil i žalobce a oba dva se snažili dveře otevřít. Poškozenému se nakonec podařilo dveře zavřít, přičemž žalobce jej při přetahování o ně častoval výhružkami a nadávkami. K odchodu jej přemluvil třetí muž, svědek. Poškozenému měla být činem způsobena fyzická a psychická poranění.

75. Jako nezávislý svědek byl vyslechnut D. R., který ve výpovědi před správním orgánem I. stupně vypověděl, že incident viděl z okna své kanceláře. Viděl skupinku tří mužů, kteří po chvíli zazvonili u dveří poškozeného. Viděl, že někdo otevřel dveře a začala strkanice. U této nebyli všichni muži, ale pouze dva z nich, kteří se snažili dostat dovnitř domu. Třetí postával vpovzdálí. Následně všichni tři odešli pryč. Uvedl, že s poškozeným není v žádném styku ani jej z dřívějška více nezná, pouze jej náhodně párkrát potkal na ulici a ví, že tam bydlí. Svědek vypovídal i v řízení před trestním soudem. Tam vypověděl obdobně, přičemž odlišnosti od výpovědi před správním orgánem jsou zcela marginální. Žalobce přitom po celou dobu upozorňuje, že se jeho popis situace odlišuje od té, která je zaznamenána v úředním záznamu o podání vysvětlení u Policie ČR. Tento ale provést nelze s odkazem na § 137 odst. 4 správního řádu ad analogiam uplatnitelným i na úřední záznam podle trestního řádu (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017, č. j. 9 As 10/2017-40). Úřední záznamy obecně slouží pouze jako podpůrný a návodný prostředek sloužící k posouzení procesní strategie orgánů. I pokud by tomu ale tak nebylo, žalovaný uvedl, že si je vědom odlišností a možné pochybnosti rozptýlil na základě opětovného výslechu svědka. Zdejší soud ale nedošel, obdobně jako správní orgány, k závěru, že by odlišnosti ve výpovědích byl natolik velké, že by nebylo možné ze svědecké výpovědi vycházet. Nebyl prokázán ani vztah mezi poškozeným a svědkem.

76. Zdejší soud ve shodě s žalovaným vyhodnotil, že to bylo právě jednání žalobce, které konflikt započalo, přičemž se snažil kontaktovat poškozeného tak, že se fyzicky dostavil pokračování 14 32 A 29/2023 před jeho vchodové dveře. I svědek D. R. žalobce jasně identifikoval jako osobu, která do dveří strčila nohu a snažila se dostat dovnitř. Bylo prokázáno, že konflikt probíhal toliko ve formě přetahování se o dveře. Naopak prokázáno nebylo, že by žalobce na poškozeného křičel výhružky smrtí, či jej jinak fyzicky napadl – podle toho také žalovaný upravil skutkový stav a vydal napadené rozhodnutí. Objektivně byly následky jednání žalobce vyhodnoceny ve znaleckých posudcích.

77. Z hlediska zhodnocení odpovědnosti za čin má pak zdejší soud za nadbytečné prokazovat detaily průběhu jednání, tedy kdo otevřel dveře, za jakých podmínek, co si mezi sebou žalobce a poškozený sdělili. Důležité je, a to vyplývá z jednotlivých skutkových zjištění, že se žalobce násilně pokusil dostat do obydlí poškozeného. Mezi dveře strčil nohu a pokusil se tlačením do rámu tyto otevřít. Poškozenému se podařilo žalobce přetlačit a dveře zavřít, přičemž mu přetahování způsobilo lehká zranění na ruce a noze. Trestní soud došel k závěru o nenaplnění subjektivní stránky v takové míře, aby mohl konstatovat vznik odpovědnosti za trestný čin těžkého ublížení podle § 145 trestního zákoníku, trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, trestný čin těžkého ublížení z nedbalosti podle § 147 trestního zákoníku, či trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku.

78. Skutkový děj byl postaven na jisto na základě popisu stran žalobce, poškozeného a dalších přítomných svědků. Trestní soud pak vyhodnotil jako nevěrohodné žalobce a poškozeného vzhledem k otevřené animozitě jejich vztahu. Dále konstatoval, že v opozici proti sobě stojí výpovědi svědků N. B. a R. M. (podporující verzi žalobce) vůči výpovědi L. P. (podporující verzi poškozeného). Jako vedlejší nezávislý pozorovatel ve věci vystupoval svědek D. R. Z posouzení trestním soudem vyplývá, že právě jeho výpověď je klíčovou. Daným se nijak netají ani žalobce, když poukazuje na rozpory ve svědeckých výpovědích. Zdejší soud má však jeho výpověď za věrohodnou a konstantní, jak již bylo uvedeno výše. Je nutno poznamenat i to, že vzhledem k prokázané animozitě mezi žalobcem a poškozeným je spíše uvěřitelná verze, že poškozený prosklené dveře otevřel, jelikož nepoznával muže na druhé straně a měl za to, že se jedná o kurýra zásilkové služby a žalobce následně ke dveřím přistoupil a s pomocí druhého muže započal s přetahováním o jejich otevření než ta, že poškozený otevřel dveře žalobci.

79. V rovině správního práva, tedy s ohledem na možnou kvalifikaci jednání jako přestupku, zdejší soud souhlasí se závěry správních orgánů. Přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona o některých přestupcích spočívá v dopuštění se hrubého jednání vůči jinému. Jako hrubé jednání je vnímáno například fyzické přimáčknutí osoby ke stěně a držení pod krkem/za oděv (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 2022, č. j. 33 A 9/2022-29), úder do hlavy pěstí či dlaní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2015, č. j. 8 As 196/2014-46), nebo úmyslné udeření do střechy auta a způsobení prohlubně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2020, č. j. 6 As 68/2020-24). Jednání je hrubým tehdy, pokud vykazuje znaky neurvalosti, agresivity, či jde o projev fyzického násilí zamířeného proti integritě jiné osoby (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.02.2021, č. j. 5 As 3/2020-36). Ze skutkového stavu vyplývá, že se žalobce dopustil agresivního jednání vyúsťující do poranění poškozeného. Toto inicioval, přičemž pro jeho odpovědnost je nepodstatné, kolik osob se incidentu účastnilo. Jednání naplňuje znaky přestupkového jednání, jestliže se jedná o společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. společensky pokračování 15 32 A 29/2023 škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin (§ 5 zákona o přestupcích). Postačí přitom zavinění z nedbalosti. Žalovaný přitom vyhodnotil, že primárním cílem žalobce nebylo fyzické ublížení poškozenému a nelze přitom předjímat, co by nastalo, pokud by se mu podařilo dostat dovnitř domu. Úmyslně se ale snažil fyzickým odporem a hrubým jednáním překonat odpor poškozeného a vstoupit do cizího obydlí. Jeho jednání jednoznačně přesáhlo tu míru společenské škodlivosti, aby se dalo postihnout v rámci přestupového řízení.

80. K žalobcem rozporovanému skutkovému stavu tedy zdejší soud uzavírá, že jej má za prokázaný tak, jak jej ve svém výroku popsal žalovaný. Skutkový stav byl dokazován už před trestním soudem a opakovaně rozsáhle dokazován v řízení před správními orgány. Orgány veřejné moci přitom shromáždily a pečlivě vyhodnotily všechny důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech. Marginální odlišnosti ve výpovědích svědků, zejména D. R., byly logicky vyjasněny s podporou dalších důkazů. Nadto pro prokázání skutkového stavu nebyly rozdíly nikterak důležité. Zdejší soud má tedy za to, že žalovaný ani správní orgán I. stupně nijak nepochybily, pokud žalobce shledaly vinným z přestupkového jednání specifikovaném ve výroku napadeného rozhodnutí.

81. Soud také poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, podle které správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy a posuzuje je jednotlivě a ve vzájemné souvislosti podle § 50 odst. 4 správního řádu. Ta je úzce navázána na zásadu řádného odůvodnění rozhodnutí podle § 68 odst. 4 správního řádu, která říká, že je správní orgán povinen uvést v odůvodnění rozhodnutí podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení, a rovněž informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Rozhodnutí správních orgánů vychází z řady důkazů, nejedná se o ničím nepodložené úvahy a pokud dal správní orgán jednomu z důkazních návrhů vyšší váhu, tak svůj krok odůvodnil, což je i postupem, který má svůj podklad ve zmíněných základních správněprávních zásadách.

VII. Závěr a náklady řízení

82. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

83. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

84. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. pokračování 16 32 A 29/2023 85. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V Brně dne 28. května 2026 JUDr. Petr Polách v. r. samosoudce