32 A 29/2024

Rubrum

č. j. 32 A 29/2024-43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: P. O., bytem X zastoupen Mgr. Bc. Martinem Kotrbáčkem, advokátem se sídlem Společná advokátní kancelář, Kobližná 47/19, 602 00 Brno proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Ke Skalce 5907/47, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí ze dne 11. 9. 2024, č. j. KUJI 82430/2024, sp. zn. OOSČ 525/2024 OOSC/131, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice, odboru dopravy Pokračování 2 32 A 29/2024 a silničního hospodářství (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 7. 2024, č. j. MUMB/ODSH/19002/2024 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích spáchaném ve formě zavinění z nedbalosti podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), porušením § 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona tím, že dne 9. 3. 2024 v 10.06 hodin na pozemní komunikaci č. I/38 v obci Litohoř před domem čp. 177 při řízení motorového vozidla tovární značky Porsche Cayenne Turba, registrační značky X držel v pravé ruce telefonní přístroj.

3. Za spáchání přestupku byla žalobci podle ustanovení § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. c) uložena pokuta ve výši 4 000 Kč. Současně byla žalobci podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, § 79 správního řádu a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

II. Žaloba

4. Žalobce namítal, že se žádného přestupku nedopustil a rozhodnutí správního orgánu I. stupně je založeno výhradně na svědecké výpovědi policistů, kteří u žalobce prováděli silniční kontrolu. Výpovědi svědků mají být přitom ve vzájemném rozporu a zároveň v rozporu s dalšími provedenými důkazy, zejména pak s kamerovým záznamem. Tím měla být porušena zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo. Správní orgány podle žalobce rezignovaly na posouzení věrohodnosti svědků, které a priori favorizovaly před výpovědí žalobce.

5. Proto žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí, přikázal vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a přiznal mu náklady řízení ve výši 11 228 Kč.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí a napadené rozhodnutí považuje za správné a odůvodněné. Konstatoval, že se jedná o tzv. obtížně zachytitelný přestupek, u něhož věrohodné svědectví policistů zpravidla postačuje k dostatečnému prokázání jeho spáchání. Své vyjádření uzavřel tvrzením, že žalobce se pouze snaží znevěrohodnit policisty polemikou o skutkovém stavu a poukazováním na údajné odlišnosti v jejich výpovědích. Žalovaný má za to, že on i správní orgán I. stupně postupovali zcela v souladu s literou zákona a vypořádali se s námitkami žalobce v jejich celistvosti. Proto navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobce

7. V replice žalobce především zopakoval svou žalobní argumentaci, která je založena na pokusu znevěrohodnit policisty, svědky přestupkového jednání žalobce. Zejména opětovně poukázal na marginální odlišnosti v jejich výpovědích, jež mají údajně odůvodňovat rozpor skutkového stavu s tím, co se ve skutečnost stalo. Nadto zdůrazňuje, že v rozporu s výpověďmi svědků je i pořízený kamerový záznam z policejního auta, na kterém nelze žádný mobilní telefon vidět, a proto se jedná o důkaz spíše ve prospěch, a ne v neprospěch žalobce. Pokračování 3 32 A 29/2024 8. Žalobce dále odkázal v plném rozsahu na žalobu a navrhl, aby soud rozhodl v souladu s žalobou.

V. Jednání

9. Dne 25. 6. 2026 se ve věci konalo jednání soudu (§ 49 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“). Bylo jednáno pouze za přítomnosti právního zástupce žalobce, žalovaný se z jednání omluvil. Žalobce odkázal na žalobu a repliku tak, jak byly soudu písemně doručeny. Soud při jednání neprováděl žádné dokazování, žalobce pouze odkázal na obsah správního spisu a sám soud nepovažoval za nezbytné doplnit ve smyslu § 77 odst. 2 s.ř.s. důkazy, které byly provedeny správním orgánem. Závěrem jednání žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost a nepřezkoumatelnost, žalovaný v soudu zaslaném vyjádření požadoval zamítnutí podané žaloby.

VI. Posouzení věci krajským soudem

10. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

11. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

12. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Žalobce zejména brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a z něj vyplývající právní kvalifikaci věci, respektive namítá, že se nedopustil uvedeného protiprávního jednání.

14. Žalobce byl správními orgány shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích spáchaném ve formě zavinění z nedbalosti podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, porušením § 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona tím, že dne 9. 3. 2024 v 10.06 hodin na pozemní komunikaci č. I/38 v obci Litohoř před domem čp. 177 při řízení motorového vozidla tovární značky Porsche Cayenne Turba, registrační značky X držel v pravé ruce telefonní přístroj.

15. K tomuto uvádí soud následující.

16. Dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 silničního zákona se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

17. Dle ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) silničního zákona řidič nesmí při jízdě vozidlem držet v ruce nebo jiným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení.

18. Podstatou projednávaného případu je posouzení, zda se žalobce dopustil protiprávního jednání ve smyslu ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 silničního zákona. Otázkou, jež měla být dle žalobcova názoru posouzena nesprávně, je, zda na základě výpovědi Pokračování 4 32 A 29/2024 svědků (policistů) lze považovat přestupek za dostatečně prokázaný. Těžiště problémů v tomto směru se nachází v rovině hodnocení důkazů, když na jedné straně stojí svědecké výpovědi zasahujících policistů (podepřené oznámením o přestupku), na straně druhé tvrzení žalobce uvedené v podané žalobě.

19. Městský úřad Moravské Budějovice, odbor dopravy a silničního hospodářství vydal ve věci příkaz ze dne 26. 3. 2024, č. j. MUMB/ODSH/7860/2024, na který žalobce reagoval odporem. Proto došlo k předvolání žalobce na ústní jednání o přestupku, kde dne 20. 6. 2024 proběhlo ústní dokazování společně s předvolanými policisty, svědky přestupkového jednání. To vyústilo ve vydání výše specifikovaného prvostupňového rozhodnutí. Žalobce přitom od počátku řízení rozporuje to, že se skutek stal tak, jak popsali policisté. Stojí si za tím, že telefon v ruce nedržel, dané má vyplývat i z kamerového záznamu, přičemž svědky má za protěžované stran správních orgánů v neprospěch verze skutkového stavu prezentované žalobcem.

20. K námitkám týkajícím se objasnění skutkového stavu v nyní projednávané věci soud uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Soud k tomu uvádí, že pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011–68, bod 18).

21. Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání.

22. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011– 68).

23. V přestupkovém řízení je poté správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což vyjadřuje zásadu materiální pravdy, podle které správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední Pokračování 5 32 A 29/2024 povinnosti, zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí podklady, zejména důkazy, podle své úvahy a pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (viz ustanovení § 3, § 50 a § 52 správního řádu).

24. Soud k věci uvádí, že žalobce svou argumentací nevnesl do závěrů správního řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Základními ve věci využitými důkazy jsou v daném případě svědecké výpovědi zasahujících policistů, úřední záznam o spáchaném přestupku a fotografická dokumentace, resp. kamerový záznam z automobilu policistů.

25. Žalobce svoji argumentaci staví převážně na nepoužitelnosti daných svědeckých výpovědí zejména z důvodu jejich údajné rozpornosti a nedostatečné průkaznosti. Soud k věci uvádí, že se nelze ztotožnit s názorem žalobce, že by svědecké výpovědi zasahujících policistů nepostačovaly k náležitému prokázání skutkového stavu dané věci. Pokud by krajský soud takovou argumentaci přijal, mohlo by to v konečném důsledku znamenat, že by bylo znemožněno stíhání a potrestání pachatelů těch dopravních přestupků, u nichž nelze naplnění skutkových podstat doložit exaktními metodami (zpravidla měřením za pomoci technických zařízení). Přestupek, jehož spáchání je kladeno za vinu žalobci, tedy držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového či záznamového zařízení při řízení vozidla, je takového charakteru, že jeho spáchání lze v zásadě prokázat toliko svědeckými výpověďmi osob přítomných přestupkovému jednání, případně za pomoci audiovizuálního záznamu (fotodokumentace), podařilo-li se posuzované jednání tímto způsobem zachytit. V posuzovaném případě sice dostupný kamerový záznam je, ale vzhledem k jeho nízké kvalitě a nemožnosti dostatečně přiblížit obraz lze argumentovat ve prospěch obou alternativ skutkového stavu, jež se nabízí. Obdobně ani policisté z něj nemohli s určitostí zpětně zjistit, zda se na něm telefonní přístroj v ruce žalobce nachází či ne. Lze konstatovat, že se ze záznamu jeví, že se v oblasti spodní části volantu u pravé ruky žalobce skutečně leskne stříbrnošedý předmět, což je barva, kterou měl podle obou policistů telefonní přístroj žalobce. Soud ale zároveň uznává, že se mohlo jednat o odraz displeje automobilu či odlesk jeho skel.

26. Vyjma zasahujících policistů pak neexistují žádní jiní svědci, kupříkladu kolemjdoucí, řidiči nebo spolujezdci v blízkosti jedoucích vozidel, kteří by mohli k věci cokoliv vypovědět, což jednoznačně vyplývá mimo jiné i z kamerového záznamu policistů. Nezbývá tedy, než se soustředit na důkazy v podobě výpovědí policistů a výpovědí žalobce. Soud se přitom nedomnívá, že by tato skutečnost musela nutně vést k závěru o důkazní nouzi. Je nicméně povinností správních orgánů klást v obdobných případech zvýšený důraz na posouzení věrohodnosti získaného důkazu a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení jeho vypovídací hodnoty. Těžiště problémů se tak posouvá do oblasti hodnocení důkazů; jednalo se o situaci, kdy na jedné straně stojí tvrzení policistů podepřené podepsaným oznámením o přestupku, úředním záznamem a na straně druhé tvrzení žalobce, že se popisovaného protiprávního jednání nedopustil. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 25. 7. 2006, č. j. 6 As 47/2005-84, poté: „(…) existence rozporu mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí.“ Pokračování 6 32 A 29/2024 27. V posuzovaném případě soud souhlasí se žalovaným i správním orgánem I. stupně v tom, že výpovědi policistů obstojí. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 29. 8. 2011, č. j. 8 As 13/2011-54) je třeba vycházet z domněnky o věrohodnosti výpovědí policistů, neboť tito zpravidla nemají (na rozdíl od účastníků řízení) na výsledku věci jakýkoliv zájem a vykonávají pouze svoji služební povinnost. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se přitom zabýval Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-114, v němž vyslovil, že „(…) k osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ Dle názoru soudu, aby bylo možno učinit úsudek o případné nevěrohodnosti policisty jako svědka, resp. aby vyvstala pochybnost o jeho nezaujatosti, musely by k tomu přistoupit další okolnosti, které by těmto závěrům nasvědčovaly (přehnaná horlivost při výkonu služební povinnosti, šikanózní jednání ve vztahu k obviněnému apod.).

28. V posuzované věci byly výpovědi policistů vzájemně souladné, konzistentní a nevykazovaly žádné logické rozpory či nejasnosti. V projednávané věci nebyl zjištěn ani žádný motiv, proč by policisté měli mít zájem na stíhání žalobce. Vše naopak nasvědčuje tomu, že zasahující policisté postupovali zcela nezaujatě a plnili pouze v intencích zákona svoji služební povinnost. Z materiálů založených ve správním spise není patrná ani žádná nepřiměřená míra horlivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63). Policistu přitom lze považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví. Je pravdou, že se výpovědi svědků v marginálnostech od sebe odlišovaly, na což žalobce důrazně upozornil. Avšak v celkovém kontextu tyto rozdíly, ač existují, cokoliv nemění na zjištěné verzi skutkového stavu.

29. Žalobce konkrétně poukázal na to, že prap. P. Z. (svědek 1) uvedl, že z kamery nejde nic vidět, zatímco pprap. J. M. (svědek 2) uvedl, že na kamerovém záznamu telefonní přístroj vidí. Obdobně shledal rozpor v tom, že svědek 1 uvádí, že došlo ke kontrole povinné výbavy vozidla a svědek 2 tvrdí opak. Nadto má být výpověď svědka 2 v rozporu s videozáznamem, když uvedl, že telefonní přístroj žalobce držel před obličejem ve spodní části volantu.

30. Soud však z obsahu správního spisu (resp. ze svědeckých výpovědí zaznamenaných v protokolu o konání ústního jednání) došel k opačnému závěru, tedy k tomu, že svědky uvedená fakta nejsou ve vzájemném rozporu či v rozporu s ustáleným skutkovým dějem, jelikož se jedná o nepodstatné detaily. Uvedené rozpory ve výpovědích zasahujících policistů jsou vysvětlitelné i poměrně dlouhou časovou prodlevou mezi spácháním přestupku a podáním svědecké výpovědi, která byla více než tři měsíce. Nadto, jak například uvedl i svědek 2 na dotaz zmocněnce žalobce, v rámci podání výpovědi u ústního projednání přestupku, za poslední půlrok on sám zastavil a zkontroloval více než deset motorových vozidel. Nelze pak mít za to, že policisté mají kapacitu pamatovat si všechny jednotlivé zjištěné přestupky do nejmenšího detailu. Takové požadavky nelze Pokračování 7 32 A 29/2024 na příslušníky policie s ohledem na množství přestupků, jimiž se zabývají, nepochybně ani požadovat. Podstatné je, že se oba zasahující policisté shodli na místě, ze kterého byl vytýkaný přestupek žalobce zpozorován, na poloze vozidla v okamžiku spáchání přestupku, na ruce, ve které měl žalobce držet telefonní zařízení a na jeho barvě. Shodli se i na místě a důvodech následného zastavení vozidla žalobce a postupu při projednávání spáchání přestupku na místě samém. Lze tedy konstatovat, že obě svědecké výpovědi se v hlavních rysech plně shodovaly. Ve vztahu ke spáchanému přestupkovému jednání není relevantní, zda svědci zkontrolovali výbavu vozidla, či odlišné subjektivní vnímání v jaké části vozidla měl žalobce telefonní přístroj držet. Je také nutné vzít v potaz, že se celá událost stala velmi rychle, de facto v řádu sekund, když žalobce projížděl kolem automobilu policistů a ti neměli možnost se detailně zaměřit na to, v jaké pozici žalobce mobilní telefon držel. Důležité je, že oba shodně uvedli, že tento v ruce měl, a proto jej zastavili.

31. Jak již bylo uvedeno, k hodnocení věrohodnosti je nezbytné přistupovat v každém případě individuálně, přičemž v posuzované věci žádné podezření o ovlivnění svědeckých výpovědí nevzniklo. Policista v pozici svědka je stejně tak jako jiná fyzická osoba povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (viz ustanovení § 55 odst. 1 správního řádu). Na rozdíl od policistů, kteří na věci neměli osobní zájem, měl žalobce zřejmý motiv, proč tvrdit, že za vytýkaného jednání nedopustil. Je totiž zcela přirozené, že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve věci nestranná a bude tedy tvrdit pouze takové skutečnosti, které jí jsou ku prospěchu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 10 As 108/2014-25). Nicméně lze poznamenat, že žalobce žádné takové konkrétní vyjádření ve věci doposud neučinil a v podané žalobě pouze zpochybňoval věrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů a případně kamerového záznamu. Správní řízení obecně ovládá ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu zásada volného hodnocení důkazů. Tato zásada totiž dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. Ve spojení se zásadou materiální pravdy pak dokazování musí proběhnout tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

32. Krajský soud má přitom za to, že daná kritéria byla bezpochyby naplněna a výhrady žalobce ke zjištění skutkového stavu, a to zejména pokud se jedná o věrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů, vyhodnotil jako zcela nedůvodné. Soud je přitom přesvědčen, že skutkový stav byl náležitým způsobem ozřejměn již v řízení před správními orgány. Lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015–47, v němž tento dovodil, že „(…) jestliže již v samotném přestupkovém řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí (§ 3 správního řádu z roku 2004) vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku, nemůže pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení, ledaže by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů.“ 33. Soud uzavírá, že v projednávané věci bylo dostatečným způsobem prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v držení hovorového či záznamového zařízení při řízení motorového vozidla. V průběhu řízení nevyvstaly indicie o tom, že by chování zasahujících policistů bylo jakkoliv nestandardní nebo že by měli osobní Pokračování 8 32 A 29/2024 zájem na věci. Rovněž nebyly k dispozici žádné důkazy zpochybňující jejich konstantní a pro účely řízení dostatečně určité výpovědi, a to ani v řízení před správními orgány ani před soudem. Soud má stejně jako správní orgány za prokázané, že verze skutkového stavu vyplývající z konzistentních výpovědí obou zasahujících policistů, kteří zjištěné skutečnosti vnímali lidským zrakem z bezprostřední vzdálenosti, se jeví věrohodná. Žalobce sám ani tuto verzi nikterak důvodně nezpochybnil a nepředestřel soudu jinou a uvěřitelnou verzi skutkového děje. Podle názoru zdejšího soudu tak nevznikají pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 1 písm. c) silničního zákona.

VII. Závěr a náklady řízení

34. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

35. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl ve výroku II. a III. podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu nevznikly náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

37. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V Brně dne 25. června 2026 JUDr. Petr Polách v. r. samosoudce