32 A 31/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: M. R., nar. …………….., st. příslušnost U., t. č. bytem…….. zastoupen Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 7/548, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2015, č. j. MV-143984-6/OAM-2014, t a k t o:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, ze dne 5. 2. 2015, č. j. MV-143984-6/OAM-2014 s e z r u š u j e .

II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 800 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Pavla Čižinského, advokáta se sídlem Ječná 7/548, Praha 2.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 18. 2. 2015, doručenou téhož dne Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2015, č. j. MV-143984-6/OAM-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo jako nepřípustné zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímacího střediska Zastávka (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 4. 9. 2014, č. j. CPR-4779/ČJ-2014-931200-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). II. Průběh správního řízení Prvostupňovým rozhodnutím bylo manželce žalobce, paní S. R., nar. ………………., uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie (dále jen „EU“), byla stanovena v délce jednoho roku. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že manželka žalobce pobývala v období od 1. 5. 2013 do 19. 3. 2014 na území ČR bez platného cestovního dokladu a víza, ač k tomu nebyla oprávněna. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, které však žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl s odůvodněním, že odvolání nebylo podáno oprávněnou osobou, neboť žalobce nebyl účastníkem předmětného správního řízení o vyhoštění. Současně žalovaný neshledal žádné skutečnosti, které by ospravedlňovaly zahájení přezkumného řízení, obnovy řízení nebo vydání nového rozhodnutí. III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce uvedl, že jeho manželka pobývá na území ČR již od roku 2005. V roce 2014, kdy se vyhrotila situace na Ukrajině, podala manželka žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož však předtím pobývala na území ČR bez víza, bylo s ní zahájeno řízení o správním vyhoštění. Ačkoliv v průběhu správního řízení manželka žalobce namítala, že její vyhoštění by bylo s ohledem na konkrétní okolnosti případu (mimo jiné zdravotní stav žalobce) nepřiměřené, bylo jí prvostupňovým rozhodnutím uloženo správní vyhoštění. Proti prvostupňovému rozhodnutí žalobce brojil odvoláním, přičemž svoji aktivní legitimaci dovozoval z ust. § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce zásadně nesouhlasí s tím, že žalovaný jeho odvolání jako nepřípustné zamítl a zdůrazňuje, že jak prvostupňový správní orgán, tak žalovaný, mu zamezili uplatňovat v řízení jeho zájmy, neboť s ním nejednali jako s účastníkem řízení. V této souvislosti žalobce odkazuje na většinovou praxi Ministerstva vnitra ČR, jakož i dalších správních orgánů, které přiznávají rodinným příslušníkům cizinců, o jejichž pobytu je rozhodováno, postavení účastníka řízení. Pro ilustraci žalobce uvádí, že k obdobným závěrům došel v rámci své rozhodovací činnosti i Nejvyšší správní soud, a to kupříkladu v rozsudcích ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 95/2008-73, a ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/2011-54. Dále žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou legitimního očekávání, neboť s žalobcem je také vedeno řízení o správním vyhoštění, v rámci něhož správní orgány jednají s jeho manželkou a jejich synem jako s účastníky řízení. Žalobce rovněž poukazuje na zásadu in dubio mitius, podle níž je-li zákon nejednoznačný, je třeba zvolit výklad, který je pro účastníky řízení příznivější. Žalobce zdůrazňuje, že vyhoštění cizince může mít bezesporu dopad i do sféry jeho manžela (zejména právo na rodinný život, oblast sociálního zabezpečení apod.), proto je nezbytné manžela za účastníka přibrat. Pro srovnání žalobce poukazuje na úpravu stavebního řízení, v němž jsou tzv. mezující sousedé účastníky, již jen s ohledem na potenciální možnost, že budou na svých právech dotčeni. Vzhledem k tomu, že žalovaný odmítl žalobci přiznat postavení účastníka řízení a zabývat se věcně jeho odvoláním, navrhuje žalobce, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce pro úplnost poukázal na skutečnost, že u krajského soudu je současně projednávána i žaloba jeho manželky proti rozhodnutí žalovaného, jímž zamítl její odvolání proti dotčenému prvostupňovému rozhodnutí. Žaloba je u krajského soudu vedena pod sp. zn. 32 A 102/2014. Žaloba byla zaslána k vyjádření žalovanému, který pouze stručně zrekapituloval průběh správního řízení a setrval na svém dosavadním stanovisku, aniž by uvedl jakékoliv nové skutečnosti. Odkázal rovněž na vyjádření v související věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 32 A 102/2014. IV. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ustanovením § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy II, dílu 1 s. ř. s., v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu. Po důkladném posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi stranami není sporu o skutkovém stavu, který je náležitě dokumentován obsahem správního spisu, jenž měl krajský soud při svém rozhodování k dispozici a z něhož vycházel. Jádro sporu spočívá v zásadě v posouzení právní otázky, zda byly správní orgány povinny jednat se žalobcem jakožto s účastníkem správního řízení o vyhoštění jeho manželky či nikoliv. Okruh účastníků správního řízení o vyhoštění není zákonem o pobytu cizinců nikterak speciálně upraven, a proto je při posuzování účastenství v řízení třeba vycházet z obecné úpravy obsažené v ust. § 27–28 správního řádu. Dle ust. § 27 odst. 1 správního řádu jsou tzv. hlavními účastníky řízení: „a) v řízení o žádosti žadatel a další dotčené osoby, na které se pro společenství práv nebo povinností s žadatelem musí vztahovat rozhodnutí správního orgánu; b) v řízení z moci úřední dotčené osoby, jimž má rozhodnutí založit, změnit nebo zrušit právo anebo povinnost nebo prohlásit, že právo nebo povinnost mají anebo nemají.“ Mimo to správní řád zná rovněž tzv. vedlejší účastníky, jimiž jsou dle odst. 2 citovaného ustanovení „další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.“ V souvislosti s projednávanou věcí lze konstatovat, že žalobce bezpochyby nemohl v předmětném správním řízení vystupovat jako účastník hlavní ve smyslu ust. § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť za toho lze v řízení o správním vyhoštění považovat toliko cizince, o jehož vyhoštění je v rámci konkrétního správního řízení rozhodováno, tzn. v daném případě manželku žalobce. Krajský soud se však byl nucen zabývat otázkou, zdali nebylo třeba na žalobce pohlížet jakožto na vedlejšího účastníka, jak jej definuje ust. § 27 odst. 2 správního řádu. Z dikce zákona vyplývá, že k tomu, aby osoba byla (vedlejším) účastníkem řízení, postačuje pouhá potencialita přímého zásahu do jejích práv a povinností. Není tedy určující, zda bude tato osoba v konečném důsledku rozhodnutím skutečně dotčena. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 95/2008-73 (všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), dospěl k závěru, že postavení účastníka řízení [byť v řízení vedeném na žádost podle § 122 odst. 6 písm. a) zákona o pobytu cizinců] může příslušet rodinnému příslušníku cizince, o jehož vyhoštění je vedeno řízení, neboť může být vyhoštěním této osoby dotčen. Obdobně v rozsudku ze dne 30. 9. 2011, č. j. 7 As 103/2011- 54, Nejvyšší správní soud dovodil, že nezletilé dítě cizinky, jež byla zajištěna za účelem správního vyhoštění, mělo právo účastnit se správního řízení, z něhož vzešlo žalobou napadené rozhodnutí, neboť mohlo být tímto rozhodnutím přímo dotčeno na svém právu na rodinný život. Z citovaných rozhodnutí je tedy patrné, že za určitých podmínek může být vedlejším účastníkem řízení ve věcech správního vyhoštění taktéž jiná osoba než cizinec, jemuž předmětné rozhodnutí zakládá, mění nebo ruší práva či povinnosti. Krajský soud má tedy za to, že nelze vyloučit účastenství manžela, druha či dalších osob, jde-li o osoby, které splňují definici rodinného příslušníka, či osob ve vztahu obdobném ve smyslu § 15a zákona o pobytu cizinců, jsou-li takové osoby ve vztahu k cizinci, jenž má být vyhoštěn, zjištěny, popř. se postavení účastníka v konkrétním vedeném řízení dovolávají (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 284/2015-25). Podmínkou takového účastenství však je, aby byl rodinný příslušník správním rozhodnutím přímo dotčen, resp. aby dotčení na jeho právech potenciálně hrozilo. V této souvislosti vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 17. 12. 2012, č. j. 75 A 18/2014 – 39, názor, že „[p]ouze citové a příbuzenské vazby nemohou založit účastenství v řízení o správním vyhoštění, neboť podle § 27 správního řádu je mimo jiné jako podmínka účastenství stanoven zásah do práv a povinností osoby rozhodnutím, které má být v řízení vydáno.“ Se shora citovanými závěry krajský soud v zásadě souzní a domnívá se, že není možné zcela striktně určit, že by bylo třeba za všech okolností pohlížet na rodinného příslušníka osoby, o jejímž vyhoštění je řízení vedeno, jako na účastníka řízení. Jako příklad lze uvést situaci, kdy by manželé – cizinci již dlouhodobě žili odděleně a jejich svazek by byl toliko formální. Za takových okolností by bezesporu manžel vyhošťovaného cizince definici účastníka řízení nenaplňoval. Tvoří-li však rodina funkční celek, bude zpravidla reálně hrozit přímé dotčení rodinných příslušníků vyhošťovaného cizince, a to zejména těch členů rodiny, kteří jsou na vyhošťovaném cizinci v určitém směru závislí (typicky nezletilé děti, osoby se zdravotními obtížemi, osoby materiálně závislé na vyhošťované osobě apod.). V daném případě lze konstatovat, že žalobce, jakožto manžel vyhošťované cizinky, je jejím rodinným příslušníkem ve smyslu ust. § 15a zákona o pobytu cizinců. Jakkoliv tato skutečnost sama o sobě nepostačuje pro učinění závěru, že bylo s žalobcem třeba jednat jako s účastníkem řízení, nelze ponechat bez povšimnutí, že v předmětném správním řízení měly správní orgány k dispozici dostatek indicií pro to, aby žalobce jako účastníka řízení přibraly. Zejména je nutno zdůraznit, že v průběhu správního řízení bylo ze strany žalobce i jeho manželky namítáno, že žalobce trpí zdravotními problémy, v jejichž důsledku je do značné míry odkázán na péči své manželky a rovněž není schopen s manželkou vycestovat a navrátit se do země původu. Za těchto okolností mohlo mít vyhoštění žalobkyně zajisté nezanedbatelný dopad i do sféry žalobce (zejména do práva na soukromý a rodinný život garantovaný čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a krajský soud je tedy toho mínění, že žalobce bylo třeba za účastníka řízení považovat. Přitom je nutno zdůraznit, že i kdyby se nad účastenstvím žalobce vznášely pochybnosti, měly by správní orgány postupovat z procesní opatrnosti tak, že by s ním jako s účastníkem jednaly (srv. ust. § 28 odst. 1 správního řádu). Takto však správní orgány neučinily, námitky ohledně potenciálního zásahu do práv žalobce dostatečným způsobem nereflektovaly a pouze stroze konstatovaly, že žalobci žádné přímé dotčení nehrozí. S ohledem na shora uvedené lze dále konstatovat, že závažnou procesní vadou byl zatížen i postup žalovaného, který odvolání žalobce nesprávně zamítl jakožto odvolání nepřípustné. Dle ust. § 81 odst. 1 správního řádu totiž právo podat odvolání přísluší účastníků řízení. Přitom je nutno zdůraznit, že pro posouzení, zda bylo odvolání podáno osobou oprávněnou, je zcela nerozhodné, zda správní orgán s dotčenou osobou jednal jako s účastníkem řízení či nikoliv. Okruh účastníků řízení je vymezen přímo zákonem a osoba nemůže svého postavení účastníka pozbýt na základě toho, že s ním ze strany správního orgánu jednáno nebylo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005-118, 825/2006 Sb. NSS, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 61/2010-98). Je tedy zřejmé, že bylo povinností žalovaného plnohodnotně posoudit odvolání žalobce, jakožto opravný prostředek podaný osobou oprávněnou, přičemž jeho včasnost bylo nutno posuzovat s přihlédnutím ke skutečnosti, že odvolání bylo podáno opomenutým účastníkem řízení. Závěrem krajský soud podotýká, že jeho rozhodovací důvody v této věci se v podstatné míře odvíjejí od rozhodovacích důvodů zaujatých krajským soudem v související věci o přezkumu rozhodnutí o uložení správního vyhoštění manželky žalobce, která byla u zdejšího soudu již projednána a rozhodnuta rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č.j. 32 A 102/2014 – 37. V. Závěr a náklady řízení Ze shora uvedených důvodů tedy krajský soud shledal žalobu jako důvodnou, neboť bylo zjištěno, že postup správních orgánů trpěl závažnými procesními nedostatky spočívajícími ve znemožnění účasti žalobce v rámci správního řízení, které mohlo mít potenciálně přímý dopad do jeho práv a povinností. Za těchto okolností rozhodl krajský soud o zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v konečném důsledku se obě soudní řízení vedená pod sp. zn. 32 A 102/2014 a sp. zn. 32 A 31/2015 týkala téhož prvostupňového rozhodnutí správního orgánu a žalovaný byl již citovaným rozsudkem zdejšího soudu ze dne 24.10.2016, č.j. 32 A 102/2014-37 zavázán pokračovat v řízení o správním vyhoštění manželky žalobce a zohlednit přitom závazný právní názor zdejšího soudu, nevracel již krajský soud věc žalovanému k dalšímu řízení. Stran náhrady nákladů řízení se rozhodnutí opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měl plný úspěch žalobce, proto má právo na náhradu nákladů řízení, které v daném případě sestávají výhradně z nákladů právního zastoupení ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, které spočívají ve dvou úkonech právní služby: převzetí a příprava zastoupení podle ust. § 11 odst. 1 písm. advokátního tarifu a sepis žaloby podle ust. § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, v sazbě 3 100 Kč za každý úkon právní služby. K těmto úkonům právní služby náleží podle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu též náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby. Jelikož zástupce žalobce nedoložil, že je plátcem DPH, nebyla náhrada za právní zastoupení žalobce zvýšena o částku připadající na tuto daň. Celkem tedy žalobci náleží náhrada nákladů řízení ve výši 6 800 Kč, které je žalovaný povinen uhradit žalobci za podmínek specifikovaných ve výroku II tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 8. listopadu 2016 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová