32 A 36/2014

Rubrum

32 A 36/2014-34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Milady Haplové a soudkyň JUDr. Evy Lukotkové a JUDr. Jany Kubenové, ve věci žalobce: A. K., nar. …, státní příslušnost Ruská federace, t. č. bytem D. 186/9, B., zast. Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/50, 140 21 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 4. 2014, č. j. MV-16640- 3/SO/sen-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 17. 4. 2014 žalobce brojil proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. 4. 2014, č. j. MV- 16640-3/SO/sen-2014, kterým žalovaná podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád) zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky (dále též správní orgán prvního stupně) ze dne 23. 12. 2013, č. j. OAM-15498-42/PP-2011, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. pokračování 2 32A 36/2014 Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla zamítnuta žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle ust. § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), kterou podal dne 13. 12. 2011, a to pro nesplnění podmínky uvedené v ust. § 87b odst. 1 ve spojení s ust. § 15a zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce není rodinným příslušníkem občana Evropské unie a ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinných příslušníků občana Evropské unie na něj nelze ve smyslu ust. § 15a zákona o pobytu cizinců ani vztáhnout. Žalobce namítal, že ke dni vydání rozhodnutí byly splněny zákonné podmínky pro udělení povolení k přechodnému pobytu ve smyslu ust. § 87b zákona o pobytu cizinců. Nesouhlasil s výkladem ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců správním orgánem prvního stupně, který kromě 3 základních podmínek, které musí být kumulativně splněny (cizinec musí mít s občanem EU trvalý vztah, tento vztah musí být obdobný vztahu rodinnému a cizinec musí žít s tímto občanem ve společné domácnosti), požadoval splnění čtvrté podmínky, že vztah obdobný vztahu rodinnému musí suplovat neexistující rodinný vztah. Dle názoru žalobce je nutné ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců vykládat tak, že zákonodárce užitím slova „obdobný vztah“ neměl na mysli „nahrazující vztah“, ale vztah, který je svým charakterem, citovými vazbami mezi jedinci a hodnocením tohoto vztahu dotčenými osobami totožný se vztahem rodinným, a jedinci by případnou újmu druhého důvodně pociťovali jako újmu vlastní. Žalobce namítal, že závěr o nemožnosti aplikovat dané ustanovení v případě souběžné existence vztahu rodinného i vztahu obdobného nemá oporu v právním řádu ČR. Namítal, že žalovaná se nevypořádala s tvrzením žalobce, že vztah mezi ním a občanem ČR – jeho tetou, paní V. R. je obdobný vztahu rodič – dítě. Žalobce tento vztah nevnímá jako vztah nahrazující neexistující vztah, nýbrž jako vztah, který je svým charakterem odpovídající vztahu rodiče a dítěte, neboť žalobce se o svou tetu a strýce stará, pomáhá jim s každodenními potřebami a újmy těchto osob vnímá jako újmy vlastní, kdy tento vztah je reciproční. V neposlední řadě žalobce namítal porušení zásady dle ust. § 2 odst. 4 správního řádu, které spatřuje v tom, že existují případy, kdy správní orgán přiznal postavení rodinného příslušníka občana EU manželovi matky dítěte, které je občanem EU, ačkoli skutečný otec dítěte žil, či cizinci, který žije 8 let v družském poměru s občankou EU, ačkoli ve své domovské zemi má cizinec zákonnou manželku. Z uvedených důvodů má žalobce za to, že jsou splněny podmínky pro udělení povolení k přechodnému pobytu, neboť žalobce je dle ust. § 15a zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana ČR. Proto navrhl, aby soud rozsudkem rozhodnutí žalované i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že v posuzovaném případě bylo postavení rodinného příslušníka občana Evropské unie uplatňováno z titulu sdílení společné domácnosti s paní V. R., která je tetou žalobce, a s jejím manželem. Uvedla, že tato kategorie vztahu není rodinným vztahem zakládajícím postavení rodinného příslušníka občana EU ve smyslu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES a zákona o pobytu cizinců, tento status tedy nemůže být s ohledem na uvedenou argumentaci přiznán ani v případě vztahu obdobného takovému vztahu rodinnému. Žalovaná má za to, že v případě žalobce nebyla naplněna již pokračování 3 32A 36/2014 podmínka existence vztahu, který by bylo možno považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému. Takovým vztahem není vztah žalobce k občance ČR paní V. R. a ve vlasti nežil s občanem EU ve společné domácnosti. Občanem EU taktéž není vyživovaný a není odkázán na její péči. Zabývat se pak splněním dalších zákonných podmínek pro přiznání povolení k přechodnému pobytu proto žalovaná považovala za bezpředmětné. Pokud jde o interpretaci ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, odkázala žalovaná na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 6/2010-63, kde je jednoznačně zmíněno, že za rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný, není považován vztah bratr – sestra. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.). Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího vydání, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 s. ř. s.). Předmětná věc byla projednána bez nařízení jednání, neboť byly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. V projednávané věci je zásadní otázkou, zda je možné žalobce považovat za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Žalobce své postavení odvozoval z toho, že sdílí společnou domácnost s občankou Evropské unie, resp. státní občankou České republiky paní V. R., která je jeho tetou, a jejím manželem. Podle ust. § 15a odst. 3 písm. b) se ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Pro aplikaci tohoto ustanovení je tedy nutné kumulativní splnění tří podmínek – aby bylo prokázáno, že cizinec žije s občanem EU ve společné domácnosti, že k němu má vztah obdobný vztahu rodinnému, a že takový vztah je vztahem trvalým. Jak správně konstatoval správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí, zákon o pobytu cizinců neobsahuje definici vztahu obdobného vztahu rodinnému, ani definici vztahu rodinného. Lze však vycházet z toho, že jako vztah rodinný je možné chápat vztah mezi rodinnými příslušníky, jak je definován v ust. § 15a odst. 1 téhož zákona, které vychází z čl. 2 odst. 2 Směrnice č. 2004/38/ES. Vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců musí být potom po obsahové stránce obdobný některému ze vztahů mezi rodinnými příslušníky, jak jsou uvedeni v ust. § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K témuž závěru dospěl rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 4. 2010, č. j. 5 As 6/2010-63, dostupném na www.nssoud.cz, z jehož právní věty vyplývá, pokračování 4 32A 36/2014 že „Vztah obdobný vztahu rodinnému [§ 15a odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců – toto ustanovení obsahově odpovídá současnému ust. § 15a odst. 3 písm. b)] musí být definován tak úzce, jak je definován vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky, tak jak je citovaný zákon v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES vymezuje.“ Soud se ztotožňuje se žalobcem v tom, že ust. § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců nelze vykládat tak, že kromě 3 základních podmínek, které musí být kumulativně splněny, musí „obdobný vztah“ suplovat neexistující rodinný vztah, tedy že dané ustanovení není možné aplikovat v případě souběžné existence vztahu rodinného a vztahu obdobného vztahu rodinnému. Tento závěr skutečně nemá oporu v zákoně, z napadených rozhodnutí však nevyplývá, že by z něj v daném případě správní orgány vycházely. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je zjevné, že správní orgán svůj závěr o tom, že žalobce není s paní V. R. a jejím manželem ve vztahu obdobném vztahu rodinnému odůvodnil především tím, že jejich vztah nelze připodobnit k žádnému ze vztahů mezi rodinnými příslušníky ve smyslu ust. § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. S tímto názorem se soud zcela ztotožnil. Podle ust. § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem pro účely tohoto zákona rozumí a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Je zřejmé, že vztah žalobce a paní R., popř. jejího manžela nelze pokládat za vztah obdobný vztahu mezi manželi nebo partnery ve smyslu ust. § 15a odst. 1 písm. a) zákona, ani za vztah obdobný vztahu mezi rodičem a dítětem ve smyslu písm. b) citovaného ustanovení (žalobce je mladší než jeho teta a teta není ani osobou mladší 21 let, kterou by žalobce vyživoval). I kdyby soud přistoupil na argumentaci žalobce, že jeho vztah s tetou odpovídá svým charakterem vztahu rodič – dítě, nutno konstatovat, že vzhledem k tomu, že žalobce je starší 21 let, nelze jejich vztah považovat ani za vztah obdobný vztahu mezi dítětem a rodičem ve smyslu písm. c) citovaného ustanovení. Dle ust. § 15a odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zákon nepřiznává postavení rodinného příslušníka ani skutečnému dítěti rodiče, pokud je dítě starší 21 let, tím méně lze proto toto postavení přiznat osobě ve vztahu obdobném vztahu dítěte k rodiči. Konečně vztah žalobce k tetě a jejímu manželovi nelze považovat ani za vztah obdobný vztahu uvedenému v písm. d), jelikož žalobce není osobou nezaopatřenou ve smyslu ust. § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců (žalobce je starší 26 let, nepřipravuje se na budoucí povolání, vykonává na území ČR výdělečnou činnost). Pokud žalobce namítal, že správní orgány porušily zásadu dle ust. § 2 odst. 4 správního řádu, jelikož existují případy, kdy správní orgány přiznaly postavení rodinného příslušníka cizinci v družském poměru, ačkoli má v domovské zemi manželku, nebo manželovi matky dítěte, ačkoli dítě má skutečného otce, tuto námitku soud považuje za irelevantní, jelikož žalobce neodkázal na žádné konkrétní případy. Z uvedených důvodů má soud stejně jako správní orgány obou stupňů za to, že vztah žalobce k jeho tetě V. R. nelze považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu ust. pokračování 5 32A 36/2014 § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Jelikož žalobce neprokázal, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu ust. § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců nebo že na něj lze vztáhnout ustanovení zákona o pobytu cizinců týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu ust. § 15a odst. 3 zákona, správní orgány postupovaly zcela správně, pokud žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu dle ust. § 87b zákona o pobytu cizinců zamítly. Na základě shora uvedeného právního posouzení žalobních námitek dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 29. února 2016 JUDr. Milada Haplová, v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Běla Kotoučková