32 A 37/2024

Rubrum

č. j. 32 A 37/2024-27 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: A. B., dat. nar. X st. přísl. X zastoupený Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 13, 602 00 Brno proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 18. 10. 2024, č. j. MV-141157-4/SO-2024 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2024, č. j. MV-141157-4/SO-2024 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce, Mgr. Pavlíny Zámečníkové, advokátky se sídlem Milady Horákové 13, Brno.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Pokračování 2 32 A 37/2024

1. Žalobce se včas podanou žalobou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 10. 2024, č. j. MV-141157-4/SO-2024, jímž podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), změnila výrok I. rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „OAMP“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 7. 2024, č. j. OAM-02285-15/PP-2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že byla žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka EU zamítnuta podle § 87e odst. 1 písm. a) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce nepředložil náležitosti uvedené v § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ve výroku II. prvostupňového rozhodnutí, kterým mu byla stanovena lhůta k vycestování z České republiky 30 dnů od právní moci rozhodnutí podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců, jej potvrdila a podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítla.

II. Žaloba

2. Žalobce v prvé řadě uvedl, že mu jeho žádost o přechodný pobyt rodinného příslušníka EU měla být zamítnuta, jelikož neměl doložit v řízení o žádosti cestovní doklad ve smyslu § 108 zákona o pobytu cizinců. S tímto odůvodněním se žalobce neztotožňuje. V reakci na výzvu správního orgánu I. stupně ze dne 3. 3. 2024 totiž dne 9. 4. 2024 doložil doklad vystavený Velvyslanectvím Arménské republiky nazvaný „Certificate of return to the Republic of Armenia“, jenž obsahoval mimo jiné fotografii žalobce, údaje o jeho totožnosti a státní příslušnosti. Jednalo se, jak správnímu orgánu I. stupně předeslal, o dočasný cestovní doklad s platností do 8. 5. 2024. Správní orgán I. stupně jej ale měl za cestovní doklad nesplňující zákonné náležitosti a žádost zamítnul. Žalovaná pak jeho nezákonné rozhodnutí potvrdila.

3. Podle žalobce se jednalo o nepřezkoumatelné rozhodnutí, jelikož z něj není zřejmé, proč správní orgány nepovažovaly doklad doložený žalobcem za cestovní doklad ve smyslu § 108 zákona o pobytu cizinců.

4. Dále neměl správní orgán I. stupně postupovat správně, jestliže žalobce nebyl opětovně vyzván k doložení cestovního dokladu s uvedením důvodů, proč není dostatečný jím na výzvu předložený doklad. Spolu s prvostupňovým rozhodnutím má nezákonností trpět i žalobou napadené rozhodnutí, pokud pro tento procesně nesprávný postup správního orgánu I. stupně nebylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno jako nezákonné, ale naopak bylo potvrzené jako správné.

5. Žalobce má za to, že i bez opětovné výzvy k doložení cestovního dokladu neměl správní orgán I. stupně přistoupit okamžitě k zamítnutí žádosti o přechodný pobyt, ale měl zvážit, zda je žalobce vůbec schopen si tento opatřit. Správním orgánům má být z úřední činnosti známá praxe Arménské republiky spočívající v nevydávání dokladů mužům, kteří nemají splněnou brannou povinnost v arménské armádě. Tu žalobce splněnou nemá. Správnímu orgánu I. stupně tedy mělo být zřejmé, že je potřeba doplnit skutkový stav o zjištění, zda žalobce vůbec může získat nějaký jiný cestovní doklad, než který doložil. Proto jsou podle něj obě rozhodnutí nezákonná.

6. Dále má být účelem předložení cestovního dokladu zejména identifikace žalobce, především ověření jeho totožnosti, což doklad doložený žalobcem splňoval. I přesto jej správní orgán odmítl uznat za dostatečný. Rozhodnutí obou správních orgánů jsou tak v Pokračování 3 32 A 37/2024 rozporu se zásadou ochrany oprávněných zájmů jednotlivce a individuálního posouzení každé věci zakotvených v § 2 odst. 3, 4 správního řádu.

7. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu projednání.

III. Vyjádření žalované

8. Žalovaná ve svém vyjádření nejprve shrnula průběh správního řízení.

9. Zdůraznila, že doklad dodaný žalobcem byl pouhým certifikátem, nikoli cestovním dokladem, který jej opravňoval jen k návratu do země původu a nejednalo se o doklad, který by nahrazoval cestovní doklad ve smyslu § 108 zákona o pobytu cizinců.

10. Neshledala pochybení ani v postupu správního orgánu I. stupně. Podle ní splnil všechny své procesní povinnosti, jeho postup nebyl vadný.

11. Žalovaná přihlédla i k informaci, že žalobci do jeho 27 let nebude možné vydat cestovní pas při nesplnění branné povinnosti v rámci arménské armády. To však neznamená, že si žadatel nezávisle na své vůli nemůže opatřit platný cestovní doklad.

12. K cestovnímu průkazu totožnosti uvedla, že byl žalobci vydán primárně za účelem vycestování z území České republiky. Nemělo se v žádném případě jednat o doklad sloužící k podání žádosti o povolení k přechodnému pobytu.

13. Žalovaná se vyjádřila i k judikatuře uvedené žalobcem ohledně schválení i jiného dokumentu jako dokladu totožnosti, resp. upuštění od podmínky předložení cestovního dokladu, ve výjimečných případech. K tomu však zde nemělo dojít, když vyhýbání se branné povinnosti nepovažuje za výjimečné okolnosti.

14. Žalovaná poukázala i na zahájení řízení o udělení mezinárodní ochrany v roce 2018, které bylo zastaveno z důvodu žádosti podané i v jiném členském státě. Dále bylo v roce 2019 zahájeno řízení o azylu. Až návazně podal žalobce předmětnou žádost v roce 2024. Nelze dospět k závěru o nepřiměřeném zásahu do jeho rodinného či soukromého života.

15. Na závěr žalovaná shrnula, že v daném případě byly splněny veškeré podmínky pro zamítnutí dané žádosti, napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci, bylo dostatečně odůvodněno a na pobyt na území České republiky žalobce nemá v souladu s platnými právními předpisy právo či nárok. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

16. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

17. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání.

18. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Pokračování 4 32 A 37/2024 19. Podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, Ministerstvo žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítne, jestliže nepředloží náležitosti uvedené v § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

20. Podle § 87a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, k žádosti o vydání osvědčení o registraci občan Evropské unie předloží a) cestovní doklad, b) fotografie, c) doklad o zdravotním pojištění; to neplatí, je-li účelem pobytu zaměstnání, podnikání nebo jiná výdělečná činnost, a d) doklad o zajištění ubytování na území.

21. Podle § 87b odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců, rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie (…) je povinen požádat ministerstvo o vydání povolení k přechodnému pobytu, pokud hodlá na území pobývat přechodně po dobu delší než 3 měsíce. O vydání povolení k přechodnému pobytu je rodinný příslušník občana Evropské unie uvedený v odstavci 1 povinen požádat ministerstvo ve lhůtě do 3 měsíců ode dne vstupu na území. Cizinec, který se stane rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2 v průběhu pobytu na území, je povinen požádat o vydání povolení k přechodnému pobytu ve lhůtě do 3 měsíců ode dne, kdy se stal rodinným příslušníkem občana Evropské unie podle § 15a odst. 1 nebo 2, a cizinec s jiným oprávněním k pobytu, do 3 měsíců ode dne uplynutí platnosti tohoto oprávnění.

22. Podle § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců, k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu je žadatel povinen předložit a) náležitosti uvedené v § 87a odst. 2, b) doklad potvrzující, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, c) doklad o pobytu občana Evropské unie na území; to neplatí, pokud bylo občanu Evropské unie vydáno osvědčení o registraci nebo povolení k trvalému pobytu nebo jde-li o rodinného příslušníka státního občana České republiky, který je přihlášen k trvalému pobytu na území, a d) jako rodinný příslušník občana Evropské unie podle § 15a odst. 3 dále doklad podle § 42b odst. 1 písm. d) a o cestovním zdravotním pojištění po dobu pobytu na území, které odpovídá podmínkám uvedeným v § 180j, a na požádání doklad o zaplacení pojistného uvedeného na dokladu o cestovním zdravotním pojištění; to neplatí, jde-li o případ uvedený v § 180j odst. 4.

23. Podle § 108 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, za cestovní doklad se pro účely tohoto zákona považuje a) veřejná listina, která je jako cestovní doklad uznaná Českou republikou, b) veřejná listina, která splňuje podmínky podle odstavce 2, c) průkaz totožnosti občana Evropské unie,1b) d) cizinecký pas s územní platností do všech států světa, e) cestovní průkaz totožnosti, f) cestovní doklad vydaný Českou republikou na základě mezinárodní smlouvy, g) náhradní cestovní doklad Evropské unie,15e) h) seznam žáků cestujících na školní výlet v rámci Evropské unie,7b) obsahuje-li 1. fotografie žáků, kteří nejsou schopni se prokázat průkazem totožnosti obsahujícím fotografii, 2. potvrzení členského státu Evropské unie, ve kterém má žák místo bydliště, že žák je oprávněn se do tohoto státu vrátit, a za předpokladu, že členský stát Evropské unie, ve kterém má žák místo bydliště, oznámil České republice, že má seznam žáků uznávat jako cestovní doklad, nebo i) evropský cestovní doklad pro návrat neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí59) (dále jen „evropský cestovní doklad pro návrat“).

24. Podle § 108 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, za cestovní doklad podle odstavce 1 písm. b) lze pro účely tohoto zákona uznat veřejnou listinu vydanou cizím státem za účelem cestování do zahraničí, pokud z hlediska jejího provedení a jazyka, v němž jsou uvedeny údaje, odpovídá mezinárodním zvyklostem, její územní platnost zahrnuje území a lze z ní zjistit údaje o státním občanství cizince, údaje o jeho totožnosti, fotografii držitele, údaj o době platnosti. Cestovní doklad podle odstavce 1 písm. a) a b) pro účely udělení dlouhodobého víza Pokračování 5 32 A 37/2024 nesmí být starší 10 let, musí obsahovat nejméně 2 volné stránky a doba jeho platnosti musí být delší nejméně o 3 měsíce, než je doba platnosti dlouhodobého víza; to neplatí, jde-li o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území.

25. Na základě obsahu správního spisu konstatuje zdejší soud následující.

26. Žalobce pobývá na území České republiky od roku 2018, kdy i podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Řízení pak bylo zastaveno z důvodu udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě. Dne 22. 7. 2019 bylo opětovně zahájeno řízení o azylu, přičemž rozhodnutí Ministerstva vnitra bylo rozhodnutím zdejšího soudu dvakrát zrušeno a vráceno k doplnění, a to zejména z důvodu nutnosti prověření fungování branné povinnosti v zemi původu žalobce. Následně však žalobce dne 23. 1. 2024 vzal v pořadí třetí žalobu ve věci nevyhovění jeho žádosti o mezinárodní ochranu zpět, proto zdejší soud řízení konsekventně zastavil ke dni 24. 1. 2024. Dále žalobce dne 12. 2. 2024 podal ke správnímu orgánu I. stupně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky na území České republiky podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž dne 22. 1. 2024 uzavřel sňatek s E. G., dat. nar. 7. 1. 2002, RČ 025107/5396, občankou České republiky.

27. Krajský soud konstatuje, že v souladu se zákonnými požadavky žalobce ke své žádosti správnímu orgánu I. stupně doložil fotografie, doklad o zajištěném ubytování a doložil, že je rodinným příslušníkem občana České republiky. Správní orgán I. stupně jej vyzval k odstranění vad žádosti výzvou ze dne 12. 2. 2024, jelikož žalobce opomenul doložit doklad o zdravotním pojištění. Dále jej dne 3. 3. 2024 vyzval k doložení platného cestovního dokladu, jelikož doložený doklad pozbyl platnosti. Jednalo se o cestovní průkaz totožnosti vydaný Českou republikou s platností od 12. 2. 2024 do 23. 2. 2024, který měl být použit primárně pro vycestování z území (jak je z něj patrné). Žalobce zaslal správnímu orgánu I. stupně žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad žádosti, ve které sdělil, že cestovním dokladem nedisponuje a pokusí se jej získat, přičemž mu žádost o plnohodnotný cestovní doklad byla již jedenkrát stran velvyslanectví zamítnuta, jelikož ještě nemá 27 let a nemá splněnou brannou povinnost. Lhůta mu následně byla prodloužena do 15. 4. 2024. Žalobce k datu 9. 4. 2024 správnímu orgánu I. stupně doložil doklad o zdravotním pojištění a doklad nazvaný „Certificate of return to the Republic of Armenia“ vydaný Velvyslanectvím Arménské republiky v Praze, platný od 8. 4. 2024 do 8. 5. 2024 (dále jen „certifikát“). Správní orgán I. stupně jej pak vyzval k nahlédnutí do spisového materiálu. To žalobce učinil dne 27. 5. 2024 a požádal o lhůtu 20 dnů k písemnému vyjádření, které však neučinil. Následně správní orgán I. stupně vydal prvostupňové rozhodnutí potvrzené napadeným rozhodnutím.

28. Z výše uvedeného vyplývá, že správní orgán I. stupně přijal jako dostatečné veškeré žalobcem doložené podklady s výjimkou cestovního dokladu, který shledal za nedostatečný. Žalovaná pak v rozhodnutí konkrétně zdůrazňuje, že dodatečně doložený doklad je pouhým certifikátem opravňujícím žalobce toliko k návratu do země původu. Žalobce má naopak za to, že certifikát jej dostatečně ztotožňuje a naplňuje parametry § 108 zákona o pobytu cizinců. Zdejší soud ze spisu zjistil, že certifikát předložený žalobcem je skutečně obdobou cestovního průkazu k vycestování podle § 114 zákona o pobytu cizinců, když je v něm specificky napsáno, že slouží jako průkaz souhlasu k návratu do Arménie („is hereby given permission to return to the Republic of Armenia“). Pokračování 6 32 A 37/2024 29. Je třeba dát za pravdu žalobci, že cestovní doklad podle § 87a ve spojení § 87b odst. 3 zákona o pobytu cizinců má sloužit zejména k prokázání totožnosti žadatele a jeho státního občanství. V ustanovení lze přitom nalézt výčet akceptovaných dokumentů spadající pod definiční rámec pojmu „cestovní doklad“. Žalobce v okamžiku zahájení řízení disponoval cestovním průkazem k vycestování. Úmyslem zákonodárce s právní úpravou podle § 114 zákona o pobytu cizinců, jenž tento typ dokumentu upravuje, je přitom zajistit, aby cizinec, který hodlá opustit Českou republiku, avšak nemá cestovní doklad a objektivně si jej nemůže opatřit, měl alespoň možnost získat provizorní doklad. Cestovní průkaz totožnosti tedy nesměřuje k vyřešení pobytové situace cizince, který žádá o udělení nějakého pobytového oprávnění (k čemuž potřebuje doložit cestovní doklad), aniž by měl v úmyslu vycestovat z území (viz například Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 Azs 250/2016-39, a ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017-32). Ad analogiam je možné dojít k tomu, že certifikát je obdobné povahy a je určen k vycestování do země původu, nikoli k žádosti o pobytové oprávnění a neodpovídá požadavkům § 108 zákona o pobytech cizinců. V určitých specifických a výjimečných případech je však možné upustit od toho, aby žadatel předložil cestovní doklad dle dikce zákona, jak bylo dovozeno judikaturou.

30. Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017-32, shledal možný prostor pro uvážení při rozhodování v tom, zda je vždy k žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu dle § 87b zákona o pobytu cizinců nutno předložit všechny požadované podklady, tj. i cestovní doklad. Výslovně uvedl, že by mohlo být vzato v úvahu, zda si účastník řízení nemůže z důvodů nezávislých na své vůli opatřit nový cestovní doklad. V dané věci totiž orgány státní moci České republiky měly již k dispozici údaje o žalobcově státním občanství a jeho totožnosti (což jsou klíčové údaje, k jejichž prokázání má cestovní doklad sloužit, srov. § 108 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), obdobně jako v případě žalobce. Vzhledem k okolnostem případu v řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie by tak bylo možné zvažovat, zda by nebylo možno v limitech vytvořených judikaturou správních soudů a Ústavního soudu výjimečně buď za předložený cestovní doklad uznat cestovní průkaz totožnosti k výjezdu či jiný doklad, anebo od podmínky předložení (platného) cestovního dokladu upustit.

31. V rozsudku ze dne 18. 7. 2018, č. j. 6 Azs 96/2018-30, pak Nejvyšší správní soud výše uvedený závěr vyložil tak, že správní orgán může vzít v úvahu, zda je žadatel schopen si z důvodů nezávislých na své vůli opatřit nový cestovní doklad, pokud zároveň neexistují pochybnosti o žadatelově státním občanství a totožnosti, neboť základním účelem povinnosti předložit doklad je ověření totožnosti cizince a případné získání informací, které se do cestovního dokladu zaznamenávají. Splnění podmínek pro vyhovění jeho žádosti o pobyt je tak nutné posuzovat s ohledem na konkrétní skutečnosti ve vztahu k žadateli a s ohledem na konkrétní okolnosti případu, přičemž kromě přihlédnutí ke specifické situaci žadatele je zároveň nutné zhodnotit, zda žadatel ve vztahu k odstranění vad žádosti postupoval s dostatečným úsilím tak, aby mohlo být o žádosti meritorně rozhodnuto. Je třeba mít na paměti, že řízení o vydání pobytového oprávnění je řízením o žádosti. Je tedy na účastníkovi řízení, aby vyvinul aktivitu, zejména pokud jde o předestření a naplnění předpokladu, že v jeho případě jsou dány natolik výjimečně okolnosti, aby nemusela být nějaká náležitost dokládána, resp. od této ze strany správního orgánu upuštěno. Pokračování 7 32 A 37/2024 32. Z § 87b odst. 2 ve spojení s § 87a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je zřejmá povinnost účastníka pobytového řízení předložit řadu náležitostí k žádosti. V posuzované věci byl žalobce stran správního orgánu I. stupně vyzván k doložení cestovního dokladu a dokladu o zdravotním pojištění. Následně žalobce při požádání o prodloužení lhůty obecně uvedl, že se pokusí si cestovní doklad zajistit, ale nemůže zajistit doklad plnohodnotný. Zdůraznil, že správní orgány mají ze své praxe znát postupy Arménské republiky, když muži, co nedosáhli 27 let a nemají splněnou brannou povinnosti, nedostávají plnohodnotný cestovní doklad. Tuto skutečnost je však možné brát jako žalobcem tvrzenou okolnost odůvodňující mimořádné zacházení, a to v kontextu s jeho žádostí o řízením o mezinárodní ochraně.

33. Žalobce tedy uvádí, že objektivně nemohl předložit cestovní doklad ve smyslu § 108 zákona o pobytu cizinců, protože mu jej stát jeho původu nevydal z důvodu nesplnění zákonných, resp. ústavních, povinností spočívající ve výkonu branné povinnosti. Proto se uchýlil k předložení certifikátu k vycestování. S ohledem na uvedené je třeba konstatovat, že je pravdou, že správní rozhodování by nemělo být založeno na přepjatém formalismu (srov. nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/98, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003-56). Žalobce skutečně byl stran orgánů veřejné správy ztotožněn a je třeba posoudit, zda vyžadováním cestovního dokladu ve smyslu § 108 zákona o pobytu cizinci, nedochází k narušování jeho práv a formalistického přístupu ve správním řízení porušující jeho základní práva, když jeho případ může spadat pod specifické případy, ve kterých od určitých formálních náležitostí může být odstoupeno s přihlédnutím k jejich účelu. Zdejší soud si je přitom vědom judikaturních závěrů, že pokud stěžovatel nedosáhne na povolení k udělení pobytového oprávnění z důvodu absence platného cestovního dokladu, nelze v tom a priori spatřovat porušení jeho základního práva (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 Azs 250/2016-39).

34. Zdejší soud v první řadě předesílá, že posouzení situace v zemi původu žalobce není úkolem v řízení o žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka EU. Dané je spíše předmětem řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V řešené věci soud pouze objektivně zhodnocuje, zda skutečně měl možnost si cestovní doklad obstarat, a to s přihlédnutím k individuální situaci žalobce.

35. Skutečnost, že žalobce neobdržel od země svého původu cestovní doklad, je zdůvodněna neabsolvováním branné povinnosti v zemi původu. Žalobce uvádí, že je mimo území Arménské republiky již od roku 2018. Jak je zřejmé žalobci i žalované, žalobce nejprve u správního orgánu žádal o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán třikrát jeho žádosti nevyhověl a tuto neudělil. Řízení před soudem na základě žalobcem podané žaloby bylo z jeho vůle zastaveno, přičemž nebylo meritorně rozhodnuto o tom, zda má na mezinárodní ochranu nárok či ne (řízení probíhaly pod sp. zn. 41 Az 12/2020, 41 Az 46/2021 a 41 Az 36/2023). Zdejšímu soudu je z úřední činnosti známé, že již předmětem řízení o udělení mezinárodní ochrany byla tvrzená obava z odvodu žalobce do armády. Žalobce si tedy byl vědom své povinnosti základní vojenský výcvik absolvovat, kteráž může být za jistých okolností relevantní pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. V dané věci však, jak již bylo uvedeno, ke zhodnocení nedošlo z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem. Rozhodnutí správního orgánu v této věci bylo zdejším soudem opakovaně zrušeno z důvodu, že se měl řádně zabývat reálnými podmínkami výkonu základní vojenské služby v Arménii a následně měl posoudit, zda nejsou diskriminační do Pokračování 8 32 A 37/2024 takové míry, že by zakládaly pronásledování žalobce, což neučinil (viz rozsudek ze dne 20. 7. 2022, č. j. 41 Az 46/2021-43). Zdejší soud tedy měl jisté pochyby o reálné možnosti žalobce vrátit se do země svého původu.

36. Obdobně i správní orgán I. stupně, jak podotýká i žalobce, měl k dispozici přípis žalobce informující o tom, že plnohodnotný cestovní doklad objektivně doložit nemůže, jelikož pro jeho vydání nesplňuje zákonné podmínky. Správní orgán I. stupně i žalovaná si tedy dané skutečnosti vědomi být měly, resp. byly, jak vyplývá z prvostupňového i napadeného rozhodnutí. I přesto je nevyhodnotili jako okolnosti zvlášť odůvodňujících výjimečný postup ve prospěch žalobce. Podle zdejšího soudu však měli vícero zvážit okolnosti prokazující objektivní nemožnost žalobce pas získat.

37. Krajský soud došel k závěru, že požadavek správního orgánu, aby žadatel bez dalšího předložil platný cestovní doklad, je v projednávané věci nepřiměřeně formalistický a neodpovídá účelu právní úpravy přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Žalobce, resp. žadatel, je manželem občanky České republiky, tedy rodinným příslušníkem ve smyslu § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a podal žádost podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Je pravda, že podle § 87b odst. 3 písm. a) ve spojení s § 87a odst. 2 písm. a) se k žádosti standardně předkládá cestovní doklad. Tento požadavek však nelze vykládat mechanicky a izolovaně, bez ohledu na účel zákona, skutkové okolnosti věci a judikaturu správních soudů.

38. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 7. 2018, č. j. 6 Azs 96/2018-30 výslovně uvedl, že „správní orgán může vzít v úvahu, zda je žadatel schopen si z důvodů nezávislých na své vůli opatřit nový cestovní doklad, pokud zároveň neexistují pochybnosti o žadatelově státním občanství a totožnosti“. Tentýž rozsudek dále připouští, že v řízení o žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka občana EU lze „výjimečně buď za předložený cestovní doklad uznat též cestovní doklad, který je dle tuzemského práva považován za neplatný, anebo od podmínky předložení (platného) cestovního dokladu upustit“. Nejvyšší správní soud současně zdůraznil, že „neodpovídá zákonným požadavkům a požadavkům dobré správy takové rozhodnutí, které je vystavěno na ryze formálním posouzení zákonných podmínek“.

39. Právě o takovou situaci jde i v tomto případě. O totožnosti žadatele nejsou důvodné pochybnosti. Žadatel byl již v minulosti ztotožněn na základě dříve vydaných dokladů, jeho osobní údaje jsou správním orgánům známy a nejsou zde žádné indicie, že by vystupoval pod více identitami, uváděl nepravdivé údaje nebo se snažil zastřít své státní občanství. Materiální účel požadavku na předložení cestovního dokladu — tedy ověření identity a státní příslušnosti — je tedy v dané věci naplněn i bez předložení nového platného cestovního dokladu.

40. Tomu odpovídá i systematika zákona. Ustanovení § 103 písm. d) zákona o pobytu cizinců výslovně počítá s tím, že rodinný příslušník občana EU, který sám není občanem EU, nemá-li příslušný doklad, může totožnost prokázat jiným dokladem, současně však musí prokázat, že je rodinným příslušníkem občana EU. Zákon tedy i sám rozlišuje mezi účelem ztotožnění osoby a formální existencí konkrétního typu dokladu; netrvá absolutně na jediné formě průkazu totožnosti za všech okolností.

41. Správní orgán se proto musí zabývat také tím, zda si žadatel může nový pas reálně opatřit. V projednávané věci je doloženo, že stát původu žalobci nový pas nevydá proto, že nemá splněnu brannou povinnost. K této situaci se Nejvyšší správní soud výslovně vyjádřil Pokračování 9 32 A 37/2024 v rozsudku ze dne 9. 4. 2020, č. j. 7 Azs 367/2019-33. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „je-li vydání cestovního dokladu v zemi původu skutečně podmíněno vykonáním branné povinnosti, nelze v samotné existenci této podmínky spatřovat objektivní nemožnost opatřit si cestovní doklad jiným způsobem“, avšak současně dodal, že „je však nezbytné zkoumat, zda je v možnostech daného cizince, aby uvedenou podmínku vlastními silami splnil, respektive zda neexistují překážky, které by mu splnění dané podmínky znemožňovaly“. Dále Nejvyšší správní soud výslovně uzavřel, že „pokud by danému cizinci svědčily překážky, jež by činily splnění podmínky objektivně nemožným, nepochybně by se jednalo o situaci podřaditelnou pod pojem ‚důvody na vůli cizince nezávislé‘“ a stejně tak je třeba zkoumat, zda by „splnění stanovené podmínky nebylo možné pro mimořádné skutkové okolnosti po cizinci spravedlivě požadovat“.

42. Z uvedeného plyne, že správní orgán nesmí věc uzavřít pouhým konstatováním směřujícím k tomu, že cestovní doklad lze získat po splnění podmínek domovského státu. Musí naopak individuálně posoudit, zda je po žadateli vůbec spravedlivé požadovat, aby za účelem jeho obstarání plnil brannou povinnost ve státě původu, případně aby se kvůli tomu dostavil do země původu či podrobil úkonům, které mohou mít závažné osobní, bezpečnostní či rodinné dopady. Bez tohoto individuálního hodnocení není rozhodnutí dostatečně přezkoumatelné.

43. Nadto je třeba odmítnout přístup, který žadatele staví do faktické slepé uličky: pobytové oprávnění nezíská bez cestovního dokladu, cestovní doklad však bez splnění podmínky, kterou po něm nelze rozumně požadovat, nezíská. Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 6. 10. 2022 č. j. 43 A 63/2021-58 takovou situaci označil za procesní past a uzavřel, že „správní orgány musí účastníkovi umožnit únik z procesní pasti“ a že „nepostupují-li za těchto okolností způsobem, kterého se domáhá účastník, je jejich povinností to řádně odůvodnit (…) vždy však musí zkoumat, zda je taková možnost pro účastníka v jeho situaci vhodná a efektivní“. Byť se tento rozsudek týkal jiné procesní situace, jeho závěr je zde podle zdejšího soudu plně přiléhavý: správní orgán nesmí vytvořit formalistickou překážku, která znemožní meritorní posouzení žádosti, a následně tuto překážku použít k zamítnutí žádosti.

44. V projednávané věci proto bylo povinností správního orgánu posoudit, zda o totožnosti a státním občanství žadatele existují či neexistují důvodné pochybnosti, vyhodnotit, jaké jiné listiny a evidenční podklady totožnost žadatele prokazují, individuálně zkoumat, zda nemožnost opatřit si pas je důsledkem okolností na vůli žadatele nezávislých, posoudit, zda lze po žadateli spravedlivě požadovat splnění podmínky branné povinnosti, a teprve poté učinit závěr, zda je v dané věci nutno na předložení platného pasu bezvýjimečně trvat.

45. Za této situace je namístě uzavřít, že v případě žadatele nelze na předložení platného cestovního pasu trvat přepjatě formalisticky. Je-li žadatel dostatečně ztotožněn, jeho rodinný vztah k občance České republiky není sporný a nemožnost obstarat si nový pas souvisí s překážkami, které je třeba individuálně posoudit, musí správní orgán žádost meritorně posoudit a vypořádat možnost, že by bylo možné v posuzované věci od požadavku předložení platného pasu výjimečně ustoupit.

46. Pouze pro úplnost zdejší soud podotýká, že další namítané žalobní body neshledal zdejší soud jako důvodné pro zrušení rozhodnutí žalované či správního orgánu I. stupně. Žalobce zejména namítal, že správní orgán I. stupně neměl postupovat správně, když Pokračování 10 32 A 37/2024 nedostatečně vysvětlil, jaký doklad má žalobce dodat a nevyzval jej podruhé k opravě, ale rovnou jej vyzval k seznámení se spisem. Žalovaná uvedla, že správní orgán I. stupně postupoval správně v souladu s § 51 odst. 3 správního řádu. V první řadě je třeba upozornit na již zdůrazněnou skutečnost, a tedy, že se jednalo o správní řízení na žádost žalobce, který byl zodpovědný za doplnění náležitostí podle dikce zákona. Dále je z postupu žalobce zřejmé, že si byl vědom toho, že dodává doklad, který nemůže dostát požadavkům § 108 zákona o pobytu cizinců. Zdejší soud tedy obdobně jako žalovaná neshledává, jakkoliv důvodné tvrzení o pochybení správního orgánu I. stupně, který žalobce nevyzval podruhé k doložení dokumentů naplňujících zákonné požadavků na přílohy žádosti o přechodný pobyt rodinného příslušníka EU.

V. Závěr a náklady řízení

47. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že jí vyhověl v uvedeném rozsahu a napadené rozhodnutí zrušil s tím, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

48. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

49. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch.

50. Žalobce měl ve věci plný úspěch, neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Proto mu soud přiznal účelně vynaložené náklady. Za tyto krajský soud považoval zaplacené soudní poplatky ve výši 1 x 3 000 Kč. Dále náklady řízení žalobce tvoří mimosmluvní odměna jeho zástupkyně. Ta sestává z celkem dvou úkonů právní služby: 1/ převzetí a příprava zastoupení, 2/ podání žaloby. Za tyto úkony činí odměna 2 x 3 100 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“)]. K odměně za úkony právní služby je nutné připočíst paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony, tj. 2 x 300 Kč [§ 13 odst. 4 AT]. Odměna zástupkyně žalobce činí 6 800 Kč; advokátka je plátcem DPH, pročež se její odměna dále zvyšuje o 21 %. Celkově tak náklady činí 11 228 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V Brně dne 25. června 2026 JUDr. Petr Polách v. r. Pokračování 11 32 A 37/2024 samosoudce