32 A 39/2024

Rubrum

č. j. 32 A 39/2024-22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: J. D. bytem X zastoupen V. M. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Ke Skalce 5907/47, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí ze dne 16. 9. 2024, č. j. KUJI 83194/2024, sp. zn. OOSČ 532/2024 OOSC/137, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce Pokračování 2 32 A 39/2024 a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Velké Meziříčí, odboru dopravy a silničního hospodářství (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 8. 7. 2024, č. j. DOP/44626/2024- navr/3400/2024 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích spáchaném ve formě zavinění z nedbalosti podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), porušením § 6 odst. 1 písm. a) téhož zákona tím, že dne 20. 2. 2024 kolem 9:20 hodin na dálnici D-1 v km 141 ve směru Praha- Brno řídil nákladní soupravu tvořenou nákladním automobilem S. s návěsem KRONE reg. zn. X a nebyl za jízdy připoután.

3. Za spáchání přestupku byl žalobci podle ustanovení § 35 písm. b) a § 46 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o odpovědnosti za přestupky“) a podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. d) uložen správní trest pokuty ve výši 2 000 Kč. Současně byla žalobci podle ustanovení § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, § 79 správního řádu a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 520/2005 Sb. uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč.

II. Žaloba

4. Žalobce namítal, že se žádného přestupku nedopustil a rozhodnutí správního orgánu I. stupně je založeno výhradně na fotografiích, které jsou nejednoznačné a svědecké výpovědi policistů, kteří u žalobce prováděli silniční kontrolu. Ti podle žalobce nemohli z jejich automobilu nic vidět s jistotou, zpětnou kameru neměli a zároveň mohli být omezení dalšími okolnostmi. Tím měla být porušena zásada in dubio pro reo. Správní orgány se podle žalobce nezabývaly možnými alternativními vysvětleními a nevěnovaly dostatečnou pozornost námitkám žalobce.

5. Proto žalobce navrhl, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí, přikázal vrácení věci žalovanému k novému projednání, případně aby rozhodl tak, že se žalobce přestupku nedopustil.

III. Vyjádření žalovaného

6. Žalovaný uvedl, že námitky žalobce toliko kopírují námitky odvolací. Měl za to, že se s nimi již dříve dostatečně vypořádal a považoval za nadbytečné se k nim opětovně vyjadřovat. Odkázal se na strany 5 až 7 napadeného rozhodnutí. To považuje za správné a zákonné, stejně jako prvostupňové rozhodnutí, a proto navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

IV. Posouzení věci krajským soudem

7. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

8. Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době Pokračování 3 32 A 39/2024 vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

9. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání.

10. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

11. Žalobce zejména brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a z něj vyplývající právní kvalifikaci věci, respektive namítá, že se nedopustil uvedeného protiprávního jednání.

12. Žalobce byl správními orgány shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích spáchaném ve formě zavinění z vědomé nedbalosti podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 zákona o silničním provozu, porušením § 6 odst. 1 písm. a) téhož zákona tím, že 20. 2. 2024 kolem 9:20 hodin na dálnici D-1 v km 141 ve směru Praha-Brno řídil nákladní soupravu tvořenou nákladním automobilem S. s návěsem KRONE reg. zn. X a nebyl za jízdy připoután.

13. K tomuto uvádí soud následující.

14. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 12 zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla v rozporu s § 6 odst. 1 písm. a) není připoutána na sedadle bezpečnostním pásem nebo při přepravě dítěte nepoužije dětskou autosedačku nebo bezpečnostní pás podle § 6 odst. 1.

15. Podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu řidič motorového vozidla je kromě povinností uvedených v § 4 a 5 dále povinen a) být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu.

16. Podstatou projednávaného případu je posouzení, zda se žalobce dopustil protiprávního jednání ve smyslu ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 12 zákona o silničním provozu. Otázkou, která měla být dle žalobcova názoru posouzena nesprávně, je, zda na základě výpovědi svědků (policistů) lze považovat přestupek za dostatečně prokázaný. Těžiště problémů v tomto směru se nachází v rovině hodnocení důkazů, když na jedné straně stojí svědecké výpovědi zasahujících policistů (podepřené oznámením o přestupku), na straně druhé tvrzení žalobce uvedené v podané žalobě.

17. Městský úřad Velké Meziříčí, odbor dopravy a silničního hospodářství vydal ve věci příkaz ze dne 8. 3. 2024, č. j. DOP/15329/2024-navr/3400/2024 (doručen 18. 3. 2024), na který žalobce reagoval odporem ze dne 24. 3. 2024. Proto došlo k předvolání žalobce na ústní jednání o přestupku, kde dne 3. 7. 2024 proběhlo ústní dokazování společně s předvolanými policisty, svědky přestupkového jednání. To vyústilo ve vydání výše specifikovaného prvostupňového rozhodnutí. Žalobce přitom od počátku řízení rozporuje to, že se skutek stal tak, jak popsali policisté. Stojí si za tím, že bezpečnostní pás zapnutý měl a policisté nemohli z jejich vozidla vidět opak, jelikož nebylo ani fakticky možné, aby mohli vidět dovnitř do kabiny předmětného nákladního automobilu.

18. K námitkám týkajícím se objasnění skutkového stavu nyní projednávané věci soud uvádí, že povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku, leží vždy na správním orgánu. Soud k tomu uvádí, že pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný Pokračování 4 32 A 39/2024 z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Povinnost prokázat přestupek obviněnému má správní orgán. Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil; obviněný se nemusí vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14.01.2014, č.j. 5 As 126/2011 – 68, bod 18).

19. Obecný požadavek na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl použit takový výklad, který by fakticky bránil efektivnímu postupu. Jinými slovy řečeno, interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání.

20. V možnosti nabízet důkazy a uplatnit prostředky ke své obraně je tak zapotřebí primárně vidět (v souladu s nálezem ÚS ze dne 30.05.2000, sp.zn. I. ÚS 533/98, N 81/18 SbNU 197) právo osoby, proti níž se řízení vede, a nikoliv povinnost správních orgánů. Uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14.01.2014, č.j. 5 As 126/2011– 68).

21. V přestupkovém řízení je poté správní orgán povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což vyjadřuje zásadu materiální pravdy, podle které správní orgán opatřuje potřebné podklady pro vydání rozhodnutí, z úřední povinnosti, zjišťuje všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného, jakož i provádí důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Správní orgán hodnotí důkazy podle své úvahy; každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti (viz ustanovení § 3, § 50 a § 52 správního řádu).

22. Soud k věci uvádí, že žalobce svou argumentací nevnesl do závěrů správního řízení důvodné pochybnosti o okolnostech spáchání přestupku. Základními ve věci využitými důkazy jsou v daném případě svědecké výpovědi zasahujících policistů, úřední záznam o spáchaném přestupku a fotografická dokumentace. Dalšími důkazy dodanými žalobcem se tento snažil prokázat, že policisté nemohli z jejich automobilu vidět do kabiny řidiče nákladního automobilu tak, aby si mohli být jistí, že řidič nemá zapnutý bezpečnostní pás. Tyto důkazy správní orgány rovněž vyhodnotily a došly k závěru, že mají zanedbatelnou důkazní hodnotu pro řešenou věc.

23. Žalobce svoji argumentaci staví převážně na nepoužitelnosti daných svědeckých výpovědí zejména z důvodu jejich nedostatečné průkaznosti. Soud k věci uvádí, že se nelze ztotožnit s názorem žalobce, že by svědecké výpovědi zasahujících policistů nepostačovaly k náležitému prokázání skutkového stavu dané věci. Pokud by krajský soud takovou argumentaci přijal, mohlo by to v konečném důsledku znamenat, že by Pokračování 5 32 A 39/2024 bylo znemožněno stíhání a potrestání pachatelů těch dopravních přestupků, u nichž nelze naplnění skutkových podstat doložit exaktními metodami (zpravidla měřením za pomoci technických zařízení). Přestupek, jehož spáchání je kladeno za vinu žalobci, tedy porušení povinnosti být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, je takového charakteru, že jeho spáchání lze v zásadě prokázat toliko svědeckými výpověďmi osob přítomných přestupkovému jednání, případně za pomoci audiovizuálního záznamu (fotodokumentace), podařilo-li se posuzované jednání tímto způsobem zachytit. Je pravdou, že v posuzovaném případě je skutečně klíčovým, důkazem výpověď policistů. Ti vypovídali v rámci ústního projednání přestupku dne 3. 7. 2024 s tím, že se jejich výpovědi nijak neodlišovaly. Oba uvedli, že z blízké vzdálenosti asi 2-3 metry pprap. M. Š., který seděl na sedadle spolujezdce, zpozoroval, že řidič vedle jedoucího nákladního automobilu není připoután bezpečnostním pásem. Upozornil na to svého kolegu, nstrm. V. K., jenž se také podíval a došel ke stejnému závěru. Uvedli, že řidič měl světle modré tričko, na kterém bylo dobře viditelné, že není středem trupu veden bezpečnostní pás. Pokud by měl řidič oblečení černé barvy, tak by jej ani nezastavili, jelikož by si nemohli být jistí, zda pás má či ne. Policisté si také byli vědomi, že prokázání spáchání přestupku stojí toliko na jejich výpovědích, proto si před samotným zastavením podezření navzájem prověřují a ujasňují si, zda ke spáchání přestupku došlo či ne. Obecně zastavují pouze vozidla, kdy si jsou spácháním přestupového jednání jisti.

24. Vyjma zasahujících policistů pak neexistují ani žádní jiní svědci, kupříkladu řidiči nebo spolujezdci v blízkosti jedoucích vozidel, kteří by mohli k věci cokoliv vypovědět. Nezbývá tedy, než se soustředit na důkazy v podobě výpovědí policistů a výpovědí žalobce. Soud se přitom nedomnívá, že by tato skutečnost musela nutně vést k závěru o důkazní nouzi. Je nicméně povinností správních orgánů klást v obdobných případech zvýšený důraz na posouzení věrohodnosti získaného důkazu a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení jeho vypovídací hodnoty. Těžiště problémů se tak posouvá do oblasti hodnocení důkazů; jednalo se o situaci, kdy na jedné straně stojí tvrzení policistů podepřené podepsaným oznámením o přestupku (i když s vyjádřením nesouhlasu), úředním záznamem a na straně druhé tvrzení žalobce, že se popisovaného protiprávního jednání nedopustil. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 25.07.2006, č.j. 6 As 47/2005-84, poté: „(…) existence rozporu mezi jednotlivými důkazy není neobvyklá, přičemž v takové situaci je správní orgán povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí.“ 25. V posuzovaném případě soud souhlasí se žalovaným i správním orgánem I. stupně v tom, že výpovědi policistů obstojí. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyšší správního soudu (např. rozsudek ze dne 29.08.2011, č.j. 8 As 13/2011-54) je třeba vycházet z domněnky o věrohodnosti výpovědí policistů, neboť tito zpravidla nemají (na rozdíl od účastníků řízení) na výsledku věci jakýkoliv zájem a vykonávají pouze svoji služební povinnost. Otázkou věrohodnosti zasahujícího policisty jako svědka se přitom zabýval Nejvyšší správní soud též v rozsudku ze dne 27.09.2007, č.j. 4 As 19/2007-114, v němž vyslovil, že „(…) k osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jímž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného Pokračování 6 32 A 39/2024 služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ Dle názoru soudu, aby bylo možno učinit úsudek o případné nevěrohodnosti policisty jako svědka, resp. aby vyvstala pochybnost o jeho nezaujatosti, musely by k tomu přistoupit další okolnosti, které by těmto závěrům nasvědčovaly (přehnaná horlivost při výkonu služební povinnosti, šikanózní jednání ve vztahu k obviněnému apod.).

26. V posuzované věci byly výpovědi policistů vzájemně souladné, konzistentní a nevykazovaly žádné logické rozpory či nejasnosti. Nebyl zjištěn ani žádný motiv, proč by policisté měli mít zájem na stíhání žalobce. Vše naopak nasvědčuje tomu, že zasahující policisté postupovali zcela nezaujatě a plnili pouze v intencích zákona svoji služební povinnost. Z materiálů založených ve správním spise není patrná ani žádná nepřiměřená míra horlivosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.06.2011, č.j. 7 As 83/2010-63). Policistu přitom lze považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví.

27. Jak již bylo uvedeno, k hodnocení věrohodnosti je nezbytné přistupovat v každém případě individuálně, přičemž v posuzované věci žádné podezření o ovlivnění svědeckých výpovědí nevzniklo. Policista v pozici svědka je stejně tak jako jiná fyzická osoba povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat (viz ustanovení § 55 odst. 1 správního řádu). Na rozdíl od policistů, kteří na věci neměli osobní zájem, měl žalobce zřejmý motiv, proč tvrdit, že za vytýkaného jednání nedopustil. Je totiž zcela přirozené, že osoba, které hrozí postih za přestupek, není ve věci nestranná a bude tedy tvrdit pouze takové skutečnosti, které jí jsou ku prospěchu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24.07.2014, č.j. 10 As 108/2014-25). Nicméně lze poznamenat, že žalobce žádné takové konkrétní vyjádření ve věci doposud neučinil a v podané žalobě pouze zpochybňoval věrohodnost svědeckých výpovědí zasahujících policistů a případně fotografického materiálu. Pro úplnost zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.11.2013, sp.zn. 7 A 82/2002, dle kterého: „(…) dokazování ve správním řízení nestojí na legální teorii důkazní, která by předepisovala správním orgánům, jakou váhu, kterým důkazům mají přikládat, jakého důkazu je k prokázání té či oné skutečnosti zapotřebí, nebo jaký počet důkazů je nezbytný k prokázání skutečnosti, která je předmětem dokazování. Dokazování ve správním řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů. Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Správní orgán je tedy povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci, avšak pouze ve vztahu k předmětu dokazování, tj. k určitému skutku; skutečnosti, které stojí vně předmětu dokazování, nezjišťuje, neboť nemají pro rozhodnutí věci význam. V některých případech bude nezbytné, aby správní orgán obstaral a posléze provedl řadu důkazů, jindy bude určitý skutek bezpečně prokázán na základě důkazního prostředku jediného.“ Správní řízení tedy obecně ovládá ve smyslu ustanovení § 50 odst. 4 správního řádu zásada volného hodnocení důkazů. Tato zásada totiž dává prostor správnímu orgánu, aby sám vyhodnotil, které důkazy jsou pro jeho závěry rozhodující a které nikoliv. Ve spojení se zásadou materiální pravdy pak dokazování musí proběhnout tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

28. Pro úplnost je třeba poznamenat, že krom námitek k posouzení výpovědí policistů se žalobce snažil zpochybnit i to, co správní orgány dovodily z fotografií z průjezdových Pokračování 7 32 A 39/2024 kamer na dálnici D1 v km 123 směr jízdy Brno téhož dne v čase 9:09 hodin, které zachycují nákladní automobil s řidičem ve stejném oblečení, jako měl žalobce při kontrole provedené policisty na km 144 dálnice D1. Soud dává za pravdu žalobci, že z těchto není zřejmé, zda byl řidič připoután, ani jej není možné spolehlivě ztotožnit. Neshoduje se ale s jeho námitkou, že z něj není seznatelný ani volant automobilu. Zdejší soud konstatuje, že je jasně viditelná postava řidiče v tričku světlé barvy, před kterou je umístěn volant. Je však třeba mít na paměti, že dané fotografie neslouží jako hlavní důkaz, pouze doplňují a logicky navazují na výpověď policistů a potvrzují totožnost žalobce jako řidiče nákladního automobilu. O to se žalobce pokusil v řízení před správními orgány, když tvrdil, že na fotografiích není řidič on, ale blíže neurčený kolega. Soud považuje za důležité poznamenat, že není důležité, kdo je na fotografii, když k přestupku došlo na km 141 dálnice D-1 a na km 123, ze kterého pochází fotografie, mohl být řidič připoután bezpečnostním pásem, to z fotografie skutečně zřejmé není. Krajský soud má tedy za to, že ani kdyby se o danou argumentaci pokusil v řízení před soudem, nemohla by být úspěšná ve světle logické argumentace žalovaného podpořené důkazy.

29. Soud uzavírá, že v projednávané věci bylo dostatečným způsobem prokázáno naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v jízdě bez připoutání se na sedadle bezpečnostním pásem při řízení motorového vozidla. Výpovědi policistů byly vyhodnoceny jako stěžejní a rozhodující. Ani krajský soud nedošel k opačnému závěru o jejich nevěrohodnosti. Svědci zjevně nebyli osobně angažovaní, horliví či jiným způsobem podjatí. Jasně a uvěřitelným způsobem vysvětlili jakým způsobem mohli vidět to, že je žalobce nepřipoutaný a oba vypověděli zcela stejné okolnosti. Rovněž nebyly k dispozici žádné důkazy zpochybňující jejich konstantní a pro účely řízení dostatečně určité výpovědi, a to ani v řízení před správními orgány ani před soudem. Soud má stejně jako správní orgány za prokázané, že verze skutkového stavu vyplývající z konzistentních výpovědí obou zasahujících policistů, kteří zjištěné skutečnosti vnímali lidským zrakem z bezprostřední vzdálenosti se jeví věrohodná. Žalobce sám ani tuto verzi nikterak důvodně nezpochybnil a nepředestřel soudu jinou a uvěřitelnou verzi skutkového děje. V řízení nebyla porušena zásada in dubio pro reo ani nedošlo k jinému procesnímu pochybení stran postupu správních orgánů. Podle názoru zdejšího soudu tak nevznikají pochybnosti o tom, že žalobce svým jednáním porušil ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 12 ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 písm. a) silničního zákona.

V. Závěr a náklady řízení

30. Optikou shora učiněného náhledu je proto zřejmé, že postup žalovaného nevybočil z rámce zákonem stanovených právních hledisek, v odůvodnění rozhodnutí jsou správně posouzeny rozhodující právní i faktické skutečnosti, z nichž žalovaný vycházel, skutková zjištění jsou přehledně a srozumitelně uvedena a vyplývají z uvedených důkazů. Skutkový stav věci byl zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Soud neshledal ve správním řízení žádná procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.

31. Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Pokračování 8 32 A 39/2024 32. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

33. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V Brně dne 25. června 2026 JUDr. Petr Polách v. r. samosoudce