32 A 40/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: R. P. t. č. neznámého pobytu, zast. SOZE, zapsaný spolek, se sídlem Mostecká 5, Brno, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17.3.2015, č.j. CPR-1431-2/ČJ-2015-930310-V238, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 20. 3. 2015 žalobce napadl rozhodnutí žalované ze dne 17. 3. 2015, č.j. CPR-1431-2/ČJ-2015-930310-V238 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 17. 12. 2014, č.j. KRPB-237510-26/ČJ-2014-060022-SV (dále jen “prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 1 rok. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že žalobce byl dne 29. 9. 2014 v 7:40 hod. zastižen na ulici …………, Brno při pobytové kontrole a bylo zjištěno, že nedisponuje žádným vízem ani oprávněním, na základě něhož by byl oprávněn pobývat na území ČR, čímž porušil ustanovení § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je cizinec povinen pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a vízem, pokud zákon nestanoví jinak. Žalobce tedy pobýval na území ČR bez víza v období od 27. 8. 2014 do 29. 9. 2014, ač k tomu nebyl oprávněn. II. Napadené rozhodnutí V napadeném rozhodnutí žalovaná uvedla, že ve správním řízení bylo zjištěno, že poslední platné vízum, které by žalobce opravňovalo k pobytu na území ČR, byl výjezdní příkaz s platností do 17. 7. 2014. Dne 12. 12. 2013 podal žalobce žádost o trvalý pobyt a současně se žádostí o vízum za účelem strpění podle ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, přičemž řízení o žádosti o vízum za účelem strpění bylo pro bezpředmětnost ukončeno dne 23. 4. 2014. Žádost o trvalý pobyt žalobce byla zamítnuta a proti rozhodnutí bylo podáno odvolání, o němž nebylo k datu vydání prvostupňového rozhodnutí doposud rozhodnuto. Dne 17. 7. 2014 podal žalobce novou žádost o vízum za účelem strpění a dne 26. 8. 2014 bylo rozhodnuto o neudělení tohoto víza. K jednotlivým odvolacím námitkám žalovaná uvedla následující. Pokud žalobce namítal, že jeho pobyt byl oprávněný ve smyslu ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť o žádosti dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu nebylo dosud rozhodnuto, lze uvést následující. Žalovaná má za to, že oprávněnost pobytu žalobce zanikla dnem vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra o neudělení víza, tedy dnem 26. 8. 2014. Pokud se týká zdůvodnění otázky zásahu do soukromého a rodinného života, žalovaná uvedla, že žalobce měl dostatek prostoru se ve správním řízení k věci vyjádřit, čehož nevyužil. Je na cizinci, aby správnímu orgánu sdělil zásadní skutečnosti, které by mohly v případě vydání rozhodnutí o správním vyhoštění znamenat nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života cizince. Doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států EU, byla prvostupňovým správním orgánem stanovena na jeden rok, a to vzhledem k délce neoprávněného pobytu na území ČR. Bylo též přihlédnuto ke skutečnosti, že se nejednalo o první porušení zákona, neboť již dříve zde žalobce pobýval bez víza dne 3. 7. 2014. Žalovaná uvedla, že po prostudování spisového materiálu považuje uloženou dobu správního vyhoštění za proporcionální, a z hlediska možných překážek vycestování odkázal na závazné stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 13. 11. 2014, ev. č. ……………, podle něhož je vycestování žalobce možné. Z uvedených důvodů žalovaná odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. III. Žaloba a vyjádření žalované Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, které spatřuje v nesprávném vyhodnocení aplikace ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, neboť v odvolání měl na mysli pobyt na vízum na strpění v režimu § 60 odst. 7 cit. zákona, k němuž je oprávněn i v současnosti na základě své žádosti o vízum za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, kterou podal dne 12. 12. 2013 a o níž doposud nebylo rozhodnuto. Dne 26. 8. 2014 bylo ukončeno řízení o jiné jeho žádosti. Co se týká dopadu do soukromého a rodinného života žalobce, tak tím je správní orgán povinen zabývat se z moci úřední. V materiálech žalované je dostatek informací o zraněních, léčbě a zdravotních problémech žalobce. Žalované bylo rovněž známo, že obě děti žalobce žijí s ním a s jeho manželkou v ČR, pět let navštěvují české školy a v české společnosti se zcela integrovaly. Z uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí včetně rozhodnutí prvostupňového a vrácení věci k dalšímu řízení žalované. Ve svém vyjádření k žalobě ze dne 8. 4. 2015 žalovaná uvedla, že trvá na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí. Konkrétně poukázala na to, že řízení o žádosti o vízum nad 90 dnů pro strpění ze dne 12. 12. 2013 bylo ukončeno pro bezpředmětnost, a to dne 23. 4. 2014. Stran zásahu do soukromého a rodinného života žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. IV. Průběh řízení před krajským soudem Krajský soud vyzval žalobce výzvou ze dne 26. 6. 2015, aby podal stanovisko k rozporu mezi tvrzeními žalobce a žalované ohledně neukončení řízení vedeného pod č.j. OAM-1521/ST-2013, resp. jeho ukončení ke dni 23. 4. 2014. K tomu žalobce podal své stanovisko ze dne 14. 7. 2015, v němž uvedl, že řízení o žádosti žalobce ze dne 12. 12. 2013 o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území mělo být v souladu se správním řádem zastaveno, k čemuž ovšem nedošlo. Namísto toho bylo usnesení o zastavení řízení pouze poznamenáno do spisu, a proto není možno dovozovat, že by řízení vedené pod č.j. OAM-1521/ST-2013 bylo zákonně ukončeno ke dni 23. 4. 2014, ale ani později. Krajskému soudu dále bylo ze strany žalobce sděleno přípisem ze dne 29. 6. 2016, že zastupování Mgr. M. S. bylo ukončeno, pročež se krajský soud s dalšími písemnostmi obracel přímo na žalobce, o němž bylo ovšem zjištěno, že již na adrese X nebydlí. Žalobce soudu jinou adresu nesdělil a soud místo jeho pobytu nezjistil ani prostřednictvím Správy uprchlických zařízení ani Policie ČR, a proto mu ustanovil opatrovníka. Ze zprávy Ministerstva vnitra – Správy uprchlických zařízení vyplývá, že žalobce se zřejmě nachází v Německu. Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ust. § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Jelikož žalobce požadoval ve věci nařízení jednání, krajský soud nařídil ústní jednání na den 31. 1. 2017. Jednání se uskutečnilo v neomluvené nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce a v omluvené nepřítomnosti žalované. Při jednání krajský soud konstatoval obsah soudního spisu vedeného v této věci a obsah připojených správních spisů. Ze správního spisu žalované soud poukázal zejm. na úřední záznam ze dne 29. 9. 2014, výpis z CIS - žádost o TP ze dne 12. 12. 2013, výpis z CIS - žádost za účelem strpění ze dne 17. 7. 2014, informace o důvodech neudělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území ze dne 26. 8. 2014, č.j. OAM-865-12/ST-2014, detail štítku – výjezdní příkaz, ev. č. ……………… a konečně prvostupňové rozhodnutí. K důkazu dále krajský soud přečetl obsah rozsudku vydaného tímto soudem ze dne 24. 3. 2016, č.j. 33 A 8/2015 – 26, kterým byla zamítnuta žaloba téhož žalobce proti rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí o tom, že byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 156 odst. 4 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), tím, že ode dne 27. 8. 2014 do 29. 9. 2014 pobýval na území ČR bez platného víza, čímž porušil povinnost podle ustanovení § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, za což mu byla uložena pokuta ve výši 2000 Kč splatná do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku žalobce podal kasační stížnost, řízení o níž bylo zastaveno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2016, č.j.8 Azs 110/2016 – 51, které nabylo právní moci dne 7. 9. 2016. V. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud shledal, že v posuzované věci jde opět o posouzení správnosti úvahy žalované, která vycházela z toho, že žalobce tedy pobýval na území ČR bez víza v období od 27. 8. 2014 do 29. 9. 2014, ač k tomu nebyl oprávněn. V tomto jednání žalovaná spatřovala naplnění podmínek ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců v rozhodném znění, podle něhož platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. O této právní otázce si krajský soud již jednou učinil ve vztahu k témuž období pobytu žalobce na území ČR úsudek, a to v citovaném rozsudku ze dne 24. 3. 2016, č.j. 33 A 8/2015 – 26, v němž dospěl k následujícím závěrům. Právní úprava fikce oprávněného pobytu na území ČR obsažená v citovaném ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců představuje ochranu cizince před nastoupením následků nelegálního pobytu na území v situaci, kdy probíhá řízení o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu. Fikce oprávnění k pobytu zde vzniká ex lege a nevyznačuje se do žádného dokladu. Z pohledu nastoupení následků této fikce je však třeba trvat na splnění podmínek ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, tedy na specifických okolnostech podání žádosti o udělení tohoto víza. Tyto specifické okolnosti zákon charakterizuje slovy „v době platnosti oprávnění k pobytu, jehož platnost nelze prodloužit.“ Krajský soud v této souvislosti poukazuje na právní názor uvedený v bodech 25 a 26 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, č. j. 8 As 119/2012 – 32, přístupný na www.nssoud.cz, a dovodil, že závěry uvedené v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu dopadají v plném rozsahu na předmětnou věc. Žádost žalobce o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území podle § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců podána dne 12. 12. 2013 zároveň se žádostí o udělení trvalého pobytu (o níž bylo pravomocně rozhodnuto), přičemž se tak stalo v době, kdy žalobce pobýval v ČR na základě vydaného výjezdního příkazu ze dne 28. 11. 2013, č. ………………., platného do 27. 12. 2013. To žalobce nijak nerozporoval. Jak vyplývá z citovaných právních závěrů Nejvyššího správního soudu, je třeba předmětná ustanovení § 33 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců vykládat tak, že výjezdní příkaz není podřaditelný pod pojem „oprávnění k pobytu“ uvedený v hypotéze § 33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a proto v době jeho platnosti již není možné úspěšně požadovat vydání víza pro strpění pobytu nad 90 dnů. Z toho vyplývá, že pokud žalobci skončila platnost jeho posledního výjezdního příkazu dne 17. 7. 2014, aniž by z ČR vycestoval ve smyslu ustanovení § 50 zákona o pobytu cizinců, pak se od následujícího dne, tj. 18. 7. 2014 počal pohybovat na území ČR nelegálně. Pravomocně neskončené řízení o jeho žádosti ze dne 12. 12. 2013 nemohlo založit fikci oprávnění k pobytu na vízum pro strpění, neboť o ně bylo žalobcem požádáno v době platnosti výjezdního příkazu. Krajskému soudu pak nepřísluší v tomto řízení nijak hodnotit nekonání žalobce v řízení o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí o neudělení víza nad 90 dnů pro strpění pobytu na území. S odkazem na tento právní názor krajského soudu je třeba považovat tutéž námitku žalobce vznesenou proti napadenému rozhodnutí jako nedůvodnou, neboť pobyt žalobce na území ČR v období od 27. 8. 2014 do 29. 9. 2014 je třeba považovat za neoprávněný. Pokud se týká dalších námitek proti napadenému rozhodnutí, zejm. nesprávné posouzení dopadů do soukromého a rodinného života žalobce, krajský soud uvádí následující. Lze se sice ztotožnit se žalobcem v tom, že i v případě procesní pasivity účastníka řízení je správní orgán povinen zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu), ovšem na druhé straně pak nelze očekávat, že se správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí sám iniciativně bude vypořádávat skutečnosti, které nejsou zjevné ze zjištěného skutkového stavu, pokud účastník řízení nepodá k podkladům rozhodnutí žádné vyjádření. Krajský soud se ztotožňuje se žalovanou, že prvostupňový orgán posoudil otázku možného zásahu do soukromého a rodinného života ve smyslu ustanovení §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, když především uvedl, že žalobce sice pobývá na území ČR se svou rodinou, tj. manželkou a dvěma dětmi, ale tyto osoby rovněž nemají v ČR žádný pobytový status. Proto prvostupňový orgán usoudil, že dotčení soukromého života žalobce je zcela únosné a přiměřené ochraně veřejného zájmu na tom, aby na území ČR cizinci pobývali legálně. Pokud se žalovaná v napadeném rozhodnutí s tímto hodnocením ztotožnila bez dalšího podrobnějšího zdůvodnění, pak se nejedná o takový nedostatek napadeného rozhodnutí, který by způsoboval jeho nepřezkoumatelnost. Krajskému soudu je navíc z jeho úřední činnosti známo, že žalovaná vydala rovněž i ve věci manželky žalobce paní K. T. rozhodnutí o správním vyhoštění 17.12.2014, č.j. KRPB- 237507-23/ČJ-2014-060022-SV, přičemž žaloba proti tomuto rozhodnutí byla zdejším soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 11. 1. 2017, č.j. 32 A 34/2015 - 87. Rodina žalobce se však se zřetelem ke všem okolnostem zřejmě již k datu vydání tohoto rozsudku nenachází na území ČR. VI. Závěr a náklady řízení S ohledem na shora uvedené považuje krajský soud napadené rozhodnutí za zcela věcně správné a zákonné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl, jak je ve výroku I. uvedeno. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl v řízení úspěšný (výrok II). Úspěšné žalované náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III tohoto rozsudku uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 31. ledna 2017 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová