32 A 48/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem v právní věci žalobkyně: S. L., nar. …………, státní příslušnost U., t. č. bytem ……………, zastoupené zmocněncem: S. D., bytem ………………., proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 4. 2015, č. j. CPR-4878-2/ČJ-2015-930310-V237, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobkyně brojí proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 4. 2015, č. j. CPR-4878-2/ČJ- 2015-930310-V237 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 18. 12. 2014, č. j. KRPB-231306/ČJ-2014-060026- SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo žalobkyni uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a doba, po niž nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena v délce dvou let. Důvodem pro uložení správního vyhoštění byla skutečnost, že dle zjištění správních orgánů byla žalobkyně na území ČR zaměstnána, aniž by disponovala povolením k zaměstnání. II. Obsah napadeného rozhodnutí Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že podle zjištění prvostupňového správního orgánu žalobkyně vykonávala v období od ledna 2013 do září 2014 pracovní činnost spočívající v potravinářské výrobě, konkrétně v přípravě chlebíčků a salátu na chlebíčky (míchání salátu, natírání, skládání), ačkoliv nedisponovala pracovním povolením Úřadu práce ČR k výkonu této činnosti. Na základě těchto skutečností bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí o správním vyhoštění, které žalobkyně napadla včasným odvoláním. V předmětném odvolání žalobkyně zejména uvedla, že dle jejího názoru nebyly vůbec splněny podmínky pro uložení správního vyhoštění. Prvostupňový správní orgán totiž nevzal v potaz, že žalobkyně neměla v úmyslu porušovat právní předpisy a domnívala se, že se v ČR nachází po právu a že k činnosti, již vykonávala, disponuje dostatečným oprávněním. Nadto žalobkyně namítla, že prvostupňové rozhodnutí je nepřiměřené, neboť jím bylo zasaženo do jejího soukromého a rodinného života. S odvolacími námitkami žalobkyně se žalovaná neztotožnila, přičemž k nim uvedla následující. Ve správním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně dlouhodobě vykonávala pracovní činnost, pro kterou neměla pracovní povolení, ačkoliv nespadá do kategorie osob, u nichž není povolení vyžadováno. Tvrdí-li žalobkyně, že si nebyla protiprávnosti svého jednání vědoma, odkazuje žalovaná na obecnou právní zásadu „neznalost zákona neomlouvá“. Nadto je otázka zavinění žalobkyně v daném případě zcela irelevantní, neboť správní vyhoštění není trestem, ale toliko opatřením státu a zavinění se v této souvislosti vůbec nezkoumá, neboť není vyžadováno, ale postačí pouze naplnění objektivních podmínek pro uložení správního vyhoštění. K rozsahu zavinění cizince je pak přihlédnuto pouze pro účely stanovení délky správního vyhoštění. V případě žalobkyně bylo dle zákona o pobytu cizinců možno uložit správní vyhoštění až v délce pěti let. Prvostupňový správní orgán však s ohledem na konkrétní okolnosti případu stanovil dobu, po niž není žalobkyně oprávněna vstoupit na území členských států EU, v délce pouhých dvou let. Žalovaná tedy shrnula, že délka vyhoštění není nepřiměřená a dodala, že žalobkyni již z jejího postavení cizinky na území ČR vyplývá povinnost znát právní předpisy upravující vstup a pobyt na území ČR. Jejich neznalost lze tedy stěží považovat za omluvitelnou. Nelze se ztotožnit s tvrzením žalobkyně, že se ničeho nedopustila, neboť přímo ze zákona plyne povinnost disponovat nejen oprávněním k pobytu, ale též povolením k zaměstnání, je-li toto povolení podmínkou výkonu konkrétního zaměstnání. Žalobkyně potřebné povolení k zaměstnání neměla a není tedy pochyb o tom, že se protiprávního jednání dopustila. Žalovaná vyhodnotila jako nedůvodnou též námitku, že se prvostupňový správní orgán náležitě nezabýval otázkou přiměřenosti – k tomu odkázala na příslušné pasáže prvostupňového rozhodnutí. Míru integrace žalobkyně do společnosti je pak nutno posuzovat podle aktuálního stavu, správní orgány nemohou predikovat stav budoucí. Žalovaná přitom dodala, že výkon správního vyhoštění skutečně může znamenat zásah do soukromého a rodinného života žalobkyně, nicméně jedná se o zásah zákonem předpokládaný, přičemž s ohledem na zjištěné skutečnosti se nejedná o zásah tak intenzivní, aby jej bylo možno považovat za nepřiměřený. III. Žaloba a vyjádření žalované V žalobě ze dne 28. 5. 2015, doručené Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) následujícího dne, žalobkyně uvedla, že žalovaná dospěla na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, z nichž následně též dovodila chybné právní závěry. Žalobkyně především žalované vytýká, že při hodnocení shromážděných podkladů překročila meze správního uvážení a vůbec se nevypořádala s některými tvrzeními žalobkyně a jí předloženými důkazy. Žalobkyně zásadně nesouhlasí s tím, že by byly v jejím případě splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobkyně zopakovala svoji argumentaci obsaženou v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí spočívající v tom, že si nebyla skutečnosti, že porušuje právní předpisy ČR, vědoma, a nečinila tak záměrně. Přitom se žalobkyně nemůže ztotožnit s tvrzením žalované, že je tato okolnost pro posouzení věci nepodstatná, neboť takový přístup by představoval zásah do základních práv žalobkyně. Žalobkyně rovněž setrvala na odvolací námitce týkající se tvrzené nepřiměřenosti zásahu do jejího soukromého a rodinného života s ohledem na postupné začleňování žalobkyně do českého prostředí. Žalobkyně se tedy domnívá, že byla postupem prvostupňového správního orgánu a žalované krácena na svých právech, a proto navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná setrvala na svém stanovisku vyjádřeném v napadeném rozhodnutí, na které rovněž v plném rozsahu odkázala, neboť se v jeho odůvodnění podrobně vypořádala se všemi námitkami žalobkyně, které tato opakuje i v podané žalobě. IV. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ust. § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). O žalobě krajský soud rozhodl podle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s takovým postupem souhlasili a krajský soud neshledal ústní projednání věci nezbytným. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu, který měl krajský soud při posuzování věci k dispozici a z něhož vycházel, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žalobkyně byla dne 22. 9. 2014 v 8 hodin zastižena v rámci pobytové kontroly prováděné Policií ČR na provozovně společnosti D.l. (ve správním spise na několika místech nesprávně uváděn dřívější název společnosti D., s.r.o.), kterak vykonávala pracovní činnost spočívající ve výrobě potravinářských produktů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila platné povolení k zaměstnání, bylo s ní téhož dne zahájeno řízení o správním vyhoštění. V průběhu správního řízení byla žalobkyně vyslechnuta k okolnostem jejího pobytu a výkonu pracovní činnosti. Průběh výslechu je zachycen v protokolu ze dne 22. 9. 2014. Za účelem náležitého zjištění skutkového stavu se prvostupňový správní orgán obrátil na Úřad práce ČR s dotazem, zda bylo žalobkyni vydáno povolení k zaměstnání na území ČR, přičemž bylo potvrzeno, že v době provedené kontroly žalobkyně potřebným povolením nedisponovala. K věci byl jako svědek vyslechnut pan I. B., prokurista společnosti D.l. K posouzení existence možných překážek pro vycestování žalobkyně do její vlasti si prvostupňový správní orgán vyžádal od Ministerstva vnitra ČR závazné stanovisko ve smyslu ust. § 120a zákona o pobytu cizinců. Z relevantní právní úpravy krajský soud poukazuje zejména na ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož se správní vyhoštění z přechodného pobytu cizinci uloží až na dobu pěti let, „je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.“ V daném případě nemá krajský soud s ohledem na ve správním řízení zjištěné skutečnosti pochyb, že skutková podstata shora citovaného ustanovení byla naplněna, neboť žalobkyně vykonávala pracovní činnost, ačkoliv nedisponovala potřebným povolením k zaměstnání. Námitky žalobkyně ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu jsou poněkud povšechné a ničím nepodložené a krajský soud se s nimi nemůže ztotožnit, neboť je naopak přesvědčen, že správní orgány zjistily skutkový stav takovým způsobem, že o něm nepanují jakékoliv zásadnější pochybnosti. Uvádí-li žalobkyně, že správní orgány překročily meze správního uvážení a nevypořádaly se s některými jejími tvrzeními, pak nezbývá než konstatovat, že i tato námitka zůstává pouze v obecné rovině a krajský soud po prostudování spisu nedošel k závěru, že by ji bylo možno považovat za oprávněnou. Nutno zdůraznit, že správní soudnictví je založeno na tzv. dispoziční zásadě, což znamená, že je na žalobci, aby náležitě formuloval žalobní body a vymezil tak šíři soudního přezkumu. Jak vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz kupříkladu rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, publikovaný pod č. 2162/2011 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz), míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje, jaké právní ochrany se žalobci dostane. Čím je tedy žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu bude přistupovat i správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně své námitky ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu formulovala jen zcela vágně, není v možnostech krajského soudu, aby se k nim jakkoliv podrobněji vyjádřil, neboť po prostudování správního spisu nedospěl na základě vlastních poznatků k závěru, že by správní orgány postupovaly jakkoliv protiprávně. Předmětné námitky žalobkyně proto krajský soud vyhodnotil jako veskrze nedůvodné. K námitce žalobkyně ohledně absence úmyslu porušovat právní předpisy krajský soud ve shodě s žalovanou uvádí, že bylo na žalobkyni, měla-li zájem pobývat a pracovat na území ČR, aby se důkladně seznámila s relevantní právní úpravou pobytového režimu cizinců a dostála jejím požadavkům. Neznalost zákona žalobkyni žádným způsobem neomlouvá a případná absence úmyslu není okolností, která by měla za následek nemožnost uložení správního vyhoštění, neboť zcela postačí, že byly naplněny objektivní znaky vymezené v ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. K obdobným závěrům dospěl v rámci své rozhodovací praxe též Nejvyšší správní soud, který kupř. v rozsudku ze dne 23. 2. 2012, č. j. 9 As 102/2011-80 (dostupný na www.nssoud.cz), dovodil, že „[s]právní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. (...) Tato v zásadě preventivní podstata správního vyhoštění má svůj význam zejména z hlediska zavinění cizince, které není třeba prokazovat a při ukládání správního vyhoštění se vychází z toho, že naplnění určité skutkové podstaty znamená pro stát automaticky nutnost nařídit cizinci, aby opustil území České republiky a zakázat mu pobyt na území České republiky i po určitou v rozhodnutí stanovenou dobu v budoucnu.“ Krajský soud tedy neshledal nic nezákonného na tom, že správní orgány nezkoumaly otázku zavinění žalobkyně z hlediska naplnění podmínek pro uložení správního vyhoštění, neboť se o zákonný předpoklad pro vyhoštění cizince nejedná. Stejně tak lze aprobovat úvahu žalovaného vycházející z již zmíněného charakteru správního vyhoštění jako pobytového správního opatření, a které tedy nepředstavuje rozhodování o vině a trestu za spáchání veřejnoprávního deliktu. Z tohoto důvodu vyhodnotil krajský soud i další žalobní námitku jako nedůvodnou. Konečně se krajský soud věnoval též žalobnímu bodu týkajícímu se údajného zásahu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně. V této souvislosti krajský soud předně poukazuje na skutečnost, že povinnost uložit cizinci za naplnění zákonem stanovených podmínek správní vyhoštění je zákonem o pobytu cizinců určitým způsobem korigována, a to konkrétně v ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož „[r]ozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.“ Předmětné zákonné ustanovení je do značné míry reflexí čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který garantuje právo na soukromý a rodinný život, přičemž stanoví, že „[s]tátní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Dovolává-li se žalobkyně implicitně ochrany vyplývající z čl. 8 Úmluvy, jeví se jako nezbytné zdůraznit, že (jak je ostatně patrné již z jeho dikce) práva v něm zakotvená nejsou absolutní. V této souvislosti Nejvyšší správní soud setrvale judikuje (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 Azs 221/2014 – 54, dostupné na www.nssoud.cz), že v rámci posuzování zásahu do soukromého a rodinného života cizince existuje prostor pro poměřování a vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu. Samotná skutečnost, že by uložení správního vyhoštění znamenalo zásah do rodinného či soukromého života cizince tedy není nutně důvodem, pro nějž by bylo třeba od uložení tohoto opatření ustoupit. Není totiž vyloučeno, že zájem státu na ukončení pobytu cizince na jeho území bude v konkrétním případě silnější, než zájem jednotlivce na nerušeném výkonu jeho práva na rodinný a soukromý život. V posuzovaném případě dospěl krajský soud k závěru, že žalobkyni se v průběhu správního řízení primárně ani nepodařilo osvědčit, že by bylo napadené rozhodnutí vůbec způsobilé jakkoliv citelněji do jejího rodinného a soukromého života zasáhnout. Samotná žalobkyně v průběhu správního řízení vypověděla, že v ČR nežijí žádní její rodinní příslušníci a že naopak celá její rodina (manžel, rodiče, děti, vnoučata) bydlí na Ukrajině. Současně žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by svědčily o její výraznější integraci na území ČR. Ve světle těchto okolností je tedy prima facie zřejmé, že uložení správního vyhoštění v daném případě nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného a soukromého života žalobkyně, a proto shledal krajský soud i její poslední žalobní námitku nedůvodnou. V. Závěr a náklady řízení S ohledem na shora uvedené považuje krajský soud napadené rozhodnutí za zcela věcně správné a zákonné a žalobu proto podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyla v řízení úspěšná (výrok II). Úspěšné žalované náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III tohoto rozsudku uvedeno. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 8. prosince 2016 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová