32 A 68/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Milana Procházky a soudců Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: B. A. A. A., nar. X, státní příslušnost Jemenská republika, v České republice bytem S. 406, Z., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 6. 2014, č. j. MV- 59746-3/SO-2013, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 25. 6. 2014, č. j. MV-59746-3/SO-2013, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná j e p o vi n n a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se včas podanou žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“ či „zdejší soud“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 3. 2013 č. j. OAM-61474-15/DP-2011. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl žádost žalobce o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu a podle ustanovení § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neudělil žalobci povolení k dlouhodobému pobytu, neboť měly být zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec hodlá povolení k dlouhodobému pobytu zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, (dále jen „výrok I.“). Rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahovalo ještě další výrok, podle kterého se žádost dále zamítá a povolení k dlouhodobému pobytu se podle ust. § 46 odst. 1, ve spojení s ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců neuděluje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu účastníka řízení na území (dále jen „výrok II.“). Napadeným rozhodnutím žalovaná rozhodla o odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Tímto rozhodnutím žalovaná změnila výrok odvoláním napadeného rozhodnutí takto: „Žádost se zamítá a povolní k dlouhodobému pobytu se dle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb. neuděluje, neboť byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu účastníka řízení na území České republiky.“ II. Obsah žaloby Žalobce žalobu koncipoval do tří hlavních žalobních bodů. První žalobní bod se týkal tvrzené nepřezkoumatelnosti stran výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaná rozhodla tak, že se výrok (v jednotném čísle) mění. Neuvedla však, jaký výrok, neboť odvoláním napadené rozhodnutí obsahovalo výroky dva. Žalobce tedy namítal, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, ve kterém výroku zůstalo odvoláním napadené rozhodnutí beze změn a který výrok byl změněn. Další žalobní bod spočíval v tvrzené nečinnost žalované i správního orgánu I. stupně. Žalobce uvedl, že žalovaná opomenula délku řízení i další žádosti o pobyty za jiným účelem, které žalobce v průběhu let podával. Podle § 169 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců mělo řízení o žádosti žalobce trvat max. 60 dnů, přičemž s rozhodnutím o odvolání trvalo celkem 1 043 dnů. Žalobce v době podání žádosti, dne 16. 8. 2011, nemohl předpokládat, že na konečné rozhodnutí bude čekat tak dlouhou dobu. Je pravdou, že v průběhu této doby došlo k situaci, že neplnil ani účel studia a ani účel podnikání. Žalovaná i správní orgán I. stupně však opomíjí, že v průběhu, jak léta plynula, žalobce také studoval ve studijním programu, který není uznáván jako studium podle § 64 zákona o pobytu cizinců, a proto podal dne 8. 4. 2013 žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem ostatní - studium, o které doposud nebylo pravomocně rozhodnuto, a další žádost o dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání. Podle žalobce je zřejmé, že se ocitl v pasti, kterou nezavinil a která vznikla v důsledku průtahů v řízení. Doplnil navíc, že vzhledem k nákladnosti studia jej ukončil a byl zaměstnán. Ve studiu chce pokračovat až tehdy, bude-li mít jistotu, že jej bude moci dokončit. Další žalobní námitka spočívala v tvrzení, že z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vyplývá, že jiná závažná překážka pobytu žalobce na území České republiky, kterou zjistily, bylo to, že neplnil svoji zákonnou povinnost podle zákona o pobytu cizinců, tj. plnit účel mu doposud povoleného pobytu, tedy účel studia, nebo jím požadovaného pobytu, tedy účel podnikání. Pro případ porušení povinnosti stanovené zákonem o pobytu cizinců však podle žalobce zákon obsahuje speciální ustanovení pro neudělení dlouhodobého pobytu, a to v § 56 odst. 2 písm. b). Pokud tedy důvodem pro zamítnutí žalobcovy žádosti bylo porušení povinnosti plnit účel pobytu, § 56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců je pro žalobce výhodnější, neboť správní orgán po 5 letech již k těmto důvodům nemůže přihlížet a navíc je ze zákona povinen zkoumat přiměřenost svého rozhodnutí. Použití § 56 odst. 1 písm. j) předmětného zákona mělo být nesprávné. III. Vyjádření žalované Žalovaná k prvnímu žalobnímu bodu uvedla, že z výrokové části rozhodnutí, stejně tak jako z jeho odůvodnění, je zřejmé, že výrok I odvoláním napadeného rozhodnutí se pro nadbytečnost vypouští a výrok II zůstává beze změny. K delšímu trvání správního řízení žalovaná uvedl, že žalobce měl možnost po uplynutí zákonných lhůt podat u příslušného správního orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti za účelem urychlení správního řízení. Žalobce neplnil účel mu dosud povoleného pobytu, tj. účel studium, nebo jím požadovaného pobytu, tedy účel podnikání – OSVČ, správní orgán I. stupně nebyl za této situace oprávněn vyhovět žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání, neboť nebyla splněna podmínka o trvání účelu pobytu ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. K žalobcem tvrzenému pochybení při rozhodování o zamítnutí žádosti žalovaná uvedla následující. Podle ní není ust. § 56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců na daný případ aplikovatelné, neboť na něj dopadá § 51 odst. 1 písm. j) téhož zákona, tj. neplnění účelu předchozího pobytu představuje jinou závažnou překážku v pobytu cizince (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 A 66/2010-50). K námitce posuzování přiměřenosti žalovaná uvedla, že nad rámec své zákonné povinnosti se ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců zabývala otázkou, zda zamítavé rozhodnutí správního orgánu I. stupně bude přiměřené z hlediska dopadu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaná v závěru svého vyjádření navrhla žalobu zamítnout. IV. Replika žalobce Žalobce v replice k vyjádření žalované uvedl, že je sice pravdou, že měl možnost podat žádost o učinění opatření proti nečinnosti správního orgánu po uplynutí zákonné lhůty k vydání rozhodnutí, avšak žalovaná zcela záměrně opomíjí fakt, že ze strany správního orgánu I. stupně a žalované došlo k závažnému porušení základních zásad správního řízení, jakožto služby veřejnosti. Správní orgány jsou povinny postupovat ve své činnosti v souladu se zákony a ostatními právními předpisy podle ust. § 2 odst. 1 správního řádu, současně svou pravomoc mají uplatňovat v rozsahu, v jakém jím byla svěřena a to zákonným postupem podle ust. § 2 odst. 2, postupovat podle ust. § 4 odst. 1 a zejména vyřizovat věci bez zbytečných průtahů a tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady podle ust. § 6 odst. 1, 2 správního řádu. Je zcela absurdní, aby ze strany správních orgánů na jedné straně byla vydávána zamítavá rozhodnutí pro jakékoliv sebemenší pochybení na straně účastníka řízení, ať již hmotněprávního, tak zejména procesních charakteru a na druhé straně aby docházelo k porušení zákonné povinnosti vydat rozhodnutí. Žalobce dále uvedl, že vzhledem k nákladnosti studia nakonec skončil tak, že je zaměstnán a ve studiu chce pokračovat, teprve až bude mít jistotu pobytu a jistotu, že studium bude moci dokončit. Podle názoru žalobce by měly být ze strany rozhodujících správních orgánů zohledněny všechny skutečnosti, a tedy i fakt, že předchozí neplnění zákonné povinnosti ze strany žalobce vzniklo pouze v důsledku laxního přístupu k rozhodovací činnosti ze strany správních orgánů. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas [§ 72 odst. 1 in fine zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců], osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím o věci samé bez jednání a žalovaná ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy nevyjádřila nesouhlas s takovým projednáním věci, ačkoli byla poučena o tom, že nevyjádří-li svůj nesouhlas, bude se mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. o věci samé bez jednání. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované v mezích uplatněných žalobních bodů, jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vzhledem k tomu, že žalobce v podané žalobě uplatnil mimo jiné také námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, krajský soud se předně zabýval otázkou, zda je napadené rozhodnutí způsobilé soudního přezkumu. Případná nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí (ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů) je totiž vadou natolik závažnou, pro kterou by muselo být rozhodnutí žalovaného podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zrušeno. Žalobce uvedl, že vzhledem k formulaci výroku napadeného rozhodnutí, kdy z rozhodnutí správního orgánu I. stupně obsahující dva výroky, zbyl pouze jeden výrok, nelze danou věc přezkoumat, neboť není zřejmé, ve kterém výroku zůstalo odvoláním napadené rozhodnutí beze změn a který výrok byl změněn. K tomu krajský soud uvádí, že z žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že došlo k formální změně výroku II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně spočívající v doplnění dvou slov, konkrétně bylo jasně specifikováno území, na němž byla zjištěna překážka pobytu žalobce (Česká republika). Na straně 5 žalobou napadeného rozhodnutí se v části jeho odůvodnění nachází zvýrazněný text: „Výrokovou část rozhodnutí týkající se zamítnutí žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ dle § 46 odst. 1 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb. Komise pro nadbytečnost vypouští“. Zdejší soud k tomu uvádí, že ačkoliv výrok napadeného rozhodnutí není naprosto precizní, lze z něj ve spojení s odůvodněním rozhodnutí jednoznačně dojít k závěru, že výrok žalobou napadeného rozhodnutí fakticky nahradil oba dva výroky rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Je zřejmé, že výrok I. odvoláním napadeného rozhodnutí byl žalovanou vypuštěn a výrok II. formálně pozměněn. Podle názoru krajského soudu lze výrok napadeného rozhodnutí shledat dostatečně jasným, srozumitelným, přesným a určitým. Žalovaná svoje závěry jasně a srozumitelně odůvodnila (viz níže). Podle krajského soudu tedy nelze napadené rozhodnutí označit jako nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ani nedostatek důvodů, a proto se nejedná o nepřezkoumatelnost ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tato žalobní námitka je proto nedůvodná. Žalobce dále poukázal na značné průtahy v předmětném správním řízení. K tomu krajský soud obecně uvádí, že ačkoliv dané správní řízení skutečně probíhalo značnou dobu, samotná délka řízení nemá bez dalšího vliv na zákonnost daného rozhodnutí. Žalobce měl v rámci správního řízení možnost po uplynutí zákonných lhůt možnost podat u příslušného správního orgánu žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle ust. § 80 správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, případně poté využít dalších zákonných možností v řízení před soudem. Další konsekvence namítané značné délky správního řízení jsou zmíněny níže. Co se týká námitky o žalobcem podaných dalších žádostech o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, které nebyly předmětem napadeného rozhodnutí, nelze tyto skutečnosti posoudit jako relevantní v dané věci. Tyto žádosti budou předmětem samostatných správních řízení, která budou ukončena samostatnými rozhodnutími, proti kterým má žalobce zákonné možnosti obrany. Pro posouzení žalobní námitky stran špatného právního posouzení „neplnění účelu pobytu“ jako jiné závažné překážky ve smyslu ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců uvádí níže soud relevantní ustanovení zákona o pobytu cizinců. Podle ustanovení § 45 odst. 1 tohoto zákona platí, že cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat ministerstvo o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit v případech uvedených v § 33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů uvedených v § 42 odst.

2. Cizinec, který hodlá na území pobývat za účelem podnikání, může o takovou změnu požádat, pokud je držitelem platného povolení k dlouhodobému pobytu a na území pobývá po dobu delší než 2 roky. Podle ustanovení § 46 odst. 1 věta první zákona o pobytu cizinců platí pro povolení k dlouhodobému pobytu obdobně § 31 odst. 1 a 4, § 33, 34, 37, 38, § 55 odst. 1, § 56, § 58 odst. 3 a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Podle ust. § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání předložit doklad o zápisu do příslušného rejstříku, seznamu nebo evidence. Podle ust. § 47 odst. 2 citovaného zákona platí, že pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti. Podle ust. § 56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců ministerstvo dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, cizinci neudělí, jestliže jsou zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec po skončení pobytu stanoveného dlouhodobým vízem neopustí území nebo že dlouhodobé vízum hodlá zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení dlouhodobého víza. Podle ust. § 56 odst. 1 písm. j) téhož zákona platí, že ministerstvo dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, cizinci neudělí, jestliže pobyt cizince na území není v zájmu České republiky nebo je zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území. Podle ust. § 56 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců platí, že ministerstvo dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, cizinci neudělí, jestliže v uplynulých 5 letech porušil povinnost stanovenou tímto zákonem, za podmínky, že důsledky neudělení dlouhodobého víza budou přiměřené důvodu pro neudělení dlouhodobého víza. Při posuzování přiměřenosti ministerstvo přihlíží zejména k dopadům tohoto neudělení do soukromého a rodinného života cizince. Dále je pak nutné zmínit úpravu ve správním řádu, neboť se na řízení o dlouhodobém pobytu subsidiárně použije právě úprava tohoto zákona. V jeho ust. § 37 odst. 3 je uvedeno, že nemá-li podání předepsané náležitosti nebo trpí jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli tyto nedostatky odstranit nebo jej vyzve k jejich odstranění. K tomu mu poskytne přiměřenou lhůtu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce pobýval na území České republiky nejprve na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia s platností do 21. 6. 2007, resp. do 31. 8. 2011. Žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání byla podána dne 16. 8. 2011. Žalobcovo živnostenské oprávnění zaniklo v roce 2012 (25. 10. 2012), sám žalobce v odvolání uvedl, že ukončil podnikatelskou činnost ke dni 31. 8. 2012. Žalovaná uzavřela, že v dané věci byla zjištěna jiná závažná překážka pobytu cizince na území České republiky spočívající ve skutečnosti, že žalobce přestal k datu ukončení studia a zániku živnostenského oprávnění plnit účel mu povoleného pobytu a současně i účel jím požadovaného pobytu. Žalobce popsaný skutkový stav nerozporuje, ale tvrdí, že pod jinou závažnou překážku ve smyslu ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nelze podřadit jeho případ, tj. nesplnění zákonné povinnosti podle zákona o pobytu cizinců, konkrétně neplnění účelu pobytu buď doposud uděleného, případně účelu žádaného. Krajský soud připomíná, že napadené rozhodnutí žalované viní žalobce ze skutečnosti, že přestal k datu ukončení studia a zániku živnostenského oprávnění plnit účel mu povoleného pobytu a současně i účel jím požadovaného pobytu. Žalovaná také dovodila, že žalobce v době vydání rozhodnutí již fakticky nepodnikal, resp. nedisponoval všemi náležitostmi žádosti (v případě žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání se jedná zejména o živnostenské oprávnění, resp. doklad o zápisu do příslušného rejstříku, seznamu nebo evidence podle ust. § 46 odst. 7 písm. c) zákona o pobytu cizinců apod.). Stran důvodnosti žaloby je nutno zvážit, zda na daný skutkový stav skutečně mělo být aplikováno ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. Především je nutno konstatovat, že za jinou závažnou překážku pobytu cizince na území ve smyslu ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců nelze rozhodně považovat skutečnost, že žalobce ukončil studium v souladu s povolením k dlouhodobému pobytu za účelem studia (platné do 31. 8. 2011). Nejedná se o správními soudy vícekrát judikované neplnění účelu předchozího pobytu (viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2013, č. j. 9 A 66/2010 – 50, publ. ve Sb. NSS č. 2951/2014); žalobce účel předchozího pobytu v době do 31. 8. 2011 plnil a poté došlo aplikací ust. § 47 odst. 2 (viz str. 4 prvostupňového správního rozhodnutí) k situaci, kdy žalobce na základě řádně podané žádosti o dlouhodobý pobyt očekával vydání rozhodnutí o této nové žádosti a správní orgány tak měly učinit v zákonem stanovených lhůtách. Jak již zdejší soud popsal výše, ze spisového materiálu vyplývá, že správní orgán I. stupně v průběhu řízení zjistil, že podmínky pro udělení dlouhodobého víza za účelem podnikání již v době vydání rozhodnutí zřejmě nesouhlasí se stavem po podání žádosti. Konkrétně ze strany 2 napadeného rozhodnutí žalované lze vyčíst, že v průběhu řízení bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno sdělení Městské správy sociálního zabezpečení Brno, ze kterého vyplynulo, že účastník řízení ukončil samostatnou výdělečnou činnost ke dni 30. 8. 2012 (více jak 12 měsíců po podání žádosti) a dále oznámení Magistrátu města Brna o skutečnosti, že ke dni 25. 10. 2012 (více jak 14 měsíců po podání žádosti) zaniklo žalobci také živnostenské oprávnění. Žalovaná se tak dozvěděla o skutečnostech, podle kterých bylo možno usuzovat o neosvědčení všech podmínek pro dlouhodobý pobyt za účelem podnikání ve smyslu zákona o pobytu cizinců, resp. z takové žádosti se stala po značné délce správního řízení žádost imperfektního charakteru. Pointou v dané věci tedy bylo, že se správní orgán I. stupně dozvěděl o skutečnostech svědčících o tom, že by žalobce zjevně v dané věci neosvědčil účel svého žádaného pobytu. Výše uvedené je ovšem nutné hodnotit v rámci celého řízení, tj. že k dané situaci došlo v průběhu poměrně zdlouhavého správního řízení před správním orgánem I. stupně. Jakmile správní orgán I. stupně zjistil, že žádost se v průběhu řízení stala imperfektní, měl postupovat podle ust. § 37 odst. 3 správního řádu a žalobce vyzvat k tomu, aby doložil požadované náležitosti (nutné z pohledu žalované k vyhovění žádosti). Nelze však bez dalšího v daném případě za výše popsaného skutkového stavu dojít k závěru, že vznikla tzv. jiná závažná překážka pobytu cizince (žalobce) na území České republiky ve smyslu ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců. V této rovině soud žalobní námitce přisvědčil, a shledal nesprávnou aplikaci ust. § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců na daný skutkový stav. VI. Závěr a náklady řízení Krajský soud tak na základě výše uvedených skutečností shledal žalobu důvodnou. Ve smyslu § 78 odst. 3 a 4 s. ř. s. krajský soud dále vyslovil, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení, v němž je tento orgán vázán právním názorem vysloveným krajským soudem ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaná v dalším řízení odstraní nebo zajistí odstranění vytčené vady. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto má vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 3 000 Kč a dále v nákladech právního zastoupení v celkové výši 15 342 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V daném případě se jedná o odměnu Mgr. Marka Sedláka, advokáta, za zastupování žalobce v řízení před krajským soudem, a to za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a dvě písemná podání soudu ve věci samé – podání žaloby a repliky) podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu ve výši 9 300 Kč (3 x 3 100 Kč); a dále o náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč (3 x 300 Kč). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se částka odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů o částku 2 142 Kč odpovídající příslušné dani z přidané hodnoty. Celkem se tedy jedná o částku 12 342 Kč. Ke splnění uvedené povinnosti byla žalované stanovena přiměřená lhůta. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 22. 9. 2016 Mgr. Milan Procházka předseda senátu