32 A 78/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Kubenovou v právní věci žalobkyně: M. R., nar. ..., st. příslušnost Ukrajina, t. č. bytem B. 23, B., zastoupena Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 8. 2014, č. j. CPR-5969-12/ČJ-2014-930310- V237, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou doručenou dne 1. 9. 2014 Krajskému soudu v Brně se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 19. 8. 2014, č. j. CPR-5969-12/ČJ-2014-930310-V237 (dále jen napadené rozhodnutí), jímž bylo dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004, správní řád, v rozhodném znění (dále jen správní řád), napadené rozhodnutí změněno a dle § 90 odst. 5 cit. zák. ve zbylé části zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, ze dne 24. 2. 2014, č. j. KRPB-234029-61/ČJ-2013-060022-SV (dále jen rozhodnutí správního orgánu prvního stupně). II. Obsah žaloby a vyjádření žalované V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně namítala, že její nezletilý syn nemohl být jako účastník řízení zastoupen svým otcem z důvodu střetu zájmů. Dle ust. § 37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, platného v rozhodné době, omezovalo rodiče v zastupování nezletilého dítěte ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmu mezi rodiči a dítětem. Z protokolu o vyjádření účastníka řízení R. B., otce nezletilého syna žalobkyně, ze dne 30. 9. 2013 vyplývá, že jeho cílem nebylo hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte, ale naopak mít snahu na ukončení pobytu žalobkyně na území České republiky. Žalovaná tak měla dle § 32 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb. nezletilému ustanovit opatrovníka, neboť nebyl řádně procesně zastoupen. Dalším žalobním bodem bylo, že správní orgán prvního stupně zkoumal pouze zásah do rodinného života žalobkyně, nikoliv již však do života soukromého. K závěru, že zásah není takového rozměru, aby dosahoval intenzity k aplikaci § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, žalovaná dospěla pouze na základě vyjádření otce nezletilého syna žalobkyně. Žalovaná zcela opomenula tvrzení uváděná svědkyní A. G., přičemž vycházela pouze ze skutečností tvrzených otcem nezletilého dítěte a zprostředkovaně z rozhodnutí soudů, které však vycházely z tendenčních tvrzení otce nezletilého. Žalobkyně v tomto směru dne 29. 7. 2014 žádala o přerušení řízení do doby, než bude Městským soudem v Brně rozhodnuto ve věci styku žalobkyně s nezletilým. Jednání u městského soudu bylo nařízeno na den 4. 9. 2014, proto má žalobkyně za to, že řízení mělo být přerušeno. V souvislosti s touto námitkou žalobkyně odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 6. 1998 ve věci Berrehab vs. Nizozemsko, z něhož vyplývá, že sama skutečnost, že matka nežije s dítětem ve společné domácnosti, nemůže nikterak zeslabit zásah do jejího soukromého a rodinného života v případě, kdyby jí bylo uloženo správní vyhoštění. Na základě uvedeného žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil jej žalované k dalšímu řízení ve věci. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaná odkázala na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí, neboť má za to, že uplatněné žalobní námitky nejsou důvodné. K první námitce žalobkyně žalovaná uvádí, že stav předpokládaný § 37 odst. 2 zákona o rodině v průběhu řízení nenastal, neboť nešlo o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči nezletilého a nezletilým. Skutečnost, že městský soud vede řízení o návrhu žalobkyně na úpravu styku s nezletilým, nemá vliv na výluku zákonného zástupce nezletilého z možnosti nezletilého zastupovat, neboť nebyla zjištěna kolize jeho zájmů ve vztahu k zájmům nezletilého. K otázce přiměřenosti dopadu do rodinného a soukromého života se dle žalované již zvlášť zabýval správní orgán prvního stupně a žalovaná na jeho argumentaci odkazuje. Žalovaná se pak zabývala otázkou přerušení řízení, o níž bylo rozhodováno samostatným usnesením, a konstatovala, že městským soudem doposud nebylo o otázce styku s dítětem rozhodnuto. Dopadem evropského práva do způsobu rozhodování se žalovaná i správní orgán prvního stupně zabývaly, když hodnotily existenci důvodů znemožňujících žalobkyni vycestování. III. Průběh správního řízení Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců a byla stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 3 let. Počátek doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v souladu s ust. § 118 odst. 1 cit. zák. od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Doba k vycestování z území České republiky byla stanovena do 30 dnů po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, popřípadě pro situace, že by se prvostupňové rozhodnutí stalo nevykonatelným (§ 119, § 119a, § 179 nebo § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců), do 30 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů. Správním orgánem prvního stupně bylo dle spisového materiálu zjištěno, že dne 22. 9. 2013 v 22:50 hod. byla žalobkyně kontrolována při pobytové kontrole hlídkou Policie ČR na ulici Dornych u vchodu do Myší díry. K prokázání totožnosti žalobkyně nepředložila žádný doklad, pouze uvedla své jméno, příjmení a datum narození. Následnou lustrací bylo zjištěno, že zde žalobkyně nemá vydáno žádné platné vízum nebo uděleno oprávnění k pobytu. Z toho důvodu byla žalobkyně zajištěna a eskortována. Při porovnání daktyloskopických otisků prstů v systému AFIS byla nalezena shoda s ID P000000471421 – žádost o azyl. Lustrací v policejních evidencích bylo zjištěno, že s žalobkyní bylo vedeno řízení ve věci udělení azylu, které bylo dne 24. 6. 2003 ukončeno zamítavým rozsudkem krajského soudu s právní mocí dne 28. 8. 2003. Poslední oprávnění, na základě kterého mohla žalobkyně pobývat na území České republiky, bylo výjezdní vízum č. AA0122935 platné od 25. 6. 2003 do 23. 8. 2003. Dále bylo zjištěno, že v období od 24. 8. 2003 do 22. 9. 2013 žalobkyni nebylo uděleno vízum či oprávnění k pobytu v České republice. Protokol o vyjádření účastníka řízení byl s žalobkyní sepsán dne 23. 9. 2013, v němž uvedla, je svobodná a má zde syna jménem D. B., nar. ..., st. přísl. Česká republika. Od roku 2005 žila s přítelem R. B., otcem D. B. V březnu letošního roku se R. B. odstěhoval a nyní žije společně s babičkou jejího syna A. G. a bratrem jejího bývalého přítele D. G. O dítě se stará žalobkyně, A. G. a otec dítěte, který se se synem vídá skoro každý den a finančně na něj přispívá. Žalobkyně není zaměstnaná, peníze si vydělává pouze brigádně. Na Ukrajině žije matka a bratr žalobkyně, s nimiž je v telefonickém kontaktu. Na základě uvedených skutečností správní orgán prvního stupně přibral jako další účastníky řízení v souladu s § 27 odst. 2 správního řádu R. B. (účastník II.), nar. ..., st. přísl. Česká republika a nezl. D. B. (účastník III.), zast. R. B. Dne 30. 9. 2013 se v protokolu o vyjádření účastníka řízení R. B. vyjádřil o žalobkyni tak, že domů chodila opilá a utíkala se synem z domu. O syna se žalobkyně nestará a od roku 2010 se odstěhovala z jejich společného bydlení. Se synem se vídala jednou do měsíce, na výchovu nepřispívala, a proto si zažádal o soudní svěření syna do vlastní péče, o čemž rozhodl soud dne 20. 9. 2012 tak, že byl svěřen do péče otce a žalobkyni nebyla stanovena vyživovací povinnost, neboť nebyla k nalezení. Dále R. B. uvedl, že pokud by byla žalobkyně vyhoštěna, nebyl by soukromý a rodinný život jak jeho, tak i syna D. nijak zasažen. Jako důkazy předložil rodný list syna D., rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 40 P 117/2012-35 a rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 34 C 31/2012-32. Svědkyně A. G. vypověděla, že se o syna D. starala střídavě ona, žalobkyně a její syn R. B. D. je soudně svěřen R. B., který žalobkyni nechce povolit návštěvy syna, o něž by žalobkyně stála. Správní orgán prvního stupně zaslal žádost na odbor financování a sociální Městské části Brno – Chrlice, jenž vede spis nezl. D. B. od 8. 2. 2012, kdy se na Orgán sociálně-právní ochrany dětí obrátil R. B. a přivedl s sebou dvouletého D., tehdy R. Rodný list získal D. dne 23. 2. 2012 ex offo. Dne 20. 9. 2012 byl rozsudkem Městského soudu v Brně určen R. B. jako otec nezl. D. a současně mu byl svěřen do péče. Přes týden bydlí nezl. D. u své babičky A. G., o víkendech u svého otce. Veškeré platby za nezl. D. provádí R. B. Dále bylo správnímu orgánu prvního stupně sděleno, že se žalobkyně s nezl. D. nestýká. Od února roku 2012 se žádným způsobem nepodílela na jeho výchově, naopak svým chováním jeho zdárný vývoj spíše ohrožovala. Správní orgán prvního stupně se také zabýval otázkou, zda nelze žalobkyni řízení pokládat za rodinného příslušníka výše uvedených občanů České republiky a dospěl k závěru, že nikoliv. Dle § 15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců se rodinným příslušníkem občana Evropské unie pro účely tohoto zákona rozumí manžel, dále rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 2 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, dále dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské unie nebo nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Dle § 15a odst. 3 cit. zák. se za rodinného příslušníka občana Evropské unie považuje též cizinec, který prokáže, že je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, žil před vstupem na území s občanem Evropské unie ve společné domácnosti, nebo je z důvodu uspokojování svých základních potřeb závislý na výživě nebo jiné nutné péči poskytované občanem Evropské unie, nebo byl na této výživě nebo jiné nutné péči závislý bezprostředně před vstupem na území ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen pobyt, nebo se o sebe z vážných zdravotních důvodů nedokáže sám postarat bez osobní péče občana Evropské unie, nebo má s občanem Evropské unie trvalý partnerský vztah, který není manželstvím, a žije s ním ve společné domácnosti; při posuzování trvalosti partnerského vztahu se zohlední zejména povaha, pevnost a intenzita vztahu. Správní orgán prvního stupně tak dospěl k závěru, že na žalobkyni nelze pohlížet jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie, neboť nesplňuje žádnou z výše uvedených podmínek. Správní orgán prvního stupně také zjišťoval, zda správním vyhoštěním žalobce nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně a po zhodnocení závažnosti protiprávního jednání, délky pobytu na území České republiky, věku žalobkyně a jejího zdravotního stavu, ekonomických poměrů, společenských a kulturních vazeb ke státu, jehož je žalobkyně občankou. Dále správní orgán hodnotil rodinné vztahy na území České republiky, neboť zde žije syn žalobkyně, s nímž však nebydlí a nevztahuje se na ni vyživovací povinnost k nezl. D. Správní orgán prvního stupně tak dospěl k závěru, že tento zásah není takového rozměru, aby dosahoval intenzity, u níž by bylo třeba uvažovat o aplikaci ust. § 119a odst. 2 cit. zák. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo správním orgánem vyžádáno závazné stanovisko ministerstva vnitra č. ZS22345 ze dne 25. 11. 2013, dle něhož se na žalobkyni nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 zákona o pobytu cizinců a jeho vycestování je možné. Správní orgán prvního stupně stanovil dobu 3 let, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojila žalobkyně blanketním odvoláním ze dne 3. 3. 2014, jež po výzvě správního orgánu prvního stupně nebylo následně doplněno. K podanému odvolání se písemností datovanou dne 17. 3. 2014 vyjádřil R. B., a to tak, že na vyhoštění žalobkyně trvá, neboť se o svého nezl. syna nestará, nikdy neplatila výživné a propadla alkoholu, proto si nepřeje, aby žalobkyně narušovala jeho soukromý život. V napadeném rozhodnutí žalovaná změnila ve výroku dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie, ze 3 let na 1 rok a část výroku ve znění „…nebo z důvodu dle ustanovení § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění,…“ změnila na „…nebo z důvodu dle ustanovení § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,…“ vycházela ze skutkového stavu zjištěného prvostupňovým orgánem a po posouzení spisového materiálu a prvostupňového rozhodnutí dospěla žalovaná k tomu, že se žalobkyně dopustila vytýkaného protiprávního jednání spočívající v pobytu žalobkyně na území České republiky bez platného víza nebo oprávnění k pobytu a dále také bez cestovního dokladu. Na základě poukazovaných skutečností, že je Městským soudem v Brně pod sp. zn. 40 P 117/2012 vedeno soudní řízení o návrhu žalobkyně na úpravu styku s nezletilým, bylo žalovaným zjišťováno, zda a jakým způsobem bylo v této věci rozhodnuto. Dne 7. 7. 2014 byl žalované doručen přípis, jehož součástí byly následující písemnosti: rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2013, č. j. 40 P 117/2012-66, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2014, č. j. 40 P 117/2012-67, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2014, č. j. 19 Co 278/2014-96. Městský soud dále žalované sdělil, že usnesení o předběžném opatření (usnesení Městského soudu v Brně č. j. 40 P 11/2012-67 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 278/2014-96), jímž byla otci uložena povinnost umožnit styk nezletilého s matkou a žalobkyni byla uložena povinnost nezletilého ve stanovenou dobu přebírat a předávat, bylo vydáno v rámci zahájeného řízení ve věci samé, neboť bylo nezbytné poměry nezletilého předběžně upravit. Žalobkyně se k věci vyjádřila tak, že v současné době plní řádně to, co jí bylo předběžným opatřením městského soudu uloženo. Dále uvedla, že na den 4. 9. 2014 bylo v této opatrovnické věci nařízeno jednání a navrhla, aby žalovaná řízení o správním vyhoštění do doby rozhodnutí městským soudem přerušila. Důvodem navrhovaného postupu bylo, aby si žalovaná vytvořila významnější představu o přiměřenosti dopadu případného rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobkyně. Vydání takového rozhodnutí by pro žalobkyni znamenalo absolutní zpřetrhání vazeb s nezletilým a nemožnost osobního kontaktu s nezletilým. Dále by pro žalobkyni případné vyhoštění znamenalo, že by soud nevyhověl jejímu návrhu na úpravu styku s nezletilým a ona by v budoucnu nedisponovala žádným soudním rozhodnutím, jež by ji opravňovalo vídat se s nezletilým. Usnesením žalované ze dne 13. 8. 2014 nebylo návrhu žalobkyně na přerušení řízení vyhověno. K výše uvedenému žalovaná konstatuje, že skutečnost, že žalobkyně nyní plní řádně to, co jí bylo uloženo předběžným opatřením, je významná zejména pro opatrovnické řízení, přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění se dotýká pouze okrajově. Žalobkyně svůj zájem o nezletilého začala prezentovat až v době, kdy její pobytová situace v České republice byla déle neudržitelná. Z rozhodnutí městského soudu vyplynulo, že nezletilý je od útlého věku v péči otce, žalobkyně o něj přestala projevovat zájem a nepodílela se na jeho výchově. Žalovaná tak dospěla k závěru, že aktuální snaha žalobkyně o znovuobjevení její vazby s nezletilým je motivována toliko snahou vyhnout se hrozícímu správnímu vyhoštění, a to formou dosažení nepřiměřenosti rozhodnutí prostřednictvím své aktuálně prezentované vazby na nezletilého. Žalovaná je toho názoru, že správní vyhoštění žalobkyně svými důsledky do jejího skutečného vztahu s nezletilým nezasáhne zásadním způsobem, neboť tyto důsledky se nebudou významně odlišovat od charakteru jejich vztahu dosud realizovaného. Z důvodů přiměřenosti však žalovaná přistoupila ke zkrácení doby, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie z 3 let na 1 rok. IV. Jednání před krajským soudem Ústní jednání ve věci bylo nařízeno na den 2. 11. 2016 v 09:00 hod. Žádný z účastníků řízení se k jednání nedostavil. Při jednání byl proveden důkaz spisem sp. zn. 40 P 117/2012 Městského soudu v Brně, zejm. č. l. 146, kdy rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2015 byl upravován styk žalobkyně s jejím nezl. synem D. B. Právní moci tento rozsudek nabyl dne 2. 4. 2015. Ze spisu byla dále čtena zpráva Statutárního města Brno, Městská část Brno-Chrlice ze dne 12. 4. 2016. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ustanovením § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Napadené rozhodnutí žalované krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy II, dílu 1 s. ř. s., v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Žaloba není důvodná. Ze správního spisu vzal soud za rozhodující tyto skutečnost: Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012, č. j. 34 C 31/2012-32, bylo určeno, že R. B. je otcem nezl. D. B., jenž byl svěřen do výchovy otce, a matce povinnost platit výživné na nezletilého stanovena nebyla. Soud zjistil, že matka nezletilého jej zanechala v péči otce v době, kdy ještě nebylo otcovství určeno, nejméně od ledna 2012 byla neznámého pobytu. Městský soud zde vycházel ze zprávy kolizního opatrovníka a výpovědi otce, dle nichž otec nezl. D. B. věnuje veškerý volný čas, upravil si pracovní dobu a jeho péče je po všech stránkách řádná a nezletilému prospívá. Dle sdělení Úřadu městské části Brno-Chrlice, odbor financování a sociální, byl nezl. D. B. svěřen do péče otce, matce nebyla stanovena ani vyživovací povinnost. Do školky nezl. D. B. nastoupil dne 3. 9. 2012, kam chodí pravidelně, čistý, oblečení má dostatek. Platby za školku provádí otec převodem na účet. Na výchově nezletilého se podílí taktéž prarodiče. Matku ve školce neznají, nikdy ji neviděli, nezúčastnila se žádné akce, telefonicky ani e-mailem se na nezletilého nikdy nedotazovala. Svědkyně A. G. potvrdila, že od roku 2012 se žalobkyně na výchově nezl. D. B. nepodílí, neboť ji R. B. vyhodil z domu a zakázal navštěvovat syna. Poté se s nezl. D. B. vídala průběžně, vždy někde venku. Dne 30. 10. 2013 podala žalobkyně u Městského soudu v Brně návrh na úpravu styku s nezl. dítětem D. B. (sp. zn. 40 P 117/2012). Žalobkyně nejdříve namítala, že s ohledem na ust. § 37 odst. 1 zákona o rodině platného do 31. 12. 2013 nemohl být nezl. D. B. jako účastník řízení zastoupen svým otcem z důvodu střetu zájmů a správní orgán byl povinen mu ustanovit opatrovníka dle ust. § 32 odst. 2 písm. a) správního řádu. Odkaz žalobkyně na § 37 odst. 1 zákona o rodině, dle něhož žádný z rodičů nemůže zastoupit své dítě, jde-li o právní úkony ve věcech, při nichž by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi rodiči a dítětem nebo ke střetu zájmů dětí týchž rodičů, je v tomto případě nepřiléhavý. R. B. by svého syna nezl. D. B. nemohl zastupovat v případě, kdyby docházelo ke střetu zájmu mezi nimi dvěma, což v této situaci nepřipadá v úvahu. Zároveň zde nebyly činěny žádné kroky ze strany otce, jež by mohly být v rozporu se zájmy nezletilého. Naopak, z provedeného dokazování vyplynulo, že R. B. se o svého syna řádně stará a jedná pouze v jeho prospěch. Další námitkou žalobkyně bylo, že správní orgány nesprávně vyhodnotily nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně má za to, že řízení o správním vyhoštění mělo být přerušeno do doby, než bude rozhodnuto ve věci styku žalobkyně s nezletilým. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že se na území České republiky žalobkyně zdržovala neoprávněně a za celou dobu se nepokusila legálně svůj pobyt upravit. Stejně tak je zde nepochybný nezájem ze strany žalobkyně o syna nezl. D. B., jak vyplývá z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2012, č. j. 34 C 31/2012-32, z vyjádření Úřadu městské části Brno-Chrlice a výpovědi R. B. Bylo zjištěno, že nezletilý je od útlého věku v péči otce, neboť žalobkyně se o jeho výchovu nestarala, neprojevovala o něj jakýkoliv zájem a nebyla s ním v pravidelném kontaktu. Nelze tedy předpokládat, že by vycestování žalobkyně představovalo natolik zásah do soukromého a rodinného života takové intenzity, u níž by bylo třeba aplikovat ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Snaha žalobkyně přerušit řízení z důvodu řízení vedeného na návrh žalobkyně na úpravu styku s nezl. D. B. se v této fázi řízení jeví jako jednání účelové, především jak zvrátit správní vyhoštění ze strany žalobkyně. Soud poukazuje na to, že správní řízení ve věci správního vyhoštění žalobkyně bylo zahájeno dne 23. 9. 2013 z důvodů již výše uvedených. Návrh na úpravu styku s nezletilým podala dne 30. 10. 2013, tedy již v době, kdy věděla, že jí hrozí správní vyhoštění. Soud tak uzavírá, že správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a správně dospěly k názoru, že v případě žalobkyně zde nehrozí nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, neboť správní vyhoštění žalobkyně svými důsledky do jejího skutečného vztahu s nezletilým nezasáhne zásadním způsobem, tyto důsledky se nebudou významně odlišovat od charakteru vztahu, který spolu měli doposud. Žalovaný však i přesto, z důvodu zajištění kontaktu žalobkyně s nezletilým, přistoupil ke změně doby, po kterou nelze umožnit žalobkyni vstup na území členských státu z 3 let na 1 rok, kdy v případě podání žádosti dle § 122 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tato doba nemusí být nepřetržitá. I přesto, že soud při rozhodování vycházel ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, vyžádal si spis Městského soudu v Brně. Rozsudkem tohoto soudu ze dne 12. 2. 2015 sice došlo k úpravě styku žalobkyně s nezl. D. B., kde bylo žalobkyni stanoveno, kdy se se synem může vídat a jakou částkou má na výživném otci dítěte přispívat. Ze zprávy Městské části Brno-Chrlice ze dne 12. 4. 2016 však jasně vyplývá, že se žalobkyně o syna dlouhodobě nezajímá, za celé období uhradila výživné pouze jedenkrát ve výši 4 000 Kč. Od března roku 2015 neplatí soudem stanovené výživné, se synem se nestýká a nijak se o něj nezajímá. Z provedeného dokazování ze strany správních orgánů nemá soud pochyb o tom, že se otázkou přiměřenosti správního vyhoštění zabývaly zcela dostatečně. Žalobkyně na závěr žaloby uvedla odkaz na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle něhož není rozhodné, zda žalobkyně s nezletilým žije ve společné domácnosti či nikoli. Soud pouze okrajově podotýká, že tato skutečnost v nyní probíhajícím řízení není jakkoliv zpochybňována a správní orgány na ni žádným způsobem nepoukazovaly či z ní nevycházely. V. Závěr a náhrada nákladů řízení Krajský soud na základě shora provedeného posouzení žalobních námitek dospěl k závěru, že tyto nejsou důvodné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 2. listopadu 2016 JUDr. Jana Kubenová, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Běla Kotoučková