32 A 93/2014

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: M. Z., nar. …………., státní příslušnost U., v ČR bytem…………….., zastoupen O. B., nar. ………………, bytem ………………….., proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 10. 2014, č.j. CPR-13966-2/ČJ-2014-930310-V234, t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 25.6.2014, č.j. CPR-13966-2/ČJ-2014-930310-V234 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) bylo žalobci dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce 3 měsíců. Shora specifikovaným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo prvostupňové rozhodnutí v souladu s ustanovením § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), potvrzeno a odvolání žalobce zamítnuto.

II. Žaloba Žalobce namítal, že žalovaná na podkladě provedených důkazů dospěla k nesprávným skutkovým zjištěním a z nich dovodila nesprávné právní závěry, pokud shledala porušení právních předpisů o pobytu na území ČR. Žalovaná nesprávně hodnotila shromážděné podklady, čímž překročila meze správního uvážení. S některými jeho tvrzeními a předloženými důkazy se žalovaná vůbec nevypořádala. Napadeným rozhodnutím byl porušen zákon o pobytu cizinců, neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ, nemá oporu ve správním spise. V jeho případě pak nebyly splněny podmínky k rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu, že na území ČR pobýval bez platného víza či povolení k pobytu. Žalobce neměl v úmyslu dopustit se porušení jakéhokoliv právního předpisu. Vycházel z toho, že dostavením se k policejnímu orgánu za účelem vystavení výjezdního příkazu činí v souladu se zákonem a na území ČR se nachází a pobývá po právu. Taková okolnost je pak pro posouzení věci podstatná z pohledu zajištění procesních práv cizince. Nelze ani odhlédnout od toho, že doba, po kterou se měl na území ČR zdržovat bez platného víza, či oprávnění k pobytu činila pouhých 6 dnů, čemuž však neodpovídá uložená sankce. Ta je nepřiměřeně vysoká a v hrubém nepoměru s dobou pobytu žalobce na území ČR. Žalobce se tedy nedopustil porušení žádného ze zákonných povinností a v jeho případě nejsou ani dány žádné skutkové nebo právní okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr o správním vyhoštění. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nedostatečně a nesprávně vypořádal s otázkou, zda důsledkem případného rozhodnutí o správním vyhoštění bude nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu § 119 a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalobce si v ČR již vytvořil sociální a ekonomické vazby, integroval se zde a i nadále hodlá žít řádným životem tak, aby jeho pobyt na území ČR byl přínosný i pro ČR, a to nejenom z pohledu příspěvků do rozpočtových příjmů ČR, které hodlá v souladu s příslušnými právními předpisy plnit. V konkrétním případě by tedy správní vyhoštění představovalo citelný zásah do jeho soukromého a rodinného života.

III. Vyjádření žalované Žalovaná ve svém vyjádření odkázala na prvostupňové i napadené rozhodnutí, neboť žaloba obsahuje totožné námitky, které byly uplatněny v průběhu řízení o správním vyhoštění, a ke kterým se již podrobně vyjádřila.

IV. Posouzení věci krajským soudem Napadené rozhodnutí žalovaného krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích uplatněných žalobních bodů, ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (ex offo), a vycházeje ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí žalovaného správního orgánu, dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutím o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie a zařadí cizince do informačních systémů smluvních států, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Soud k věci předně uvádí, že dle obsahu správního spisu i rozhodnutí správních orgánů žalobce na území ČR dlouhodobě pobýval na základě dlouhodobého pobytu FA 1321820 do dne 8.3.2013. Účelem jeho pobytu byla účast v právnické osobě - výkonný manažer. Dne 23.2.2014 zažádal o prodloužení dlouhodobého pobytu. Jeho žádosti nebylo vyhověno, přičemž rozhodnutí Komise nabylo právní moci dne 4. 12. 2013 a do tohoto dne se na něj vztahoval fikce oprávněnosti pobytu dle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, na základě které mohl oprávněně pobývat na území ČR. Následně mu bylo vydáno překlenovací vízum s dobou platnosti do 30. 4. 2014. Žalobce se dne 6.5.2014 dostavil na PČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytových agend se žádostí o vystavení výjezdního příkazu. Byl si sám vědom, že na území ČR se zdržuje bez víza či platného pobytu. Žalobce v této souvislosti nijak konkrétně neuvedl, z jakého důvodu je tento závěr správních orgánů nesprávný a z čeho dovozoval, že povolení k dlouhodobému pobytu bylo platné i po datu 30. 4. 2014. Sám uvedl, že si je vědom neoprávněného pobytu na území ČR bez víza či jiného oprávnění k pobytu. Ani případný nesprávný předpoklad žalobce, že na území ČR pobývá oprávněně, ačkoliv tomu tak nebylo, nemůže v posuzovaném případě vést k závěru o nemožnosti uložení správního vyhoštění. V posuzovaném případě žalobce pobýval na území ČR od 1. 5. 2014 do 6. 5. 2014 bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Jeho poslední oprávněný pobyt na území ČR byl na základě překlenovacího víza v období do 30.4.2014. Jak plyne ze shora citovaného ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, předpokladem pro uložení správního vyhoštění je pobyt bez víza. Při zkoumání naplnění této skutkové podstaty se správní orgán nezabývá zaviněním, tj. zda se tak stalo úmyslně či z nedbalosti. Správnímu orgánu nelze vytknout, že by v posuzovaném případě nedostatečně zjistil skutkový stav věci a z něho vyvodil nesprávné právní závěry, či by skutkový stav neměl oporu ve správním spise, jak v obecné rovině namítal žalobce. Soud k věci dále uvádí, že ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců umožňuje uložení správního vyhoštění až na dobu 3 let. Žalobci byla doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, stanovena ve spodní hranici zákonné sazby, a to v délce trvání 3 měsíců. Správní orgán I. stupně i žalovaná při určení této doby přihlédla k polehčujícím okolnostem, tj. délka neoprávněného pobytu 6 dní, dobrovolné dostavení se na pracoviště správního orgánu I. stupně a rovněž se jednalo o první porušení právní povinnosti. Nelze tudíž dospět k závěru, že by se správní orgány nezabývaly posouzením všech podstatných skutečností a naopak při stanovení doby trvání správního vyhoštění zohlednily okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Další žalobní námitka se týkala zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Dle ustanovení § 119 a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Vodítkem pro aplikaci ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců může být rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 – 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb. NSS. V publikované právní větě se uvádí, že „[p]řiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu § 119 odst. 5 (nyní § 119a odst. 2 – pozn. NSS) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je rozhodnutí o správním vyhoštění cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky.“ Dále se v odůvodnění rozsudku konstatuje, že „§ 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (nyní § 119a odst. 2 – pozn. NSS) je promítnutím mezinárodních závazků, které pro Českou republiku vyplývají z čl. 8 Úmluvy (Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb. – pozn. NSS). Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života. Do tohoto práva může státní orgán zasahovat jen v souladu s čl. 8 odst. 2 Úmluvy, tedy jen na základě zákona a jen tehdy, je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu legitimních zájmů, které jsou v tomto ustanovení taxativně vymezeny. Na straně jedné není pochyb o tom, že zabránění neoprávněného pobytu cizinců na území ČR je legitimním cílem, který lze podřadit pod ochranu veřejné bezpečnosti dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy, na straně druhé je podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR třeba v každém konkrétním případě zvažovat, zda intenzita zásahu do soukromého a rodinného života je přiměřená právě významu veřejného zájmu, pro jehož ochranu má být k tomuto zásahu přistoupeno (…) Respektování principu proporcionality je nezbytnou podmínkou jakéhokoli přípustného omezení základních práv. Jak uvedl Evropský soud pro lidská práva např. ve věci Daliová a další proti Francii (rozsudek ESLP ze dne 19. 2. 1998), je třeba v každém případě uvážit, zda je respektována spravedlivá rovnováha mezi zájmy cizince na ochraně jeho soukromého a rodinného života na straně jedné a zájmy státu na ochraně veřejného pořádku a bezpečnosti na straně druhé.“ Soud k věci uvádí, že dle správního spisu žalobce pobýval na území ČR od roku 2004. Přímé rodinné příslušníky zde nemá a ani nesdílí společnou domácnost s občanem ČR či EU. Rodinné příslušníky, tj. manželku a dvě děti, má na Ukrajině. Na Ukrajině vlastní i rodinný dům. Na Ukrajinu se vrátit chce a ve vycestování mu nebrání žádná překážka. Nelze proto dospět k závěru, že by rozhodnutím o správním vyhoštění došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného života. K České republice nemá žádná pouta či jiné závazky. Z rozhodnutí správních orgánů pak vyplývá, že se naplněním ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců důkladně zabývaly a v rozsahu nezbytném pro soulad jejich rozhodnutí s požadavky uvedenými v ustanovení § 2 správního řádu zjišťovaly a podrobně hodnotily veškeré skutečnosti. Především s ohledem na skutečnost, že na území ČR nemá žádné rodinné příslušníky, neuváděl konkrétně ani žádné sociální či jiné vazby na ČR, ve vycestování na Ukrajinu mu nebrání žádné překážky a přímo uvedl, že vycestovat chce, neshledal soud námitku nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce důvodnou. Soud k věci závěrem uvádí, že žádné z práv v Listině uvedených nezakládá nárok cizince na pobyt na území České republiky, takové právo je dáno pouze občanům České republiky (čl. 14 odst. 4 Listiny). „Je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek určitou osobu, cizího státního příslušníka, s ohledem na vlastní zájmy, vpustí či nevpustí na vlastní území a zda shledá, že důvody pro vpuštění této osoby na území přetrvávají i poté, co uběhla doba, po níž byl vstup dané osobě na území státu povolen. Jak již bylo shora uvedeno, subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje. Pouze občanům České republiky je garantováno právo na svobodný vstup na území“ - viz usnesení ze dne 12. 7. 2005, sp. zn.

I. ÚS 38/04, obdobně též usnesení ze dne 8. 11. 2006,

I. ÚS 394/06, ze dne 13. 5. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 85/04, nebo ze dne 29. 4. 2004, sp. zn.

III. ÚS 99/04, vše dostupné z http://nalus.usoud.cz. Soud k tomuto dále odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28.05.2015, č.j. 9 Azs 71/2015- 35, ve kterém uvádí: „Ač se právní úprava zákona o pobytu cizinců může zdát příliš tvrdá, je nutno respektovat, že je právem každého státu regulovat příchod a pobyt cizinců na jeho území a stanovit pro jednotlivé pobytové režimy podmínky, kterým je cizinec povinen se podrobit. Smyslem správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců je snaha zamezit dalšímu pobytu cizince, který na území pobývá bez víza či bez platného povolení k pobytu, ač k tomu není oprávněn. Pro správní vyhoštění je dostačující zjištění o neoprávněnosti pobytu; důvody, které neoprávněný pobyt způsobily, jsou v tomto ohledu irelevantní a jejich nezohlednění nelze interpretovat jako výraz přepjatého formalismu při aplikaci práva (srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2 As 52/2013 – 69, a ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 As 5/2012 – 22).“

V. Náklady řízení Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 27. října 2016 JUDr. Petr Polách, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová