32 A 94/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem v právní věci žalobce: M. M., nar. ………, státní příslušnost M., trvale bytem ………………………, právně zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22.10.2014, č.j. CPR- 14421-2/ČJ-2014-930310-V234, t a k t o :

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 22. 10. 2014, č. j. CPR- 14421-2/ČJ-2014-930310-V234 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „prvostupňový správní orgán“) ze dne 29. 7. 2014, č. j. KRPB-26573-47/ČJ-2014-060022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na dobu jednoho roku. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ustanovením § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Současně byla stanovena doba k vycestování z území ČR v délce 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí či do 30 dnů po odpadnutí překážek bránících vycestování. Důvodem pro uložení správního vyhoštění žalobce byla skutečnost, že žalobce ve dnech 30. 1. 2014 a 26. 2. 2014 vykonával v rychlém občerstvení B. F. P. na adrese ……………, jež provozuje společnost K. B., s.r.o., bez platného povolení k zaměstnání pracovní činnost spočívající v přípravě jídla a jeho následném prodeji, tj. byl na území ČR zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Proti prvostupňovému rozhodnutí brojil žalobce odvoláním, v němž zejména uvedl, že ve společnosti K. B., s.r.o., působil jako prokurista a výkon jeho činnosti tak nebylo možno považovat za závislou práci ve smyslu zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). K tomu pak žalobce dodal, že prvostupňový správní orgán ani řádně neprokazoval naplnění všech znaků závislé práce, přičemž dle jeho přesvědčení tyto znaky nebyly v daném případě naplněny. V neposlední řadě žalobce poukázal na sporný procesní postup prvostupňového správního orgánu, který obešel použití institutu výslechu žalobce ve smyslu ust. § 55 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a namísto něj pořídil pouze protokol o vyjádření žalobce. II. Napadené rozhodnutí V napadeném rozhodnutí žalovaná uvedla, že řízení před prvostupňovým správním orgánem netrpělo žádnými vadami a prvostupňové rozhodnutí je zcela správné a zákonné. Skutečnost, že žalobce osobně vykonával úkony jako krájení zeleniny, porcování pizzy, prodej občerstvení zákazníkům a inkasování hotovosti bylo prvostupňovým správním orgánem náležitě doloženo. Závěry, že se jedná o nelegální výkon práce, jsou v prvostupňovém rozhodnutí důkladně a srozumitelně odůvodněny a žalovaná se s nimi plně ztotožňuje. K námitce žalobce, že provádění jeho činnosti bylo výkonem prokury, žalovaná uvedla, že pro výkon funkce prokuristy cizinec skutečně nemusí mít povolení k zaměstnání, neboť se nejedná o výkon pracovní činnosti, a to ani tehdy, je-li prováděna za odměnu. Prokuru lze považovat za zvláštní druh plné moci, která se uplatňuje v obchodněprávních vztazích a která opravňuje prokuristu jednat za podnikatele ve věcech provozu podniku. Dále žalovaná konstatovala, že vztah pracovněprávní a obchodněprávní jsou dva na sobě zcela nezávislé právní vztahy a mohou existovat i souběžně. V daném případě tedy bylo především na posouzení, zda byla činnost žalobce, při níž byl zastižen, výkonem prokury či nikoliv, přičemž žalovaná je přesvědčena, že úkony, které žalobce vykonával, rozhodně pod činnost prokuristy podřadit nelze. K tvrzení žalobce, že v jeho případě nebyly kumulativně naplněny všechny definiční znaky závislé práce, žalovaná pouze odkázala na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, v němž se prvostupňový správní orgán s touto otázkou podrobně vypořádal. Obdobně na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí žalovaná odkázala i v souvislosti s poslední odvolací námitkou žalobce. Pro úplnost žalovaná dodala, že prvostupňový správní orgán se řádně zabýval i tím, zda nedojde vyhoštěním žalobce k nepřiměřenému zásahu do jeho soukromého a rodinného života. V neposlední řadě žalovaná shledala, že i doba, po kterou byl žalobce vyhoštěn, byla stanovena v rámci zákonného rozmezí a v délce přiměřené závažnosti jednání žalobce. III. Obsah žaloby a vyjádření žalované V žalobě ze dne 30. 10. 2014, doručené téhož dne Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), žalobce uvedl, že proti napadenému rozhodnutí brojí, neboť nesouhlasí se závěry správních orgánů, jež podřadily činnost provozovanou žalobcem v době provedených kontrol pod výkon závislé práce. Výhrady k takovému právnímu hodnocení věci již žalobce vyjádřil v průběhu správního řízení, nicméně správní orgány se s jeho tvrzeními dostatečným způsobem nevypořádaly a tím zatížily svá rozhodnutí vadou nezákonnosti a nepřezkoumatelnosti. Žalobce poukázal na to, že je zapsán v obchodním rejstříku jako prokurista společnosti K. B., s. r. o., se sídlem …………, jejímž jediným jednatelem a společníkem je pan F. S. Na základě uvedené skutečnosti je žalobce jako prokurista oprávněn činit veškeré právní úkony, ke kterým dochází při provozu podniku. Žalobce uvedl, že předmětem činnosti společnosti K. B., s. r. o., je mimo jiné i hostinská činnost, která je realizována v provozovně B. F. P. v Brně přípravou a prodejem občerstvení na základě konkrétních objednávek. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1269/2003, podle něhož vztah mezi prokuristou a podnikatelem nemůže být vztahem pracovněprávním, jelikož funkce prokuristy není druhem práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními, ale obchodními předpisy. Dle žalobce musí prokurista nutně respektovat a hájit zájmy podnikatele, přičemž aby toho byl schopen, musí si osvojit též základní znalosti provozu podniku, a to včetně přípravy předmětů činnosti. Žalobce se domnívá, že výkon prokury spočívající ve vyřizování jednotlivých objednávek (přípravou objednaného díla, předáním objednateli a převzetím smluvené ceny), nelze považovat za výkon závislé činnosti, neboť se jedná o jednotlivé právní úkony (právní jednání) vedoucí k realizaci uzavřené smlouvy o dílo. Pro úplnost žalobce dodal, že jeho činnost nespočívala v přípravě surovin potřebných k vyhotovení jednotlivých zakázek či v následném úklidu. Dle názoru žalobce dále v daném případě nejsou kumulativně naplněny všechny zákonné znaky zaměstnání a závislé práce ve smyslu ust. § 2 zákoníku práce. Žalobce uvedl, že za předmětnou činnost nedostával žádnou odměnu, a v rámci správního řízení nebyl prokázán opak. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalobce vykonával práci ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti a dle pokynu zaměstnavatele. Pojem zaměstnání je nutno v prvé řadě vykládat v souladu se zákoníkem práce, nepostačí tedy vycházet ze zákona o pobytu cizinců, který obsahuje vlastní definici. Žalobce dále namítá nezákonnost provedených výslechů, kterými se správní orgán dopustil obcházení zákona, když tvrdil, že se jedná o pouhé vyjádření žalobce. Dle žalobce je nezbytné důsledně rozlišovat mezi pojmy vyjádření a výslech. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k podané žalobě setrvala na stanovisku vyjádřeném v napadeném rozhodnutí, na které, společně s rozhodnutím prvostupňovým, v plném rozsahu odkázala. Dle jejího názoru se v těchto rozhodnutích správní orgány důkladně vypořádaly s námitkami žalobce, které žalobce uváděl již v průběhu správního řízení a které nyní opakuje v rámci své žalobní argumentace. Žalovaná považuje žalobu za zcela nedůvodnou a navrhla proto, aby ji krajský soud v plném rozsahu zamítl. IV. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ust. § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s takovým postupem souhlasili a krajský soud neshledal ústní projednání věci nezbytným. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu, který měl krajský soud při svém rozhodování k dispozici, a z něhož vycházel, vyplývají následující rozhodné skutečnosti. Dne 30. 1. 2014 prováděla hlídka Policie ČR – Odbor cizinecké policie v rychlém občerstvení B. F. P. na adrese ……………., kontrolní akci zaměřenou na výkon nelegální práce. Na místě byl zastižen mimo jiné žalobce, který připravoval pokrmy, podával je zákazníkům a následně od nich též inkasoval finanční prostředky. Žalobce na místě nepředložil žádné oprávnění k výkonu pracovní činnosti na území ČR. Na základě těchto skutečností bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Obdobná kontrola byla v téže provozovně provedena i dne 26. 2. 2014, kdy byl žalobce opětovně zastižen při přípravě občerstvení a jeho prodeji zákazníkům. Také v této věci bylo s žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění, přičemž následně došlo dne 20. 3. 2014 usnesením č. j. KRPB-26573-27/ČJ-2014-060022-SV k jeho spojení s dříve zahájeným řízením. Obsahem správního spisu jsou rovněž protokoly o vyjádření účastníka ze dne 30. 1. 2014 a ze dne 26. 2. 2014. Prvostupňový správní orgán si ve věci vyžádal i další podklady, a to zejména závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR, z něhož vyplynulo, že vycestování žalobce je možné, a zprávy Úřadu práce ČR, z nichž je patrné, že žalobce neměl v rozhodném období na území ČR povolení k zaměstnání. Žalobci byla dána možnost seznámit se s podklady řízení a případně navrhnout provedení dalších důkazů, takto žalobce prostřednictvím svého zástupce učinil. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí platilo, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území až na 5 let, „je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.“ Podle ustanovení § 2 odst. 1 a 2 zákoníku práce v rozhodném znění platilo, že závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě. Výkladem citovaného ustanovení se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, a to např. v rozsudcích ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010-67, či ze dne 21. 12. 2012, č. j. 2 As 94/2012-26 (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ve kterém dospěl k závěru, že z rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „musí být jednoznačně seznatelné, zda cizinec a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměstnání cizinci zprostředkoval, případně že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň. Rozhodnutí správního orgánu, jímž se uděluje správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, obstojí v testu přezkoumatelnosti tehdy, pokud v něm budou nejen srozumitelně a jednoznačně popsána skutková zjištění správního orgánu, ale pokud z něj bude zároveň dostatečně zřejmá právní kvalifikace jednání účastníka řízení, a to tak, aby z takového rozhodnutí bylo možné učinit jednoznačný závěr, kterou ze skutkových podstat, uvedených v předmětném ustanovení zákona o pobytu cizinců, jednání účastníka řízení naplnilo.“ Výše uvedeným požadavkům rozhodnutí správních orgánů v dané věci plně dostála. Obsahem správního spisu je náležitě doložen zjištěný skutkový stav, především je nepochybné, že v průběhu kontrol provedených v prostorách rychlého občerstvení B. F. P. ve dnech 30. 1. 2014 a 26. 2. 2014 žalobce vykonával práci spočívající v přípravě a prodeji jídel a vybírání finančních prostředků od zákazníků při placení za poskytnuté občerstvení. Povolení k zaměstnání však žalobce nepředložil. To, že žalobce neměl v rozhodné době povolení k zaměstnání, potvrdil také Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Brně, ve sděleních ze dne 20. 2. 2014 a 4. 4. 2014. Šetřením bylo dále zjištěno, že žalobce neměl příslušným úřadem vydáno ani platné živnostenské oprávnění, aby mohl předmětnou práci vykonávat vlastním jménem. Krajský soud má tedy za to, že v tomto směru mají závěry správního orgánu prvního stupně i žalované oporu ve správním spisu. Pokud správní orgány výše popsané jednání žalobce podřadily pod ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, nelze jim podle krajského soudu nic vytýkat. Citované ustanovení umožňuje cizince vyhostit mimo jiné také tehdy, pokud je zaměstnán bez povolení k zaměstnání. Legální definice pojmu zaměstnání je obsažena v ustanovení § 178b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kde se uvádí, že „zaměstnáním pro účely tohoto zákona se rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zelenou kartu nebo modrou kartu.“ V daném případě je nesporné, že žalobce potřeboval k výkonu výše popsané činnosti povolení. Provedeným dokazováním pak bylo doloženo, že žalobce vykonával zaměstnání ve smyslu zákona o pobytu cizinců, neboť opakovaně vykonával pracovní činnost v prostorách rychlého občerstvení. Taková práce je jednoznačně výkonem činnosti ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Pro podporu tohoto závěru krajský soud odkazuje taktéž na konzistentní judikaturu Nejvyššího správního soudu, a to například na rozsudek ze dne 28. 2. 2007, č. j. 4 As 16/2006-89, či případně na rozsudek ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 93/2012-41, z nichž vyplývá, že pod pojem zaměstnání ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců lze zahrnout jakoukoliv formu závislé práce, pro kterou je zákonem vyžadováno povolení k zaměstnání. Z obsahu správního spisu je dále nepochybné, že žalobce v předmětné době vykonával závislou práci, jelikož byly kumulativně splněny definiční znaky závislé práce ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce, tedy že práce byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, práce byla vykonávána jménem zaměstnavatele, práce byla vykonávána podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec vykonával práci pro zaměstnavatele osobně. Závěr žalované, že činnost žalobce naplnila znaky závislé práce, jak ji definuje ustanovení § 2 odst. 1 zákoníku práce a současná judikatura, je tedy zcela správný a řádně odůvodněný. Naplněním znaků závislé práce se přitom prvostupňový správní orgán v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí podrobně zabýval a krajský soud na jeho zcela správné a úplné závěry odkazuje. Na závěrech žalovaného, respektive prvostupňového správního orgánu, nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce byl v období od 22. 3. 2013 do 17. 2. 2015 veden v obchodním rejstříku jako prokurista společnosti K. B., s.r.o., IČ …………. Krajský soud k tomuto uvádí, že prokura je zvláštním druhem plné moci, která se uplatňuje v obchodněprávních vztazích a opravňuje prokuristu jednat za podnikatele ve věcech provozu podniku, přičemž ke vzniku prokury dochází jejím zápisem do obchodního rejstříku. Vztah mezi prokuristou a podnikatelem tedy nemůže být vztahem pracovněprávním, neboť funkce prokuristy není druhem práce a vznik ani zánik tohoto právního vztahu není taktéž upraven v zákoníku práce. Nicméně nic nebrání tomu, aby byly jiné činnosti pro téhož podnikatele fyzickou osobou vykonávány na základě pracovněprávního vztahu, tedy nad rámec prokury. Krajský soud je přitom nucen dát za pravdu žalované v tom směru, že faktický výkon kontrolované činnosti žalobce ve dnech 30. 1. 2014 a 26. 2. 2014 spočívající ve výrobě a prodeji jídla v provozovně rychlého občerstvení nelze podřadit pod právní úkony (právní jednání), ke kterým dochází při provozu podniku v rámci výkonu funkce žalobce jakožto prokuristy. K vykonávání předmětné činnosti je tedy potřebné platné povolení k zaměstnání vydané příslušnou pobočkou úřadu práce, což nebylo v posuzovaném případě splněno. Lze tedy shrnout, že žalobní námitku zpochybňující podřazení jednání žalobce pod skutkovou podstatu vymezenou ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, shledal krajský soud nedůvodnou. Stran druhé žalobcem nastolené právní otázky týkající se tvrzené záměny účastnického výslechu a vyjádření účastníka správního řízení uvádí krajský soud následující. Krajskému soudu je známa aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu, která reflektuje rozdíl mezi těmito dvěma procesními instituty, a to zejména s ohledem na pravidlo stanovené v ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého musí být účastník řízení před svým výslechem poučen o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2015, č. j. 5 Azs 156/2014 – 40). V tomtéž rozhodnutí také Nejvyšší správní soud dovodil, že pokud správní orgán tyto instituty zamění, aniž by zároveň účastníka řízení odpovídajícím způsobem poučil, vede tento fakt pouze k dílčímu závěru, že výpověď účastníka zaznamenanou v protokolu o vyjádření účastníka řízení nelze použít v jeho neprospěch (neboť se jedná o důkaz provedený nezákonným způsobem). Význam pro rozhodnutí ve věci může takové pochybení mít však pouze za předpokladu, že skutkové závěry správních orgánů bez takto nezákonně získaného důkazu nemohou obstát. V daném případě z obsahu protokolu o vyjádření účastníka správního řízení krajský soud shledal, že žalobce byl správním orgánem prvního stupně poučen o jeho právech a povinnostech jakožto účastníka správního řízení, a to mimo jiné o jeho právech vyplývajících z ust. § 36 správního řádu. Dle odst. 1 citovaného ustanovení platí, že nestanoví-li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí; správní orgán může usnesením prohlásit, dokdy mohou účastníci činit své návrhy. Dle odst. 2 tohoto ustanovení mají účastníci právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení. Dle odst. 3, téhož ustanovení pak musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. S ohledem na odst. 2 věty první shora citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že účastník správního řízení má právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Z dikce tohoto ustanovení tak lze dovodit, že podat vyjádření k danému správnímu řízení je právem účastníka, nikoliv jeho povinností, o čemž byl ostatně žalobce při sepisu protokolů o vyjádření účastníka (ve dnech 30. 1. 2014 a 26. 2. 2014) řádně poučen a bylo mu umožněno, aby správnímu orgánu sdělil všechny významné skutečnosti. Žalobce však současně nebyl k poskytnutí vyjádření žádným způsobem nucen, což je patrné již z toho, že svého práva se vyjádřit využil pouze poprvé v rámci sepisu protokolu ze dne 30. 1. 2014, později však již odmítl k věci cokoliv uvést (protokol ze dne 26. 2. 2014). Krajský soud však musí dát žalobci do jisté míry za pravdu v tom směru, že ačkoliv byla žalobci nejprve poskytnuta možnost se k věci vlastními slovy vyjádřit, vykazovala druhá část provedeného procesního úkonu spíše znaky výslechu, a to aniž by bylo žalobci poskytnuto poučení ve smyslu ust. § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud tedy sice shledal na straně prvostupňového správního orgánu dílčí pochybení, nicméně s ohledem na konkrétní okolnosti případu je přesvědčen, že tato procesní vada neměla vliv na zákonnost samotného prvostupňového rozhodnutí. V posuzované věci je totiž podstatné, že protiprávní jednání žalobce bylo ve správním řízení jednoznačně prokázáno i jinými důkazními prostředky než protokoly o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 30. 1. 2014 a 26. 2. 2014 a i při odhlédnutí od těchto sporných protokolů obsah správního spisu dostatečným a přesvědčivým způsobem dokladuje naplnění důvodů pro uložení správního vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. V. Závěr a náklady řízení S ohledem na shora uvedené považuje krajský soud napadené rozhodnutí za zcela věcně správné a zákonné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl v řízení úspěšný (výrok II). Úspěšné žalované náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III tohoto rozsudku uvedeno. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 11. října 2016 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová