32 Ad 17/2023

Rubrum

č. j. 32 Ad 17/2023-56 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: B. L. bytem X zastoupený JUDr. Tomášem Truschingerem, advokátem se sídlem Bašty 413/2, 602 00 Brno proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí ze dne X, č. j. X, sp. zn. DP/VYCH/10/23, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne X, č. j. X, sp. zn. DP/VYCH/10/2 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení

II. Žalovaná j e p o v i n na zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14 362,70 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, JUDr. Tomáši Truschingerovi, advokátovi se sídlem Bašty 413/2, 602 00 Brno.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Pokračování 2 32 Ad 17/2023

1. Žalobce se včasně podanou žalobou, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“), domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Uherské Hradiště (dále jen „OSSZ Uherské Hradiště“) ze dne 13. 3. 2023, č. j. 47011/022996/23/220/MoA, sp. zn. DP/VYCH/3/23 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), kterým OSSZ Uherské Hradiště rozhodla o tom, že o dítě E. L., nar. X (dále též „dcera“) pečovala v největším rozsahu její matka J. L., nar. X (dále též „matka“). Zdejší soud pak tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 31. 1. 2025, č. j. 32 Ad 17/2023-27. Žalobce posléze podal kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2025, č. j. 2 Ads 63/2025-34 tak, že zrušil rozsudek zdejšího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

II. Žaloba

2. V žalobě žalobce uvedl, že nesouhlasí s právním ani faktickým posouzením věci žalovanou.

3. Předně má žalobce za to, že v tomto sporu je stěžejní stanovení skutečnosti, v jakém věku dítěte mohl rodič péči poskytnout, aby měl nárok na výchovné. I když zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon o důchodovém pojištění“) při posuzování, zda rodiči vznikl nárok na navýšení důchodu, odkazuje na § 32 odst. 4, je zřejmé, že definice „vychování dítěte“ je poskytována pro výklad § 32 odst. 1 písm. b). Tedy pro posouzení nároku na věk odchodu do důchodu u žen. Při posuzování sporu o to, kdo pečoval o dítě v největším rozsahu však zákon o důchodovém pojištění neodkazuje na § 32 odst.

4. V zákoně tak zcela absentuje pravidlo ohledně toho, od kdy a zejména do kdy má příslušná správa sociálního zabezpečení zkoumat, kdo z rodičů pečoval o dítě v největším rozsahu. Zákon dále nikde nestanoví, že v případě sporu rodičů o to, kdo z nich pečoval v největším rozsahu, se hodnotí pouze péče o dítě od jeho narození do jeho zletilosti. Jedná se tak evidentně o legislativní mezeru. OSSZ Uherské Hradiště i žalovaná tak zákon dotvořila právním výkladem, který je stěžejní součástí posouzení nároku na výchovné žalobce. Tento právní výklad pak nelze posoudit jako správní posouzení. Napadené rozhodnutí je proto nezákonné.

4. Co se týče sporu mezi dvěma rodiči o to, kdo pečoval v největším rozsahu o dítě, nelze podle žalobce brát v potaz pouze věk dítěte do dosažení zletilosti, nýbrž až do doby, než vůči němu zanikne vyživovací povinnost. I toto pozdější období má totiž dopad na výdělek rodiče a na výši jeho nynějšího důchodu. Hranici zletilosti podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění lze stanovit pro přiznání daného nároku jednotlivci. Při sporu rodičů je pro spravedlivé posouzení nutno zkoumat širší období života dítěte. Takový výklad lze současně dovodit z dikce § 34a odst. 3 zákona o důchodovém pojištění.

5. Nelze proto odhlédnout od skutečnosti, že to byl žalobce, kdo pečoval o tehdy nezletilou dceru v největším rozsahu v období po 16. 4. 1993. Jeho péče pak trvala až do doby, než se dcera v roce 2002 provdala. Tato skutečnost je potvrzena žalobcem, matkou i dcerou. Matka se v období od 16. 4. 1993 o tehdy nezletilou dceru nikterak nestarala.

6. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí opřela o skutečnost, že matka byla s dcerou na mateřské dovolené a že s ní byla na OČR, a dále vyšla z rozsudku ze dne 18. 2. 1993 sp. Pokračování 3 32 Ad 17/2023 zn. 10 C 496/91, avšak pominula vyjádření dcery, že o ni více pečoval žalobce. Ohledně odkazu na období mateřské dovolené a ošetřování člena rodiny je pak napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná tato období nespecifikuje. Není zjevné, jak byla tato rozhodná doba dlouhá ani zda byla přerušená. Žalovaná se spokojila pouze s tvrzením matky, že tato období jsou dostatečně dlouhá a rozhodná pro posouzení daného nároku.

7. Dále žalovaná jako stěžejní využila rozsudek ze dne 18. 2. 1993 sp. zn. 10 C 496/91, v jehož odůvodnění je i vyjádření znalce a opatrovníka. V rozsudku jsou jen kusé části znaleckého posudku a byl použit k účelu svěření dítěte do péče. Nelze jej proto nyní využít. Z rozsudku ani z posudku se nepodává, že by o dceru pečovala více matka, nadto byly vypracovány v době, kdy se děti většinou svěřovaly do péče matek. Dané období je proto nutné dále zkoumat. Z vyjádření dcery ze dne 25. 4. 2023 totiž vyplývá, že se na péči o ni osobně více podílel žalobce. I přesto, že dcera byla uvedeným rozsudkem svěřena do péče matce, již 16. 4. 1993 byla fakticky v péči otce a matka se o ni od té doby až do roku 2003 nikterak nezajímala.

8. Žalovaná jako jediné sporné období označila období od skončení mateřské dovolené matky (kterou nespecifikuje) až do roku 1993 (rozvod manželství), tedy asi 13 let. V této době podle žalované žalobce pracoval bez přerušení, což má plynout z evidence podkladů pro důchodové pojištění. Současně žalovaná odkázala na prohlášení matky, že v tomto období o dceru pečovala v době nemoci a opakovaně kvůli tomu přerušila profesní kariéru. Proto podle žalované má i toto 13leté období svědčit matce. Takto zjištěný skutkový stav je však nedostatečný. Žalovaná vůbec nezkoumala, jak se fakticky projevila výchova dětí na jejím výdělku a jak se projevila na výdělku otce. To, že matka měla nižší příjem, automaticky neznamená, že se na tom projevila právě výchova dětí. Žalovaná proto podle žalobce rozhodla na základě neúplného skutkového stavu.

9. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalované

10. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě shrnula obsah žalobních námitek. K jednotlivým námitkám pak uvedla následující.

11. Co se týče námitky, že v zákoně o důchodovém pojištění absentuje pravidlo ohledně toho, od kdy a do kdy je příslušná správa sociálního zabezpečení povinna zkoumat, kdo z rodičů pečoval o dítě v největším rozsahu, odkázala žalovaná na relevantní právní úpravu. Podle žalované z ní vyplývá, že v případě sporu rodičů je nutno zkoumat péči o dítě v největším rozsahu od jeho narození, popř. od převzetí do péče, do jeho zletilosti. Je naprosto zřejmá logická provázanost § 34a odst. 1 a 3 a § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Pravidlo ohledně toho, v jakém časovém období má příslušná správa sociálního zabezpečení zkoumat, kdo z pečujících osob pečoval o dítě v největším rozsahu, je stanoveno v § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná je přesvědčena, že by OSSZ Uherské Hradiště i žalovaná překročily své kompetence, pokud by hodnotily osobní péči o dítě po celou dobu nezaopatřenosti dítěte, tedy do doby, než vůči němu zanikne vyživovací povinnost, jak uváděl žalobce.

12. Žalovaná rovněž uvedla, že vzala v potaz všechny dostupné podklady, které měla k dispozici, včetně vyjádření dcery. Z vyjádření dcery podle žalované vyplynulo, že o ni Pokračování 4 32 Ad 17/2023 matka pečovala od jejího narození do dubna 1993, kdy se matka odstěhovala ze společné domácnosti. Otec o dceru pečoval od jejího narození nepřetržitě až do věku 24 let, kdy se provdala. Na základě dostupných podkladů dále žalovaná konstatovala, že v době čerpání mateřské dovolené, byla péče zajišťována ve větším rozsahu matkou. Jelikož z vyjádření dcery neplyne, že by o ní otec ve sporném období pečoval ve větším rozsahu než matka, musela žalovaná přihlédnout k dalším důkazům.

13. Dále má žalovaná za to, že v napadeném rozhodnutí srozumitelně rozlišila jednotlivá období z hlediska osobní péče o dceru. A to jak z hlediska časového, tak z hlediska podkladů, na základě kterých jednotlivá období posoudila a dospěla k závěru, kdo z rodičů osobně pečoval o dceru ve větším rozsahu.

14. Vzhledem k tomu, že matka i žalobce prohlásili, že o dceru pečovali v období od jejího narození do 16. 4. 1993 ve větším rozsahu, musela jak OSSZ Uherské Hradiště, tak žalovaná přihlédnout k dalším důkazům. Jako důkaz proto žalovaná vzala v potaz i skutečnosti uvedené v rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 2. 1993, sp. zn. 10 C 496/91. Z rozsudku žalovaná zjistila, že podle znalce to byla matka, kdo s dcerou trávil více času a má k ní bližší citový vztah. Žalovaná pak došla na základě tohoto důkazu k závěru, že co se týče sporného období, svědčí ve prospěch většího rozsahu osobní péče ze strany matky. Žalovaná pak nesouhlasila s názorem žalobce, že stran rozsahu péče je stěžejní vyjádření dcery, neboť z něj plyne pouze to, že o ni pečovali oba rodiče bez bližšího vymezení, kdo z nich pečoval ve větším rozsahu.

15. Žalovaná konstatovala, že smyslem výchovného je reagovat na skutečnost, že kariérní výkyvy související s výchovou dítěte, negativně ovlivňují výši starobního důchodu. Za osobu, která pečovala i dítě větším rozsahu, považuje žalovaná tu z pečujících osob, v jejíž kariéře se v největší míře projevovaly složky výchovy, které negativně ovlivnily délku doby zaměstnání, její profesní vývoj a dosažené výdělky. V případě žalobce bylo přitom zjištěno, že jeho profesní kariéra probíhala v letech 1978 až 1996 bez přerušení a z podkladů nevyplývá, že by výchova dcery ovlivnila jeho profesní život, výši jeho příjmů a následných důchodových nároků. Žalobce k tomu nedoložil ani žádné podklady, ani se nevyjádřil. Naopak z podkladů o dobách pojištění matky plyne, že pečovala o dceru v době nemoci, což žalobce nerozporoval. Je tedy zřejmé, že kariéra matky byla opakovaně přerušena z důvodu péče o dceru v době čerpání mateřské dovolené a v době nemoci dcery. I z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že k tomuto závěru žalovaná dospěla na základě evidenčních podkladů žalobce i matky.

16. Podle žalované pak byl skutkový stav zjištěn natolik dostatečně, aby mohla ve věci rozhodnout. Žalovaná vzala v potaz všechny podklady, které byly doloženy účastníky řízení a které má k dispozici z vlastní evidence. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, jaké skutečnosti žalovaná z podkladů zjistila a jaké závěry z nich dovozuje. Námitky ohledně špatně zjištěného faktického stavu a nezákonnosti proto považuje žalovaná za nedůvodné.

17. Žalovaná závěrem navrhla, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

IV. Posouzení věci krajským soudem

18. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.). Pokračování 5 32 Ad 17/2023 19. Napadené rozhodnutí žalované krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

20. Soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání.

21. V první řadě je třeba uvést, že krajský soud postupoval v souladu se závaznými pokyny vyjádřenými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ten v rozsudku dospěl k závěru, že Krajský soud v projednávané věci porušil svou povinnost vyrozumět o probíhajícím řízení účastníka správního řízení odlišného od žalobce, který splňoval podmínky § 34 odst. 1 s. ř. s., a to konkrétně matku dcery, J. L. S ohledem na povahu procesní vady se proto Nejvyšší správní soud nemohl zabývat ostatními kasačními námitkami stěžovatele, neboť případná procesní aktivita osob zúčastněných na řízení mohla ovlivnit podobu vypořádání žalobních námitek ze strany krajského soudu. Krajskému soudu uložil, aby v dalším řízení vyrozuměl možnou osobu zúčastněnou na řízení podle § 34 odst. 2 s. ř. s. a spolu s poučením ji vyzval k oznámení, zda bude v řízení uplatňovat svá práva. Následně, aby krajský soud při vypořádání žalobních bodů přihlédl k případné procesní aktivitě osoby zúčastněné na řízení. V návaznosti na eventuálně změněný skutkový stav věci měl krajský soud také zohlednit závěry aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce aspektů, na jejichž základě má být přiznání výchovného posuzováno.

22. Krajský soud skutečně J. L. vyrozuměl a poučil přípisem ze dne 23. 1. 2026. Ta ale nereagovala a do řízení se nijak nezapojila. Krajský soud tedy dostál prvnímu z pokynů daných zrušujícím rozsudkem. Právě skrze naplnění druhého pokynu pak zdejší soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

23. Předmětem podané žaloby je posouzení, zda správní orgány správně rozhodly ve sporu rodičů o to, kdo z nich pečoval v největším rozsahu o dceru pro účely zvýšení výměry starobního důchodu o tzv. výchovné. Podle žalobce správní orgány jednak nesprávně interpretovaly ustanovení zákona o důchodovém pojištění, jednak rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.

24. Soud proto shrne relevantní právní úpravu.

25. Výchovné je institutem zavedeným změnou zákona o důchodovém pojištění č. 323/2021 Sb., která byla s účinností od 1. 1. 2023 přijata na podkladě poslaneckého pozměňovacího návrhu (č. 8828, J. Hamáček, sněmovní tisk č. 1230/1, PSP, 8. volební období, 2017-2021, dostupný na www.psp.cz), a vtělena do § 34a zákona o důchodovém pojištění. V případě důchodů přiznaných před 1. 1. 2023 (jako tomu bylo v případě žalobce) se ve vztahu k výchovnému použijí pravidla čl. II (Přechodná ustanovení) zákona č. 323/2021 Sb.

26. Podle čl. II bod 1 zákona č. 323/2021 Sb. se starobní důchody přiznané ode dne, který spadá do období před 1. lednem 2023, zvýší o 500 Kč měsíčně za každé dítě, které pojištěnec vychoval, od splátky důchodu splatné v lednu 2023, a to při splnění dále Pokračování 6 32 Ad 17/2023 uvedených podmínek. Toto zvýšení (přiznání výchovného) náleží k procentní výměře starobního důchodu.

27. Podle čl. II bod 3 zákona č. 323/2021 Sb. se podmínky výchovy dítěte pro účely přiznání výchovného posuzují u všech pojištěnců podle právních předpisů účinných ke dni, od něhož byl starobní důchod přiznán, a to i v případě, že o dítě osobně pečoval muž. Výchovu téhož dítěte nelze pro účely přiznání výchovného současně započítat více osobám. Vychovávalo-li totéž dítě více osob, přihlíží se k výchově dítěte jen u té osoby, která o dítě osobně pečovala v největším rozsahu; to platí i v případě, že u téhož dítěte byla jeho výchova zohledněna při stanovení důchodového věku ženy. Přiznání výchovného nenáleží, pokud se pojištěnec vůči dítěti dopustil jako pachatel, spolupachatel nebo účastník úmyslného trestného činu proti životu a zdraví, proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo proti rodině a dětem.

28. Podle čl. II bod 4 zákona č. 323/2021 Sb. dle věty první platí, že pokud byl důchodový věk stanoven se zohledněním vychovaných dětí, zvýší se starobní důchod o tzv. výchovné bez žádosti; za vychované dítě se pro účely přiznání výchovného považuje dítě, k jehož výchově bylo přihlédnuto při stanovení důchodového věku.

29. Podle čl. II bod 5 zákona č. 323/2021 Sb. pak platí, že pokud se nepostupuje podle bodu 4. (přiznání výchovného bez žádosti), zvýší se starobní důchod o výchovné na základě písemné žádosti podané na předepsaném tiskopisu. V případě starobních důchodů přiznaných před 1. 1. 2023 lze žádost podat nejpozději do 31. 12. 2024.

30. Žalobci byl starobní důchod přiznán v období (do 31. 12. 2022), pro které se naplnění podmínky výchovy dítěte posuzovalo podle podmínek uvedených v § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění ve spojení s § 4 odst. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se prováděl zákon o důchodovém pojištění.

31. V tomto období byla podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, byla podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat.

32. A podle § 4 odst. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. se podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod považovala za splněnou též, pečovala-li žena o nezletilé dítě a) od jeho narození do jeho úmrtí, pokud dítě zemřelo po dosažení šesti měsíců věku, nebo b) aspoň poslední tři roky před dosažením věku potřebného podle zákona pro vznik nároku na starobní důchod.

33. Dikce právní úpravy, která se použije při posouzení žádosti žalobce o přiznání výchovného, tedy vyžaduje pro přiznání nároku na výchovné splnění následujících podmínek: A1) podmínka osobní péče o dítě ve věku do dosažení jeho zletilosti alespoň po dobu deseti roků, nebo A2) v případě ujmutí se výchovy dítěte až po dosažení osmého roku jeho věku podmínka osobní péče o dítě alespoň po dobu pěti roků při kontinuální péči až do dosažení jeho zletilosti, nebo Pokračování 7 32 Ad 17/2023 A3) v případě úmrtí dítěte staršího šesti měsíců podmínka osobní péče od jeho narození do jeho úmrtí; nebo A4) podmínka osobní péče o nezletilé dítě alespoň poslední tři roky před dosažením věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod, a B) za situace, kdy dítě (od narození po dosažení zletilosti) vychovávalo více osob – podmínka osobní péče v největším rozsahu, a C) podmínka, že se žadatel vůči dítěti nedopustil úmyslného trestného činu proti životu a zdraví, proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo proti rodině a dětem.

34. V prvé řadě žalobce rozporoval, že z právní úpravy nevyplývá, že lze posuzovat pro účely výchovného pouze dobu péče v období od narození do zletilosti dítěte. Podle žalobce je potřeba posuzovat celou dobu, po kterou trvala vyživovací povinnost vychovávajícího rodiče vůči dítěti.

35. Žalobcem předestřený výklad ale z právní úpravy nevyplývá. Naopak podle názoru soudu je dána zcela jednoznačná vazba na § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění (jak vyplývá z rozboru právní úpravy viz výše), který výslovně uvádí, že podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení se užije pro účely stanovení výchovného, lze tuto podmínku stanovit i ve vztahu k muži, který pečoval o dítě. Podstatné tedy je, že OSSZ Uherské Hradiště ani žalovaná nepochybila, když stanovila rozhodné období pro výchovu dcery od jejího narození do její zletilosti, neboť to jednoznačně vyplývá z právní úpravy (k tomu rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2025, č.j. 10 Ads 271/2024-35, publikováno pod 4676/2025 Sb. NSS). Ostatně i aktuální úprava obsažená v § 34a odst. 3 zákona o důchodovém pojištění rovněž přímo odkazuje na § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Provázanost § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění s úpravou tzv. výchovného je tak zřejmá.

36. Co se pak týče splnění podmínek A) až C) žalobcem, uvádí soud následující.

37. Krajský soud má za to, že u žalobce je splněna podmínka ad A) (konkrétně splnil podmínku A1), jelikož není pochyb o tom, že žalobce poskytoval osobní péči dceři do dosažení její zletilosti alespoň po dobu deseti roků, a dále je splněna i podmínka ad C), jelikož se vůči dceři nedopustil žádného z vyjmenovaných úmyslných trestných činů. Sporná je tedy podmínka ad B), jelikož dceru vychovávalo více osob a je potřeba posoudit, která z nich vychovávala dítě v největším rozsahu.

38. V případě žalobce pak správní orgány stanovily sporné období, v rámci, něhož bylo třeba určit, kdo vychovával dceru v největším rozsahu.

39. Je přitom nesporné, že s dcerou byla na mateřské dovolené matka, poté se o péči dělili oba rodiče a následně od 16. 4. 1993 byla dcera fakticky ve výhradní péči otce až do své zletilosti. Sporná je tedy doba od skončení mateřské dovolené matky do dne 16. 4. 1993.

40. Žalovaná při posouzení tohoto období vycházela z podkladů, které měla k dispozici jak od účastníků řízení, tak z evidence dob pojištění žalobce i matky, a vycházela i z vyjádření účastníků a dcery. Konkrétně žalovaná uvádí, že ona i správní orgán I. stupně přihlédli k prohlášení žalobce a jeho bývalé manželky, ke skutečnosti, kdo čerpal mateřskou dovolenou a ošetřovné na nemocné dítě, vyjádření dcery E. ze dne 25. 4. 2023 a rozsudků rozvodového a opatrovnického soudu. Pokračování 8 32 Ad 17/2023 41. Krajský soud shodně s žalovanou nezjistil z podkladů o dobách pojištění žalobce, že by narození dětí mělo nějaký negativní vliv na jeho profesní život, na délku doby zaměstnání a jeho dosažené výdělky. Od roku 1978 do roku 1996 byl zaměstnán bez přerušení. Naopak u matky je z podkladů o dobách pojištění zřejmé, že při péči o dceru čerpala mateřskou dovolenou. Dále pak matka prohlásila, že o dceru pečovala v době nemoci. Na základě toho lze usuzovat, že její profesní kariéra byla několikrát přerušena. Žalobce přitom vyjádření matky nerozporoval a ani netvrdil, že by ve sporném období zajišťoval péči o dceru ve větším rozsahu než matka. I v případě, že soud odhlédne od žalobcem rozporovaného rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 2. 1993, sp. zn. 10 C 496/91, který použila za podklad žalovaná, z vyjádření matky a z podkladů o dobách jejího pojištění je zřejmé, že v době do rozvodu manželů se péče o nezletilé promítla právě do jejího kariérního růstu a nikoli karierního růstu žalobce. Dále je nesporné, že žalobce pečoval v největším rozsahu od 16. 4. 1993 do doby zletilosti dcery, tj. do 6. 9. 1996, tedy za období celkem asi 3 let. Ačkoliv měl žalobce vůči dceři i nadále vyživovací povinnost, období po nabytí zletilosti dcery nelze žalobci pro účely výchovného započítat, jak soud uvedl již výše.

42. Krajský soud také konstatuje, že z důvodové zprávy k zákonu č. 323/2021 Sb., kterým byl změněn zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, se v obecné části podává, že smyslem výchovného je ocenit osoby, které získaly významnou zásluhu z hlediska budoucnosti financování základního důchodového pojištění tím, že dlouhodobě zajišťovaly výchovu dítěte, čímž se (obvykle) postaraly o přínos nového pojištěnce do systému. Výchovné je koncipováno jako finanční částka v pevně stanovené výši (počáteční hodnota je 500 Kč), o kterou se zvýší zásluhová část (do 31. 12. 2022 procentní výměra) starobního důchodu pojištěnce (muže či ženy), který zajišťoval výchovu konkrétního dítěte v největším rozsahu. V případě péče o více dětí se tato částka násobí počtem těchto dětí. Vzhledem k tomu, že osobami, které výchovu dětí v největším rozsahu zajišťovaly, jsou převážně ženy, docílí se tímto opatřením částečného snížení často kritizovaného rozdílu mezi průměrným starobním důchodem žen a mužů. Opatření směřuje jak na důchody, které budou přiznávány v budoucnu, tak na důchody přiznané v období před datem účinnosti nové právní úpravy. Z důvodové zprávy, a to z pasáže pod písmenem A. – Zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů a vysvětlení nezbytnosti navrhované úpravy – se podává, že lze konstatovat a statistickými údaji dokumentovat, že zajišťování výchovy dětí zpravidla ovlivňuje pracovní kariéru pečujících osob, tedy výši jejich výdělků a délku získané doby pojištění, což se může negativně projevovat na výši jejich důchodového nároku a zhoršit tak celkově jejich postavení ve srovnání s osobami, které sice do základního důchodového pojištění finančně přispívaly, avšak o přínos a výchovu nového pojištěnce se nezasloužily, anebo se o ně zasloužily pouze v menším rozsahu. Za účelem zmírnění negativních dopadů výchovy na celkovou výši starobního důchodu pečujících osob se ukazuje jako potřebné konstruovat nad rámec současných institutů další oceňovací opatření, které má potenciál zajistit další poměrně významné posílení důchodových nároků těchto osob.

43. Krajský soud konstatuje, že z výše uvedeného lze dovodit, že jedním z hlavních kritérií při přiznání tzv. výchovného je kdo byl s dítětem na mateřské dovolené a kdo pobíral ošetřovné v případě nemoci dítěte, tedy kdo strávil s dítětem vícero času jako výhradní pečující. Péče v největším rozsahu se totiž často promítá do omezeného kariérního růstu, a tedy do nižší výše starobního důchodu, jenž má být kompenzována tzv. výchovným. Pokračování 9 32 Ad 17/2023 Obecně by tedy bylo možné přiklonit spíše na stranu matky, bývalé manželky žalobce, a výchovné přiznat právě jí. Správní orgány nicméně musí, stejně jako zdejší soud, reflektovat judikaturní vývoj, který od zavedení navýšení do legislativy prošel vývojem. Konkrétně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2025, č. j. 10 Ads 271/2024-35, č. 4676/2025 Sb. NSS (dále jen „sbírkový rozsudek“) uvedl, že: „Podmínku péče o dítě osobně v největším rozsahu (čl. II zákona č. 323/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění) může splnit i osoba, u které se tato péče v pracovní či studijní oblasti života nijak viditelně neprojeví například na omezení výdělku nebo kariérního růstu. Toto omezení může být v konkrétním případě vykládáno jako indicie svědčící o tom, který z rodičů o nezletilé dítě osobně pečoval v největším rozsahu, nikoliv však jako jedna ze zákonných podmínek pro přiznání tzv. výchovného.“ Z rozsudku č. j. 10 Ads 271/2024-35 dále plyne, že péče rodičů může být „i rovnoměrná (rodiče se např. střídají v doprovázení do školy, kroužků aj.). V takovém případě by proto výchovné zcela logicky a v souladu se smyslem zákonné úpravy náleželo matce, která bude mít ‚náskok‘ ve formě mateřské (rodičovské) dovolené. V životě však mohou nastat i takové situace (rozvod či úmrtí matky), v jejichž důsledku přejde péče o dítě v pozdějším věku výhradně na druhého rodiče. Pokud se tak stane a otec převezme péči o dítě např. v jeho 10 letech a zbylých 8 let bude o dítě výhradně pečovat, je zřejmé, že o dítě bude pečovat v největším rozsahu ve smyslu shora citované zákonné úpravy.“ Dále desátý senát dopověděl, že nelze podceňovat náročnost péče o dítě v brzkém věku, nicméně žádosti nelze posuzovat pouze tímto prizmatem. Mohlo by to totiž vést k závěru, že nárok na výchovné má toliko rodič, který zůstal na mateřské/rodičovské dovolené. Takový závěr by se míjel se záměrem zákonodárce. Rozhodné je tudíž pečlivé hodnocení konkrétních okolností každého jednotlivého případu a péče o dítě od jeho narození až po dosažení zletilosti. Toto rozhodnutí je pak klíčovým zdrojem úvah pro rozhodnutí na něj navazujících (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2025, č. j. 8 Ads 21/2025-36, ze dne 2. 4. 2025, č. j. 6 Ads 182/2024-29, ze dne 3. 7. 2025, č. j. 7 Ads 227/2024-26, ze dne 30. 5. 2025, č. j. 7 Ads 324/2024-51). Narušený kariérní růst, delší doba, po kterou zůstala osoba na mateřské či rodičovské dovolené či nižší výměra starobního důchodu jsou tedy pouhé významné indicie pro to, kdo o dítě pečoval v největším rozsahu, nikoli skutečnosti rozhodující. V posuzovaném případě se právě jedná o situaci, kterou zmiňuje rozhodnutí NSS, když došlo k rozvodu a dcera byla poté svěřena do péče otce.

44. Je třeba poukázat na to, že v řešené věci správní orgány (resp. pouze žalovaná) toliko konstatovaly prohlášení dítěte o péči rodiče, dcery E. N. ze dne 25. 4. 2023, aniž by s tvrzeními v něm obsaženými konfrontovaly žalobce či jeho bývalou manželku. Sama žalovaná jej také dále nerozváděla, pouze uvedla, že měla daný podklad k dispozici a stručně konstatovala jeho obsah. V prohlášení přitom dcera tvrdila, že to byl právě žalobce, který o ni od narození pečoval v největším rozsahu a nikoli matka, bývalá manželka žalobce. Uvedla výčet aktivit, které s žalobcem absolvovala v době před rozvodem i jaká byla situace po rozvodu. Zdejší soud uvádí, že relevantním je prohlášení pro období do rozvodu rodičů, které je i obdobím sporným. Zároveň upozorňuje, že i na popis období před rozvodem je třeba nahlížet s opatrností a s vědomím možného následného subjektivního zkreslení.

45. Správní orgány se však vyjádřením nikterak nezabývaly. Jedná se přitom o klíčový podklad pro rozhodnutí, který zakládá zásadní trhlinu v závěrech žalované o nepochybné převažující péči matky a protiřečí si s čestným prohlášením bývalé manželky žalobce. Dalšími protichůdnými podklady ve věci jsou rozvodový a Pokračování 10 32 Ad 17/2023 opatrovnický rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 2. 1993, sp. zn. 10 C 496/91, které také na výchovu dcery nahlížely opačně, když dceru svěřily do výhradní péče matky. Podle krajského soudu se tedy žalovaná nevypořádala s rozpory, které vyplývaly z tohoto prohlášení při konfrontaci s dalšími podklady rozhodnutí, čímž porušila zásady plynoucí z § 3 a § 50 odst. 4 správního řádu a nedostatečně zjistila skutkový stav ohledně posouzení největšího rozsahu péče o dceru. Proto krajský soud tuto žalobní námitku považuje za oprávněnou.

46. Při posouzení věci totiž nelze odhlédnout od toho, že pokud by o dceru pečovala v největším rozsahu v době čerpání mateřské (rodičovské) dovolené matka, a to i v délce 3 let, následně by péče o dceru byla rovnoměrná a pak by o dceru od 16. 4. 1993 až do její zletilosti dne 6. 9. 1996 pečoval její otec tj. 3 roky a téměř 5 měsíců, pak by jeho péče převažovala nad péči matky v době čerpání rodičovské (mateřské) dovolené, a i celkově by mu tak svědčila péče o dceru v největším rozsahu.

47. Postup žalované nenahlížel na omezení v oblasti kariéry a nižší průměrný výdělek matky jako na indicii v kontextu výše citované judikatury Nejvyššího správního soudu a vyložil je jako hlavní, resp. jediná kritéria. Správně měl ale přihlédnout k vícero skutečnostem, například právě prohlášení dcery Evy, které zřejmě protiřečilo jiným podkladům, ke které žalovaná vzala v potaz. Ve světle shora citované judikatury NSS tedy rozhodnutí vycházelo z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a zdejší soud nemá jinou možnost, než toto zrušit a vrátit žalované zpět k novému rozhodnutí ve věci. Zdejší soud má zejména za to, že by bylo vhodné konfrontovat žalobce a matku s prohlášením dcery E. tak, aby žalovaná měla k dispozici podklad ozřejmující skutečný rozsah péče o dceru v době od jejího narození do rozvodu manželství, či se jiným přesvědčivým způsobem s prohlášením vypořádat.

V. Závěr a náklady řízení

48. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že jí vyhověl v uvedeném rozsahu a napadené rozhodnutí zrušil s tím, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

49. V dalším řízení je žalovaná vázána právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.)

50. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch.

51. Žalobce měl ve věci plný úspěch, neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Proto mu soud přiznal účelně vynaložené náklady. Za tyto krajský soud považoval mimosmluvní odměnu jeho právního zástupce. Ta se sestává z celkem tří úkonů právní služby: 1/ převzetí a příprava zastoupení, 2/ podání žaloby, 3/ kasační stížnost. Za tyto úkony činí odměna 2 x 3 100 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2024] a 1 x 4 620 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025] (dále jen „AT“)]. K odměně za úkony právní služby je nutné připočíst paušální náhradu Pokračování 11 32 Ad 17/2023 hotových výdajů za tři úkony, tj. 2 x 300 Kč [§ 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2024] a 1 x 450 Kč [§ 13 odst. 4 AT ve znění účinném od 1. 1. 2025]. Odměna právního zástupce žalobce činí 11 870 Kč; advokát je plátcem DPH, pročež se jeho odměna dále zvyšuje o 21 %. Celkově tak náklady činí 14 362,70 Kč.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. V Brně dne 30. června 2026 JUDr. Petr Polách v. r. samosoudce