32 Ad 20/2017

Rubrum

32 Ad 20/2017-35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: M. T., bytem ……………………… proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 11. 2017, č.j. 570 707 0853/315-RSO, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů.

Odůvodnění

I. Vymezení věci pokračování 2 32 Ad 20/2017

1. Žalobce se domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalované (dále též „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2017, č.j. R-19.10.2017- 422/570 707 0853. Žalovaná přitom zamítla žádost žalobce o přiznání starobního důchodu, a to pro nesplnění podmínek ustanovení § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).

II. Obsah žaloby a jejího doplnění

2. Žalobce především uvedl, že z dolu odešel 31.8.1992, avšak stalo se tak ze zdravotních důvodů. Žalovaná přitom nepřihlédla ke změnám zákona o důchodovém pojištění horníků. Podle této změny odpracoval-li žalobce v podzemí v hlubinném dole alespoň 3 300 směn, pak má nárok odejít do hornického důchodu o 7 let dříve. Žalobce tuto podmínku jednoznačně splňuje, a proto má nárok na dřívější odchod do hornického důchodu, neboť tato změna se vztahuje na všechny horníky bez ohledu na období, kdy směny odpracovali.

3. Žalobce tedy namítal, že žalovaná se nesprávně drží data 31.12.1992, které však již není rozhodující, neboť novela zákona původní omezující datum ruší. Žalobce splňuje podmínku odchodu do hornického důchodu o 7 let dříve tj. v 56 letech a 8 měsících, neboť odpracoval 3 300 směn v I. AA skupině, což lze zjistit z evidenčního listu žalované. Na podporu svého tvrzení doložil článek s názvem „Hornické důchody nově“, jehož autorem je Ing. P. T., CSc., provozovatel důchodové poradny optimální-důchod.cz.

III. Vyjádření žalované k žalobě

4. Žalovaná ve vyjádření především uvedla, že žalobce svůj domnělý nárok opírá o zák. č. 213/20016 Sb., kterým se s účinností od 1.10.2016 mění zákon o důchodovém pojištění. Podklady založené do spisu však nesvědčí pro splnění podmínky odpracovaných 3 300 směn. Žalobce získal celkem 4 960 kalendářních dnů zaměstnání v hlubinném hornictví. Podle § 37 b odst. 2 shora uvedeného zákona se počet odpracovaných směn za dobu před 1 lednem 1993 zjistí tak, že se počet kalendářních dnů zaměstnání v hlubinném hornictví vynásobí koeficientem 0,6 a zaokrouhlí směrem nahoru. Po provedení takového přepočtu je zřejmé, že žalobce získal jen 2 976 relevantních směn. Žalobce na podporu svého tvrzení ani neoznačil žádný důkaz. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

IV. Replika

5. Žalobce v replice zdůraznil, že nesouhlasí s vyjádřením žalované, neboť splňuje podmínky pro dřívější odchod do hornického důchodu. Z důlního pracoviště odešel z důvodu útlumu organizace, který vyhlásil stát (žalobce k tomu doložil potvrzení). Žalované rovněž doložil dohodu o ukončení pracovního poměru z důvodu útlumu pokračování 3 32 Ad 20/2017 organizace. Podle sdělení spisové služby s.p. D. má žalobce nárok odejít do dřívějšího hornického důchodu v 57 letech. Trvá tedy na tom, aby soud zrušil rozhodnutí žalované.

V. Posouzení věci krajským soudem

6. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen s.ř.s.), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 1 s.ř.s) a jde o žalobu přípustnou (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).

7. Napadené rozhodnutí žalované krajský soud přezkoumal v řízení podle části třetí, hlavy II, dílu 1, § 65 a následujících s.ř.s. v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s), ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s.ř.s.).

8. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

9. Soud k věci uvádí, že pro nárok na starobní důchod má rozhodující význam doba pojištění a důchodový věk. Z obsahu dávkového spisu, zejména osobního listu důchodového pojištění, soud zjistil, že žalobce získal 13 roků a 215 dnů v I.AA pracovní kategorie. Současně ani není mezi účastníky sporné, že jeho zaměstnání v I. kategorii skončilo k 31 8. 1992, a to z důvodu útlumu organizace.

10. Podle § 74 zákona o důchodovém pojištění, nároky na snížení věkové hranice pro vznik nároku na starobní důchod podle předpisů platných před 1. lednem 1996 po odpracování stanovené doby zaměstnání v I. pracovní kategorii nebo v I. (II.) kategorii funkcí zůstávají zachovány. Snížená věková hranice pro vznik nároku na starobní důchod se přitom považuje pro účely tohoto zákona za důchodový věk.

11. Podle § 174 odst. 1 zák. č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném ke dno 31.12.1995 (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“) občan, který vykonával před 1. lednem 1993 zaměstnání I. pracovní kategorie, popřípadě službu I. nebo II. kategorie funkcí, má po 31. prosinci 1992 nárok na starobní důchod též, jestliže byl zaměstnán nejméně 25 roků a dosáhl věku alespoň a) 56 let, byl-li zaměstnán nejméně 14 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 9,5 roku, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 19 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 19 roků ve službě I. kategorie funkcí, b) 57 let, byl-li zaměstnán nejméně 13 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 9 roků, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 18 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 18 roků ve službě I. kategorie funkcí, pokračování 4 32 Ad 20/2017 c) 58 let, byl-li zaměstnán nejméně 12 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 8 roků, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 16 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až h) anebo 16 roků ve službě I. kategorie funkcí nebo 17,5 roku ve službě II. kategorie funkcí, nebo d) 59 let, byl-li zaměstnán nejméně 11 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. a), popřípadě 7,5 roku, jde-li o takové zaměstnání v uranových dolech, nebo 15 roků v zaměstnání uvedeném v § 14 odst. 2 písm. b) až l) anebo 15 roků ve službě I. nebo II. kategorie funkcí. (2) Podmínkou vzniku nároku na starobní důchod podle odstavce 1 je, že zaměstnání I. pracovní kategorie nebo služba I. nebo II. kategorie funkcí trvaly ke dni 31. prosince 1992; za zaměstnání se pro tyto účely považují i náhradní doby a doby uvedené v § 5 odst. 1 a v § 6 odst. 1 nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 117/1988 Sb.

12. Jak plyne ze shora citovaných ustanovení zákona o sociálním zabezpečení, tak podmínkou vzniku nároku na starobní důchod v 57 letech je nejenom požadavek trvání zaměstnání v délce 13 let v I. pracovní kategorii, což žalobce splnil, ale i to, aby zaměstnání I. pracovní kategorie trvalo i ke dni 31. 12. 1992. Žalobce však tuto podmínku vyplývající z ustanovení § 174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení nesplnil, neboť zaměstnání žalobce v I. pracovní kategorii k datu 31.12.1992 již netrvalo. Žalobci proto nebylo možno z tohoto důvodu přiznat nárok na starobní k dosažení věku 57-ti let.

13. Žalobce však namítal, že v podzemí v hlubinném dole odpracoval 3 300 změn a tudíž mu důchodový věk vznikl v 56 letech a 8 měsících, neboť od důchodového věku dle § 32 zákona o důchodovém pojištění bylo třeba odečíst 7 let.

14. Soud k tomu uvádí, že dne 1.10.2016 nabyl účinnosti zákon č. 213/2016 Sb., jímž byl novelizován mimo jiné zákon č. 155/1995 Sb., kde byl nově začleněn díl čtvrtý hlavy první tohoto zákona nazvaný „zvláštní ustanovení o starobním důchodu některých pracujících v hornictví“ (ust. § 37b a § 37c tohoto zákona). Tato zákonná ustanovení se vztahují na pojištěnce, kteří před prvním říjnem 2016 začali vykonávat zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech a v zaměstnání v hlubinném hornictví odpracovali celkem alespoň 3 300 směn, popř. jde-li o zaměstnání v hlubinném hornictví v uranových dolech 2 200 směn, nebo 3 081 směn, pokud zaměstnání v hlubinném hornictví skončilo z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice, popř. jde-li o zaměstnání v hlubinném hornictví v uranových dolech, 1 981 směn, pokud toto zaměstnání skončilo z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice. Podle § 37 b odst. 2 tohoto zákona směnou v zaměstnání v hlubinném hornictví za dobu po 31. prosinci 1992 se rozumí taková směna, v níž pojištěnec vykonával zaměstnání v hlubinném hornictví po převážnou část pod zemí. Počet směn v zaměstnání v hlubinném hornictví za dobu před 1. lednem 1993 se zjistí tak, že počet kalendářních dnů zaměstnání v hlubinném hornictví, které bylo podle právních předpisů účinných před tímto dnem zařazeno mezi zaměstnání I. pracovní kategorie zakládající nárok na starobní důchod při dosažení věku aspoň 55 let, se vynásobí koeficientem 0,6 a zaokrouhlí směrem nahoru. Důchodový věk těchto pojištěnců se pak stanoví tak, že od důchodového věku pokračování 5 32 Ad 20/2017 stanoveného podle § 32 zákona o důchodovém pojištění se odečte 7 let; při stanovení důchodového věku tohoto pojištěnce se u žen postupuje stejně jako u mužů stejného data narození. Dle přechodných ustanovení článku II. zákona č. 213/2016 byly-li podmínky pro stanovení důchodového věku podle § 37c odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, splněny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, stanoví se důchodový věk podle § 37c odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném ode nabytí účinnosti tohoto zákona, a výše procentní výměry starobního důchodu se stanoví podle § 37c odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

15. Z obsahu spisu (především osobní list důchodového pojištění) soud zjistil, že žalobce získal 4 960 kalendářních dnů zaměstnání v hlubinném hornictví. Postupem dle § 37 b odst. 2 shora uvedeného zákona soud vynásobil počet kalendářních dnů získaných v hlubinném hornictví koeficientem, tj. 4 960 *0,6, čímž zjistil počet odpracovaných směn, tj. 2 976. Je tak zřejmé, že žalobcem odpracovaný počet směn nedosáhl zákonem požadovaných 3 300 a tudíž ani nebylo možné od jeho důchodového věku postupem dle ustanovení 37 c odst. 1 shora uvedeného zákona odečíst 7 let, jak požadoval. V replice se žalobce odvolával na sdělení spisové služby D., s.p., podle něhož má nárok odejít do hornického důchodu v 57 letech, avšak toto sdělení nedoložil. Nedoložil ani jiné doklady, které by prokazovaly, že v hlubinném hornictví odpracoval více kalendářních dnů a tedy po přepočtu i zákonem požadovaných 3 300 směn.

16. Soud však pro úplnost odkazuje i na institut odstranění tvrdosti, který je upraven v ustanovení § 106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

17. Podle odstavce 1 tvrdost předpisů o sociálním zabezpečení lze odstranit na základě písemné a odůvodněné žádosti občana, v jehož prospěch má být tvrdost odstraněna. V nové žádosti o odstranění tvrdosti nemohou být uplatněny stejné důvody, které již obsahovala žádost původní; při opakování těchto důvodů bude nová žádost odložena a žadatel bude o tomto vyrozuměn. Na řízení o žádosti o odstranění tvrdosti se nevztahují obecné předpisy o správním řízení. Řízení o žádosti o odstranění tvrdosti nelze zahájit, popřípadě v něm pokračovat, po dobu, po kterou probíhá přezkumné řízení soudní.

18. Podle odstavce 2 rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení jsou vyloučena ze soudního přezkumu.

19. Jak plyne i z komentářové literatury (komentář k § 106 v ASPI) tak o odstranění tvrdosti zákona lze účinně požádat až teprve po vydání rozhodnutí o žádosti o důchod- teprve z takového rozhodnutí je zřejmé, co nebylo započteno, či jinak zohledněno, a tedy v čem dotyčná osoba tvrdost zákona může spatřovat.

20. Podle bodu 7 písm. b) Příkazu ministra práce a sociálních věcí č. 30/2006 Sb. o Statutu a Jednacím řádu Dávkové komise ministra práce a sociálních věcí a o pověření České správy sociálního zabezpečení k odstraňování některých tvrdostí, pokračování 6 32 Ad 20/2017 které by se vyskytly při provádění sociálního zabezpečení, má být kladně rozhodováno o žádosti o přiznání nebo úpravu starobního důchodu spojeného s prominutím podmínky trvání zaměstnání I. pracovní kategorie ke dni 31. prosince 1992 pro účely § 174 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, pokud ke skončení tohoto zaměstnání došlo z organizačních důvodů po roce 1989. Žalobce tuto skutečnost tvrdil a dokládal i dohodou o rozvázání pracovního poměru.

21. Soud k věcí i uvádí, že rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí o odstranění tvrdosti zákona podle § 4 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, je podle § 106 odst. 2 téhož zákona ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu ve správním soudnictví; tato výluka není přitom v rozporu s požadavky čl. 36 odst. 2 ve spojení s čl. 30 Listiny, ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20.11.2008, č.j. 6 Ads 35/2008-37). Ústavnost vyloučení z přezkumu soudem pak byla předmětem posouzení Ústavního soudu. V usnesení Ústavního soudu ze dne 7.11.2013, č.j. III ÚS 1924/13-1 je pak mj. uvedeno: „Jako neopodstatněnou je nutné rovněž odmítnout námitku stran protiústavního postupu při posuzování stěžovatelovy žádosti o odstranění tvrdosti zákona. Ústavní soud především vycházel z již dříve deklarované skutečnosti, že rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí o žádosti o odstranění tvrdosti předpisů o sociálním zabezpečení je vyloučeno ze soudního přezkumu (srov. § 106 odst. 1 a 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů). Neexistuje-li totiž veřejné subjektivní právo, není zde nic, co by byl soud kompetentní přezkoumávat a na čem by mohl být stěžovatel činností moci výkonné krácen. Na odstranění tvrdosti není právní nárok a je na zvážení ministra, zda s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu žádosti vyhoví či nikoli (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 51/02 ze dne 19. 4. 2002 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 154/04 ze dne 23. 8. 2004; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z: www.nalus.usoud.cz). Na základě podobných principů funguje např. institut milosti prezidenta republiky. Přestože se lze se stěžovatelem ztotožnit v závěru, že právní řád materiálního právního státu nemůže obsahovat žádnou "absolutně neomezenou pravomoc", lze přesto pravomoci nezasahující do základních práv a svobod jednotlivců vyloučit ze soudního přezkumu (a contrario čl. 36 odst. 2 Listiny). Jestliže tedy ministr v případě stěžovatele neshledal důvody pro mimořádné řešení jeho situace cestou odstranění tvrdosti zákona, jeho rozhodnutí není svou povahou způsobilé zasáhnout do sféry veřejných práv stěžovatele.“ Jak plyne ze shora citovaných rozhodnutí, tak rozhodnutí o žádosti o odstranění tvrdosti nepodléhá soudnímu přezkumu a soud jeho zákonnost či přezkoumatelnost není oprávněn posuzovat.

22. Soud závěrem uvádí, že neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. pokračování 7 32 Ad 20/2017 VI. Náklady řízení 23. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšné žalované nevznikly náklady řízení nad rámec její běžné úřední činnosti a žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení.

24. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 20. prosince 2018 JUDr. Petr Polách, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: K. M.