32 Az 1/2016

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: A. K., nar. …………., st. příslušnost T., v České republice bytem ………………………, zast. JUDr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.12.2015, č. j. OAM-525/ZA-ZA14-P05-2015, t a k t o:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.

I. Vymezení věci Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14.12.2015, č.j. OAM-525/ZA-ZA14-P05-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle ustanovení § 10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle ustanovení § 25 písm. i) zákona o azylu zastavuje. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s tím, aby soud po jeho zrušení věc vrátil zpět žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žaloba Žalobce namítal, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Rozhodnutí dále označuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Není správný závěr žalovaného, že v jeho případě neexistují nové skutečnosti, které by měly být v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany přezkoumány. V mezidobí od rozhodování žalovaného o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu došlo v postavení kurdské menšiny nejen v Turecku k takovému vývoji, že kurdskou menšinu staví do daleko horších podmínek. Válečný konflikt v Sýrii a agresivní vývoj turecké zahraniční i vnitrostátní politiky zasahuje nejvíce právě kurdskou menšinu. Z veřejně dostupných informačních zdrojů jsou opakovaně zřejmé agresivní akty turecké vlády proti kurdské menšině, mající jednoznačně znaky pronásledování ve smyslu zákona o azylu. V mezidobí od rozhodnutí žalovaného došlo v regionu a jeho zemi původu ke dramatickému zhoršení bezpečnostní situace i postavení kurdské menšiny, která jako celek čelí represím a válečným aktům ze strany tureckého státu. Na straně žalobce sice nenastaly žádné nové skutečnosti oproti jeho žádosti předcházející. Nová situace však nastala v zemi původu, kde mu hrozí nebezpečí vážné újmy v souvislosti s jeho národností a politickou profilací. Žalovaný si měl za účelem posouzení důvodnosti žádosti opatřit podklady o situaci v Turecku. Ze žalovaným zjištěných podkladů a s ohledem na vývoj v regionu, který je žalovanému v rámci jeho činnosti v základních obrysech znám, není možnosti učinit závěr, že na straně žalobce neexistují důvody pro meritorní posouzení jeho žádosti.

III. Vyjádření žalovaného Žalovaný především uvedl, že se se situací v zemi původu zabýval v adekvátním rozsahu, aby jeho situaci posoudil na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Žalobní námitky pomíjí postup i odůvodnění rozhodnutí žalovaného a nemohou být vyhodnoceny jako důvody, pro něž by na napadené rozhodnutí mělo být nahlíženo jako na nezákonné. V rozhodnutí je uvedeno, že dle dostupných informací v zemi původu žalobce nedošlo k takové zásadní změně politické a bezpečnostní situace ve vztahu k jím prezentovaným důvodům podání žádosti, která by mohla založit její opodstatněnost. Do spisu zařadil podkladové informace, s nimiž měl žalobce možnost se seznámit, ten ovšem této možnosti nevyužil. Je tedy zjevné, že se žalovaný aktuální situací Kurdů v Turecku zabýval a posoudil ji na základě dostatečného množství za tímto účelem opatřených podkladovým materiálů. Nelze dále přehlédnout snahu žalobce dosáhnout legalizace svého pobytu na území ČR v situaci správního vyhoštění.

IV. Posouzení věci krajským soudem Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů. Podle ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podá-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti nebo zjištění, které by nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodu pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. Z dikce citovaného ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu lze dovodit nutnost kumulativního splnění dvou podmínek pro to, aby bylo možné opakovanou žádost věcně projednat. Je třeba uvést nové skutečnosti nebo zjištění a současně, aby se jednalo o takové skutečnosti nebo zjištění, jež nebyly bez vlastního zavinění žadatele zkoumány v předchozím řízení. Za nové skutečnosti nebo zjištění je poté nutno považovat nikoliv jakékoliv nové skutečnosti nebo zjištění, nýbrž pouze takové, které by mohly mít dopad do hmotněprávního postavení žadatele. Ostatně v jiných případech by nové správní řízení pozbývalo smysl, protože jeho výsledek by byl předem daný a ve svém důsledku by takové správní řízení nekorespondovalo s požadavkem hospodárnosti vnímaným jakožto dosahování žádoucích výsledků s co nejmenšími možnými náklady. V případě druhé z uvedených podmínek soud připomíná, že v rámci azylového řízení existují dvě základní povinnosti – břemeno důkazní a břemeno tvrzení. Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 07.12.2005, č.j. 4 Azs 151/2005-86: „Zatímco důkazní břemeno může v některých případech nést i správní orgán, povinnost tvrzení leží vždy na žadateli o azyl. Představa, že by správní orgán sám zjišťoval pronásledování či potenciální ohrožení žadatele o azyl v zemi jeho původu, je zcela nereálná. Jedině žadatel sám nejlépe ví, z jakých důvodů svou zemi původu opustil, zda byl pronásledován a z jakých důvodů. V průběhu řízení o udělení azylu musí žadatel uvést veškeré relevantní důvody, na základě kterých poté správní orgán jeho žádost posoudí.“ Nejvyšší správní soud tedy dovodil, že pokud žadatel neuvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze k jeho tíži a nelze akceptovat, že by neunesení břemena tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Institut opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany tedy nelze pojímat jako prostředek k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním smyslem a účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele, a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího správního řízení. Zpravidla se přitom bude jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času. Lze mezi ně zařadit i změnu situace v zemi původu žadatele. Ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu tedy představuje jakýsi filtr, jehož prostřednictvím lze propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jde přitom o vyjímku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a to princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nutno důsledně dbát na splnění obou výše stanovených podmínek, které mají jak garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k odlišnému rozhodnutí správního orgánu, tak zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí tak, jako tomu svědčí skutkové okolnosti projednávané věci. Soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR již podruhé. Z průběhu správního řízení bylo zjištěno, že důvody jeho nové žádosti jsou stejně jako důvody, které uváděl již ve své předcházející žádosti, tj. problémy ve vztahu Turků ke kurdské národnosti, obava ze základní vojenské služby a obecně bezpečnostní situace v Turecku. Obsah správního spisu je podle názoru soudu dostatečným podkladem pro závěr, který učinil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalobce tedy neuvedl žádné nové skutečnosti, které bez jeho zavinění nemohly být zkoumány v rámci předchozího pravomocně skončeného řízení. Soud proto sdílí názor žalovaného, že žalobce v nové žádosti neuvedl nové skutečnosti, které by nebyly součástí již jeho první žádosti v roce 2012. Ve své nové žádosti uvedl jakožto novou skutečnost pouze sňatek s paní A. K., občankou ČR, uzavřený dne ………. Tato nová skutečnost (sňatek s občankou ČR) se však netýká změny situace v zemi původu žalobce, nýbrž výlučně jeho rodinného a soukromého života. Soud se ztotožňuje s argumentací žalovaného, že tato skutečnost není z hlediska zákona o azylu jakkoliv relevantní pro udělení mezinárodní ochrany a nemůže tedy mít vliv na opětovné posuzování žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Soud poukazuje v této otázce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21.05.2010, č.j. 6 Azs 5/2010-57, podle kterého: „… K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že manželství se státní občankou České republiky není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou dány zákonem o azylu a z něj je zřejmé, že mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela jiných závažných důvodů, především z důvodů pronásledování či hrozby vážné újmy v zemi původu žadatele.“ Na posuzovaný případ lze aplikovat právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21.04.2011, č.j. 1 Azs 5/2011-36, podle něhož: „… ustanovení čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy. V případě stěžovatele je však zřejmé, že nutnost vycestování natolik zásadní zásah do jeho osobního života nepředstavuje. S ohledem na stupeň integrace dotčených cizinců v České republice, na možnost jejich návratu do země původu a na další relevantní okolnosti nelze dovodit, že by zrovna Česká republika byla jedinou zemí, v níž by mohli společně naplňovat svůj soukromý, potažmo rodinný život." Zmíněné ustanovení nelze vykládat tak, že vycestování žalobce do země jeho původu by bylo v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy že by jeho vycestováním bylo porušeno právo žalobce na rodinný a soukromý život. Důvody pro udělení mezinárodní ochrany jsou taxativně stanoveny v zákoně o azylu, z něhož vyplývá, že mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela jiných závažných důvodů, především z důvodu pronásledování či hrozby vážné újmy v zemi původu žadatele. V případě, že žalobce hodlá realizovat své právo na rodinný život na území ČR, nezbavuje ho to povinnosti dodržovat pravidla stanovená pro pobyt cizinců v České republice, přičemž i v případě, že nejsou naplněny podmínky pro udělení azylu, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), poskytuje možnosti legalizace pobytu na území České republiky. Výkon tohoto práva však nelze podle názoru soudu uskutečňovat prostřednictvím zákona o azylu. V této souvislosti lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 - 47, kde se uvádí: „…poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytů cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.“ Lze tedy uzavřít, že postupem žalovaného nebylo právo žalobce na rodinný život nikterak dotčeno, neboť toto právo může žalobce i nadále vykonávat, byť podle jiného zákona než zákona o azylu. Ze zjištěných skutečností a i samotné výpovědi žalobce v průběhu správního řízení je zřejmé, že byl při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany veden zejména snahou legalizovat svůj pobyt na území ČR. To však důvodem pro udělení mezinárodní ochrany být nemůže. Soud v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2005, č.j. 7Azs 187/2004-94, podle kterého „… azylové řízení je prostředkem poskytnutí ochrany těm příslušníkům cizích států, kteří jsou na území státu původu vystaveni pronásledování. Je patrné, že zákonodárce nekonstruoval toto řízení jako prostředek k legalizaci pobytu na území České republiky, či jako možnost získat zde pracovní povolení. Jestliže tedy stěžovatel žádá o legalizaci pobytu v České republice, bude se muset podrobit režimu jiného zákona, a to bez ohledu na „složitost mechanizmů“, které tento upravuje.“ Soud tedy zdůrazňuje, že udělení mezinárodní ochrany je pouze specifickým způsobem legalizace pobytu na území ČR, a to za přesně vymezených důvodů. V ostatních případech je však nutno vycházet z režimu zákona o pobytu cizinců. Azylovým řízením za žádných okolností nelze nahradit smysl a účel úpravy obsažené v zákoně o pobytu cizinců. Mezinárodní ochrana ve smyslu zákona o azylu je právním institutem výjimečným, jehož smyslem je poskytnout žadateli ochranu, nikoli však před jakýmikoli negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů upravených v zákoně o azylu. V posuzovaném případě lze proto přisvědčit žalovanému, že žalobce ve své nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl v zásadě totožné důvody jako v předchozí žádosti a na tomto závěru nezmění nic ani fakt, že žádosti dělí časový odstup zhruba tří let. Žalovaný při svém rozhodování vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci tak, jak mu ukládá ustanovení § 3 správního řádu. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný neopomněl posoudit, zda v Turecku nedošlo k takové zásadní změně situace, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že si správní orgán ohledně situace v Turecku opatřil zcela nové důkazy. Mezi podklady pro rozhodnutí byla také Výroční zpráva Human Rights Watch ze dne 29.01.2015, Zpráva Freedom House, Svoboda ve světě 2015 ze dne 28.01.2015, Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 08.07.2015 či aktuální verze Infobanky České tiskové kanceláře Země světa – Turecko. Zprávy o zemi původu, z níž žalovaný vycházel, tedy vznikly až rozhodnutí o jeho předcházející žádosti dne 17.12.2013. Jednotlivé zprávy jsou pak výslovně uvedeny i v napadeném rozhodnutí, Vzhledem k datu vyhotovení jednotlivých výše zmíněných informací o zemi původu, soud považuje závěry z nich vyplývající za aktuální a mající skutečnou vypovídací hodnotu o situaci v zemi původu žalobce. Současnou situací v zemi původu se žalovaný tedy výslovně zabýval na stranách 9 a 10 napadeného rozhodnutí, když výslovně uvedl: „Správnímu orgánu je rovněž z výše dostupných informací o situaci v Turecku známo, že v zemi původu jmenovaného nedošlo k takové zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by mohla nyní založit opodstatněnost jeho nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ Následně žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul obsah informací Human Rights Watch, Freedom House, Ministerstva zahraničních věcí ČR i České tiskové kanceláře, přičemž dospěl k závěru: „Správní orgán tak shrnuje, že přestože v Turecku dochází k omezování nezávislých médií, oslabování nezávislosti soudů či krokům vlády vedoucím k omezování právního státu, vztah vlády ke kurdské menšině se ve sledovaném období zlepšil, či přinejmenším normalizoval, což vyzdvihla také Evropská komise a na což poukazují i zmíněné informace o zemi původu. Výše jmenovanému pak nehrozí ani žádné reálné či bezprostřední nebezpečí z titulu jeho návratu do vlasti po pobytu v zahraničí. Dle názoru správního orgánu tak v Turecku nedošlo k závažným změnám stran obecné bezpečnostní situace v zemi, které by si vyžadovaly opětovné posouzení žádosti výše jmenovaného ohledně možnosti jeho návratu do vlasti. Správní orgán tak uzavírá, že žadatel neuvedl, a ani správní orgán nezjistil, ve vztahu k obecné bezpečnostní situaci v Turecku žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné hodnocení žádosti o udělení mezinárodní ochrany výše jmenovaného a jeho obav z návratu do Turecka, a která by si vyžadovala nutnost vydání meritorního rozhodnutí v jeho věci.“ Je nepochybné, že žalovaný vycházel z nových informací o zemi původu a otázkou, zda skutečně došlo ke změně bezpečnostní situace oproti stavu přezkoumávanému v rámci předchozí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, se zabýval a dospěl k závěru, že k podstatné změně nedošlo. Soud tedy musí přisvědčit žalovanému v tom směru, že žalobce neuvedl skutečně žádné nové skutečnosti, které by mohly mít negativní dopad do hmotněprávního postavení žalobce. Žalovaný tudíž naplnil veškeré náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nadto soud upozorňuje na skutečnost, že žalobci byla dle správního spisu dána ze strany žalovaného možnost se před vydáním napadeného rozhodnutí seznámit s podklady pro jeho rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Žalobce se nevyjádřil a rovněž neuvedl žádné nové skutečnosti či informace, které by měl vzít žalovaný při svém rozhodování v úvahu. Měl-li za to, že žalovaný vycházel z neaktuálních či nedostatečných informací a podkladů, mohl tento závěr vyslovit již ve správním řízení, aby se s tímto mohl dostatečně žalovaný v rámci svého rozhodnutí vypořádat. Žalovanému však nelze klást k tíži, že žalobce neuplatnil v průběhu správního řízení před vydáním rozhodnutí námitky ke shromážděným podkladům, pokud je považoval za nedostatečné. Soud k věci nadto uvádí, že žalobce ani v žalobě nenavrhl žádný důkaz hodnotící situaci v zemi původu. Toliko odkázal na konstatování spolupředsedkyně prokurdské Lidové demokratické strany (HDP) uveřejněné na www.novinky.cz dne 18.12.2015. Soud k tomu jen obecně uvádí, že se jedná o článek s názvem Turecko pokračuje ve „vyhlazovací válce“ proti kurdským separatistům a týká se bojů tureckých bezpečnostních sil proti Straně kurdských pracujících (PKK) především v oblasti města Cizre u hranic se Sýrií. Nevypovídá přímo o situaci osob hlásících se ke kurdské národnosti. Žalovaný tedy rozhodl správně, přičemž v žádném případě nelze jeho rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné. V odůvodnění rozhodnutí jsou uvedeny důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, jakož i úvahy, kterými se žalovaný řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů. Po žalovaném nelze rozumně požadovat, aby podrobně popisoval, co je obsahem jednotlivých zpráv založených ve správním spise, s nimiž se žalobce v průběhu řízení měl možnost prokazatelně seznámit, přičemž této možnosti nevyužil a nevznesl proti nim žádné výhrady. I kdyby se však mělo jednat o vadu žalovaného rozhodnutí, jak namítá žalobce, rozhodně by se nejednalo o vadu, která by způsobovala nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek jeho odůvodnění. Ve spise se však navzdory tvrzení žalobce nachází dostatek podkladů podporujících skutkové i právní závěry žalovaného. Ve světle výše uvedených zásad a nastoleného právního režimu soud ve shodě s právním názorem žalovaného uzavírá, že ve věci byly naplněny zákonné podmínky stanovené v ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu, neboť žadatel neuvedl a ani žalovaný nezjistil ve vztahu k obecné bezpečnostní situaci v zemi původu žalobce žádnou novou skutečnost odůvodňující opětovné hodnocení žádosti žalobce, tedy skutečnost, která by vyžadovala nutnost vydání nového meritorního rozhodnutí v jeho věci. Vzhledem k tomu, že byly ve věci naplněny podmínky stanovené v ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu, žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná žalobcem na území ČR byla zcela správně shledána nepřípustnou v souladu s právními předpisy i aktuální judikaturou.

V. Závěr a náklady řízení Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení jsou odůvodněny ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti a žalobce nebyl v řízení úspěšný, pročež nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 27. října 2016 JUDr. Petr Polách, v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová