32 Az 12/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: A. S., ev. č. X st. přísl. X pobytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 24. 2. 2025, č. j. OAM-1042/ZA-ZA11-BA06-2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2025, č. j. OAM-1042/ZA-ZA11-BA06-2023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladu řízení.

III. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce podal dne 31. 7. 2023 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice (dále též „ČR“). O této bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím ze dne 24. 2. 2025, č. j. OAM-1042/ZA-ZA11-BA06-2023 tak, že mezinárodní ochrana nebyla udělena.

3. Zdejší soud uvádí, že z údajů poskytnutých k žádosti, pohovoru ze dne 2. 10. 2023, jakožto i napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývají následující skutečnosti.

4. Žalobce sdělil, že je státním příslušníkem Ruské federace, ruské národnosti, bez náboženského vyznání. Co se týče politického přesvědčení, uvedl, že žádné nemá a nikdy nebyl ani členem žádné politické strany či skupiny. Je svobodný a bezdětný. Narodil se dne 7. 1. 1999 ve městě Inza v Ruské federaci. Poslední místo bydliště žalobce ve vlasti bylo na adrese ul. Š. č. X ve městě Moskva. Žalobce byl naposled ve vlasti někdy v prosinci v roce 2019, kdy se tam jel podívat na svátky. Zpět do ČR se vrátil v lednu 2020. Obecně ale žije od roku 2019 trvale v ČR, kdy sem přijel studovat strojní inženýrství. Na území ČR vstoupil žalobce dle jeho slov naposledy 3. 1. 2020 letecky. Disponuje pasem č. 55 0933988 s platností do 10. 1. 2033. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že je zcela zdráv a nemá žádné zvláštní zdravotní potřeby. Žalobce popřel aktuální nebo v minulosti vedené trestní stíhání. Krom českého víza neměl žádná jiná a nikdy nepobýval v jiných státech EU. O mezinárodní ochranu požádal z důvodu, že když začala válka na Ukrajině pomáhal ukrajinským uprchlíkům a nyní má strach se kvůli tomu vrátit do Ruska. Rovněž sdělil, že dostal povolávací rozkaz do ruské armády, který má jeho matka u sebe doma v Moskvě.

5. V rámci pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany pak žalobce vysvětlil, že do tuzemska přicestoval z důvodu studia na vysoké škole. Studia v ČR zanechal sám, jelikož mu studijní oddělení podle něj napsalo, že do budoucna budou ruští a běloruští studenti možná ze studia muset odejít. Říkal si tak, proč to studovat tři roky, když je možné, že ho pak vyhodí. Žádal také o zaměstnaneckou kartu, která mu nebyla vydána z jemu nejasných důvodů. V roce 2023 obnovil pas na ruské ambasádě v Lipsku, SRN, přičemž neměl žádné problémy při jeho získání. Co se týče pomoci ukrajinským uprchlíkům, žalobce vysvětlil, že s kamarádem v březnu 2022 vzali auto a jeli do Kišiněva (Moldávie) vyzvednout ukrajinské uprchlíky, které pak přivezli do ČR. Dodal, že na cestu tam pro ně vezli hygienické potřeby. Podle něj se rumunští celnici podivovali, proč dva Rusové vezou osm uprchlíků z Ukrajiny směrem na západ. Žalobce sdělil, že v ruských novinách četl, že každý Rus, který bude pomáhat ukrajinským uprchlíkům, může být potrestán až deseti lety vězení asi podle § 275 trestního zákona, pro spáchaný trestný čin pomoci státu, který je nebezpečím pro Rusko. Jmenovaný nicméně popřel, že by kvůli tomu měl v součanosti nějaké problémy. Podle něj ho ani nikdo z Ruska nekontaktoval. Jak by se ruská strana mohla dozvědět o tom, že pomohl ukrajinským uprchlíkům, dle jeho slov neví. Dále v pohovoru žalobce ohledně jeho povolání do ruské armády sdělil, že mu nějak před dvěma měsíci přišel povolávací rozkaz. Dodal, že rozkaz přišel k jeho matce do bytu v Moskvě, kde má stále zapsaný trvalý pobyt. Žalobce popřel, že by absolvoval základní vojenský výcvik. Vysvětlil, že v Rusku studoval střední lékařskou školu, takže s takovým vzděláním by mohl být přiřazen přímo k bojující armádě, a dodal, že má vydanou i vojenskou knížku. Na dotaz, jak by mohl být bez základního vojenského výcviku přiřazen přímo k bojující armádě, odvětil, že neví, jak je to zde, ale v Rusku je zákon, že pokud má někdo medicínské vzdělání, může jít rovnou na frontu jakožto zdravotník. Blíže to jmenovaný ale podle něj sám neví. Žalobce odmítá bojovat a nechce jít válčit, jelikož má přítelkyni a hodně kamarádů z Ukrajiny, a nedovede si představit, že by proti nim bojoval. Ohledně své situace v případě návratu do vlasti uvedl, že dle jeho názoru bude ihned po příjezdu poslán do ruské armády. Na dotaz, co stojí v povolávacím rozkazu, který má u sebe jeho matka, odvětil, že se má dostavit na konkrétní adresu dne 3. 7. 2023 a vzít si s sebou doklady, aby ho mohli zkontrolovat. Podle žalobce patrně neví, že se nachází mimo Rusko. Ohledně jeho plánu do budoucna sdělil, že zde chce získat nějaký pobyt čí vízum a začít zde oficiálně pracovat, mít zde legální práci. Nejraději by sem přivezl i rodinu, jelikož jde v Rusku vše k horšímu. Požádat o mezinárodní ochranu se žalobce rozhodl dle jeho vyjádření zhruba před třemi měsíci, kdy pochopil, že mu nebude vydána zaměstnanecká karta a on se nemůže vrátit zpět do Ruska. Svůj pobyt v ČR žalobce financuje z naspořených peněz. Z jeho rodiny se v Rusku nachází matka, bratr a babička. Jeho matka se znovu vdala, tak i jeho nový otec s osmiletým bratrem. Závěrem pohovoru jmenovaný potvrdil, že uvedl všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní ochrany a že během pohovoru uváděl pravdivé a úplné informace.

6. Žalobce nedoložil zmíněný povolávací rozkaz, dodal ale, že si do budoucna rozmyslí, zdali jej doloží či ne. Žalovanému ale doložil dokument nazvaný Poděkování 2022 od občanského sdružení AUXILIUM A MORAVIA. Dle obsahu dokumentu sdružení děkuje výše jmenovanému za jeho dobrovolnou pomoc v březnu 2022, konkrétně za neocenitelnou pomoc na začátku vojenské agrese na Ukrajinu ze strany Ruska. Dále po nahlížení do správního spisu doložil doprovodný dopis. V dopisu se vyjádřil k podkladům založeným ve spisu, se kterými nesouhlasil, konkrétně ohledně kontroly na hranicích a vyslání do bojů na Ukrajině. Ohledně kontroly na hranicích uvedl, že z podkladů pro vydání rozhodnutí plyne, že nedochází k systematickým kontrolám na hranicích, dále však správní orgán v podkladech uvádí, že byly zaznamenány nahodilé kontroly na hranicích. Je mu známo od jeho přátel a známých, že opravdu dochází ke kontrolám telefonů a dotazování. Možná může jít o nesystematický postup, jádrem tvrzení je ovšem to, že se tato kontrola může týkat i jeho. Obzvlášť proto, že již dlouhou dobu pobývá v ČR, navíc nyní žádá o mezinárodní ochranu, a proto může být viděn jako „podezřelá“ osoba. Dle žalobce je důležité postavit na jisto, že není dostatek informací o tom, co se děje za hranicemi Ruské federace. Kromě pravdivých informací k nám dle žalobce proudí nespočet lživých nebo falešných zpráv o dění na území Ruska. Není možně jednoznačně tvrdit, že víme o Rusku vše. Žalovaný v podkladech na několika místech tvrdí, že pouhá znalost vlastních práv a pravomocí policie může osobě pomoct k tomu, aby nedošlo k prohledání telefonu nebo k jiným podobným praktikám. S tím žalobce nesouhlasí. Především podle něj Rusko nelze označit za právní stát, který by vždy dbal na dodržování zákonů. Proto nelze jeho obavu odmítnout s tím, že přeci existují zákony na jeho obranu.

7. Dalším bodem, ke kterému se touto cestou vyjádřil, je nebezpečí jeho vyslání na frontu v případě návratu do Ruska. Podle informací žalovaného je vysílání branců na území Ukrajiny podle zákonů Ruska nemožné. Ovšem je možné posílat vojáky na „mírové mise" na anektovaní území. Proto považuje tento argument za lichý, neboť toto tvrzení vlastně vůbec neznamená, že nemůže být poslán do bojů. Žalovaný v jedné ze zpráv uvádí, že například i prezident Putin odmítl, že by branci byli posílání na Ukrajinu, hned v další větě ovšem uvádí, že v anexovaných oblastech Luhanské, Doněcké, Chersonské a Záporožské být mohou. Žalobce nepovažuje tvrzení prezidenta Putina za dostatečně legitimní, aby bylo možné jej použít jako protiargument k jeho obavám z možné mobilizace. Upozornil na rozpory mezi tvrzeními nejvyšších představitelů Ruska a reálnou situací válečného konfliktu. Podle informací správního orgánu není v Rusku bezpečno, stále může docházet k mučení a jinému nelidskému zacházení, obzvlášť v souvislosti s výkonem vojenské služby. Nyní, v čase války na Ukrajině, je vysoce pravděpodobné, že k násilí dochází čím dál častěji. V Rusku již dlouhodobě nejsou dodržována základní lidská práva a je s podivem, že se správní orgán na jejich dodržování v některých částech odvolává. Skutečnost, že je něco uvedeno v zákoně Ruské federace, ještě neznamená, že se podle těchto zákonů úřady a úředníci (respektive vojáci) chovají. Součástí dopisu žalobce byly přílohy fotokopie vojenské knížky, ze které dle žalobce vyplývá, že prošel základní vojenskou službou a je zařazen na „základní" pozici, a fotokopie diplomu zdravotnického laboratorního technika v ruském jazyce, dle kterého by tedy s ohledem na své vyšší odborné vzdělání byl velmi významným pro armádu.

8. Žalovaný při posouzení žádosti žalobce vycházel především z jeho výpovědí, a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Ruské federaci a posuzoval jeho situaci jako potenciálního brance. Konkrétně pak žalovaný vycházel z informace Finská Imigrační služby - Ruská federace - Vyhýbání se odvodu během mobilizace, ze dne 15. září 2023; Informace Finské imigrační služby - Ruská federace - Situace branců a mobilizace, ze dne 22. srpna 2024; Informace OAMP - Ruská federace - Základní vojenská služba, účast vojáků základní vojenské služby ve válce na Ukrajině, ze dne 21. března 2024; Informace OAMP - Ruská federace - Náhradní civilní služba, ze dne 21. března 2024; Informace OAMP - Ruská federace - Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 8. července 2024, a Informace OAMP - Ruská federace - Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 8. července 2024. Dále vzal v potaz i žalobcem doložené materiály, tedy doprovodný dopis k doplnění podkladů do řízení o udělení mezinárodní ochrany, vojenskou knížkou, a diplom o jeho vzdělání. Poděkování spolku AUXILIUM A MORAVIA žalobci podle svých slov do podkladových materiálů rozhodnutí nezahrnul.

9. V první řadě žalovaný k tvrzením žalobce konstatoval, že v jeho vyjádření se k podkladům polemizoval s obsahem některých podkladů pro vydání rozhodnutí, které si pro posouzení jeho žádosti obstaral žalovaný z řady objektivních a nezávislých zdrojů, a to vytrháváním jednotlivých sdělení z celkového textu ve snaze je naformulovat na jeho situaci. Sám však nenavrhl jakékoliv alternativní zdroje informací, vyjma jeho samozřejmě čistě subjektivních názorů. Jeho samotné obecné sdělení, že z Ruska se k nám (myšleno zřejmě do ČR) nedostanou zdaleka všechny a pravdivé informace, čímž myslí zjevně jen informace v jeho prospěch, pro samotné popření použitelnosti shromážděných podkladů nestačí, a žalovaný je tedy všechny využil jako podklady pro vydání rozhodnutí.

10. Žalovaný vyhodnotil příběh žalobce z hlediska možného pronásledování ve smyslu ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu (ve znění do 11. 6. 2026) tak, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve vlasti činnost směřující uplatňování politických práv a svobod, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce se až v lednu 2023, tedy po začátku války či po údajné jeho pomoci uprchlíkům z Ukrajiny, zjevně neobával obrátit na zastupitelský úřad své vlasti v Lipsku, SRN, s žádostí o vydání nového cestovního dokladu, který mu byl bez jakýchkoliv problémů následně vydán. Proto se nejednalo o azylově relevantní důvod.

11. Dále žalovaný vyhodnotil příběh žalobce z hlediska odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště podle § 12 písm. b) zákona o azylu (ve znění do 11. 6. 2026). Žalovaný dospěl k závěru, že ani tento azylový důvod nebyl naplněn.

12. Jako důvod, pro který žalobce nyní požádal v ČR o udělení mezinárodní ochrany, uvedl jednak snahu legalizovat si svůj pobyt na území ČR poté, co ukončil studium a neuspěl s žádostí o vydání zaměstnanecké karty. Dále uvedl údajnou obavu z návratu do Ruska z důvodu napomáhání ukrajinským uprchlíkům a nástupu do vojenské služby v ruské armádě a účasti ve válce na straně Ruska.

13. Žalovaný zdůraznil, že má žádost žalobce za účelovou, podanou s cílem legalizace pobytu na území České republiky, neboť, jak mělo vyplynout z jeho výpovědí, tento se rozhodl žádost o udělení mezinárodní ochrany podat teprve po zanechání studia v ČR a jeho neúspěšné snaze získat zaměstnaneckou kartu, o kterou žádal. Podání žádosti tak pro dotyčného představovalo v daný okamžik v podstatě jedinou možnost, jak si na území ČR legalizovat svůj další pobyt a pokračovat zde případně ve studiu nebo zde legálně pracovat. Je zcela zjevné, že pokud by žalobce měl jiné možnosti legalizace pobytu, které ještě nevyužil, nikdy by o mezinárodní ochranu v ČR nežádal. Jeho údajné obavy z návratu do Ruska, které spojuje s možností povolání do armády a nasazením do bojů na Ukrajině a jeho jednorázovou pomocí ukrajinským uprchlíkům, jsou pouze pak účelově uvedenou záminkou, kterou žalobce tvrdí ve snaze zajistit si jakýmkoliv způsobem možnost pobývat nadále na území ČR. Žalovaný v souvislosti s uvedeným odkazázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu v Brně č. j. 2 Azs 423/2004 ze dne 20. 10. 2005 a č. j. 2 Azs 137/2005 ze dne 9. 2. 2006, v nichž předmětný soud stanovil, že „o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena konkrétní lhůta, v níž je po překročení hranice potřeba požádat o azyl, je třeba, aby podání žádosti o azyl následovalo skutečně neprodleně po vstupu do ČR, nebrání-li tomu nějaké závažné okolnosti." Toto však žalobce po svém příjezdu do ČR dne 3. 1. 2020, a dokonce ani po zahájení války na Ukrajině dne 24. 2. 2022 neučinil, přestože mu v tom objektivně naprosto nic nebránilo, a teprve až po jeho neúspěšné snaze získat pobyt na území ČR se dostavil podat žádost o mezinárodní ochranu do přijímacího střediska v Zastávce u Brna. Po uvedeném zhodnocení žádosti žalobce tak žalovaný považuje tuto žádost za čistě účelovou, podanou jím s jediným cílem, a to legalizovat si svůj další pobyt na území ČR, kde by chtěl pracovat a vyhnout se návratu zpět do vlasti. Legalizace pobytu není mezi taxativně vypočtenými důvody v ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu obsažena. Jak již opakovaně judikoval i Nejvyšší správní soud v Brně, např. ve svém rozsudku č. j. 5 Azs 37/2003 ze dne 22. 1. 2004, „...poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu na území ČR a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky." Žalovaný má i za to, že podání žádosti o mezinárodní ochranu není rozhodně určeno k řešení pobytových situací cizinců na území ČR a nemůže k němu být ani zneužíváno.

14. Žalovaný neopominul poukázat na tvrzení žalobce vyhodnocená žalovaným jako nepravdivá, kterými se měl snažit vygradovat svůj azylový příběh, a sice že mu během studia bylo telefonováno ze studijního oddělení, že běloruští a ruští studenti budou vylučováni ze studií, a proto raději sám studium ukončil a pokusil se získat pobyt za účelem zaměstnání. Nic takového se podle žalovaného rozhodně nestalo, a přestože vůči občanům Ruska byly zavedeny v ČR různé sankce, nebyly rozhodně ruským studentům zde nikdy rušeny studijní pobyty, natož samotné studium, pokud v něm samozřejmě byli úspěšní, a naopak studijní víza byla a jsou v ČR i v současné době úspěšným studentům prodlužována. Žalobce však zjevně nebyl ve studiu úspěšný nebo udělené studijní vízum podle žalovaného zneužil jako řada „studentů“ nejen z Ruska jen za účelem vstupu na území ČR, kde se pak pokouší dotyční získat tzv. zaměstnanecké karty či jiné typy pracovních povolení. Touto cestou šel ostatně i žalobce, kdy mu ovšem nebyla tzv. zaměstnanecká karta udělena.

15. Co se týče obavy žalobce z povolání k výkonu vojenské služby v ruské armádě, žalovaný konstatuje, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem. Poukázal na závěr Vrchního soudu v Praze, který ve svém rozsudku č. j. 6 A 508/97 ze dne 16. 7. 1998 konstatoval, že „povolávání k výkonu vojenské služby samo o sobě není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, byť by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Strachem z pronásledování rovněž není obava (...), že v souvislosti s jeho dezerci z armády by mohli být trestně stíhán." Stejný závěr vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v Brně, jak je vyjádřen např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 321/2004 ze dne 22. 12. 2004. V případě žalobce ani nelze předpokládat, že by případný výkon vojenské služby měl být uplatněn diskriminačně. On sám nic takového neuvedl a ani žalovaný žádné takové skutečnosti nezjistil. Žalovaný proto uzavřel, že samotná povinnost každého občana Ruska, včetně žalobce, účastnit se základní vojenské služby, nebo v rámci případné mobilizace i jakéhokoliv dalšího výcviku, či dokonce bojových operací, pokud je evidentně zaměřena na veškeré bojeschopné muže bez ohledu na jejich rasu, národnost či náboženství atd., nemůže být chápána jako pronásledování jednotlivců ze strany ruských státních orgánů.

16. Nedostavení se k vojenské komisi je považováno za vyhýbání se vojenské službě. Během roku 2023 byly zpřísněny tresty za vyhýbání se vojenské službě. Od 1. října 2023 je možné uložit pokutu až 30 tis. rublů (oproti předchozím 3 tis.). Případné první potrestání se řídí podle zákoníku o správních přestupcích. Sankce zahrnují pozastavení řidičského oprávnění, zákaz registrace vozidel, zákaz získat půjčku apod. Opakované provinění je považováno za trestný čin se sankcí od pokuty až po odnětí svobody v maximální výši dvou let. Opakované provinění interpretoval ruský Nejvyšší soud jako záměrné vyhýbání se základní vojenské službě, resp. odvodům po několik odvodových období. Podle informací EUAA byla v roce 2022 poprvé po pěti letech potrestána za vyhýbání se vojenské službě jedna osoba odnětím svobody na jeden rok. Podle informací převažují peněžní tresty v rozsahu do 25 tis. rublů (60 % potrestaných) a poté tresty v rozsahu od 25 tis. do 100 tis. rublů (35 % potrestaných). Většina obviněných přistoupí na peněžní dohodu s úřady. Podle ruské neziskové organizace Škola prizivnika byla situace v roce 2023 podobná, za první polovinu roku 2023 bylo uděleno přes 430 pokut a v jednom případě byl vynesen podmíněný trest.

17. Žalovaný žalobci azylový příběh neuvěřil, zejména mu neuvěřil to že mu, resp. jeho matce byl doručen povolávací rozkaz. Mimo jiné proto, že ani v současné době nejsou povolávací rozkazy doručovány příbuzným nebo jen prostým způsobem do schránek případných branců, ale tito si je musí převzít osobně proti podpisu. Tvrzení žalobce, že tak za něj učinila jeho matka, má žalovaný za zjevně nepravdivé, a žalobce podle něj nebyl platně povolán ani k výkonu základní vojenské služby, natož že by byl přímo vyslán na ukrajinskou frontu. Rovněž tvrzení žalobce z jeho vyjádření ze dne 29. a 30. 10. 2024, že dle doložené vojenské knížky již prošel základní vojenskou službou a je zařazen na „základní“ pozici, nemá být pravdivé. Žalovaný má za to, že právě jím doložená vojenská knížka hovoří jen o tom, že absolvoval první základní návštěvu vojenského inspektorátu a byl zařazen na základní pozici v armádě. Rozhodně v ní podle žalovaného není uvedeno, že by již vojenskou službu absolvoval nebo byl odveden nebo dokonce mobilizován. K tomu žalovaný dodává, že není pravdou ani tvrzení o tom, že jako absolvent medicínského vzdělání má pro armádu vysokou hodnotu a byl by tedy prioritně odveden na frontu. Žalobce podle doloženého diplomu nestudoval ani vyšší odbornou školu, jak se snažil opět tvrdit žalovanému, ale jen standardní tříletou střední školu, je vzděláním lékařský laborant, tedy rozhodně ne profese, která by na frontě byla příliš užitečná. Uvedené vzdělání přitom ukončil v roce 2018, kdy rovněž dle vojenské knížky zjevně absolvoval návštěvu vojenského inspektorátu a zápis do příslušných evidencí, a kdy už tehdy jeho vzdělání zjevně nemělo na jeho zařazení žádný vliv.

18. Žalovaný se dále věnoval podmínkám, za kterých je možné absolvovat náhradní civilní službu (dále jen „NCS“) podle ústavy a zákona o NCS z roku 2002. Nárok na NCS upravuje v obecné rovině ústava konkrétně čl. 59.3, podle něhož „občan Ruské federace má právo na náhradní vojenskou službu, Jestliže výkon vojenské služby protiřečí jeho víře a náboženství a taktéž v případech stanovených federálním zákonem." ČI. 2 zákona o NCS (Federální zákon č. 113-FZ o náhradní civilní službě z 25. července 2002) dále specifikuje, že nad rámec víry a náboženství ji lze aplikovat, jestliže osoba patří k původním obyvatelům Ruské federace (RF), kteří vedou tradiční způsob života, tradiční ekonomické aktivity a jsou zapojeni do tradiční řemeslné výroby. NCS není omezena čistě na náboženské důvody, ale lze o ni žádat i na základě jiných důvodů přesvědčení, např. morálních, etických, pacifických atd. Počet žádostí o NCS se pohybuje ročně okolo 2 tis., přibližně polovina je schválena. Po absolvování NCS je osoba zařazena do tzv. rezerv. Žalovaný tedy dodal, že žalobce ve své vlasti může zažádat o náhradní civilní službu, pokud se chce legálně vyhnout základní vojenské službě, kdy po výkonu náhradní vojenské služby, tedy beze zbraní, pak nemůže být nasazen ani do žádných ozbrojených akcí.

19. Co se týče samotné částečné mobilizace, ta měla být podle konstatování žalovaného koncem října 2022 a s tím bylo ukončeno i rozesílání povolávacích rozkazů. Zdroje také nemají žádné informace, že by se úřady v roce 2024 snažily stíhat osoby, které obdržely povolávací rozkaz k mobilizaci na podzim 2022, ale neuposlechly. Podle A. T. mohou úřady zvát lidi na vojenský komisariát a snažit se je přimět k podepsání smlouvy o profesionální službě v armádě. Podepsání této smlouvy je však dobrovolné a za odmítnutí nehrozí žádné sankce. V poslední době v Rusku rozeslaly vojenské komisariáty velké množství pozvání, aby se dotyčné osoby dostavily na komisariát ke kontrole matričních údajů. V tomto případě se ovšem nejedná o povolávací rozkaz. Takovýto dopis je možné obdržet kdykoliv, nejen v průběhu „zvací” kampaně. Mohou ho dostat osoby povinné vojenskou službou i další osoby podléhající vojenské službě. Rozesílání těchto pozvání je běžnou praxí a součástí každodenní činností vojenských orgánů. Podle A. T. mohou být v dnešní době lidé, kteří přicházejí na vojenský komisariát, lákáni k podepsání smlouvy o profesionální službě v armádě. Podle § 21.5 správního zákona může být rezervistům, kteří neuposlechnou výzvu k ověření informací, uložena pokuta v rozsahu od 10 000 do 30 000 rublů. Obvinění podle trestního zákona není v tomto případě možné vznést. Po zavedení elektronického registru může mít nerespektování pozvání na komisariát za následek dočasná omezení definovaná zákonem. Úřady se prý snaží přimět záložníky, aby podepsali smlouvu s armádou i v průběhu opakovacích cvičení. Záložníky nelze legálně poslat přímo na frontu bez podepsání smlouvy. Pokud začne nová mobilizace, mohou být záložníci mobilizováni přímo z opakovacích cvičení, jak tomu byla na podzim 2022. Podle článku zveřejněného spolkem Call to Conscience v červnu 2024 nejsou záložníci za odmítnutí účasti na opakovacích cvičeních trestáni, ale mohou být podle § 21.5 správního zákona pokutováni. Dále na ně mohou být v souladu s novelou zákona z dubna 2023 uvalena dočasná omezení. Podle spolku ale nejsou v současnosti informace o tom, že by se taková omezení na někoho vztahovala.

20. Žalovaný tedy uzavřel, že na základě výpovědí žalobce tento neobdržel mobilizační rozkaz, na jehož jediném základě by mohl být povolán do bojů na Ukrajině, když ostatně neabsolvoval ještě ani základní vojenský výcvik v rámci základní vojenské služby, která je předpokladem nasazení do bojů. Za současné situace, s ohledem na výše uvedené skutečnosti, nejsou již ani závazné mobilizační rozkazy rozesílány, a pokud konkrétní osoba nepodepíše dvoustranný kontrakt o vstupu do armády, pak jí nasazení do bojů na Ukrajině rozhodně nehrozí. Tvrzení žalobce, že by byl na Ukrajinu do bojů poslán v rámci ZVS není pravdivé, protože by tak bylo možné učinit jen v případě jeho výslovného souhlasu a podpisu dané smlouvy, což ale žalobce zjevně neměl a nemá v úmyslu. Z tohoto důvodu jsou tak obavy žalobce z povolání k výkonu vojenské služby v ruské armádě dle názoru správního orgánu bezpředmětné.

21. Žalovaný upozornil i na to, že nemůže rovněž přehlédnout ani skutečnost, která je mu známa z jeho úřední povinnosti, a sice, že ani žadatelům o mezinárodní ochranu z Ukrajiny není, a ani v minulosti nebyla, v souvislosti s výkonem vojenské služby v ukrajinské armádě při obraně jejich vlasti, stejně jako dříve občanům Sýrie či jakýchkoliv dalších zemí, ve kterých probíhal ozbrojený konflikt, udělována mezinárodní ochrana za účelem vyhýbání se výkonu této jejich občanské povinnosti, a to v žádné její formě. O to více tak nemůže být mezinárodní ochrana z tohoto důvodu udělena ani žadatelům z Ruska, tedy země, která svým bezprecedentním útokem na suverénní území Ukrajiny zapříčinila současný vojenský konflikt, který má do dnešního dne za následek desítky tisíc obětí a největší uprchlickou krizi v Evropě od konce 2. světové války.

22. Konečně měl žalovaný pochyby o autentičnosti předloženého poděkování za jeho pomoc ze strany občanského sdružení AUXILIUM A MORAVIA dne 1. 8. 2024. Žalobce neměl nijak doložit ani svoji aktivitu na pomoc Ukrajině, za kterou poděkování dostal. Za této situace jí ale bezesporu nemohou zjistit ani ruské státní orgány, pokud z ní neexistují naprosto žádné důkazy, a dotyčný nemůže mít v této souvislosti jakékoliv problémy v případě návratu do vlasti.

23. Žalovaný se vyjádřil i k obavám žalobce o kontrolu telefonních přístrojů i osob na hranicích, přestože tyto nejsou dle podkladů systematické, když tvrdí, že by kvůli jeho pobytu v ČR a podané žádosti o mezinárodní ochranu mohl být viděn jako podezřelá osoba. Žalovaný má za to, že žalobce již při poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany prohlásil, že nemá žádné politické přesvědčení ani není v žádné politické straně či skupině. Rovněž v dalším průběhu správního řízení neuvedl, že by kdy ve své vlasti, jakkoliv uplatňoval svá politická práva a svobody nebo se obecně jen veřejně angažoval. Žádné takové aktivity pak, jak vyplynulo z jeho výpovédí, neprováděl ani na území ČR, a žalovanému není tedy zřejmé, jaké nevhodné aktivity by, narozdíl od skutečných odpůrců režimu, měly ruské státní orgány nalézt u žalobce nebo v jeho telefonním přístroji. Žalovaný rovněž nesděluje nikomu, tím méně ruských orgánům, kteří ruští občané v ČR žádali o mezinárodní ochranu, a tuto informaci nemohou tyto orgány zjistit ani z jiných zdrojů, pokud jí nesdělí přímo cizinec. Rovněž v rámci řízení o mezinárodní ochraně není s žadateli komunikováno prostřednictvím jejich mobilních telefonů, tudíž ani z tohoto zdroje nelze jakékoliv kompromitující informace proti žadateli najít. Pokud se jedná o jeho pobyt v ČR, ten je samozřejmě ruským orgánům dobře znám, když sem oficiálně přicestoval v roce 2019 za účelem studia, a zjevně s ním nemají žádný problém, když naposledy v roce 2023, tedy po začátku války, vydal ruský zastupitelský úřad jmenovanému bez jakýchkoliv problémů nový cestovní doklad. Požadavek žalobce, že správní orgán musí de facto vyloučit, že tento vůbec bude na hranicích kontrolován a případně dotazován, je zcela absurdní, pokud, jak bylo výše popsáno, v jeho případě neexistují naprosto žádné skutečnosti, které by mohly ruské státní orgány zajímat, a to dokonce do té míry, že by dotyčný s těmito měl mít jakékoliv vážné problémy. Ostatně i v ČR je běžná kontrola osob na hranicích, včetně občanů ČR při návratu ze zahraničí, kdy tato je zcela legitimní pro zajištění bezpečnosti státu.

24. Žalovaný tedy na základě výše uvedeného neshledal, že by žalobcův případ naplnil kritéria pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu.

25. Obdobně žalovaný vyhodnotil kritéria pro udělení azylu podle § 13 zákona u azylu, jenž také shledal neuplatnitelnými pro udělení azylové ochrany.

26. Žalovaný vyhodnotil i důvody pro udělení azylu vzhledem k § 14 zákona u azylu (ve znění do 30. 9. 2025). Z výpovědí žalobce však podle něj nevyplynul žádný zvláštního zřetele hodný důvod pro udělení azylu podle tohoto ustanovení. Rodinné vazby má jmenovaný v Rusku, zatímco žádné vazby v ČR nezmínil. Ke svému zdravotnímu stavu sdělil, že je zdráv a nemá žádné zvláštní zdravotní prostředky. Pokud jde o prostou snahu žalobce legalizovat si v ČR pobyt poté, co ukončil studium a nepodařilo se mu zde získat zaměstnaneckou kartu, zde žalovaný pouze opakoval, že za tímto účelem musí cizinci využít jednotlivých právních prostředků zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění, kdy nelze pro tyto účely zneužívat specifický institut mezinárodní ochrany. Nad rámec výše uvedeného podotkl, že na udělení humanitárního azylu není právní nárok a jmenovaný se jeho udělení nijak výslovně nedomáhal. Připomenul rovněž, že humanitární azyl je udělován pouze za výjimečných okolností v případech, kdy nebyl shledán důvod pro udělení azylu dle § 12, a kdy by bylo zcela „nehumánní" azyl neudělit. V případě žalobce však na základě všeho výše uvedeného správní orgán takové skutečnosti neshledal.

27. Obdobně došel k závěru, že žalobce nesplňuje ani důvody k udělení doplňkové ochrany, jak mu bylo uloženo ustanovením § 28 zákona o azylu. Žalobce neuvedl a ani správní orgán nenalezl žádné skutečnosti, na základě, kterých by mohla žalobci hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. a) zákona o azylu. Dle Informace OAMP – Ruská federace - Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 8. července 2024, ruská legislativa uložení trestu smrti sice nadále umožňuje (např. za válečné zločiny, terorismus či vraždu s přitěžujícími okolnostmi), v zemi však dlouhodobě platí moratorium na jeho výkon a poslední poprava proběhla před více než 20 lety. Žalobce ostatně žádné takové obavy z uložení mu trestu smrti ani nevyjádřil. Správní orgán se dále zabýval otázkou, zda žadateli o mezinárodní ochranu hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Žalobce neměl během svého pobytu ve vlasti nikdy žádné konkrétní problémy s ruskými státními orgány či bezpečnostními složkami, natož pak v míře odpovídající mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání. Žalobce nebyl ve své vlasti rovněž nikdy trestně stíhán a neuvedl ani žádné jiné skutečnosti, dokazující, že by konkrétně jemu v případě návratu do vlasti reálně hrozilo v současné době přímé a bezprostřední nebezpečí takového jednání ze strany státních orgánů země, které by ve své povaze bylo možno vyhodnotit jako vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný rovněž připomněl, že žalobce se zjevně neobával obrátit se v roce 2023 na úřady své vlasti s žádostí o vydání nového cestovního dokladu, který mu byl bez jakýchkoliv problémů vydán. Z výpovědi jmenovaného také vyplynulo, že svoji vlast opustil zcela plánovitě za účelem studia v ČR, za pomoci jeho vlastního oficiálního cestovního dokladu a uděleného českého víza, aniž by mu v tom kdokoli, jakkoliv bránil.

28. Ohledně možného ohrožení stran nasazení na Ukrajině a mobilizaci žalobce shrnul to, co již dříve uvedl. Žalobce sám přiznal, že základní vojenskou službu neabsolvoval, přestože byl dle doložené vojenské knížky zjevně shledán schopným jí absolvovat, zřejmě protože jí měl odloženou z důvodu studií v ČR. Rovněž neprokázal, že by mu bylo doposud zasláno předvolání k výkonu vojenské služby, které by musel převzít osobně, přičemž bez prokazatelného převzetí předvolání nemůže být ve vlasti žalobce sankcionován za vyhýbání se vojenské službě, které má navíc ve většině případů podobu jen pokuty, nikoliv například trestu odnětí svobody či jinak zásadního trestu. Nadto mohl ve své vlasti zažádat i o náhradní civilní službu, pokud se chce legálně vyhnout základní vojenské službě, kdy po výkonu náhradní vojenské služby, tedy beze zbraní, pak samozřejmě nemůže být nasazen ani do žádných ozbrojených akcí. Žalobce neobdržel ani mobilizační rozkaz, na jehož jediném základě by mohl být povolán do bojů na Ukrajině, když ostatně neabsolvoval ještě ani základní vojenský výcvik v rámci základní vojenské služby, která je předpokladem nasazení do bojů.

29. Po zhodnocení výpovědi žalobce o okolnostech jeho pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení jeho hlavních motivů k odchodu z vlasti a výše citovaných aktuálních informačních pramenů nedospěl správní orgán rozhodující ve věci k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.

30. V Ruské federaci neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobci za vážnou újmu podle § 14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu (ve znění do 11. 6. 2026). Za takový konflikt nelze dle žalovaného považovat ani válečný konflikt na Ukrajině, jehož je od konce února 2022 Ruská federace přímým aktérem. Z veřejně dostupných sdělovacích prostředků je zřejmé, že tento konflikt ve své otevřené formě neprobíhá na území Ruské federace.

31. Z těchto důvodů žalovaný zhodnotil, že žalobci nehrozí ani přímé či bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, a proto nesplnil zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle ustanovení § 14a zákona o azylu.

32. Žalovaný posléze neshledal, že by v ČR byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobce, proto žalobci doplňkovou ochranu dle ustanovení § 14b zákona o azylu neudělil.

33. Z uvedených důvodů žalovaný neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem, a proto žádost zamítl.

II. Žaloba

34. V žalobě žalobce v prvé řadě uvedl, že nesouhlasí s tím, že nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. Jako důvody žádosti o mezinárodní ochranu uvedl: a) strach z pronásledování z důvodu aktivního odporu vůči ruské agresi, b) neuposlechnutí povolávacího rozkazu a s tím spojený trest a nelidské zacházení, jenž ho čeká při návratu do Ruské federace, c) při povolání do armády by se nedobrovolně musel účastnit vojenských operací na Ukrajině, při kterých jsou páchány válečné zločiny, zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti.

35. Žalobce nesouhlasí se zhodnocením jeho azylového příběhu jako účelového způsobu legalizace pobytu. Žalovaný měl porušit § 3 a § 50 zák. č. 500/2004 Sb., (dále též „správní řád“) jelikož nesprávně zjistil skutkový stav tak, jak je.

36. Následně shrnul průběh pobytu v ČR. Přijel v roce 2019 na základě studijního víza, v roce 2023 žádal o zaměstnaneckou kartu, kterou nezískal, a proto mu nezbylo nic jiného než podat žádost o mezinárodní ochranu. To, že nebyl ve studiu úspěšný, neznamená, že jeho pobyt na studijní vízum byl účelový, když stejný osud potká 60 % studentů vysokých škol. Žalovaný se má nadto soustředit na současnou situaci, nikoli minulost. Po vypuknutí války vyjadřoval své politické názory například pomocí ukrajinským uprchlíkům.

37. Plnění branné povinnosti, ač je obvykle legitimním zákonným požadavkem státu původu, v případě Ruské federace tomu tak není. Žalobce má za to, že vyhnout se nástupu do armády skrze náhradní civilní službu je víceméně nemožné. Žalobce se nechce žádným způsobem zapojit do páchání válečných zločinů na Ukrajině, které bezpochyby Ruská federace na jejím území páchá. To zakládá azylový důvod podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Podle žalobce chybí ve spisu informace o tom, že s vydanou vojenskou knížkou byl zařazen do zálohy, ze které mohou být osoby povolávány do aktivní služby a podobná mobilizace se může kdykoliv opakovat. Dále žalovaný vycházel z obsahově neúplných dokumentů, které mu daly pouze kusé a vágní informace.

38. V roce 2023 obdržel žalobce povolávací rozkaz, který je založen ve spise. Předvolání bylo vloženo do schránky, což je v současnosti zákonný způsob doručování. Může být kdykoliv povolán na vojenské cvičení, a to i v bojových zónách. Nadto mobilizace stále probíhá, i když skrytě, což žalobce ví od svých přátel. Za nenastoupení k povinné vojenské službě mu hrozí trest odnětí svobody, což odpovídá naplnění podmínek nelidského zacházení vzhledem k nelidským podmínkám v detenčních centrech.

39. To, že žalovaný neuvěřil dokumentu o poděkování za pomoc Ukrajincům je podloženo čistě formální argumentací založenou na údajné nefunkčnosti spolku AUXILIUM A MORAVIA, což obecně není správným postupem.

40. Žalobce má tedy s ohledem na výše uvedené, že žalovaný rozhodl nezákonně, jelikož nedostatečně zjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem skutkovým okolnostem. Proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

41. Žalovaný ve svém vyjádření rekapituloval vyjádření žalobce.

42. Žalovaný považuje námitky žalobce za neopodstatněné a azylové důvody za nenaplněné. Skutkový stav měl zjistit uceleně. Žalobce nebyl v zemi svého původu jakkoliv pronásledovaný, jak vyplývá i z jeho výpovědi. Dále jeho nesouhlas s režimem nikdy veřejně nevyjadřoval a ani se neúčastnil jakýchkoliv protirežimních akcí. V průběhu pobytu v ČR mu byl bez problému vydán pas na ruské ambasádě. Opětovně upozornil na účelovost žádosti, když žalobci došly další možnosti pro legalizaci pobytu. Ohledně nasazení žalobce v rámci bojových operací na Ukrajině uvedl, že ze shromážděných podkladů nic takového nevyplývá. Žalobce má toliko vydanou vojenskou knížku, ale neabsolvoval žádný výcvik. Povolávací rozkaz si musel podle zákona vyzvednout osobně, tudíž mu nemohl být doručen, jak tvrdí. Žalobce má nadto zato, že rozkaz doručený jeho matce je doložen ve spisu, s tím ale žalovaný nesouhlasí. Žalobce explicitně uvedl, že jeho dodání žalovanému pro založení do spisu zváží, což dodnes neučinil. I pokud by se vyhýbal plnění branné povinnosti, tak nepravděpodobnější sankce je pouhá pokuta, nikoli nelidský trest.

43. Žalovaný závěrem uvedl, že nijak nepochybil, rozhodl v souladu se zákonem o azylu a na základ dostatečných a řádným způsobem shromážděných podkladů a navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

IV. Jednání před soudem

44. Krajský soud nařídil na den 16. 7. 2026 ústní jednání ve věci.

45. K tomu se žalobce nedostavil. Soud shrnul obsah žaloby. Žalovaný se odkázal na své písemné vyjádření ve věci.

46. V rámci dokazování soud provedl zprávy, které si sám obstaral. Konkrétně: Informace OAMP Ruská federace - Bezpečnostní a politická situace v zemi, z 8. dubna 2026; Informace MZV ČR – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návraty do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 10. 3. 2025; Informace OAMP – Návraty občanů Ruské federace do vlasti ze dne 5. 3. 2025; Informace OAMP – Základní vojenská služba, náhradní vojenská služba, ze dne 21. 1. 2026; COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie, ze dne 14. 1. 2026; EUAA, COI Report – The Russian Federation: Country Focus, z prosince 2025; článek ČTK - Rusko a Ukrajina informují o mrtvých a raněných po vzájemných útocích, publikovaný dne 30. 6. 2026; článek čt24 - Ukrajina udeřila na Moskevskou oblast, sérii útoků podniklo i Rusko, publikovaný dne 30. 6. 2026; článek Novaya Gazeta Europe - Kremlin reportedly mulling fresh wave of mobilisation after September elections, publikováno 24. 6. 2026.

V. Posouzení věci krajským soudem

47. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

48. V souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s.ř.s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání. Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[.]“ (dále jen „kvalifikační směrnice“). K tomu krajský soud bere na vědomí i § 32 odst. 9 zákona o azylu, který přikazuje zohlednění takových nových skutečností, které se vztahují k možnému pronásledování nebo k hrozbě vážné újmy a které nastaly po vydání rozhodnutí ministerstva. V tomto rozsahu není soud vázán žalobními body.

49. Ze správního spisu krajský soud zjistil následující skutečnosti. Je v něm založena žádost o mezinárodní ochranu, protokol o pohovoru, žádost o odchod do soukromí, poděkování občanského sdružení AUXILIUM A MORAVIA za humanitární pomoc Ukrajině; Informace Finské Imigrační služby - Ruská federace - Vyhýbání se odvodu během mobilizace, ze dne 15. 9. 2023; Informace Finské imigrační služby - Ruská federace - Situace branců a mobilizace, ze dne 22. 8. 2024; Informace OAMP - Ruská federace - Základní vojenská služba, účast vojáků základní vojenské služby ve válce na Ukrajině, ze dne 21. 3. 2024; Informace OAMP - Ruská federace - Náhradní civilní služba, ze dne 21. 3. 2024; Informace OAMP - Ruská federace - Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 8. 7. 2024, a Informace OAMP - Ruská federace - Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 8. 7. 2024, doprovodný dopis k doplnění podkladů do řízení o udělení mezinárodní ochrany, vojenská knížka, diplom potvrzující vzdělání žalobce (oba dokumenty doplněny o překlad do českého jazyka), jakož i další podklady pro vydání rozhodnutí.

50. Po posouzení případu žalobce dospěl zdejší soud k závěru, že žaloba je důvodná.

51. Na úvod zdejší soud předestírá, že žalobce namítal neaktuálnost podkladů napadeného rozhodnutí. Zde je třeba žalobci přisvědčit v tom, že pro správnost rozhodnutí jak správního orgánu, tak zdejšího soudu je nezbytné mít aktuální a relevantní podklady. Žalovaný přitom pro svoji argumentaci použil materiály mu dostupné v době jeho rozhodování (tj. ke dni 24. 2. 2025). Vzhledem k dynamickému vývoji situace v Ruské federaci (dále jen „Rusko“) je však potřeba žalovaným shromážděné podklady doplnit. Žalobce správně poukazuje na to, že je nezbytné vzít v potaz i aktuální situaci v zemi v době rozhodování soudu, což vyplývá mj. i z kvalifikační směrnice. Z tohoto důvodu zdejší soud nad rámec žalovaným shromážděných podkladů čerpal i z Informace OAMP Ruská federace - Bezpečnostní a politická situace v zemi, z 8. dubna 2026; Informace MZV ČR – Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návraty do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, ze dne 10. 3. 2025; Informace OAMP – Návraty občanů Ruské federace do vlasti ze dne 5. 3. 2025; Informace OAMP – Základní vojenská služba, náhradní vojenská služba, ze dne 21. 1. 2026; COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie, ze dne 14. 1. 2026; EUAA, COI Report – The Russian Federation: Country Focus, z prosince 2025; článek ČTK - Rusko a Ukrajina informují o mrtvých a raněných po vzájemných útocích, publikovaný dne 30. 6. 2026; článek čt24 - Ukrajina udeřila na Moskevskou oblast, sérii útoků podniklo i Rusko, publikovaný dne 30. 6. 2026; článek Novaya Gazeta Europe - Kremlin reportedly mulling fresh wave of mobilisation after September elections, publikováno 24. 6. 2026.

52. Argumentaci žalobce je možné rozdělit do několik okruhů a) strach z pronásledování z důvodu aktivního odporu vůči ruské agresi skrze podporu Ukrajiny, b) neuposlechnutí povolávacího rozkazu a s tím spojený trest a nelidské zacházení, jenž ho čeká při návratu do Ruské federace, c) při povolání do armády by se nedobrovolně musel účastnit vojenských operací, při kterých jsou páchány válečné zločiny, zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti. Zdejší soud se bude dále vyjadřovat k těmto bodům ve spojení s jednotlivými důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Azylový důvod podle § 12 písm. a) zákona o azylu 53. Z § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu, rozhodne o udělení azylu.

54. Podle § 12 písm. a) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod.

55. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu se pronásledováním rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování. Původcem pronásledování nebo vážné újmy se podle § 2 odst. 6 zákona o azylu rozumí státní orgán, strana nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním občanem (…) nebo soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát (…) nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

56. Azyl odůvodněný podle § 12 písm. a) zákona o azylu je založen na možnosti pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod. Žalobce přitom tvrdí, že vyjadřoval aktivně své politické názory a zejména po započetí plnohodnotné invaze na Ukrajinu odvezl několik Ukrajinců z Kišiněva a přivezl do země hygienický materiál. Svou pomoc doložil mj. certifikátem občanského sdružení AUXILIUM A MORAVIA, dle jehož obsahu sdružení děkuje žalobci za jeho dobrovolnou pomoc v březnu 2022, konkrétně za neocenitelnou pomoc na začátku vojenské agrese na Ukrajinu ze strany Ruska. Žalovaný však konstatoval, že žalobce nikdy neměl problémy s ruskými úřady, ani poté, co poskytl výše zmíněnou pomoc. Na ruské ambasádě v Lipsku v roce 2023, tedy po údajné pomoci, mu bez problémů vydali pas. Zjevně si tedy ruské úřady nebyly vědomy, že se žalobce dopouštěl podle jeho slov činnosti postižitelné v rámci ruského trestního práva. Nadto měl žalovaný pochybnosti o pravosti certifikátu a nepoužil jej ani jako jeden z podkladů. Žalobce ani nespecifikoval pomoc, kterou měl sdružení poskytnout. Uvedl jen vlastní dobrovolnou aktivitu spočívající v transportu Ukrajinců. Proto žalovaný došel k závěru o neexistenci relevantních důvodů k uplatnění tvrzeného azylového důvodu podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Zdejší soud má v tomto případě za to, že žalovaný rozhodl správně.

57. Pojem uplatňování politických práv je nutný vykládat v souladu s čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), protože § 12 písm. a) zákona o azylu je promítnutím této ústavní normy na zákonné úrovni. Za politická práva a svobody tudíž musejí být pokládána politická práva ve smyslu hlavy druhé oddílu druhého Listiny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 – 67). Ač žalobce podle svých tvrzení nebyl členem žádné politické strany nebo hnutí, nelze tvrdit, že by neuplatňoval svá politická práva. Otázkou pro vyhodnocení aplikace § 12 písm. a) zákona o azylu však podle zdejšího soudu je, zda žalobce byl v této souvislosti pronásledován, popř. zda by mu pronásledování hrozilo v případě návratu do Ruska. Budoucí hrozba pronásledování by měla být posouzena s hodnocením přiměřené pravděpodobnosti, kterou by měl žalovaný zhodnotit na základě tvrzení žalobce v konfrontaci s informacemi o zemi původu. Pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu, ale nestačí pouze hrozba budoucího pronásledování. Žadatel musí být pronásledován již v momentu, kdy opouští zemi původu.

58. Krajský soud obdobně jako žalovaný došel k závěru, že žalobce nijak pronásledován nebyl. Dokonce mu orgán veřejné správy Ruska vydal v roce 2023 cestovní pas s platností na 10 let. Žalobce tedy zřejmě nikde nefiguruje jako osoba, jenž poskytla pomoc občanům nepřátelské země, jíž Ukrajina pro Rusko určitě je. Stejně tak není žalobci na škodu, že dlouhodobě pobývá v další Rusku nepřátelské zemi, České republice. Žalobce neměl problém s vycestováním ani s návštěvou ve své vlasti po roce studia v tuzemsku na přelomu roku 2019–2020. Nadto se ruské orgány pravděpodobně ani nemají, jak dozvědět, že se aktivně zapojil do pomoci válkou zasažené Ukrajiny. O tomto má navíc soud částečné pochybnosti, když žalobce nijak více nedoložil aktivity, za které získal certifikát od sdružení AUXILIUM MORAVIA. Zdejší soud sdílí pochybnosti o jeho platnosti a zcela jistě o jeho relevantnosti s žalovaným a má za to, že žalovaný při hodnocení certifikátu postupoval správně. Kromě tvrzení o transportu Ukrajinců z území zasaženého válkou žalobce nepředložil nic, co by prokazovalo odůvodněné obavy o tom, že bude pronásledován.

59. Poslední tvrzení žalobce k tomuto azylovému důvodu lze vnímat jeho obavu o lustraci telefonu při překračování hranic a obecně o zacházení s ním při návratu. Z Informace OAMP z 5. března 2025 (návraty občanů RF do vlasti) vyplývá, že neexistuje politika postihu navrátilců s platnými doklady. Rozsah kontroly se liší případ od případu a záleží na okolnostech, které žalobce neovlivní (např. náladě pracovníka). Zvýšenému zájmu jsou vystaveny zejména osoby ukrajinského původu, a tzv. rizikové skupiny (aktivisté, novináři atp.). Ani neúspěšní žadatelé o azyl nejsou nijak diskriminování (viz Informace MZV z 5. března 2025). Krajský soud má za to, že žalobce se tedy vzhledem k tomu, že zjevně nikde nejsou zdokumentovány jeho případné protirežimní aktivity ani jednání za účelem získání mezinárodní ochrany, nemá při případném návratu čeho obávat.

60. Proto je třeba uzavřít, že žalobci v době jeho pobytu v Rusku, po odjezdu, ani při případném návratu nehrozilo ani nehrozí pronásledování z důvodu vyjadřování politických názorů, které by naplňovalo podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) zákona o azylu. Azylový důvod podle § 12 písm. b) zákona o azylu 61. Podle § 12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

62. Co se týče důvodů udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, je třeba konstatovat, že se žalovaný danou otázku podrobně zabýval v rámci napadeného rozhodnutí. Žalobce má ale za to, že žalovaný dostatečně nezjistil, co by žalobci hrozilo za neuposlechnutí údajně doručeného povolávacího rozkazu, když on tvrdí, že je s tím při návratu do Ruska spojený trest a nelidské zacházení. Nadto žalovaný tvrdí, že při plnění branné povinnosti by se nedobrovolně musel účastnit vojenských operací, při kterých jsou páchány válečné zločiny, zločiny proti míru a zločiny proti lidskosti na území Ukrajiny.

63. Žalovaný rozhodoval na základě informací z Informace OAMP – Základní vojenská služba, účast vojáků základní vojenské služby ve válce na Ukrajině, ze dne 21. března 2024, a Informace OAMP – Náhradní civilní služba ze dne 21. března 2024. Tyto dokumenty a soudem doplněné aktualizované informace se přitom důkladně zabývají podmínkami výkonu vojenské služby. V řešeném případě žalobce skutečně naplňuje podmínky pro případný odvod do armády, jelikož má mezi 18-30 lety a již disponuje vojenskou knížkou, jenž potvrzuje jeho zdravotní způsobilost k nástupu na povinný vojenský výcvik. Žalobce tvrdí, že mu byl doručen i povolávací rozkaz. Obdobně jako žalovaný však zdejší soud došel k závěru, že tento do spisu nedoložil, a i když uváděl v řízení před žalovaným detaily o jeho obsahu, žalovaný mu doručení neuvěřil. Nadto povolávací rozkaz je obecně doručován osobně oproti podpisu. Žalobce přitom tvrdí, že dokument má jeho matka v Moskvě. Je však pravdou, že je podle dostupných informací tento možné doručit i skrze systém elektronické vojenské evidence (viz Informace OAMP z 21. 1. 2026). To, že mu žalovaný neuvěřil ale nic nemění na tom, že měl žalovaný povinnost zvážit, zda doručení povolávacího rozkazu hrozí, co mu případně hrozí následně a zda se mu žalobce může nějakým způsobem vzepřít. Měl tedy na něj nahlížet jako na potenciálního brance, neboť splňuje daná kritéria. a) Branná povinnost 64. Žalobce svoji argumentaci zakládá na své neochotě podstoupit brannou povinnost. Otázkou výkonu vojenské služby a s tím souvisejícího možného zapojení do konfliktu z hlediska udělení mezinárodní ochrany se ve své rozhodovací praxi zabýval Nejvyšší správní soud i Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“). Samotný výkon branné povinnosti není relevantním azylovým důvodem, a to ani tehdy, je-li spojen s hrozbou trestní sankce za nenastoupení vojenské služby (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, nebo usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015-31, a ze dne 1. 11. 2023, č. j. 1 Azs 180/2023 - 26).

65. Uvedené ovšem platí pouze tehdy, je-li branná povinnost vykonávána v souladu s vnitrostátním a mezinárodním právem v armádě demokratického právního státu. Zapojení do útočného konfliktu azylovým důvodem být může (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, č. 4304/2022 Sb. NSS, ze dne 24. 1. 2024, č. j. 1 Azs 253/2023-31, nebo usnesení ze dne 12. 7. 2024, č. j. 8 Azs 68/2024-29). Důvodem pro udělení mezinárodní ochrany tedy může být za určitých podmínek také výkon vojenské služby, jestliže by mohl za konfliktu zahrnovat účast žadatele na válečných zločinech, zločinech proti lidskosti, jiných vážných nepolitických zločinech nebo činech, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45).

66. Je obecně známou skutečností, že na Ukrajině probíhá nejpozději od 24. 2. 2022 mezinárodní ozbrojený konflikt, který se týká v podstatě celého území státu a je aktem mezinárodní agrese, při němž vojska Ruské federace páchají proti Ukrajině a jejímu civilnímu obyvatelstvu zločiny proti míru a lidskosti (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021-49, č. 4364/2022 Sb. NSS, bod 33). Uvedené plyne též z Informace OAMP ze dne 8. 7. 2024 - Bezpečnostní a politická situace v Ruské federaci, podle které se ruské jednotky dopustily a dopouštějí řady činů, které jsou považovány a vyšetřovány jako válečné zločiny (znásilňování, mučení, mimosoudní popravy, hladovění atd.); během vojenských operací ruské jednotky uplatňují taktiku „spálené země“ a ostřelují cíle (vojenské i civilní) po celém území Ukrajiny. Dochází tedy ke zločinům a jednání ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice, a trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za tohoto konfliktu proto může být azylově relevantním pronásledováním ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice.

67. Z tohoto důvodu bylo třeba se zabývat i vlastním charakterem výkonu základní vojenské služby v Rusku. Výklad čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice v návaznosti na podobu vojenské služby SDEU provedl již v rozsudku ze dne 11. listopadu 2014 ve věci C-472/13, Andre Lawrence Shepherd (dále též „Shepherd“). V něm dospěl k závěru, že toto ustanovení „se neomezuje jen na situaci, kdy by žadatel o mezinárodní ochranu byl osobně veden ke spáchání válečných či jiných zločinů (…) unijní zákonodárce chtěl, aby byl objektivně zohledněn obecný kontext, ve kterém je tato služba vykonávána. Situace, kdy by se žadatel pouze nepřímo účastnil takových zločinů, protože by zejména nepatřil k bojovým jednotkám, ale byl by například přidělen k jednotce logistiky nebo podpory, nejsou proto v zásadě vyloučeny.“ (body 36 a 37). SDEU dále dovodil, že odepření výkonu vojenské služby musí být jediným prostředkem umožňujícím žadateli o přiznání postavení uprchlíka vyhnout se účasti na tvrzených válečných zločinech.

68. Ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice se tedy vztahuje na všechny příslušníky ozbrojených sil, včetně logistického nebo podpůrného personálu, včetně situací, kdy by se žadatel účastnil spáchání takových zločinů jen nepřímo, jelikož by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů. Posouzení skutečností za účelem kvalifikace situace dotyčné služby tak musí vycházet ze souboru indicií, které mohou s ohledem na veškeré dané okolnosti, zejména okolnosti týkající se významných skutečností týkajících se země původu, jakož i konkrétního postavení a osobní situace žadatele, prokázat, že v důsledku situace služby je uskutečnění tvrzených válečných zločinů pravděpodobné (bod 46 rozsudku Shepherd).

69. Zdejší soud poukazuje též na rozsudek SDEU ze dne 19. listopadu 2020 ve věci C-38/19, EZ v. Bundesrepublik Deutschland (dále jen „rozsudek EZ“). Zde při výkladu čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice dospěl SDEU k závěru, že se toto ustanovení vztahuje též na „brance, který odepře vykonat vojenskou službu za konfliktu, avšak nezná své budoucí služební zařazení v rámci armády, (jelikož) v kontextu všeobecné občanské války, která se vyznačuje opakovaným a systematickým pácháním zločinů nebo jednání uvedených v čl. 12 odst. 2 téže směrnice armádou, která nasazuje brance, by výkon vojenské služby znamenal přímou či nepřímou účast na spáchání takových zločinů nebo jednání bez ohledu na zařazení v rámci armády“ (pozn. rozhodnutí Shepherd dávalo důraz na to, že branec své zařazení v rámci zná a je možné lépe odhadnout náplň budoucího výkonu jeho služby). SDEU v rozhodnutí v syrském kontextu konstatoval, že syrská armáda, včetně jednotek složených z branců opakovaně a systematicky páchala válečné zločiny, přičemž tyto skutečnosti byly podle předkládajícího soudu ve značné míře doloženy. Za těchto okolností byla pravděpodobnost, že bude kterýkoli branec, bez ohledu na své konkrétní zařazení, přímo či nepřímo zapojen do páchání dotčených zločinů, velmi vysoká (bod 37 rozsudku EZ).

70. Je tedy třeba zvážit pravděpodobnost, zda by žalobce mohl být jako branec či jako civilista po absolvování náhradní civilní služby nasazen v rámci bojů na Ukrajině, kde dochází k páchání zločinů proti lidkosti, což odpovídá i žalobním námitkám. b) Náhradní civilní služba a mobilizace 71. V dostupných materiálech je možné nalézt informaci o tom, že pro povolání do armády je nejprve třeba absolvovat základní vojenskou službu. Na ni teprve navazuje zařazení do armádních záloh. Je ale možné, že dojde k odkladu či osvobození od vojenské služby, přičemž u žalobce došlo k odkladu zřejmě z důvodu studia na vysoké škole. Jak vyplývá dále ze shromážděných materiálů, za vyhýbání se svým povinnostem nástupu pak hrozí sankce podle § 328 trestního zákona i podle zákona o přestupcích Ruské federace. Nejvýše však hrozí pokuta v maximální výši 200 000 rublů, 2 roky nápravných prací či trest odnětí svobody v trvání 2 let. Postih v rovině trestního práva je pak ukládán například za opakované nedostavení se na vojenský úřad bez platného důvodu. Aktualizovaná informace OAMP z ledna 2026 však i nadále mluví o tom, že naprostá většina osob dostane pokutu.

72. Žalovaný de facto došel k závěru, že žalobce je způsobilý pro odvod do armády po návratu do vlasti, což samo o sobě nezákladá azylový důvod, jak již bylo uvedeno výše. Ve svém rozhodnutí ale také uvedl, že žalobce „může zažádat o náhradní civilní službu, pokud se chce legálně vyhnout základní vojenské službě, kdy po výkonu náhradní vojenské služby, tedy beze zbraní, pak samozřejmě nemůže být nasazen ani do žádných ozbrojených akcí.“ Možností, jak se vyhnout branné povinnosti je tedy výkon NCS. Pokud je možné tuto absolvovat, mohl by být irelevantním případný argument žalobce o tom, že bude v rámci branné povinnosti nucen páchat činy vyloučené podle čl. 12 kvalifikační směrnice, neboť na ni nenastoupí. Co se týče možnosti NCS, ta je podle všeho možná na základě žádosti podané z vícero důvodů. Proti zamítavému rozhodnutí o povolení NCS je pak možné odvolání k vyšší instanci či obrana soudní cestou. Po absolvování NCS je osoba zařazena do tzv. rezerv. NCS tedy je omezenou možností, jak se vyhnout přímému zapojení se do ozbrojených konfliktů v rámci povolání do armády, jak tvrdí i žalovaný.

73. Informace OAMP a další zdroje ale poskytují informaci o tom, že i osoby, které absolvovaly NCS mohou být v případě mobilizace povolány jako civilní personál ozbrojených sil (viz Informace OAMP – základní vojenská služba a NCS, dále v podrobnostech COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie, ze dne 14. 1. 2026, s. 30). Jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku SDEU Shepherd, postavení osoby, která se jakkoliv zapojuje na ozbrojeném konfliktu, tedy nejen aktivně jako voják, ale i jako například v rámci logistiky či jiné podpůrné role, může odpovídat čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice a tedy i § 12 písm. b) zákona o azylu. To žalovaný nedostatečně zjistil.

74. Dále zdejší soud zdůrazňuje, že se čím dál častěji vynořují zprávy o možnosti další vlny mobilizace po volbách do ruského parlamentu (Dumy) v říjnu 2026, a to vzhledem k nedostatku vojenského personálu na frontě a poklesu počtu osob, jenž do armády dobrovolně narukovaly v posledním roce (viz např. Novaya Gazeta Europe - Kremlin reportedly mulling fresh wave of mobilisation after September elections, publikováno 24. 6. 2026). NCS by měla být přitom dostupná i během mobilizace, když od 4. 11. 2022 doplnila Duma zákon o mobilizaci o nový článek toto umožňující. I přesto se podle dostupných informací během předchozí mobilizace, na konci roku 2022, vyskytly případy, kdy osoby, které již dříve absolvovaly NCS, byly přesto mobilizovány jako vojáci. Dále dostupné informace naznačují, že další možností jak nahradit chybějící vojáky na frontě, o které uvažuje vedení ruské armády, je „rotace“ záložníků ze zadních linií, která by mohla postihnout i nové brance v rámci povinného vojenského výcviku včetně žalobce.

75. Ač tedy žalovaný dospěl k závěru o existenci možnosti NCS, nezařadil ji do kontextu mobilizace, ani toho, že osoby se v rámci jejího výkonu mohou podílet na páchání vyloučených zločinů. Nadto pokud jde o možnost nastoupit ji, žalovaný pouze rekapituloval obsah zprávy OAMP, avšak zjištěné skutečnosti dostatečně nehodnotil individuálně ve vztahu k žalobci. Současně nezohlednil všechny relevantní informace plynoucí z podkladů ve správním spise. NCS sice podle platné ruské právní úpravy musí být umožněna, ale Informace OAMP hovoří o tom, že v současné době převažují v komisích rozhodujících o civilní službě příslušníci armády, nikoli civilní osoby, což vede k netransparentnímu a zaujatému rozhodování. Setkat se lze i s nátlakem na žadatele o civilní službu během jednání rozhodující komise. Žalovaný tuto informaci v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezohlednil a nevypořádal se s ní.

76. Žalovaný rovněž obecně vychází z předpokladu, že Rusko se cítí vázáno svými vlastními předpisy, a pokud jsou tyto slučitelné s demokratickými hodnotami, stát je stejným způsobem uvádí v praxi a řídí se jimi. Takový úhel pohledu nepovažuje krajský soud za úplně správný. Úvahy žalovaného se ale soustředí na stav, který vyplývá z ruských právních předpisů a výrazným způsobem se o něj ve své argumentaci opírá, tedy vychází z presumpce, že ruský stát se cítí v tak napjaté situaci, v jaké se nyní nachází, vázán vlastními předpisy, a to zejm. těmi ve vztahu k mladým mužům schopných boje. Rusko však v současné době není standardně fungující demokracií a právním státem.

77. Zdejší soud má za to, že žalovaný by měl kriticky zhodnotit možnost žalobce podstoupit NSC, resp. zda je její absolvování cesta k vyhnutí se páchání zločinů na území Ukrajiny. Žalovaný také nedostatečně ve svých zprávách zohlednil téma mobilizace. Je tedy třeba více posoudit to, zda i osobám, které absolvovaly „pouze“ NCS, hrozí, že budou do budoucna mobilizovány a následně nasazeny v rámci bojů na frontě. Pokud by se žalobce vrátil do vlasti, i pokud by nebyl stižen žádným trestem, pořád je v odvodovém věku, je zdravotně způsobilý, a proto je ohrožen mobilizací, která možnost NCS velmi komplikuje, jak vyplývá ze soudem dohledaných materiálů. c) Účast v bojích na území Ukrajiny v rámci povinné vojenské služby 78. Žalovaný dále polemizuje i s tím, že i pokud by byl žalobce po návratu povolán na základní povinný vojenský výcvik, nemá za přiměřeně pravděpodobné, že by byl vyslán bojovat na území Ukrajiny, či že by se měl účastnit jakýchkoliv jiných bojových operací mimo území Ruska, ledaže by s tím sám souhlasil a s ruskou armádou uzavřel profesionální smlouvu.

79. Pokud jde o posouzení pravděpodobnosti (přímého či nepřímého) bojového nasazení žalobce, nelze v daném případě odhlížet ani od skutečností, které již nyní ze shromážděných podkladů vyplývají. Ze soudem přidané informace OAMP ze dne 26. 1. 2026 a z informace finské imigrační služby ze dne 22. 8. 2024 – Situace branců a mobilizace vyplývá, že podle platné legislativy nemohou být branci vysláni mimo území Ruska, přičemž dle poznatků jsou vysíláni primárně na mezinárodně uznaná území Ruska. Mezinárodně neuznaná anexe čtyř ukrajinských regionů nicméně umožňuje po právní stránce i vyslání branců do těchto oblastí, neboť se z pohledu ruské legislativy jedná o ruské území. Dle informací finské imigrační služby se branci do těchto míst nevysílají ve velkém počtu, případy však existují. (Ne)vysílání branců do ukrajinských oblastí je na úvaze ruských orgánů a po právní stránce tomu nic nebrání. Přestože podle různých zdrojů nebyli branci cíleně vysíláni do bojových operací, úřady je využívaly pro ostrahu hranic, včetně rusko-ukrajinských hranic v Bělgorodské, Kurské a Brjanské oblasti, kde nahradili smluvní vojáky, kteří byli přesunuti na frontu na Ukrajině. Minimálně v létě 2024 se do bojů po ukrajinské příhraniční ofenzívě v Kurské zapojili branci umístění v tamějším regionu, kde střežili tamější hranice. Nejméně šedesát jich bylo zabito.

80. Z obsahu shromážděných a soudem doplněných podkladů tedy již nyní plynou poznatky, že i branci se za určitých okolností mohou přímo účastnit bojových operací. Zároveň z podkladů vyplývá, že v příhraničních oblastech se branci podílejí na střežení hranic, budování obranných linií, pomoci v logistice či hlídání objektů. Shromážděné materiály (byť poskytují pouze kusé informace) tedy nevylučují ani možné nepřímé zapojení branců do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, což by mohlo naplňovat kritéria výše citovaných rozsudků SDEU, zejména rozsudku EZ. Zdejšímu soudu se přitom jeví jako velmi pravděpodobné, že při návratu by se žalobce skutečně podrobil povinnému vojenskému výcviku vzhledem k jeho věku a způsobilosti. Je však třeba zkonstatovat, že v tuto chvíli shromážděné materiály neposkytují dostatek informací k posouzení, zda by mohl být s dostatečnou pravděpodobností jako branec zapojen do vojenského konfliktu na Ukrajině, ať už přímo nebo nepřímo, jinými slovy, zda výkon branné povinnosti v Rusku překračuje limity dané mezinárodním právem i judikaturou Nejvyššího správního soudu a situace žalobce skutečně spadá mezi výjimečné případy, kdy ji po něm nelze požadovat.

81. Z rozsudku SDEU EZ pak vyplývá, že není třeba vědět kam přesně bude branec v rámci armády nasazen, ale pro odůvodnění azylového důvodu podle § 12 odst. 1 písm. b) postačí, aby bylo přímé riziko zapojení do páchání válečných zločinů, ke kterým na území Ukrajiny stran Ruska dochází (viz výše). Pokud by tedy žalobce byl nasazen do bojů na území Ukrajiny, s rozumnou mírou pravděpodobnosti by poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění zločinů uvedených v čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice, i pokud by působil toliko jako zdravotník či logistik, tedy by nebyl přímo zapojen na konfliktu v první linii na frontě.

82. Soud má za to, že z uvedených zpráv vyplývá, že vyslání branců do bojů na Ukrajině není vcelku běžným jevem, ale může k němu dojít. Z Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 je zřejmé, že k nasazení branců v boji na Ukrajině došlo především na počátku invaze, přičemž bylo po zásahu generální prokuratury v počátečních měsících invaze 600 branců staženo z ukrajinského území. Také S. K. z iniciativy Občan a armáda potvrdil v březnu 2024, že vojáky základní služby do války masově neposílají. Informace svědčí o tom, že tito mohou být vysláni na anektovaný Krym nebo do příhraničních oblastí. Tato skutečnost však není zcela vyloučena. Informace však skutečně spíše popisuje tendenci k vytvoření prostředí, kdy branci základní vojenské služby mohou smlouvu s armádou podepsat již od prvního dne jejího výkonu, aby k jejich vyslání do bojů mohlo dojít již v postavení smluvních vojáků. d) Podpis profesionální smlouvy 83. Pokud žalovaný tvrdí, že se žalobce nemůže dostat na frontu bez podpisu profesionální smlouvy, je nutné se zabývat dobrovolností jejího podepisování, resp. tím, zda k danému může být donucen. Informace OAMP ze dne 28. 1. 2025 k problematice smluv hovoří o tlaku, jenž je vyvíjen na brance, a to včetně zneužití neznalosti branců ohledně tohoto institutu a značných ekonomických pobídkách. Zdroje popisovaly konkrétní případu nátlaku na vojáky základní služby a upozorňovaly, že tlak a přesvědčování branců k podpisu smlouvy obecně rostl. Ředitel neziskové organizace Občan a armáda, S. K., uváděl v březnu 2024, že smlouvu s armádou podle jejich zjištění podepisovalo v době od února 2022 přibližně 20 - 30 % branců. V době před únorem 2022 číslo dosahovalo až 50 % všech branců. Informace jmenuje seznam prostředků obrany proti podpisu smlouvy. Podle lidskoprávních aktivistů nesmí osoba smlouvu začít plnit, jestliže s ní nesouhlasí. V opačném případě to lze chápat jako přijetí smlouvy. Zdroje popisují, že nehledě na existující tlak, je odmítnutí podpisu smlouvy brancem nadále reálnou alternativou a za odmítnutí podpisu smlouvy podle N. V. nic nehrozí.

84. Informace OAMP ze dne 21. 1. 2026 k otázce nucení podepsat brance smlouvu s ruskými ozbrojenými sílami a nastoupit do armády uvádí, že ruské úřady zjednodušily možnost podpisu profesionální smlouvy s vojáky základní služby. Zdroje často popisovaly případy nátlaku na vojáky základní služby, ale zároveň upozorňovaly, že tlak a přesvědčování branců k podpisu smlouvy obecně rostl v červenci, resp. prosinci 2025. Ruská armáda používá různé aktivní ekonomické a sociální pobídky, např. sociální výhody nebo vyšší plat, k udržení počtu smluvních vojáků. Podle stejného zdroje existuje omezený počet případů, kdy je vojákům vyhrožováno převelením do trestní jednotky nebo fyzickým násilím, aby podepsali smlouvu. Informace opět poukazuje na opravné/obranné mechanismy, které však mají velmi omezený vliv na nápravu situace (dále srov. COI focus Russische federatie - Legerdienst, contractsoldaten en mobilisatie, ze dne 14. 1. 2026, s. 31, 34).

85. Informace OAMP ze dne 21. 1. 2026 tedy uvádí, že tlak a přesvědčování branců k podpisu smlouvy obecně roste. Zatímco ekonomické pobídky nepředstavují zacházení naplňující azylové důvody, psychologické i fyzické násilí již takové zacházení představovat může, především v případě, že k němu dochází dlouhodobě a opakovaně. Soud však nemohl dospět k jednoznačnému závěru, zda je uváděný omezený počet případů, kdy jsou branci vystaveni psychickému či fyzickému násilí, způsoben tím, že k takovému nátlaku dochází zcela výjimečně, nebo tím, že v dosavadním řízení nebyl shromážděn dostatek informací o zemi původu týkající se této otázky. Z informace však vyplývá, že samotný tlak na vojáky základní vojenské služby je zcela rozšířeným jevem (nikoli jevem výjimečným), a proto lze považovat za vysoce pravděpodobné, že žalobce by v případě nástupu k výkonu základní vojenské služby byl vystaven určité formě nátlaku podepsat smlouvu s armádou.

86. Soud si proto dále obstaral informaci EUAA, COI Report – The Russian Federation: Country Focus, z prosince 2025 (dále jen „Informace EUAA“), na kterou Informace OAMP ze dne 21. 1. 2026 sice odkazuje, avšak podkapitolu Tlak na podepsání smluv na stranách 90 a 91 opomíná. Tato uvádí, že ruské úřady údajně považují povinnou vojenskou službu za zdroj pro nábor smluvních vojáků. Praxe nutit brance k podpisu smluv začala koncem roku 2022 a v roce 2024 se zintenzivnila a rozšířila se do všech vojenských jednotek v Rusku. Zdroje uvádějí, že branci byli přesvědčováni, nuceni a donucováni, včetně mučení, nebo podvedeni k podpisu smluv. Alespoň v jednom případě byla osoba zastřelena za to, že odmítla podepsat smlouvu. Jakmile je smlouva podepsána, i když byla podepsána první den vojenské služby, mohou být branci ve statusu smluvních vojáků okamžitě nasazeni na frontu. Dle informace tlak na brance, aby podepsali smlouvy, začal již při jejich odjezdu do vojenské jednotky. Soud poznamenává, že i v tomto ohledu došlo ke změně, neboť ze starších informací vyplývalo, že k nátlaku docházelo spíš před koncem základní vojenské služby, nikoli od jejího prvního dne. Tlak zahrnoval výhrůžky smrtí i disciplinární tresty. Informace dále pojednává o padělání podpisů branců na smlouvách s ministerstvem obrany, což mělo nahradit přímý nátlak. Padělání podpisů se dle informace stalo „systematickým a standardizovaným“. Dle informace mají velitelé zřejmě „zelenou k podepisování smluv jménem branců“, zejména při plnění náborových kvót.

87. Zdejší soud zohlednil i Informaci EUAA, podkapitola „4. 2.

6. Odvodní kvóty a razie“, která uvádí, že od roku 2022 vojenské náborové kanceláře častěji využívají tzv. „jednodenní odvod“, při kterém jsou osoby, které přišly na vojenský úřad za účelem např. vyzvednout dokumenty, okamžitě odvedeny do vojenské služby. Informace EUAA uvádí, že je tato praxe častější ve větších městech. Během odvodního období na jaře 2025 provedla policie razie s cílem splnit odvodní kvóty po celé zemi. Tyto se nekonaly náhodně, protože policie se řídila konkrétními seznamy a nesbírala každého na ulici. Většina zpráv o raziích pocházela z Moskvy, kde policie zadržela osoby s nevyřízenými povolávacími rozkazy, prováděla razie ve fitness klubech a zadržovala muže ve stanicích metra. Většina zadržených osob byla identifikována pomocí kamer CCTV a zadržena v metru nebo ve svých domovech či pracovištích. Podobně tomu mělo být během podzimní branné povinnosti v roce 2025. Razie byly opět častější ve velkých městech, jako je Moskva a Petrohrad, kde je vyšší životní úroveň a menší počet lidí ochotných podstoupit povinnou vojenskou službu.

88. Soud tedy konstatuje, že podle informace EUAA jsou vojáci základní vojenské služby jedním ze zdrojů, kde se ruská armáda snaží naverbovat vojáky k boji na Ukrajině, přičemž nedaří-li se naplnit stanovené kvóty finančními pobídkami, je přistoupeno k tvrdším postupům, případně ke zfalšování podpisu. K vyslání vojáků základní vojenské služby do bojů na Ukrajině dochází pouze ve výjimečných případech. Informace o zemi původu však svědčí o tom, že Rusko řeší situaci tím způsobem, že vojáky základní vojenské služby nutí k podpisu smlouvy s ministerstvem obrany, aby do bojů na Ukrajině mohlo vyslat již smluvní vojáky (nikoli tedy brance vykonávající základní vojenskou službu), přičemž se má jednat o jev rozšířený po celém Rusku. Není přitom zřejmé, zda by žalobci mohla být umožněna NCS, čímž by mohl vyhnout účasti v rámci operace na frontě.

89. Podle zdejšího soudu žalovaný nepostavil najisto, že situace žalobce nesplňuje kritéria podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný si tudíž v dalším řízení shromáždí informace o tlaku vyvíjeném na vojáky základní vojenské služby, aby podepsali smlouvu s ministerstvem obrany a zohlední vývoj v této oblasti. Posoudí, zda žalobce má reálně možnost se základní vojenské službě vyhnout výkonem náhradní civilní služby se zohledněním kontextu mobilizace a toho, že i v rámci této se může nepřímo účastnit vyloučených zločinů podle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice. Azylový důvod podle § 13 zákona o azylu 90. Podle § 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12.

91. Zdejší soud má za to, že žalobce nemohl naplnit kritéria udělení azylu podle tohoto ustanovení se zřetelem na to, že žádnému jeho rodinnému příslušníkovi v ČR azyl udělen nebyl. Ostatně dané není ani napadeno žalobou. Azylový důvod podle § 14 zákona o azylu (ve znění do 30. 9. 2025)

92. Podle § 14 zákona o azylu (ve znění do 30. 9. 2025), jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl (dále jen „humanitární azyl“) z humanitárního důvodu. Rodinnému příslušníku podle § 13 odst. 2 azylanta, kterému byl udělen humanitární azyl, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí humanitární azyl za účelem sloučení rodiny; § 13 se použije obdobně.

93. K otázce posuzování humanitárního azylu, jenž obsahuje rozhodnutí žalovaného, krajský soud odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003–38, či ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003–48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je přitom limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55). Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003–48). V již zmiňovaném rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55, Nejvyšší správní soud uvedl: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. (…) Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ Z uvedených rozhodnutí též vyplývá, že správní orgán může reagovat i na okolnosti, jež zákon o azylu výslovně neupravuje, tedy na případy osob, které přicházejí z katastrofou závažně postižených oblastí, nebo osobám těžce nemocným (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 2 Azs 1/2021-45).

94. Pokud tedy žalovaný odůvodnil, že po posouzení rodinné, sociální, ekonomické situace, zdravotního stavu a věku žalobce neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu, soud považuje učiněný závěr za správný a odpovídající zjištěným skutečnostem. Žalobce je tedy dospělou, plně právně způsobilou, práceschopnou osobou. Žalobce přitom uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý, neužívá pravidelně žádné léky. Žalobce pak žádné mimořádné okolnosti, které by dosahovaly míry zvláštního zřetele hodné ve smyslu shora citované judikatury Nejvyššího správního soudu ani netvrdil a soud je sám neshledává. Proto má zdejší soud ve shodně s žalovaným za to, že není ani dán azylový důvod podle § 14 zákona o azylu. Doplňková ochrana podle § 14a a § 14b zákona o azylu 95. Podle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) trest smrti nebo poprava, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, nebo c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

96. Podle § 14b odst. 1 zákona o azylu rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení.

97. Dále soud přezkoumal postup správního orgánu ohledně naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany, jak mu to ukládá ustanovení § 28 odst. 1 ve spojení s § 14a a § 14b zákona o azylu. I zde však soud žalobci musí částečně přisvědčit.

98. Žalovaný došel k závěru o tom, že žalobci nehrozí nebezpečí mučení nebo jiného nelidského či ponižujícího zacházení, ani není ohrožen válkou. Žalovaný zhodnotil, že žalobce neměl během svého pobytu ve vlasti nikdy žádné konkrétní problémy s ruskými státními orgány či bezpečnostními složkami, natož pak v míře odpovídající mučení či nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání. Zároveň nebyl ve své vlasti rovněž nikdy trestně stíhán a neuvedl ani žádné jiné skutečnosti, dokazující, že by konkrétně jemu v případě návratu do vlasti reálně hrozilo v současné době přímé a bezprostřední nebezpečí takového jednání ze strany státních orgánů země, které by ve své povaze bylo možno vyhodnotit jako vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu. Jak je popsáno výše, tak žalovaný by měl zhodnotit, zda žalobci v souvislosti s brannou povinností a případným nucením k podpisu profesionální smlouvy nehrozí riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení.

99. Žalovaný vzal v potaz, že v Rusku sice probíhá ozbrojený konflikt, ale podle něj nikoli takový, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle § 14 a odst. 1 zákona o azylu. Za takový konflikt nelze dle žalovaného považovat ani válečný konflikt na Ukrajině, jehož je od konce února 2022 Rusko přímým aktérem, resp. iniciátorem. Z veřejně dostupných sdělovacích prostředků má žalovaný za zřejmé, že tento konflikt ve své otevřené formě neprobíhá na území Ruska, bezpečnostní situace je na většině území Ruska stabilní. Pokud už někde hrozí nebezpečí, tak toliko v bezprostřední blízkosti hranic s Ukrajinou – v Kurské, Bělgorodské a Brjanské oblasti. Žalobce žil naposledy ve městě Moskva, nacházející se v Moskevské oblasti, kterého se podle žalovaného vůbec netýká ani hypotetické ohrožení v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. Žalovaný uvádí, že se Moskevské oblasti, kde žije matka žalobce a kam by se s největší pravděpodobností vrátil, vůbec netýká ani „hypotetické ohrožení v souvislosti s konfliktem na Ukrajině“. Jak ale vyplývá ze soudem obstaraných informací, v poslední době přibývá dronových útoků s oběťmi na životech po celém Rusku, včetně Moskevské oblasti (ČTK, Rusko a Ukrajina informují o mrtvých a raněných po vzájemných útocích, ze dne 30. 6. 2026; čt24, Ukrajina udeřila na Moskevskou oblast, sérii útoků podniklo i Rusko, ze dne 30. 6. 2026). I přesto soud nedospěl k závěru, že by žalobci hrozilo ohrožení života nebo nedotknutelnosti civilisty v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu podle smyslu § 14a odst. 2 písm. c) kvalifikační směrnice.

100. Krajský soud pro úplnost uvádí, že žalobce nemá v tuzemsku žádné rodinné příslušníky, kteří by spadali pod § 14b zákona o azylu. Proto žalovaný správně uzavřel, že mezinárodní ochrana za účelem sloučení rodiny není v případě žalobce důvodná. Shrnutí 101.S ohledem na výše uvedené soud zrušil napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jelikož skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění. V následujícím řízení žalovaný na základě dostatečných a aktuálních zpráv o zemi původu posoudí, zda jsou dány okolnosti svědčící o tom, že by žalobce mohl být nasazen v rámci povinného vojenského výcviku, kterého by se s velkou pravděpodobností zúčastnil po návratu, v bojích na Ukrajině, resp. jak pravděpodobné je, že bude donucen podepsat smlouvu o profesionálním nasazení v rámci armády. Dále je nutné prověřit, jak by probíhala NCS v případě mobilizace. Pokud žalovaný dojde k závěru, že nejsou dány důvody pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, je třeba zohlednit shora uvedené i při posouzení doplňkové ochrany dle § 14 a odst. 1 zákona o azylu. K tomu si žalovaný musí opatřit podklady týkající se současné situace v zemi a jejímu vývoji v poslední době a závěry o neexistenci azylových důvodů doplnit výše uvedeným způsobem.

V. Závěr a náklady řízení

102.Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud rozhodl o žalobě tak, že jí v plném rozsahu vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil s tím, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

103. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem krajského soudu obsaženým v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

104. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobce měl ve věci plný úspěch, neboť napadené rozhodnutí bylo zrušeno, avšak o přiznání náhrady nákladů řízení nepožádal. Soud proto žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Brno 16. července 2026 JUDr. Petr Polách v. r. samosoudce