32 Az 7/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem v právní věci žalobce: X. Q. M., e.v. X státní příslušnost X t.č. pobytem X zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, Praha proti žalované: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM-315/ZA-ZA11-D12-2026, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM-315/ZA-ZA11-D12- 2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 140 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Eichlera, advokáta se sídlem Nekázanka 888/20, Praha. Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Včas podanou žalobou žalobce napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2026, č. j. OAM-315/ZA-ZA11-D12-2026 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zastavil řízení o udělení mezinárodní ochrany podle ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o azylu“), neboť státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Maďarsko. Žádost o udělení mezinárodní ochrany je tak nepřípustná podle ust. § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

II. Žaloba

2. Žalobce především namítal, že rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Napadené rozhodnutí není řádně odůvodněné, což odporuje § 68 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a činí rozhodnutí nepřezkoumatelné.

3. Žalobce dále namítal chybné posouzení čl. 12 odst. 1 nařízení Dublin III, neboť nebyla splněna podmínka pro postoupení jeho žádosti do Maďarska. Není totiž najisto postaveno, zda žalobce disponoval vízem či pobytem v Maďarsku. V celém rozhodnutí totiž žalovaný používá toliko pojem pobytové oprávnění, které se však dělí na pobyt či vízum, a je nutné mezi tím rozlišovat. Pokud by se jednalo o vízum, pak postup žalovaného byl nesprávný, neboť od skončení platnosti pobytového oprávnění uplynulo více, než 6 měsíců před podáním žádosti a příslušná by tak byla Česká republika. Jednalo-li by se o pobyt, pak by lhůta byla dvouletá. Žalobce uvedl, že disponoval vízem, které mu bylo prodlouženo o 6 měsíců. Z toho lze vyvozovat, že měl toliko vízum a rozhodnutí je nezákonné.

III. Vyjádření žalované

4. Žalovaný popřel oprávněnost žaloby. Žalovaný na základě prohlášení žalobce a vyjádření Maďarska dospěl k závěru, že žalobce byl dne 16. 3. 2026, kdy učinil prohlášení o mezinárodní ochraně, držitelem pobytového oprávnění Maďarska platného do 1. 11. 2024.

IV. Posouzení věci krajským soudem

5. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; „s. ř. s.“), v zákonné lhůtě (§ 32 odst. 1 zákona o azylu). Krajský soud ve věci rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť pro tento postup byly splněny zákonem stanovené podmínky (účastníci řízení ústní jednání nepožadovali) a soud zároveň nepovažoval konání jednání za nezbytné.

6. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž současně přihlížel i k vadám, k nimž musí přihlédnout z úřední povinnosti.

7. Žaloba je důvodná.

8. Podle čl. 12 odst.1 nařízení Dublin III pokud je žadatel držitelem platného povolení k pobytu, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto povolení vydal. Podle odst. 2 pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (1). V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát. Podle odst. 3 pokud je žadatel držitelem více platných povolení k pobytu nebo víz vydaných různými členskými státy, přejímají členské státy příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu v tomto pořadí: a) členský stát, který vydal povolení k pobytu přiznávající právo na nejdelší pobyt, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který vydal povolení k pobytu, jehož doba platnosti skončí jako poslední; b) členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední, pokud se jedná o stejný druh víz; c) pokud se jedná o různé druhy víz, členský stát, který udělil vízum s nejdelší dobou platnosti, nebo pokud jsou doby platnosti stejné, členský stát, který udělil vízum, jehož doba platnosti skončí jako poslední. Podle odst. 4 pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než šesti měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3, dokud žadatel neopustil území členských států.

9. Žalobce v rámci žádosti a pohovoru uvedl, že v Maďarsku měl vízum platné do 24. 5. 2024. Tato skutečnost je zřejmá i z jeho cestovního dokladu. Rovněž uvedl, že v Maďarku obdržel oprávnění k pobytu s platností do 1. 11. 2024. Z vyjádření Maďarka je zřejmé, že žalobce obdržel povolení k pobytu za účelem zaměstnání (práce) s platností do 1. 11. 2024. Žalovaný tak správně aplikoval čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III, neboť platnost tohoto povolení k pobytu skončila před méně než dvěma roky před podáním žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal dne 16. 3. 2026. Podle čl. 12 odst. 1 téhož nařízení je tak k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce příslušné Maďarko, které povolení k pobytu vydalo. Maďarsko svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uznalo. Tuto námitku proto soud neshledal důvodnou.

10. Soud se dále zabýval existencí systémových nedostatků maďarského azylového systému. Předně k tomu uvádí, že žalobce v nyní projednávané věci existenci systémových nedostatků maďarského azylového systému výslovně nenamítal. Tato okolnost však sama o sobě nebrání tomu, aby se jí soud zabýval. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (NSS) plyne, že úvaha správního orgánu o existenci či neexistenci systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III musí být obsažena v každém rozhodnutí o přemístění a správní soud ji přezkoumává i z úřední povinnosti (srov. zejména rozsudky NSS ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018-28, a ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019-41).

11. Ve stejné linii NSS již dříve zdůraznil, že správní orgán se případnou existencí systémových nedostatků musí zabývat z úřední povinnosti, jakkoli není taková námitka žadatelem výslovně uplatněna (srov. např. rozsudek NSS ze dne 23. 3. 2017, č. j. 2 Azs 66/2017-27). Jak ostatně osvědčuje rovněž judikatura Soudního dvora EU (SDEU), členské státy nesmí přehlížet známé skutečnosti svědčící o systémových nedostatcích a musí aktivně posoudit skutečné riziko zacházení odporujícího čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (např. novější rozhodnutí ze dne 29. 2. 2024, ve věci Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, C-392/22). Proto se soud otázkou možných systémových nedostatků v Maďarsku zabýval, ačkoli ji žalobce výslovně neotevřel.

12. Soud se tedy zabýval tím, zda žalovaný dostatečně posoudil, zda přemístění žalobce do Maďarska nebrání překážka podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tedy existence systémových nedostatků v azylovém řízení nebo podmínkách přijetí žadatelů, které by s sebou nesly riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Soud v této souvislosti především konstatuje, že neshledal žádný důvod odchýlit se od právního názoru vysloveného v nedávném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2026, č.j. 34 Az 6/2026-26. Tento rozsudek se týkal skutkově i právně obdobné věci přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do Maďarska a soud v něm hodnotil stejnou zprávu Informace OAMP o Maďarsku ze dne 6. 10. 2025. I v nyní projednávané věci je namístě vyjít ze závěru, že tato zpráva sama o sobě nevyvrací vážné pochybnosti o stavu maďarského azylového systému a neposkytuje dostatečný podklad pro bezpečný závěr, že přemístění žadatele do Maďarska není z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III problematické. Ze správního spisu plyne, že jediným podkladem vztahujícím se k situaci v Maďarsku je právě Informace OAMP ze dne 6. 10. 2025. Jiná listina o Maďarsku založena ve spise není. Napadené rozhodnutí sice na jednom místě zmiňuje také podklad EUAA ze dne 24. 5. 2024, ten však ve správním spise obsažen není. Soud z něj proto nemohl vycházet.

13. Z Informace OAMP ze dne 6. 10. 2025 mj. vyplývá, že od května 2020 musí potenciální žadatel nejprve podat tzv. prohlášení o úmyslu za účelem podání žádosti o azyl na maďarském velvyslanectví v Bělehradě nebo Kyjevě. Současně žalovaný v rozhodnutí uvádí, že dublinští navrátilci bez dříve podané žádosti nespadají mezi zákonné výjimky, nicméně podle výkladu a praxe maďarského úřadu NDGAP mají být po uskutečnění transferu vyzváni k prohlášení o záměru žádat o mezinárodní ochranu, načež má být řízení zahájeno. Již z toho je patrné, že možnost žalobce reálně vstoupit do azylového řízení v Maďarsku má být zaručeno nikoli jednoznačnou zákonnou úpravou, nýbrž správní praxí maďarských orgánů. Právě to je jedním z klíčových problémů z hlediska požadavků čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.

14. Soud nepřehlíží, že žalobce v pohovoru uvedl, že v Maďarsku neměl žádné obtíže a že nemá konkrétní osobní překážky návratu do tohoto státu. To však samo o sobě nepostačuje. Překážka podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III dopadá na systémové nedostatky objektivní povahy; jejich posouzení nemůže být redukováno na to, zda si žadatel sám na poměry v dotčeném státě stěžuje. Tím méně lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby bez přístupu k relevantním informacím detailně popsal strukturální vady maďarského azylového systému. Povinnost zjistit dostatečný skutkový stav v tomto ohledu nese správní orgán.

15. Soud dále při posouzení vyšel z aktuálních rozhodnutí NSS (rozsudky ze dne 30. 6. 2026, č.j. 10 Azs 101/2026-29 a ze dne 29. 5. 2026, č.j. 5 Azs 75/2026-24), kde byla hodnocena stejná zpráva OAMP ze dne 6. 10. 2025 a soud se vyjadřuje i k použitelnosti zprávy EUAA ze dne 3. 5. 2023.V posuzované věci se sice jedná o zprávu EUAA ze dne 24. 5. 2024, z které je citováno v napadeném rozhodnutí, avšak i zde je uvedeno, že tento dokument byl zpracován maďarskými azylovými orgány na žádost Evropské unie. Jak je již uvedeno výše, tak tato zpráva není součástí správního spisu a podle protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věcech mezinárodní ochrany ze dne 22. 4. 2026 s ní žalobce ani nebyl seznámen.

16. V rozhodnutí NSS, č.j. 10 Azs 101/2026-31 je k tomu uvedeno, že:„

18. V nyní posuzované věci si žalovaný sice opatřil zprávu OAMP a EUAA, na jejichž základě dovodil, že maďarské orgány jsou kompetentní k přijetí žádosti o mezinárodní ochranu a že maďarský systém je konzistentní se systémem České republiky a v souladu s normami Evropské unie. Ze zprávy OAMP ale současně vyplývá, že podle maďarské legislativy tzv. dublinští navrátilci zásadně nemohou podat novou žádost o mezinárodní ochranu na maďarském území, vyjma výjimek, kterým je umožněno pokračovat, resp. zahájit řízení o mezinárodní ochranu, které bylo zahájeno v navracející zemi. Podle upřesnění a interpretace ze strany Státního generálního ředitelství Maďarska pro dohled nad cizinci (NDGAP) musí dublinští navrátilci po příjezdu do Maďarska nejprve prohlásit, zda si přejí pokračovat v řízení o mezinárodní ochraně, a souhlasí-li s pokračováním, maďarské úřady by poté měly takové řízení zahájit (viz informace OAMP a EUAA).

19. Jak ale vyplývá z judikatury NSS, zprávu EUAA, na jejímž základě NDGAP poskytlo informace ohledně procesních prvků a práv žadatelů podléhajících přemístění dle nařízení Dublin III do Maďarska, nelze považovat za objektivní zdroj informací, jelikož odpovědi maďarského orgánu nebyly nijak ověřeny. K této zprávě je proto nutné přistupovat pouze jako k tvrzení maďarských orgánů. Z této zprávy tedy sice vyplývá, že cizinci, kteří po přemístění do Maďarska prohlásili, že si přejí vést azylové řízení, jsou s okamžitou platností zaregistrováni jako žadatelé o azyl, a je-li to nezbytné, je jim vyčleněno ubytování, jak ale i připouští informace OAMP, takový postup není legislativně zakotven. Ze zpráv tedy nevyplývá, na čem je tato praxe založena, ani do jaké míry je právně závazná a vynutitelná konkrétním dublinským navrátilcem. Ze shromážděných informací se lze rovněž domnívat, že základní zákonem upravené pravidlo vymezující okruh osob oprávněných podat žádost na území Maďarska je u tzv. dublinských navrátilců prolamováno faktickou praxí maďarských orgánů. Z doložených zpráv však není zřejmé, na čem je tato praxe založena, a nelze proto ani uzavřít, zda takové jednání maďarských orgánů představuje praxi jednotnou, či čistě nahodilou. Zdejší soud současně v obdobné věci dospěl k závěru, že „z informace OAMP a informace EUAA vyplývá, že zákonná úprava žádostí o mezinárodní ochranu je v rámci dublinského řízení faktickým postupem příslušných orgánů obcházena, jedná se ovšem o jejich právně nevynutitelnou libovůli, a žadatelé tak nemají možnost případné odepření přijetí žádosti o mezinárodní ochranu účinně napadnout u nezávislého soudu“ (rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2026, čj. 5 Azs 75/2026-24). (20] NSS připomíná, že „správní orgán musí před vydáním rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany pro nepřípustnost dle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve spojení s § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona z důvodu, že k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany je příslušné Maďarsko, shromáždit dostatečně podrobné, objektivní a ověřené informace týkající se přístupu žadatelů o mezinárodní ochranu přemístěných do Maďarska na základě evropského nařízení k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v tomto státě“ (rozsudek NSS ze dne 28. 8. 2024, čj. 2 Azs 134/2024-31). Žalovaný ale neshromáždil dostatek zpráv o průběhu řízení o mezinárodní ochraně v případě tzv. dublinských navrátilců, popř. jiných systémových nedostatků v Maďarsku, a to zejména ve vztahu k samotné možnosti podat žádost o mezinárodní ochranu a k jejímu věcnému posouzení. NSS proto dospěl k závěru, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, pročež měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.“ 17. Soud k věci dále uvádí, že podklad, z něhož žalovaný vycházel, je stručný a v rozhodné části založený právě na popisu obecného institucionálního rámce a na shrnutí správní praxe. Neobsahuje dostatečně přesvědčivou odpověď na otázku, jak je v Maďarsku v současnosti fakticky a právně zajištěn přístup dublinského navrátilce, který dosud o azyl v Maďarsku nežádal, k azylovému řízení, jaké procesní záruky mu náleží a jakým způsobem jsou odstraňovány dříve vytýkané systémové nedostatky. Tím spíše tento jediný podklad nemohl sám o sobě postačit k závěru, že v případě Maďarska nejsou dány závažné důvody se domnívat, že by přemístění žalobce mohlo vést k zacházení odporujícímu čl. 4 Listiny.

18. V posuzované věci tedy absentuje konkrétní a podklady doložená úvaha o tom, zda přemístění konkrétního žadatele do Maďarska nebrání známé systémové nedostatky. Judikatura správních soudů přitom opakovaně zdůrazňuje, že u států, u nichž existují vážné indicie strukturálních problémů, musí být tato úvaha důkladná, komplexní a opřená o aktuální a spolehlivé informace.

19. Soud proto uzavírá, že žalovaný se dostatečně nezabýval tím, zda přemístění žalobce do Maďarska nebrání překážka podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Jeho závěr o neexistenci systémových nedostatků v Maďarsku nemá oporu ve správním spise. Napadené rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, resp. je zatížené vadou spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.

V. Závěr a náklady řízení

20. Z uvedených důvodů soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok I). V něm bude žalovaný vázán právním názorem soudu. Zejména znovu a dostatečně zjistí skutkový stav ve vztahu k aktuálním poměrům v Maďarsku a přesvědčivě posoudí, zda přemístění žalobce nebrání překážka podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Úspěšnému žalobci krajský soud přiznal náhradu nákladů řízení, která sestává z náhrady účelně vynaložených nákladů na právní zastoupení dle vyhlášky č. 176/1999 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů („advokátní tarif“). Jeho zástupce ve věci učinil dva úkony právní služby (převzetí věci, podání žaloby), vše v sazbě 4 620 Kč za každý úkon dle advokátního tarifu (celkem 9 240 Kč). Dále mu náleží též náhrada hotových výdajů v sazbě 450 Kč za každý úkon (celkem 900 Kč), což činí celkem 10 140 Kč. Právní zástupce žalobce nedoložil, že je plátcem DPH, a tudíž soud odměnu o DPH nenavýšil. Tuto částku je žalovaná povinna žalobci uhradit ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne pro nepřijatelnost, pokud nebude svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele. Brno 10. července 2026 JUDr. Petr Polách v. r. samosoudce