33 A 113/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: V. D. D., nar. ………….., st. příslušnost V. s. r., bytem ul. ……………………, zastoupen Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2016, č.j. MV- 111960-7/OAM-2016, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobou ze dne 1. 11. 2016 žalobce napadl rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 20. 10. 2016, č.j. MV-111960-7/OAM-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný rozhodl o zamítnutí odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka ze dne 16. 7. 2016, č.j. CPR-15156/ČJ-2016-931200-SV (dále jen “prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 2 roky. II. Napadené rozhodnutí V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že vycházel ze skutkového stavu zjištěného prvostupňovým správním orgánem, podle něhož dne 10. 6. 2012 byl žalobce kontrolován policisty Přijímacího střediska cizinců Zastávka, kam se dostavil s úmyslem požádat o mezinárodní ochranu na území ČR. Neměl přitom platný cestovní pas ani vízum či povolení k pobytu, které by jej opravňovalo k pobytu na území ČR. Prvostupňový orgán zjistil, že žalobce se nachází v evidenci SIS (vyhlašující země Litva). Na základě žádosti o spolupráci byla dne 16. 6. 2016 doručena prvostupňovému správnímu orgánu odpověď k ověření totožnosti žalobce, přičemž následně bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Z protokolu o výslechu žalobce mj. vyplynulo, že nevěděl o tom, že pobývá na území ČR neoprávněně, přičemž k dalším otázkám směřujícím ke zjištění jeho vědomostí o legálních podmínkách pobytu v ČR žalobce odmítl vypovídat. Z uvedeného pak prvostupňový správní orgán učinil jednoznačný závěr o tom, že byl dán důvod pro uložení správního vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný v prvé řadě konstatoval, že prvostupňový orgán zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vzhledem k tomu, že odvolání směřovalo i proti obsahu závazného stanoviska Ministerstva vnitra k vycestování žalobce ze dne 27. 6. 2016, vyžádal si žalovaný jeho potvrzení nebo změnu, přičemž ministr vnitra vydal závazné stanovisko ze dne 21. 9. 2016, č.j. MV-112812-2/OAM, jímž předchozí závazné stanovisko potvrdil a opětovně uzavřel, že vycestování žalobce je možné. Dále se žalovaný zabýval jednotlivými odvolacími námitkami a uvedl, že žalobce nepochybně pobýval na území bez platného cestovního dokladu, ač k tomu nebyl oprávněn, a dále tento pobýval na území ČR bez víza nebo bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, a proto byl naplněn důvod pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že prvostupňový správní orgán zjišťoval stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 3 správního řádu, přičemž z protokolu o výslechu žalobce je patrné, že mu byla kladena řada otázek k okolnostem přicestování, pobytu na území, a to včetně otázek směřujících k posouzení případného zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Pokud odmítl žalobce na otázky správního orgánu vypovídat, a ani neuvedl okolnosti, které by mu měly být ku prospěchu, nelze vytýkat prvostupňovému správnímu orgánu nedostatečnou snahu o zjištění těchto okolností. Pokud dále žalobce namítal, že se dostavil dobrovolně do Přijímacího střediska Zastávka k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a proto neočekával, že by mu hrozilo jakékoliv opatření ze strany správního orgánu, žalovaný uvedl, že samotné vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany neznemožňuje správnímu orgánu zahájit paralelně řízení o uložení správního vyhoštění a při splnění zákonných podmínek je také uložit. Z protokolu o výslechu žalobce je dále zřejmé, že tento na území ČR nemá vybudován fakticky žádný rodinný ani soukromý život, ani sociální zázemí, nedisponuje v ČR žádným majetkem a celá jeho rodina žije ve Vietnamu. Žalobce dále neuvedl žádnou skutečnost, na základě níž by bylo možno se domnívat, že by případný zásah byl nepřiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života, a proto se žalovaný s hodnocením přiměřenosti dopadů správního vyhoštění ztotožnil. Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dále zřejmé, že žalobce pobýval na území ČR po přesně nezjištěnou dobu, přičemž prvostupňový orgán výslovně zdůvodnil, proč považuje provinění žalobce za závažné (vědomí nelegálnosti pobytu, vstup navzdory zákazu pobytu na území členských států EU z Litvy platný od 15. 1. 2015 do 8. 1. 2017). Je tedy zřejmé, proč byla stanovena délka, po kterou nelze umožnit vstup žalobci na území členských států v délce dvou let a žalovaný se s touto úvahou ztotožnil. Námitku, že lhůta k vycestování je nepřiměřeně krátká, žalovaný rovněž nepřijal, neboť v případě žalobce nelze hovořit o pevně vybudovaném sociálním či jiném zázemí, které má žalobce na území svého domovského státu. Zároveň nijak nedoložil, v čem spatřuje nemožnost obstarat si letenku do domovského státu ve stanovené lhůtě. Z uvedených důvodů žalovaný vyhodnotil prvostupňové rozhodnutí jako zákonné a správné, jakož i přiměřené porušení zákonem stanovené povinnosti, a proto odvolání zamítl. III. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce uvedl následující žalobní body. Primární pochybení spatřuje v tom, že nebyl zjištěn skutečný stav věci bez důvodných pochybností ve smyslu ustanovení § 3 správního řádu. Žalovaný byl povinen rovněž ve smyslu § 50 odst. 3 správního řádu zjistit všechny rozhodné skutečnosti ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení. Žalovaný opomněl zjistit skutečnosti, které svědčí ve prospěch žalobce. Žalobce je přesvědčen o nepřiměřenosti uloženého opatření, které ani svou formou ani svou délkou neodpovídá okolnostem případu. Je nutno zdůraznit, že žalobce spolupracoval se žalovaným, vypověděl pravdu o svém pobytu na území a důvodech jeho nelegálnosti, přičemž sám vyhledal správní orgán, aby řešil svou situaci. Uložení správního vyhoštění je tak v tomto ohledu nepřiměřeným zásahem. Je nutno vážit následky, které má uložené správní vyhoštění pro život cizince a jeho možnost cestovat po území EU i do budoucna a zvolit řešení, které těmto okolnostem odpovídá nejlépe a při co možná nejmenší míře zásahu do práv postižené osoby. Žalovaný tak měl žalobci umožnit dobrovolné opuštění území ČR, příp. uložení povinnosti k opuštění republiky, aby tak měl žalobce možnost se na území ČR opětovně vrátit. Po uložení správního vyhoštění však žalobce zcela přišel o možnost návratu do ČR. Napadené rozhodnutí je tak nepřiměřeným zásahem do života žalobce, přičemž žalovaný vůbec nezkoumal, jaký dopad do života žalobce takové rozhodnutí bude mít. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci ve smyslu hodnocení soukromého a rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž v prvostupňovém rozhodnutí tyto skutečnosti nehodnotí prakticky vůbec. Konečně žalobce namítl, že délka uloženého správního vyhoštění je nepřiměřená okolnostem případu. Nebylo zdůvodněno, proč je správní vyhoštění uloženo v tak vysoké výměře. Nebyly dále zohledněny skutečnosti, které svědčí ve prospěch žalobce, např. skutečnost, že žalobce dobrovolně spolupracoval se žalovaným, nebyl si vědom neoprávněnosti svého jednání a sám se snažil za pomoci vyhledání správního orgánu svou situaci řešit. Ze strany žalobce se přitom jedná o první porušení právních předpisů. Napadené rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť výměra uloženého správního vyhoštění nebyla náležitě zdůvodněna. Poslední žalobní námitkou je tvrzení žalobce, že prvostupňový orgán vycházel ze zcela neaktuálního závazného stanoviska k vycestování žalobce. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Ve svém vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že nesouhlasí se žalobcem vytýkanými důvody, neboť neprokazují nezákonnost výroku napadeného rozhodnutí žalovaného ani řízení, které jeho vydání předcházelo. Odkázal na obsah správního spisu a uvedl, že v průběhu správního řízení bylo jednoznačně objasněno, že žalobci bylo nejprve uloženo správní vyhoštění, a to na dobu 2 let za nelegální pobyt na území ČR, když neměl platný cestovní pas ani vízum či povolení k pobytu. Zcela správně bylo rozhodnuto o správním vyhoštění, a to podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, a proto napadené rozhodnutí o zamítnutí odvolání bylo rovněž správné. Doba platnosti správního vyhoštění byla stanovena s přihlédnutím ke všem okolnostem, společenské škodlivosti jednání žalobce jako přiměřené opatření. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. IV. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas a je přípustná v souladu s ust. § 65, § 68 a § 70 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení nařízení jednání nepožadovali a krajský soud neshledal ústní projednání věci nezbytným. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ze správního spisu prvostupňového orgánu a žalovaného vedených v této věci krajský soud zjistil následující skutečnosti. Ve spisu je založen výpis ze schengenského informačního systému (SIS) ze dne 10. 6. 2016 vypovídající o tom, že žalobce je nežádoucím cizincem, přičemž pátrání po něm bylo vyhlášeno dne 15. 1. 2015 s ukončením ke dni 8. 1. 2017. Z protokolu o výslechu žalobce ze dne 26. 6. 2016 vyplývá, že žalobce byl poučen o tom, že má právo nevypovídat, přičemž k věci uvedl, že po svém příchodu do ČR pobýval na adrese Slezská 2232/144, Praha 3. Ohledně svého pobytu v Litvě žalobce odmítl vypovídat, stejně tak i o tom, zda mu bylo známo, že v ČR pobývá nelegálně. Žalobce dále sdělil, že cestovní pas ztratil někde v Praze v taxi, jeho ztrátu nehlásil. V ČR se pohybuje přibližně od března 2016, nemá tu žádné příbuzné ani děti. Nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek, ani nedisponuje žádnými finančními prostředky. Kdyby se vrátil do Vietnamu, tak by si musel půjčit. Má tam rodiče, nicméně bydlel u babičky, která ještě žije. V ČR mu vypomáhají známí, kteří mu poskytují ubytování a jídlo. Žalobci byla dále předložena kopie cestovního pasu zaslaného z Litvy, přičemž potvrdil, že to je jeho bývalý cestovní pas. Prvostupňový orgán dále vyžádal od Ministerstva vnitra závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince ze dne 27. 6. 2016, ev. č. ZS30560, z něhož vyplývá, že vycestování žalobce je možné. V odůvodnění tohoto závazného stanoviska je uvedeno, že ministerstvo posuzovalo otázku možnosti bezpečného návratu žalobce do vlasti, a dospělo k závěru, že současnou politickou a bezpečnostní situaci v zemi původu cizince lze považovat za natolik uspokojivou, aby umožňovala jeho bezpečný návrat do vlasti. Případné vycestování žalobce podle ministerstva nepředstavuje rozpor s mezinárodními závazky ČR. Prvostupňový orgán dal příležitost žalobci k vyjádření se k podkladům pro rozhodnutí, čehož žalobce ve stanovené lhůtě nevyužil. V odvolacím řízení si žalovaný vyžádal od ministra vnitra potvrzení závazného stanoviska, které bylo vydáno dne 21. 9. 2016, č.j. MV-112812-2/OAM-2016 a v němž ministr vnitra uvedl, že neshledal v napadeném závazném stanovisku jakékoliv pochybení či potřebu jeho změny. Poukázal především na ustanovení § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců a uvedl, že v tomto kontextu se prvostupňový správní orgán správně zabýval otázkou případného zásahu do soukromého a rodinného života cizince. Následně dal žalovaný možnost žalobci vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí ve věci, čehož žalobce nevyužil. O jednotlivých žalobních námitkách směřujících proti závěrům napadeného rozhodnutí krajský soud uvážil takto. Žalobce na prvním místě namítal, že v řízení o uložení správního vyhoštění nebyl zjištěn skutečný stav věci bez důvodných pochybností. K tomu krajský soud uvádí, že tato námitka nebyla nijak výslovně konkretizována ve vztahu k naplnění hypotézy skutkové podstaty § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož platí, že „policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států až na 3 roky, 1. pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn, 2. pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.“ Krajský soud je toho názoru, že ze skutečností zřejmých ze správního spisu je jednoznačně patrné, že žalobce skutečně neměl k dispozici svůj cestovní doklad (který údajně ztratil při svém pobytu v Praze) a zároveň nebylo zjištěno, že by měl vízum či povolení k pobytu na území ČR. Naopak, prvostupňový správní orgán zjistil z evidence SIS, že jde o nežádoucí osobu, po níž je vyhlášeno pátrání litevskými státními orgány. Vzhledem k tomu, že žalobce nijak samotnou existenci uvedených skutečností nezpochybnil, považuje v tomto směru krajský soud jeho námitky za zcela nedůvodné, neboť skutkový stav byl z pohledu rozhodných skutečností pro aplikaci citovaného ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců zjištěn zcela řádně a bez důvodných pochybností. V tomto ohledu zvláštní námitkou je tvrzení, že žalovaný nedostatečně zjistila skutkový stav věci ve smyslu hodnocení soukromého a rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž v prvostupňovém rozhodnutí tyto skutečnosti nehodnotí prakticky vůbec. Jak vyplývá z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu, jež navazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zásah do soukromého a rodinného života cizince způsobený jeho vyhoštěním by musel mít určitou intenzitu, aby představoval porušení práv garantovaných čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71 a ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009-65). Přesto, že pojem rodinného života v Úmluvě není definován, je vždy vykládán s důrazem na fungující (reálný) rodinný život. V dané souvislosti je třeba také poukázat na to, že čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu povinností státu je v tomto směru nutno vždy posuzovat okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94), když Evropský soud pro lidská práva bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý, život v jeho zemi původu a do jaké míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý, život na jeho území (viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2015, č.j. 7 Azs 70/2015 - 37, přístupný na www.nssoud.cz). Krajský soud v prvé řadě uvádí, že ze skutkového stavu zjištěného ve správním řízení jasně vyplývá, že žalobce na území ČR nemá žádnou rodinu ani jiné příbuzné, přičemž bydlí a žije u svých známých. Již z této samotné skutečnosti je zřejmé, že intenzita zásahu do soukromého a rodinného života způsobeného uložením správního vyhoštění nemůže být v případě žalobce vysoká. Jeho rodina žije ve Vietnamu a žalobce tam podle svých vlastních slov měl kde bydlet, i když v případě návratu by si zřejmě musel vypůjčit peníze. Pokud žalovaný na obdobném hodnocení zjištěných skutkových okolností založil svůj závěr, že hodnocení přiměřenosti dopadů správního vyhoštění podané prvostupňovým orgánem bylo správné, nedopustil se žádného procesního pochybení ani nezákonného právního posouzení věci. Pokud se týká namítané nepřiměřenosti uloženého pobytového opatření – správního vyhoštění, krajský soud nevidí žádný hmatatelný důvod, který by mohl být oporou takovému závěru. Podle ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců platí, že „při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.“ Toto ustanovení upravuje pouze to, jakými okolnostmi se má správní orgán zabývat v případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, čj. 9 Azs 288/2016-30, přístupný na www.nssoud.cz). Jak již bylo řečeno, na straně žalobce nejsou žádné skutkové důvody, pro něž by mu nemělo být uloženo správní vyhoštění, pohyboval-li se na území ČR po určitou (přesně nezjištěnou) dobu bez cestovního dokladu, ač k tomu nebyl oprávněn, a bez víza či povolení k pobytu. Pokud žalobce tvrdil, že se správním orgánem spolupracoval a dobrovolně se přihlásil, pak je třeba podotknout, že tak učinil nepochybně zejména z důvodu podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v Přijímacím středisku Zastávka. Z protokolu o výslechu žalobce ze dne 26. 6. 2016 je navíc zřejmé, že k většině otázek týkajících se jeho nelegálního pobytu na území ČR a jinde v EU žalobce odmítl vypovídat, což je sice jeho právem, ovšem na druhé straně to nesvědčí o přílišné ochotě spolupracovat se správními orgány. Souhrnně vzato ani námitka nepřiměřenosti uloženého pobytového opatření není zjevně opodstatněná, pročež ji krajský soud považuje za nedůvodnou. K namítané nepřiměřené délce uloženého správního vyhoštění je nepřiměřená okolnostem případu, krajský soud uvádí, že žalovaný se hodnocení délky doby uloženého správního vyhoštění v délce dvou let v napadeném rozhodnutí věnoval a dostatečně zdůvodnil, proč se ztotožňuje s hodnocením prvostupňového orgánu. Délka uloženého správního vyhoštění je stanovena ve výši dvou třetin zákonné sazby, což při absenci jakýchkoliv bližších vazeb žalobce k území ČR (vyjma „známých“) nelze považovat za nepřiměřené opatření. Naopak je třeba zdůraznit, že žalobce s největší pravděpodobností pobýval nelegálně již na území Litvy a v dalších blíže nezjištěných členských zemích EU. Uložené správní vyhoštění s dobou, po kterou žalobce nesmí vkročit na území členských států EU v délce dvou let není z pohledu krajského soudu porušení principu přiměřenosti a zcela odpovídá skutkovým okolnostem případu. Ani poslední žalobní námitka, že žalovaný vycházel ze zcela neaktuálního závazného stanoviska k vycestování žalobce, neodpovídá spisovému materiálu. Prvostupňový orgán vyžádal od Ministerstva vnitra závazné stanovisko k vycestování podle ustanovení § 120a zákona o pobytu cizinců, podle něhož platí, že „policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění podle § 119 a 120 je povinna si vyžádat závazné stanovisko ministerstva, zda vycestování cizince je možné (§ 179); to neplatí, rozhoduje-li policie o správním vyhoštění při vycestování cizince na hraničním přechodu a cizinec výslovně uvede, že jeho vycestování je možné.“ Jak v prvostupňovém řízení, tak i v odvolacím řízení v potvrzení závazného stanoviska dospělo ministerstvo (resp. ministr) k závěru, že vycestování žalobce je možné a že mu nebrání žádná překážka. Žalobce rovněž nevznesl proti obsahu závazného stanoviska žádné konkrétní námitky, pouze uvedl, že je neaktuální. Žalobce měl navíc příležitost se po vydání potvrzujícího závazného stanoviska k jeho závěrům vyjádřit, jíž ovšem nevyužil. Vzhledem k tomu, že důvody znemožňující vycestování žalobce zpět do vlasti byly v předmětném správním řízení dvakrát přezkoumány a žalobce žádné relevantní důvody, které by mu bránily v návratu do Vietnamu neuvedl, nelze ani tuto námitku žalobce považovat za důvodnou. V. Závěr a náklady řízení S ohledem na shora uvedené považuje krajský soud napadené rozhodnutí za zcela věcně správné a zákonné, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl, jak je ve výroku I. uvedeno. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. tak, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť nebyl v řízení úspěšný (výrok II). Úspěšnému žalovanému náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, jak je ve výroku III tohoto rozsudku uvedeno.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 3. ledna 2017 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová