33 A 15/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: M. H. státní příslušnost X zastoupený advokátem Mgr. Tomášem Bučkem sídlem Milady Horákové 1957/13, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2026, č. j. OAM-45860-11/ZM-2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Vymezení věci 1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále taktéž „krajský soud“) se žalobce domáhal zrušení shora citovaného rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2026, č. j. OAM- 45860-11/ZM-2025 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl jeho žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty a dobu platnosti zaměstnanecké karty neprodloužil podle § 44a odst. 11, ve spojení s § 46e odst. 1 a dále § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále taktéž „ZPC“), neboť byl žalobce pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

II. Napadené rozhodnutí

2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce podal dne 14. 7. 2025 na pracovišti žalovaného v Brně žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty ve smyslu § 44a odst. 9 ZPC, neboť doba platnosti jeho stávající zaměstnanecké karty byla omezena do 28. 8. 2025. Žalovaný po posouzení zákonných podmínek shledal, že žalobci platnost zaměstnanecké karty prodloužit nelze, jelikož byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

3. V rámci posouzení žalobcovy žádosti si žalovaný vyžádal opis i výpis z evidence Rejstříku trestů ČR, z nichž zjistil, že byl žalobce pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu převaděčství. Žalovaný uzavřel, že byl naplněn zákonný důvod pro zamítnutí jeho žádosti dle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a § 37 odst. 1 písm. a) ZPC.

4. Stran přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého či rodinného života žalobce žalovaný konstatoval, že k potenciální aktivaci čl. 8 Evropské úmluvy (dále pouze „EÚLP“) musí cizinec během správního řízení vznést konkrétní námitku svědčící o nepřiměřenosti rozhodnutí správního orgánu. Žalobce nicméně žádnou námitku či tvrzení týkající se negativních dopadů napadeného rozhodnutí do oblasti jeho soukromého ani rodinného života nevznesl. Podle údajů uvedených v tiskopisu žádosti je žalobce svobodný a bezdětný, pročež v neprodloužení pobytového oprávnění nelze spatřovat intenzivní zásah do jeho práva na soukromý a rodinný život.

5. Primárním následkem napadeného rozhodnutí je neprodloužení zaměstnanecké karty a z toho plynoucí povinnost žalobce opustit území ČR, nesplní-li žalobce podmínky pro udělení jiného pobytového oprávnění. Vzhledem k tomu, že žalobce pobývá na území ČR od roku 2019, tedy poměrně malou část svého života, neexistuje v obecné rovině žádná vážnější překážka pro to, aby se opět integroval v prostředí domovského státu. Žalobce je v produktivním věku, jeho zdravotní stav je dobrý a v případě návratu na Ukrajinu není žádný z těchto aspektů omezujícím kritériem pro získání zaměstnání či provozování samostatné výdělečné činnosti.

6. Jelikož žalobce porušil právní řád závažným způsobem a jeho jednání naplnilo znaky úmyslného trestného činu, nelze v neprodloužení zaměstnanecké karty spatřovat nepřiměřený zásah do jeho soukromých a rodinných poměrů. Navíc ani s odstupem času se společenská škodlivost jednání žalobce nezměnila. Negativní důsledky protiprávního jednání žalobce nezahrnují pouze samotný soudem uložený trest, ale právě i neprodloužení pobytového oprávnění.

7. Žalovaný si je vědom aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině, ovšem tato sama nemůže být důvodem, pro který by v přímém rozporu se zákonem rozhodl o prodloužení zaměstnanecké karty. Jestli žalobci hrozí ve vycestování do vlasti objektivní překážka, má možnost získat v ČR dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu na území. Platnost zaměstnanecké karty tak žalovaný neprodloužil.

III. Žaloba

8. Žalobce má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť se žalovaný dostatečně nezabýval přiměřeností svého rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Žalovaným provedená úvaha je značně obecná, paušální a nevychází z individuálních poměrů žalobcova případu. Jelikož napadeným rozhodnutím žalobce pozbyl oprávnění nadále legálně pobývat v ČR, bylo povinností žalovaného provést podrobnou a kvalifikovanou úvahu, jestli pravomocné odsouzení žalobce za trestný čin předčí jeho právo na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 EÚLP.

9. Žalobce namítal, že má v ČR mimořádně silné rodinné, soukromé a pracovní vazby a jeho životní centrum se nachází v Brně, kde žije veškerá jeho nejbližší rodina (tj. matka a sestra s nezletilým synovcem). Současně má žalobce v ČR i dlouhodobou partnerku, s níž uzavřel před pravoslavným duchovním v Brně církevní sňatek. Jakkoliv nejde o civilní sňatek ve smyslu českého právního řádu, jde o významnou skutečnost svědčící o vážnosti, stabilitě a hloubce partnerského vztahu žalobce. Žalovaný přitom vůbec nezkoumal, zda by v důsledku účinků napadeného rozhodnutí došlo k odloučení žalobce od jeho partnerky.

10. Žalovaný nepřihlédl ani k pracovním vazbám žalobce, který má na území ČR dlouhodobé a stabilní zaměstnání, pročež je ekonomicky soběstačný a nezávislý na veřejných prostředcích. Žalovaný se chybně upnul jen na povahu trestné činnosti. Ani zde nijak nezohlednil, že se žalobce dopustil trestného činu již v roce 2022 a v bezprostředním kontextu války na Ukrajině, kdy byl odsouzen za jednání spočívající v nápomoci ukrajinským občanům při překročení slovensko-ukrajinské hranice a jejich následném převozu na území ČR. Je třeba zohlednit nejen humanitární a válečný kontext skutku, ale též časový odstup či podmíněný charakter uloženého trestu, což žalovaný neučinil.

11. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, pokud nezjišťoval podobu soukromých a rodinných vazeb žalobce v ČR, míru jeho pracovní a sociální integrace či blíže nehodnotil aktuální situaci na Ukrajině. Žalobci přitom z důvodu pochybení jeho tehdejšího právního zástupce nelze vyčítat, že nepodal vyjádření k podkladům rozhodnutí, kde by na tyto skutečnosti upozornil. Poněvadž je rozhodnutí žalovaného ryze formalistické, žalobce navrhl, aby jej krajský soud zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal nahradit náklady soudního řízení.

IV. Vyjádření žalovaného a replika žalobce

12. Ve vyjádření ze dne 26. 5. 2026 žalovaný zdůraznil, že žalobce v ČR nepobývá tak dlouho, aby jej bylo možné v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“) považovat za usazeného a plně integrovaného cizince a chránit jej skrze čl. 8 EÚLP. I kdyby tomu tak bylo, čl. 8 EÚLP není absolutní povahy a připouští omezení kvůli ochraně veřejného pořádku, bezpečnosti či zdraví. Žalobce se přitom dopustil závažného zločinu a jeho jednání nebylo žádným jednorázovým excesem, ale jednáním přímo ohrožujícím veřejný pořádek, které nelze tolerovat.

13. Pokud žalobce namítal, že v ČR žije jeho matka, sestra i údajná manželka, žalovaný konstatoval, že tyto skutečnosti žalobce poprvé uvedl až v žalobě samotné. I když měl příležitost během správního řízení na tyto skutečnosti upozornit, nic netvrdil ani nedoložil, a to ani po seznámení s podklady rozhodnutí, jak avizoval. Jak matka, tak i sestra žalobce jsou na pobytu žalobce i jeho péči zcela nezávislé, což platí taktéž naopak. Vzájemnou (finanční či jinou) závislost žalobce nedoložil ani v podané žalobě, kde pouze uvedl, že matka a sestra bydlí na stejné adrese jako žalobce a matka pracuje i ve stejné restauraci. Žalovaný tudíž nevidí žádnou konkrétní újmu, kterou by nepřítomnost žalobce na území jeho matce či sestře způsobila.

14. Ohledně tvrzeného církevního sňatku žalobce s jeho partnerkou (ukrajinskou státní příslušnicí) pak žalovaný konstatoval, že žalobce dosud nedoložil oddací list, ze kterého by bylo patrné, že byl tento sňatek opravdu uzavřen a že se tak stalo před registrovanou církví v ČR, aby byl tento sňatek postaven naroveň civilnímu sňatku. Řízení o prodloužení zaměstnanecké karty je řízení o žádosti a je proto plně na žalobci, aby předkládal důkazy a návrhy na podporu svých tvrzení. Žalovaný při svém rozhodování vycházel ze všech jemu dostupných informací a další případná aktivita tak záležela na žalobci. Žalovaný považuje žalobu za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.

15. V replice ze dne 24. 6. 2026 žalobce setrval na podané žalobě v plném rozsahu, přičemž uvedl, že podstatou žaloby není popření existence odsouzení, nýbrž namítaná nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do oblasti jeho soukromého a rodinného života, již žalovaný adekvátně neposoudil. Žalovaný byl povinen hodnotit konkrétní skutkový stav, nikoli nahrazovat individuální posouzení obecnou bezpečnostní rétorikou. Vazby žalobce v ČR nejsou účelové ani nahodilé a existovaly již v době rozhodování žalovaného. Pokud přitom žalobce v soudním řízení tyto vazby podrobněji specifikoval a předložil listiny, které je dokládají, nemá tato skutečnost na posouzení věci žádný vliv. Žalobce je třeba s ohledem na okolnosti považovat za osobu usazenou ve smyslu judikatury ESLP a jeho soukromé poměry v ČR chránit. To napadené rozhodnutí zcela pominulo, pročež je nutné jej zrušit.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

16. Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 14. 7. 2025 na pracovišti žalovaného v Brně žádost o prodloužení doby platnosti dosavadní zaměstnanecké karty. V rámci tiskopisu žádosti žalobce uvedl, že je svobodný, má středoškolské vzdělání a je v současné době zaměstnán na pozici číšníka v restauraci La Corrida v Brně Bystrci. V textu tiskopisu pak žalobce nevyplnil žádné údaje o svých rodinných příslušnících, zejména o manželce, matce či sourozencích. Ke své žádosti žalobce předložil fotokopii platného cestovního pasu příslušníka Ukrajiny č. FH719456 a úředně ověřenou kopii nájemní smlouvy ze dne 21. 1. 2025 a pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2023.

17. V průběhu správního řízení si žalovaný opatřil a založil do správního spisu výpis z Cizineckého informačního systému (tj. CIS) k osobě žalobce a výpis i opis z Rejstříku trestů fyzických osob ze dne 14. 7. 2025, z nichž shodně plyne, že byl žalobce odsouzen rozsudkem Okresního soudu Humenné ze dne 18. 9. 2023, sp. zn. 1 T 99/2022, pro zločin převaděčství podle § 355 odst. 3 písm. d) s poukazem na § 138 písm. j) slovenského trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 12 T 42/2024, bylo následně rozhodnutí Okresního soudu Humenné plně uznáno na území ČR a bylo rozhodnuto o transformaci a výkonu uloženého trestu v souladu s českou právní úpravou. Žalobce byl podle českého práva odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let, jež definitivně uplyne dne 18. 9. 2026. Obě citovaná soudní rozhodnutí tvoří nedílnou součást správního spisu.

18. Poté, co žalovaný obdržel souhlasné závazné stanovisko Úřadu práce ČR s prodloužením doby platnosti žalobcovy zaměstnanecké karty, vyzval žalobce k seznámení s podklady rozhodnutí, ke kterému se dne 5. 11. 2025 osobně dostavil zaměstnanec zmocněnce žalobce (společnosti RAMIS Consulting s. r. o.) Mgr. R. S., který se s podklady pro rozhodnutí seznámil a přislíbil, že se k nim ve lhůtě 15 dnů písemně vyjádří, k čemuž však nedošlo. Následně bylo vydáno napadené rozhodnutí, které je v současnosti předmětem přezkumu krajským soudem v tomto řízení.

VI. Posouzení věci krajským soudem

19. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [viz § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a ve lhůtě podle § 172 odst. 1 ZPC.

20. Usnesením ze dne 10. 6. 2026, č. j. 33 A 15/2026-67, přitom krajský soud přiznal žalobě žalobce odkladný účinek.

21. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při zjišťování skutkového stavu věci krajský soud vycházel ze správního spisu předloženého žalovaným.

22. Krajský soud ve věci nařídil ústní jednání, které proběhlo dne 4. 8. 2026 za osobní přítomnosti žalobce, jeho zástupce a zástupce žalovaného. Po vymezení předmětu posuzované věci krajský soud shrnul obsah správního spisu a přistoupil k doplnění dokazování. K návrhu žalobce zdejší soud provedl zejména důkaz fotografiemi dokumentujícími existenci a průběh církevního sňatku (obřadu) mezi žalobcem a jeho současnou partnerkou paní V. S., z nichž soud zjistil, že žalobce a jeho partnerka spolu absolvovali v Brně před pravoslavným duchovním symbolický pravoslavný obřad, k němuž mělo dle softwarových údajů o pořízení fotografií obsažených v mobilním telefonu žalobce i jeho partnerky dojít již dne 28. 1. 2023. Současně krajský soud provedl taktéž svědecký výslech partnerky žalobce paní V. S., jež vypověděla o okolnostech jejich společného partnerského života, přičemž potvrdila i existenci pravoslavného církevního obřadu dne 28. 1. 2023.

23. Z množství navrhovaných důkazů zdejší soud po dohodě s přítomnými účastníky provedl ještě důkaz čestnými prohlášeními matky, sestry i partnerky žalobce, jimiž bylo osvědčeno, že má žalobce v ČR uvedené příbuzné i partnerku, s níž v současné době sdílí společnou domácnost. Kromě toho soud k důkazu provedl též potvrzení o zaměstnání žalobce a jeho partnerky či recentní zprávu Probační a mediační služby ze dne 20. 7. 2026, dle níž žalobce řádně plní podmínky uložené trestní sankce a spolupracuje s přiděleným probačním úředníkem. Poté, co účastníci řízení neměli další důkazní návrhy, prohlásil soud usnesením dokazování za ukončené a po přednesu konečných návrhů účastníků ukončil jednání s tím, že rozsudek bude v zákonné lhůtě vyhlášen na úřední desce soudu.

24. Po pečlivém přezkumu žalobních námitek krajský soud shledal, že žaloba není důvodná.

25. Úvodem se krajský soud k námitce žalobce zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí, neboť z podstaty věci platí, že nepřezkoumatelné rozhodnutí již zpravidla nedává soudu prostor pro úvahy o námitkách věcného charakteru.

26. Krajský soud shledal, že rozhodnutí žalovaného je zcela přezkoumatelné, a to i v rozsahu týkajícím se otázky posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí z hlediska sféry soukromého a rodinného života žalobce (či jeho blízkých). Krajský soud konstatuje, že i touto problematikou se žalovaný při svém rozhodování zabýval a své úvahy v tomto směru přezkoumatelným způsobem zachytil v textu odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný přitom dospěl k jednoznačnému závěru, že okolnosti týkající se soukromého a rodinného života žalobce v ČR svým významem nebrání tomu, aby žalobci nebyla kvůli spáchání úmyslného trestného činu prodloužena platnost jeho zaměstnanecké karty. Takový závěr vyznívá jasně a určitě a nenasvědčuje tomu, že by napadené rozhodnutí trpělo nesrozumitelností (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002-24, či ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25), anebo nedostatkem rozhodovacích důvodů (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123; rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).

27. Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti pak krajský soud rovněž dodává, že i sám žalobce v žalobě výslovně uznal, že žalovaný i přes absenci konkrétní námitky z jeho strany (podrobněji viz níže) otázku přiměřenosti napadeného rozhodnutí řešil a učinil o ní určitou úvahu. Pokud přitom žalobce v žalobě s jeho závěry v tomto ohledu polemizoval a namítal jejich nezákonnost (popř. věcnou nesprávnost), je to obecně známkou toho, že skutkové důvody rozhodnutí nechybí (viz zde např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2018, č. j. 8 Afs 209/2016-46, či ze dne 9. 8. 2022, č. j. 9 Afs 44/2022-35). Námitka nepřezkoumatelnosti proto není důvodná.

28. Pro účely posouzení otázky zákonnosti napadeného rozhodnutí je pak vhodné nejprve alespoň stručně vymezit podstatu souzené věci a shrnout skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, a které nikoliv.

29. V projednávané věci žalovaný zamítl žalobcovu žádost o prodloužení doby platnosti dosavadní zaměstnanecké karty v ČR s odkazem na dikci ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) ZPC (ve spojení s § 44a odst. 11 a § 46e odst.

1. ZPC), dle něhož cizinci nelze zaměstnaneckou kartu prodloužit, byl-li pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Mezi účastníky řízení přitom zásadně nepanuje spor o tom, že se žalobce v době platnosti jeho stávající zaměstnanecké karty (v roce 2022) dopustil úmyslného trestného činu (tj. zločinu převaděčství), za což byl rozsudkem Okresního soudu Humenné ze dne 18. 9. 2023, sp. zn. 1 T 99/2022, pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu tří let, a to za současného uložení dohledu probačního úředníka. Zároveň byl žalobci citovaným rozsudkem uložen trest propadnutí věcí, které ke spáchání trestného činu použil (osobní automobil a mobilní telefon), jakož i povinnost podrobit se programu sociálního výcviku v oblasti převaděčství, nelegálního pašování migrantů nebo obchodování s lidmi.

30. Současně účastníci nijak nesporují, že dané odsouzení trestním soudem Slovenské republiky je relevantní z hlediska českého práva, tj. představuje zákonný důvod pro naplnění skutkové podstaty neprodloužení zaměstnanecké karty podle § 37 odst. 1 písm. a) ZPC. V řešené věci není sporné, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 12 T 42/2024, byl citovaný rozsudek slovenského trestního soudu platně uznán na území ČR a bylo rozhodnuto o výkonu i transformaci uložených trestů v souladu s českou právní úpravou. Podle zákonných pravidel upravujících mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech a uznávání rozhodnutí trestních soudů cizích států se tak na žalobce hledí, jako by byl odsouzen trestním soudem ČR za trestný čin spáchaný na jejím území (srov. k tomu zejména § 329 a násl. zákona č. 104/2013 Sb.).

31. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení nebylo sporné naplnění podmínek skutkové podstaty § 37 odst. 1 písm. a) ZPC, což bylo potvrzeno i při ústním projednání věci, zabýval se krajský soud k námitce žalobce pouze otázkou, jestli napadené rozhodnutí obstojí z hlediska přiměřenosti svých dopadů do oblasti soukromého a rodinného života žalobce, či je naopak nezbytné vnímat jej jako nepřiměřené, a tedy nezákonné. Při svém rozhodování soud vycházel z následujících úvah.

32. Pokud se týče povinnosti správních orgánů posuzovat přiměřenost (negativních) dopadů svých rozhodnutí z hlediska soukromého a rodinného života cizince, je tato ve vnitrostátním právu zakotvena v § 174a ZPC. Podle odst. 1 tohoto ustanovení platí, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí správní orgán zohlední především závažnost či druh protiprávního jednání cizince, délku jeho pobytu na území, věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území, jakož i intenzitu vazeb k domovskému státu. Účastník řízení je přitom ze zákona správnímu orgánu povinen poskytnout veškeré relevantní informace k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

33. Třebaže platná právní úprava ZPC potřebu zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí vztahuje pouze na správní řízení vedená v režimu ZPC, u nichž to zákon výslovně stanoví (§ 174a odst. 3 ZPC), judikatura Nejvyššího správního soudu v minulosti toto pravidlo prolomila a dovodila, že s ohledem na aplikační přednost závazků plynoucích z čl. 8 EÚLP jsou správní orgány povinny posoudit přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života cizince i tehdy, když to zákon výslovně nestanoví. Tato povinnost však není bezbřehá, ale uplatní se pouze při kumulativním splnění dvou základních podmínek. První podmínkou je, že cizinec již v rámci správního řízení vznese dostatečně konkrétní námitku svědčící o nepřiměřenosti dopadů vyplývajících z rozhodnutí do oblasti jeho soukromého či rodinného života, a druhou podmínkou je, že jím tvrzený zásah není a priori nemyslitelný (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2019, č. j. 10 Azs 310/2019-32, ze dne 23. 12. 2019, č. j. 10 Azs 262/2019- 31, ze dne 22. 1. 2020, č. j. 10 Azs 256/2019-39, či nejaktuálněji rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023- 65).

34. Po důkladném přezkoumání správního spisu zdejší soud shledal, že žalobce v posuzované věci nesplnil hned první z těchto podmínek, neboť během správního řízení netvrdil nic o tom, že by neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty zasáhlo jeho právo na respektování soukromého a rodinného života chráněného čl. 8 EÚLP. Krajský soud uvádí, že ačkoliv měl žalobce v průběhu správního řízení prokazatelně hned několik příležitostí, kdy mohl na rozhodné okolnosti z oblasti svého soukromého či rodinného života žalovaného upozornit, této možnosti nevyužil a ani rámcově nenaznačil, že má na území ČR nějaké osobní, soukromé nebo rodinné vazby.

35. V této souvislosti krajský soud předně poukazuje již na samotnou žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty ze dne 14. 7. 2025. Ačkoliv bylo povinností žalobce v rámci tiskopisu k žádosti vyplnit všechny skutečnosti významné pro posouzení žádosti, včetně údajů o soukromých a rodinných vazbách, žalobce žádné údaje o svých rodinných příslušnících ani své aktuální partnerce (viz níže) neuvedl, přestože k tomu měl v rámci formuláře vyhrazený prostor. Žalovaný tak mohl ve svých úvahách o (ne)prodloužení platnosti žalobcovy zaměstnanecké karty fakticky pracovat jen s tím, že je žalobce svobodný, dosáhl středoškolského vzdělání a aktuálně pracuje jako číšník v restauraci La Corrida v Brně Bystrci. Jiné informace žalobce v tiskopisu k žádosti neposkytl a žalovaný je tedy objektivně nemohl posoudit.

36. Neobstojí přitom námitka žalobce, že nedostatečné vyplnění tiskopisu žádosti bylo důsledkem nekvalitního právního zastoupení ve správním řízení. Z obsahu spisové dokumentace a shodně i vyjádření žalobce během ústního jednání před krajským soudem dne 4. 8. 2026 totiž vyplynulo, že v době podání žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty žalobce zastoupen nebyl, jelikož ke vzniku zastoupení ve správním řízení (společností RAMIS Consulting s. r. o.) došlo až později (tj. ve fázi bezprostředně předcházející seznámení s podklady rozhodnutí). V situaci, kdy žalobce svou žádost osobně vyplnil a vlastnoručně podepsal, lze nedostatky při vyplnění tiskopisu přičítat k tíži pouze jemu samotnému a nikomu jinému.

37. K námitce žalobce ohledně nedostatečné znalosti českého práva a procesních povinností poté zdejší soud dodává, že i cizinec je povinen počínat si ve správním řízení obezřetně a přistupovat k jednotlivým procesním úkonům s maximální mírou pečlivosti. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se i v řízeních vedených v režimu ZPC uplatní zásada vigilantibus iura (tj. práva přejí bdělým), a proto je to právě cizinec, kdo ve výsledku většinou nese riziko za splnění svých procesních povinností (přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 8 Azs 57/2016-36, či ze dne 20. 4. 2023, č. j. 2 Azs 35/2023-27). V posuzovaném případě se přitom nejednalo o právně složitý úkon, neboť šlo pouze o vyplnění náležitostí na předtištěném standardizovaném formuláři, který žadatele systematicky vede k vyplnění nutných údajů, mezi nimi i informací o rodičích, sourozencích či manželce. Za těchto okolností tak krajský soud vyhodnotil námitku žalobce jako nedůvodnou.

38. Obdobně pak žalobce nevyužil příležitosti poukázat na své soukromé či rodinné poměry v ČR ani ve fázi seznámení s podklady pro rozhodnutí. Jakkoliv se přitom zaměstnanec zmocněnce Mgr. Radim Strnad k úkonu seznámení s podklady rozhodnutí dne 5. 11. 2025 osobně dostavil a po seznámení s jednotlivými dokumenty přislíbil, že se k obsahu spisového materiálu ve lhůtě 15 dnů vyjádří, v této lhůtě ani kdykoliv později v průběhu správního řízení tak neučinil. Pokud tedy žalobce ani bezprostředně před vydáním napadeného rozhodnutí neupozornil žalovaného na skutečnost, že je nutné adekvátně zohlednit rovněž jeho soukromé a rodinné poměry v ČR, nelze žalovanému spravedlivě vyčítat, že v kontextu přiměřenosti zohlednil čistě osobní poměry žalobce (tj. posoudil zejména jeho věk, zdravotní stav, pracovní schopnost, pobytovou a trestní minulost či schopnost reintegrace do prostředí domovského státu). Při popsaném informačním deficitu a procesní pasivitě žalobce jsou tyto úvahy racionální a zcela dostačující.

39. K námitce žalobce zdejší soud dodává, že účastník řízení má vždy odpovědnost za volbu svého zmocněnce. Pokud si přitom pro zastupování vybere osobu, která k tomu není vhodná a nečiní ve prospěch účastníka všechny potřebné úkony, jde to k tíži takto zastoupeného účastníka (viz např. taktéž i rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2024, č. j. 2 As 103/2023-47). Tato klíčová premisa se bez dalšího uplatní též v řízeních podle ZPC (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 2 Azs 76/2015-24, či ze dne 21. 2. 2018, č. j. 4 Azs 229/2017-34). Námitka žalobce, že za veškerá pochybení i procesní pasivitu ve správním řízení nese odpovědnost výlučně jeho zmocněnec, a nikoliv on samotný, je proto lichá.

40. K výše uvedenému je třeba dále přičíst, že v posuzované věci se jednalo o řízení o žádosti, a nikoliv řízení zahajované z moci úřední (tj. ex officio). Právě v řízení o žádosti je aktivita žadatele zásadní, neboť je to žadatel, kdo jako iniciátor řízení má zájem nejen na efektivním či rychlém průběhu správního řízení, ale především na jeho samotném (pozitivním) výsledku. Jinými slovy řečeno, žadatel nese vždy primární břemeno tvrzení a předložení důkazů o okolnostech, z nichž pro sebe dovozuje příznivý výsledek řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2013, č. j. 6 As 95/2013- 41, či ze dne 14. 1. 2022, č. j. 4 Azs 42/2020-49).

41. Proto pokud se žalobce domáhal prodloužení platnosti zaměstnanecké karty a potenciální šanci na úspěch své žádosti zamýšlel zvýšit tím, že má na území ČR aktuálně pokročilé a etablované rodinné a soukromé vazby, jímž by v případě zamítnutí žádosti hrozilo narušení či jiná obdobná újma, bylo čistě na něm, aby žalovaného na tuto skutečnost během správního řízení adekvátně upozornil a učinil ji předmětem rozhodování, k čemuž nedošlo. Žalovaný v projednávané věci postupoval zcela správně a držel se své procesní role, jestli při dodaném penzu informací vyhodnotil své rozhodnutí z hlediska zásahu do práv žalobce zaručených čl. 8 EÚLP jako přiměřené.

42. Třebaže žalobce ve správním řízení na existenci soukromých ani rodinných vazeb nepoukázal a až v žalobě podrobně namítal, že v ČR žije jeho matka, sestra a má zde i partnerku, se kterou v minulosti uzavřel církevní sňatek, rozhodl se krajský soud s ohledem na význam veřejných subjektivních práv chráněných čl. 8 EÚLP tyto skutečnosti řádně objasnit a přiměřeně k nim přihlédnout a zabýval se tím, zda při vědomí těchto nových skutečností (ne)může napadené rozhodnutí žalovaného působit vůči žalobci nepřiměřeně přísně. I za tímto účelem krajský soud ve věci nařídil ústní jednání, v rámci nějž věnoval značnou část dokazování právě problematice soukromých a rodinných vazeb žalobce na území ČR.

43. Přestože krajský soud na základě provedeného dokazování nepochybuje o existenci rodinných, soukromých, pracovních ani partnerských vazeb žalobce na území ČR (viz níže), nevidí krajský soud tyto vazby jako natolik intenzivní, pevné a hluboké, aby bez dalšího odůvodňovaly odlišné právní posouzení věci žalovaným.

44. V souzené věci se rozhodovací důvod žalovaného zakládal na ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) ZPC, dle nějž žalovaný zaměstnaneckou kartu cizinci neprodlouží, byl-li pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Citovaná právní norma se přitom vyznačuje zcela přesně, určitě a konkrétně vymezenou hypotézou vylučující jakýkoliv jiný možný způsob výkladu či případnou dezinterpretaci. Na rozdíl od jiných právních důvodů, s nimiž platná právní úprava ZPC spojuje zrušení, resp. neprodloužení, stávajícího pobytového oprávnění cizince [namátkově srov. § 56 odst. 1 písm. h) či j) ZPC], zároveň citované ustanovení není vystavěno ani na neurčitém právním pojmu, který až teprve podrobným výkladem v kulisách skutkových okolností řešené věci získá konkrétní podobu a význam, čímž právní norma jej obsahující nabude definitivní obrysy (srov. např. i recentní usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2026, č. j. 2 Azs 64/2024-53).

45. V nyní řešené věci je tedy situace taková, že zákonodárce zcela jasně a bezpodmínečně stanovil, že cizinci, jenž byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, nesmí být jeho stávající pobytové oprávnění na území ČR prodlouženo, přičemž správnímu orgánu (a v rámci soudního přezkumu ani správnímu soudu) zásadně nepřísluší se v případě naplnění zákonných podmínek od tohoto pravidla jakkoliv odchýlit (použití diskrece je v daném případě vyloučeno). V této situaci by proto bylo nejen v rozporu se smyslem a účelem úpravy ZPC jako základního regulátoru migrace v ČR, ale i v přímém rozporu s úmyslem zákonodárce, pokud by zdejší soud při poměřování v kolizi stojících hodnot stavěl zákonodárcem vyjádřený veřejný zájem na tom, aby na území ČR pobývali jen cizinci, kteří nepáchají trestnou činnost, na stejnou úroveň právu žalobce na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 EÚLP.

46. Je proto třeba upřednostnit veřejný zájem na ochraně bezpečnosti ČR reprezentující zákonodárnou vůli a brát jej jako výchozí hodnotu. Jeho překonání skrz ochranu práv dle čl. 8 EÚLP je pak možné dovodit pouze tehdy, pokud by na straně cizince existovaly natolik výjimečné či do určité míry specifické okolnosti mající původ v jeho soukromém či rodinném životě, v jejichž kontextu by se bezvýhradné lpění na ochraně (obecného) veřejného zájmu jevilo s přihlédnutím k veškerým okolnostem věci jako zjevně nepřiměřené. Takové skutečnosti ovšem žalobce v řešené věci netvrdil a ani krajský soud jejich existenci nezjistil. Krajský soud se podrobněji zabýval jednotlivými rodinnými a soukromými vazbami žalobce, které vyšly v řízení najevo.

47. Žalobce v žalobě zejména namítal, že má na území ČR svou matku (M. H.). Jakkoliv soud přítomnost žalobcovy matky v ČR nezpochybňuje, z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi žalobcem a matkou neexistuje vztah vzájemné závislosti projevující se např. v ekonomické, zdravotní či jiné rovině. Krajský soud konstatuje, že matka žalobce je dospělá, svéprávná žena, jež v ČR pobývá na základě vlastního a na žalobci plně nezávislého pobytového titulu (povolení k trvalému pobytu). Je rovněž zcela finančně nezávislá, neboť má stálé a plnohodnotné zaměstnání (pracuje jako kuchařka v restauraci La Corrida v Brně), které jí zajišťuje vlastní zdroj obživy. Zároveň z ničeho nevyplynulo a ani žalobce v žalobě netvrdil, že by zdravotní stav matky nutně vyžadoval jeho přítomnost v ČR za účelem poskytnutí osobní péče. Při jednání krajského soudu žalobce vypověděl, že se jeho vztah s matkou omezuje jen na sdílení společné domácnosti a poměrné rozdělení nákladů na nájemné a energie spojené s užíváním bytu. Taková skutečnost nesvědčí o existenci potřeby společného soužití a nečiní závěry žalovaného nepřiměřenými.

48. Ještě slabší vazby pak zdejší soud v případě žalobce zjistil vůči jeho sestře (K. K.), jež dle předložených listinných důkazů i vyjádření žalobce s žalobcem vůbec nebydlí a v současné době má vlastní rodinu – žije v ČR se svým partnerem (českým státním příslušníkem), se kterým vychovává nezletilého syna. Ani pobytový status sestry v ČR (povolení k trvalému pobytu) není odvislý od pobytového oprávnění žalobce. Udržování rodinných vazeb mezi žalobcem a jeho sestrou potom probíhá tak, že se vzájemně navštěvují, neboť oba bydlí v Brně na stejné adrese (v tomtéž bytovém domě). Takto popsané vztahy žalobce a jeho sestry jsou zcela běžné a nevyžadují žádnou zvýšenou míru ochrany ze strany státu.

49. K témuž závěru krajský soud dospěl i v případě zaměstnání žalobce. Zdejší soud nepřehlédl, že je žalobce na území ČR po delší dobu (soustavně od roku 2019) zaměstnán na pozici číšníka v restauraci La Corrida v Brně, přičemž zaměstnavatel je s jeho nasazením a pracovními výkony spokojen. Řádný výkon zaměstnání a plnění pracovních povinností nicméně nepředstavuje natolik výjimečnou či ojedinělou okolnost, která by měla při hodnocení přiměřenosti napadeného rozhodnutí rozhodující význam. Je naopak vcelku běžné, že si cizinec za dobu pobytu na území najde práci, zvláště, pobýval-li v ČR z titulu zaměstnanecké karty, která kromě oprávnění k pobytu cizince opravňuje rovněž k výkonu závislé práce (srov. § 42g ZPC). V tomto ohledu tedy krajský soud neshledává případ žalobce nikterak výjimečným.

50. Konečně pokud se týče žalobcem tvrzeného soužití s přítelkyní, s níž měl v minulosti uzavřít i „církevní sňatek“, krajský soud existenci partnerského vztahu žalobce a jeho přítelkyně zásadně nerozporuje a při svém rozhodování jej vzal jako prokázanou skutečnost. Třebaže se žalobce během správního řízení o své přítelkyni nezmínil, dokazováním při jednání před soudem dne 4. 8. 2026 bylo spolehlivě prokázáno, že žalobce se svojí současnou partnerkou V. S. (rovněž ukrajinskou státní příslušnicí) tvoří pár již od roku 2021, a tedy jejich vztah existoval i v době podání žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti jeho zaměstnanecké karty. Krajský soud proto v rámci přezkumu rozhodnutí žalovaného posoudil význam a rozhodné okolnosti žalobcova partnerského vztahu, přičemž dospěl k závěru, že okolnosti tohoto vztahu nejsou natolik silné či mimořádné, aby působily nepřiměřenost napadeného rozhodnutí.

51. Krajský soud konstatuje, že se sice žalobce se svou partnerkou znají již zhruba pět let, nicméně dle vyjádření žalobce spolu žijí ve společné domácnosti sotva jeden rok. Až do roku 2025 bydleli partneři po celou dobu odděleně a samostatně. Navíc v období let 2021 až 2023 spolu partneři udržovali vztah jen na dálku, jelikož partnerka žalobce ještě dokončovala studium na Slovensku. Vzájemný kontakt tak partneři realizovali zpravidla prostřednictvím víkendových návštěv, kdy se vzájemně střídavě navštěvovali, popř. prostřednictvím prostředků elektronické komunikace. Vztahové soužití v užším slova smyslu (sdílení společné domácnosti) je tedy mezi partnery stále poměrně čerstvé a podle krajského soudu (prozatím) nelze hovořit o trvalém partnerském soužití a činit tomu odpovídající závěry. Zároveň je třeba zohlednit, že žalobce a jeho partnerka nemají prozatím společné děti, a nevyvstává proto potřeba přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte či hodnotit intenzitu citových vazeb mezi rodičem a dítětem (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Nunez proti Norsku, ze dne 28. 9. 2011, stížnost č. 55597/09).

52. Pokud se pak týče žalobcem tvrzeného „církevního sňatku“, v průběhu soudního řízení bylo objasněno, že žalobce a jeho partnerka ve skutečnosti neuzavřeli platný církevní sňatek ve smyslu českého práva (srov. § 657 odst. 2 občanského zákoníku), nýbrž absolvovali pouze symbolický svatební obřad podle pravidel pravoslavné církve, které jsou oba věřící. V daném případě tudíž nedošlo k platnému uzavření církevního sňatku před pověřenou osobou (orgánem) registrované církve v ČR. Tomu ostatně nasvědčuje též skutečnost, že žalobce ani jeho partnerka neobdrželi žádné potvrzení či jiný doklad osvědčující průběh obřadu (udělení svátosti) a ani jim následně nebyl vydán matričním úřadem oddací list jako veřejná listina prokazující uzavření sňatku, což v průběhu jednání před soudem výslovně potvrdili oba partneři. Za situace, kdy žalobcem tvrzený „sňatek“ nelze z hlediska českého práva považovat za právně relevantní formu uzavření manželství (jde o tzv. udělení svátosti manželské v intencích církevního práva), nelze takovému projevu vůle přiznávat stejnou míru ochrany, resp. spojovat s ním totožné právní důsledky jako s manželstvím platně uzavřeným dle českého právního řádu.

53. Zdejší soud tedy uzavírá, že rodinné a soukromé poměry žalobce nemají (a to ani ve vzájemném souhrnu) dostatečný potenciál prolomit veřejný zájem chráněný v ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) ZPC. Je přirozené a logické, že po určité době na území si cizinec vždy vytvoří určité vazby (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2023, č. j. 2 Azs 70/2023-50). V nyní řešené věci nicméně v opozici vůči těmto zájmům stojí pravomocné odsouzení za úmyslný trestný čin, jehož se žalobce dopustil po předchozím rozmyslu, vůči více osobám a který dle stejnopisu trestního rozsudku založeného ve správním spise vykazoval vysokou míru organizovanosti i individuální přípravy. Zdejší soud proto o negativních důsledcích trestné činnosti, resp. značné společenské škodlivosti jednání žalobce nepochybuje, o čemž svědčí i to, že byl žalobci uložen podmíněný trest odnětí svobody v maximálním přípustném rozsahu. Navíc zkušební doba podmíněného odsouzení doposud stále neuplynula, a tudíž zatím nelze předpokládat, zda se žalobce v budoucnu skutečně osvědčí, či nikoliv. Konečně žalobcem tvrzené „humanitární aspekty“ jím spáchaného trestného činu považuje krajský soud vzhledem k charakteru jeho odsouzení za zcela mimoběžné.

54. Jen na doplnění pak krajský soud dodává, že otázka zkoumání aktuální bezpečnostní situace na Ukrajině má místo především v rámci případného správního řízení ve věci správního vyhoštění (srov. § 118 a násl. ZPC), k němuž v případě žalobce prozatím nedošlo. Současně probíhající ukrajinský válečný konflikt na Ukrajině může potenciálně představovat důvod pro udělení víza za účelem strpění pobytu na území (viz § 33 ZPC). Krajský soud neshledal, že by právě bezpečnostně-politická situace na Ukrajině, jejíž západní oblasti již v současné době lze považovat za relativně bezpečné (viz k tomu např. recentní rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48, a ze dne 14. 4. 2026, č. j. 35 A 10/2026-63, či Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2026, č. j. 175 A 8/2026-25), měla být stěžejním důvodem, proč by se neprodloužení platnosti stávající zaměstnanecké karty žalobce mělo jevit jako nepřiměřené.

VII. Závěr a náklady řízení

55. Poněvadž zdejší soud neshledal námitky žalobce důvodnými, žalobu postupem podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I).

56. O náhradě nákladů řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Poněvadž žalobce v řešené věci úspěchu nedosáhl, nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalovanému potom žádné náklady v souvislosti s tímto soudním řízením nevznikly, resp. ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a to ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku. Kasační stížnost je třeba podat ve dvojím vyhotovení přímo u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to však neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 11. srpna 2026 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r. samosoudce