33 A 19/2020

Rubrum

33 A 19/2020-34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., ve věci žalobce: S. S. sídlem X zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje sídlem Žerotínovo náměstí 3, 601 82 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2020, č. j. JMK 17982/2020, sp. zn. S-JMK 3517/2020/OD/Bo, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2020, č. j. JMK 17982/2020, sp. zn. S-JMK 3517/2020/OD/Bo, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností, ze dne 20. 11. 2019, č. j. ODSČ-42504/19-53, sp. zn. ODSČ-42504/19-RO/PŘ, s e z r u š u j e.

III. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Václava Voříška, advokáta se sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha.

Odůvodnění

I . Vymezení věci pokračování 2 33 A 19/2020 1. Žalobce napadl u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) svou žalobou rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 2020, č. j. JMK 17982/2020, sp. zn. S-JMK 3517/2020/OD/Bo (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Brna, odboru dopravněsprávních činností (dále též „prvostupňový orgán“ nebo „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 11. 2019, č. j. ODSČ-42504/19-53, sp. zn. ODSČ-42504/19-RO/PŘ (dále též „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o přestupku“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí (dále též „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 4. 5. 2017 v 11:19:31 hod. v Brně, na ulici Zámecká, v blízkosti č. or. 76, při řízení motorového vozidla tov. zn. A., RZ: X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci, když v úseku, kde je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 50 km/h, byla jeho vozidlu naměřena rychlost jízdy 74 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ± 3 km/h tak byla vozidlu naměřena nejnižší skutečná rychlost jízdy 71 km/h, čímž žalobce z nedbalosti překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy o 21 km/h a porušil povinnost řidiče podle ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu.

3. Za spáchání výše uvedeného přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

II. Napadené rozhodnutí

4. V rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný nejprve zrekapituloval obsah správního spisu a dosavadní průběh řízení, přičemž dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné.

5. Ve vztahu k zákonnosti prvostupňového rozhodnutí pak žalovaný doplnil, že bylo v předcházejícím řízení postupováno v souladu se zákonem, přičemž spáchání přestupku žalobcem bylo prokázáno bez důvodných pochybností, a to na základě policejní dokumentace. Stejně tak žalovaný neshledal žádné pochybení ve vztahu k úvahám prvostupňového orgánu ohledně společenské škodlivosti, míry zavinění a výše uložené pokuty.

III. Žaloba

6. V žalobě bylo namítáno, že odpovědnost za přestupek zanikla, neboť před vydáním napadeného rozhodnutí uplynula objektivní doba dvou let k jeho projednání, a to podle dotčených ustanovení v rozhodné době platného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 30. 5. 2017 (dále jen „zákon o přestupcích“). K tomu žalobce doplnil, že žalovaný nereflektoval skutečnost, že v době jeho rozhodování byla posuzována ústavněprávní konformita ust. § 112 odst. 2 věty první zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový přestupkový zákon“). Žalovaný poté nezrušil napadené rozhodnutí ani v přezkumném řízení, přestože si musel být vědom vydání souvisejícího nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020. sp. zn. PL. ÚS 15/19. pokračování 3 33 A 19/2020 7. S ohledem na výše uvedené proto žalobce navrhl, aby krajský soud napadené a prvostupňové rozhodnutí zrušil, uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů soudního řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Současně žalobce spolu se svým právním zástupcem požadovali naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci a nezveřejňování jejich osobních údajů na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu.

IV. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 23. 6. 2020 uvedl, že s podanou žalobou nesouhlasí. Podle jeho názoru bylo ve správním řízení postupováno v souladu s tehdy platnou a účinnou právní úpravou, a to rovněž ve vztahu k posouzení otázky zániku odpovědnosti za přestupek. Proto žalovaný krajskému soudu navrhl, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

10. Ke spáchání přestupku došlo dne 4. 5. 2017. K zahájení přestupkového řízení následně došlo příkazem ze dne 31. 1. 2018 (doručen dne 15. 2. 2018). Vlivem podání odporu bylo v přestupkovém řízení pokračováno a prvostupňový orgán konal ve věci ústní jednání.

11. Následně vydal rozhodnutí ze dne 18. 6. 2018, č. j. ODSČ-42504/17-31 (dále jen „první rozhodnutí o přestupku“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání výše uvedeného přestupku. Dané rozhodnutí nicméně bylo k odvolání žalobce zrušeno a přestupkové řízení pokračovalo.

12. Stejně tak bylo žalovaným zrušeno následně vydané rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 2. 10. 2018, č. j. ODSČ-42504/17-41 (dále jen „druhé rozhodnutí o přestupku“), které bylo vypraveno dne 11. 12. 2018.

13. Prvostupňový orgán poté vydal dne 20. 11. 2019 třetí prvostupňové rozhodnutí o přestupku, proti kterému žalobce podal prostřednictvím svého zmocněnce odvolání. Jelikož prvostupňový orgán nepovažoval odvolání za důvodné, postoupil ho spolu se správním spisem žalovanému, který vydal napadené rozhodnutí.

VI. Posouzení věci krajským soudem

14. Krajský soud předně posuzoval, zda byly splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.) a jedná se o žalobu přípustnou (§ 65, § 68, § 70 s. ř. s.).

15. V souladu s ust. § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. pokračování 4 33 A 19/2020 16. Soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.

17. Žaloba je důvodná.

18. Krajský soud se v kontextu jediné žalobní námitky zabýval tím, zda odpovědnost za přestupek žalobce zanikla či nikoliv. V této souvislosti je pak nutné reflektovat skutečnost, že ke spáchání přestupku došlo ještě za účinnosti zákona o přestupcích.

19. Podle ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích platilo: „Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.“ 20. Podle ust. § 20 odst. 2 zákona o přestupcích dále platilo: „Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením.“ Ve třetím odstavci téhož ustanovení zákona pak bylo stanoveno, že: „Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“ 21. Ze spisového materiálu vyplývá, že ke spáchání přestupku došlo dne 4. 5. 2017, přičemž prvostupňový správní orgán vydal příkaz mající za následek zahájení řízení o přestupku dne 31. 1. 2018 (doručen dne 15. 2. 2018 – viz doručenka). Následně bylo dne 18. 6. 2018 vydáno první rozhodnutí o přestupku, které bylo k odvolání zrušeno. Stejně tak bylo žalovaným zrušeno druhé rozhodnutí o přestupku ze dne 2. 10. 2018, které bylo vypraveno až dne 11. 12. 2018. K vydání prvostupňového rozhodnutí pak došlo až dne 20. 11. 2019.

22. S ohledem na výše uvedené lze podle názoru zdejšího soudu dospět k závěru, že roční lhůta pro projednání přestupku sice byla opakovaně přerušena vydáním tří nových rozhodnutí o přestupku. Z odkazovaného ust. § 20 odst. 3 zákona o přestupcích ovšem vyplývá, že přestupek nebylo možné projednat, pokud od jeho spáchání uplynuly dva roky. Tzv. objektivní lhůta pro projednání přestupku, která činí dva roky od jeho projednání, již nebyla při vydání třetího (posledního) prvostupňového rozhodnutí ze dne 20. 11. 2019 dodržena, neboť přestupek byl spáchán dne 4. 5. 2017, tudíž objektivní promlčecí lhůta uplynula ještě předtím, než bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, které je nyní předmětem přezkumu skrze zamítavé napadené rozhodnutí o odvolání. Nelze tedy než uzavřít, že odpovědnost žalobce za přestupek proto zanikla.

23. Krajský soud si je samozřejmě vědom toho, že nový přestupkový zákon obsahoval v době svého přijetí rovněž ust. § 112 odst. 2, ve kterém bylo uvedeno, že: „Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“ 24. Následně ovšem došlo k vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, publikován pod č. 54/2020 Sb. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), kterým bylo rozhodnuto o zrušení první věty ust. pokračování 5 33 A 19/2020 § 112 odst. 2 nového přestupkového zákona, neboť toto ustanovení bylo shledáno jako protiústavní. Ústavní soud v citovaném nálezu mj. uvedl, že zbývající část daného ustanovení je i po zásahu Ústavního soudu třeba chápat v původním významu zrušené věty první, tedy že se jedná o lhůty pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůty pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůty pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt.

25. Poté ovšem došlo k další změně právní úpravy intertemporálních pravidel daného právního předpisu, neboť byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/20, publikován pod č. 325/2020 Sb., kterým byla zrušena také druhá věta výše uvedeného ust. § 112 odst. 2 nového přestupkového zákona. V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod je třeba aplikovat ke všem součástem trestnosti, pod které spadá také právní úprava běhu promlčecích dob stanovených zákonem k zániku odpovědnosti za přestupek.

26. Při posouzení, zda je pozdější právní úprava pro pachatele příznivější, je podle právního názoru Ústavního soudu nezbytné zohlednit celkový výsledek takového postupu z hlediska trestnosti, a to s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem případu. K porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny základních práv a svobod dojde také za předpokladu, pokud by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by za užití nové právní úpravy byl již promlčen.

27. Obecně je tak nutné v každém individuálním případě posuzovat, která právní úprava je pro žalobce příznivější, a to rovněž z hlediska délky promlčecí doby, která je za účelem zániku odpovědnosti za přestupek zákonem stanovena. V souvislosti s nyní projednávanou věcí proto nelze aplikovat pravidlo obsažené v ust. § 32 odst. 3 nového přestupkového zákona, protože stanovuje, že byla-li promlčecí doba přerušena, odpovědnost za přestupek zaniká nejpozději 3 roky od jeho spáchání, což není při srovnání s dotčeným ustanovením zákona o přestupcích (2 roky) právní úprava, kterou by bylo možné považovat ve vztahu k žalobci za příznivější (ust. § 112 odst. 1 nového přestupkového zákona).

28. Na základě výše uvedeného lze dospět k závěru, že odpovědnost žalobce za přestupek zanikla dříve, než bylo ve věci pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 61/2010 – 89), pročež bylo prvostupňové a napadené rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem. Krajskému soudu tak nezbylo, než prvostupňové a napadené rozhodnutí zrušit.

29. Ve vztahu k vyjádřenému nesouhlasu ohledně zveřejňování osobních údajů žalobce a jeho právního nástupce na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu dále krajský soud dodává, že se jedná o běžnou součást žalob podávaných výše uvedeným právním zástupcem, přičemž Nejvyšším správním soudem bylo opakovaně judikováno, že anonymizace účastníků řízení je dostatečným způsobem zajištěna (uvedeny jsou pouze iniciály). Pokud se jedná o právního zástupce, krajský soud k tomu dodává, že zveřejňování jeho osobních údajů v souvislosti s výkonem advokátní praxe obecně podléhá jinému právnímu režimu, resp. požívá jinou míru právní ochrany.

30. V této souvislosti lze podpůrně odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2020, č. j. 4 As 444/2019 - 38, ve kterém bylo uvedeno, že: „K otázce pokračování 6 33 A 19/2020 zveřejňování osobních údajů zástupce stěžovatele a stěžovatele samotného, jakož i meritorních rozhodnutí na internetu Nejvyšší správní soud uvádí, že veřejnost soudního řízení je garantována čl. 96 Ústavy České republiky a součástí této zásady je také veřejné vyhlášení rozsudku, což ostatně potvrdil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/18. Proto platí, že jsou pravidelně při vyhlašování uvedeny na úřední desce (i elektronické) základní identifikační údaje jednotlivých účastníků včetně jejich zástupců, aby byl zachován požadavek na veřejnost soudního řízení. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu navíc konstatoval, že zájem na veřejném vyhlašování rozsudků převažuje nad zájmem na ochraně osobních údajů účastníků řízení (s výjimkou citlivých údajů), a proto nelze od zveřejňování základních identifikačních údajů ustoupit (obdobně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 4 As 252/2019 - 42). Navíc advokát je veřejně činnou osobou a s ohledem na specifický charakter jeho činnosti je nutno považovat za veřejnou prezentaci advokáta veškerou advokátní činnost, která má souvislost se soudem projednávanou věcí. Nejvyšší správní soud odkazuje na závěr vyslovený v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29, že jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na usnesení ze dne 25. 5. 2017, č. j. Nao 175/2017 - 161, ve kterém konstatoval, že „pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být sekundárně viktimizován, je-li spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení“.“ VII. Závěr a náklady řízení 31. Po důkladném přezkoumání napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, tedy krajský soud shledal žalobu s ohledem na zánik odpovědnosti za přestupek vlivem uplynutí promlčecí doby stanovené zákonem jako důvodnou a nezbylo mu tak, než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení, přičemž s přihlédnutím k důvodu nezákonnosti shledal krajský soud nezbytným též zrušení rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ve výroku II. tohoto rozsudku (§ 78 odst. 3 s. ř. s.). V této souvislosti krajský soud příslušnému správnímu orgánu ukládá, aby v navazujícím řízení rozhodl tak, že řízení ve věci přestupku se s odkazem na ust. § 20 zákona o přestupcích ve spojení s ust. § 112 odst. 1 nového přestupkového zákona zastavuje, protože zákonem stanovená lhůta k jeho projednání uplynula. Tímto právním názorem krajského soudu jsou správní orgány v dalším řízení vázány (ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.).

32. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měl plný úspěch ve věci žalobce, pročež má právo na náhradu nákladů řízení.

33. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Na poskytnutí právní služby zástupce (advokáta) vznikly náklady za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava věci a sepsání žaloby) po 3 100 Kč podle ust. § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb pokračování 7 33 A 19/2020 (advokátní tarif), a dále má nárok na 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož zástupce žalobce krajskému soudu nedoložil, že je plátcem DPH, nezvýšil krajský soud náhradu odměny za právní zastoupení o částku připadající na tuto daň. Celkem je tedy žalovaný povinen žalobci na nákladech řízení nahradit částku 9 800 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 16. listopadu 2021 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: K. M.