33 A 19/2025

Plný text

č. j. 33 A 19/2025-37 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kopečkovou, Ph.D., v právní věci žalobce: T. A. T. Ch. nar. X, st. příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2025, č. j. MV-61443-4/SO-2025, takto:

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 26. 5. 2025, č. j. MV-61443-4/SO-2025, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 3. 2025, č. j. OAM- 41962-27/DP-2024, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 15 269 Kč k rukám Mgr. Marka Sedláka, advokáta, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2 33 A 19/2025 Odůvodnění:

1. Žalobce brojí proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 5. 2025, č. j. MV-61443-4/SO-2025, kterým žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“), ze dne 5. 3. 2025, č. j. OAM-41962-27/DP-2024, kterým byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 30. 9. 2024 o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia podle § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

I. Shrnutí procesního postoje žalobce

2. Žalobce namítá, že postup předcházející vydání rozhodnutí správních orgánů byl nezákonný. Pohovor na Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad Hanoj“), který se uskutečnil dne 30. 9. 2024 při podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobého pobytu, byl proveden nezákonným způsobem, a proto nemůže sloužit jako podklad pro vydání rozhodnutí. Žalobce v této souvislosti odkazuje na § 169k odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 169j odst. 2 až 6 téhož zákona. Dále žalobce namítá, že došlo k porušení § 55 odst. 5 správního řádu, neboť před pohovorem nebyl poučen o svých právech a povinnostech. Ve správním spise navíc chybí doklad o ustanovení tlumočnice z vietnamského jazyka. Žalobce uvádí, že v průběhu pohovoru nebyl poučen o svých právech a povinnostech v řízení a přítomná tlumočnice netlumočila pohovor z vietnamštiny do češtiny. Tlumočnice tlumočila pohovor z vietnamštiny do anglického jazyka, kterým komunikovala s úřední osobou, která poté sepisovala podle tlumočení do angličtiny záznam o pohovoru v českém jazyce. Tento postup není v záznamu zachycen, ačkoliv podle žalobce mohl ovlivnit jeho správnost.

3. Žalobce dále namítá, že záznam o pohovoru mu nemohl být přečten, protože byl sepsán v českém jazyce, který tlumočnice neovládala. Žalobce si je vědom toho, že tlumočnice ovládá vietnamský jazyk, ale jazykové znalosti anglického jazyka tlumočnice ani úřední osoby není schopen posoudit. Postup při pohovoru tak neodpovídá § 57 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Záznam o pohovoru mu před podpisem přečten nebyl, údaj o jeho přečtení neodpovídá skutečnosti. Byl pouze dotázán, zda se záznamem souhlasí a vyzván k označení příslušné kolonky a k podpisu záznamu.

4. Žalobce namítal tyto skutečnosti v odvolání proti rozhodnutí ministerstva, avšak žalovaná se s uvedenou argumentací dostatečně nevypořádala, a proto na ní žalobce setrvává i jako na žalobním bodu. Z důvodu nevypořádání výše uvedené argumentace žalobce namítá rovněž nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

5. Žalobce dále nesouhlasí s důvody, které vedly ministerstvo k zamítnutí jeho žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem studia. Žalobce uvádí, že český jazyk je pro samostudium obtížný, a proto si jej chce osvojit pod odborným vedením a bude nejprve navštěvovat jazykový kurz. Nesouhlasí se závěrem ministerstva, že neprokázal zájem o kurz tím, že se nezajímal o možnosti samostudia.

6. Podle žalobce ministerstvo není oprávněno posuzovat jeho schopnosti ke studiu cizích jazyků ani jeho úroveň znalosti angličtiny a na tomto základě žádost zamítat. Stejně tak není oprávněno žalobce přezkušovat z ekonomie a matematiky ani hodnotit jeho schopnost studovat obor ekonomie podniku. Tyto předpoklady posuzuje vysoká škola v přijímacím 3 33 A 19/2025 řízení. Stejně tak není podle žalobce ani nutné, aby byl v této fázi detailně obeznámen s průběhem a ukončením studia a měl podrobné znalosti o budoucím vysokoškolském studiu, na které se má teprve připravovat jazykovým kurzem. Podle žalobce byly nesrovnalosti zjištěné při pohovoru (např. název studijního programu) způsobeny nezákonným průběhem pohovoru a vadným tlumočením či protokolací, z nichž nelze dovozovat nedostatek znalostí žalobce o studijním programu.

7. Žalobce uzavírá, že zamítnutí žádosti se opírá o subjektivním hodnocení úřední osoby, podle něhož žalobce nemá dostatečné informace o budoucím studiu. Jeho znalosti přitom odpovídají běžné úrovni znalosti zahraničního studenta před příjezdem do vybrané země. Žalobce v této souvislosti zdůrazňuje význam směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/801, o podmínkách vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí za účelem výzkumu, studia, stáže, dobrovolnické služby, programů výměnných pobytů žáků či vzdělávacích projektů a činnosti au-pair (dále jen „směrnice 2016/801“), a odkazuje na podmínky, za nichž nelze pobytové oprávnění za účelem studia udělit (zejména čl. 20 odst. 2 písm. f] citované směrnice). Žalobce má za to, že zamítnutí jeho žádosti odporuje směrnici 2016/801.

8. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby soud rozhodnutí žalované zrušil. Na svém procesním stanovisku žalobce setrval po celou dobu řízení před soudem.

II. Shrnutí procesního postoje žalované

9. Žalovaná má žalobu za nedůvodnou a odkazuje na své rozhodnutí, které obsahuje dostatečnou odpověď na námitky žalobce. Žalovaná má za to, že postupovala v souladu s § 3 správního řádu, a dostatečně zjistila skutkový stav věci. Odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, správní spis a zejména pak na záznam z pohovoru s žalobcem při podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu a dále na protokol o výslechu žalobce ze dne 26. 11. 2024, který navazoval na prvotní pohovor na zastupitelském úřadu Hanoj.

10. Žalovaná dále doplňuje, že Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 1149/13, vyslovil, že „[…] rozhodovacímu procesu Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců je imanentní jistá míra abstrakce a obecnosti, neboť mnohdy je třeba vycházet z určitých předpokladů, a nikoli objektivně zjistitelných skutečností, které lze zpravidla hodnověrně verifikovat až po případném udělení víza; požadavek na obstarání vyčerpávajících, přesných a podrobných podkladů by totiž ve svém důsledku vedl k popření smyslu rozhodování o udělení víza, který mimo jiné spočívá v možnosti prevence potenciálně nežádoucího jednání ze strany cizinců (myšleno obecně), které tudíž nelze dopředu naprosto jednoznačně identifikovat a kvalifikovat. I dostatečně podložené obavy mohou být důvodem způsobilým přistoupit k neudělení víza, resp. k zamítnutí žádosti o nové posouzení.“ Předložení náležitostí žádosti je obligatorním úkonem, který však nevyvrací riziko zneužití dlouhodobého víza. Žalovaná uvádí, že skutečnosti, které shrnula ve svém rozhodnutí, zakládaly dostatečně podložené obavy, aby žalobci povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia neudělila.

11. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Taktéž žalovaná setrvala na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem.

III. Posouzení věci

12. Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“, § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou (§ 65 odst. 4 33 A 19/2025 1 s. ř. s.), žaloba je přípustná (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 6 Azs 253/2016-49, č. 3718/2018 Sb. NSS, bod 45).

13. Soud napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodnutí žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

14. Z obsahu správního spisu plyne, že žalobce podal dne 30. 9. 2024 na zastupitelském úřadu Hanoj žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia a téhož dne s ním proběhl pohovor. Pohovor byl podle žalobce zatížen natolik závažnými vadami, že mají vliv na jeho použitelnost coby podkladu rozhodnutí ministerstva o tom, že žalobce svou žádostí sleduje jiný účel pobytu v ČR než studium na vysoké škole.

15. Soud připomíná, že zákonná úprava řízení o žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem studia je transpozicí směrnice 2016/801. Cílem směrnice je mimo jiné povolit státním příslušníkům třetích zemí pobývat na území členského státu, pokud byli přijati ke studiu na vysokoškolské instituci členského státu, aby se zde věnovali jako hlavní činnosti řádnému studiu vedoucímu k dosažení vysokoškolské kvalifikace uznané daným členským státem. K naplnění tohoto cíle čl. 5 odst. 3 směrnice 2016/801 stanoví, že státní příslušník třetí země, který podal žádost o přijetí na území za účelem studia, má právní nárok na povolení k pobytu na území členského státu, pokud splní obecné a zvláštní podmínky stanovené směrnicí 2016/801 (srov. též závěry Soudního dvora vyslovené zejména v bodech 31, 33 a 34 rozsudku ze dne 10. 9. 2014 ve věci Ben Alaya, C-491/13, k tehdy platné studijní směrnici 2004/114/ES, na které odkázal v bodě 35 rozsudku ze dne 29. 7. 2024 ve věci Perle, C-14/23).

16. Členský stát však podle čl. 20 odst. 2 písm. f) směrnice 2016/801 žádost zamítne, jestliže má důkazy nebo závažné a objektivní důvody k domněnce, že státní příslušník třetí země by v zemi pobýval za jiným účelem, než pro který žádá o přijetí. Důkazní břemeno k tomu nese příslušný správní orgán (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2024, č. j. 6 Azs 38/2024- 28, bod 37, či ze dne 25. 7. 2025, č. j. 4 Azs 196/2024-41, bod 21 a 24).

17. V posuzované věci správní orgány na základě pohovoru (respektive obsahu záznamu o pohovoru ze dne 30. 9. 2024) a protokolu o výslechu žadatele ze dne 26. 11. 2024 podle § 169k odst. 2 zákona o pobytu cizinců ve spojení s § 18 správního řádu (protokol č. j. HANO202409300007) dospěly k závěru, že žalobce hodlá dlouhodobý pobyt zneužít k jinému účelu než ke studiu. Pohovor dne 30. 9. 2024 vedl se žalobcem konzulární referent a podle záznamu o pohovoru č. j. 1930-1/2024-MZV/HANOKO-7, který je v češtině, byl pohovor veden ve vietnamštině za účasti tlumočnice zastupitelského úřadu a před podepsáním měl být žalobci záznam přečten (pozn. na závěr záznamu). V záznamu je na konci zaškrtnuta kolonka „souhlasím se záznamem“ a je uveden podpis žalobce. Z obsahu záznamu neplyne, že by žalobce cokoli proti průběhu pohovoru namítal. Dne 26. 11. 2024 zastupitelský úřad Hanoj dále žalobce vyslechl a u tohoto výslechu již byl přítomen ustanovený tlumočník z vietnamského do českého jazyka (usnesení zastupitelského úřadu Hanoj ze dne 26. 11. 2024, č. j. HANO202409300007).

18. Ministerstvo následně žádost žalobce zamítlo s odůvodněním, že z pohovoru a výslechu vyplynuly závažné a objektivní důvody pochybovat o skutečném účelu pobytu žalobce. Žalobce se proti rozhodnutí ministerstva odvolal a namítal zejména nezákonný průběh pohovoru, absenci poučení, nedostatky při ustanovení tlumočnice, rovněž zpochybnil způsob tlumočení, který měl ovlivnit správnost záznamu o pohovoru a dále rozporoval 5 33 A 19/2025 závěry ministerstva stran jeho motivace ke studiu. Žalovaná napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila.

19. Spor mezi účastníky řízení je o předně to, zda je pohovor vedený se žalobcem, z něhož jako z podkladu rozhodnutí správní orgány vedle výslechu žalobce vycházely, zatížen vadami, které mohly mít vliv na správnost závěrů správních orgánů. Od zodpovězení této otázky se rovněž odvíjí posouzení navazující sporné otázky a to, zda správní orgány na základě pohovoru a výslechu (resp. záznamu o pohovoru a protokolu o výslechu) důvodně dospěly k závěru, že žalobce hodlá dlouhodobý pobyt zneužít k jinému účelu než ke studiu.

20. Soud zdůrazňuje, že jeho možnost přezkoumat, zda správní orgány pochybily při věcném posouzení žádosti žalobce, když komplexně zhodnotily jeho připravenost a motivaci ke studiu, předpokládá, že správní orgány získaly podklady svého rozhodnutí zákonným způsobem, zejména tak, aby klíčové skutkové podklady věrně zachycovaly vše, co žalobce uvedl s tím, že on sám jejich obsahu rovněž dostatečně porozuměl.

21. Podle § 4 odst. 2 správního řádu poskytne správní orgán v souvislosti se svým úkonem dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.

22. Podle § 16 odst. 1 správního řádu se v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském.

23. Podle § 16 odst. 3 správního řádu každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak.

24. Podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek.

25. Podle § 55 odst. 5 správního řádu správní orgán svědka před výslechem poučí o důvodech, pro které nesmí být vyslýchán, o právu odepřít výpověď, o jeho povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčet a o právních následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi.

26. Podle § 57 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je zastupitelský úřad oprávněn provést pohovor se žadatelem o dlouhodobé vízum; jde-li o žadatele o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, zastupitelský úřad provede pohovor vždy, a to zejména s cílem zjistit bližší skutečnosti týkající se uváděného účelu pobytu na území. O provedeném pohovoru zastupitelský úřad sepíše záznam, který obsahuje zejména údaje umožňující identifikaci žadatele, vylíčení průběhu pohovoru, datum, jméno a příjmení nebo služební číslo a podpis osoby provádějící pohovor a podpis žadatele.

27. Podle § 169 odst. 1 zákona o pobytu cizinců může zastupitelský úřad v řízení vedeném podle tohoto zákona jednat vůči cizinci i v jiném než českém jazyce. Písemnosti se vždy vyhotovují v jazyce českém. V protokolu nebo záznamu o úkonu, při kterém nebylo jednáno v českém jazyce, zastupitelský úřad také uvede, v jakém jazyce bylo při úkonu jednáno. Zastupitelský úřad zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup jazyk jiný než český jazyk, ve kterém je možné vůči cizinci jednat.

28. Podle § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců jde-li o žádost o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podanou na zastupitelském úřadu, žadatel prohlásil, že neovládá jazyk, 6 33 A 19/2025 jímž se vede jednání, a neobstaral si v přiměřené lhůtě stanovené zastupitelským úřadem na své náklady tlumočníka nebo osobu, která splňuje podmínky pro ustanovení tlumočníkem podle zákona o soudních tlumočnících a soudních překladatelích, ačkoli byl žadatel o této povinnosti zastupitelským úřadem poučen, zastupitelský úřad řízení usnesením zastaví.

29. Podle § 169k odst. 1 zákona o pobytu cizinců může v řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu podané na zastupitelském úřadu zastupitelský úřad se žadatelem provést pohovor, a to i bez požádání ministerstva; § 57 odst. 2 věta druhá se použije obdobně. Skutečnosti zjištěné při pohovoru jsou podkladem pro vydání rozhodnutí.

30. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 354/2019 Sb., o tlumočnících a soudních překladatelích (dále jen „zákon o tlumočnících“) se výkonem tlumočnické činnosti rozumí provádění tlumočnických úkonů před orgány veřejné moci nebo v souvislosti s právním jednáním ve formě notářského zápisu. Úkony a činnost, jejichž předmětem je přepis nebo překlad výstupů odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jsou posuzovány jako tlumočnická činnost.

31. Podle § 25 zákona o tlumočnících orgán veřejné moci ustanoví, nebrání-li tomu okolnosti, tlumočníka se sídlem nebo kontaktní adresou v obvodu krajského soudu, v němž má orgán veřejné moci sídlo nebo pracoviště; při výběru tlumočníka orgán veřejné moci přihlédne také k zapsané specializaci. Orgán veřejné moci s tlumočníkem předem projedná zadání tlumočnického úkonu, termín jeho provedení, sdělí tlumočníkovi informace o předmětu tlumočnického úkonu a případně další informace ze spisu. Jedná-li se o tlumočnický úkon prováděný písemně nebo překladatelský úkon, lze tuto lhůtu na žádost tlumočníka nebo překladatele výjimečně v odůvodněných případech prodloužit; lhůtu lze prodloužit opakovaně z důvodů hodných zvláštního zřetele.

32. Podle § 26 odst. 1 zákona o tlumočnících ustanoví orgán veřejné moci může výjimečně k provedení tlumočnického úkonu i jinou osobu, která není zapsána do seznamu tlumočníků a překladatelů pro daný jazyk, má potřebné odborné znalosti pro to, aby provedla tlumočnický úkon, a vyslovila se svým ustanovením souhlas, pokud pro daný jazyk není zapsán žádný tlumočník, nebo žádný tlumočník zapsaný v seznamu tlumočníků a překladatelů nemůže tlumočnický úkon provést, nebo by provedení tlumočnického úkonu tlumočníkem zapsaným do seznamu tlumočníků a překladatelů bylo spojeno s nepřiměřenými náklady nebo obtížemi.

33. Podle § 26 odst. 2 zákona o tlumočnících poučí orgán veřejné moci osobu podle odstavce 1 o významu tlumočnického úkonu z hlediska obecného zájmu a o následcích křivého tlumočení.

34. Podle § 26 odst. 3 zákona o tlumočnících osoba ustanovená podle odstavce 1 složí do rukou orgánu, který ji ustanovil, slib podle § 7 odst. 2 nebo 3. Před složením slibu nesmí provést tlumočnický úkon. O složení slibu vyhotoví orgán veřejné moci zápis.

35. Podle § 26 odst. 4 zákona o tlumočnících není-li jazyk, pro který byla osoba ustanovena, uveřejněn na internetových stránkách ministerstva, je orgán veřejné moci, který takto osobu ustanovil k provedení tlumočnického úkonu, povinen sdělit ministerstvu, pro který jazyk nebo komunikační systém byla tato osoba ustanovena.

36. Podle § 26 odst. 5 zákona o tlumočnících pro účely jednorázového provedení tlumočnického úkonu se na osobu podle odstavce 1 hledí, jako by byla tlumočníkem.

37. Z výše citované právní úpravy vyplývá ucelený procesní rámec, v němž má být pohovor se žadatelem na zastupitelském úřadě proveden, včetně zajištění tlumočení v situacích jazykové bariéry. Základním východiskem je, že řízení probíhá v českém jazyce. V prostředí zastupitelských úřadů však právní úprava výslovně připouští, že cizinec může jednat i v 7 33 A 19/2025 jiném jazyce, který zná a ovládá, a tudíž má možnost jednat s úřední osobou v tomto jazyce bez nutnosti obstarat si tlumočníka. V případě zastupitelského úřadu Hanoj je takovým jazykem angličtina. V nyní posuzované věci není ze správního spisu zřejmé, že by žalobce prohlásil, že ovládá jazyk jednání, tedy český či anglický jazyk. Obsah správního spisu a odpovědí žalobce svědčí o opaku, stejně tak i v žalobě žalobce namítá, že nedokáže posoudit kvalitu a obsah přetlumočení pohovoru pracovnicí zastupitelského úřadu Hanoj oprávněné úřední osobě a vice versa.

38. Mezi základní procesní záruky účastníka řízení patří právo na porozumění průběhu řízení a na účinnou obranu. Nejvyšší správní soud v souvislosti s poučováním cizinců o jejich právech v minulosti zdůraznil důležitost skutečného porozumění cizince procesnímu úkonu a poučení o něm (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, č. j. 5 Azs 272/2017-17, body 17, 19, 20 a ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 270/2017-17, či ze dne 12. 1. 2024, č.j. 5 Azs 120/2023-24, body 17, 20, 21, 22).

39. Pokud proto žadatel uvede, že neovládá jazyk, v němž je veden pohovor, vzniká mu právo na tlumočníka, jehož účelem je zajistit skutečnou, nikoli pouze formální účast na řízení. Zastupitelský úřad je povinen žadatele o této skutečnosti řádně poučit a stanovit mu přiměřenou lhůtu k obstarání tlumočníka. Neučiní-li tak žadatel, ač byl poučen, má tato nečinnost závažné procesní důsledky, neboť vede k zastavení řízení o žádosti. Již z tohoto důvodu musí být poučení o právu na tlumočníka a o důsledcích jeho nevyužití dostatečně jasné a srozumitelné. Pokud jde o pohovor se žadatelem, ten představuje specifický procesní úkon, jehož účelem je zjištění skutkového stavu věci prostřednictvím výpovědi samotného účastníka řízení. Z hlediska své povahy se obsahově blíží výslechu účastníka řízení. I pohovor proto musí být veden způsobem, který zaručí jak spolehlivost zjištěných skutečností, tak ochranu procesních práv žadatele.

40. Samotné tlumočení při pohovoru může být zajištěno pouze kvalifikovanou osobou, která splňuje zákonné předpoklady pro výkon tlumočnické činnosti, tedy vykonává svou činnost nezávisle, nestranně a s odbornou péčí. Výjimečně lze připustit, aby tlumočení provedla jiná osoba, která není zapsána v seznamu tlumočníků. Takový postup přichází v úvahu jen tehdy, není-li kvalifikovaný tlumočník dostupný nebo by jeho zajištění bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi. V takovém případě jsou zachovány základní záruky tím, že taková osoba musí být poučena o významu úkonu a o odpovědnosti za nesprávné tlumočení, musí složit slib a teprve poté může tlumočení provést (k tomu došlo v nyní posuzované věci až při ustanovení tlumočníka z jazyka vietnamského do jazyka českého pro účely výslechu žalobce dne 26. 11. 2024).

41. Před zahájením samotného pohovoru je správní orgán povinen žadatele poučit o jeho procesních právech a povinnostech a po skončení pohovoru musí být žadateli dána možnost se k jeho obsahu vyjádřit; to však předpokládá, že žadatel rozumí tomu, jak je obsah pohovoru zachycen v záznamu. Záznam o pohovoru představuje klíčový procesní dokument a jeho obsahové náležitosti plynou z výše citovaného § 57 odst. 2 ve spojení s § 169k odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Pokud bylo jednáno v jiném než českém jazyce, musí být tato skutečnost v záznamu výslovně uvedena. Ze záznamu o pohovoru v nyní posuzované věci není zřejmé, že bylo jednáno způsobem, jaký namítá žalobce (tedy, že tlumočnice překládala odpovědné úřední osoby do angličtiny), nýbrž je uvedeno, že pohovor byl veden „prostřednictvím tlumočnice zastupitelského úřadu“ ve vietnamštině. 8 33 A 19/2025 42. Nedostatky v zajištění tlumočení, zejména pokud by žadatel skutečně nemohl dostatečně porozumět průběhu pohovoru nebo efektivně uplatnit svá práva, mohou vést k vadám při zjišťování skutkového stavu a následně i k nezákonnosti vydaného rozhodnutí. S obdobnou procesní situací, jaká nastala v nyní posuzované věci, se rovněž vyčerpávajícím způsobem již Krajský soud v Brně zabýval ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2026, č. j. 41 A 1/2026-40 (soud odkazuje zejména body 24 až 36 citovaného rozsudku). Ve smyslu citovaného rozsudku byl zákonný postup takový, žalobce měl být poučen o tom, že jednání může proběhnout pouze v češtině nebo angličtině, a pokud tyto jazyky neovládá, má si zajistit tlumočníka. Současně by takto zajištěný tlumočník musel splňovat zákonné požadavky na odbornost, nestrannost a nezávislost.

43. V posuzované věci zastupitelský úřad Hanoj při pohovoru zajistil tlumočení sám prostřednictvím vlastní tlumočnice, ačkoli tlumočnickou činnost musí vykonávat osoba splňující požadavky odbornosti, nestrannosti a nezávislosti. Ze správního spisu přitom nelze vůbec seznat, jakým způsobem bylo tlumočení při pohovoru dne 30. 9. 2024 zajištěno, neboť jeho součástí není ani poučení žalobce, ani jakýkoli úkon, z něhož by plynulo, že daná přizvaná pracovnice kupř. složila tlumočnický slib, a není ani zřejmé, zda šlo o tlumočnici z jazyka vietnamského do českého nebo pouze do anglického. Za této situace nelze na základě obsahu správního spisu mít postaveno na jisto, že výpověď žalobce byla správně a úplně přetlumočena a zaznamenána, ani že tlumočení probíhalo nestranně a kontrolovatelným způsobem. Tím je zpochybněna samotná věrohodnost jednoho ze dvou podkladů, z něhož správní orgány vycházely. Při pohovoru tak vystupovala toliko osoba přizvaná zastupitelským úřadem Hanoj k zajištění komunikace, nikoli tlumočník ve smyslu zákona o tlumočnících. Tím průběh pohovoru se žalobcem na zastupitelském úřadu Hanoj vybočil mimo řádný zákonný rámec a s ohledem na nedodržení záruk procesní obrany žalobce jej nelze označit za zákonný.

44. K žalobní námitce vady pohovoru, jež měla spočívat ve vícestupňovém tlumočení, soud uvádí následující. Je nepochybné, že s každým dalším jazykovým stupněm narůstá riziko obsahového zkreslení tlumočeného sdělení, což je v rozporu s požadavkem na spolehlivé zjištění skutkového stavu. Žalobce přitom tuto námitku uplatnil již v odvolání proti rozhodnutí ministerstva. Žalovaná k ní uvedla, že na základě obsahu správního spisu neshledala žádné pochybení a poukázala na to, že záznam z pohovoru, resp. jeho obsah (pravdivost) žalobce stvrdil podpisem, aniž by proti jeho průběhu či zaznamenání svých odpovědí vznesl námitky, poté, co měl možnost si „za přítomnosti tlumočníka“ záznam přečíst (str. 7 napadeného rozhodnutí). Zároveň žalovaná uvedla, že ze spisu nevyplývá, že by žalobce namítal nedostatky tlumočení prostřednictvím tlumočnice zastupitelského úřadu ve vietnamštině (str. 12 napadeného rozhodnutí).

45. Takové vypořádání uvedené námitky se však podle soudu opírá o skutkový podklad (záznam o pohovoru), jehož pořízení bylo stiženo výše popsanou zásadní vadou, která vyvolává pochybnosti o tom, jak komunikace při pohovoru s oprávněnou úřední osobou prostřednictvím přizvané pracovnice fakticky probíhala. Soud k tomu doplňuje, že zastupitelský úřad Hanoj umožňoval v rozhodné době jednání pouze v češtině a angličtině, přičemž příslušný referent vietnamštinu zjevně neovládal, jinak by si nepřizval další osobu, která zajišťovala komunikaci se žalobcem. Tvrzení žalobce se proto jeví jako plauzibilní popis průběhu pohovoru, který však nelze obsahem správního spisu vyvrátit ani potvrdit. Za této situace tak přetrvávají důvodné pochybnosti o správnosti a věrohodnosti záznamu o pohovoru. Záznam pohovoru je tak stižen zásadní vadou, která mohla mít vliv na závěry 9 33 A 19/2025 ministerstva týkající se informací žalobce o tom, proč si vybral daný obor, co o něm ví atd. Stejně tak není zřejmé, zda byl žalobci obsah záznamu, který je v češtině, řádně přeložen přizvanou pracovnicí zastupitelského úřadu.

46. Záznam o pohovoru tak není spolehlivým podkladem o skutečném průběhu pohovoru a nelze o něj v případě žalobce opírat žádné skutkové závěry.

47. Pokud jde o důvody, které správní orgány vedly k závěru o zneužívajícím účelu podání žádosti o studium (tu by tedy musely obstát pouze na základě výslechu žalobce ze dne 26. 11. 2024), tak správní soudy opakovaně judikovaly, že pokud má být zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia odůvodněno zneužitím takového pobytu, příslušný orgán musí rozhodnutí opřít o důkazy nebo souhrn závažných, nikoli podružných indicií, že deklarovaný účel pobytu není účelem skutečným. Podle Nejvyššího správního soudu mohou závažné a objektivní důvody ve smyslu čl. 20 odst. 2 písm. f) směrnice 2016/801 vyvstat i z nepřesvědčivého obsahu pohovoru s žadatelem (případně jeho výslechu). V takových případech nepůjde o standardně důkazně podložený závěr, ale o důvodnou domněnku vyplývající ze závažné a objektivní nepřesvědčivosti výpovědi žadatele, resp. nepřesvědčivosti skutečností z ní vyplývajících.

48. V nyní posuzované věci však podle soudu nelze ani na základě obsahu výslechu žalobce za přítomnosti tlumočníka z vietnamského jazyka do jazyka českého dospět k závěru o tom, že žalobce svou žádostí neusiluje o studium v ČR. Soud odkazuje na přiléhavé závěry Nejvyššího správního soudu ve skutkově obdobné věci: „Důvodnost takové domněnky však nelze založit pouze na tom, že žadatel odpovídá na dotazy položené při pohovoru stručně či obecně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2024, č. j. 6 Azs 38/2024 28, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2024, č. j. 55 A 50/2022 43). Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že správní orgány jsou oprávněny zkoumat, zda je skutečným záměrem žadatele studium. Takové zkoumání však musí směřovat k ověření autenticity deklarovaného účelu, nikoliv k prověřování obecných znalostí, nahrazení přijímacího řízení vysoké školy či k detailnímu posuzování odborné připravenosti. Stěžovateli je třeba dát za pravdu, že by takový přístup fakticky znamenal posuzování jeho odborných předpokladů ke studiu, k čemuž správní orgán není zákonem povolán. Je zřejmé, že v určitých případech bude vhodné položit některé otázky týkající se zamýšleného studijního oboru. Není však možné bez dalšího uzavřít, že pokud dle správního orgánu dostatečné znalosti žadatel nemá, je zřejmé, že nebude na území ČR studovat, tedy plnit účel svého pobytu. V posuzované věci závěr o zneužití povolení k pobytu za účelem studia spočívá na hodnocení míry obecných znalostí stěžovatele v matematice či v oboru ekonomie a managementu a na hodnocení informací týkajících se zamýšleného studia, tedy oboru „Ekonomika a management“ na UJEP. Stěžovatel sice nebyl schopen správně či případně podrobněji odpovědět na všechny jemu kladené dotazy, dle Nejvyššího správního soudu však na tomto základě nelze vyslovit závěr o jeho úmyslu zneužít pobytové oprávnění k jinému účelu. Nejvyšší správní soud považuje za podstatné, že stěžovatel opakovaně a konzistentně uváděl, že jeho bezprostředním cílem je absolvování ročního jazykového kurzu českého jazyka, po jehož úspěšném dokončení hodlá podat přihlášku ke studiu oboru „Ekonomika a management“ na UJEP. Ke studiu v České republice se navíc hlásil necelý rok po ukončení střední školy; i v tomto ohledu tedy lze vnímat logičnost stěžovatelových kroků týkajících se jeho plánovaného vysokoškolského studia. Stěžovatel byl schopen uvést konkrétní parametry jazykového kurzu: jeho předpokládané trvání (od 1. 4. 2024 do 30. 6. 2025), časovou dotaci (výuka každý pracovní den od 8:00 do 12:00 hod.) i celkovou cenu (5 000 EUR), přičemž uvedl, že polovinu této částky již uhradil. Popsal rovněž, že před podáním žádosti absolvoval měsíční online kurz češtiny. Během 10 33 A 19/2025 výslechu byl schopen v zásadě správně napsat několik slov v českém jazyce. Tyto skutečnosti tedy bez dalšího nesvědčí o tom, že by příprava na pobyt byla pouze formální. Pokud jde o financování pobytu, stěžovatel uvedl konkrétní částky, které má k dispozici, tj. přibližně 180 milionů VND od rodičů, i pravidelnou měsíční podporu z jejich strany.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2026, č. j. 5 Azs 115/2025-38, zvýrazněno zdejším soudem). Právě citované závěry lze nepochybně mutatis mutandis vztáhnout na případ žalobce.

49. Ministerstvo žalobci vytýkalo zejména to, že se nezajímal o možnosti sebevzdělávání v českém jazyce (naučil se napsat tři věty podle platformy YouTube). Pokud by žalobce podle ministerstva skutečně hodlal v ČR studovat, začal by učit český jazyk. Zároveň podle ministerstva žalobce neměl dostatek informací o přípravném jazykovém kurzu (ten organizuje Vysoké učení technické v Brně, součástí správního spisu je potvrzení o dvousemestrálním intenzivním kurzu českého jazyka pro cizince). Přestože měl žalobce potvrzení o přijetí ke studiu, které bylo vystaveno na období od 1. 2. 2025 do 31. 8. 2028, tj. půl roku, uvedl, že bude studovat celý rok, ale nedokázal již uvést, kolik hodin bude mít po dobu kurzu. Podle ministerstva žalobce ani nemá předpoklady ke studiu cizích jazyků, po sedmi letech studia anglického jazyka nezná svou úroveň, ale „má ji na takové úrovni, aby se domluvil“ (záznam o pohovoru). U výslechu pak žalobce uvedl, že hovoří pouze vietnamsky. V rámci pohovoru žalobce dále nedokázal správně specifikovat název studijního programu, na který se chce po absolvování jazykového kurzu hlásit („bankovnictví a finance“ opravil na „byznys a management“). Žalobce až u výslechu uvedl blížící se označení programu a to „ekonomika a podnikání“ (žalobce má studovat bakalářský studijní program Ekonomika podniku na Fakultě podnikatelské VUT v Brně, pozn. soudu). Podle ministerstva žalobce konkrétně nevysvětlil, proč si obor vybral, o tom, co se bude učit („byznysové aktivity“) podle ministerstva nic neví a o studium ve skutečnosti nestojí. Ministerstvo poukázalo na to, že žalobce neznal přesně ani názvy předmětů, které bude absolvovat v prvním semestru (a které jsou uvedeny na webu VUT v Brně). Ministerstvo dále poukázalo na to, že žalobce nevěděl, z jakých konkrétních materiálů se bude připravovat na přijímací zkoušky k následnému vysokoškolskému studiu, odkaz na blíže neurčené materiály z ekonomiky a matematiky („z internetu a učebnic“) podle ministerstva svědčí o laxním přístupu žalobce, který ani nevěděl kdy a kde je pořídit. Stejně tak žalobce nevěděl, jakou úroveň českého jazyka musí dosáhnout, aby byl přijat ke studiu; uvádí B1, avšak v podmínkách pro přijetí je uvedeno B2. Stejně tak podle ministerstva žalobce odpověděl nepřesně, pokud jde o počet bodů, které musí získat u přijímací zkoušky. Neměl ani přesné povědomí o obsahu SCIO testů („matematika, ekonomika, angličtina“). Žalobce rovněž nezmínil povinnost předložit nostrifikaci předchozího vzdělání, případně podání žádosti o posouzení předchozího vzdělání přímo u VUT. Z toho ministerstvo dovodilo, že žalobce není pro studium dostatečně motivován a není o něm informován. Stejně tak žalobce nedokázal odpovědět na otázky, které podle ministerstva odpovídají učivu střední školy, na něž by měl úspěšný maturant umět odpovědět. Odpovědi žalobce však byly velmi obecné. Žalobce nesprávně definoval pojem ekvilibrium, nedefinoval pojmy nabídka a poptávka, nedokázal vypočítat jednoduchou rovnici o jedné neznámé ani trojčlenku. Stejně tak žalobce nevěděl, jakým způsobem je ukončeno bakalářské studium, pouze sdělil, že bude muset napsat diplomovou práci, kterou bude před učitelem a studenty obhajovat. Žalobce však zapomněl uvést, že bude muset získat určitý počet kreditů a složit závěrečné zkoušky.

50. Soud z protokolu o výslechu žalobce zjistil, že žalobce se o možnosti studia dozvěděl od matky, která má známou, jejíž syn v ČR již studuje. Jde o studium ekonomiky a podnikání 11 33 A 19/2025 na Vysokém učení technickém v Brně. Žalobce uvedl, že umí jen vietnamsky, ale byl přijat ke studiu přípravného jazykového kurzu, tedy jakmile bude mít znalost češtiny B1, může jít studovat vysokou školu (údaje o přijetí si překládal pomocí nástroje Google Translator). V rámci kurzu se bude učit češtinu, kurz bude vždy tři dny v týdnu, 6 vyučovacích hodin po dobu jednoho roku; žalobce rovněž specifikoval období, ve kterém může na kurz nastoupit. Sám se česky naučil tři věty podle YouTube. Dále žalobce popisoval město Brno, uvedl adresu, na které bude bydlet, cenu ubytování, popsal, jak bude na kurz dojíždět (autobusem 45 minut). Žalobce dále obecně odpovídal na dotazy, aby vysvětlil pojem „ekonomika“, rozdíly mezi pojmy „ekonomika“ a ekonomie“, vysvětlil pojem „management“, „marketing“, měl popsat rozdíl mezi makro a mikro ekonomií, definovat pojem „ekvilibrium“, nabídka a poptávka, a dále vypočítat zadané matematické úlohy. Dále žalobce uvedl, že školné za přípravný jazykový kurz již uhradila jeho matka, a odpověděl na otázku ohledně podmínek přijímacího řízení na vysokou školu (certifikát o znalosti češtiny B1, on-line SCIO testy minimálně na 60 %, přičemž uvedl, že odhaduje, že testy budou z matematiky, ekonomiky a z angličtiny). Dále žalobce vysvětlil, že se chce v ČR od konce jazykového kurzu připravovat k přijímacímu řízení – opakovat si češtinu, matematiku, ekonomiku a angličtinu. Žalobce dále k dotazu úřední osoby vyjmenoval pět předmětů z prvního semestru – makroekonomie, světová ekonomika, matematika a angličtina pro podnikatele. Na otázku, jak bude vysokoškolské studium zakončeno, žalobce odpověděl, že napíše diplomovou práci ve vybraném oboru, kterou musí obhájit před studenty a učitelem.

51. Z výše uvedeného je patrné, že ministerstvo při hodnocení věci akcentovalo především jednotlivé dílčí nedostatky v odpovědích žalobce, aniž by je zasadilo do širšího kontextu jeho celkové situace a období života, v němž se žalobce nachází. Žalobci vytýkalo zejména absenci aktivního sebevzdělávání v českém jazyce, nepřesnosti v údajích o budoucím studiu či neznalost některých detailů týkajících se přijímacího řízení a obsahu studia. Takové hodnocení však nevystihuje povahu zkoumané žádosti, neboť žalobce se nachází ve fázi před zahájením jazykové přípravy, jejímž smyslem je právě osvojení si českého jazyka a průběžná příprava na vysokoškolské studium. Požadavek, aby již v této fázi disponoval detailními znalostmi studijního programu, konkrétních studijních materiálů či odborného aparátu, proto podle soudu není přiměřený.

52. Současně nelze přehlédnout skutečnosti svědčící ve prospěch tvrzení žalobce o skutečném úmyslu studovat. Žalobce byl schopen uvést konkrétní informace o jazykovém kurzu, jeho časové organizaci i předpokládaném průběhu, popsal způsob svého budoucího bydlení i dopravy a orientoval se v základních podmínkách následného přijetí ke studiu. Uvedl rovněž, že náklady na jazykový kurz již byly zčásti uhrazeny jeho matkou, a popsal svůj plán, podle něhož se hodlá v průběhu jazykové přípravy zároveň systematicky připravovat na přijímací řízení. Tyto skutečnosti dokládají, že žalobcovy úvahy o studiu nejsou nahodilé či formální, nýbrž mají konkrétní rámec a určitou míru realismu. Samotná existence nepřesností či neúplných odpovědí tak bez dalšího nepostačuje k závěru o účelovosti jeho žádosti.

53. Při posuzování obdobných případů je nezbytné hodnotit zjištěné skutečnosti v jejich souhrnu a odlišovat mezi nedokonalou připraveností žadatele a skutečným úmyslem zneužít pobytové oprávnění. V posuzované věci nelze přehlédnout ani to, že znalosti žalobce mohou odpovídat znalostem běžného absolventa střední školy v jeho domovském státě, přičemž není důvod očekávat jejich plnou shodu s úrovní a strukturou znalostí absolventů středních škol v ČR. Studijní plány i nároky na studenty se mohou v jednotlivých vzdělávacích 12 33 A 19/2025 systémech významně lišit. Právě z tohoto důvodu žalobce zamýšlí nejprve absolvovat jazykový kurz, v jehož průběhu bude mít dostatečný časový prostor nejen pro osvojení českého jazyka, ale i pro doplnění znalostí a odstranění případných nedostatků v přípravě na vysokoškolské studium. Skutečnost, že v době pohovoru nedokázal odpovědět na některé odbornější otázky či přesně reprodukovat všechny formální požadavky studia, tak může vyvolávat určité pochybnosti o míře jeho dosavadních znalostí, nikoli však bez dalšího o jeho skutečných záměrech. Ministerstvo se však tímto přístupem neřídilo a z izolovaných zjištění dovodilo závěr o nedostatku motivace, aniž by jej podložilo dostatečně závažnými a přesvědčivými důvody.

54. Z uvedených důvodů soud uzavírá, že ministerstvo nepostavilo svůj závěr o nedostatku skutečného úmyslu žalobce studovat na dostatečně přesvědčivých a konkrétních okolnostech. Jednotlivé nedostatky a nepřesnosti v odpovědích žalobce sice mohou vyvolávat dílčí pochybnosti o míře jeho dosavadní připravenosti, samy o sobě však nepostačují k závěru, že jeho žádost je účelová. Naopak z celkového kontextu vyplývá, že žalobce má základní a racionální představu o průběhu zamýšleného studia, která odpovídá jeho aktuální životní situaci i fázi přípravy. Ministerstvo tak nerespektovalo požadavek posuzovat zjištěné skutečnosti v jejich souhrnu, a jeho závěr o nedostatku motivace žalobce ke studiu a účelovosti jeho žádosti proto nemůže obstát.

55. Soud tak dospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů o neudělení dlouhodobého pobytu za účelem studia v rámci soudního přezkumu jako zákonná neobstojí. Postup zastupitelského úřadu v Hanoji při vedení pohovoru, stejně jako samotné věcné posouzení důvodů, které žalobce vedly k podání žádosti a které vylíčil v rámci svého výslechu, jsou stiženy vadami takové povahy, že je nelze zhojit v řízení před žalovanou a věc je třeba vrátit k novému posouzení žádosti žalobce ministerstvu.

56. Proto soud zrušil jak napadené rozhodnutí, tak rozhodnutí prvního stupně podle § 78 odst. 1 ve spojení s § 78 odst. 3 s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V něm jsou správní orgány podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázány výše vysloveným právním názorem a v jeho světle zváží varianty dalšího postupu.

IV. Náklady řízení

57. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto mu náleží právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšné žalované. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že žalobci vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za žalobu a dále náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby po 4 620 Kč (převzetí věci a příprava zastoupení a žaloba), společně se dvěma režijními paušály po 450 Kč (§ 7, § 9 odst. 5, § 11 odst. 1 písm. a] a d], § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb, advokátní tarif). Protože je zástupce žalobce plátce daně z přidané hodnoty, byla odměna navýšena v příslušné výši (po zaokrouhlení) částkou odpovídající uvedené dani (§ 57 odst. 2 s. ř. s.), celkem jde tedy o částku ve výši 15 269 Kč. K zaplacení k rukám advokáta žalobce byla žalované stanovena přiměřená lhůta. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního 13 33 A 19/2025 soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 10. června 2026 Kateřina Kopečková samosoudkyně