33 A 20/2015

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK J M É N E M R E P U B L I KY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: J. B., nar. ..., bytem S. 18, Ž. n. S., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, 147 00 Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2015, č. j. KUJI 11510/2015, sp. zn. OOSČ 21/2015 OOSC/7, t a k t o:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh správního řízení Žalobce byl rozhodnutím Městského úřadu Žďár nad Sázavou, odboru dopravy (dále jen „prvostupňový správní orgán“), ze dne 4. 11. 2014, č. j. OD/1596/14/RS (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), shledán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Předmětného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 9. 8. 2014 v 8.45 hod. řídil motorové vozidlo, aniž by byl připoután bezpečnostním pásem. Za spáchání tohoto přestupku byla žalobci uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a současně mu byla stanovena povinnost hradit náklady řízení v částce 1 000 Kč. Prvostupňové rozhodnutí bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 14. 11. 2014, kdy si jej osobně převzal. Následně obdržel prvostupňový správní orgán dne 18. 11. 2014 podání žalobce (jeho zmocněnce), v němž tento popřel, že by se protiprávního jednání dopustil, přičemž zejména zpochybnil pravdivost výpovědí policistů, kteří v přestupkovém řízení vystupovali jako svědci. Poté dne 2. 12. 2014 obdržel prvostupňový správní orgán blanketní odvolání žalobce, které nebylo ani na základě výzvy prvostupňového správního orgánu doplněno. II. Obsah napadeného rozhodnutí O odvolání žalobce rozhodl žalovaný tak, že je rozhodnutím ze dne 17. 2. 2015, č. j. KUJI 11510/2015, sp. zn. OOSČ 21/2015 OOSC/7 (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný neshledal, že by se postup prvostupňového správního orgánu vyznačoval jakýmikoliv nedostatky a uvedl, že v průběhu správního řízení bylo náležitým způsobem prokázáno, že se žalobce protiprávního jednání naplňujícího skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu dopustil. K věci byli vyslechnuti jako svědci dva příslušníci Policie České republiky (dále jen „PČR“), kteří shodně vypověděli, že žalobce nebyl při jízdě připoután bezpečnostním pásem. Přitom jejich výpovědi spolu vzájemně korespondovaly a shodovaly se v podstatných bodech též s obsahem spisového materiálu. Žalovaný proto neměl důvod pochybovat o věrohodnosti těchto výpovědí a námitku žalobce považoval za irelevantní. Za účelovou označil dále námitku odvolatele obsaženou v jeho vyjádření doručeném prvostupňovému správnímu orgánu dne 18. 11. 2014, že bezpečnostní pás žalobce je vybaven návleky, v důsledku čehož mohli policisté přehlédnout, že byl žalobce připoután. Žalovaný je toho názoru, že návleky by měly vliv pouze na tloušťku pásu, v důsledku čehož by bylo ještě zřetelněji vidět, zda je žalobce připoután či nikoliv. Pro úplnost se žalobce zabýval i zákonností a přiměřeností uložené sankce, přičemž shledal, že stanovená výše pokuty nachází oporu v právních předpisech a zcela odpovídá závažnosti zjištěného protiprávního jednání žalobce. III. Žaloba V žalobě ze dne 27. 4. 2015 doručené téhož dne Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za nezákonné pro nesprávně zjištěný skutkový stav a nevypořádání odvolacích námitek. Žalobce podal již následující den po doručení prvostupňového rozhodnutí odvolání, jímž byla zpochybněna zjištění prvostupňového správního orgánu. Žalobce připouští, že toto podání nebylo výslovně nazváno jako „odvolání“, nicméně je povinností správního orgánu posuzovat každé podání podle jeho skutečného obsahu a je zcela zjevné, že předmětným podáním byla zpochybněna správnost prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný byl povinen se s odvolacími důvody vypořádat, na tuto svoji povinnost však rezignoval. Ve věci přitom existuje pouze jediný důkaz, a to výpověď policistů. Žalobce je však přesvědčen (a stejně argumentoval i ve svém odvolání), že tato výpověď je zcela nevěrohodná, neboť tito svědci nemohli jimi popsané skutečnosti vidět. K tvrzení správních orgánů, že policisté nemají na věci žádný zájem a není tedy důvod pochybovat o jejich objektivitě, žalobce uvádí, že z takového předpokladu nelze vycházet za situace, kdy žalobce zcela konkrétními argumenty zpochybnil pravdivost svědeckých výpovědí policistů. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č.j. 2 As 30/2007-58, přičemž dodává, že dle jeho názoru měly správní orgány za dané situace doplnit dokazování (např. provedením rekonstrukce) nebo řízení z důvodu důkazní nouze zastavit. Skutečnost, že nevypořádání odvolacího důvodu způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí, dle názoru žalobce vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek tohoto soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 3 As 92/2014-36, či rozsudek ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Žalobce dále namítá, že rozhodnutí správních orgánů jsou též nezákonná z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Svědecká výpověď totiž sama o sobě k osvětlení skutkového stavu nedostačuje, neboť je nevěrohodná. Policisté tvrdili, že viděli viset bezpečnostní pás při přímém pohledu do vozidla ve směru zezadu, a to včetně přezky. Taková varianta však není s ohledem na typ vozidla žalobce možná. Na důkaz svého tvrzení navrhl žalobce provést ohledání předmětného vozidla Škoda Octavia Combi. Žalobce rovněž poukazuje na skutečnost, že svědek – policista O. Z. ve správním řízení vypověděl, že v okamžiku, kdy vozidlo s kolegou zastavovali, byl řidič připoután. Žalobce sice připouští, že skutečnost, že byl připoután v době, kdy bylo zastaveno vozidlo, neznamená, že nebyl připoután o cca 20 vteřin dříve, avšak minimálně zde nelze shledat uzavřený řetězec nepřímých důkazů, které by spolu se svědeckými výpověďmi tvořily logický uzavřený celek. Nevěrohodnost svědeckých výpovědí pak žalobce spatřuje v několika okolnostech. Předně žalobce shledává zvláštním, že svědčící policista si po více než třech měsících vybavil, kde viděl žalobce nepřipoutaného, již si však nevybavil, kdo s řidičem jednal (tj. nevybavil si osobní kontakt s žalobcem). Věrohodnost tvrzení policistů dále snižuje skutečnost, že žalobce má tónovaná zadní skla, což znemožňuje, aby policisté zezadu viděli, zda je žalobce připoután či nikoliv. Na podporu svých tvrzení žalobce navrhl provést důkaz svědeckou výpovědí paní M. V., která byla po dobu jízdy i po dobu silniční kontroly přítomna. Žalobce tedy shrnuje, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a proto navrhuje jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. IV. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odmítá, že by rezignoval na svou povinnost vypořádat námitky uplatněné v podání ze dne 15. 11. 2014. Je pravdou, že v napadeném rozhodnutí není výslovně uvedeno, že by bylo toto podání žalobce posouzeno jako odvolání, nicméně žalovaný v napadeném rozhodnutí na předmětné podání žalobce reagoval a vypořádal se se všemi v něm obsaženými tvrzeními. Žalovaný tedy svůj postup nezatížil žádnou vadou, která by mohla způsobovat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Ve zbytku žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V. Posouzení věci krajským soudem Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), a jde rovněž o žalobu přípustnou ve smyslu ust. § 65, § 68, a § 70 s. ř. s. V souladu s ust. § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů. O žalobě krajský soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s takovým postupem výslovně souhlasili. Krajský soud přitom nepominul, že žalobce navrhl provedení několika důkazů (ohledání vozidla Škoda Octavia Combi a výslech svědkyně paní M. V.), avšak s ohledem na aktuální právní názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014-48, nepovažoval krajský soud tuto skutečnost samu o sobě za překážku rozhodnutí věci bez jednání. Nadto krajský soud neshledal nařízení jednání v dané věci potřebným. Po řádném prostudování správního spisu a posouzení všech žalobních námitek dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správního spisu vyplývají následující rozhodné skutečnosti. Přestupkové řízení bylo zahájeno na základě oznámení přestupku ve smyslu ust. § 58 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ze strany PČR, které bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno dne 13. 8. 2014. Ve věci se konalo dne 22. 10. 2014 ústní jednání, jemuž byl přítomen zmocněnec žalobce Ing. M. J. a dva předvolaní svědkové – policisté pan O. Z. a F. K. Oba svědkové byli ve věci prvostupňovým správním orgánem vyslechnuti a následně byla dána zástupci žalobce možnost klást těmto svědkům doplňující dotazy, čehož využil. Z průběhu jednání byl pořízen protokol. Následně vydal prvostupňový správní orgán ve věci dne 4. 11. 2014 rozhodnutí, které bylo zmocněnci žalobce doručeno dne 14. 11. 2014. Dne 18. 11. 2014 obdržel prvostupňový správní orgán nedatované podání žalobce (jeho zmocněnce), v němž zpochybnil věrohodnost svědeckých výpovědí, přičemž uvedl, že není možné, aby byli policisté z pohledu zezadu či při odbočování vozidla schopni vidět, zda byl žalobce připoután či nikoliv. Rovněž zpochybnil, že by policisté mohli vidět přezku bezpečnostního pásu, neboť je nepravděpodobné, že by tato přezka zůstala samovolně viset v horní části pásu. Podle žalobce je pravděpodobné, že si policisté zaměnili bezpečnostní pás s návleky na tento pás, jimiž je vozidlo žalobce vybaveno. Na závěr žalobce poukázal na skutečnost, že s ním jela v době přestupkového jednání ve vozidle spolujezdkyně, která může jeho tvrzení dosvědčit. Policisté však tuto osobu záměrně neztotožnili. Dne 2. 12. 2014 bylo následně prvostupňovému správnímu orgánu doručeno blanketní odvolání žalobce, v reakci na něž zaslal prvostupňový správní orgán žalobci výzvu k doplnění odvolání. Žalobce však odvolání nedoplnil. Věc byla předána k rozhodnutí žalovanému, který napadeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce v zásadě vymezil dva žalobní body. Předně žalobce považuje s ohledem na tvrzené nevypořádání jeho odvolacích námitek napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Dále pak má za to, že ve věci nebyl správními orgány dostatečným způsobem zjištěn skutkový stav. Pokud se jedná o první žalobní námitku, lze se s žalobcem ztotožnit potud, že byť nebylo jeho nedatované podání doručené prvostupňovému správnímu orgánu dne 18. 11. 2014 výslovně označeno jako odvolání, bylo na místě, aby k němu žalovaný přihlédl a s námitkami v něm obsaženými se vypořádal. V předmětném podání, doručeném prvostupňovému správnímu orgánu v průběhu odvolací lhůty, totiž žalobce polemizoval se správností prvostupňového rozhodnutí, přičemž uvedl zcela konkrétní argumenty, pro něž považoval prvostupňové rozhodnutí za nesprávné. Bylo by tedy nepřijatelně formalistické, pokud by žalovaný vycházel pouze z později doručeného blanketního (a ani na výzvu prvostupňového orgánu nedoplněného) odvolání, pokud je obsahem správního spisu jiné podání žalobce, které sice není nazváno jako odvolání, nicméně odvolací námitky obsahuje. Přesto však krajský soud neshledal, že by žalovaný pochybil, neboť jak je patrné z napadeného rozhodnutí, žalovaný se s námitkami žalobce důkladně a srozumitelně vypořádal, a to na str. 3–4 napadeného rozhodnutí, avšak s tvrzeními žalobce se neztotožnil, případně je shledal ve vztahu k projednávané věci irelevantními. Krajský soud tedy nepovažuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, resp. zatížené vadou řízení spočívající v tvrzeném opomenutí vyjádření žalobce, které materiálně obsahovalo odvolací námitky a bylo prvostupňovému orgánu doručeno až po doručení prvostupňového rozhodnutí žalobci prostřednictvím jeho zmocněnce. První žalobní námitku proto vyhodnotil jako veskrze nedůvodnou. Stran druhé žalobní námitky (nedostatečné zjištění skutkového stavu) krajský soud uvádí následující. Ze správního spisu je patrné, že stěžejním důkazním prostředkem v dané věci byly svědecké výpovědi zasahujících policistů, z nichž jednoznačně vyplývá, že se žalobce jemu vytýkaného protiprávního jednání dopustil. Ohrazuje-li se žalobce proti takovému postupu, neboť se domnívá, že samotné svědecké výpovědi jsou pro řádné objasnění skutkového stavu v přestupkovém řízení nedostačující, pak krajskému soudu nezbývá než konstatovat, že pokud by tuto argumentaci přijal, znamenalo by to v konečném důsledku, že by bylo v zásadě znemožněno stíhání a potrestání pachatelů těch přestupků, u nichž nelze naplnění skutkových podstat doložit empirickými metodami (zpravidla měřením za pomoci technických zařízení). Přestupek, jehož spáchání je kladeno za vinu žalobci, tedy zjednodušeně řečeno nepřipoutání bezpečnostním pásem při řízení vozidla, je takového charakteru, že si lze jen stěží představit, jakým jiným způsobem by bylo možno osvětlit skutkový stav než právě svědeckými výpověďmi. V úvahu by snad přicházelo zachycení jednání žalobce prostřednictvím fotodokumentace či audiovizuálního záznamu, takový postup by však byl spíše možný při cílené dopravní kontrole, nikoliv za dané situace, kdy získali policisté poznatek vedoucí k podezření o spáchání přestupku spíše náhodně. Je tedy třeba akceptovat, že svědecké výpovědi policistů, kteří skutkový děj vnímali svými smysly, byly v zásadě jediným (a dokonce jediným možným) důkazním prostředkem. Krajský soud se přitom nedomnívá, že by tato skutečnost musela nutně vést k závěru o důkazní nouzi a zastavení přestupkového řízení, jak dovozuje žalobce. Je nicméně povinností správních orgánů klást v obdobných případech zvýšený důraz na posouzení věrohodnosti získaného důkazu a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení jeho vypovídací hodnoty. V daném případě však má krajský soud za to, že výpovědi policistů i z tohoto hlediska obstojí. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007-117, či rozsudek ze dne 29. 8. 2011, č. j. 8 As 13/2011-54, dostupná na www.nssoud.cz), je třeba vycházet z domněnky o věrohodnosti výpovědí policistů, neboť tito zpravidla nemají (na rozdíl od účastníků řízení) na výsledku věci jakýkoliv zájem a vykonávají pouze svoji služební povinnost. V nyní posuzovaném případě přitom krajský soud neshledal žádnou okolnost, která by důvěryhodnost svědků zpochybňovala a ani žalobce žádné důvody, pro něž by bylo na místě se domnívat, že policisté měli zájem vypovídat nepravdivě, neuvedl. Rovněž je třeba akcentovat, že v daném případě správní orgány vycházely z výpovědí dvou policistů, které navíc neobsahovaly žádné rozpory, a to ani ve vzájemném srovnání. Obě svědecké výpovědi se v hlavních rysech shodovaly, přičemž existenci dílčích odlišností považuje krajský soud za zcela přirozenou, a to jednak s ohledem na subjektivitu vnímání každého jednotlivce a dále též s přihlédnutím k několikaměsíčnímu časovému odstupu mezi spácháním přestupku a provedením ústního jednání, v důsledku něhož nelze očekávat, že si svědek některé bližší okolnosti vybaví zcela přesně. Rozhodující však je, že skutečnosti, které byly klíčové pro posouzení viny žalobce, vyznívají zcela věrohodně (a u obou svědků shodně), přičemž nachází oporu též v dalších podkladech řízení (oznámení o přestupku, úřední záznam z dopravní kontroly). Dále považuje za krajský soud za nutné zdůraznit, že závěry o vině žalobce nejsou způsobilé vyvrátit ani jeho námitky k výpovědím policistů. Předně nemá krajský soud ve shodě s žalovaným pochybnosti o tom, že je reálně možné vnímat za jízdy, zda je řidič jiného vozidla připoután či nikoliv. Pokud mohli mít policisté v tomto směru jakékoliv pochybnosti v situaci, kdy jejich vozidlo stálo na křižovatce za vozidlem žalobce, pak bezesporu bylo možné je rozptýlit při odbočování žalobce ve směru doleva, jak ostatně vyplývá i ze samotných svědeckých výpovědí. Na tomto zjištění nic nemění ani skutečnost, že v době, kdy byl žalobce zastaven, podle výpovědi jednoho ze svědků již připoután byl, neboť nelze vyloučit, že žalobce, vědom si toho, že je stavěn hlídkou PČR, se dostatečně připoutal. Na okraj krajský soud podotýká, že toto tvrzení vyslýchaného policisty svědčí rovněž o věrohodnosti jeho svědecké výpovědi, neboť pokud by bylo jeho cílem vypovídat záměrně v neprospěch žalobce, stěží by připustil, že žalobce měl v určitém okamžiku bezpečnostní pás připnutý. Za zcela irelevantní pak krajský soud považuje tvrzení žalobce, že jeho bezpečnostní pás byl vybaven návleky, neboť není zřejmé, jak by tato skutečnost mohla vést k nesprávnému závěru o tom, zda byl žalobce připoután či nikoliv. Krajský soud rovněž nepovažoval za nutné provést dokazování ohledáním vozidla žalobce, jak bylo navrženo v projednávané žalobě, neboť by takový postup nemohl vést k získání nových poznatků způsobilých zpochybnit svědecké výpovědi policistů. Toto ohledání totiž nemůže vypovídat o situaci v době spáchání předmětného přestupkového jednání. Pokud by bylo kupříkladu zjištěno, že přezka bezpečnostního pásu skutečně není zpravidla z vnějšího pohledu do vozidla viditelná, ani tak nelze vyloučit, že v době spáchání přestupku ji policisté zahlédli (přezka mohla zůstat zaseknutá v horní pozici apod.). Pro úplnost krajský soud dodává, že za zcela účelovou považuje námitku žalobce, že správní orgány k věci nevyslechly též jeho údajnou spolujezdkyni. Jak totiž vyplývá ze správního spisu, tato osoba nebyla ztotožněna, neboť v době kontroly vozidlo opustila. Samotný žalobce pak tuto osobu v průběhu správního řízení neoznačil a nenavrhl její předvolání. Za těchto okolností tedy nebylo v možnostech správních orgánů ve věci cokoliv dalšího učinit. Pokud se jedná o tvrzení žalobce obsažené v projednávané žalobě, že spolujezdkyní byla paní M. V., nar. ..., považuje krajský soud toto tvrzení za zcela nevěrohodné a ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému k datu vydání napadeného rozhodnutí za jednoznačně neprokazatelné. Krajskému soudu je totiž z jeho úřední činnosti známo (např. usnesení zdejšího soudu ze dne 4. 4. 2016, č. j. 33 A 28/2015 – 47, či rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2015, č. j. 28 A 6/2015 – 22, a ze dne 29. 2. 2016, č. j. 51 A 18/2014 – 37), že se jedná o osobu zainteresovanou na projektu www.nechcipokutu.cz, která opakovaně vystupuje v přestupkových řízeních (ať již v pozici zmocněnkyně účastníka řízení, či jako navržená svědkyně, jako tomu bylo v tomto případě) s cílem v řízení obstruovat a dosáhnout tak zániku odpovědnosti za přestupek vlivem prekluze. Krajský soud tak nemá pochyb o tom, že se ve skutečnosti nejedná o osobu, která se v inkriminované době měla nacházet ve vozidle žalobce a její předvolání ve věci k podání svědecké výpovědi tedy považuje za zcela nadbytečné. VI. Závěr a náklady řízení Vzhledem k tomu, že veškeré žalobní námitky shledal krajský soud nedůvodnými a současně ani nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí trpělo jinou vadou, k níž by bylo třeba přihlédnout z moci úřední, rozhodl ve věci samé tak, že žalobu zamítl (výrok I). O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a žalovanému v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, respektive ani úhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. V Brně dne 26. října 2016 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Karolina Marešová