33 A 39/2025

Rubrum

č. j. 33 A 39/2025-40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: T. D. P. státní příslušnost X bytem X zastoupen advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2025, č. j. MV-153942-4/SO-2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované ze dne 29. 10. 2025, č. j. MV-153947-4/SO-2025, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 8. 2025, č. j. OAM-10458-14/DP-2025, se ruší.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18 210 Kč, a to do 30 dnů od nabytí právní moci rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Bc. Marcely Lafek, advokátky, sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8. 2 33 A 39/2025

Odůvodnění

I . Vymezení věci 1. Včasnou žalobou se žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení shora citovaného rozhodnutí žalované (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaná zamítla jeho odvolání a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále taktéž „prvostupňový orgán“ či „správní orgán I. stupně“), ze dne 14. 8. 2025, č. j. OAM-10458-14/DP-2025 (dále taktéž „prvostupňové rozhodnutí“ či „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně postupem podle § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), zamítl žádost žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia.

II. Napadené rozhodnutí

3. V napadeném rozhodnutí žalovaná zrekapitulovala průběh správního řízení, přičemž podotkla, že zejména při pohovoru provedeném s žalobcem na Zastupitelském úřadě ČR v Hanoji (dále též „ZÚ“) dne 10. 4. 2025 byly zjištěny pochybnosti o skutečném zájmu žalobce plnit předem deklarovaný účel pobytu na území ČR. Byly tedy zjištěny okolnosti nasvědčující tomu, že žalobce hodlá pobytové oprávnění zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti. Žalovaná zdůraznila, že o průběhu pohovoru byl sepsán záznam, který žalobce podepsal poté, co měl možnost si jej za přítomnosti tlumočnice přečíst a požádat o jeho doplnění či úpravu. Taktéž měl možnost záznam odmítnout podepsat a sdělit důvody, proč nechce jeho pravdivost podpisem stvrdit.

4. Pokud žalobce namítal nezákonný průběh pohovoru, žalovaná uvedla, že dle záznamu byl pohovor veden prostřednictvím tlumočnice ZÚ ve vietnamštině a před podepsáním žalobci přečten. Záznam pak obsahuje podpis žalobce, tlumočnice i přítomné úřední osoby a nevyplývá z něj, že by žalobce kdykoli během pohovoru vznesl nesouhlas s tím, kdo vede pohovor, jak jsou mu kladeny otázky či měl mít jakékoli výhrady vůči protokolaci jednotlivých odpovědí. Žalované rovněž není známo, že by žalobce kdykoliv v průběhu řízení prohlásil, že neovládá jazyk, jímž byl pohovor veden, a proti vedení pohovoru ve vietnamštině ani vůči osobě tlumočnice žádné námitky nevznesla.

5. Žalovaná dále dodala, že pracovnice ZÚ provádějící pohovor, stejně jako i tamější tlumočnice, jsou podřízené Ministerstvu zahraničních věcí. Dle zákona č. 354/2019 Sb. přitom může orgán veřejné moci výjimečně ustanovit k provedení tlumočnického úkonu i osobu, která není zapsána v seznamu tlumočníků a překladatelů pro daný jazyk, jak tomu bylo i v řešené věci. Žalobce měl možnost si na své náklady tlumočníka obstarat, neboť cizinec, který neovládá jazyk řízení, má povinnost zajistit si tlumočníka, aby jeho odpovědi byly zaznamenány přesně a bez jakékoliv dezinterpretace. Žalobce si však vlastního tlumočníka nepřivedl, pročež ZÚ pro tlumočení ustanovil vhodnou osobu.

6. Vzhledem k tomu, že žalobce netvrdil ani neprokázal, že by tlumočení osobou nezapsanou v patřičném seznamu mělo vliv na průběh pohovoru či obsah zachycených odpovědí, žalovaná odvolání zamítla a prvostupňové rozhodnutí jako zákonné potvrdila. 3 33 A 39/2025 III. Žaloba 7. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost i nezákonnost napadeného rozhodnutí kvůli porušení zákonných pravidel vedení pohovoru. Uvedl, že před konáním pohovoru nebyl poučen o svých procesních právech a povinnostech v souvislosti s pohovorem. Nevěděl tak, že může vznášet námitky proti protokolaci či tlumočení, příp. že může odmítnout odpovědět na některé otázky. Současně žalobce vznesl rovněž řadu námitek i vůči osobě přibrané tlumočnice N. T. H. G., jejíž jméno nefiguruje v seznamu tlumočníků. Žalobce si tuto osobu k tlumočení sám nevybral a netuší, na základě čeho byla oprávněna pohovor tlumočit. Obsahem správního spisu přitom není žádné usnesení či jiný doklad o ustanovení dané tlumočnice a ani její souhlas s provedením tlumočnického úkonu.

8. Podle zákonných pravidel navíc neměl pohovor vůbec probíhat ve vietnamštině, ale měl být proveden v českém jazyce. Nebylo prokázáno, že by přítomná tlumočnice měla ovládat český jazyk. Mimoto tlumočnice netlumočila pohovor z vietnamštiny do češtiny, nýbrž odpovědi žalobce tlumočila jen do angličtiny, jíž komunikovala s úřední osobou. Ta pak sama odpovědi z angličtiny překládala do českého jazyka, v němž sepisovala záznam. Záznam o pohovoru žalobci nebyl přečten a ani mu přečten být nemohl, neboť je sepsán v češtině, již tlumočnice neovládala. Tento průběh pohovoru není v záznamu vůbec zachycen, ačkoliv dvojí tlumočení mělo vliv na správnost záznamu.

9. Nad rámec uvedeného žalobce vznesl i námitky věcné povahy směřující proti nesprávnému posouzení reálnosti deklarovaného účelu pobytu. Pro uvedené nedostatky žalobce krajskému soudu navrhl, aby obě správní rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal nahradit náklady soudního řízení.

IV. Vyjádření žalované a replika žalobce

10. V rámci vyjádření ze dne 15. 12. 2025 žalovaná uvedla, že žalobce vznáší v zásadě totožné námitky, které uplatnil již ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a jimiž se žalovaná již jednou zabývala. Žalovaná i nadále trvá na správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí a v podrobnostech odkázala na obsah napadeného rozhodnutí a kompletní správní spis vedený v nynější věci. Vůči žalobním námitkám směřujícím proti nezákonnému postupu při provádění pohovoru s žalobcem na ZÚ žalovaná nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí žádné nové skutečnosti neuvedla. Za současné situace žalovaná krajskému soudu navrhla, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

11. V replice ze dne 10. 4. 2026 žalobce uvedl, že za zcela zásadní a absolutně nevypořádané ze strany žalované považuje zejména námitky týkající se způsobu vedení pohovoru na ZÚ. Ani ve vyjádření k žalobě se žalovaná ke způsobu provedení pohovoru či nedodržení základních principů tohoto úkonu nijak nevyjadřuje, přestože žalobní argumentace spočívá v nezákonném postupu ZÚ při provádění pohovoru. Ve zbývající části repliky žalobce upozornil na závěry rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2026, č. j. 41 A 1/2026-40, v němž krajský soud uznal pochybení ZÚ při provádění pohovoru s žadatelem o pobytové oprávnění jako vadu s vlivem na zákonnost výsledného rozhodnutí.

V. Posouzení věci krajským soudem

12. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [viz § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., 4 33 A 39/2025 soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a ve lhůtě podle § 172 odst. 1 ZPC.

13. Krajský soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a), c) s. ř. s. bez nařízení ústního jednání.

14. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při zjišťování skutkového stavu věci krajský soud vycházel ze správního spisu předloženého žalovanou.

15. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

16. Žalobce vznesl řadu námitek, jimiž brojil jak proti nezákonnému postupu ZÚ při provádění pohovoru, tak proti vadnému (meritornímu) posouzení své pobytové žádosti správními orgány. Zdejší soud se přednostně věnoval námitkám procesního charakteru, neboť z povahy věci platí, že případné nedodržení procesních pravidel může být natolik závažné, aby bez dalšího vedlo ke zrušení konečného rozhodnutí. Tak tomu přitom bylo i v nyní posuzované věci (viz níže).

17. Procesní námitky žalobce vznesené v posuzované věci lze v podstatě rozdělit do tří samostatných skupin: (i) námitky vůči nedostatečnému procesnímu poučení, (ii) námitky vůči osobě a kvalitám tlumočnice použité ZÚ a (iii) námitky vůči samotnému způsobu vedení pohovoru a negativním důsledkům tzv. dvojího tlumočení.

18. Z hlediska posouzení důvodnosti těchto žalobních námitek je především podstatné, že veškeré tyto námitky žalobce řádně uplatnil již v odvolání (resp. jeho doplnění ze dne 12. 9. 2025), tudíž žalovaná měla příležitost a současně zákonnou povinnost se k nim vyjádřit a přezkoumatelným způsobem je vypořádat [srov. zde § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“)]. Této povinnosti však žalovaná v řešené věci dostála jen zčásti, neboť na podstatu námitek, kterými žalobce napadl postup při provádění pohovoru a praktiky tlumočení na ZÚ v Hanoji, reagovala pouze obecně, resp. ve značné míře zcela mimoběžně, pročež je třeba její rozhodnutí vnímat jako částečně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, či usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123; obojí je dostupné na www.nssoud.cz). Takto shledaná (dílčí) nepřezkoumatelnost však v posuzované věci nebrání tomu, aby krajský soud přezkoumal zákonnost procesních postupů správních orgánů.

19. Pokud se přitom týče rozhodného skutkového stavu, ten je mezi účastníky řízení v podstatě nesporný a plně koresponduje též s obsahem správního spisu. Žalobce podal na ZÚ v Hanoji dne 10. 4. 2025 žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia dle § 42d ZPC. Za účelem ověření údajů uvedených v pobytové žádosti a prověření deklarovaného účelu pobytu na území provedl ZÚ v Hanoji s žalobcem ještě téhož dne pohovor, v rámci něhož byl žalobce blíže dotázán na informace související se zamýšleným vysokoškolským studiem v ČR. Daný pohovor proběhl dle záznamu ve vietnamštině a kromě žalobce a úřední osoby se jej účastnila i tlumočnice (pozn. soudu - dle obsahu protokolu není zcela jasné pohlaví tlumočníka). Z příslušného záznamu současně vyplývá, že žalobci byl obsah záznamu o pohovoru před jeho podepsáním přečten, 5 33 A 39/2025 přičemž žalobce s informacemi uvedenými v záznamu plně souhlasil a v návaznosti na to záznam podepsal.

20. V této souvislosti zdejší soud konstatuje, že po skutkové i právní stránce se zcela totožnou věcí podrobně zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 26. 2. 2026, č. j. 41 A 1/2026-40 (dále jen „zrušující rozsudek“), kde rozebral úskalí problematiky tlumočení na zastupitelských úřadech ČR v cizině a blíže vysvětlil právní důsledky porušení zákonných norem regulujících tlumočení. I v odkazované věci přitom žalobce jako vietnamský státní příslušník žádající o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia brojil proti způsobu provádění pohovoru na pracovišti ZÚ ČR v Hanoji, který proběl ve vietnamštině (namísto veřejně deklarované češtiny nebo angličtiny), přičemž poukazoval jak na absenci odpovídajících procesních poučení, tak na nezákonný jazyk, v němž se pohovor na ZÚ uskutečnil, jakož i nezpůsobilost přibrané tlumočnice. Za situace, kdy žalobce v nynější žalobě vznáší zcela totožné námitky jako žalobce v odkazované věci a právní východiska, z nichž zdejší soud vycházel ve shora citovaném rozsudku, se v meziobdobí nijak nezměnila, lze závěry v něm vyslovené zcela vztáhnout i na posouzení nynější věci.

21. Zdejší soud proto konstatuje, že žalobcem namítané vady provázející proces tlumočení na ZÚ představují závažné porušení procesních předpisů a jako takové zpravidla mají potenciál ovlivnit zákonnost výsledného rozhodnutí. K jednotlivým žalobním námitkám pak krajský soud na bázi svých dřívějších závěrů, na které v nyní projednávané věci v podrobnostech odkazuje, shrnuje následující.

22. Pokud se týče námitky žalobce, že nebyl před provedením pohovoru ze strany ZÚ adekvátně poučen o svých procesních právech a povinnostech uplatňujících se při pohovoru, krajský soud uvádí, že i v případě řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podané na ZÚ v cizině se v plném rozsahu uplatní obecná poučovací povinnost podle § 4 odst. 2 s. ř., která je ve vztahu k provádění pohovoru blíže rozvedena v § 55 odst. 5 s. ř., jenž se dle § 169j odst. 2 ZPC použije obdobně. Platná právní úprava ZPC aplikaci základních zásad činnosti správních orgánů, mezi které nepochybně patří i povinnost správního orgánu přiměřeně poučit účastníka o jeho procesních právech a povinnostech v souvislosti s probíhajícím řízením a prováděnými procesními úkony, nevylučuje, naopak se jich výslovně dovolává (viz § 169k odst. 3 ve spojení s § 169j odst. 2 ZPC).

23. Žalobce proto měl být pracovníkem ZÚ ještě před samotným pohovorem v souladu s § 55 odst. 5 s. ř. adekvátním způsobem poučen o důvodech, pro něž nesmí být vyslýchán, o právu odepřít výpověď, o své povinnosti vypovídat pravdivě a úplně, jakož i o právních následcích v situaci, kdy tuto svou povinnost poruší. Realizace poučovací povinnosti představuje zásadní prvek z hlediska naplnění požadavku na spravedlivý proces, jelikož zpravidla slouží k odstranění informačního deficitu účastníka, čímž mu umožňuje plnohodnotné uplatnění jeho procesních práv. V řešené věci se ovšem žalobci potřebného poučení nedostalo, čímž ZÚ zatížil řízení vadou, kterou nemůže zhojit skutečnost, že žalobce při pohovoru nic nenamítal a výsledný záznam bez výhrad podepsal.

24. Obdobně důvodná je i námitka žalobce týkající se nezákonného jazyka vedení pohovoru. V řešené věci totiž nemohl pohovor s žalobcem proběhnout ve vietnamštině, neboť pro tuto jazykovou variantu nebyly splněny nutné podmínky. Podle § 169 odst. 1 ZPC může ZÚ jednat s cizincem v jiném než českém jazyce výhradně za předpokladu, že tento jazyk 6 33 A 39/2025 předem zveřejnil způsobem umožňujícím dálkový přístup. Krajskému soudu je z jeho dosavadní rozhodovací činnosti (viz shora citovaný zrušující rozsudek) známo, a soud tuto skutečnost opakovaně ověřil i v nyní řešené věci, že dle webových stránek Ministerstva zahraničních věcí ZÚ v Hanoji deklaroval jako jednací jazyky pouze češtinu a angličtinu. Jednání v jakémkoli jiném jazyce včetně vietnamštiny, jejíž použití se případně může jevit vůči žalobci jako vstřícné a být ztělesněním „proklientského přístupu“, tudíž nebylo za současné právní úpravy přípustné.

25. Zákonný prostor pro využití vietnamštiny by mohl v daném případě existovat pouze nepřímo, a to prostřednictvím řádně zajištěného tlumočení. To by nicméně předpokládalo, že by žalobce byl předem poučen o tom, že jednání může proběhnout jen v češtině či angličtině, a že si má v případě neznalosti těchto jazyků sama na vlastní náklady opatřit kvalifikovaného tlumočníka do češtiny či angličtiny (srov. § 16 odst. 3 s. ř.). Namísto toho však ZÚ postupoval zcela opačně a vedl pohovor přímo ve vietnamštině za účasti vlastní tlumočnice, což zákon neumožňuje.

26. Konečně oprávněné jsou i námitky žalobce vůči osobě tlumočnice. Není pochyb o tom, že v řešené věci ZÚ přibral k tlumočení pohovoru s žalobcem vlastní tlumočnici vietnamského jazyka, aniž by respektoval zákonný rámec výkonu tlumočnické činnosti nastavený především zákonem č. 354/2019 Sb., o soudních tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Jakkoli v souladu s § 26 citovaného zákona může ZÚ výjimečně ustanovit k provedení tlumočnického úkonu osobu nezapsanou v seznamu tlumočníků, je zapotřebí, aby tato osoba splnila podmínky ve smyslu citovaného ustanovení, tj. zejména vyslovila se svým ustanovením souhlas, byla poučena o následcích křivého tlumočení a složila do rukou ZÚ příslušný slib.

27. V posuzované věci však tyto zákonné předpoklady zjevně splněny nebyly. Ve správním spisu není založen žádný podklad, jenž by osvědčoval, že by tlumočnice přibraná ZÚ jménem N. T. H. G. byla k provedení tlumočnického úkonu formálně ustanovena, že by vyslovila souhlas se svým ustanovením, příp. byla poučena o významu tlumočnického úkonu a následcích křivého tlumočení. Ve spise taktéž zcela absentuje i záznam o složení tlumočnického slibu, jenž představuje podmínku sine qua non i pro výkon ad hoc tlumočnické činnosti. Za této situace je tedy krajský soud přesvědčen, že ZÚ přizvaná osoba v záznamu o pohovoru ztotožněná jako N. T. H. G. nebyla oprávněna průběh pohovoru s žalobcem tlumočit a výsledek jejího tlumočení nelze brát jako dostatečně spolehlivý podklad pro vydání rozhodnutí.

28. Konečně pokud se týče námitek žalobce směřujících vůči otázkám kladeným při pohovoru, tyto krajský soud pro účely přezkumu této věci chápe procesně jako zpochybnění způsobu zadávání otázek. Při výběru a formulaci jednotlivých otázek je přitom třeba trvat na tom, aby otázky svým obsahem a odbornou úrovní nepřekračovaly účel vstupního pohovoru. Odborné otázky ověřující znalost cizince ze základních pojmů a institutů plánovaného studijního oboru sice jsou obecně přípustné (srov. např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 6. 2025, č. j. 22 A 6/2025-37), nikdy ovšem nesmí překročit hranici, za níž by fakticky nahrazovaly odborné přijímací řízení ke studiu, jež již spadá do výlučné kompetence vysokých škol (srov. např. recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2026, č. j. 5 Azs 115/2025-38). Cizince proto v průběhu pohovoru nelze podrobně „zkoušet“ v rozsahu náplně jeho budoucího vysokoškolského studia a v případě nedostatku odborných oborových znalostí u něj dovozovat absenci skutečného zájmu o studium v ČR. 7 33 A 39/2025 29. V projednávané věci byla navíc i část pohovoru obsahující odborné otázky (zejm. matematické úlohy) stižena procesními vadami. Zjevně totiž neodpovídá jazykovým požadavkům na vedení pohovoru, pokud je záznam o pohovoru sepsán jako celek v českém jazyce, nicméně odpovědi žalobce na jednotlivé (především) odborné otázky konzulární pracovnice jsou v předmětném záznamu zachyceny pouze vietnamštině, aniž by byl v záznamu (či správním spisu obecně) zachycen jejich překlad do češtiny. Takový postup považuje zdejší soud za porušení shora předestřených procesních jazykových pravidel, a tedy za další vadu řízení.

30. Krajský soud tedy uzavírá, že shora předestřená pochybení, jichž se ZÚ dopustil v souvislosti s prováděním vstupního pohovoru s žalobcem, mohla ovlivnit zákonnost konečného rozhodnutí ve věci. Poněvadž pak oba správní orgány nezákonný procesní postup ZÚ aprobovaly, zatížily svá vlastní rozhodnutí vadou. Za těchto okolností proto krajský soud setrval na své dosavadní rozhodovací linii – nově doplněné taktéž o rozsudek ze dne 10. 6. 2026, č. j. 33 A 19/2025-37, a napadené rozhodnutí žalované i jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí zrušil pro vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a), c) s. ř. s.

VI. Závěr a náklady řízení

31. Jelikož krajský soud shledal žalobu důvodnou, postupem podle § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. napadené rozhodnutí žalované zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení (výrok I). Vzhledem k tomu, že zcela shodnými vadami bylo stiženo i prvostupňové rozhodnutí a z podstaty věci není jiná možnost, než vrátit správní řízení na samotný začátek, přistoupil krajský soud v souladu s § 78 odst. 3 s. ř. s. i ke zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně (výrok II).

32. V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem vyjádřeným zdejším soudem výše v odůvodnění tohoto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Pro účely rozhodnutí o žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia jsou tedy zejména povinny zajistit opakování pohovoru provedeného na ZU v Hanoji a dohlédnout na to, aby nový pohovor proběhl plně v souladu se zákonnými požadavky, včetně zajištění odpovídajících jazykových podmínek.

33. O náhradě nákladů řízení zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, jenž měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů řízení sestávající (i) ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a současně (ii) z nákladů za zastoupení advokátkou. Podle obsahu soudního spisu učinila zástupkyně žalobce v soudním řízení prokazatelně celkem tři úkony právních služeb podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), a sice převzetí a přípravu zastoupení, sepsání žaloby a sepsání repliky, à 4 620 Kč za každý úkon (celkem 13 860 Kč). Zároveň jí podle § 13 odst. 4 AT náleží i náhrada hotových výdajů v paušální částce 450 Kč za každý jednotlivý úkon (celkem 1 350 Kč). Jelikož krajský soud z veřejně dostupných informací nezjistil, že by zástupkyně žalobce byla plátkyní DPH, nenavyšoval soud částku za zastupování žalobce o tuto daň. Celkově je tak žalovaná povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 210 Kč, a to do 30 dnů od nabytí právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (výrok III). 8 33 A 39/2025

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a to ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku. Kasační stížnost je třeba podat ve dvojím vyhotovení přímo u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti být stěžovatel zastoupen advokátem, to však neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 26. června 2026 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r. samosoudce