33 A 42/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: F. K. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Milanem Zápotočným sídlem Telečská 1720/7, 586 01 Jihlava proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2025, sp. zn. OOSČ 688/2025 OOSC/174, č. j. KUJI 88693/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou se žalobce u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 10. 2025, č. j. KUJI 88693/2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy, odboru dopravy (dále jen „prvostupňový orgán“ či „správní orgán I. stupně“), ze dne 29. 8. 2025, č. j. MMJ/OD/261642/2025-ChV (dále taktéž jen „prvostupňové rozhodnutí“ či „rozhodnutí správního orgánu I. stupně“ či „rozhodnutí o přestupku“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), jehož se měl dopustit tím, že dne 9. 1. 2025 v čase okolo 14:55 hod. na kruhovém objezdu v ulici Havlíčkova, v obci Jihlava, jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Volkswagen, RZ: X, při jízdě držel v levé dlani u levého ucha mobilní telefon. Tímto jednáním žalobce porušil povinnost podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, čímž z nedbalosti naplnil skutkovou podstatu přestupku ve smyslu § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 téhož zákona.

3. Za uvedený přestupek uložil správní orgán I. stupně žalobci podle § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, s přihlédnutím k § 125c odst. 5 písm. c) zákona o silničním provozu, pokutu 4 200 Kč. Současně uložil prvostupňový orgán žalobci i povinnost nahradit náklady správního řízení v paušální částce 2 500 Kč.

II. Napadené rozhodnutí

4. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul dosavadní průběh řízení a vylíčil obsah správního spisu. Žalovaný k odvolacím námitkám přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž se ztotožnil se závěry správního orgánu I. stupně, že spáchání přestupku bylo žalobci spolehlivě prokázáno, a to na základě listinných podkladů a svědeckých výpovědí policistů.

5. V posuzovaném případě proti sobě stojí dvě verze skutkového děje, přičemž jedna se zakládá na svědecké výpovědi zasahujících policistů, kteří vypověděli, že viděli žalobce během jízdy držet v levé dlani u levého ucha telefonní přístroj. Druhá pak stojí na výpovědi žalobce, který tvrdí, že žádný telefon za jízdy nedržel a pouze si upravoval bezpečnostní pás. Žalovaný posoudil věrohodnost jednotlivých skutkových verzí, přičemž se přiklonil k verzi policistů, již po srovnání s podklady založenými ve spisu vyhodnotil jako přesvědčivější a logičtější.

6. Žalovaný nemá pochyb o věrohodnosti výpovědi policistů, neboť se jednalo o běžnou silniční kontrolu a postup policistů nevykazoval žádné náznaky šikany. Jediným důvodem pro zastavení vozidla žalobce bylo, že hlídka de facto při čelním míjení vozidla žalobce zřetelně viděla, jak řidič protijedoucího vozidla drží v levé dlani u levého ucha mobilní telefon. Tuto skutečnost přitom oba policisté zaznamenali téměř ve stejný okamžik v době nájezdu na kruhový objezd, z něhož žalobce vyjížděl, a to po jejich levé straně. Jednalo se tak o velmi krátkou vzdálenost a oba policisté se shodli na tom, že žalobce držel telefon v levé ruce a že daný telefon byl tmavé barvy.

7. Žalovaný jako ryze účelovou odmítl námitku žalobce stran odlišností ve výpovědích policistů, neboť v předmětných výpovědích nezjistil žádné logické rozpory, které by mohly mít vliv na jiné posouzení věci. Pokud pak žalobce namítal, že přestupkové jednání nemohli vidět oba policisté, neboť jeden z nich řídil služební vozidlo, žalovaný uvedl, že právě řidič najíždějící na kruhový objezd musí sledovat dopravní situaci a monitorovat pohyb vozidel projíždějících po kruhovém objezdu, přičemž není vyloučeno, že si při tom všimne řidiče protijedoucího vozidla, jak v ruce drží telefonní přístroj.

8. K námitce žalobce, že jím řízené vozidlo mělo skla ztmavená okenními fóliemi, žalovaný uvedl, že dle žalobcem předložených fotografií byly fólie nainstalovány pouze na zadním skle a bočních oknech. Jelikož ovšem policisté zaznamenali jednání žalobce v momentě, kdy jel proti nim, zcela jistě mohli jeho počínání vidět přes čelní sklo, příp. levé přední okno, jejichž průhlednost nijak snížená nebyla. Policisté přitom naprosto bez pochybností označili předmět v levé ruce žalobce za telefonní přístroj, nikoliv bezpečnostní pás, jak tvrdil žalobce.

9. Žalovaný uzavřel, že bylo spolehlivě prokázáno, že žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku ve smyslu § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu, a to i bez žalobcem navrhované rekonstrukce, která by za dané důkazní situace byla zjevně nadbytečná a neefektivní. Za situace, kdy správní orgán I. stupně vysvětlil, proč k rekonstrukci nepřistoupil, nepředstavuje takový postup vadu řízení v podobě opomenutého důkazu. Jelikož žalovaný shledal námitky žalobce nedůvodnými, odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

III. Žaloba

10. Žalobce vnímá napadené rozhodnutí jako nezákonné a částečně nepřezkoumatelné. Žalovaný se totiž dostatečně nezabýval hodnocením věrohodnosti a přesvědčivosti svědeckých výpovědí členů policejní hlídky, které jsou v tomto ohledu stěžejním důkazním prostředkem. Z podstaty věci není možné, aby oba členové hlídky viděli údajné protiprávní jednání žalobce současně a přímo. Pokud se jeden z policistů v daný moment věnoval řízení služebního vozidla, pak zjevně nebyl schopen přestupkové jednání žalobce spatřit.

11. Žalobce též namítal, že se výpovědi jednotlivých členů policejní hlídky v některých okolnostech týkajících se zjištění přestupku významně lišily. Policista N. na otázku, jestli řídil služební vozidlo právě on, nejprve uvedl, že neví a následně, že asi ano. Dále vypověděl, že oba členové hlídky viděli žalobce jasně a zřetelně, nicméně policistka B. posléze sdělila, že žalobce spatřila jako první ona. V tomto kontextu žalobce namítal, že jím řízené vozidlo bylo vybaveno okenními fóliemi, což osobám zvenčí znemožňovalo vhled do interiéru. Obdobně nepravdivé je též tvrzení policistů, že od chvíle spatření přestupku neztratili s vozidlem žalobce vizuální kontakt.

12. Žalobce má dále za to, že existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy (jím předloženými fotografiemi a videozáznamem) a jejich hodnocením správními orgány. Z provedených důkazů vyplývá, že zasahující policisté nemohli do interiéru vozidla žalobce vidět, avšak správní orgány chybně dospěly k opačnému závěru. Jestli se přitom správní orgány neztotožnily s hodnocením důkazů provedeným žalobcem, měly provést další jím navržené důkazy, konkrétně rekonstrukci skutkového děje za jeho osobní přítomnosti. Jelikož však tento důkazní návrh zcela ignorovaly, zatížily řízení vadou opomenutého důkazu, jak jej vymezil ve své judikatuře Ústavní soud.

13. Pro tyto nedostatky žalobce krajskému soudu navrhl, aby obě správní rozhodnutí zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Současně požádal nahradit náklady soudního řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

14. Ve vyjádření ze dne 26. 1. 2026 žalovaný podotkl, že žalobní námitky jsou obdobné námitkám, které žalobce vznesl již v odvolání. V rámci vyjádření k žalobě proto žalovaný odkázal v celém rozsahu na odůvodnění svého rozhodnutí, které i nadále považuje za přezkoumatelné, zákonné a věcně správné. Žalovaný krajskému soudu navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

V. Skutečnosti zjištěné ze správního spisu

15. Ve správním spisu se nachází především oznámení přestupku PČR správnímu orgánu I. stupně, úřední záznam PČR, jakož i na místě zasahujícími policisty ručně sepsané oznámení přestupku, vše ze dne 9. 1. 2025, z nichž souladně vyplývá, že žalobce jako řidič motorového vozidla tov. zn. Volkswagen Touran, RZ: X, dne 9. 1. 2025, v čase kolem 14:55 hod., na kruhovém objezdu v ulici Havlíčkova, v obci Jihlava, porušil povinnost podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu, poněvadž při řízení vozidla držel v levé dlani u levého ucha mobilní telefon. Jelikož po zastavení vozidla žalobce spáchání předmětného přestupku odmítl, byla věc PČR oznámena k projednání přestupku ve správním řízení správnímu orgánu I. stupně.

16. Ten následně příkazem ze dne 28. 4. 2025 zahájil přestupkové řízení a po podání odporu nařídil ústní jednání, k němuž předvolal žalobce a jako svědky oba zasahující policisty – pprap. F. N.a a nstržm. E. B. Žalobce i jeho právní zástupce se ústního jednání dne 25. 6. 2025 zúčastnili a využili svého práva klást přítomným svědkům otázky. V návaznosti na provedené dokazování (doplněné též výpisy z evidenční karty řidiče) navrhl zástupce žalobce přípisem ze dne 21. 7. 2025 doplnění dokazování o výsledky vlastní rekonstrukce přestupkového jednání, již žalobce spolu s dalšími osobami zorganizoval. V případě pochybností o správnosti provedení účastnické rekonstrukce žalobce rovněž navrhl provedení rekonstrukce skutkového děje správním orgánem I. stupně, a to za osobní přítomnosti žalobce.

17. Krátce nato správní orgán I. stupně vydal rozhodnutí o přestupku, proti kterému žalobce podal tzv. blanketní odvolání, jež ve stanovené lhůtě doplnil o konkrétní odvolací důvody. O odvolání poté žalovaný rozhodl napadeným rozhodnutím, které je nyní předmětem přezkumu krajským soudem.

VI. Posouzení věci krajským soudem

18. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž shledal, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)], jedná se o žalobu přípustnou (zejm. § 65, § 68 a § 70 s. ř. s.) a podanou ve lhůtě podle § 72 odst. 1 s. ř. s.

19. Krajský soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyjádřili s ním výslovný nesouhlas) a zdejší soud nepovažoval nařízení ústního jednání za nezbytné.

20. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Při zjišťování skutkového stavu věci krajský soud vycházel ze správního spisu předloženého žalovaným.

21. Žaloba není důvodná.

22. Pro snazší orientaci rozčlenil krajský soud odůvodnění rozsudku podle jednotlivých žalobních bodů. a) K nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí 23. Na úvod soudního přezkumu se zdejší soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností správních rozhodnutí, neboť v případě zjištěné nepřezkoumatelnosti již zpravidla není prostor pro úvahy o námitkách věcného charakteru.

24. Zdejší soud předesílá, že ačkoli žalobce v podané žalobě formálně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, při bližším pohledu na obsah jeho námitky je zjevné, že fakticky brojí proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o přestupku. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, či rozsudek téhož soudu ze dne 30. 8. 2011, č. j. 4 Ads 74/2011-73; vše volně přístupné na www.nssoud.cz) je však zdejší soud povinen přihlédnout k případné nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí z úřední povinnosti i bez výslovné námitky účastníka. Krajský soud proto posoudil z hlediska případné nepřezkoumatelnosti obě správní rozhodnutí vydaná v nynější věci.

25. Krajský soud neshledal, že by některé z hodnocených rozhodnutí trpělo nedostatky, které by jej činily nepřezkoumatelným. Krajský soud souhrnně uvádí, že obě rozhodnutí jsou formulována zřetelně a logicky a jsou z nich bez obtíží seznatelné veškeré podstatné úvahy správních orgánů, jakož i jejich dopad pro přijaté závěry. Za situace, kdy je z rozhodnutí zřejmé, jak správní orgány rozhodné jednání žalobce v silničním provozu vyhodnotily a z jakých konkrétních (skutkových a právních) důvodů jej shledaly vinným z dopravního přestupku, nelze hovořit o nesrozumitelnosti rozhodnutí (srov. zde např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2003, č. j. 7 A 547/2002-24, či ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013-25), ani o nedostatku rozhodovacích důvodů (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123).

26. K námitce žalobce pak krajský soud nepovažuje rozhodnutí o přestupku za nepřezkoumatelné ani v části, kde prvostupňový orgán uvádí, proč nepřistoupil k provedení žalobcem navržených důkazů. V tomto ohledu správní orgán I. stupně jasně konstatoval, že stávající důkazní situace a z ní vyplývající stupeň skutkových zjištění již další dokazování nevyžadovaly. Na základě v řízení provedených důkazů (zejména výslechu členů policejní hlídky) totiž prvostupňový orgán neměl rozumné pochybnosti jak o osobě pachatele přestupku (řidiče), tak ani o konkrétním průběhu přestupkového děje. Pokud tedy v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že by další dokazování bylo s ohledem na okolnosti věci nadbytečné a neefektivní, považuje krajský soud toto zdůvodnění za logické a zcela přezkoumatelné.

27. Tento závěr poté ve smyslu zásady jednotnosti správního řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016, č. j. 8 Azs 115/2016-37) v odůvodnění svého rozhodnutí ve větší míře rozvedl žalovaný, jenž s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu ozřejmil, proč v posuzované věci nenastal stav tzv. opomenutého důkazu (podrobně viz níže) a současně nedošlo ani k jinému porušení procesních práv žalobce. Poněvadž se žalobci dostalo ze strany správních orgánů jasného a logického vysvětlení ohledně neuskutečněné rekonstrukce skutkového děje, vyhodnotil krajský soud námitku nepřezkoumatelnosti jako nedůvodnou. b) K povaze předmětného přestupku a hodnocení výpovědí zasahujících policistů 28. Většina námitek žalobce v řešené věci směřovala vůči způsobu prokázání spáchání dopravního přestupku správními orgány. Dle žalobce správní orgány nesprávně vyhodnotily svědecké výpovědi policistů za stěžejní důkazní prostředek a opřely o ně svá rozhodnutí, ačkoliv žalobce v průběhu správního řízení vznesl řadu argumentů, kterými věrohodnost a přesvědčivost tvrzení policistů zpochybnil. V kontextu vznesených žalobních námitek tudíž krajský soud posoudil zákonnost procesu dokazování v nyní řešené věci, přičemž po přezkoumání spisového materiálu na straně správních orgánů v postupu nakládání s důkazy žádné deficity neshledal.

29. V reakci na žalobní námitky je nejprve třeba blíže vymezit povahu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu, jehož se fyzická osoba dopustí tím, že v provozu na pozemních komunikacích v rozporu s § 7 odst. 1 písm. c) drží v ruce nebo jiným obdobným způsobem telefonní přístroj nebo jiné hovorové nebo záznamové zařízení. Hlavním smyslem uvedené právní úpravy je nepochybně zajistit, aby se řidič plně soustředil na řízení vozidla a věnoval dostatečnou pozornost okolní situaci v silničním provozu. V posuzovaném případě jde o přestupek ohrožovací povahy, k jehož dokonání není nutné, aby došlo ke vzniku dopravní nehody nebo jiného škodlivého následku. Skutková podstata přestupku je potom naplněna již tehdy, jestliže řidič mobilní telefon nebo obdobné zařízení drží při řízení v ruce, aniž by bylo třeba blíže zjišťovat či prokazovat, jakou konkrétní činnost se zařízením vykonával – zda telefonoval, psal textové zprávy, fotografoval apod. (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011-47, či ze dne 26. 7. 2022, č. j. 10 As 339/2020-44).

30. Přestupek spočívající v držení telefonního či jiného obdobného přístroje při řízení vozidla svou povahou spadá do zvláštní skupiny přestupků, které se od jiných dopravních přestupku odlišují tím, že jsou objektivně pozorovatelné (postřehnutelné) pouhým zrakem (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011-47, či též ze dne 27. 7. 2022, č. j. 3 As 98/2020-26). Ve srovnání s přestupky týkajícími se překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy tudíž k odhalení přestupku založeného na držení telefonního přístroje není třeba žádná odborná znalost či zvláštní vybavení (viz i nedávná usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2024, č. j. 7 As 289/2023-25, či ze dne 14. 8. 2025, č. j. 7 As 23/2025-31). S ohledem na tato specifika se proto současná judikatura ustálila v závěru, že držení telefonického zařízení při řízení vozidla lze zpravidla spolehlivě prokázat již na základě výpovědi zasahujících policistů, pokud mohli přestupkové jednání objektivně zpozorovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010- 86, či ze 29. 9. 2015, č. j. 4 As 159/2015-23).

31. Jakkoliv pak má výpověď zasahujících policistů obecně vyšší vypovídací hodnotu v porovnání s tvrzením osoby obviněné z přestupku, stojí-li proti sobě odlišné skutkové verze obviněného a policistů, musí správní orgán vždy logicky a přesvědčivě vysvětlit, proč uvěřil právě skutkové verzi tvrzené policisty (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2017, č. j. 2 As 235/2017-26). Policistu lze zpravidla považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení. Pokud přitom projeví policista v souvislosti s řešením dopravního přestupku na místě samém neobvyklou horlivost nebo důkladnost při provádění kontroly, ačkoli pro takový postup zjevně neexistoval objektivní důvod, naznačuje takové jednání možnou pochybnost o nezaujatosti policisty jako svědka (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010-63, či ze dne 27. 7. 2022, č. j. 3 As 98/2020- 26).

32. Obecně proto lze shrnout, že výpověď policistů postačuje jako důkazní prostředek k prokázání dopravního přestupku v situaci, je-li (i) dostatečně konkrétní, souladná a věrohodná (vnitřní kritérium) (ii) policista měl reálnou možnost jednání zpozorovat (vnější kritérium) a konečně (iii) neexistují konkrétní indicie svědčící o jeho zaujatosti (absence negativní podmínky). Ve světle uvedených hledisek krajský soud přezkoumal výpovědi policistů učiněné v nyní posuzované věci, přičemž dospěl k závěru, že členové policejní hlídky vypovídali v otázce přestupkového jednání žalobce natolik kvalitně, jednoznačně a přesvědčivě, že jejich výpovědi lze brát za klíčový důkazní prostředek a pro účely rozhodování o odpovědnosti žalobce za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona o silničním provozu z nich spolehlivě vycházet. Krajský soud při hodnocení svědecké výpovědi vycházel z následujících úvah:

33. Co se týče vnitřní konzistentnosti výpovědi, krajský soud konstatuje, že oba zasahující policisté (pprap. N. i nstržm. B.) popsali rozhodný průběh událostí zcela shodně a vzájemně koherentně a jejich výpovědi působí věrohodně a logicky. Policisté shodně uvedli, že na začátku ledna vykonávali v odpoledních hodinách službu v rámci dohledu nad BESIP v Jihlavě, přičemž na kruhovém objezdu v ulici Havlíčkova si povšimli vozidla tmavé barvy, které se na kruhovém objezdu pohybovalo v protisměru vůči jejich služebnímu vozidlu. Jelikož se toho dne speciálně zaměřovali na odhalování dopravních přestupků, cíleně sledovali řidiče projíždějících vozidel, zda dodržují pravidla silničního provozu. Ještě před vjezdem na kruhový objezd zaregistrovali při dobré viditelnosti vozidlo řízené žalobcem, přičemž nezávisle na sobě zaznamenali, že jeho řidič drží v levé ruce u levého ucha tmavý mobilní telefon. V návaznosti na to se hlídka rozhodla vozidlo zastavit a zkontrolovat, k čemuž došlo po nepřerušeném vizuálním kontaktu v ulici Seifertova v Jihlavě.

34. Z uvedeného plyne, že oba policisté nejenže shodně označili přesné místo, kde mělo ke zjištění příslušného přestupku dojít (kruhový objezd v ulici Havlíčkova v Jihlavě), ale dokázali si vzpomenout i na barvu vozidla žalobce (tmavá). Současně se policisté shodovali i v otázce časového zařazení události, a to jak z hlediska určení měsíce (začátek ledna), tak konkrétní denní doby (v odpoledních hodinách). Právě tak jsou výpovědi policistů koherentní i ohledně vizuálních podmínek v místě přestupku, jež oba členové hlídky označili za dobré, přičemž upřesnili, že v rozhodný den bylo hezké počasí (slunečno). Za zcela klíčové z hlediska prokázání naplnění znaků skutkové podstaty vytýkaného přestupku pak krajský soud považuje tvrzení členů policejní hlídky, že oba předmět držený řidičem bez váhání označili za mobilní telefon (tj. nikoli tvarem či velikostí jiný srovnatelný předmět), přičemž byli zcela ve shodě i ohledně způsobu jeho držení (v levé ruce u levého ucha).

35. Krajský soud tedy nesouhlasí s tvrzením žalobce, že se výpovědi policistů učiněné při ústním jednání dne 25. 6. 2025 v otázce zjištění přestupkového jednání významně lišily. Krajský soud žádné zásadní rozpory ve výpovědích policistů neshledal a ani žalobce takové rozpory v žalobě nepředestřel. Pokud si přitom policista N. zpočátku nebyl jistý tím, jestli byl v rozhodný den řidičem služebního vozidla právě on, nejedná se svým významem o okolnost, která by sama o sobě činila jeho výpověď nevěrohodnou či celkově nepoužitelnou. Obdobně není pro závěr o odpovědnosti žalobce za přestupek rozhodné, který z policistů jako první slovně upozornil na to, že řidič drží v ruce mobilní telefon, resp. jestli tuto skutečnost zaznamenali oba současně. Uvedené odlišnosti se týkají pouze dílčích detailů a zjevně nemají potenciál zpochybnit celkovou věrohodnost svědeckých výpovědí, které se v podstatných okolnostech plně shodují. Pokud si policisté nevzpomněli na některé podrobnosti, považuje to zdejší soud za přirozené s ohledem na delší časový odstup mezi zjištěním přestupku a provedením výslechu, který v posuzovaném případě činil téměř šest měsíců (viz k tomu např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013-27, či ze dne 19. 2. 2014, č. j. 3 As 73/2013-42).

36. Současně je krajský soud přesvědčen, že policistům v posuzované věci objektivně nic nebránilo, aby spatřili žalobce, jak při řízení vozidla manipuluje s mobilním telefonem. Z jejich výpovědí vyplynulo, že žalobcovo vozidlo pozorovali z relativně krátké vzdálenosti přibližně 15 až 20 metrů, a to za dobrých světelných i povětrnostních podmínek. Zároveň nelze přehlédnout, že policisté v inkriminovaný den vykonávali v ulicích města Jihlavy dohled nad BESIP, tedy se naprosto cíleně zaměřovali na odhalování dopravních přestupků, včetně používání mobilního telefonu při řízení. K tomu zdejší soud taktéž dodává, že se jedná o příslušníky PČR, kteří se při výkonu své služby s obdobnými přestupky setkávají pravidelně a jsou vedeni k tomu, aby takové protiprávní jednání dokázali v provozu spolehlivě rozpoznat. Krajský soud proto nepochybuje o tom, že i v nynější věci policisté držení mobilního telefonu žalobcem skutečně zaznamenali.

37. Krajský soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, že vhled do kabiny jeho vozidla nebyl fakticky možný v důsledku zatemňovacích okenních fólií. Z výpovědí policistů totiž vyplývá, že vozidlo žalobce zpozorovali v okamžiku, kdy se nacházelo v protisměru. Policisté tedy žalobce pozorovali především skrze čelní sklo jeho vozidla, přičemž z ničeho neplyne, že by průhlednost čelního skla měla být jakkoli omezená či jinak snížená (např. v důsledku znečištění z provozu či zhoršených povětrnostních podmínek). Jak poté nasvědčuje i videozáznam pořízený žalobcem při pokusu o vlastní rekonstrukci, pokud na vozidle žalobce v momentě spáchání přestupku skutečně byly užity zatmavující fólie (což nebylo ve správním řízení prokázáno), byly tyto nainstalovány výlučně na zadních bočních oknech a zadním skle. Tudíž výhledu na pozici řidiče přes čelní sklo ani přední boční okna nic nebránilo.

38. Kromě toho se zdejší soud neztotožnil ani s námitkou žalobce, že jeho počínání ve vozidle nemohli vidět oba policisté. Ačkoliv krajský soud připouští, že policista řídící služební vozidlo se nemohl vzhledem k povinnostem spjatým s řízením zaměřovat na odhalování přestupků ve stejné míře jako jeho kolegyně na sedadle spolujezdce, nelze pominout, že policisté vozidlo žalobce spatřili ve chvíli, kdy již bezprostředně sníženou rychlostí najížděli ke kruhovému objezdu a vyčkávali na možnost bezpečného vjezdu. Řidič služebního vozidla tedy přirozeně sledoval vozidla projíždějící po kruhovém objezdu. Za této situace je proto logické a uvěřitelné, že si mezi projíždějícími vozidly povšiml rovněž vozidla žalobce a při té příležitosti zaznamenal, že jeho řidič drží u ucha mobilní telefon. Zdejší soud pak přihlédl i k tomu, že z pohledu řidiče služebního vozidla se žalobcovo vozidlo nacházelo blíže, a nebyl tak důvod pochybovat, že jednání žalobce mohl zaregistrovat i on.

39. Konečně zdejší soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že je z důvodu prostorového uspořádání kruhového objezdu nemožné, aby policejní hlídka udržovala s jeho vozidlem neustálý vizuální kontakt. Krajský soud v tomto ohledu odkazuje především na výpověď policistky B., která vysvětlila, že ze sedadla spolujezdkyně ve služebním vozidle vozidlo žalobce při objíždění kruhového objezdu soustavně sledovala, aby nedošlo ke ztrátě kontaktu či jeho záměně. Tomuto tvrzení krajský soud nemá důvod nevěřit, neboť je logické a podporují jej i další okolnosti věci, zejména příznivé pozorovací podmínky či slabší provoz v rozhodný den. Skutečnost, že až do zastavení policisté neztratili vozidlo žalobce z dohledu, plyne již z oznámení přestupku ze dne 9. 1. 2025 a za dobu správního ani soudního řízení nebyla adekvátně zpochybněna.

40. V neposlední řadě potom krajský soud v jednání zasahujících policistů nezjistil žádný jiný motiv než prostý výkon služby, pro nějž by měli žalobce zastavit a oznámit mu podezření ze spáchání přestupku. Zhola nic nenasvědčuje tomu, že by policisté vůči žalobci chovali jakoukoliv osobní zášť či předsudky pramenící např. s toho, že s ním přišli do kontaktu v minulosti. Ze správního spisu současně nevyplývají ani indicie o tom, že by kontrola měla proběhnout nestandardním, šikanózním či jinak nepřiměřeným způsobem. Naopak jednání policistů v řešené věci bylo zcela korektní a odpovídalo běžné silniční kontrole, jak ji předpokládá zákon o silničním provozu, včetně provedení souvisejících dílčích úkonů. Zdejší soud tak neshledal žádné okolnosti zpochybňující nestrannost zasahujících policistů.

41. Zdejší soud tedy shrnuje, že výpovědi zasahujících policistů v nynější věci dosahovaly standardů věrohodnosti a přesvědčivosti vytyčených relevantní soudní judikaturou a jako takové představovaly spolehlivý skutkový základ pro závěr správních orgánu o odpovědnosti žalobce za předmětný přestupek. Veškeré žalobní námitky směřující proti nesprávnému hodnocení výpovědí policistů tak krajský soud vyhodnotil jako nedůvodné. C) K opomenutému důkazu 42. Poslední žalobní námitka v nyní projednávané věci směřovala proti postupu správních orgánů, které na návrh žalobce odmítly provést důkaz rekonstrukcí skutkového děje. Žalobce je přesvědčen, že tímto postupem správní orgány zatížily řízení závažnou procesní vadou v podobě opomenutého důkazu, pročež je namístě jejich rozhodnutí zrušit. K takovému závěru nicméně krajský soud nedospěl.

43. Zdejší soud předesílá, že problematika opomenutých důkazů bezprostředně souvisí s ochranou práva na spravedlivý proces a má svůj pevný základ v judikatuře Ústavního soudu. Ten v řadě svých nálezů (viz např. nálezy ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, či ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14; nálezy jsou dostupné na https://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx) podrobně vyložil pojem opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, které zákon obecně klade na odůvodnění orgánů veřejné moci. Ústavní soud přitom opakovaně zdůraznil, že zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by měl ve věci rozhodující orgán na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, či o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy totiž recipročně odpovídá zákonná povinnost orgánu veřejné moci o těchto návrzích rozhodnout, a pro případ, že jim nevyhoví, vyložit, proč navržené důkazy neprovedl.

44. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit zásadně třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím důvodem je nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření či vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení dostatečně ověřeno či vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, a z něj vycházející judikaturu Nejvyššího správního soudu; např. i recentní rozsudky ze dne 7. 11. 2025, č. j. 8 As 126/2025-31, či ze dne 12. 2. 2026, č. j. 3 Afs 85/2025-48).

45. Právě třetí z popisovaných situací nastala v nyní projednávané věci. Správní orgány totiž shodně odmítly provést žalobcem navrhovaný důkaz rekonstrukcí s odůvodněním, že by takový postup byl vzhledem k dosavadnímu rozsahu provedeného dokazování a jednoznačné důkazní situaci zjevně nadbytečný a v rozporu se zásadou procesní ekonomie (§ 6 odst. 2 s. ř.) Takový procesní přístup je bezpochyby v souladu s citovanými judikaturními východisky a krajský soud se s ním s ohledem na okolnosti posuzované věci plně ztotožnil.

46. Krajský soud uvádí, že skutkový stav byl v souzené věci zjištěn v souladu se zásadou materiální pravdy v rozsahu, který nevzbuzuje důvodné pochybnosti o tom, jak se posuzovaný skutek stal. Porušení povinnosti žalobce jako řidiče motorového vozidla bylo spolehlivě prokázáno jinými důkazními prostředky, především svědeckými výpověďmi zasahujících policistů, o jejichž věrohodnosti ani kvalitě zdejší soud zásadně nijak nepochybuje (podrobněji body 32 až 41 rozsudku). Za této situace tak nemohlo neprovedení navržené rekonstrukce vést k neúplnosti skutkových zjištění, příp. k porušení práva žalobce na zachování spravedlivého procesu.

47. Institut materiální pravdy předpokládá zjištění skutkového stavu věci „jen“ v míře bez důvodných pochybností. Nevyžaduje zjištění tzv. absolutní pravdy ani provedení všech důkazů navržených účastníkem bez ohledu na jejich relevanci či potřebnost (srov. i recentní rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2026, č. j. 22 As 213/2025- 66). V dané věci důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly, a to ani v návaznosti na žalobcovo vyjádření při ústním jednání, kdy přišel s alternativní skutkovou verzi založenou na tom, že při řízení vozidla nedržel v ruce mobilní telefon, ale manipuloval s nevhodně nastaveným bezpečnostním pásem. I tato argumentace byla bezpečně vyvrácena výpověďmi zasahujících policistů a zjevně nebyla způsobilá iniciovat provedení po vícero stránkách komplikované skutkové rekonstrukce.

48. Pokud se konečně týče hodnocení „vlastní rekonstrukce“ provedené žalobcem, zdejší soud jen ve stručnosti dodává, že se oba správní orgány výstupy z ní adekvátně zabývaly, přičemž zejména žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 5-6) vysvětlil konkrétní důvody, proč lze k žalobcem předloženým fotografiím a videonahrávkám přihlédnout jen omezeně a nelze je brát za relevantní důkaz toho, že policisté ve skutečnosti nemohli jeho přestupkové jednání spatřit (snímky i záznam byly pořízeny z jiného vozidla, z jiné vzdálenosti, za odlišných klimatických a světelných podmínek atd.). I kdyby přitom žalobcem předložené fotografie a videonahrávky věrně zachycovaly situaci a poměry panující v okamžiku spáchání přestupku (což ve správním řízení nebylo nijak prokázáno), podle zdejšího soudu předložený materiál svědčí spíše pro závěr, že do kabiny vozidla žalobce bylo možné zvenčí vidět (zejména na přiloženém videu lze skrze čelní sklo a přední boční okna pozorovat jak siluetu řidiče, tak i jeho počínání za volantem).

49. Krajský soud tedy uzavírá, že správní orgány důkazní návrh žalobce na provedení rekonstrukce nepominuly, ale pro nadbytečnost k němu nepřistoupily. Jelikož svůj postup řádně odůvodnily, nelze hovořit o procesním deficitu v podobě opomenutého důkazu. Ani tato žalobní námitka proto není důvodná.

VII. Závěr a náklady řízení

50. S ohledem na důvody uvedené výše rozhodl krajský soud o žalobě tak, že ji postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I).

51. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce ve věci úspěch nezaznamenal, a tak nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok II). Žalovanému pak v souvislosti se soudním řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly a ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež mu krajský soud náhradu nákladů soudního řízení nepřiznal (výrok III).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení přímo u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to však neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Brno 22. července 2026 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r. samosoudce